Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 153/2013 - 38Rozsudek MSPH ze dne 18.01.2017

Prejudikatura

10 Azs 245/2014 - 41

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 Azs 34/2017

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 153/2013 - 38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně: D. S., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 8. 2013, čj. MV-68712-4/SO-2013,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž žalovaná zamítla její odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 14. 2. 2013, čj. OAM-1841-36/TP-2012, kterým byla podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

V první žalobní námitce žalobkyně namítala, že správní orgány porušily zásadu legality. Žalovaná postupovala chybně, neboť neakceptovala doklad o příjmu žalobkyně – výpis z bankovního účtu, z něhož vyplývá, že žalobkyni její druh pan F. M. pravidelně měsíčně zasílá částku 250 000,- Kč; žalobkyně tedy disponuje několikanásobně vyšším příjmem, než jaký požaduje zákon. Ačkoliv žalovaná nerozporuje skutečnost, že se jedná o pravidelný měsíční příjem, tak ho do výpočtu poměru příjmů a nákladů žalobkyně a společně posuzovaných osob nezahrnuje. Skutečnost, že žalobkyně se svým druhem sdílí společnou domácnost, nikterak nemění význam předmětných finančních prostředků, neboť ty plní funkci příspěvku na výživu dětí žalobkyně a zabezpečení jejího životního stylu, což odpovídá funkci, kterou mají alimenty. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by byl tento příjem jakkoli zpochybněn, a není zřejmé, na základě čeho dospěl správní orgán k závěru, že žalobkyní předložený doklad o zajištěných příjmech není věrohodný. Pokud správní orgán příjmy neakceptoval, byl povinen žalobkyni vyrozumět, popř. provést takové důkazy, kterými by příjmy zpochybnil. Rozhodnutí žalované je tak nepřezkoumatelné. Výše uvedený příjem doložila žalobkyně pracovní smlouvou svého druha. Skutečnost, že měsíční výdělek plynoucí z této smlouvy je nižší než částka, která je žalobkyni poukazována, příjem žalobkyně nikterak neznehodnocuje. Smyslem ustanovení § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není předložit kompletní paletu příjmů žadatele a společně posuzovaných osob, nýbrž prokázat finanční zabezpečení žadatele, a to v kontrastu s minimálními životními náklady a náklady na bydlení. Žalobkyně dále namítala, že správní orgán neustanovil jejího druha účastníkem řízení. Žalobkyně doplnila, že jednala v souladu s relevantní právní úpravou, dle níž hlavní důkazní břemeno náleží žadateli (nikoli na žadateli a společně posuzovaným osobám); svůj příjem tak nemohla dokázat jiným způsobem než výpisem z účtu. Pokud správní orgán dává žalobkyni k tíži to, že dříve neuplatnila důkazní materiál, tj. dokumenty, které se váží k jiné osobě a které vydala osoba odlišná od žalobkyně, jedná se o zcela nezákonnou koncentraci řízení; žalobkyně totiž neměla uvedené dokumenty v nalézacím řízení k dispozici.

Ve druhé žalobní námitce žalobkyně (podobně jako v předchozím bodě) brojila proti nezákonnému postupu správního orgánu, který neakceptoval skutečnost, že žalobkyně a s ní společně posuzované osoby nemají žádné náklady na ubytování. Majitel nemovitostí, v nichž předmětné osoby bydlí, sepsal prohlášení, ve kterém uvádí, že je jim ubytování poskytováno bezplatně. Žalobkyně uvedené prohlášení nemohla doložit dříve, neboť v nalézacím řízení neexistovalo. Pokud správní orgán dává žalobkyni k tíži to, že dříve neuplatnila dokumenty, které vydala jiná osoba, jedná se o zcela nezákonnou koncentraci řízení.

Ve třetí žalobní námitce žalobkyně namítala porušení ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném, neboť nebyla vyzvána k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí v odvolacím řízení.

Ve čtvrtém žalobním bodě žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí neodpovídá veřejnému zájmu, je zcela zjevně nepřiměřené a v rozporu se smyslem a účelem zákona. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že její druh vytvořil na území České republiky 86 pracovních míst, z výplat těchto zaměstnanců odvedl daně ve výši 11 874 866,- Kč, jeho příjem v roce 2012 činil 14 623 632,- Kč a že jeho podnikání přineslo zisk hotelům v Karlovarském kraji více než miliardu korun.

V páté námitce žalobkyně brojila proti tomu, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jakým způsobem se žalovaná vypořádala s důkazním návrhem na výslech P. D.

Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že žalobní námitky jsou obdobné námitkám, které byly vzneseny již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, a plně proto odkázala na žalobou napadené rozhodnutí.

Podle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění rozhodném, (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti:

Žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle § 68 zákona o pobytu cizinců (tj. po pěti letech nepřetržitého pobytu na území) podala žalobkyně dne 9. 2. 2012. Přípisem ze dne 12. 12. 2012 správní orgán prvého stupně vyzval žalobkyni k odstranění vad žádosti spočívajících v nedoložení dokladu prokazujícího příjem cizince. Správní spis mimo jiné dále obsahuje protokol o výslechu žalobkyně ze dne 6. 12. 2012 a protokol o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 17. 4. 2013.

Rozhodnutím správního orgánu prvého stupně byla dle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu; žalobkyně totiž k žádosti nepředložila doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území, jak je vymezen v § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně doložila jako úhrnný měsíční příjem svůj a s ní společně posuzovaných osob částku 5 275,- Kč, ačkoli celková určující částka dle zákona měla činit nejméně 26 719,- Kč.

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. V odůvodnění mimo jiné uvedla, že správní orgán nepochybil, když nepřihlédl k výpisu z účtu žalobkyně, neboť obnos, který žalobkyni její druh každý měsíc zasílá na výživu dětí, nemá charakter alimentů, jelikož žalobkyně a její druh jsou osobami společně posuzovanými. Na obnos tedy bylo možné hledět jako na příjem, který se zahrnuje do příjmu žalobkyně a s ní společně posuzovaných osob, ale započítává se jako příjem jejího druha, který je nutno doložit některým z předepsaných dokladů. Žalobkyně však v průběhu řízení před správním orgánem prvého stupně žádný doklad o příjmu svého druha ani přes výzvu nepředložila. K odvolání pak přiložila pracovní smlouvu a další doklady, dle nichž činí čistý měsíční příjem jejího druha 18 084,- Kč, přičemž tato výše doložených příjmů nekoresponduje s výpisem z účtu. Pracovní smlouvu nelze považovat za novou skutečnost, neboť dle data jejího uzavření ji mohla žalobkyně předložit již dříve. Žalovaná zdůraznila, že prokazovat příjem výpisem z účtu přichází v úvahu zejména v případech, kdy jej není možné prokázat jinak. Ze spisu však nevyplývá objektivní důvod, proč žalobkyně nemohla prokázat příjem jinak než předložením výpisu z účtu. Žalovaná uvedla, že si nelze představit způsob, jakým by mohlo zamítnutí žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu nepřiměřeně zasáhnout rodinný a soukromý život žalobkyně, když může na území setrvat na základě stávajícího pobytového titulu; navíc ani žalobkyně neuvedla, v čem nepřiměřenost zásahu spatřuje. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že pochybení správního orgánu prvého stupně bylo zhojeno, když bylo 17. 4. 2013 žalobkyni umožněno nahlédnout do spisu. Překročení zákonné lhůty k vyřízení žádosti nezpůsobuje nezákonnost výsledného rozhodnutí. Ze skutečnosti, že někdo bydlí v nemovitosti vlastněné manželem, nelze usuzovat na to, že nemá náklady na bydlení; navíc tyto náklady se skládají z několika složek, a to z nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, které musí být hrazeny i v případě, že osoba bydlí ve vlastní nemovitosti. Jelikož podle zjištěných údajů není žalobkyně vdaná, označuje žalovaná pana F. M. jako druha žalobkyně, nikoli jejího manžela, jak to činil správní orgán prvého stupně. Navíc z výpisu katastru nemovitostí vyplývá, že nemovitost, v níž žalobkyně bydlí, nevlastní její druh, nýbrž společnost SWISS CAPITAL. K prohlášení vlastníka nemovitostí, které žalobkyně předložila společně s odvoláním, nelze přihlédnout, neboť žalobkyně mohla své skutečné náklady na bydlení prokázat již před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, což neučinila, přestože o tom byla poučena.

Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území.

Podle § 70 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen k žádosti o povolení k trvalému pobytu předložit doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území (§ 71 odst. 1); to neplatí, jde-li o cizince, který žádá o povolení k trvalému pobytu podle § 67 nebo jde-li o cizince podle § 87, který žádá o povolení k trvalému pobytu po dosažení věku 18 let z důvodu podle § 66 odst. 1 písm. a).

Podle § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území se považuje doklad prokazující, že příjem cizince je pravidelný a úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území [§ 42c odst. 3 písm. c)] nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob. Jde-li o cizince podle § 66, může být tento doklad nahrazen dokladem o příslibu poskytnutí prostředků k zajištění trvalého pobytu na území z prostředků veřejných rozpočtů. Za příjem podle věty první se považuje příjem započitatelný podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou jednorázového příjmu, přídavku na dítě, podpory v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci a dávek v systému pomoci v hmotné nouzi; pro účely výpočtu příjmu se § 8 odst. 2 až 4 zákona o životním a existenčním minimu nepoužije. Příjem cizince lze prokázat zejména potvrzením zaměstnavatele o výši průměrného čistého měsíčního výdělku, jde-li o příjmy ze závislé činnosti, nebo daňovým přiznáním z příjmů fyzických osob, jde-li o příjmy z podnikání. Pokud nelze prokázat příjem jiným věrohodným způsobem, lze jako doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu předložit výpisy z účtu vedeného v bance za posledních 6 měsíců, ze kterých vyplývá, že cizinec takovými příjmy disponuje, nebo platební výměr daně z příjmu.

Podle § 4 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění rozhodném, společně se pro účely tohoto zákona, není-li dále stanoveno jinak, posuzují rodiče a nezletilé nezaopatřené děti a jiné osoby, které společně užívají byt, s výjimkou osob, které písemně prohlásí, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby.

Podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dále zamítne, jestliže cizinec nepředloží doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území.

První žalobní námitka, že správní orgány postupovaly chybně, když neakceptovaly výpis z bankovního účtu žalobkyně, na který jí její druh pravidelně poukazuje částku cca 250 000,- Kč, není důvodná.

K předloženému výpisu z bankovního účtu, jímž žalobkyně prokazovala svůj příjem spočívající v pravidelných finančních částkách, které jí byly poukazovány z účtu jejího druha za účelem úhrady výživného na děti – G. a S. (ve výpisu z účtu označeno nejčastěji popisem: „FOR MAINTENANCE OF M. G. AND M. S.“), soud konstatuje následující. Jelikož pravidelné platby žalobkyni zasílal její druh, tj. osoba s ní společně posuzovaná dle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu, mohla žalobkyně výši nutného příjmu ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců prokázat i jiným způsobem než předložením výpisu z bankovního účtu, například potvrzením zaměstnavatele o výši průměrného čistého měsíčního výdělku pana M. či jeho daňovým přiznáním k dani z příjmů fyzických osob. Správní orgány tedy postupovaly v souladu se zákonem, když k výpisu z bankovního účtu žalobkyně nepřihlédly, neboť zákon připouští prokázání příjmů výpisem z bankovního účtu pouze za situace, kdy tyto příjmy není možno doložit jiným věrohodným způsobem, což ovšem není tento případ.

Dle názoru soudu není v dané věci podstatné, zda poukazované částky představovaly alimenty (jak tyto částky označila sama žalobkyně, když uvedla, že plní funkci příspěvku na výživu dětí a zabezpečení jejího životního stylu), či jiná opakující se plnění. Rozhodné bylo, že částky žalobkyni poukazovala osoba s ní společně posuzovaná, a tedy příjem z nich bylo možno v souladu s § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců prokázat jiným způsobem než výpisem z účtu.

Soud má za to, že pokud byl pan M. schopen odesílat žalobkyni pravidelné měsíční platby ve výši 10 000 EUR, musel být způsobilý své příjmy zákonem stanoveným způsobem také prokázat. K doložení příjmů svého druha byla žalobkyně vyzvána již výzvou k odstranění vad žádosti ze dne 12. 12. 2012, v níž byla též poučena o tom, co se rozumí dokladem prokazujícím příjem cizince, jakou formu může mít doklad o úhrnném měsíčním příjmu, které osoby se ve vztahu k ní považují za společně posuzované osoby a jakým způsobem se vypočte nutný měsíční příjem. Žalobkyni byly předestřeny konkrétní vady podané žádosti a byla instruována, jak je má odstranit. Správní orgán žalobkyni výslovně vyzval k doložení aktuálního potvrzení o výši jejího příjmu s uvedením čistého příjmu, příjmu jejího druha (ve výzvě označen jako manžel) a dalších dokladů o jejím měsíčním příjmu a příjmu dalších společně posuzovaných osob, a to tak, aby předložené doklady prokazovaly, že úhrnný měsíční příjem žalobkyně a společně s ní posuzovaných osob nebyl nižší než součet částek životních minim žalobkyně a s ní posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení.

Žalobkyně však na výzvu k doložení příjmu svého druha nereagovala a pracovní smlouvu a potvrzení o jeho čistém měsíčním příjmu doložila až v odvolacím řízení. Podle § 82 odst. 4 správního řádu se k novým skutečnostem a k návrhům na provedené nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti, které účastník řízení nemohl uplatnit dříve. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 4. 11. 2009, čj. 2 As 17/2009-60, doplnil, že „smyslem tohoto ustanovení je nepochybně zefektivnění správního řízení a je bezesporu případné u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízeních o žádosti. V nich je koncentrace řízení plně na místě; je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. Nemožnost přinášet nová tvrzení a návrhy důkazů v odvolání je tak jen důsledkem žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu prvého stupně“. Vzhledem k tomu, že k uzavření pracovní smlouvy došlo 17. 10. 2011, mohla ji žalobkyně společně s potvrzením o výši příjmů pana M. předložit ještě před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Žalovaná tedy shledala, že tyto písemnosti nepředstavují novou skutečnost ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu a správně k nim nepřihlédla.

Nad rámec nezbytně nutného soud poukazuje na skutečnost, že i kdyby správní orgány přihlédly k pracovní smlouvě a k příjmům z ní vyplývajících, nedosáhla by žalobkyně minimálního úhrnného měsíčního příjmu, který tvoří jednu z podmínek pro vydání povolení k trvalému pobytu. Prokázaný čistý měsíční výdělek žalobkyně činí 5 275,- Kč a průměrný výdělek jejího druha měl být 18 084,- Kč. Příjem žalobkyně a s ní společně posuzovaných osob dle § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců však musí činit, jak správně vypočetly správní orgány, nejméně 26 719,- Kč, což představuje součet částek 9 450,- Kč (§ 3 zákona o životním a existenčním minimu) a 17 269,- Kč (§ 26 odst. 1 písm. a/ zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění rozhodném).

V této souvislosti nelze též odhlédnout od skutečnosti, že průměrný čistý měsíční výdělek, který druh žalobkyně dle předloženého potvrzení pobíral, byl v hrubém nepoměru s částkou, kterou měl pan M. na účet žalobkyně každý měsíc zasílat.

Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně o nezákonné koncentraci řízení. Je sice pravdou, že důkazní břemeno leží výhradně na žadateli (žalobkyni), žadatel se ovšem nemůže svého důkazního břemene zprostit pouhým odkazem na to, že určitá písemnost je v dispozici některé z osob s ní společně posuzovaných, a z tohoto důvodu ji nemůže včas předložit. Společně posuzovanými osobami uvedenými v § 4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu jsou osoby, které žijí a hospodaří společně, mají mezi sebou úzké rodinné a citové vazby atp. Zákon tudíž předpokládá, že takové osoby budou žadateli v řízení před správními orgány poskytovat nezbytnou součinnost. Jelikož žalobkyně v podaném odvolání ani žalobě neuvedla jediný konkrétní důvod, pro který nemohla správními orgány požadované dokumenty (pracovní smlouvu svého druha a potvrzení o výši jeho příjmů) bez své viny předložit dříve, soud shledal postup žalované, která k těmto důkazním prostředkům s odkazem na ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu nepřihlédla, jako oprávněný.

Soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho dospěl správní orgán k závěru, že předložený výpis z účtu není věrohodný, a že pokud správní orgán příjmy neakceptoval, byl povinen žalobkyni vyrozumět, popř. provést takové důkazy, kterými by příjmy zpochybnil. Správní orgány se s tímto dokladem přezkoumatelně a srozumitelně vypořádaly a uvedly, proč k němu nebylo možno přihlédnout. Na straně 6 napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že „na obnos, který odvolatelka od svého druha dostává, by tedy bylo možné hledět jako na příjem, který se sice zahrnuje do příjmu odvolatelky a s ní společně posuzovaných osob, ale započítává se jako příjem jejího druha, který je nutno doložit některým z dokladů uvedených ve výzvě (…)“. Žalovaná tedy (obdobně jako zdejší soud v odstavcích výše) dospěla k závěru, že předmětný příjem bylo možno prokázat i jiným způsobem než prostým předložením výpisu z bankovního účtu. Jelikož správní orgán prvého stupně žalobkyni na nutnost doložení příjmu jejího druha výslovně upozorňoval již ve výzvě k odstranění vad žádosti ze dne 12. 12. 2012, nebyl povinen tuto výzvu znovu opakovat. Soud tedy shrnul, že žalobou napadené rozhodnutí není z tohoto pohledu nepřezkoumatelné, poněvadž žalovaná své rozhodnutí logicky odůvodnila a náležitě se vypořádala se všemi námitkami a předloženými důkazy.

Námitku, že správní orgán neustanovil pana M. účastníkem řízení, žalobkyně vymezila zcela obecně a neurčitě; neupřesnila, z jakého důvodu by měl být její druh účastníkem řízení a k čemu by to přispělo. Jelikož úkolem soudu není obecně uplatněné žalobní body za žalobkyni domýšlet, mohl se soud uplatněnou námitkou zabývat pouze v obecné rovině. Soud dospěl k závěru, že námitka je nedůvodná, neboť účastníkem řízení o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky je především žadatel – žalobkyně. Podle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu jsou kromě žadatele účastníky řízení v řízení o žádosti též další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu, avšak druh žalobkyně do této kategorie nespadá. Stejně tak není druh ani tzv. vedlejším účastníkem dle odstavce 2 téhož ustanovení, neboť nemůže být vydaným rozhodnutím přímo dotčen na svých právech či povinnostech. Vzhledem k tomu, že zákon o pobytu cizinců nestanoví účastníky řízení o vydání povolení k trvalému pobytu, nemůže být druh žalobkyně účastníkem řízení ani podle § 27 odst. 3 správního řádu.

Ke druhé námitce, dle níž správní orgány nezákonně neakceptovaly fakt, že žalobkyně a s ní společně posuzované osoby nemají žádné náklady na ubytování, soud uvádí následující.

Je sice pravdou, že prohlášení P. D., jednatelky společnosti GLOBAL-ACCOUNTING-SERVICES.COM, s. r. o, která je vlastníkem nemovitostí, v nichž žalobkyně se svým druhem a dětmi bydlí, je datováno ke dni 22. 4. 2013, a bylo tedy sepsáno až poté, co správní orgán prvého stupně vydal své rozhodnutí. Nejedná se však o novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu, neboť jak vyplývá z doplnění odvolání žalobkyně ze dne 22. 4. 2013, žádné náklady na bydlení neměla žalobkyně už v řízení před správním orgánem prvého stupně.

Navíc správní orgán žalobkyni již ve výzvě k odstranění vad žádosti ze dne 12. 12. 2012 (na straně 2) poučil o tom, že skutečné náklady na bydlení tvoří „nájemné nebo jiná částka placená za poskytnutí ubytování a dále náklady za plyn, elektřinu, vodné, stočné, odvoz odpadu a centrální vytápění nebo za pevná paliva, pokud tyto náklady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu nebo jiného prostoru určeného k bydlení nejsou zahrnuty do nájemného popř. do částky placené za poskytnutí ubytování“. Dále uvedl, že pokud cizinec (žalobkyně) věrohodně neprokáže částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob, bude výše nutného měsíčního příjmu, jakožto náležitosti žádosti, odvozena od částek, které jsou jako nejvyšší normativní náklady na bydlení dle počtu osob stanoveny v nařízení vlády č. 408/2011 Sb., tj. od částek uvedených v tabulce § 2 písm. a) ve sloupci Praha tohoto nařízení.

Pro úplnost soud konstatuje, že podle § 70 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců je cizinec k žádosti povinen přiložit pouze doklad o zajištění ubytování na území, nikoli doklad prokazující náklady, které cizinec na bydlení vynakládá, tzn. nájemné a platby za plyn, elektřinu, vodu atd. Nepředložení dokladu potvrzujícího výši skutečných nákladů na bydlení cizince proto nepředstavuje vadu žádosti ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu, k jejímuž odstranění by byl správní orgán povinen cizince vyzývat. Pokud tedy žalobkyně skutečnou výši svých nákladů na bydlení správnímu orgánu nejenže neprokázala, ale dokonce ani netvrdila, postupoval správní orgán zákonně, když k výpočtu nezbytného měsíčního příjmu dle ustanovení § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců užil nejvyšší normativní náklady na bydlení dle zákona o státní sociální podpoře, resp. vyhlášky č. 408/2011 Sb.

Třetí žalobní námitka, dle níž žalobkyně nebyla vyzvána k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí v odvolacím řízení, není důvodná; k porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu totiž nedošlo. Z protokolu o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 17. 4. 2013, založeného ve správním spise, je patrné, že žalobkyně se s nashromážděnými podklady pro rozhodnutí v odvolacím řízení řádně seznámila, neboť téhož dne Mgr. Tomáš Císař (zmocněný k tomuto úkonu právním zástupcem žalobkyně na základě substituční plné moci ze dne 8. 4. 2013) do spisu nahlédl a pořídil si digitálním fotoaparátem jeho kompletní kopii. Popsaným jednáním se podklady pro rozhodnutí dostaly do sféry žalobkyně, tj. seznámila se s nimi a mohla k nim podat své vyjádření, což se však nestalo. Je nepodstatné, jak zmocněnec žalobkyně provedený úkon pojmenoval, tedy že se dle něj nejedná o seznámení se s podklady pro rozhodnutí, nýbrž o prosté nahlížení do spisu.

Soud nepřisvědčil čtvrté žalobní námitce, že rozhodnutí neodpovídá veřejnému zájmu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. Trvalý pobyt cizinců na území České republiky je upraven v ustanoveních § 65 a násl. zákona o pobytu cizinců, jež mimo jiné stanoví nezbytné náležitosti a přílohy žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, podmínky pro jeho vydání a rovněž důvody, pro které správní orgán žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne. Správní orgán je tak při posuzování žádosti povinen postupovat a rozhodovat výhradně v souladu se shora citovanými ustanoveními. Skutečnosti, na které odkazovala žalobkyně v žalobě, tedy že její druh v České republice vytvořil pracovní místa a že z mezd svých zaměstnanců odvádí daně, jsou zcela irelevantní a správní orgány k nim správně nepřihlédly.

Pátá žalobní námitka je neopodstatněná. Ze správního spisu totiž nevyplývá, že by žalobkyně v odvolacím řízení navrhla provedení důkazu výslechem P. D., jednatelky společnosti GLOBAL-ACCOUNTING-SERVICES.COM, s.r.o. Žalobkyně k doplnění odvolání přiložila pouze prohlášení jmenované jednatelky, dle níž jsou nemovitosti, v nichž žalobkyně se svým druhem a dětmi bydlí a které jsou ve vlastnictví společnosti, žalobkyni k dispozici bezplatně s tím, že náklady na užívání nemovitostí hradí společnost. Pokud tedy žalobkyně provedení výslechu výslovně nenavrhla, neměla se žalovaná s čím vypořádat. Soud doplňuje, že na návrh na provedení důkazu výslechem P. D. nelze usuzovat z pouhého obsahu prohlášení jednatelky, ve kterém uvedla, že je připravena uvedené skutečnosti potvrdit svým výslechem. Předloženým prohlášením se žalovaná řádně zabývala, když konstatovala, že k němu nelze přihlédnout, protože žalobkyně mohla své skutečné náklady na ubytování prokázat již před vydáním napadeného rozhodnutí, což neučinila ani přesto, že byla o této možnosti náležitě poučena.

S ohledem na vše shora uvedené soud uzavírá, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu zamítly; žalobkyně totiž neprokázala, že její úhrnný měsíční příjem dle § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců dosahuje zákonem stanovené minimální výše.

Žalobkyně tedy se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalovaná, avšak žalované v řízení žádné náklady nad rámec jejích běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 18. ledna 2017

JUDr. Eva P e c h o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru