Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 148/2016 - 82Rozsudek MSPH ze dne 20.01.2020

Prejudikatura

1 As 55/2012 - 32

2 As 34/2006 - 73


přidejte vlastní popisek

5 A 148/2016- 82

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Aleny Pavlíčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci

žalobkyně: RECYDO ULEHLA, s.r.o., IČO: 25349023 sídlem Lipovec 260, Lipovec zastoupená advokátem Mgr. Radovanem Dospělem sídlem Marešova 305/14, Brno

proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2016, č.j. 2161/560/15, 76296/ENV/15, sp. zn. OH 23/2015

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2016 (dále jen jako „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Brno (dále jen jako „ČIŽP“), ze dne 22. 9. 2015, č.j. ČIŽP/47/OOH/SR01/1501749.005/BZP (dále jen jako „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobkyni uložena dle § 66 odst. 3 písm. e) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen jako „zákon o odpadech“), pokuta ve výši 500 000 Kč za porušení § 18 odst. 1 písm. e) a § 39 odst. 2 zákona o odpadech.

2. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující, pro věc podstatné skutečnosti.

3. Na základě kontroly provedené dne 10. 2. 2015 na pozemku parc. č. 1893/135 v kat. úz. Chrlice, pro nějž byl žalobkyni udělen rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 12. 11. 2009, č. j. JMK 29459/2009, souhlas s provozováním stacionárního zařízení ke sběru a využívání odpadů, a dne 27. 4. 2015 zahájila ČIŽP s žalobkyní správní řízení ve věci uložení pokuty za správní delikt dle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech, kterého se měla dopustit tím, že ke dni 10. 2. 2015 bylo v rozporu s provozním řádem překročeno povolené okamžité množství shromažďovaného odpadu v zařízení a žalobkyně v hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2013 a 2014 neuvedla, že v zařízení ke dni 31. 12. 2013 a 31. 12. 2014 skladuje nějaké odpady.

4. Žalobkyně se k zahájení řízení vyjádřila podáním ze dne 22. 6. 2015 s tím, že pod povrchem shromážděného materiálu se nachází značné množství recyklátu, k čemuž navrhla provést důkaz hloubkovými sondami na několika místech shromážděného materiálu a výslechem svědků – bývalých vedoucích recyklačního střediska, strojníků, obsluhy drtiče a obsluhy nakladače, kteří recyklát přímo zasypávali, viděli jej zasypávat nebo ze své pracovní pozice věděli, že se tak děje.

5. Dne 4. 8. 2015 bylo ČIŽP na pozemku parc. č. 1893/135 v kat. úz. Chrlice provedeno zajištění důkazu dle § 138 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „správní řád“). Při tomto zajištění bylo jednatelem žalobkyně sděleno, že na třech místech v areálu je pod odpady uložen recyklát. Na dvou místech byla nynější nebo dřívější přítomnost recyklátu potvrzena, na třetím místě byl recyklát dle sdělení jednatele uložen pod cca 10m vrstvou stavebních a demoličních odpadů a měl být přístupný po jejich odtěžení a recyklaci.

6. ČIŽP uložila žalobkyni prvostupňovým rozhodnutím za porušení povinností stanovených v § 18 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech a v § 39 odst. 2 zákona o odpadech pokutu dle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech ve výši 500 000 Kč. Dospěla k závěru, že žalobkyně tyto povinnosti porušila tak, že jednak ke dni 10. 2. 2015 bylo v zařízení žalobkyně shromážděno minimálně 48 681,32 tun stavebních demoličních odpadů ve směsi s cca 50% podílem zeminy, čímž bylo překročeno povolené okamžité množství shromažďovaného/soustřeďovaného odpadu, stanovené na max. 9 000 tun v části A bodu 5.1. Provozního řádu stacionárního zařízení ke sběru a využívání odpadu, schváleného Krajským úřadem Jihomoravského kraje ze dne 12. 11. 2009, č. j. JMK 29459/2009 (dále jen jako „provozní řád“), a jednak neuvedla v zaslaném hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2013 a 2014, že v zařízení byly k 31. 12. 2013 a k 31. 12. 2014 skladovány odpady, neboť dle průběžné evidence odpadů žalobkyně bylo do zařízení v roce 2013 přijato 8 903,35 tun odpadů a žádné nebyly předány nebo zrecyklovány a v roce 2014 bylo přijato 14 932,45 tun odpadů a předáno bylo pouze 5,24 t. ČIŽP vyšla u překročení povoleného okamžitého množství odpadu z výpočtu objemu hromad poskládaných pro zjednodušení do jedné linie v konečném tvaru kužele vynásobených hodnotou blízkou nejnižší hodnotě hustoty hmoty cihel, kameniva a plného cihlového zdiva, kde výsledek činil cca 84 000 tun, a následného propočtu z dostupných údajů ze svých předchozích rozhodnutí, námitek žalobkyně a průběžné evidence žalobkyně, a to za rok 2012, 2013, 2014 a 2015 (do 10. 2. 2015), kde výsledek činil 67 431,32 tun, následně od těchto hodnot odečetla deklarované množství odvezeného recyklátu o váze 17 925 tun a množství nalezeného recyklátu ve dvou kójích o odhadované min. váze 825 tun a stanovila výsledné množství uloženého odpadu na 68 096 tun, resp. 48 681,32 tun stavebních a demoličních odpadů. ČIŽP při stanovení množství odpadu nezohlednila další místo, kde měl být dle žalobkyně uložen recyklát, jelikož toto místo nebylo přístupné ani pásovým bagrem, nebylo tak možné odkrýt vrstvu stavebních a demoličních odpadů a stanovit jeho množství. ČIŽP uložila pokutu za použití absorpční zásady dle § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o přestupcích“), a to za přísněji postižitelný delikt dle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech. Poukázala na to, že již rozhodnutím ze dne 29. 3. 2013, změněným rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 6. 2013, č.j. 855/560/13, 31128/ENV/13, byla žalobkyni za soustřeďování 21 944,64 tun odpadu a za podání nepravdivého hlášení za rok 2011, tedy stejná porušení, uložena pokuta 150 000 Kč. Při stanovení výše pokuty přihlédla ČIŽP u prvního porušení k tomu, že za přijetí takového množství odpadů nad rámec povoleného množství musela žalobkyně získat značný finanční prospěch, a to při obvyklé ceně 130 Kč/t cca 5,15 milionu Kč, zároveň jí však bylo známo, že odbyt recyklátu je v současné době omezený, žalobkyně doložila, že zahájila odvoz recyklátu vyrobeného ze soustředěného odpadu z nadlimitního množství, nebylo prokázáno poškození životního prostředí a nebylo zjištěno shromažďování odpadů znečištěných nebezpečnými odpady nebo škodlivinami, u druhého porušení pak přihlédla k tomu, že došlo ke zkreslení skutečného stavu odpadů v zařízení a tím nepravdivému informování státní správy.

7. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 20. 6. 2016 tak, že jej zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, jelikož uzavřel, že ČIŽP správně vyhodnotila zjištěný stav, vyvodila z něj odpovídající závěry a porušení povinností bylo dostatečně prokázáno. K námitce žalobkyně ohledně neprovedených navržených důkazů k prokázání přítomnosti recyklátu žalovaný uvedl, že dvě místa shromáždění recyklátu byla ČIŽP žalobkyni uznána, na množství recyklátu na třetím místě byl opakovaně dotazován jednatel žalobkyně, který sám nebyl schopen na otázku odpovědět, nebylo by tedy možné tuto informaci zjistit od svědků – zaměstnanců. K námitce spekulativního určení množství deponovaného odpadu žalovaný konstatoval, že je vypočteno z průběžné evidence žalobkyně, přičemž z výpočtů dokonce plyne větší množství, a všechna zjištěná množství recyklátu byla zohledněna ve prospěch žalobkyně. K námitce opětovného pokutování za tytéž odpady žalovaný sdělil, že předchozí řízení bylo v roce 2013 vedeno pro období od r. 2011 do 22. 8. 2012, toto je vedeno pro období od r. 2013 do 10. 2. 2015. K námitce nepřiměřené výše pokuty, v níž žalobkyně srovnala udělenou pokutu s 15 jinými případy řešenými ČIŽP a doložila cenu za uložení odpadu s třetím subjektem ve výši 70 Kč/t, žalovaný uvedl, že se jednalo o zcela jiné správní delikty, které nelze s pokutou pro žalobkyni za více než pětinásobné překročení kapacity zařízení srovnávat, i cena 70 Kč/t by znamenala příjem cca 2,8 milionu Kč, pokuta má tedy spíše preventivní charakter, co se týče výdajů žalobkyně na provoz zařízení, tyto jsou spojeny s řádným provozem, což je zahrnuto v povolených 9 000 tun odpadů, u odpadů nad kapacitu, které jsou navíc pouze soustřeďovány, se náklady nedají brát v úvahu. K výši pokuty žalovaný poukázal na to, že se nejedná o první pokutu pro žalobkyni, již v r. 2010 jí byla uložena pokuta za provozování zařízení bez souhlasu příslušného správního úřadu a poté v roce 2013 za provozování zařízení v rozporu s provozním řádem a nepravdivé hlášení za rok 2011, u žalobkyně je tak zřejmé nerespektování právních předpisů v oblasti odpadového hospodářství, nezodpovědný přístup a ohrožování životního prostředí. Žalobkyně se deliktu dopustila opakovaně a předcházející pokuty neměly dostatečný preventivní a výchovný účinek, je proto třeba nynější pokutu vyměřit v takové výši, aby žalobkyni odradila od dalšího páchání správních deliktů a vedla k nápravě, nemůžu sama o sobě způsobit platební neschopnost žalobkyně. Žalovaný doplnil, že pokuta byla stanovena při spodní hranici zákonného rozpětí, žalobkyně neuvedla nic, z čeho by plynulo, že pokuta je vzhledem k jejím hospodářským nebo majetkovým poměrům likvidační, a z dokumentů uložených v obchodním rejstříku tíživé poměry žalobkyně nevyplývají, žalobkyně si navíc mohla požádat o stanovení splátkového kalendáře.

II. Obsah žaloby

8. Žalobkyně v prvním žalobním bodě namítla, že nebyly provedeny jí navržené důkazy k množství odpadů a recyklátu, jelikož nikdo nemůže předjímat, jakými informacemi budou svědci disponovat a jak významná bude jejich výpověď pro řízení. Pokud už není výslech svědka proveden, musí to být přesvědčivě odůvodněno, nikoli tak, že svědek nebude nic vědět, pokud informace neposkytl jednatel žalobkyně, když žalobkyně podniká v několika oblastech a statutární orgán nedisponuje všemi informacemi, které mají jednotliví zaměstnanci. Neprovedení hloubkových sond žalovaný ani ČIŽP neodůvodnili.

9. V druhém žalobním bodě žalobkyně uvedla, že v rozhodnutí popsané množství deponovaného odpadu je založeno na spekulaci, nikoli na zjištění skutkového stavu, jelikož dle ní není spolehlivě určeno, kolik se v zařízení odpadů nachází. Toto nemůže nahradit konstatování, že množství je jistě několikanásobně překročeno, a neověřitelné výpočty ČIŽP. Množství deponovaného odpadu se ČIŽP pokusila zjistit až v březnu 2016, tedy po vydání rozhodnutí, prostřednictvím zaměření odborně kvalifikovaným subjektem. Pokud ČIŽP došla k závěru, že žalobkyně pravdivě nevykázala množství odpadů v hlášení, nemůže tyto informace použít při určení množství deponovaného materiálu v zařízení.

10. Žalobkyně namítala v třetím žalobním bodě porušení zásady „ne bis in idem“, jelikož jí již byla za identický materiál v provozovně uložena v r. 2013 pokuta ve výši 150 000 Kč. Přitom ani závěr o překročení množství za roky 2011 a 2012 nebyl spolehlivě zjištěn. Žalobkyně opakovaně tvrdila, že značná část materiálu je recyklátem, nedaří se jej však prodat kvůli nízké poptávce, intenzivně se přitom snaží množství deponovaného recyklátu snižovat. Bude tak trvat stav, kdy do zařízení není možné navést ani tunu odpadu, o recyklát není zájem a v zařízení tak bude shromážděno více než povolených 9 000 tun odpadu. ČIŽP tak může opakovaně provádět kontrolu, postihovat žalobkyni za tyto údajné jednotlivé delikty a udělovat jí z důvodu recidivy stále vyšší a vyšší pokutu, kterou není schopna uhradit.

11. V posledním žalobním bodě pak žalobkyně napadla výši udělené pokuty pro její nepřiměřenost vzhledem k porušení právních předpisů na úseku odpadového hospodářství. Žalobkyně nikdy nenakládala s nebezpečnými odpady, vždy s odpady nakládá v rámci recyklačního střediska na příslušných pozemcích a na základě povolení. V důsledku činnosti nedošlo ani k porušení ani k ohrožení životního prostředí. Žalobkyně následně srovnala výši pokut s intenzitou porušení nebo ohrožení životního prostředí u jiných subjektů, kdy vyšla z tiskových zpráv ČIŽP. Dle žalobkyně tak sankce vybočuje z mezí správního uvážení a dosahuje takřka likvidačního charakteru. V této souvislosti navrhla, aby v případě, že soud neshledá podmínky pro zrušení rozhodnutí žalovaného, od uložení sankce upustil nebo rozhodl o jejím snížení v návaznosti na společenskou nebezpečnost deliktu.

III. Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. K první námitce uvedl, že nebyl zohledněn pouze recyklát, u něhož ani sama žalobkyně nebyla schopna sdělit, jaké je jeho množství, jednatel žalobkyně nebyl schopen na otázku odpovědět, tedy ani zjistit odpověď od zaměstnanců, kteří měli být vyslechnuti jako svědci. Zjištění, že na místě bylo skladováno větší množství odpadů, než provozní řád umožňuje, to navíc nemohlo zvrátit. K druhé námitce konstatoval, že výpočty se opíraly nikoli o hlášení, ale o podklady předložené samotnou žalobkyní, a to průběžnou evidenci o odpadech. Důvodem pro zaměření odpadu v roce 2016 bylo jiné správní řízení ve věci opatření ke zjednání nápravy, tedy snížení množství skladovaných odpadů na povolené množství. Ohledně třetí námitky žalovaný doplnil, že od srpna 2012 bylo do zařízení přijato dalších 45 486,68 tun odpadů a nadále byla podávána neúplná hlášení o produkci a nakládání s odpadem, jedná se tak o další navýšení množství odpadů. Dle žalovaného se jedná o pokračující správní delikt. V dalším uvedl žalovaný tytéž argumenty, které již použil v napadeném rozhodnutí.

IV. Jednání soudu

13. Na jednání dne 20. 1. 2020 setrvala žalobkyně na své žalobě. Žalovaný se k jednání nedostavil, aniž by se omluvil, ačkoliv byl řádně předvolán, bylo tedy jednáno v jeho nepřítomnosti.

V. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

14. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen jako „s. ř. s.“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

15. Dle § 18 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech je provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů povinen provozovat zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů v souladu s jeho schváleným provozním řádem.

16. Dle § 39 odst. 2 věta druhá zákona o odpadech jsou oprávněné osoby povinny v případě, že nakládají v kalendářním roce s odpadem, zasílat každoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi a o původcích odpadů obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny.

17. Dle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech pokutu do výše 1 000 000 Kč uloží inspekce nebo příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která nevede v rozsahu a způsobem stanoveným v části šesté tohoto zákona evidenci odpadů a zařízení nebo neplní ve stanoveném rozsahu ohlašovací povinnost nebo nezašle ve stanovené lhůtě nebo ve stanoveném rozsahu příslušnému správnímu úřadu údaj týkající se zařízení k nakládání s odpady, nebo evidenci po stanovenou dobu nearchivuje.

18. Dle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech pokutu do výše 10 000 000 Kč uloží inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním nebo provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů v rozporu se schváleným provozním řádem zařízení.

19. Žalobkyně předně namítala, že nebyly provedeny jí navržené důkazy k množství odpadů a recyklátu, a to výslechy svědků a hloubkovými sondami, žalovaný neprovedení těchto důkazů navíc přesvědčivě neodůvodnil.

20. Soud uvádí, že pokuta uložená dle § 66 zákona o odpadech je správním trestem – sankcí stanovenou zákonem pro případ spáchání správního deliktu porušením příslušných ustanovení zákona o odpadech. Jelikož se „trestním obviněním“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované sdělením federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., rozumí i řízení o sankcích ukládaných správními úřady za přestupek nebo jiný správní delikt, řídí se trestnost správních deliktů obdobnými principy jako trestnost trestných činů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007 – 135) a v řízení, v němž se rozhoduje o uložení správního trestu, je nutno dbát na zachování záruk, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002 – 27). Tyto záruky se v rámci správního trestání vážou i k provádění dokazování správními orgány.

21. Správní orgán sice není vázán veškerými návrhy účastníka na provedení důkazů a je jen na něm, aby rozhodl o tom, které důkazy budou provedeny, nesmí tím však omezit mj. právo tohoto účastníka vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě [článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Pokud správní orgán provedení důkazu odmítne, musí tento svůj postup v rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Takovým důvodem pro neprovedení důkazu může být např. to, že o skutkovém stavu neexistují žádné důvodné pochybnosti a další dokazování by tak bylo nadbytečné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, čj. 1 As 55/2012 – 32) nebo v rozporu s efektivitou správního řízení.

22. Aplikováno na tento konkrétní případ, nelze přisvědčit výše uvedené námitce žalobkyně. Žalovaný i ČIŽP totiž v souladu s předestřenými zásadami neprovedli žalobkyní navrhované důkazy a v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí dostatečně a přehledně vysvětlili, proč k jejich provedení nepřistoupili. Jak plyne z obsahu správního spisu, žalobkyně opakovaně uváděla, že pod povrchem shromážděného materiálu se nachází značné množství recyklátu, a při místním šetření označila místo, kde se měl recyklát nacházet pod cca 10m vrstvou stavebních a demoličních odpadů, nebyla však schopna ani po opakovaných dotazech doplnit svá tvrzení tak, aby bylo možno alespoň rámcově říci, kolik recyklátu je pod touto vrstvou odpadů, přičemž místo, kde měl být recyklát skladován, nebylo dle zjištění ČIŽP přístupno ani pásovým bagrem. Z tohoto pohledu lze souhlasit s žalovaným, že v zájmu efektivity vedeného řízení nebylo nutné vyslýchat velké množství svědků, které žalobkyně navrhla, ani provádět hloubkové sondy, neboť takové důkazy nemohly sloužit k prokázání nekonkrétních skutkových tvrzení žalobkyně. Soud vedle toho poukazuje i na skutečnost, že by bylo nesmyslné skladovat recyklát spolu s ostatním odpadem, jelikož by se tím znehodnotil a bylo by následně téměř nemožné jej od těchto odpadů oddělit a zpeněžit, lze tak zároveň pochybovat i o tom, zda tvrzení žalobkyně nemohlo být pouze účelové.

23. S touto námitkou souvisí i tvrzení žalobkyně, uvedené v druhém žalobním bodu, tedy že správní orgány řádně nezjistily množství uskladněného odpadu. S tímto však soud nemůže souhlasit. ČIŽP i žalovaný řádně zdůvodnili, jakými výpočty došli k množství uskladněného odpadu, přičemž vyšli především z výpočtu provedeného na základě průběžných záznamů vedených samotnou žalobkyní. Tyto výpočty tak nejsou spekulací, ale jsou založeny na dokladech, které předložila žalobkyně a které ona sama, ČIŽP ani žalovaný nijak nezpochybnili. Žalobkyně se mýlí, pokud tvrdí, že ČIŽP vyšla z informací z hlášení o odpadech, ačkoliv měla za to, že žalobkyně řádně nevykazovala množství deponovaného odpadu, proto je nemůže použít při výpočtu množství tohoto odpadu v zařízení. ČIŽP však vycházela nikoli z těchto ročních hlášení činěných dle § 39 odst. 2 zákona o odpadech, ale z průběžné evidence žalobkyně o odpadech, svých předchozích rozhodnutí (které, jak je soudu známo z jeho činnosti, byly podrobeny soudnímu přezkumu, v němž obstály, viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, čj. 6 A 158/2013-52, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 As 277/2017-28) a námitek žalobkyně. Nejmenší možné celkové množství deponovaného odpadu ke dni 10. 2. 2015, tj. 48 681,32 tun, proto bylo zjištěno na podkladě exaktních údajů a správní orgány s ním v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ (tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného) operovaly v popisu skutku při stanovení míry porušení povinnosti žalobkyně nepřekračovat povolené okamžité množství shromážděného odpadu v zařízení. Výpočet na základě předpokládaného objemového množství dle rozměrů hald uskladněného odpadu byl využit pouze jako pomocný. Ani tato námitka tedy není opodstatněná.

24. V dalším žalobním bodě žalobkyně namítala, že byla porušena zásada „ne bis in idem“, neboť jí za totožný materiál byla již uložena pokuta v roce 2013.

25. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí již s touto námitkou žalobkyně vypořádal, přičemž s příslušnou částí odůvodnění nelze než souhlasit. Dle zásady „ne bis in idem“ neboli „ne dvakrát o tomtéž“ nelze obviněného stíhat dvakrát pro tentýž skutek, nejde zde tedy o totožnost skutkové podstaty správního deliktu, jak se snaží tvrdit žalobkyně. Ta tedy skutečně byla za naplnění téže skutkové podstaty pokutována již jednou, a to za období roku 2011 až 22. 8. 2012 (provozování zařízení v rozporu se schváleným provozním řádem, a to ke dni 31. 12. 2011 a v srpnu 2012 shromážděním 21 944,64 tun odpadu, a nezaslání pravdivého a úplného hlášení za rok 2011), přičemž se tak stalo rozhodnutím ČIŽP ze dne 29. 3. 2013, změněným rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 6. 2013, č.j. 855/560/13, 31128/ENV/13.

26. Z výše uvedeného je zřejmé, že již dříve stanovená pokuta byla žalobkyni uložena sice za naplnění stejné skutkové podstaty správního deliktu, avšak ten byl spatřován v jiném množství odpadu a zejména v jiném časovém období a v minulosti již o něm bylo pravomocně rozhodnuto. Nyní se tedy jedná o odlišný skutek, a to především z hlediska časového, a tím i o nový správní delikt.

27. Dále soud pokazuju na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, který ohledně formulace výroku a tím i vymezení konkrétního skutku konstatoval: „Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“ Tyto požadavky ČIŽP naplnila, když zcela zřetelně vymezila, že v případě překročení okamžitého množství odpadu v zařízení se jednalo o stav zjištěný ke dni 10. 2. 2015, k tomuto dni tak došlo k porušení provozního řádu zařízení žalobkyně, v případě nezaslání pravdivého a úplného hlášení se jednalo o hlášení za roky 2013 a 2014, v předchozím případě byl stav zjištěn k 31. 12. 2011 a k srpnu 2012 a u hlášení šlo o rok 2011. Navíc lze přisvědčit žalovanému i v tom, že okamžité množství odpadu, které bylo zjištěno ke dni 10. 2. 2015, překračovalo ve svém souhrnu množství, za něž byla žalobkyně v minulosti již pokutována, o více jak 9 000 tun, což je maximální povolené okamžité množství odpadu deponované v řízení podle provozního řádu zařízení. I z tohoto pohledu tak byly zjištěny takové skutečnosti, které dokazují, že žalobkyně spáchala další skutek a tím nový správní delikt, který pouze naplnil totožnou skutkovou podstatu správního deliktu dle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech.

28. Taktéž tuto námitku proto soud neshledal opodstatněnou.

29. V posledním žalobním bodě žalobkyně podotkla, že výše pokuty je nepřiměřená vzhledem k obvyklé výši pokut ukládaných ČIŽP i žalovaným, žalobkyně přitom nenakládala s nebezpečnými odpady a deponovala odpad ve schváleném zařízení, pokuta je tedy dle ní likvidační. Zároveň navrhla, aby případně soud od uložení sankce upustil nebo ji snížil.

30. Ani s touto námitkou žalobkyně se však soud nemohl ztotožnit. V obou rozhodnutích, jak v prvostupňovém, tak napadeném, správní orgány řádným způsobem odůvodnily, jak dospěly ke konkrétní výši pokuty, kterou žalobkyni uložily, a lze proto na obsah jejich rozhodnutí v podrobnostech odkázat. Soud podotýká, že při stanovení odpovídající výše pokuty zohlednily zejména skutečnost, že se žalobkyně stejného deliktu dopustila opakovaně, přičemž předchozí pokuta ve výši 150 000 Kč nevedla k její nápravě, a dále to, že příjem žalobkyně z uložení daného množství odpadu, které vícenásobně překračuje schválenou kapacitu zařízení, dosahoval dle údajů poskytnutých samotnou žalobkyní cca 2,8 mil. Kč, nelze tak hovořit o tom, že pokuta, která nedosahuje ani 1/5 tohoto příjmu, může být pro žalobkyni likvidační. Žalobkyně v žalobě i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí odkázala na větší množství řízení vedených u ČIŽP a dle výše stanovených pokut v těchto jednotlivých případech odvozovala nepřiměřenost pokuty, která jí byla v tomto správním řízení udělena. Žalobkyně však zejména přehlíží, že se u ní jedná o opakované spáchání správního deliktu, když předchozí pokuta představovala pouze 1,5 % maximální výše pokuty, která mohla být za porušení § 39 odst. 2 věta druhá zákona o odpadech udělena. Až poté, co žalobkyně i nadále porušovala táž ustanovení právního předpisu, byla další pokuta ukládaná žalobkyni přiměřeně zvýšena. V části jí zmíněných řízení pak byly pokuty ukládány podle odlišných zákonů, nikoli podle zákona o odpadech. Žalobkyně se rovněž opakovaně brání tím, že k poškození ani ohrožení životního prostředí na rozdíl od jí zmíněných případů v podstatě nedošlo. Je sice pravdou, že životní prostředí žalobkyně nepoškodila (což ostatně zohlednily oba správní orgány jako okolnost polehčující), jak však správně uvedli ČIŽP i žalovaný ve svých rozhodnutích, pokud nejsou osobou nakládající s odpady dodržovány právní předpisy týkající se nakládání s těmito odpady, škodlivý následek ohrožení životního prostřední je naplněn vždy, jelikož je vyvoláno nebezpečí poruchy (srov. např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007, čj. 6 As 2/2007 – 95), v případě žalobkyně tím spíše, že maximální povolené množství deponovaného odpadu bylo překročeno více jak pětkrát. Soud má tedy za to, že správní orgány při stanovování pokuty za porušení konkrétních ustanovení zákona o odpadech žalobkyní nepřekročily meze správního uvážení, dospěl proto k závěru, že ani námitka žalobkyně ohledně nepřiměřenosti či likvidační povahy pokuty není důvodná.

31. Soud k návrhu žalobkyně rovněž neshledal podmínky pro upuštění od pokuty nebo pro snížení v mezích zákonem dovolených ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. Takový postup soudu je totiž přípustný pouze v případě, že trest byl pachateli správního deliktu uložen nikoli jen v nepřiměřené výši, ale ve výši zjevně nepřiměřené. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46, „[s]myslem a účelem moderace není hledání 'ideální' výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce“. V rozsudku ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010-97, obdobně Nejvyšší správní soud dovodil, že „soud v rámci moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená“. V tomto testu však výše pokuty obstojí. Jak již bylo částečně objasněno shora, příjem žalobkyně za uložení odpadu, který více jak pětkrát překračuje maximální povolené množství deponovaného odpadu v zařízení, činil nejméně 2,8 milionu Kč, uložená pokuta tak činí cca 1/5 částky, kterou by žalobkyně nezískala, pokud by postupovala v rámci své povolené činnosti. U žalobkyně byla pokuta zvýšena i proto, že stejná ustanovení zákona o odpadech porušila opakovaně, čímž demonstrovala svou lhostejnost k zájmům chráněným tímto zákonem a též skutečnost, že nižší pokuta na ni nemá předpokládaný výchovný účinek. Obdobně jako žalovaný pak soud konstatuje, že z veřejně dostupných údajů, konkrétně z nejnovějších účetních závěrek zveřejněných ve Sbírce listin obchodního rejstříku, plyne, že žalobkyně se nenachází v tíživé ekonomické situaci, když její čistý obrat v letech 2015 a 2017 činil několik desítek milionů Kč za rok (v roce 2016 došlo k rozdělení společnosti odštěpením sloučením s přechodem odštěpovaných částí jmění na nástupnické společnosti, výsledek v tomto roce tak byl touto skutečností ovlivněn). Z žádné ze skutečností, zjištěných v tomto řízení, proto neplyne, že by konkrétně v případě žalobkyně byl uložený trest v podobě pokuty ve výši 500 000 Kč zjevně nepřiměřený.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

32. Soud proto na základě výše uvedeného žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

33. O náhradě nákladů rozhodl soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobkyně byla v řízení neúspěšná a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 20. ledna 2020

Mgr. Milan Tauber v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru