Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

44 Af 7/2010 - 48Rozsudek MSPH ze dne 21.02.2011

Prejudikatura

2 Ans 3/2006 - 49


přidejte vlastní popisek


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

44 Af 7/2010 - 48

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: C., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97, Liberec 1, proti žalovanému: Finanční úřad v Mladé Boleslavi, se sídlem Štefánikova 1406/III, Mladá Boleslav, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 19. 3. 2010 u Krajského soudu v Praze domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající v tom, že žalovaný nerozhodl o zastavení daňového řízení, které bylo vedeno s žalobcem ve věci daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období let 2006 a 2007. Tento požadavek žalobce odůvodnil výrokem rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009, čj. 44 Ca 100/2009-29, kterým byla žalovanému uložena povinnost takové rozhodnutí vydat. Předmětný rozsudek Krajského soudu v Praze nabyl právní moci dne 24. 11. 2009, a vzhledem k tomu, že v něm nebyla stanovena žádná lhůta k plnění, stal se téhož dne vykonatelným. Podání kasační stížnosti žalovaným přitom nemělo žádný vliv na povinnost žalovaného rozhodnout o zastavení daňového řízení, neboť tento opravný prostředek nemá ze zákona odkladný účinek. Žalovaný však v přiměřené době v intencích určených citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze nerozhodl. Žalobce proto využil institut upravený zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „daňový řád“), a domáhal se svým podnětem ze dne 14. 1. 2010 ochrany před nečinností žalovaného podle § 34c daňového řádu u nejblíže nadřízeného správce daně. Podnět byl Finančním ředitelstvím v Praze přípisem ze dne 16. 2. 2010 odložen, neboť nebyl shledán oprávněným. Žalobce se proto domáhá ochrany před nečinností žalovaného u soudu, neboť žalovaný požadované rozhodnutí do současné doby nevydal.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítá, že již neexistuje žádné závazné rozhodnutí, které by mu ukládalo rozhodnout o zastavení daňového řízení vedeného sžalobcem, neboť odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009, čj. 44 Ca 100/2009-29, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2010, čj. 5 Aps 2/2010-54. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je žaloba podaná žalobcem na ochranu proti nečinnosti žalovaného nedůvodná. Žalovaný rovněž upozornil na to, že žalobce žalobou překročil rámec ustanovení § 81 s. ř. s., neboť se domáhal vydání rozhodnutí se zcela konkrétním obsahem.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného namítá, že i přes současný stav, kdy byl rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu, nelze akceptovat účelové jednání žalovaného spočívající v tom, že nesplnil soudem uloženou povinnost, nerozhodl o zastavení daňového řízení s žalobcem v přiměřené době a vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jím podané kasační stížnosti. Po dobu delší než 4 měsíce žalovaný svévolně nerespektoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu a svým jednáním, v daném případě svou nečinností, de facto přiznal podané kasační stížnosti odkladný účinek zcela mimo zákonný rámec. Soud by měl dle žalobce k uvedeným skutečnostem přihlédnout, a to jak při posuzování samotné žaloby, tak při rozhodování o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle ustanovení § 2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Podle ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Podle ustanovení § 81 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí.

Ze své úřední činnosti soud zjistil, že u zdejšího soudu bylo mezi týmiž účastníky vedeno řízení o ochraně před nezákonným zásahem spočívajícím dle tvrzení žalobce v nezákonně zahájené daňové kontrole (původně pod sp. zn. 44 Ca 100/2009 a později pod sp. zn. 44 Af 7/2010). V této věci rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2009, čj. 44 Ca 100/2009-29, tak, že se žalovanému ukládá, aby se věci daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 2006 a 2007 zastavil daňové řízení. Tento rozsudek, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2009, však zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 19. 3. 2010, čj. 5 Aps 2/2010-54, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2010). Poté o žalobě znovu rozhodoval Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 1. 2011, čj. 44 Af 8/2010-48, žalobu zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 1. 2011.

Žalobci je třeba dát za pravdu v tom, že po určitou dobu od právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým mu bylo uloženo zastavit daňového řízení, byl žalovaný nečinný. V této souvislosti je třeba především poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, čj. 2 Ans 3/2006-49, kterým byl jednoznačně formulován názor, že „v případě, kdy krajský soud rozhodnutí správního orgánu zruší, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost. Samotné podání kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá na plnění povinností správním orgánem žádný vliv. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby podle § 79 a násl. s. ř. s.“

Situace se však změnila, když Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2010, čj. 5 Aps 2/2010-54, původní rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí, kterým byla žalovanému uložena povinnost zastavit daňové řízení. Žalobce pak ve své replice k vyjádření žalovaného dal jasně najevo, že na podané žalobě trvá a soud proto i za dané situace žalobu věcně projednal.

Se zřetelem k ustanovení § 81 odst. 1 s. ř. s., jež soudu ukládá povinnost rozhodovat v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, nemohl soud pominout tu skutečnost, že dnem 6. 4. 2010 (právní moc rozsudku Nejvyššího správního soudu) bylo pravomocně zrušeno rozhodnutí, jímž byla žalovanému uložena povinnost zastavit daňové řízení. Tato povinnost pak žalovanému později již znovu uložena nebyla, neboť dalším rozsudkem ve věci byla žaloba zamítnuta (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2011, čj. 44 Af 8/2010-48). Žalovanému tedy nebyla opětovně uložena povinnost zastavit daňové řízení s žalobcem ve věci daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období let 2006 a 2007, neboť ve způsobu zahájení a vedení daňové kontroly žalovaným nebyl soudem shledán žádný nezákonný zásah. Vzhledem k rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Praze tak pominuly důvody, v nichž žalobce spatřoval nečinnost žalovaného správního orgánu. Za situace, kdy žalobce i přes výše uvedenou skutečnsot na podané žalobě, ať již z jakýchkoliv důvodů, trval, a tedy se i nadále domáhal soudní ochrany proti nečinnosti správního orgánu spočívající v nezastavení daňového řízení, která ale v mezidobí pominula, nezbylo soudu než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. podle úspěchu ve věci tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce byl ve věci neúspěšný a žalovanému žádné náklady řízení nvzenikly. Soud v daném případě neshledal podmínky pro jiné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jak žádal žalobce, a to i přesto, že po určitou dobu nečinnost žalovaného existovala. Soud v této souvislosti přihlédl k tomu, že při opětovném rozhodování soud žalobcem neshledal tvrzený nezákonný zásah spočívající v nezákonně zahájené a dále vedené daňové kontrole a neshledal ani jiný exces či svévolný nebo šikanózní výkon práva.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem.

Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 21. 2. 2011

Olga S t r á n s k á, v.r.
předsedkyně senátu

Rozsudek byl vyhlášen dne 21. 2. 2011 [§ 49 odst. 11, § 51 odst. 2, § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].

Za správnost vyhotovení: Vlasáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru