Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 120/2011 - 24Rozsudek MSPH ze dne 10.06.2011

Prejudikatura

11 Ca 309/2008 - 29


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 120/2011 - 24-26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně: I. T., státní příslušnice Ukrajiny, proti žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 8, 180 00 Praha – Karlín, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 23. 4. 2011, č. j. KRPA-26005/ČJ-2011-000022,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze 23. 4. 2011 zajistila žalovaná žalobkyni za účelem správního vyhoštění; postupovala přitom podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“); dobu trvání zajištění stanovila na 60 dnů. V odůvodnění policie dospěla k závěru, že u žalobkyně je s ohledem na její dosavadní chování dána důvodná obava, že by mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, a dále že žalobkyně nevycestovala z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění; zároveň u žalobkyně nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování.

V žalobě proti rozhodnutí žalobkyně namítla, že cizinec může být zajištěn jen tehdy, je-li to nezbytné vzhledem ke všem okolnostem případu; nestačí tedy, že byl naplněn některý z důvodů uvedených v § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. U žalobkyně tato nezbytnost nebyla dána; je nepřijatelné, aby byl cizinec penalizován za jednání, kterých se dopustil kdykoli dříve v minulosti (viz rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 8 A 94/2010-26). Žalobkyně se stala obětí nelegálních zprostředkovatelských skupin, které z ní pod záminkou pomoci s legalizací pobytu vylákaly cestovní pas. Vzhledem ke svému nízkému věku a strachu z těchto skupin se žalobkyně obávala vyhledat policii a situaci se snažila řešit sama; není tedy pravda, že by na území pobývala bez snahy legalizovat svůj pobyt. Z toho je i zřejmé, že žalovaná nesplnila svou povinnost zjistit stav věci, oněmž nejsou důvodné pochybnosti. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaná se nezabývala okolnostmi, za nichž žalobkyně přišla o cestovní pas, ani neuvedla, proč by u žalobkyně nebylo možné uložit mírnější donucovací prostředky než zajištění. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě setrvala na tom, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Žalobkyně opakovaně narušovala veřejný pořádek a jednala v rozporu se zájmy chráněnými zákonem č. 326/1999 Sb. – jednak svým nelegálním pobytem na území (poté, co nerespektovala uložené správní vyhoštění), jednak vystupováním pod cizí totožností. To, že by jiná mírnější opatření byla v případě žalobkyně neúčinná, je zřejmé z toho, jak žalobkyně setrvale nerespektovala pravidla pro pobyt cizinců na území ČR. To, že se žalobkyně stala obětí zprostředkovatelských skupin, které ji připravily o cestovní pas, nijak neprokázala; ostatně ani jinak se správním orgánem nespolupracovala a neposkytovala mu potřebné informace. Napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno s ohledem na to, že jde o první úkon v řízení, který žalovaná činí zpravidla v časové tísni. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

Podle obsahu napadeného rozhodnutí byla žalobkyně dne 22. 4. 2011 kontrolována Policií; neměla u sebe žádný doklad totožnosti a Policii sdělila, že se jmenuje N. D., nar. 4. 4. 1985. Při převozu na oddělení pobytové kontroly žalobkyně přiznala svou skutečnou identitu; následnou lustrací bylo zjištěno, že žalobkyně pobývala na území ČR na vízum platné od 10. 7. 2009 do 21. 9. 2009. Dne 8. 11. 2009 bylo žalobkyni uděleno správní vyhoštění, a byl jí rovněž udělen výjezdní příkaz s platností od 8. 11. 2009 do 30. 11. 2009. Z toho vyplývá, že žalobkyně se na území ČR zdržuje neoprávněně již od 1. 12. 2009. Žalobkyně porušila povinnost pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a vízem, z ČR nevycestovala a svůj zdejší pobyt si nelegalizovala. V tom, že pobývala na území i po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, spatřovala Policie nebezpečí, že by mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. S ohledem na povahu jednání žalobkyně by mírnější donucovací opatření nebyla účinná, ve vztahu k žalobkyni by byla nedostatečná a není tu záruka, že by žalobkyně z území vycestovala. Dále je ze správního spisu patrné, že dne 23. 4. 2011 bylo žalobkyni oznámeno zahájení řízení o správním vyhoštění (rozhodnutí o správním vyhoštění pak bylo vydáno dne 28. 4. 2011).

Do protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 23. 4. 2011 žalobkyně uvedla, že v roce 2009 po skončení platnosti víza předala pas zprostředkovatelce, aby jí zlegalizovala další pobyt v ČR; od té doby svůj pas nemá. Z území ČR žalobkyně nevycestovala, protože se z rodinných důvodů nechtěla vrátit domů a také neměla peníze.

Žaloba není důvodná.

Podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb. platí, že Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud

b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,

c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.

V případě žalobkyně je ze správního spisu zřejmé, že byla splněna první z podmínek zajištění – tj. že žalobkyni bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění. Žalobkyně ve své žalobě zdůrazňuje, že zajistit cizince lze jen tehdy, je-li to nezbytné vzhledem k okolnostem případu; podle ní to nezbytné nebylo.

Soud však tento názor žalobkyně nesdílí. Jak bylo prokázáno listinami založenými ve správním spisu, žalobkyni již v minulosti bylo uděleno správní vyhoštění, které však žalobkyně nerespektovala a nadále pobývala na území bez povolení k pobytu – zcela vědomě a dlouhodobě (od prosince 2009 do dubna 2011). Žalobkyně tedy stěží může věrohodně tvrdit, že jí není jasné, proč správní orgán dospěl k závěru, že by mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle soudu je to z napadeného rozhodnutí dostatečně zřejmé, a závěr, ke kterému správní orgán dospěl, je logický a odůvodněný. Žalobkyně již v minulosti nevycestovala z území ČR ani ve lhůtě dané platností výjezdního příkazu, ani později; není důvod domnívat se, že by tak učinila nyní, protože – jak sama uvedla – se do země původu vrátit nechce kvůli potížím s rodinou, a ostatně na návrat podle vlastních slov ani nemá peníze. Je tedy naplněn důvod zajištění nejen podle § 124 odst. 1 písm. c) – protože to, že žalobkyně nevycestovala z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění vydaném dne 8. 11. 2009, tedy v době do 30. 11. 2009, není sporné – ale také podle § 124 odst. 1 písm. b). Již předchozí rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně nerespektovala cíleně a ve lhůtě platnosti výjezdního příkazu se obrátila na ukrajinské „zprostředkovatele“ ve snaze zajistit si další pobyt na území. Nešlo tedy o to, že by z území nevycestovala v důsledku nevědomosti či nějakých subjektivních překážek [i takové případy mohou spadat pod § 124 odst. 1 písm. c)], ale podnikala kroky k tomu, aby vycestovat nemusela. Závěr o tom, že podobným způsobem by žalobkyně mohla ztěžovat i nyní uložené správní vyhoštění, je tedy na místě, i s ohledem na subjektivní okolnosti, které žalobkyně sama uvádí. O nevůli žalobkyně spolupracovat s Policií a o snaze pokud možno ztížit výkon úřední moci svědčí i to, že žalobkyně při kontrole nejprve uvedla smyšlené jméno a datum narození; teprve pod tlakem okolností se přiznala ke své skutečné totožnosti.

Odkaz žalobkyně na rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 8. 2010, č. j. 8 A 94/2010-26, je nepřípadný. V této věci soud zrušil rozhodnutí Policie o zajištění žalobce, založené na tom, že se žalobce v minulosti opakovaně a úmyslně dopouštěl jednání, která jsou neslučitelná se zákonem č. 326/1999 Sb., tedy závažným způsobem narušil veřejný pořádek a že je v jeho případě spatřováno důvodné nebezpečí, že by se obdobného jednání mohl dopustit i v budoucnu. Policie totiž vytýkala žalobci, že v minulosti přicestoval do ČR, aniž byl oprávněn zde pobývat, ovšem soud zjistil, že žalobce sem nepřicestoval o své vůli, nýbrž sem byl (bez ohledu na své úmysly) transferován z území Norského království na základě nařízení Evropského společenství. Případ žalobkyně je ale jiný. Žalobkyně přicestovala do ČR na krátkodobé vízum, ovšem před skončením jeho platnosti si neobstarala vízum nové a pobývala na území bez povolení. Ani poté, co jí bylo uděleno správní vyhoštění, žalobkyně nesplnila svou povinnost opustit území a nadále zde bez povolení k pobytu setrvávala po další téměř rok a půl, a to zcela o své vůli a s úmyslem – který sama do protokolu potvrdila – pokud možno zde zůstat a nevracet se do země původu.

Žalobkyni nelze přisvědčit v tom, že správní orgány nemohou s účastníky zacházet podle toho, jak se zachovali v minulosti, protože právě neoprávněný pobyt na území – ze kterého pak plynou další právní důsledky – je skutečností, kterou nelze zkoumat jinak než do minulosti (tj. jak dlouho neoprávněný pobyt trval, jak k němu došlo, za jakých okolností probíhal). Právě to, jak účastník přistupoval ke svým povinnostem plynoucím ze zákona o pobytu cizinců v minulosti, vypovídá poměrně spolehlivě o tom, jaký je jeho postoj k právnímu řádu České republiky a k veřejnému pořádku jím založenému. Žalobkyně svým chováním dala dostatečně najevo, že povinnosti, které jí ukládá zákon, jsou jí lhostejné, že nedůvěřuje orgánům ČR (místo, aby svou situaci po prvním správním vyhoštění řešila se správními orgány, obrátila se na „zprostředkovatele“) a že s nimi nehodlá dobrovolně spolupracovat.

Zároveň bylo zajištění nutné z toho důvodu, že uložení zvláštního opatření podle § 123b zákona č. 326/1999 Sb. by v případě žalobkyně nepostačovalo. V novém ustanovení § 123b upravuje zákon č. 326/199 Sb. alternativy, které dříve nebyly možné a jejichž smyslem je dosáhnout správního vyhoštění bez toho, že by cizinec musel být omezen na svobodě. Žalobkyně ale přehlíží, že tyto alternativy nejsou dostupné komukoli, nýbrž jen cizinci, který splňuje určité podmínky. Zvláštní opatření spočívá buď v povinnosti cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií [§ 123b odst. 1 písm. a)], nebo v tom, že cizinec složí peněžní prostředky ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním [§ 123b odst. 1 písm. b)]. Jak však Policie zjistila ve správním řízení, žalobkyně odmítla sdělit místo svého pobytu na území ČR a dále uvedla, že v minulosti z území nevycestovala, protože neměla peníze na cestu, a ani nyní nemá dostatek peněz na cestu domů. Za takové situace je zřejmé, že ani jedno ze zvláštních opatření nepřipadá u žalobkyně v úvahu. Kromě toho je podmínkou pro uložení zvláštního opatření i to, aby uložení takového opatření neohrozilo správní vyhoštění; je jasné, že k cizinci, u něhož by bylo možné využít zvláštní opatření, musí mít Policie určitou důvěru. Taková důvěra bude pochopitelně oslabená vůči cizinci, který již v minulosti nerespektoval své povinnosti, více než Policii důvěřuje pochybným „zprostředkovatelům“ a snaží se komplikovat výkon povinností Policie uváděním falešné totožnosti.

Je pravda, že úvaha žalované o tom, proč u žalobkyně nepostačuje některé ze zvláštních opatření, je v odůvodnění rozhodnutí vyjádřena poměrně stručně; z úvah obsažených nejen zde, ale i v ostatních pasážích odůvodnění napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že žalovanou popsané důvody, v nichž spatřuje nebezpečí, že by žalobkyně mohla mařit či stěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, jsou adekvátní institutu zajištění. Vzhledem k dlouhodobosti porušování zákona o pobytu cizinců a k výslovně vyjádřené nevůli žalobkyně opustit území je správný závěr Policie, že zvláštní opatření za účelem vycestování cizince by v případě žalobkyně byla nedostatečná a neúčinná.

Žalobkyně konečně tvrdí, že žalovaná nezjistila řádně skutkový stav, pokud se nezabývala okolnostmi, za nichž žalobkyně přišla o cestovní pas, a pochybila, pokud z jejího kontaktu se zprostředkovateli neusoudila na snahu žalobkyně legalizovat si pobyt. Ani tato námitka není důvodná. Okolnosti, za jakých žalobkyně pozbyla svého cestovního pasu, nejsou podstatné pro závěr o tom, zda žalobkyně na území pobývá neoprávněně: podstatné je pouze to, že žalobkyně pas nemá, ačkoli je povinna jej mít (a krom toho Policii hlásit jeho ztrátu nebo odcizení). Proto zde nebylo třeba, aby se Policie těmito okolnostmi nějak blíže zabývala; ostatně tvrzení žalobkyně o tom, že předala pas „zprostředkovatelům“, Policie nezpochybnila, a dokonce i zavolala na telefonní číslo, které jí žalobkyně v této souvislosti sdělila. To, že žalobkyně uvěřila zprostředkovatelům, a místo aby svou situaci řešila s orgány k tomu oprávněnými, obrátila se na pochybné soukromé osoby, není polehčující okolností, která by činila její neoprávněný pobyt na území méně závažným. Naopak to spíše svědčí o tom, že žalobkyně chtěla obcházet řádné úřední postupy a porušovala zákon, jen aby nemusela opustit území.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej

zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 10. června 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.


´předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru