Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Af 50/2014 - 61Rozsudek MSPH ze dne 24.08.2016Opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu: pojem „skutečný vlastník“; povinnost zjistit skutečného vlastníka

Publikováno3519/2017 Sb. NSS
Prejudikatura

9 As 291/2015 - 21

4 As 3/2008 - 78

2 Azs 92/2005 - 58

5 As 104/2008 - 45

1 As 9/2008 - 133


přidejte vlastní popisek

3Af 50/2014 - 61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce: Moravský Peněžní Ústav – spořitelní družstvo, IČ 25307835, se sídlem Senovážné náměstí 1375/19, Praha, zastoupen JUDr. Václavem Bílým, LL. M., Ph. D., advokátem, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 31. 7. 2014, č. j. MF-54014/2014/24,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
Předmět sporu

Ministr financí rozhodnutím ze dne 31. 7. 2014, č. j. MF-54014/2014/24, zamítl rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2014, č. j. FAU-6434/2014/24-2403, kterým žalovaný uložil žalobci pokutu ve výši 150 000 Kč za spáchání správního deliktu neplnění povinností při identifikaci a kontrole klienta dle § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „zákon AML“), kterého se měl dopustit tím, že nesplnil povinnost provést kontrolu klienta dle § 9 odst. 1 v návaznosti na § 7 odst. 2 písm. b) zákona AML. Rovněž mu uložil povinnost uhradit náklady řízení o správním deliktu paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

Žalovaný shledal u žalobce spáchání správního deliktu v tom, že v období od 7. 7. 2009 minimálně do 4. 12. 2013 u celkem 7 specifikovaných klientů (členové družstva ČIBE a. s., IČ: 25570048; PROVENTUS ENTERPRISES, LLC , č. P057681, evidované v USA; PZ IV, s. r. o., IČ: 27911705; SKEX a. s., IČ: 28209036; XLNT LTD, č. 23682, evidované v Samoa; Yorktown, a. s., IČ: 27443922; Z – Holding, a. s., IČ: 46708715) před vznikem obchodního vztahu ani v jeho průběhu nezjišťoval v souladu s § 9 odst. 2 písm. b) zákon AML skutečného

majitele.

Žalovaný spatřoval spáchání správního deliktu rovněž v tom, že žalobce v období od 6. 12. 2012 minimálně do 4. 12. 2013 u 2 specifikovaných klientů (členové družstva ČIBE a. s., IČ: 25570048; Yorktown, a. s., IČ: 27443922) před vznikem obchodního vztahu ani v jeho průběhu nezískal v souladu s § 9 odst. 2 písm. a) a c) informace o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu a informace potřebné pro provádění průběžného sledování obchodního vztahu v rozsahu dle § 9 odst. 3 zákon AML.

Žalovaný k rozkladu žalobce uvedl, že povinnost zjišťovat skutečného majitele, pokud je klientem právnická osoba, stanoví § 9 odst. 2 písm. b) zákon AML. Metodický pokyn Finančního analytického útvaru č. 3 ze dne 29. 10. 2013 (dále jen „Metodický pokyn FAÚ“) přitom doporučuje povinným osobám při zjišťování skutečného majitele využít klientovu povinnost součinnosti a získané informace ověřit z nezávislých zdrojů. Teprve pokud žádným z těchto způsobů nelze skutečného majitele zjistit, je třeba za něj považovat osobu vykonávající nejvyšší vedoucí funkci, což výrazně zvyšuje rizikovost klienta a vyžaduje příslušnou obezřetnost ze strany povinné osoby.

Ministr se ztotožnil se žalovaným, že rezignace žalobce na využití povinnosti součinnosti klienta při zjišťování skutečného majitele a spokojení se s údaji z veřejného rejstříku je hrubým porušením povinnosti provést kontrolu klienta dle § 9 odst. 2 písm. b) zákon AML. Následné přijetí nápravných opatření je přitom polehčující okolností, ale není liberačním důvodem dle § 52 odst. 1 zákon AML.

Ministr rovněž shledal, že pokutu žalovaný uložil v přiměřené výši a správně přihlédl i k hospodářskému výsledku žalobce, který měl k dispozici. Žalovaný se také dostatečně zabýval materiální stránkou uvedených správních deliktů. Výrazně přitěžující skutečností byla okolnost, že se jednalo o pochybení systémová, která vedla ve svém důsledku k nedostatku informací o klientovi, čímž se podstatně snižuje schopnost povinné osoby detekovat a oznámit podezřelý obchod. Nebylo proto možné uložit pokutu pouze symbolického charakteru.

II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

Žalobou ze dne 6. 10. 2014 napadl žalobce nadepsané rozhodnutí ministra financí. Žalobce namítá, že ve všech inkriminovaných případech učinil dle § 9 odst. 2 písm. b) zákon AML dotaz na klienta. Žalobce přitom odkazuje na svoje námitky ze dne 13. 3. 2014 (str. 6 až 10), kde podrobně vysvětluje své jednání související s plněním svých povinností. Žalobce je proto přesvědčen, že správní rozhodnutí jsou zatížena vadou ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

Žalobce dále nesouhlasí s výkladem § 9 odst. 2 zákona AML a Metodického pokynu FAÚ, který zastávají správní orgány. Žalobce se některých údajných pochybení měl dopustit v době před platností a účinností metodického pokynu, proto nelze tento pokyn aplikovat. Žalobce dodává, že § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML zahrnuje zjišťování skutečného majitele, nikoli však povinnost skutečného majitele klienta vždy dohledat. Žalobce tuto povinnost splnil tím, že každého klienta nechal vyplnit dotazník pro zjišťování skutečného majitele klienta, pořídil výpis z obchodního rejstříku a dotázal se klienta (většinou ústně) na jeho skutečného majitele. Zároveň žalobce nechal klienta vyplnit AML formulář. Žalobce tak učinil vše, co po něm bylo možné objektivně požadovat ke zjištění skutečného majitele klientů. Žalobce to dokládá i odkazem na doporučení Financial Action Task Force z února 2012 (dále jen „Doporučení FATF“) a Metodický pokyn FAÚ, z nichž vyplývá, že v případě, kdy není skutečný majitel právnické osoby znám, postačuje zjištění totožnosti osoby, které v právnické osobě zastávají nejvyšší řídící funkce. Žalobce se přitom domnívá, že uvedený postup dodržel, neporušil povinnost zjišťovat skutečného majitele právnické osoby a nerezignoval na využití povinné součinnosti klienta při zjišťování skutečného majitele právnické osoby – zejména se klientů vždy ústně zeptal na skutečnou totožnost majitele klienta a nechal je vyplnit AML formulář. Žalobce rovněž uvádí, že kontrolu je nutné posuzovat i v kontextu § 9 odst. 3 zákona AML.

Žalobce uvádí, že v souladu s vyhláškou č. 281/2008 Sb., o některých požadavcích na systém vnitřních zásad, postupů a kontrolních opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „vyhláška AML“), při řízení rizik uplatňuje přístup založený na posouzení rizika legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Žalobce vyhodnocuje rizika spojená s obchodem a s ohledem na ně uplatňuje přiměřené postupy kontroly klienta. Žalobce činí veškerá rozumná opatření při zjišťování skutečného majitele právnických osob v souladu s Doporučením FATF, konkrétně:

− žalobce zjišťuje fyzické osoby, které disponují kontrolním podílem v dané právnické osobě; − v míře pochybností, zda tyto osoby jsou skutečnými majiteli, zjišťuje identitu fyzických osob, které ovládají právnickou osobu jinými prostředky; − pokud podle výše uvedených bodů nelze identifikovat žádnou fyzickou osobu, žalobce identifikuje a činí veškerá rozumná opatření k ověření totožnosti fyzické osoby, která zastává nejvyšší funkci v právnické osobě.

Žalobce také nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že žalobce před vznikem ani v průběhu obchodního vztahu s klientem nezískal informace o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu a informace potřebné pro průběžné sledování obchodního vztahu, přestože žalobce ve svých námitkách ze dne 13. 3. 2014 jednoznačně prokazoval, že i tuto povinnost podle zákona AML splnil. Uvádí pak konkrétní kroky, které podstoupil ve věci ČIBE, a. s. a Yorktown, a. s. Závěr správních orgánů, že nezjišťoval dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML

informace o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu je tak nesprávný.

Žalobce je přesvědčen, že řádně splnil své zákonné povinnosti. Pokud by dospěl soud k jinému závěru, dovolává se žalobce dobré víry v legitimitu svého jednání s ohledem na Doporučení FATF a Metodický pokyn FAÚ, neboť byl přesvědčen, že povinnost zjišťovat skutečného majitele neznamená nutně vždy skutečného majitele dohledat. V případech, kdy skutečný majitel není znám, postačuje určit osobu, která v takové právnické osobě vykonává řídicí funkci. Dobrá víra žalobce zásadním způsobem snižuje závažnost správního deliktu žalobce, i kdyby byl spáchán, v čemž žalobce odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010-97; a ze dne 19. 9. 2013, č. j. 7 As 88/2013-28. Ve vztahu k posuzované věci pak žalobce uvádí, že intenzita narušení právem chráněného zájmu byla nulová či nanejvýš velmi nízká, neboť u kontrolovaných klientů byla tato údajná pochybení ihned ještě před zahájením správního řízení odstraněna a došlo k implementaci nápravných opatření, přičemž zavedený postup je ještě přísnější než navrhovaný v Metodickém pokynu FAÚ a v Doporučení FATF. Přesto byla žalobci uložena pokuta ve výši 150 000 Kč. Navíc, žalobce není dle § 52 odst. 1 zákona AML a s ohledem na jeho úsilí odpovědný za správní delikt dle § 44 odst. 1 písm. b) zákona AML.

Žalobce rovněž brojí proti vyměření pokuty ve výši 150 000 Kč. Žalobce poukazuje na znění § 52 odst. 4 zákona AML, přičemž správní orgány nesprávně použily korektiv hospodářského výsledku žalobce k vyměření výše pokuty, což je v rozporu se závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133. Informace o majetkové situaci pachatele by měla působit výjimečně pouze jako korektiv tehdy, kdy by mohla mít vysoká pokuta pro pachatele správního deliktu likvidační charakter.

Při zohlednění hospodářského výsledku ve výši 28 400 000 Kč správní orgán chybně použil data z účetního období končícího 30. 6. 2012, tedy hospodářský výsledek 2 roky starý, ačkoli ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, je správní orgán povinen posoudit výši pokuty ke dni rozhodování a nikoli ke dni spáchání správního deliktu. Kdyby žalovaný uplatnil správný hospodářský výsledek z účetního období končícího dne 31. 12. 2013, který je záporný ve výši -18 700 000 Kč, bylo by na místě pokutu snížit, nikoli zvýšit. Postup vyměřování pokuty je nesprávný i nezákonný. Správní orgány pak nezohlednily ani kroky žalobce, které učinil, aby zabránil dalšímu porušení zákona AML. Pokud žalobce učinil veškeré kroky k zajištění řádné kontroly klientů v souladu s právním názorem žalovaného, žalovaný uložil pokutu ve výši 150 000 Kč zcela nadbytečně. Vyměřená sankce je pro žalobce spíše demotivující než výchovná. Žalobce také na základě výroční zprávy FAÚ doplňuje, že se žalovaný odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, neboť pokuta v uložené výši je cca třikrát vyšší než je obvyklé. Došlo tak k porušení § 2 odst. 4 správního řádu. Rovněž ministr financí nezdůvodnil, proč se přiklonil k názoru, že žalobci bylo potřeba uložit pokutu, ačkoli bylo možné a účelné řešit věc jinak (domluva, projednání, upozornění na zjištěné nedostatky atd.). Žalobce nakonec upozorňuje na skutečnost, že mu byla sankce uložena v rozporu s čl. 39 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu (dále jen „směrnice AML“), protože byla nepřiměřená.

Žalobce uvádí, že nedošlo k naplnění znaků správního deliktu, protože žalobce nenaplnil materiální stránku deliktu, jeho jednání nebylo společensky škodlivé a nezpůsobilo společensky škodlivé následky. Zcela postačovalo upozornění žalobce na předmětná pochybení v rámci provedené kontroly s ohledem na skutečnost, že žalobce neprodleně podnikl kroky k nápravě tvrzeného pochybení.

Závěrem žalobce namítá, že se ministr financí řádně nevypořádal s jeho rozkladovými argumenty, že žalobce řádně zjišťoval skutečného majitele klientů – právnických osob, že zjišťoval účel a povahu obchodního vztahu a že zjišťoval informace potřebné pro provádění průběžného sledování obchodního vztahu; rozhodnutí ministra je proto nepřezkoumatelné.

Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí či moderace pokuty ve formě upuštění od pokuty nebo jejího snížení na 1 000 Kč. Zároveň žalobce požaduje přiznání náhrady nákladů řízení.

Ve vyjádření ze dne 28. 11. 2014, č. j. MF-71693/2014/2403-4, žalovaný konstatuje, že § 9 odst. 3 zákona AML se týká získávání informací pro průběžné sledování obchodního vztahu a přezkoumávání peněžních prostředků. Zjišťování skutečného majitele musí být prováděno vždy, aby mohla být posouzena konkrétní rizikovost, což stanoví § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML. Metodický pokyn FAÚ doporučuje povinným osobám při zjišťování skutečného majitele využít klientovu povinnost součinnosti a získané informace ověřit z nezávislých zdrojů. Pouze pokud žádným z těchto způsobů není možné zjistit skutečného majitele, je třeba za něj považovat osobu vykonávající nejvyšší vedoucí funkci. Z dostupných podkladů vyplynulo, že žalobce klienta vůbec o součinnost nežádal a vycházel pouze z údajů uvedených v obchodním rejstříku. V době probíhající kontroly navíc nebyl nastaven systém pro zjišťování skutečného vlastníka nebo takový, který by odpovídal požadavkům zákona AML. Nejednalo se tak o pochybení jednotlivá, ale systémová.

Žalovaný dále konstatuje, že ústní zjišťování skutečného vlastníka je pro účely zákona AML zcela nedostatečné, což dokládá i odkazem na § 7 vyhlášky AML; ústní sdělení není možné zpětně rekonstruovat. K použití AML formulářů žalovaný uvádí, že nesplňují účel a cíl sledovaný zákonem AML, jelikož v některých případech tyto formuláře obsahují pouze nedostatečná sdělení, že skutečného majitele nelze zjistit z dostupných informací.

Ve vztahu k povinnostem stanoveným v § 9 odst. 2 písm. a) a c) zákona AML žalovaný uvádí, že získávání informací o účelu a povaze obchodní vztahu musí být prováděno vždy, aby mohla být posouzena konkrétní rizikovost. K typovému upravení rozsahu kontroly musí mít povinná osoba dostatečné informace o klientovi a obchodu či obchodním vztahu. Klienti, u kterých došlo ze strany žalobce k porušení povinností stanovených v citovaných ustanoveních, byli navíc žalobcem vedeni jako vysoce rizikoví. Z toho vyplývá, že by u nich měla být naopak prováděna kontrola ve zvýšeném rozsahu. Údaje typu „běžný účet pro podnikání“ považuje žalovaný za nedostatečné. V mnoha případech nedošlo ze strany žalobce ani ke zjištění oblasti podnikání klienta, nebyla zjištěna rizikovost komodity, očekávané transakce ani účel zřízení účtu v České republice v případě klientů ze zemí, kde je předpokládána vyšší rizikovost. Případné pochybné či podezřelé obchody tak nemohly být žalobcem rozpoznány.

Výši pokuty považuje žalovaný za přiměřenou. Ačkoli nápravná opatření vyhodnotil žalovaný jako polehčující okolnost ve vztahu k výši sankce, nelze je v žádném případě považovat za liberační důvod dle § 52 odst. 1 zákona AML, jelikož byla přijata až po provedené kontrole, tedy do 9. 10. 2013 žalobce nezavedl a neuplatňoval odpovídající postupy vnitřní kontroly. Korektiv hospodářského výsledku pak žalovaný použil správně, protože vzhledem k datům zveřejněným ve výroční zprávě ze dne 30. 6. 2012 nelze pokutu považovat za likvidační. Údaje za účetní období roku 2013 neměl žalovaný k dispozici, protože byly do sbírky listin založeny až po vydání rozhodnutí. Navíc, za spáchání správního deliktu dle § 44 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 44 odst. 2 zákona AML lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Pokuta byla uložena v rámci správního uvážení ve výši pouhých 15 % přípustné zákonné sazby.

Žalovaný závěrem uvádí, že podrobně hodnotil společenskou škodlivost posuzovaných správních deliktů. Základním smyslem všech opatření a povinností stanovených zákonem AML je schopnost povinné osoby detekovat a oznámit případný podezřelý obchod. V tomto případě byla tato schopnost podstatně snížena, jelikož se jednalo o systémová pochybení vedoucí k nedostatku informací o klientovi. Není pochyb o naplnění formální stránky, v otázce materiální stránky žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 104/2008, z něhož vyplývá, že je-li naplněna formální stránka správního deliktu, je za běžných okolností naplněna také materiální stránka deliktu.

Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl a nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

V replice ze dne 20. 2. 2015 žalobce uvádí, že z obsahu vyhlášky ALM nelze dovodit, že ústní dotaz na klienta je v rozporu se zásadami zjišťování skutečné totožnosti klienta obsaženými v § 7 dané vyhlášky, neboť tato vyhláška nestanoví povinnost provádět kontrolu či identifikaci klienta písemnou formou. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá (rozsudek sp. zn. 8 As 17/2007), že všechny znaky správního deliktu musejí být obsaženy přímo v zákoně. Pro posouzení vytčeného správního deliktu se tak použije toliko § 44 odst. 1 zákona AML, nelze ale použít prováděcí předpis.

Žalobce dále opakovaně napadá skutečnost, že žalovaný použil korektiv hospodářského výsledku za rok 2012 navzdory znění § 52 odst. 2 zákona AML. Žalobce znovu poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, že hospodářského korektivu lze využít toliko ve prospěch žalobce, nikoli k jeho tíži. I kdyby byl žalobce oprávněn použít korektiv hospodářského výsledku, měl hodnotit majetkové poměry žalobce ke dni svého rozhodování, nikoli k okamžiku spáchání deliktu. Žalovaný přitom pro hodnocení majetkové situace žalobce použil nesprávné údaje staré cca 2 roky. Žalovaný si mohl aktuální údaje o žalobci vyžádat, což neučinil. Nadto pokutou ve výši 150 000 Kč se žalovaný odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, neboť uložil pokutu třikrát vyšší, než je obvyklé.

Pokud žalovaný ohledně materiální stránky odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, žalobce uvádí, že se tento rozsudek týkal přestupku, nikoli správního deliktu dle § 44 odst. 1 zákona AML. Žalobce se navíc domnívá, že přijetí opatření k nápravě je nutné považovat za významné okolnosti, které zamezují porušení či ohrožení právem chráněných zájmů. Proto nedošlo k naplnění materiální stránky správního deliktu.

III.
Posouzení žaloby

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Dne 24. 8. 2016 proběhlo u zdejšího soudu jednání. Obě strany setrvaly na svých návrzích i argumentech. Žalobce zdůraznil, že v posuzované věci nebyla naplněna materiální stránka správního deliktu, a poukázal na své námitky ze dne 13. 3. 2014. Obě strany na výslovný dotaz soudu prohlásily, že nemají žádných důkazních návrhů. Soud z moci úřední provedl důkaz listinou – účetní závěrkou žalobce za rok 2014, z níž shledal, že za období 1. 1. – 31. 12. 2014 žalobce vykázal zisk po zdanění ve výši 30 237 000 Kč.

Žaloba není důvodná.

Předmětem sporu je především právní posouzení obsahu povinností tzv. povinných osob, které jim ukládá § 9 odst. 2 písm. a) až c) zákona AML. Navazující otázka spočívá v posouzení, zda žalobce naplnil znaky správního deliktu v § 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona. V případě kladné odpovědi je pak relevantní i zhodnocení uložené pokuty, byla-li žalobci stanovena v rámci zákonných limitů správního uvážení.

1. Povinnost zjišťovat skutečného majitele právnické osoby

Žalobcova klíčová námitka, jejíž vypořádání je předpokladem pro posouzení skutkového stavu, spočívá v tvrzení, že § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML stanoví, že povinná kontrola klienta
(výrazy skutečný majitel a skutečný vlastník jsou v textu zahrnuje zjišťování skutečného majitele

využívány promiscue, pozn.), nikoli však povinnost skutečného majitele klienta vždy dohledat. Žalobce se domnívá, že v rámci popsaného postupu učinil vše, co na něm bylo možné požadovat. Stejné závěry přitom vyplývají podle jeho názoru i z Doporučení FATF a Metodického pokynu FAÚ.

Podle § 4 odst. 4 písm. a) zákona AML „[s]kutečným majitelem se pro účely tohoto zákona rozumí u podnikatele“.

1. fyzická osoba, která fakticky nebo právně vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo provozování obchodního závodu u tohoto podnikatele; nepřímým vlivem se rozumí vliv vykonávaný prostřednictvím jiné osoby nebo jiných osob,

2. fyzická osoba, která sama nebo na základě dohody s jiným společníkem nebo společníky disponuje více než 25 % hlasovacích práv tohoto podnikatele; disponováním s hlasovacími právy se rozumí možnost vykonávat hlasovací práva na základě vlastního uvážení bez ohledu na to, zda a na základě jakého právního důvodu jsou vykonávána, popřípadě možnost ovlivňovat výkon hlasovacích práv jinou osobou,

3. fyzické osoby jednající ve shodě, které disponují více než 25 % hlasovacích práv tohoto podnikatele, nebo

4. fyzická osoba, která je na základě jiné skutečnosti příjemcem výnosů z činnosti tohoto podnikatele,

Podle § 9 odst. 1 zákona AML „[p]ovinná osoba před uskutečněním jednotlivého obchodu v hodnotě 15 000 EUR nebo vyšší, obchodu, na který se vztahuje povinnost identifikace podle § 7 odst. 2 písm. a) až d), obchodu s politicky exponovanou osobou a dále v době trvání obchodního vztahu provádí také kontrolu klienta. Klient poskytne povinné osobě informace, které jsou k provedení kontroly nezbytné, včetně předložení příslušných dokladů. Povinná osoba může pro účely tohoto zákona pořizovat kopie nebo výpisy z předložených dokladů a zpracovávat takto získané informace k naplnění účelu tohoto zákona“.

Podle § 9 odst. 2 zákona AML „[k]ontrola klienta zahrnuje

a) získání informací o účelu a zamýšlené povaze obchodu nebo obchodního vztahu,

b) zjišťování skutečného majitele, pokud klientem je právnická osoba,

c) získání informací potřebných pro provádění průběžného sledování obchodního vztahu včetně přezkoumávání obchodů prováděných v průběhu daného vztahu za účelem zjištění, zda uskutečňované obchody jsou v souladu s tím, co povinná osoba ví o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu,

d) přezkoumávání zdrojů peněžních prostředků“.

Podle § 9 odst. 3 věty první zákona AML „[p]ovinná osoba provádí kontrolu klienta podle odstavce 2 v rozsahu potřebném k posouzení možného rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu“.

Podle čl. 3 odst. 6 písm. a) směrnice AML „[p]ro účely této směrnice se rozumí: skutečným vlastníkem fyzická osoba (osoby), která v konečném důsledku vlastní nebo ovládá klienta, nebo fyzická osoba, pro kterou se provádí transakce nebo vykonává činnost. Pojem skutečný vlastník zahrnuje alespoň v případě společností:

i) fyzickou osobu (osoby), která v konečném důsledku vlastní nebo ovládá právnickou osobu formou přímého nebo nepřímého vlastnictví nebo kontroly dostatečného podílu akcií dané právnické osoby nebo hlasovacích práv na ní, včetně akcií na doručitele, pokud tato právnická osoba není společností kótovanou na regulovaném trhu, která podléhá požadavkům na zveřejnění informací v souladu s právními předpisy Společenství nebo která podléhá rovnocenným mezinárodním normám; pro splnění kritéria ovládání se považuje za dostatečný podíl 25 % plus jedna akcie,

ii) fyzickou osobu (osoby), která jiným způsobem vykonává kontrolu nad vedením právnické osoby“.

Podle čl. 8 odst. 1 písm. b) směrnice AML „[h]loubková kontrola klienta zahrnuje případně zjištění totožnosti skutečného vlastníka a přijetí odpovídajících a na hodnocení rizik založených opatření pro ověření jeho totožnosti, aby instituce nebo osoba, na kterou se vztahuje tato směrnice, byla přesvědčena, že skutečného vlastníka zná, a to včetně přijetí odpovídajících a na hodnocení rizik založených opatření pro to, aby pochopila vlastnickou a kontrolní strukturu klienta v případě právnických osob, svěřenectví a podobných právních uspořádání“.

Podle čl. 8 odst. 2 směrnice AML [i]nstituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, uplatňují všechny požadavky na hloubkovou kontrolu klienta podle odstavce 1, ale mohou určit rozsah takových opatření na základě posouzení rizika, v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo transakce. Instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, musí být schopné prokázat příslušným orgánům uvedeným v článku 37, včetně orgánů stavovské samosprávy, že rozsah opatření je s ohledem na riziko praní peněz a financování terorismu přiměřený“ (relevantní části zvýraznil zdejší soud, pozn.)“.

Soud předně uvádí, že jednotlivá ustanovení zákona AML je nutné ve smyslu principů aplikační přednosti a závaznosti unijního práva, kterou dovodila judikatura Soudního dvora, vykládat v souladu se směrnicí AML (srov. např. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008-67, č. 1713/2008 Sb. NSS; ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 91/2009-83; ze dne 7. 4. 2016, č. j. 9 As 291/2015-21; všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz).

Ačkoli z § 9 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 4 písm. a) zákona AML může být předmětem sporu, které všechny osoby zahrnuje pojem skutečný vlastník, zda má povinná osoba povinnost jeho zjišťování, nebo zjištění, a za jakých podmínek, v kontextu čl. 3 odst. 6 písm. a) a čl. 8 odst. 1 písm. b) směrnice AML je obsah pojmu skutečný vlastník a rozsah povinností povinné osoby zřejmý. Soud navzdory názoru žalobce i žalovaného uvádí, že skutečného vlastníka nelze v žádném případě samo o sobě ztotožňovat s osobou statutárního orgánu, ředitele či jiného nejvyššího vedoucího. Z čl. 3 odst. 6 písm. a) směrnice AML, který je rozhodný pro výklad § 4 odst. 4 zákona AML, vyplývá, že skutečný vlastník je osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo ovládá klienta, nebo fyzická osoba, pro kterou se provádí transakce nebo vykonává činnost. Jedná se tedy o fyzickou osobu na samém konci možného řetězce vlastnických vztahů, protože právě ona v konečném důsledku ovládá fakticky celý řetězec.

Rovněž obsah povinností v čl. 8 odst. 1 písm. b) směrnice AML odpovídá závěru, že nestačí zjišťovat namísto skutečného vlastníka statutární orgán. Uvedené ustanovení totiž oproti § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML jasně uvádí, že povinná osoba musí být přesvědčena, že skutečného vlastníka zná a chápe vlastnickou a kontrolní strukturu klienta v případě právnických osob. Tuto podmínku nelze přirozeně považovat za splněnou, pokud se povinná osoba omezí na zjištění statutárního orgánu. Statutární orgán je orgánem, který má zpravidla na starosti jednání za právnickou osobu, nemá ale bez dalšího přímý vztah k majetkové struktuře.

Navíc je nutné poukázat na skutečnost, že konstrukce právnických osob je náchylná ke zneužívání prostřednictvím nastrčených osob, které například páchají za právnickou osobu ve prospěch skutečného pachatele – zosnovatele protiprávního jednání – trestnou činnost (tzv. bílí koně). Pokud by výklad povinnosti dané § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML umožňoval za určitých okolností zjišťovat toliko osobu vykonávající nejvyšší vedoucí funkci, jak – v rozporu se směrnicí AML – uvádí Metodický pokyn FAÚ, byl by tím popřen smysl opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Nejvyšším vedoucím právnické osoby totiž může být v praxi kdokoli, aniž by měl v konečném důsledku vliv na činnost právnické osoby či ji vlastnil.

Nakonec soud dodává, že uvedená interpretace vyplývá i z dalších jazykových variant pojmu skutečný vlastník. Anglickou variantu beneficial owner je možné přeložit jako uživatel požitků (Chromá, M. Anglicko-český právnický slovník. Brno: LEDA, spol. s. r. o., 2004. s. 46), tedy nejde pouze o osobu, která by za klienta jednala, ale musí z její činnosti plynout určitý prospěch, resp. zisk. Německá varianta wirtschaftlicher Eigentümer přeložitelná jako hospodářský vlastník akcentuje ekonomický rozměr vlastnictví podnikatele. Slovenská varianta konečný vlastník pak opakovaně zdůrazňuje skutečnost, že se jedná o fyzickou osobu na samotném konci řetězce majetkových vztahů.

Zatímco § 9 odst. 1 písm. b) zákona AML obsahuje nedokonavý tvar slovesa, který evokuje proces, nikoli výsledek, čl. 8 odst. 1 písm. b) směrnice AML obsahuje tvar dokonavý, z něhož jasně vyplývá povinnost docílit určitého výsledku – zjistit skutečného vlastníka. Povinnost zjistit skutečného vlastníka je přitom dána v případech právnických osob, svěřenectví a podobných právních uspořádání vždy, protože pouze tehdy se lze u uvedených subjektů následně zabývat analýzou (risk-based aproach), zda nehrozí praní špinavých peněz či financování terorismu. Slovo případně je nutné zde vyložit jako termín tehdy, kdy to připadá v úvahu, nikoli jako jednu z možných eventualit vedle ostatních povinností, což vyplývá ze smyslu ustanovení i ze srovnání jednotlivých jazykových verzí (anglicky: where applicable; německy: gegebenenfalls; slovensky: podľa potreby; polsky: w odpowiednich przypadkach). Pokud se nepodaří skutečného vlastníka zjistit, nemůže to být důvod pro snížení kontrolního standardu, tedy například prostřednictvím hledání nejvyšší vedoucí osoby klienta, ale tato skutečnost zakládá ve smyslu čl. 9 odst. 5 směrnice AML a § 15 zákona AML následek ve formě neuskutečnění obchodu či jeho ohlášení příslušné instituci.

Výklad citovaných ustanovení přitom odpovídá i Doporučení FATF, které je založeno ve správním spise. Na str. 14 tohoto dokumentu jsou vypočítány dílčí povinnosti hloubkové kontroly (customer due diligence), které byly prakticky ve stejném znění převzaty do směrnice AML Pokud povinná osoba není schopna tyto povinnosti naplnit při zohlednění konkrétních aspektů případu určitého klienta (risk-based approach), neměla by podle doporučení na str. 15 obchod provést. Soud proto nesouhlasí s tvrzením, že žalobcem uváděné závěry se opírají o Doporučení FATF.

Soud se tedy neztotožnil s právním výkladem žalobce, že dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML nebylo jeho povinností zjistit skutečné vlastníky jeho klientů. Žalobní námitka není důvodná.

2. Nesprávně zjištěný a posouzený skutkový stav

Z výše uvedených závěrů vyplývá posouzení konkrétních skutkových okolností žalobcova případu. Žalobce se předně domnívá, že všechny povinnosti řádně splnil. Tvrzení žalovaného tak nemají oporu ve spisu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalobce také odkazuje na své

námitky ze dne 13. 3. 2014, str. 6 až 10, v nichž vysvětluje svoje jednání v souvislosti s plněním povinnosti dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML.

Podle § 9 odst. 3 věta druhá zákona AML Osobám oprávněným k provádění kontroly plnění povinností podle tohoto zákona (§ 35) povinná osoba odůvodní přiměřenost rozsahu kontroly klienta nebo ověření splnění podmínek pro výjimku z identifikace a kontroly klienta podle § 13, a to s ohledem na výše uvedená rizika.

Soud zjistil, že ve správním spise jsou založeny na č. l. 218 až 310 podklady, které žalobce poskytl v rámci kontroly žalovanému k jednotlivým klientům. Základními doloženými dokumenty, které žalobce využíval při hloubkové kontrole, jsou Dotazník pro zjištění skutečného majitele klienta – právnické osoby a AML – souhrn údajů ke klientovi (KYC). Součástí spisu jsou i výpisy z obchodních rejstříků a další dokumenty k jednotlivým klientům.

Z námitek, na které žalobce odkazuje, vyplývá, že žalobce nenapadá nedostatečně zjištěný skutkový stav ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ale nesouhlasí s právní kvalifikací, kterou žalovaný posuzoval jeho postup v případě jednotlivých klientů. Soud proto nezastává názor, že by závěry žalovaného neměly oporu ve spise. Žalobce tvrdí, že u jednotlivých klientů zpravidla vznesl dotaz za účelem zjištění skutečného vlastníka. Z neurčitých či záporných odpovědí ale nanejvýš zjistil, že klient například skutečného vlastníka neznal, že byl skutečný vlastník nedohledatelný či že byla v případě určitého klienta dána nepřehledná vlastnická struktura. Žalobce se následně zaměřoval na identifikaci statutárních orgánů klientů nebo jiných vrcholných řídících subjektů. S ohledem na výše vyloženou povinnost hloubkové kontroly dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML se soud ztotožňuje s žalovaným, že takový postup byl ze strany žalobce zcela nedostatečný.

Vzhledem k zásadě dispozitivnosti soudního řízení správního není možné, aby žalobce předmět soudního přezkumu vymezil nekonkrétními odkazy mimo samotnou žalobu [srov. § 71 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 75 odst. 2 věta první s. ř. s.]. Předpokladem soudního přezkumu správního rozhodnutí je formulace alespoň jednoho žalobního bodu a právě smyslem toho je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Právní náhled na věc se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, resp. jiná podání a přípisy (zde: námitky proti kontrolnímu protokolu), nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz. Musí se jednat o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, není ale povinen na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval popsanou dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Jinými slovy, není na soudu, aby v odkazovaných podáních vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. Za žalobní bod tak nelze považovat odkaz žalobce na obsah jiného podání (např. odvolání či jiného podání v rámci správního řízení, žaloby v jiném soudním řízení apod.); tam, kde takto formulovaný „žalobní bod“ soud přezkoumá, zatíží řízení vadou, která má vliv na zákonnost jeho rozhodnutí (viz četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 21. 9. 2006, č. j. 8 As 15/2005-70; ze dne 24. 7. 2007, č. j. 2 Afs 194/2006-52; ze dne 24. 1. 2008, č. j. 9 Afs 103/2007-45; ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 53/2008-93; ze dne 25. 6. 2010, č. j. 5 Afs 91/2009-123; ze dne 20. 7. 2010, č. j. 8 As 65/2009-111; ze dne 30. 11. 2011, č. j. 5 As 5/2011-68; ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/2013-36; ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 Afs 46/2013-26; ze dne 29. 4. 2014, č. j. 6 As 128/2013-37; ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 As 121/2013-40).

Soud tedy v míře obecnosti korespondující žalobcovu odkazu na námitky odkazuje na str. 4 až 7 prvostupňového rozhodnutí, kde se jimi žalovaný podrobně zabýval. Soud uvádí, že pokud nebyl v jednotlivých případech klientů jasný vlastnický řetězec až ke skutečnému vlastníkovi, žalobce mohl buď opakovaně vyvinout snahu k naplnění zákonné povinnosti dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML, např. i v rámci vyžádané součinnosti s klientem, nebo vyhodnotit obchod dle § 15 zákona AML. Prosté vyplnění dotazníku se závěrem typu nejasná vlastnická struktura při současné klasifikaci, že klient je vysoce rizikový, vyvolává otázku, zda je v takovém případě vůbec možné podle zákona AML navázat obchodní vztah. Účel zákona AML může být naplněn pouze tehdy, pokud bude u klientů – právnických osob důsledně dbáno na to, aby ve vlastním zájmu povinným osobám poskytovali součinnost. Soud k postupu žalobce dodává, že zaměření na identifikaci statutárních orgánů je pouze činností pro forma, která sama o sobě nepomůže povinné osobě pochopit vlastnickou a kontrolní strukturu klienta. Ačkoli § 9 odst. 3 zákona AML je jistým korektivem rozsahu hloubkové kontroly podle míry existujícího rizika, u právnických osob, jejichž struktura je náchylná ke zneužití, existuje zájem na zjištění majetkové struktury zpravidla vždy.

Pokud žalobce uvádí, že mimo informace z dotazníků, které soud považuje stejně jako žalovaný za nedostatečné, vycházel i z ústních rozhovorů, nelze ani takový postup považovat za dostatečný. Soud se předně ztotožňuje s žalovaným, že § 7 vyhlášky AML implikuje v požadavku rekonstruovatelnosti podkladů zejména písemné zpracování ((lze si také představit např. možnost zvukového nebo obrazově-zvukového záznamu). Ústně předávané informace ohledně klientů není prakticky reálné uchovat po delší dobu. I pokud by soud ale odhlédl od tohoto podzákonného předpisu, je nutné zohlednit § 9 odst. 3 větu druhou zákona AML. Břemeno tvrzení a důkazní ohledně přiměřenosti hloubkové kontroly spočívá podle daného ustanovení na žalobci. Pokud se rozhodl některé informace uchovávat v ústní podobě, přirozeně na něj mohly dopadnout v řízení před žalovaným následky spojené s důkazní nouzí. Soud se rovněž neztotožňuje s právním názorem žalobce, že skutková podstata správního deliktu nemůže být tvořena podzákonným předpisem. Ačkoli skutkové podstaty správních deliktů musí být v základních znacích definovány zákonem, právní doktrína ani praxe nevylučují, aby některé dílčí znaky byly konkretizovány v podzákonných předpisech, což vyplývá i z větší dynamičnosti a mírně odlišného charakteru správního trestání oproti právu trestnímu (srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo: obecná část. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 442).

Žalobce se dále domnívá, že splnil v případě společností ČIBE, a. s., a Yorktown, a. s., povinnosti dle § 9 odst. 2 písm. a) a c) zákona AML.

Soud ve správním spisu ze založených dotazníků zjistil, že u společnosti ČIBE, a. s., žalobce shledal, že „klient neví, kdo drží akci“. Daná společnost navázala obchodní vztah s žalobcem za účelem: Založení BÚ CZK pro podnikání, přičemž jejími hlavními podnikatelskými aktivitami byly výroba, obchod a služby. U společnosti Yorktown, a. s., žalobce konstatoval, že „skutečného majitele – FO nelze zjistit z dostupných zdrojů – klient je označen jako vysoce rizikový – neprůhledná majetková struktura“. Na jiném dotazníku bylo uvedeno, že skutečným majitelem je společnost Yorktown Business LT, se sídlem Londýn, která není na seznamu sankcionovaných osob. Účelem obchodního vztahu byly vkladové účty a podnikání.

Soud z uvedeného zjistil, že ačkoli žalobce neznal vlastnickou strukturu jmenovaných společností, což je ve smyslu § 9 odst. 3 zákona AML okolnost indikující vyšší míru rizika, rezignoval i na detailnější ověření účelu obchodu. Vzhledem ke skutečnosti, že pravidelnou činností podnikatelů je podnikání, je deklarovaný účel navázání obchodního vztahu neurčitý a nedostatečný. Ani informace o původu peněžních prostředků společnosti Yorktown, a. s., nebyly dostačující pro posouzení rizikového profilu klienta, pokud nebyl splněn základní předpoklad – zjištění skutečného vlastníka. Soud proto uznává závěr žalovaného, že došlo k porušení § 9 odst. 2 písm. a) a c) zákona AML.

3. Naplnění znaků správního deliktu, absence společenské škodlivosti a dobrá víra žalobce

Žalobce dále namítá, že jednal v dobré víře s ohledem na Doporučení FATF a Metodický pony FAÚ, pročež je zásadním způsobem snížena závažnost správního deliktu žalobce. S ohledem na to byla naplněna toliko formální stránka deliktu. Narušení právem chráněného zájmu bylo nulové či velmi nízké, neboť žalobce pochybení ihned před zahájením správního řízení napravil. Navíc žalobce s ohledem na své úsilí není dle § 52 odst. 1 zákona AML za správní delikt odpovědný.

Podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona AML Povinná osoba se dopustí správního deliktu tím, že opakovaně nesplní povinnost kontroly klienta podle § 9.

Podle § 52 odst. 1 zákona AML Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.

Pokud žalobce má za to, že jednal v dobré víře v Doporučení FATF a Metodický pokyn FAÚ, soud uvádí, že kontrola podle obsahu kontrolního protokolu ze dne 14. 2. 2014, č. j. MF-4155/2014/24-2403, sp. zn. K2013/13, probíhala za období od 1. 1. 2010 do 21. 11. 2013. Vzhledem k tomu, že Metodický pokyn FAÚ byl vydán až dne 29. 8. 2013, nelze tvrdit, že by se žalobce v kontrolovaném období mohl na něj spolehnout, protože převážnou část tohoto období pokyn ještě neexistoval. Zároveň, jak soud uvedl již výše, Doporučení FATF neobsahuje závěry, že by bylo možné namísto skutečného vlastníka zjišťovat osobu, která ve společnosti vykonává nejvyšší řídící funkci. Závěrem soud podotýká, že metodické pokyny – v obecné rovině nahlíženo – mohou mít určitý význam při posuzování dobré víry, rozhodnou skutečností jsou ale samotné právní předpisy.

Žalobce měl při nastavení svých kontrolních standardů vycházet i ze směrnice AML, která je pramenem práva a významným předpisem pro výklad zákona AML. Již na základě této skutečnosti nelze dospět k závěru, že by žalobce ve smyslu § 52 odst. 1 zákona AML vynaložil veškeré úsilí, které bylo po něm možné požadovat. V rámci zásady „Neznalost práva neomlouvá“ měl svoje kontrolní standardy konfrontovat taktéž s unijní právní úpravou. Rovněž neměl obcházet povinnost danou § 9 odst. 2 písm. b) zákona AML zjišťováním nejvyšších vedoucích svých klientů.

Žalobci tak nelze vzhledem k uvedenému přisvědčit v otázce dobré víry ani v otázce existence liberačního důvodu.

Soud se dále ztotožňuje s názorem žalovaného, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS, platí, že naplnění formální stránky správního deliktu v běžných případech zahrnuje i naplnění materiální stránky. Racionální zákonodárce totiž popsáním skutkových podstat správních deliktů vymezuje právě činy, které jsou společensky škodlivé. Nelze se také přiklonit k závěru, že by daný judikát platil pouze pro oblast přestupků. Posuzování formální a materiální stránky je obecným principem pro hodnocení všech správních deliktů. Vzhledem ke skutkovým zjištěním soud shledal, že pochybení žalobce bylo systematické a opakované. Nelze tedy dát žalobci za pravdu, že by škodlivost jeho jednání byla nepatrná, čímž se podrobně zabývaly i oba správní orgány.

Nápravná opatření pak žalobce učinil až v návaznosti na realizovanou kontrolu, což správní orgány správně hodnotily jako polehčující okolnost, tato skutečnost nemůže ale odčinit předchozí protiprávní jednání. Až samotná kontrola totiž byla podnětem ke změně dosavadní praxe žalobce. Pokud by ke kontrole nedošlo, není jasné, zda by žalobce z vlastní iniciativy své kontrolní standardy upravil. Přitom do doby jejich změny v rámci nezákonné praxe mohlo dojít k realizaci řady obchodů, ke kterým ve smyslu § 15 zákona AML nemělo vůbec dojít. Žalobce tak svým jednáním přinejmenším ohrozil společenský zájem na tom, aby nedocházelo jeho prostřednictvím k legalizaci výnosů z trestné činnosti a finanční podpoře terorismu.

4. Stanovení pokuty

Závěrem žalobce namítá, že mu žalovaný uložil pokutu v nesprávné výši. Správní orgány vycházely navzdory obsahu § 52 odst. 2 zákona AML z hospodářského výsledku žalobce, což podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS, není možné. Navíc správní orgány měly posoudit výši pokuty ke dni rozhodování a nikoli ke dni spáchání správního deliktu; měly vycházet z aktuálních majetkových poměrů žalobce. V pokutě správní orgány nezohlednily žalobcova nápravná opatření a žalovaný se odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, pokud uložil žalobci pokutu cca třikrát vyšší, než je obvyklé. Závěrem žalobce uvádí, že pokud absentovala materiální stránka deliktu, bylo nadbytečné uložení sankce ve formě pokuty; žalovaný mohl zvolit jiný, vhodnější přístup.

Podle § 44 odst. 2 zákona AML „[z]a správní delikt podle odstavce 1 písm. a) a b) se uloží pokuta do 1 000 000 Kč“.

Podle § 52 odst. 2 zákona AML „[p]ři určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán“.

Soud uvádí, že správní orgán v rozhodnutí prvního stupně na str. 7 až 8 vycházel při ukládání pokuty především z kritérií stanovených v § 52 odst. 2 zákona AML. Hospodářský výsledek žalobce zohlednil pouze jako určitý korektiv, což indikuje sdělení, že „[s]právní orgán se při výměře pokuty držel zásady, že pokuta by měla být uložena ve výši, která je pro pachatele správního deliktu přiměřená tzn., aby splnila svoji výchovnou roli a nepůsobila likvidačně. Proto při jejím stanovení správní orgán vycházel také z hospodářských výsledků účastníka řízení, konkrétně z účetní závěrky zveřejněné ve výroční zprávě ze dne 30. června 2012 […]“ (zvýraznil zdejší soud, pozn.). Daný postup žalovaného přitom není v rozporu s citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, protože žalovaný zkoumal, zda vyměřená výše pokuty nebude působit na žalobce likvidačně. Soud sice shledává ve skutečnosti, že žalovaný vycházel ze starších hospodářských výsledků žalobce, pochybení, nejedná se ale o zásadní vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Soud podotýká, že relevantní skutečností pro uložení pokuty je i samotný finanční obrat žalobce. Rozhodnutí obou stupňů byla nadto vydána v roce 2014, kdy podle účetní závěrky žalobce docílil zisku 30 237 000 Kč.

Při ukládání pokuty žalovaný na str. 7 prvostupňového rozhodnutí výslovně přihlédl k opatřením, která žalobce učinil k nápravě. Pokud žalobce na základě výroční zprávy tvrdí, že mu žalovaný uložil cca třikrát vyšší pokutu než v jiných případech, mohlo by být dané tvrzení relevantní za předpokladu, že by nebylo zcela vágní a bylo prokázané konkrétními podklady. Ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu jsou správní orgány povinny rozhodovat skutkově obdobné případy obdobně. Z žalobcova tvrzení ale pouze vyplývá, že průměrná výše pokuty vypočtená podle výroční zprávy žalovaného byla nižší, než pokuta uložená v jeho případě. Každopádně vůbec není jasné, zda v těchto jiných případech žalovaný posuzoval stejné správní delikty, obdobné do co závažnosti, rozsahu a následků.

Žalobce rovněž uvádí, že namísto uložení pokuty mohl správní orgán situaci řešit například upozorněním na zjištěné nedostatky. Soud konstatuje, že orgány veřejné moci mohou dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky uplatňovat svou pravomoc jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Správní trestání za tzv. jiné správní delikty právnických osob není kodifikováno (zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, který se bude vztahovat i na oblast tzv. jiných správních deliktů, nabude účinnosti až 1. 1. 2017). Konkrétní hmotné a procesní normy tak obsahuje vždy zvláštní zákon a subsidiárně správní řád, přičemž se často využívají i některé principy trestního práva. Zákon AML ani správní řád neobsahují možnost, aby spáchaný správní delikt byl řešen domluvou či uložením opatřením k nápravě (srov. část šestou zákona AML). Správní orgány buď mohly dospět k závěru, že byl spáchán správní delikt, přičemž v takovém případě byly vázány správním uvážením daným § 44 odst. 2 zákona AML, nebo mohly shledat, že nebyly naplněny některé znaky správního deliktu, a v takovém případě by nemohl žalobce nést za své jednání správněprávní odpovědnost. Navíc je nutné znovu zopakovat, že žalobcovo pochybení bylo opakované a systematické, pročež bylo namístě, aby správní orgány pokutu uložily.

Z uvedeného vyplývá, že se soud (s korekcí uvedenou výše) ztotožňuje s posouzením a odůvodněním uložené sankce ze strany správních orgánů. Z těchto důvodů (a také s ohledem na doplnění dokazování účetní závěrkou žalobce za rok 2014) ani nepovažuje uloženou pokutu za zjevně nepřiměřenou ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s.

IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 24. srpna 2016

JUDr. Ludmila Sandnerová, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru