Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 133/2010 - 38Rozsudek MSPH ze dne 18.08.2010


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 133/2010 - 38-41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: I. L., proti žalovanému: Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Praha, odbor specializovaných činností, oddělení pátrání, se sídlem Praha 8, Křižíkova 12, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 26.4.2010, Č.j.: CPPH-7700/ČJ-2010-004003

takto:

I. Rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, odboru specializovaných činností, oddělení pátrání , ze dne 26.4.2010, Č.j.: CPPH-7700/ČJ-2010-004003 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně podala k soudu žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž žalovaný rozhodl, že žalobkyně se podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., zajišťuje za účelem předání podle mezinárodní smlouvy na základě dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob, uveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie dne 18.12.2007 pod číslem L332.

V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění bylo žalobkyni doručeno dne 26.4.2010. Správní orgán při rozhodování o zajištění vycházel z následujících zjištění: Žalobkyně byla policisty Místního oddělení Jižní město dne 25.4.2010 společně s dcerou D. L. zajištěna podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., neboť bylo zjištěno, že na území ČR pobývá bez platného povolení k pobytu. Na součást cizinecké policie byla předána dne 26.4.2010. Bylo zjištěno, že do ČR přicestovala dne 30.9.2003, dne 24.11.2004 s ní bylo zahájeno řízení ve věci mezinárodní ochrany, které bylo ukončeno tím, že Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

2 pokračování

5A 133/2010

nabylo právní moci dne 6.4.2006. Poslední platné vízum, které bylo žalobkyni vydáno v rámci řízení o mezinárodní ochraně, byl výjezdní příkaz č. GAA0086221 s platností do 20.6.2006. Již dne 1.12.2004 bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na dva roky rozhodnutím Oddělení cizinecké policie Frýdek Místek čj. SCPP-1781/OV-III-2004, lhůta k vycestování byla stanovena do 15 dnů od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Dne 22.5.2006 bylo žalobkyni uloženo další správní vyhoštění, a to Oddělením cizinecké policie Brno-venkov čj. SCPP-27-1/BR-II-SV-2006, s platností na dva roky, lhůta k vycestování byla stanovena do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 30.5.2006, žalobkyně tedy měla z ČR vycestovat do 29.6.2006. Vzhledem k tomu, že z území nevycestovala (ač do protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 22.5.2006 uvedla, že má v úmyslu vycestovat i s dcerou), pobývá žalobkyně na území ČR od 30.6.2006 bez platného povolení k pobytu, tedy neoprávněně. Správní orgán dále uvedl, že žalobkyně byla od 30.5.2006 do 30.5.2008 vedena v evidenci nežádoucích osob.

Na základě uvedeného žalovaný shledal naplnění podmínek podle čl. 2 Dohody mezi Evropským Společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob, Úřední věstník Evropské unie L 332/48: „Dožádaný stát na žádost žádajícího státu a bez dalších formalit kromě těch, jež jsou uvedeny v této dohodě, převezme zpět na své území všechny osoby, jež nesplňují nebo přestaly splňovat platné podmínky pro vstup nebo pobyt na území žádajícího členského státu, je-li v souladu s článkem 6 této dohody prokázáno, že tyto osoby jsou příslušníky žádajícího státu“. Žalovaný uvedl, že od 30.6.2006 žalobkyně neučinila žádný z kroků vedoucích k legalizaci pobytu na území a získání potřebních podkladů k státní příslušnosti, proto byla podána žádost příslušným orgánům Ukrajiny o převzetí žalobkyně na území tohoto státu na základě Dohody mezi Evropským Společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob. Správní orgán uvedl, že neshledal žádné překážky, které by znemožňovaly zajištění žalobkyně a její předání podle mezinárodní dohody a konstatoval, že s ohledem na uvedené je dán důvod pro zajištění podle § 129 odst. 1 a § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.

Žalobkyně v žalobě uvedla, že se domáhá práva na osobní svobodu dle čl.8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na respektování soukromého a rodinného života a ochrany před neoprávněným zasahováním do něj (čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny). Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy musí soud zákonnost zbavení svobody přezkoumat urychleně. Evropský soud pro lidská práva ve věci Amuur proti Francii připomněl, že jestliže rozhodnutí o držení spadá vzhledem k povaze věci do kompetence orgánu správního a nebo policejního, jeho prodloužení vyžaduje urychlenou kontrolu soudem, tradičním strážcem svobod jednotlivce. Ve věci Shanpsa proti Polsku (rozsudek ze dne 27.11.2003) Evropský soud uvedl, že pro účely čl. 5 odst. 1 zbavení svobody, které trvá více dní a které nebylo nařízeno soudem nebo soudcem nebo jinou osobou oprávněnou vykonávat soudní činnost, nelze považovat za zákonnou ve smyslu tohoto ustanovení. Jestliže tento požadavek není explicitně vyjádřen v čl. 5 odst. 1, lze jej vyvodit z článku 5 jako celku a především ze znění odst. 1 písm. c). Žalobkyně uvedla, že v tomto rozsudku Evropský soud pro lidská práva odkázal na rozhodnutí Baranowski proti Polsku, podle kterého zbavení svobody přesahující dobu předvídanou v čl. 5 odst. 3 vyžaduje intervenci soudu. Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba vykládat i ustanovení § 56 s.ř.s., které stanoví, že přednostně se vyřizují žaloby a návrhy ve věcech rozhodnutí o zajištění cizince; podle žalobkyně by soud měl rozhodnout v řádu dní. Proto, jak žalobkyně dále uvedla, souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání.

3 pokračování

5A 133/2010

Pokud jde o žalobní body, žalobkyně uvedla, že za účelem zajištění byla zadržena s dcerou D., nar. 2004. Dceři je tedy pět let a byla jí diagnostikována šilhavost. Během minulého půlroku podstoupila léčení, které vyžadoval finanční náklady ze strany žalobkyně. V zařízení se dceři nedostává adekvátního léčení, její stav se tedy nezlepšuje, ale zhoršuje. Předchozí léčení je zcela zbytečné a neúčinné. Žalobkyně odkázala na čl. 6 Úmluvy o právech dítěte (podle kterého státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život; zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování a rozvoj dítěte) a čl. 24 odst. 1 této Úmluvy (podle kterého státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení; usilují o zabezpečení toho, aby žádné dítě nebylo zbaveno svého práva na přístup k takovým zdravotnickým službám). Česká republika je stranou této úmluvy a úmluva je inkorporovaná do právního řádu ČR a je závazná. Žalovaný neumožnil v nejvyšší možné míře zachování zdraví pro dceru žalobkyně, proto se podle žalobkyně dopustil porušení uvedené úmluvy. Případ zadržení nezletilých dětí řešil i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Muskhadzhiyeva proti Belgii (rozsudek ze dne 19.1.2010), kdy odsoudil Belgii za držení nezletilých dětí v doprovodu matky v detenčním zařízení. Soud konstatoval porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, nezákonné zajištění nezletilých dětí a dále konstatoval, že jejich držení v nepřijatelných podmínkách zařízení koncipovaného pro dospělé, ve stejných podmínkách jako dospělí, aniž by středisko bylo uzpůsobeno jejich extrémní zranitelnosti, zakládá nelidské a ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Soud potvrdil své závěry, k nimž došel v případě Mubilanzila Mayeke et Kaniki Mitunga, kdy byla Belgie odsouzena za držení nezletilého dítěte bez doprovodu v detenci a rozšířil je i na nezletilé děti držené v detenčním zařízení v doprovodu rodičů. Soud konstatoval, že extrémní zranitelnost nezletilých dětí by měla být rozhodující a měla by převažovat nad nelegálností pobytu cizince. Dále konstatoval, že samotný fakt, že děti nebyly odloučeny od matky, nezbavuje úřady povinnosti chránit nezletilé. Žalobkyně uvedla, že dceři je pět let a zadržení by mohlo mít na ni negativní dopad, navíc, když je jí znemožněn přístup k potřebné zdravotní péči, na základě čehož se její zdravotní stav zhoršuje. Rozhodnutí o zajištění je proto podle žalobkyně v rozporu s citovanými ustanoveními. Žalobkyně žádá, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

K žalobě se vyjádřil žalovaný a zejména uvedl, že žalobkyně pobývala na území bez platného povolení k pobytu. Výjezdní příkaz, který žalobkyni opravňoval pobývat na území ČR, skončil dne 20.6.2006, tj. téměř 4 roky od vedeného řízení o správním vyhoštění. Žalobkyně pobývala na území v rozporu s rozhodnutím o vyhoštění čj. SCPP-7-1/BR-II-SV-2006, které jí ukládalo povinnost opustit území na dobu 2 let. Žalobkyně tak demonstruje neúctu k veřejnému pořádku ČR a neochotu respektovat pravidla. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 16.5.2007, sp. zn. 2 As 78/2006, podle kterého neúcta k veřejnému pořádku České republiky je sama o sobě u jedince jevem obvykle spíše trvalým než jednorázovým. Žalovaný upozornil na to, že žalobkyně v žalobě proti uvedeným skutečnostem nic nenamítá, absentuje tedy jakékoli tvrzení vyvracející zjištěný skutečný stav, který je podmínkou pro zajištění neoprávněně pobývajícího cizince podle § 129 zákona č. 326/1999 Sb.

Žalovaný dále uvedl, že žalobkyni, která pobývala na území v rozporu s platnými předpisy, zajistil podle § 129 odst. 1, 3 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců. Ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců stanoví důvody zajištění, a to neoprávněný vstup na území ČR nebo neoprávněný pobyt na území ČR a současně existenci mezinárodní smlouvy o vzájemném předávání a přebírání občanů smluvních stran. Při splnění těchto

4 pokračování

5A 133/2010

podmínek lze vydat rozhodnutí o zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců, které řeší zajištění cizince a uvedená dohoda teprve podmínky pro jeho faktické předání. Podmínky pro předání cizince podle readmisní dohody mohou nastat až v rámci zajištění cizince podle § 129 zákona. Vlastní realizace předávání je vykonávána až na základě splnění všech podmínek readmisní odhody a protokolu k provádění dohody s Ukrajinou o předávání občanů. Na základě toho se žalovanému jeví žalobní námitky jako neopodstatněné.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě dále upozornil, že došlo k zajištění žalobkyně, nikoli dcery D. L. nar. 2004. K tomuto zajištění správní orgán přistoupil na základě zjištěného skutkového stavu, tedy na základě protiprávního jednání na území ČR. Útvar Policie se musel vypořádat s otázkou, zda zajištění nebude nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života, avšak tuto skutečnost neshledal. Při ochraně práv dítěte správní orgán vycházel z Úmluvy o právech dítěte čl. 9 bod 1, podle kterého státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Žalovaný uvedl, že dítě není omezeno na svobodě, jak uvádí žaloba, ale podle § 140 zákona o pobytu cizinců ubytováno, a to právě na základě skutečnosti, že není znám jiný zákonný zástupce, který by se zdržoval na našem území. Žalovaný uvedl, že v Zařízení pro zajištění cizinců nepanuje policejní režim, policie zajišťuje pouze vnější ochranu a přijímá do Zařízení cizince. Provoz Zařízení zabezpečuje Správa uprchlických zařízení. Cizinci se mohou v areálu volně pohybovat, je jim poskytována strava a zdravotní péče, mohou kdykoliv telefonovat apod. Žalovaný je přesvědčen, že žalobkyni i její dceři je poskytována plnohodnotná péče. Orgán státní moci při svém rozhodování nemůže postavit cizince, který na území pobývá nelegálně a maří výkon úředního rozhodnutí, na roveň cizinci, který zde pobývá oprávněně na základě povoleného pobytu a splňuje kritéria pobytu na území. V případě jednostranného rozhodování ve prospěch neoprávněně pobývajícího by došlo k porušení čl. 1 Listiny, v němž je uvedeno, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Práva a povinnosti osob lze srovnávat pouze ve srovnatelných situacích. Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizince na pobyt na území ČR, takové právo je dáno pouze občanům ČR a občanům EU, a to čl. 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území ČR opustit. To však žalobkyně neučinila, proto musí být srozuměna se zásahem orgánů státní moci.

Žalobkyně v následném podání dne 30.7.2010 uvedla, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci samé bez jednání a žádá o nařízení ústního jednání.

Z podnětu podané žaloby soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak soudu ukládá ustanovení § 75 odst. 1,2 s.ř.s.

Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobkyně spolu s dcerou D. byla dne 25.4.2010 omezena na osobní svobodě podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., neboť bylo zjištěno, že na území ČR pobývá bez platného povolení k pobytu a byla předána na pracoviště služby cizinecké policie. Dne 26.4.2010 bylo žalobkyni předáno Oznámení o zahájení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 326/1999 Sb. Téhož dne byl s žalobkyní sepsán protokol o vyjádření účastníka řízení ve věci správního vyhoštění; žalobkyně uvedla, že z území ČR nevycestovala po ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany, ani ve lhůtě stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění ze dne 1.12.2004 a ani ve lhůtě stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění ze dne 22.5.2006

5 pokračování

5A 133/2010

proto, že dcera má nemocné oči. Dále uvedla, že v ČR má manžela, nechce s ním však již být, protože rozvrátil rodinu. Dcera D. se narodila v ČR, může se však s žalobkyní vrátit na Ukrajinu, kde má žalobkyně ještě tři syny. Jako důvod, který by žalobkyni znemožňoval vycestování z ČR, žalobkyně uvedla strach z manžela. Správní spis obsahuje Závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobkyně, podané Ministerstvem vnitra dne 26.4.2010, podle kterého nebyl shledán důvod znemožňující vycestování do země státního občanství a vycestování je podle § 179 zákona o pobytu cizinců možné. Do správního spisu je založeno rozhodnutí ze dne 26.4.2010, čj. CPPH-7700/ČJ-2010-004003, jímž bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., uloženo správní vyhoštění s dobou po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území v délce 3 let, s odůvodněním, že se na území ČR žalobkyně nachází bez platného povolení k pobytu od 30.6.2006, v minulosti jí bylo uloženo správní vyhoštění, které nerespektovala, dne 25.4.2010 byla řešena pro přestupek proti majetku a neučinila žádné kroky, které by vedly k legalizaci pobytu na území ČR; je tedy prokázán důvod dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území až na tři roky, jestliže pobývá cizinec na území bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění dále uvedl, že důsledek rozhodnutí je přiměřený i z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, neboť žalobkyně na území ČR nemá žádné osoby v přímé rodinné vazbě, mimo dceru, která se narodila na území ČR, je státní příslušnicí Ukrajiny a může se s žalobkyní vrátit na Ukrajinu. Nebudou tedy poškozeny rodinné vztahy žalobkyně ani její soukromý život. Proti rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně podala odvolání ze dne 29.4.2010, rozhodnutí odvolacího orgánu správní spis neobsahuje. Správní spis obsahuje i záznam o tom, že žalobkyně učinila v ZCC Bělá Jezová ze dne 1. června 2010 prohlášení o mezinárodní ochraně podle § 3a písm. a) bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Do spisu jsou založena i dřívější rozhodnutí správního orgánu ze dne 1.12.2004, čj. SCPP-1781/OV-III-2004, a ze dne 22.5.2006, čj. SCPP-27-1/BR-II-SV-2006, jimž bylo žalobkyni již dříve uloženo správní vyhoštění.

Soud vycházel z těchto podstatných skutečností:

Podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Podle odst. 3) v případech, kdy předání cizince nebo dokončení jeho průvozu nelze uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie vydá rozhodnutí o jeho zajištění a cizince umístí do zařízení. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím cizince rozhodnutí převzít. Doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.

Žalobkyně v žalobě nikterak nezpochybňuje zjištění žalovaného, že žalobkyně na území ČR pobývá od 30.6.2006 bez platného povolení k pobytu, tedy neoprávněně, které ostatně spolehlivě vyplývá z obsahu správního spisu (rozhodnutím ze dne ze dne 22.5.2006, čj. SCPP-27-1/BR-II-SV-2006, které nabylo právní moci dne 30.5.2006, byla žalobkyni stanovena lhůta k vycestování do 30 dnů od právní moci, tj. do 30.6.2006). Žalobkyně v žalobě nezpochybňuje ani další zjištění žalovaného, že z území nevycestovala a neučinila žádné kroky k legalizaci svého pobytu na území. Byl tedy dán zákonný důvod pro zajištění

6 pokračování

5A 133/2010

podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. Pokud není možné předání cizince ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 3 uvedeného zákona, tj. ve lhůtě 48 resp. 72 hodin, je správní orgán povinen vydat o zajištění cizince rozhodnutí. To v daném případě žalovaný učinil a vydal rozhodnutí o zajištění žalobkyně za účelem předání podle dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob uveřejněné v Úředním věstníku EU dne 18.12.2007 pod číslem L 332.

Čl. 2 odst. 1 uvedené dohody upravuje zpětné přebírání vlastních státních příslušníků tak, že dožádaný stát na žádost žádajícího státu a bez dalších formalit kromě těch, jež jsou uvedeny v této dohodě, převezme na své území všechny osoby, jež nesplňují nebo přestaly splňovat platné podmínky pro vstup nebo pobyt na území žádajícího členského státu, je-li v souladu s čl. 6 této dohody prokázáno, že tyto osoby jsou státními příslušníky dožádaného státu. Splnění podmínek dohody žalobkyně v žalobě rovněž nikterak nezpochybňuje.

Jediná vznesená žalobní námitka spočívá v tvrzení, že zajištění žalobkyně spolu s dcerou D. nar. 2004, je v rozporu s čl. 6 Úmluvy o právech dítěte (podle kterého státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život; zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte), a v rozporu s čl. 24 odst. 1 úmluvy (podle kterého státy, které jsou stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení; usilují o zabezpečení toho, aby žádné dítě nebylo zbaveno svého práva na přístup k takovým zdravotnickým službám). Žalobkyně vytýká žalovanému, že její dceři (které byla diagnostikována šilhavost, s níž se léčila a nyní nemá možnost v léčbě pokračovat a zdravotní stav se jí zhoršuje) neumožnil zachování zdraví a proto porušil citované články úmluvy. Žalobkyně dále namítá, že její dceři je pět let a samotné zadržení by na ni mohlo mít negativní dopad.

Napadené rozhodnutí ve svém odůvodnění konstatuje, že žalobkyně byla zadržena spolu s dcerou D. nar. 2004. V závěru odůvodnění žalovaný bez jakéhokoliv upřesnění uvádí, že neshledal žádné překážky, které by znemožňovaly zajištění žalobkyně a následné předání podle mezinárodní dohody. Pokud pak ve vyjádření k žalobě žalovaný uvádí, že se vypořádával i s otázku, zda zajištění nebude nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života, pokud dále uvádí, že při ochraně práv dítěte vycházel z čl. 9 bod 1 Úmluvy o ochraně práv dítěte, podle kterého státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné orgány na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte, a pokud dovozuje, že dítěti, které není omezeno na osobní svobodě, ale pouze podle § 140 zákona č. 326/1999 Sb., ubytováno, je poskytována plnohodnotná péče, pak nelze než konstatovat, že takové posouzení z odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak patrné není.

Městskému soudu je známo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 2 As 22/2006 ze dne 13.8.2009, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že v případě splnění podmínek ust. § 124 zákona o pobytu cizinců bude o zajištění cizince rozhodnuto bez ohledu na případný zásah do jeho soukromého nebo rodinného života, který je předmětem posuzování v rozhodnutí o správním vyhoštění. V souzené věci však žalobkyně nenamítá zásah do soukromého nebo rodinného života, který by byl způsoben předáním žalobkyně podle mezinárodní smlouvy, ale namítá zásah do práv její nezletilé dcery, k němuž došlo zajištěním matky, kdy dcera se musí společně s matkou zdržovat v zařízení pro zajištění cizinců. Soud je toho názoru, že skutečností, zda zajištění žalobkyně nebude nepřiměřeným zásahem do

7 pokračování

5A 133/2010

rodinného či soukromého života, resp. zda zajištění žalobkyně společně s dítětem nebude zásahem do práv nezletilého dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte, se měl žalovaný zabývat již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoli své závěry uvést teprve ve vyjádření k žalobě, které není součástí odůvodnění rozhodnutí. Žalobkyně neměla možnost v žalobě brojit proti jednotlivým tvrzením žalovaného uvedeným až ve vyjádření žalovaného k žalobě. Uvedenou otázku žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec neřešil, tedy ani soud nemůže přezkoumat, zda rozhodnutím o zajištění žalobkyně nebyla způsobem namítaným v žalobě dotčena práva dítěte chráněná Úmluvou o právech dítěte.

Soud poukazuje na Zprávu Rady vlády pro lidská práva o stavu lidských práv v ČR v roce 2009, která považuje zajištění rodin s nezletilými dětmi v zařízení pro zajištění cizinců za zásadní problém. S odkazem na rozsudek ESLP Muskhadzhiyeva proti Belgii ze dne 19.1.2010 zpráva konstatuje, že držení nezletilých dětí v doprovodu jejich matky v dentenčním zařízení, zajištění nezletilých dětí v nepřijatelných podmínkách zařízení koncipovaného pro dospělé, ve stejných podmínkách jako dospělí, aniž by středisko bylo uzpůsobeno jejich extrémní zranitelnosti, je nepřijatelné; Česká republika by v budoucnu rodiny s nezletilými dětmi neměla vůbec zajišťovat. Tomu odpovídá návrh podaný na změnu zákona č. 326/1999 Sb., jímž je navrhováno nové ustanovení § 123b, podle něhož by platilo, že jde-li o rodiče s nezletilými dětmi nebo jiné osoby odpovídající za nezletilé děti, policie může přistoupit pouze k uložení zvláštního opatření a zajištění těchto osob není možné.

Městský soud si je vědom toho, že žalovaný rozhodoval podle znění zákona platného v době rozhodování, nicméně je toho názoru, že bylo na žalovaném zabývat a řádně v rozhodnutí odůvodnit, zda zajištění žalobkyně spolu s nezletilou dcerou a pobyt dítěte v zařízení pro zajištění cizinců, není v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Protože z tohoto pohledu žalovaný věc neřešil v odůvodnění rozhodnutí, nýbrž až ve vyjádření k žalobě, je napadené rozhodnutí v této otázce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proto soud podle § 78 odst. 1,4 za použití § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V souladu s ust. § 51 odst. 2 s.ř.s. soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť plně úspěšné žalobkyni osvobozené soudem do soudního poplatku, která v řízení před soudem nebyla zastoupena advokátem, náklady řízení před soudem nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s., stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 18. srpna 2010

JUDr. Eva Pechová, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru