Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Af 29/2015 - 59Rozsudek MSPH ze dne 30.01.2017

Prejudikatura

5 Afs 129/2006

5 Afs 83/2012 - 46

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 60/2017

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 3Af 29/2015 - 59

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: VYRTYCH a.s., se sídlem Bělehradská 314/18, Praha 4, IČ: 278 62 470, zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, AK SPOLAK advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Liberec V – Kristiánov, ul. 8. Března 21/13, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2015, č. j. 11554/15/5300-21442-711315,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „žalovaný“ nebo „odvolací orgán“) blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 8. 11. 2013, vydaným pod č. j. 5255717/13/2004-24901-108901, kterým byla vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období září 2010 ve výši vlastní daňové povinnosti 766.940,- Kč; dále ze dne 8. 11. 2013, vydaným pod č. j. 5255719/13/2004-24901-108901, kterým byla vyměřena DPH za zdaňovací období říjen 2010 ve výši nadměrného odpočtu 181.431,- Kč; dále ze dne 8. 11. 2013, vydaným pod č. j. 5255730/13/2004-24901-108901, kterým byla vyměřena DPH za zdaňovací období listopad 2010 ve výši vlastní daňové povinnosti 765.540,- Kč; dále ze dne 8. 11. 2013, vydaným pod č. j. 5255731/13/2004-24901-108901, kterým byla vyměřena DPH za zdaňovací období prosinec 2010 ve výši nadměrného odpočtu 1,124.387,- Kč; dále ze dne 8. 11. 2013, vydaným pod č. j. 5255733/13/2004-24901-10890, kterým byla vyměřena DPH za zdaňovací období únor 2011 ve výši nadměrného odpočtu 968.420,- Kč; a ze dne 8. 11. 2013, vydaným pod č. j. 5255734/13/2004-24901-108901, kterým byla vyměřena DPH za zdaňovací období duben 201l ve výši vlastní daňové povinnosti 261.661,- Kč (dále také jen „platební výměry“).

Žalobce v podané žalobě nesouhlasí s napadeným rozhodnutím žalovaného a jeho námitky lze shrnout do následujících žalobních bodů:

V prvním žalobním bodu žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, zejména s ohledem na neodůvodněné tvrzení, že žalobce se dopustil podvodného jednání ohledně vylákání daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Pro takový závěr chybí jakýkoli důkaz.

Žalobce namítá procesní vady v proběhlém řízení. Upozorňuje na délku daňového řízení, které začalo v prosinci 2010 prvním vytýkacím řízením s postupem k odstranění pochybností a následně dne 2. 11. 2011 byla zahájena daňová kontrola, která byla ukončena 8. 11. 2013 neoprávněně vydanými platebními výměry. Po podání odvolání doplnil žalovaný spisový materiál o důkazy navrhované žalobcem a o dožádání. Žalobce namítá, že tak došlo k porušení jeho práv účinně se bránit, jelikož správce daně v době, kdy vydal rozhodnutí, nedostatečně zjistil skutkový stav a do spisu tak nebyly doloženy doklady, kterými by bylo provedeno dokazování.

Podle žalobce mu od samého počátku řízení správce daně odmítal uznat nárok na odpočet DPH s odůvodněním, že žalobce neprokázal přijetí zdanitelného plnění v předmětu a rozsahu od plátce, který vystavil daňové doklady. Tím, že správce daně netvrdil od počátku, že by se mělo jednat o jakési podvodné jednání, nedal žalobci příležitost k předložení důkazů, které by takové domněnky vyvracely. Přitom správce daně po třech letech vedení daňového řízení změnil ve zprávě o daňové kontrole DPH ze dne 8. 10. 2013 důvody pro neuznání nadměrného odpočtu DPH. Žalobce poukazuje na to, že až v odvolacím řízení dne 28. 11. 2014 ho žalovaný seznámil s kompletně zjištěným skutkovým stavem. Žalobce zaslal své vyjádření, v němž písemně uvedl veškeré důležité a podstatné skutečnosti, s nimiž se měl žalovaný v rámci svého rozhodnutí vypořádat, avšak žalovaný se účelově některými skutečnostmi uvedenými ve vyjádření žalobce nezabýval a nezohlednil je v napadeném rozhodnutí. Závěry odůvodnil protiprávním způsobem, který je v rozporu s právním řádem České republiky a s právem Evropské unie. Žalovaný popsaným způsobem žalobci upřel možnost bránit svá práva proti správci daně.

Ve druhém žalobním bodu žalobce zdůrazňuje, že za celou dobu v souvislosti s předmětným daňovým řízením nebylo správcem daně sděleno, že bylo podáno trestní oznámení, či bylo proti jakékoli právnické či fyzické osobě sděleno obviněni pro údajné „podvodné jednání“.

Dle žalobce se žalovaný staví do pozice jakéhosi „trestního soudu“, který rozhoduje o vině a nevině prověřování skutkové podstaty trestného činu podvodu, když např. v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí v čl. 135, že zdanitelné plnění „bylo na předcházejícím dodavatelském článku řetězce zasaženo podvodem“, nebo v čl. 136 že „odvolací orgán výše prokázal, že došlo ke spáchání podvodu na DPH“ anebo ve shodném čl. 136 „správce daně daňového subjektu na základě svých vlastních skutkových šetření a vlastního právního hodnocení konstatoval existenci podvodu na DPH.“

Ve třetím žalobním bodu nesouhlasí žalobce s hmotněprávním posouzením daného případu a tvrdí, že postupně vyvrátil veškeré domněnky správce daně ohledně případu Vývojového centra, které bylo řádně vysoutěženo, řádně dodáno jako nové a za cenu obvyklou. Dle žalobce správce daně, resp. žalovaný nepředložili žádné relevantní důkazy, že žalobce skutečně vědět měl či alespoň mohl o údajném podvodu na DPH. Není možné klást za vinu žalobci, že společnost Dalyan Trade s.r.o. (dále jen „Dalyan“) neodvedla DPH ohledně dodávek týkajících se souboru věcí - Vývojového zařízení pro žalobce. Nebyl prokázán tzv. karuselový podvod, neexistuje jakýkoli řetězec, který by „vrcholil“ u žalobce. Jeho jediným přímým dodavatelem a smluvním partnerem je z hlediska DPH společnost FI Holding a.s. (dále jen „FI Holding“), která je z hlediska DPH bezproblémová.

Žalobce tvrdí, že až ve zprávě o daňové kontrole ze dne 8. 10. 2013 jej správce daně seznamuje se jménem společnosti Dalyan, která se dopustila neodvedení DPH v řetězci dodavatelů Vývojového zařízení. Přitom žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že u společnosti BOREXO TRADE s.r.o. (dále jen „BOREXO“), která byla dodavatelem společnosti FI Holding a.s., nedošlo k úniku na DPH ani k porušení daňové neutrality a že, společnost FI Holding a.s., která byla generálním dodavatelem žalobce a jediným subjektem, se kterým byl žalobce v přímém obchodně právním vztahu, odvedla z uskutečněného plnění DPH. Žalobce, který se společností Dalyan nebyl v žádném kontaktu, nesouhlasí s tím, že se podvodného jednání dopustil, o něm vědět měl a mohl. Namítá, že k této společnosti chybí tzv. „propojovací“ prvek, který by jednání společnosti Dalyan spojoval s jakýmkoli jeho jednáním či opomenutím.

K užitému pojmosloví „vědět měl a mohl“ žalobce uvádí, že provedl veškerá potřebná preventivní opatření, ke kterým byl povinen z hlediska péče řádného hospodáře k prověření nezávadového a běžného obchodního případu, která v daňovém řízení řádně doložil. V rámci svých možností zkontroloval účastníky výběrového řízení a učinil vše k tomu, aby výběrové řízení bylo realizováno v souladu se zákonem. Po celou dobu realizace dodávky Vývojového centra i při vynaložení veškeré odborné péče, neměl možnost se o společnosti Dalyan Trade dozvědět, natož ji ovlivnit, nebyl s uvedenou společností v žádném obchodně právním ani jiném vztahu, nemohl ji ani kontrolovat či lustrovat. Pokud správce daně shledal, že v řetězci firem není něco v pořádku, měl svou aktivitu směřovat na nejbližší vyšší prvky řetězce.

Z hlediska principu presumpce neviny nemůže být „trestán" za údajný trestný čin jiného subjektu.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce upozorňuje, že žalovaný neakceptoval platnou právní úpravu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“) ani Směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Šestá směrnice"). V řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, nezohlednil veškeré zjištěné důkazy a skutečnosti, čímž dospěl ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním i právním závěrům. Žalovaný neakceptoval ani ustálenou judikaturu českých i evropských soudů ohledně uplatňování nároků na DPH. Zjištění provedená správcem daně a žalovaným se rozcházejí nejen s běžnou logickou úvahou, ale i s ustálenou judikaturou jak Nejvyššího správního soudu tak i judikaturou Soudního dvora Evropské unie, konkrétně žalobce upozorňuje na závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 129/2006, 8 Afs 14/2010, 5 Afs 83/2012 či 9 Afs 18/2010, či v rozsudku Soudního dvora ve věci C-354/3,C-225/0d Optigen. Poukazuje i na rozsudky Evropského soudního dvora ze dne 12. 1. 2006 ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 či ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 a ze dne 6. 9. 2012 ve věci C-324/11, jejichž závěry konstatuje.

Dle žalobce byly rovněž porušeny i obecné zásady daňového řízení, zejména zásada, že správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů, zásada že, zákonnou moc nelze uplatňovat jinak než v souladu se zákonem, zásada že, realizace nadměrného odpočtu DPH je základním právem žalobce, na kterém je postaveno placení a výběr DPH a systém DPH, zásada že, správce daně i žalovaný jsou vázáni zásadou předvídatelnosti rozhodnutí a v řízeních je nutné přihlížet k principům materiální publicity a zásada principu dobré víry.

Žalobce v pátém závěrečném žalobním bodu poukazuje na to, že neoprávněným postupem žalovaného mu je zadržováno řádově 27,000.000 Kč, což znamená výrazné omezení jeho podnikatelských aktivit a faktické ohrožení samotného provozu. Žalobce zaměstnává dlouhodobě více než 100 zaměstnanců, je významným zaměstnavatelem regionu a významným výrobcem a exportérem na poli vývoje a výroby světelné techniky. Musel se zadlužit, vznikly mu škody velkého rozsahu a výrazně se snížily možnosti dalších investic do vývoje a výroby a přijímání nových zaměstnanců. Snížila se konkurenceschopnost a citelně se oslabila jeho pozice vůči ostatním společnostem v oboru. Je přesvědčen, že ze strany správce daně se jednalo o účelové jednání s cílem nevrácení nadměrného odpočtu, byť na něj má žalobce právní i faktický nárok.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby a dále uvedl, že s žalobními námitkami se vypořádal již v rámci odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, v němž odůvodnil jím prezentovaný právní závěr týkající se uplatňování nároku na odpočet daně v souvislosti se spácháním podvodu na DPH. Protože v odůvodnění napadeného rozhodnutí jednotlivě a konkrétně vypořádal každou námitku žalobce, odkazuje na rozsáhlé odůvodnění tohoto rozhodnutí, v němž shrnul veškeré relevantní skutečnosti předcházející zamítnutí odvolání.

Žalovaný především odkázal na str. 5 – 8 odůvodnění rozhodnutí, kde uvedl právní rámec upravující uplatňování odpočtů DPH a definici podvodu na DPH Soudním dvorem EU včetně vysvětlení pojmu „vědět mohl a měl“ Nejvyšším správním soudem. V obsáhlém rozhodnutí (40 stran) detailně popsal veškeré zjištěné skutečnosti a jejich posouzení ve vzájemné souvislosti, týkající se uplatnění odpočtu na DPH jako účasti žalobce na podvodu DPH.

Žalovaný nesouhlasí s žalobcem ohledně tvrzených procesních vad a uvádí, že průběh daňového řízení byl závislý na aktuálních zjištěních správce daně a právní závěry správce daně byly upraveny dle aktuálně zjištěného skutkového stavu. Na začátku daňového řízení se správce daně zaměřil na otázku existence předmětu Vývojového centra. Z kupní smlouvy vyplynulo, že předmět měl být dodán do 90 dnů, což se nestalo, jak správce daně ověřil. Po objasnění této skutečnosti žalobcem správce daně pokračoval v dalším šetření, v něm se zaměřil na ověření předmětu koupě, jeho rozsahu a původu. Předmět plnění se skládal z několika různých částí, a vzhledem k tomu, že byl přeprodáván v řetězci několika společností, z nichž některé sídlily mimo území ČR, prováděl správce daně šetření i prostřednictvím mezinárodních dožádání. Správce daně plnil svou povinnost dbát o to, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, nebyl vázán jen návrhy žalobce. Časová náročnost tohoto postupu byla způsobena především množstvím subjektů zapojených do obchodu se zařízením Vývojového centra a jejich sídlem v jiných členských státech. Vývoj celého daňového řízení postupně odrážel aktuální zjištění správce daně.

Žalovaný se ztotožňuje s žalobcem, že v závěru daňové kontroly došlo ke změně právního hodnocení, čímž se mohl žalobce cítit poškozen. Tuto skutečnost však zhojil žalovaný v rámci odvolacího řízení tím, že řádně seznámil žalobce se změnou právního názoru, a umožnil mu řádně se vyjádřit a navrhnout nové důkazní prostředky. Samotná změna právních závěrů správce daně však nebyla v rozporu s daňovým řádem. Správce daně může v průběhu daňového řízení své závěry korigovat či přehodnocovat tak, aby odpovídaly zákonným ustanovením a aktuálním judikatorním závěrům. Postup žalovaného, který napravil vady řízení prvního stupně, byl také plně v souladu s daňovým řádem, neboť žalovaný při nápravě vad postupoval v souladu s § 115 daňového řádu. Není pravdou, že žalobci byla odňata možnost se proti hodnocení správce daně a žalovaného bránit. Žalobce měl možnost proti rozhodnutí správce daně podat odvolání, což také učinil. V rámci tohoto odvolání žalovaný vyhodnotil některé námitky žalobce jako důvodné a doplnil dokazování za účelem odstranění vad řízení. Následně se svými závěry žalovaný seznámil žalobce a stanovil mu přiměřenou lhůtu na vyjádření se k těmto skutečnostem. Žalobce práva využil a ke skutečnostem zjištěným žalovaným v odvolacím řízení a k doplnění hodnocení žalovaným se ve stanovené lhůtě vyjádřil. Žalobci byla tedy dána možnost brojit proti hodnocení důkazů správcem daně a žalovaným, svých práv a možností také využil.

Žalovaný poukazuje na to, že žalobce zaměňuje v žalobě pojmy trestního práva s pojmy užívanými v daňovém řízení, především v oblasti podvodů na DPH. Žalovaný se tím nijak „nepasuje" do role „trestního soudu", konstatuje pouze skutečnosti zjištěné v režimu zákona o DPH a ustálené judikatury. Samotné vyhlášení výběrového řízení a výběr nejvýhodnější nabídky ještě neznamená, že přijaté plnění nemůže být zasaženo podvodem na DPH. I v případě vítěze výběrového řízení je třeba z hlediska DPH věnovat náležitou péči prověření smluvního dodavatele, smluvních ujednání a také věnovat pozornost okolnostem týkajícím se samotného dodání předmětu plnění. V dané věci je zřejmé, že žalobce pominul při prověřování účastníků výběrového řízení podstatné informace o provázanosti těchto subjektů a dále že i další průběh obchodního případu proběhl v některých okolnostech odlišně od smluvních ujednání či od tvrzení žalobce. Nadto žalobce také správci daně mnohdy předkládal tvrzení, která se podle zjištění žalovaného ukázala jako nepravdivá nebo přinejmenším zavádějící, např. o osobách, které měly přístup k Vývojovému centru, o průběhu montáže a školení atd. Na základě všech rozporných skutečností dospěl žalovaný k závěru, že žalobce mohl a měl vědět, že se svým plněním účastní podvodu na DPH.

Žalovaný konstatuje, že správce daně sice původně pochyboval na základě původně zjištěného skutkového stavu o tom, zda byl soubor zařízení pořízen jako nový nebo použitý, následně však bylo znaleckým posudkem a dalšími důkazními prostředky prokázáno, že soubor zařízení byl pořízen jako nový. Pokud v některých částech zprávy o daňové kontrole je uvedeno, že správce daně má pochybnosti, zda byl soubor zařízení pořízen jako nový, je tomu proto, že zpráva o daňové kontrole je koncipována jako chronologický popis získávání důkazů, vyplývajících ze zjištění a odpovídajících hodnocení správce daně tak, jak se v průběhu daňového řízení vyvíjel aktuálně zjištěný skutkový stav. Konečný výsledek kontrolního zjištění však žádné závěry o použitém zboží neobsahuje.

Co se týče tvrzení správce daně o navýšené ceně zakázky, má žalobce pravdu v tom, že závěry správce daně, že žalobce mohl vědět, že se svou transakcí na tomto podvodu účastní, jsou částečně podepřeny i argumentací o bezdůvodně navýšené ceně zakázky, aniž by se správce daně zároveň vypořádal se závěry uvedenými ve znaleckém posudku. Žalovaný však vzhledem k pochybení správce daně, který neseznámil žalobce se změnou svého právního hodnocení ještě před projednáním uvedené zprávy o daňové kontrole, zpracoval nové hodnocení důkazních prostředků podrobně se zabývající existencí podvodu na DPH a objektivních okolností. Ve svých úvahách se už žalovaný nikterak nezabýval pořizovací cenou předmětného souboru movitých věcí, kterou zaplatil žalobce a která byla znalcem na základě porovnání nabídkových cen ve výběrovém řízení určena jako cena odpovídající ceně obvyklé, tuto pořizovací cenu nijak nerozporoval. Správce daně nezpochybňoval, že zdanitelné plnění bylo dodáno jako nové, za cenu obvyklou, ta byla znalcem stanovena na základě výsledků výběrového řízení. Tyto skutečnosti však nevyvrací účast žalobce na podvodu na DPH, což je podrobněji rozebráno v žalobou napadeném rozhodnutí.

Žalovaný v rámci žalobou napadeného rozhodnutí podrobně popsal okolnosti nasvědčující spáchání podvodu na DPH a vyhledal objektivní kritéria svědčící o tom, že žalobce mohl a měl vědět, že se svou transakcí se účastní na podvodu na DPH. Rozpor, který žalobce vidí v hodnocení správce daně (mohl a měl vědět) žalovaný nesdílí. Tuto podmínku SDEU rozvádí v dalších rozsudcích a rovněž i Nejvyšší správní soud běžně s tímto spojením pracuje. Rovněž v žalobcem citovaných rozsudcích SDEU je běžně používáno slovní spojení „mohl a měl vědět“. Lze odkázat na shrnutí judikatury v oblasti podvodů, které je uvedeno v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí na 5 – 8 straně. Správce daně i žalovaný postupovali v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího správního soudu a SDEU, když odmítli přiznat žalobci nárok na odpočet z důvodu, že se svou transakcí se účastnil na podvodu na DPH, o kterém vzhledem ke všem okolnostem případu vědět měl a mohl, což žalovaný prokázal žalobou napadeným rozhodnutím. Odepření nároku z důvodu účasti na podvodu na DPH je postup, který byl aprobován jak SDEU, tak i vnitrostátními soudy, žalovaný v daném případě postupoval v souladu s právním řádem a uvedenou judikaturou. Žalovaný nikterak nezpochybňuje žalobcem uvedenou judikaturu, nicméně dodává, že nelze odmítnout přiznat nárok na odpočet DPH tomu, kdo o podvodu neví a ani vědět nemohl. Z výše uvedeného rozboru však vyplývá, že žalobce „vědět měl a mohl“ že se účastní podvodu na DPH a to u zdanitelného plnění, u kterého uplatňoval nárok na odpočet daně. Námitky uvedené v žalobě, týkající se prokázání podvodu na DPH, neakceptování platné právní úpravy a ustálené judikatury, postupu žalovaného, který seznámil žalobce s určitými skutečnostmi až v odvolacím řízení, byly obsaženy již v odvolání žalobce a žalovaný se s nimi ve svém rozhodnutí také podrobně vypořádal.

V replice ze dne 8. 9. 2015 žalobce setrval na všech žalobních námitkách, opět namítá rozpor rozhodnutí žalovaného s ustálenou judikaturou a opakuje vztah ke společnostem BOREXO, FI Holding a Dalyan. Domnívá se, že žalovaný se nevyjádřil ke změně výsledku kontrolních zjištění, kdy došlo k účelové změně stanoviska, které spočívalo v účasti žalobce na podvodném jednání. Podvod na DPH neshledává prokázaným, má za to, že žalovaný uvádí jen své domněnky, nepředkládá žádný důkaz. O podvodu nevěděl a vědět ani nemohl.

Městský soud v Praze (dále jen „Městský soud“) o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný po řádném poučení soudem ve stanovené lhůtě dvou týdnů svůj nesouhlas s takovým projednáním věci nevyjádřili (§ 51 s. ř. s.).

Městský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (75 odst. 2 věta první s. ř. s.), vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a shledal, že žaloba není důvodná.

Městský soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle § 43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků, ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen „ZSDP“) „Vzniknou-li pochybnosti o správnosti průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, správce daně ve výzvě sdělí daňovému subjektu tyto pochybnosti způsobem umožňujícím daňovému subjektu určitou odpověď a předložení důkazních prostředků. Současně správce daně vyzve daňový subjekt, aby se k těmto pochybnostem vyjádřil, zejména, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil, nebo pravdivost údajů řádně prokázal.“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „Pokud vyplývá z podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení, že daňovému subjektu má vzniknout přeplatek a správce daně má pochybnost podle odstavce 1, zahájí správce daně postup k odstranění pochybnosti do 30 dnů ode dne, kdy bylo takovéto podání učiněno. Ve výzvě daňovému subjektu určí správce daně přiměřenou lhůtu k odpovědi, která nesmí být kratší než 15 dnů, a poučí ho o následcích spojených s tím, jestliže pochybnost neodstraní nebo nedodrží stanovenou lhůtu. V průběhu vytýkacího řízení má daňový subjekt práva přiměřeně podle § 16 odst. 4 a výsledek vytýkacího řízení pracovník správce daně projedná s daňovým subjektem postupem podle § 16 odst. 8.“ Podle odst. 3 tohoto ustanovení „Pokud je den podání daňového přiznání nebo hlášení dnem počátku běhu lhůty pro rozhodnutí správce daně nebo pokud je počátek běhu lhůty od tohoto dne odvozován, běh lhůty se vydáním výzvy podle předchozích odstavců přerušuje a nová lhůta počne běžet až ode dne, kdy jsou odstraněny pochybnosti vytýkané správcem daně ve výzvě.“

Podle § 63 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „DŘ“) „O důležitých úkonech při správě daní, které nejsou součástí protokolu, sepíše správce daně úřední záznam, ve kterém zachytí skutečnosti, které mají vztah ke správě daní, zjištěné zejména z ústních sdělení, oznámení, poznámek, obsahů telefonických hovorů a jiných spisových materiálů.“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „Úřední záznam podepíše úřední osoba, která ho vyhotovila, s uvedením časového údaje, kdy došlo k jeho vyhotovení; to neplatí, je-li úřední záznam vyhotoven úřední osobou elektronicky způsobem umožňujícím její identifikaci a zjištění změny obsahu úředního záznamu.“

Podle § 89 odst. 1 DŘ „Má-li správce daně konkrétní pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení a dalších písemností předložených daňovým subjektem nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, vyzve daňový subjekt k odstranění těchto pochybností.“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „Ve výzvě správce daně uvede své pochybnosti způsobem, který umožní daňovému subjektu, aby se k nim vyjádřil, neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil, nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů prokázal a předložil důkazní prostředky tak, aby došlo k odstranění těchto pochybností.“ Podle odst. 3 tohoto ustanovení „Ve výzvě daňovému subjektu stanoví správce daně lhůtu k odstranění pochybností, která nesmí být kratší než 15 dnů, a poučí ho o následcích spojených s neodstraněním pochybností nebo nedodržením stanovené lhůty.“ Podle odst. 4 tohoto ustanovení „Pokud vyplývá z podaného řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení, že daňovému subjektu má vzniknout daňový odpočet, vydá správce daně v případě pochybností výzvu k odstranění pochybností do 30 dnů ode dne, kdy bylo takovéto podání učiněno, nejdříve však od posledního dne lhůty stanovené pro podání řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení.“

Podle § 90 odst. 1 DŘ „O průběhu postupu k odstranění pochybností sepíše správce daně podle povahy odpovědi protokol nebo úřední záznam, ve kterém uvede vyjádření nebo důkazní prostředky, na jejichž základě považuje pochybnosti za zcela nebo zčásti odstraněné, a případné důvody přetrvávajících pochybností.“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „Nedošlo-li k odstranění pochybností a výše daně nebyla prokázána dostatečně věrohodně, sdělí správce daně daňovému subjektu výsledek postupu k odstranění pochybností. Daňový subjekt je oprávněn do 15 dnů ode dne, kdy byl seznámen s dosavadním výsledkem postupu k odstranění pochybností, podat návrh na pokračování v dokazovaní spolu s návrhem na provedení dalších důkazních prostředků.“

Podle § 115 odst. 1 DŘ „V rámci odvolacího řízení může odvolací orgán provádět dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo k odstranění vad řízení, anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně, který napadené rozhodnutí vydal, se stanovením přiměřené lhůty.“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „Provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele.“ Podle odst. 3 tohoto ustanovení „Lhůta podle odstavce 2 nesmí být delší 15 dnů; žádost o navrácení této lhůty v předešlý stav je možné podat nejpozději do vydání rozhodnutí o odvolání.“ Podle odst. 4 tohoto ustanovení „Po uplynutí lhůty podle odstavce 2 odvolací orgán k návrhům na provedení dalších důkazů nepřihlíží.“

Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Žalobce se před správcem daně domáhal nároku na odpočet daně ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro příslušné zdaňovací období (dále jen „ZDPH“). Správce daně i žalovaný však dospěly k závěru, že podmínky pro přiznání nároku splněny nebyly, a naopak, že bylo zjištěno zapojení žalobce do podvodného řetězce.

Vzhledem ke skutečnosti, že daná oblast spadá do unijního práva, shledává soud vhodným připomenout i unijní úpravu nároku na odpočet daně, princip daňové neutrality, výklad otázky zneužití práva a aspekty zapojení do podvodného řetězce.

Unijní úprava daně z přidané hodnoty vychází z čl. 113 Smlouvy o fungování EU, na níž navazuje tzv. šestá směrnice č. 2006/112/ES. Ta v čl. 1 odst. 2 uvádí základní princip fungování systému daně z přidané hodnoty, a sice že „se na zboží a služby uplatňuje všeobecná daň ze spotřeby v přesném poměru k ceně zboží a služeb, bez ohledu na počet plnění uskutečněných ve výrobním a distribučním procesu před stupněm, ve kterém je daň uplatněna. Každé plnění podléhá DPH vypočítané z ceny zboží nebo služby podle sazeb platných pro toto zboží nebo tuto službu po odpočtu daně, kterou byly přímo zatíženy jednotlivé nákladové prvky tvořící cenu. Společný systém DPH se uplatňuje až do stupně maloobchodu včetně.“

Toto ustanovení v sobě zakotvuje tzv. princip daňové neutrality. Ta spočívá v tom, že jednotlivé subjekty v rámci produkčního řetězce jsou zdaněny pouze v případě, že je vytvořena dodatečná (přidaná) hodnota. Daň z přidané hodnoty tak zdaňuje mezní produkty ekonomické činnosti subjektů, a to v jednotlivých fázích obratu. DPH se vybírá po částech při vzniku každého dodatečného produktu (přidané hodnoty), přičemž břemeno uhrazení celé daně leží na konečném zákazníkovi (spotřebiteli).

Šestá směrnice byla provedena do českého právního řádu pomocí ZDPH, který konstruuje systém daňových odpočtů, na základě nichž je zachován princip daňové neutrality. Plátci daně vznikne nárok na odpočet při splnění podmínek podle § 72 ZDPH. Podle tohoto ustanovení platí, že nárok na odpočet plátci daně vznikne, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti podle podmínek § 72 – 79 ZDPH.

V právě projednávaném případě správní orgány došly k závěru, že žalobce žádal o odpočet daně neoprávněně, čímž došlo ke zneužití práva. Pokud jde o zákaz zneužití práva v oblasti výběru DPH, Soudní dvůr EU (dále také jen „Soudní dvůr“ či „SDEU“) se mu podrobně věnoval ve věci Halifax (C-255/02 ze dne 21. 2. 2006). SDEU v bodě 69 uvedl, že „[p]oužití právní úpravy Společenství […] nemůže jít tak daleko, aby zahrnovalo zneužívající praktiky hospodářských subjektů, tedy plnění, jež nejsou uskutečněna v rámci obvyklých obchodních podmínek, nýbrž pouze s cílem získat zneužívajícím způsobem výhody upravené právem Společenství (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 11. října 1977, Cremer, 125/76, Recueil, s. 1593, bod 21; ze dne 3. března 1993, General Milk Products, C-8/92, Recueil, s. I-779, bod 21, a výše uvedený rozsudek Emsland-Stärke, bod 51).“ V bodě 70 pak SDEU specifikoval, že zásada zákazu zneužití práva se uplatňuje také v oblasti DPH.

Dále Soudní dvůr uvedl (v bodech 74 a 75), že pro zjištění existence zneužití práva je nezbytné, aby byly kumulativně naplněny dvě podmínky: 1. Výsledkem dotčených plnění přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanoveními šesté směrnice a vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními. 2. Ze všech objektivních okolností musí vyplývat, že hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění. Zákaz zneužití přitom není relevantní, pokud dotčená plnění mohou mít jiné odůvodnění než pouhé dosažení daňových zvýhodnění vůči daňovým orgánům.

Znaky zneužití práva výstižně definoval ve svém stanovisku ve věci Halifax generální advokát Maduro. Jeho závěry pak ESD přebral do samotného rozsudku. Maduro s odkazem na test předestřený samotným Soudním dvorem ve věci Emsland Stärke (C-110/99) uvádí, že při posuzování zneužití práva je třeba stanovit, zda existuje kombinace (1) objektivní okolnosti (i přes formální splnění podmínek stanovených dle pravidel společenství, nebylo dosaženo účelu těchto pravidel) a (2) subjektivního prvku (cílem je získání výhody ze stanovených pravidel umělým vytvořením podmínek pro její získání).

Maduro zdůraznil, že pro posouzení zneužití není určující úmysl, ale skutečnost, že daná činnost nemá objektivně žádné jiné vysvětlení než zajistit daňové zvýhodnění (bod 70 stanoviska). Maduro vyzdvihl také, co je stěžejní i pro právě projednávaný případ, a sice, ke zneužití dochází tehdy, pokud jsou úmysly stran protiprávně získat zvýhodnění z práva Společenství pouze odvozeny z vykonstruované povahy situace, by byly posouzeny v souvislosti se souhrnem objektivním okolností. K tomu doplňuje, že pokud se zjistí, že takové objektivní okolnosti existují, musí být přijat závěr, že osoba, která se dovolává doslovného znění ustanovení práva Společenství, aby uplatnila právo, které je v protikladu ke svým účelům, si nezaslouží takové právo mít (bod 71 stanoviska).

Je třeba také připomenout rozsudek ESD ve věci Kittel a Recolta Recycling (C-439/04 a C-440/04), ve kterém se uvádí, že osoba povinná k dani, která věděla nebo musela vědět, že se svou koupí účastní plnění, které je součástí daňového podvodu, musí být totiž pro účely směrnice 2006/112 považována za osobu, která se tohoto daňového podvodu účastní, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží nebo využití služeb prospěch v rámci zdanitelných plnění, která uskutečnila na výstupu (bod 56).

Ve světle shora uvedeného je nutné posoudit, zda žalobce splnil všechny náležitosti nutné pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet daně a zda nedošlo ke zneužití práva prostřednictvím daňového podvodu.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že poté, co daňový subjekt (nyní žalobce pozn. soudu) podal správci daně jednotlivá přiznání k DPH jako měsíční plátce (poprvé za 9/2010 dne 25. 10. 2010), byl v rámci vytýkacího řízení postupně vyzýván správcem daně v roce 2010 podle § 43 ZSDP, poté od ledna 2011 podle § 89 DŘ, k odstranění pochybností.

Dne 22. 9. 2011 správce daně k jednotlivým zdaňovacím obdobím zpracoval úřední záznamy obsahující vyhodnocení důkazního řízení provedeného v rámci vytýkacího řízení a postupu k odstranění pochybností.

Dne 26. 9. 2011 se uskutečnilo ústním jednání, v jehož průběhu byl žalobce seznámen s hodnocením důkazních prostředků správcem daně v souladu s § 90 odst. 2 DŘ k DPH za zdaňovací období 9 až 12/2010 a 2 a 4/2011.

Žalobce využil svého práva a podal dne 11. 10. 2011 správci daně návrh na pokračování v dokazování k jednotlivým zdaňovacím obdobím a návrh na provedení dalších důkazních prostředků.

Dne 2. 11. 2011 zahájil správce daně daňovou kontrolu ve věci uplatňování DPH za zdaňovací období 9/2010 až 12/2010 a 2/2011 a 4/2011 (protokol ze dne 2. 11. 2011, č.j. 482775/11/004933109299). Dne 7. 11. 2011 rozšířil správce daně daňovou kontrolu ve věci uplatňování DPH za zdaňovací období 5/2011 (protokol ze dne 7. 11. 2011, č.j. 490337/11/004933109299).

Dne 6. 6. 2013 se uskutečnilo ústní jednání, jehož předmětem bylo ukončení kontroly DPH za zdaňovací období 9/2010 až 12/2010, 2/2011, 4/2011 a 5/2011. Žalobce převzal kontrolní zjištění uvedená v příloze č. 1 (celkem 39 stran) a požádal o lhůtu k vyjádření (protokol o ústním jednání ze dne 6.6.2013, č.j. 3309912/13/2004-05404-108581).

V přípise ze dne 8. 7. 2013 se žalobce vyjádřil k výsledku kontrolního zjištění, včetně připojení dvou příloh.

Dne 8. 10. 2013 byla s žalobcem projednána a podepsána Zpráva o daňové kontrole (v rozsahu 47 stran) týkající se provedené kontroly na DPH za předmětné zdaňovací období (protokol o ústním jednání ze dne 8. 10. 2013, č. j. 4995285/13/2004-05404-110008)).

Dne 8. 11. 2013 správce daně vydal za předmětná zdaňovací období platební výměry, proti nimž žalobce podal dne 5. 12. 2013 odvolání.

V rámci odvolacího řízení odvolací orgán přípisem ze dne 25. 4. 2014 uložil správci daně doplnit podklady pro rozhodnutí ve věci o navrhovanou svědeckou výpověď a chybějící podklady, které konkretizuje. Dne 30. 5. 2014 odvolací orgán obdržel jím požadované podklady a následně formou dožádání zjišťoval splnění daňových povinností u společností BOREXO a Dalyan.

Dne 1. 10. 2014 byla doručena odpověď na dožádání od správce daně týkající se společnosti BOREXO a dne 9. 10. 2014 odpověď na dožádání od správce daně týkající se společnosti Dalyan.

Dne 1. 12. 2014 vydal odvolací orgán „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvu k vyjádření se v rámci odvolacího řízení“, v němž popsal průběh daňové kontroly, včetně uvedení a vyhodnocení nově učiněných zjištění v rámci odvolacího řízení (svědecká výpověď Ing. J. Ch., dokumenty týkající se výběrového řízení, odpovědi daňových správ na mezinárodní dožádání, odpovědi českých správců daně). Odvolací orgán daňový subjekt vyzval podle § 115 odst. DŘ k uplatnění práva vyjádřit se ke skutečnostem zjištěným při dokazování v rámci odvolacího řízení, k čemuž byla daňovému subjektu stanovena lhůta 15 dnů ode dne doručení výzvy.

Dne 30. 1. 2015 daňový subjekt podal vyjádření ke zjištěným skutečnostem a závěrům odvolacího orgánu, v němž vyjádřil své námitky.

Dne 14. 4. 2015 vydal odvolací orgán napadené rozhodnutí, kterým zamítnul odvolání daňového subjektu a jednotlivé platební výměry potvrdil. Nejprve v něm stručně shrnul skutkový stav, uvedl odvolací důvody daňového subjektu, konstatoval právní rámec Směrnice Rady 2006/112/ES s požadavky zákona o DPH a uvádí judikaturu Soudního dvora EU (jsou zde uvedeny konkrétní rozsudky Evropského soudního dvora, v nichž je poukazováno na účast daňového subjektu na podvodném jednání za účasti subjektivní stránky „vědět měl a mohl“) a judikaturu Nejvyššího správního soudu, v níž se soud obdobnou problematikou již zabýval.

Odvolací orgán shledal důvodnou námitku žalobce, že až ve Zprávě o daňové kontrole mu správce daně sdělil, že mohl a měl vědět o své účasti na podvodu na DPH, neboť tím byl daňový subjekt omezen na svých právech vyjadřovat se k výsledkům kontrolního zjištění a navrhovat další důkazy. S ohledem na tuto skutečnost odvolací orgán pochybení správce daně napravil tím, že seznámil daňový subjekt s důvody odchylného vyměření daně za předmětná zdaňovací období a doplnil hodnocení a závěry správce daně uváděné ve Zprávě o daňové kontrole, současně doplnil okolnosti podvodu na DPH spolu s objektivními kritérii, z nichž plyne, že žalobce vědět měl a mohl, že se účastní nestandardní obchodní transakce. V rámci odvolacího řízení se tak daňový subjekt mohl ke zjištěným skutečnostem vyjádřit a navrhnout další důkazní prostředky, rovněž byla doplněna svědecká výpověď, kterou daňový subjekt navrhoval a spisový materiál byl doplněn o dožádání týkající se společností účastnících se řetězce transakcí (viz bod 24 až 28 na str. 8 až 11 napadeného rozhodnutí).

Následně se odvolací orgán podrobně věnuje zjištěným okolnostem nasvědčujícím podvodu (viz bod 29 až 82 na str. 11 až 25 napadeného rozhodnutí). V úvodu této části rozhodnutí odkazuje na přehledný popis průběhu daňového řízení, daňové kontroly, jednotlivých šetření a závěrů správce daně s hodnocením důkazů a upřesňuje řetězení společností ohledně jejich pořízení souboru movitých věcí, a to šesti dílčích zařízení. Odvolací orgán konstatuje, že ze zjištění správce daně doplněného zjišťováním v rámci odvolacího řízení vyplývá, že daňový subjekt uplatnil nárok na odpočet DPH na základě daňových dokladů vystavených dodavatelem společností FI Holding dne 31. 8. 2010 na celkovou kupní cenu 128,500.000 Kč (z toho DPH 25,700.000 Kč). Společnost FI Holding shodný předmět zdanitelného plnění koupila téhož dne 31. 8. 2010 od společnosti BOREXO za celkovou kupní cenu 127,000.000 Kč, která koupila totožný předmět zdanitelného plnění ještě dříve, ale rovněž shodného dne 31. 8. 2010 od společnosti Daylan za celkovou kupní cenu 126,000.000 Kč. Kupní smlouvy uvedených společností jsou shodného textu, liší se toliko v osobách prodávajících a kupujících a v kupní ceně, která se navyšovala každým prodejem a rovněž v místech podpisů smluv (v Židněvsi, v Brně, v Otnicích). Ve smlouvách jsou shodná ujednání o montáži a zaškolení pracovníků, která se vždy zavázal zajistit prodávající. Ve skutečnosti však montáže i zaškolení pracovníků proběhly odlišně. Společnost Daylan dne 19. 8. 2010 koupila čtyři dílčí komponenty na Slovensku od společnosti GLOBAL PROPERTIES s.r.o. (dále jen „GLOBAL“), která je koupila od společnosti SR Development s.r.o. („Development“) a tato společnost je koupila od společnosti Blizz Group, s.r.o. (dále jen „Blizz“). Společnost Blizz koupila jednotlivá zařízení od české společnosti Trumpf Praha, spol. s r.o. (dále jen „Trumpf“), dále od společnosti BOKI ROBOTIZOVANÉ SYSTÉMY spol. s r.o. (dále jen „BOKI“), dále od italské společnosti SYSTÉM ROBOT AUTOMAZIONE SRL (dále jen „SYSTÉM ROBOT“) a od slovenské společnosti TEXATO s.r.o. (dále jen „TEXATO“). Posledně jmenovaná společnost zařízení měla koupit od rakouské společnosti Sondernhoff Engineering GmbH. Uvedené čtyři komponenty pořízené od jmenovaných čtyř společností byly přepraveny slovenskou společností TOMOS, s.r.o. (dále jen „TOMOS“) do Lučence a odtud byly přepravovány tímto přepravcem do areálu daňového subjektu do Židněvsi, kde byly vybaleny, sestaveny a uvedeny do provozu. Předmět zdanitelného plnění uskladněný firmou TOMOS v Lučenci několikrát bezdůvodně změnil majitele, aniž by došlo k fyzickému předání a bylo odůvodněno navyšování kupní ceny. Dle odvolacího orgánu došlo tedy k bezdůvodnému navyšování ceny zakázky, aniž by došlo k přidané hodnotě u jednotlivých článků řetězce společností směřující k účelovému předprodeji. Odvolací orgán dále upozornil, že bylo zjištěno, že za společnost Daylan dne 19. 8. 2010 uzavřel kupní smlouvu D. V., který ji nebyl oprávněn uzavřít, neboť se jednatelem této společnosti stal až 3. 9. 2010.

Dále odvolací orgán konstatoval, že daňový subjekt předmět zdanitelného plnění pořídil na základě otevřeného výběrového řízení, na který obdržel dotaci ve výši 50% způsobilých výdajů projektu. V bodu 44 na str. 13 napadeného rozhodnutí poukazuje odvolací orgán na jeho netransparentnost a popisuje zjištěné vztahy personální provázanosti tří společností, které se poslední den výběrového řízení přihlásily do výběrového řízení o zakázku.

V bodech 46 až 57 na str. 14 až 18 napadeného rozhodnutí se odvolací orgán podrobně zabývá montáží jednotlivých částí Vývojového centra (která byla prováděna odlišně od ujednání v kupní smlouvě se společností FI Holding) a rovněž dodáním software Vývojového centra, kdy poukazuje na nesrovnalosti v tvrzení daňového subjektu a konstatuje, že programová podpora k zařízení Vývojového centra byla dodána až dne 9. 5. 2011, přičemž dle daňového subjektu měl být zkušební provoz zahájen a ukončen dne již dne 6. 5. 2011. Obdobně v bodech 58 až 63 na str. 18 a 19 napadeného rozhodnutí poukazuje odvolací orgán na zjištěné nesrovnalosti ke školení obsluhy zařízení, které podle dokladu namísto obslužnému personálu, provedl pan Z. K. předsedovi představenstva daňového subjektu (panu J. V.), což je v rozporu se smluvními ujednáními ze smluv společností FI Holding, BOREXO, Daylan, Trumpf a BOKI. Odvolací orgán upozorňuje, že také rozsah školení je odlišný od smluveného vztahu. Poté se odvolací orgán zabývá v pod body 64 až 68 na str. 19 až 21 napadeného rozhodnutí přepravou částí strojního zařízení z Lučence do Židněvsi a původem částí strojního zařízení, přičemž poukazuje na skutečnost, že mezi výrobci jednotlivých částí zařízení a konečným zákazníkem bylo v řetězci přeprodejů dalších 6 – 7 společností, proběhla přeprava zařízení pouze dvakrát, a to z Česka, Rakouska a Itálie na Slovensko a následně během několika dnů do Česka, což svědčí dle odvolacího orgánu o tom, že většina z řetězce prodejců vůbec neměla jednotlivá zařízení ve faktickém držení a pouze je na základě formálně vystavených dokladů prodávala dalším článkům řetězce. Odvolací orgán se zabýval i posuzováním charakteru technické specifikace předmětu smlouvy, kdy v bodech 69 až 74 na str. 21 až 22 napadeného rozhodnutí upozorňuje na zkopírované texty smluv, poukazuje na jednotlivá označení pojmů v nich užívaných a v bodě 75 upozorňuje na zcela nestandardní okolnosti uzavření pojistné smlouvy společnosti FI Holding pro případ odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s realizací zakázky Vývojového centra, jejíž uzavření bylo jednou z podmínek výběrového řízení.

V dalších bodech 76 až 82 na str. 23 až 25 napadeného rozhodnutí se odvolací orgán zabývá posouzením okolností pořízení a dodání částí Vývojového centra, přičemž uvádí, že po formálním pořízení čtyř hlavních částí Vývojového centra společností Dalyan a pořízení dalších součástí od českých dodavatelů, byl předmět zdanitelného plnění kompletován až u žalobce v Židněvsi. Odvolací orgán dále poukazuje na nesrovnalosti v dokladech daňového subjektu, který potvrdil a převzal jednotlivé části strojního zařízení Vývojového centra od společností Global a Dalyan, ačkoliv s nimi neměl žádný obchodní vztah, přesto podepsal doklady o převzetí těchto společností, čímž deklaroval odběr předmětu zdanitelného plnění.

Pod body 83 až 103 na str. 25 až 27 napadeného rozhodnutí odvolací orgán popisuje objektivní okolnosti svědčící o vědomé účasti žalobce na podvodu na DPH. Poukazuje na to, že žalobce si k výběrovému řízení ukončenému dnem 26. 7. 2010 na zakázku za 128,000.000 Kč, dostatečně neprověřil společnosti přihlášené do výběrového řízení, jinak by podle obchodního rejstříku zjistil, že jsou personálně propojené (viz bod 44 na str. 13 a 14 napadeného rozhodnutí). Jednatelem a společníkem společnosti NERODIA CZ s.r.o. (dále jen „NERODIA“) byl J. B., který byl současně jednatelem a společníkem společnosti BOREXO, tedy dodavatelské společnosti rovněž přihlášené do výběrového řízení, ta byla založená dva měsíce před podáním nabídky do výběrového řízení. O tom, že společnost BOREXO bude subdodavatelem kompletní zakázky pro společnost FI Holding, musel daňový subjekt vědět z předložené Zadávací dokumentace, kde uchazeči museli uvést seznam subdodavatelů. Za FI Holding jednal jako místopředseda představenstva Z. K., který byl současně podle notářského zápisu ze dne 15. 10. 2009 ve Sbírce listin Obchodního rejstříku zástupcem majoritního zahraničního akcionáře společnosti Obchodní a investiční a.s. (tedy dalšího uchazeče výběrového řízení). Odvolací orgán rovněž uvádí, že daňový subjekt si dle bodu 1.6. Zadávací dokumentace vyhradil právo odmítnout všechny předložené nabídky z výběrového řízení, nebyl povinen proto uzavřít smlouvu s vítězem výběrového řízení. Podle § 13 zák. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách si musel předpokládanou cenu zakázky zjistit minimálně průzkumem trhu, musel alespoň rámcově znát cenu komponentů, což následně v daňovém řízení popíral. Odvolací orgán rovněž odkázal na nesrovnalosti ve zjištěních se smlouvou se společností FI Holding, která se týkají průběhu montáže, školení, přepravy s poukazem, že daňový subjekt potvrzoval dodací listy subjektům, s nimiž nedeklaroval obchodní vztah. Odvolací orgán dospěl k závěru, že daňový subjekt tak věděl, že zboží je dodáváno v řetězci společností přímo ze Slovenska. Odvolací orgán poukázal rovněž na zjištění, že daňový subjekt u sebe přechovával a skladoval zboží (části Vývojového centra), které dle dodacích listů patřilo jiné společnosti (Dalyan, Global), s níž obchodní vztah nedeklaroval a popírá ho. Nesrovnalosti shledal odvolací orgán rovněž v tvrzení daňového subjektu, že předmět zdanitelného plnění byl kompletně dodán dnem 6. 5. 2011, neboť podle dokladů společnosti Development byla programová podpora pro Vývojové centrum dodána odběrateli GLOBAL až dne 9. 5. 2011, přičemž dne 13. 5. 2011 byl proveden zkušební test společností SYSTÉM ROBOT, která o tom dodala dokument Testing certificate, a který byl odsouhlasen podpisem pracovníka daňového subjektu. Podle mezinárodního dožádání provedeným italským správcem daně uvedla společnost SYSTÉM ROBOT, že ředitel této společnosti pan Chiappa Marinojednal přímo s panem J. V. ze společnosti Vyrtych a.s. prostřednictvím zprostředkovatele společnosti TIESSE PRAHA, s.r.o., která je na území republiky obchodním a technickým zástupcem italské společnosti. Odvolací orgán rovněž poukazuje na skutečnost, že část zařízení Vývojového centra vyráběného společností Trumpf mělo shodné výrobní číslo jako již dříve touto společností daňovému subjektu dodané zařízení TruPunch 5000, přestože z dostupných dokladů nemohla jmenovaná společnost vědět, že zařízení je určené pro daňový subjekt, dodávala je totiž jiné společnosti (společnosti Blizz). Odvolací orgán dále upozornil, že specifická označení částí Vývojového centra v kupní smlouvě ze dne 31. 8. 2010, která svým výrobkům udělují výrobci, např. SpecLift Vyrtych či VYR/2010-01/WELD, svědčí o tom, že již při uzavírání kupní smlouvy museli být výrobci jednotlivých zařízení známi a ti museli vědět, že zařízení je určeno pro žalobce. Ani technická specifikace kupní smlouvy neodpovídá dle odvolacího orgánu standardům na zpracování technické dokumentace k tak nákladnému projektu. Z deklarovaného průběhu obchodního případu vyplývá nedodržení některých částí smluvních ujednání, jejichž dodržení však daňový subjekt nevymáhal, nesankcionoval, např. ujednání týkající se předpřejímek, zaškolování, montáž a instalace, zkušební vzorky. Odvolací orgán na základě uvedeného dospěl k závěru, že daňový subjekt s náležitou opatrností neprověřoval svého dodavatele, nevěnoval náležitou péči uzavírání smluv, nepostupoval s péčí řádného hospodáře, nejednal obezřetně a odpovědně ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu a protože ignoroval nestandardní okolnosti průběhu obchodních případů, pak vědět měl a mohl, že je součástí podvodného jednání.

Pod body 104 až 138 na str. 28 až 40 napadeného rozhodnutí se odvolací orgán zabýval jednak se seznámením s doplněným odvolacím řízením a vypořádáním jednotlivých odvolacích námitek daňového subjektu.

K jednotlivým žalobním bodům soud uvádí následující:

V prvním žalobním bodu žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, protože odvolací orgán (nyní žalovaný pozn. soudu) jej neodůvodněně bez důkazů napadá, že se dopustil podvodného jednání ohledně vylákání DPH, popř. měl na něm nějakou účast.

Po seznámení se s obsahem správního spisu, včetně napadených rozhodnutí, se soud s uvedeným tvrzením žalobce nemohl ztotožnit.

Žalovaný velmi podrobně a pečlivě na čtyřicetistránkovém rozhodnutí popisuje, na základě kterých konkrétních skutečností potvrdil vydané platební výměry vydané správcem daně. Soud se nemohl ztotožnit s tvrzenou absencí důkazů. Naopak žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl řadu zjištění, na základě kterých postavil na jisto, že v dané věci jde o daňový podvod, o němž žalobce nejen vědět měl a mohl, nýbrž se ho vědomě zúčastnil. Jednotlivým indiciím v průběhu předmětného obchodního případu se žalovaný dostatečně věnoval a objasnil a popsal celý řetězec propojených obchodních vztahů, jichž se žalobce účastnil. Soud v rámci zjištěných skutečností žalovaným odkazuje na jeho podrobné odůvodnění, zejména na část napadeného rozhodnutí, kde žalovaný popsal jednotlivé okolnosti nasvědčující podvodu (str. 11 – 25 rozhodnutí) a na část napadeného rozhodnutí, kde žalovaný popsal objektivní okolnosti svědčící o vědomé účasti daňového subjektu na podvodu na DPH (str. 25 – 27 rozhodnutí). Soud se námitkami hmotněprávního posouzení dané věci věnuje následně v rámci vypořádání se s námitkami obsaženými ve třetím žalobním bodu, proto zde pouze uvádí, že shledal shromáždění důkazních prostředků v dostatečné míře a rovněž, že byly žalovaným posouzeny adekvátně ve vzájemných souvislostech.

K procesním námitkám, kdy žalobce poukazuje na délku daňového řízení a na porušení jeho práv účinně se bránit (když správce daně netvrdil od počátku, že by se mělo jednat o jakési podvodné jednání, teprve ve zprávě o daňové kontrole DPH ze dne 8. 10. 2013 uvedl důvody pro neuznání nadměrného odpočtu DPH a vydal platební výměry, aniž by byl dostatečně zjištěn skutkový stav a v rámci odvolacího řízení byl správní spis ještě doplňován) soud ověřil ze správního spisu, že správce daně vydal v rámci vytýkacího řízení jednotlivé výzvy (ze dne 16. 11. 2010 a ze dne 17. 12. 2010) podle § 43 ZSDP, poté od ledna 2011 podle § 89 DŘ (ze dne 19. 1. 2011, 18. 2. 2011, 19. 4. 2011 a 20. 6. 2011) k odstranění pochybností správce daně.

Po obdržení důkazních prostředků zpracoval dne 22. 9. 2011 k jednotlivým zdaňovacím obdobím podle § 90 odst. 1 DŘ úřední záznamy obsahující vyhodnocení důkazního řízení provedeného v rámci vytýkacího řízení a postupu k odstranění pochybností, v nichž je podrobně popsán průběh postupu správce daně, včetně uvedení dokladů, které měl k dispozici z moci úřední, i dokladů, které doplnil daňový subjekt, dále je zde uveden popis zjištěné provázanosti jednotlivých společností, včetně jejich podílu na předmětu zdanitelného plnění (v záznamech je uvedena i účast společnosti Dalyan a její podíl na předmětu zdanitelného plnění); správce daně v úředních záznamech hodnotí důkazní prostředky ve vzájemných souvislostech se závěrem, že zjištění u něho vyvolává pochybnosti o přijetí zdanitelného plnění daňovým subjektem.

Dne 26. 9. 2011 se uskutečnilo ústním jednání, v jehož průběhu byl žalobce seznámen s hodnocením důkazních prostředků správcem daně za zdaňovací období 9/2010 až 12/2010 a 2/2011 a 4/2011; žalobce byl podrobně seznámen s výsledkem a průběhem dosavadního daňového řízení podle v ústním jednání specifikovaných jednotlivých úředních záznamů k jednotlivým zdaňovacím obdobím. Stejnopis protokolu včetně příloh, šesti úředních záznamů za jednotlivá zdaňovací období byl předán žalobci, což potvrdil svým podpisem (protokol o ústním jednání ze dne 26. 9. 2011, č. j.439660/11/004933106043).

Žalobce využil svého práva a podal dne 11. 10. 2011 správci daně návrh na pokračování v dokazování k jednotlivým zdaňovacím obdobím a návrh na provedení dalších důkazních prostředků.

Dne 2. 11. 2011 zahájil správce daně daňovou kontrolu ve věci uplatňování DPH za zdaňovací období 09/2010 až 12/2010 a 2/2011 a 4/2011, žalobce k prokázání svých tvrzení navrhl výslechy svědků, předložil listinné důkazní prostředky s místním šetřením v provozovně v Březně (protokol ze dne 2. 11. 2011, č. j. 482775/11/004933109299) a dne 7. 11. 2011 rozšířil správce daně daňovou kontrolu ve věci uplatňování DPH za zdaňovací období 5/2011, žalobce k prokázání svých tvrzení navrhl výslechy svědků (protokol ze dne 7. 11. 2011, č. j. 490337/11/004933109299). Dne 6. 6. 2013 se uskutečnilo ústní jednání, jehož předmětem bylo ukončení kontroly DPH za zdaňovací období 9/2010 až 12/2010, 2/2011, 4/2011 a 5/2011. Žalobce převzal kontrolní zjištění uvedená v příloze č. 1 (celkem 39 stran) a požádal o lhůtu k vyjádření. V kontrolním zjištění je podrobně popsán průběh kontroly, zjištění, která správce daně shledal, je rovněž zmiňováno jednání společnosti Dalyan (na str. 10) a popsáno zjištění týkající se i dalších společností, které měli podíl při řetězení vztahující se k předmětu zdanitelného plnění (protokol o ústním jednání ze dne 6. 6. 2013, č. j. 3309912/13/2004-05404-108581). Správce daně rozhodnutím ze dne 7. 6. 2013 stanovil žalobci lhůtu k vyjádření se k výsledku kontrolního zjištění s možností navrhnout jeho doplnění do dne 7. 7. 2013. V přípise ze dne 8. 7. 2013 se žalobce vyjádřil k výsledku kontrolního zjištění, včetně připojení dvou příloh. Dne 8. 10. 2013 byla s žalobcem projednána a podepsána Zpráva o daňové kontrole (v rozsahu 47 stran) týkající se provedené kontroly na DPH za předmětné zdaňovací období (protokol o ústním jednání ze dne 8. 10. 2013, č. j. 4995285/13/2004-05404-110008).

Dne 8. 11. 2013 správce daně vydal za předmětná zdaňovací období platební výměry, proti nimž žalobce podal dne 5. 12. 2013 odvolání. V rámci odvolacího řízení žalovaný přípisem ze dne 25. 4. 2014 uložil správci daně doplnit podklady pro rozhodnutí ve věci o navrhovanou svědeckou výpověď a chybějící podklady, které konkretizuje. Dne 30. 5. 2014 žalovaný obdržel jím požadované podklady a následně formou dožádání zjišťoval splnění daňových povinností u společností BOREXO Trade a Dalyan Trade. Dne 1. 10. 2014 byla doručena odpověď na dožádání od správce daně týkající se společnosti BOREXO Trade a dne 9. 10. 2014 odpověď na dožádání od správce daně týkající se společnosti Dalyan Trade.

Dne 1. 12. 2014 vydal odvolací orgán „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvu k vyjádření se v rámci odvolacího řízení“, v němž popsal průběh daňové kontroly, včetně uvedení a vyhodnocení nově učiněných zjištění v rámci odvolacího řízení (svědecká výpověď Ing. J. Ch., dokumenty týkající se výběrového řízení, odpovědi daňových správ na mezinárodní dožádání, odpovědi českých správců daně). Odvolací orgán uvedl rovněž právní úpravu vztahující se k dané věci, specifikoval okolnosti nasvědčující podvodu a objektivní okolnosti v posuzovaném případě. Současně daňový subjekt vyzval podle § 115 odst. DŘ k uplatnění práva vyjádřit se ke skutečnostem zjištěným při dokazování v rámci odvolacího řízení, k čemuž byla daňovému subjektu stanovena lhůta 15 dnů ode dne doručení výzvy. Závěrem byl daňový subjekt poučen, že pokud uvedená lhůta uplyne marně, bude o odvolání rozhodnuto v souladu s uvedenými závěry odvolacího orgánu. K případným návrhům na provedení dalších důkazů, podaných odvolatelem po uplynutí této lhůty, nebude odvolací orgán přihlížet (§ 115 odst. 4 DŘ).

Dne 10. 12. 2014 se dostavil zástupce daňového subjektu k nahlížení do spisu, přičemž na základě jeho žádosti mu byly pořízeny kopie dokladů ze spisu (protokol ze dne 10. 12. 2014, č. j. 33292/14/5200-20442-711315).

Dne 30. 1. 2015 daňový subjekt podal vyjádření ke zjištěným skutečnostem a závěrům odvolacího orgánu, v němž vyjádřil své námitky.

Dne 14. 4. 2015 vydal odvolací orgán napadené rozhodnutí, kterým zamítnul odvolání daňového subjektu a jednotlivé platební výměry potvrdil.

Z výše popsaného průběhu daňového řízení vyplývá, že po uplynutí vytýkacího řízení a postupu k odstranění pochybností učinil správce daně závěr, že zjištěnými skutečnostmi nebyly odstraněny jeho pochybnosti o přijetí zdanitelného plnění žalobcem. S uvedeným seznámil správce daně žalobce v rámci ústního jednání dne 26. 9. 2011, přičemž žalobce využil svého práva a podal dne 11. 10. 2011 návrh na pokračování v dokazování k jednotlivým zdaňovacím obdobím a návrh na provedení dalších důkazních prostředků. Následně dne 2. 11. 2011 zahájil správce daně daňovou kontrolu ve věci uplatňování DPH, přičemž dne 8. 10. 2013 byla s žalobcem projednána a podepsána Zpráva o daňové kontrole a o měsíc později tj. dne 8. 11. 2013 byly vydány platební výměry.

Součástí odvolání byl i návrh na doplnění dokazování, k čemuž došlo v rámci odvolacího řízení a dne 14. 4. 2015 vydal napadené rozhodnutí.

V daném případě specifikum dané věci spočívá v rozsahu potřebných zjištění, která správce daně musel zjišťovat a ověřovat ve vztahu k předmětu zdanitelného plnění. I když žalobce poskytoval správci daně řadu dokladů a snažil se se správcem daně spolupracovat, jím poskytnuté daňové doklady bylo nutno ověřit a zjistit relevanci pro přiznání uplatněného nároku. Právě skutečnost, že určité, žalobcem uvedené údaje byly postupně zjištěnými skutečnostmi zpochybněny, znamenaly ve svém důsledku nutnost dalšího ověřování údajů uvedených v předložených dokladech. Rozsah ověřování skutečností byl dán již tím, že se na uskutečnění předmětného plnění podílelo více daňových subjektů (ač žalobce tuto skutečnost popíral). Nadto informace, které žalobce svému správci v rámci předmětného daňového řízení poskytoval, nebyly vždy v souladu s jím předloženými důkazními prostředky (např. uzavřená smlouva s dodavatelem týkající se montáže viz str. 16 napadeného rozhodnutí). I tyto skutečnosti ovlivnily průběh řízení. Je zřejmé, že vyhodnocení zjištěných skutečností vedlo následně i odvolací orgán, v souladu s žalobcovým návrhem na doplnění dokazování, k dalšímu zjišťování okolností daného případu. Soud dospěl k závěru, že délka řízení, byť není v takovém rozsahu žádoucí, odpovídala v daném případě nutnosti prověření řady tvrzení žalobce, zejména zjištění objektivních okolností, které daný případ provázely. V odvolacím řízení provedené doplnění důkazního řízení, včetně dožádání správců daně jak v rámci České republiky, tak i v rámci mezinárodní pomoci, bylo zcela na místě a přispělo k odstranění pochybností o proběhlých okolnostech daného případu. Lze dodat, že žalobce vznesl námitku obdobného obsahu již v rámci odvolacího řízení, a žalovaný se jí proto musel zabývat v napadeném rozhodnutí, což učinil na straně 39 napadeného rozhodnutí, na které soud pro stručnostz rovněž odkazuje.

K poukazu žalobce, že správce daně vydal platební výměry, aniž by byl zjištěn dostatečně skutkový stav věci, když důkazní řízení bylo posléze doplňováno v odvolacím řízení, soud uvádí, že koncepce přezkumu odvolacím orgánem v daňovém řízení nebyla v daňovém řádu oproti dřívějšímu ZSDP změněna, neboť daňové odvolací řízení je specifické v tom, že odvolací orgán nemá možnost v případě zjištěného pochybení zrušit rozhodnutí správce daně v prvním stupni a věc mu vrátit k novému řízení. Vady, k nimž došlo v řízení před správcem daně v prvním stupni, proto musí být odstraňovány v rámci odvolacího daňového řízení. Podle svého uvážení pak může odvolací orgán provádět doplnění dokazování nebo odstraňování vad daňového řízení sám, nebo prostřednictvím prvostupňového správce daně. V daném případě odvolací orgán proto nepochybil, když ve smyslu ust. § 115 DŘ přistoupil k doplnění řízení tak, jak již bylo výše popsáno. Žalobci nelze přisvědčit, že tímto postupem byl zkrácen na svých procesních právech, když ze spisu jednoznačně vyplývá, že po doplnění důkazního řízení v rámci odvolacího řízení vydal odvolací orgán dne 1. 12. 2014 „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvu k vyjádření se v rámci odvolacího řízení“, v němž mimo jiné seznámil žalobce s vyhodnocením nově učiněných zjištění v rámci odvolacího řízení (svědecká výpověď Ing. J. Ch., dokumenty týkající se výběrového řízení, odpovědi daňových správ na mezinárodní dožádání, odpovědi českých správců daně), specifikoval okolnosti nasvědčující podvodu a popsal objektivní okolnosti v posuzovaném případě, přičemž neopomenul vyzvat daňový subjekt podle § 115 odst. DŘ k uplatnění práva vyjádřit se ke skutečnostem zjištěným při dokazování v rámci odvolacího řízení, včetně poučení, že pokud uvedená lhůta uplyne marně, bude o odvolání rozhodnuto v souladu s uvedenými závěry odvolacího orgánu a že k případným návrhům na provedení dalších důkazů, podaných odvolatelem po uplynutí této lhůty, nebude odvolací orgán přihlížet (§ 115 odst. 4 DŘ). I postup, který zvolil následně žalobce (dne 10. 12. 2014 se dostavil zástupce daňového subjektu k nahlížení do spisu, přičemž na základě jeho žádosti mu byly pořízeny kopie dokladů ze spisu a dne 30. 1. 2015 podal vyjádření ke zjištěným skutečnostem a závěrům odvolacího orgánu, v němž vyjádřil své námitky) nesvědčí o jakémkoli porušení procesních práv žalobce.

Ve druhém žalobním bodu žalobce zdůrazňuje, že za celou dobu v souvislosti s předmětným daňovým řízením nebylo správcem daně sděleno, že bylo podáno trestní oznámení, či bylo proti jakékoli právnické či fyzické osobě sděleno obviněni pro údajné „podvodné jednání“. Dle žalobce se žalovaný staví do pozice jakéhosi „trestního soudu“, který rozhoduje o vině a nevině prověřování skutkové podstaty trestného činu podvodu, k čemuž odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, konkrétně na čl. 135 a čl. 136 napadeného rozhodnutí.

K těmto námitkám je třeba uvést, že sama skutečnost, že správce daně dosud nepodal trestní oznámení, je jeho rozhodnutím, která nemá vliv na prokázání skutečností, které podmiňují přiznání nároku na DPH. Trestní řízení i daňové řízení jsou samostatná řízení, která probíhají, aniž by jedno řízení bylo podmíněno řízením druhým. Každé z nich má vlastní procesní pravidla, zcela jiný předmět řízení. V tomto smyslu je poukaz žalobce na dosud nezahájené trestní řízení zcela irelevantní. Lze dodat, že k problematice vzájemného vztahu trestního a daňového řízení se Nejvyšší správní soud vyslovil tak, že výsledky těchto řízení nejsou vnitřně provázány a není mezi nimi vztah závislosti de iure ani de facto. Ačkoliv jsou v praxi začasto vedeny oba druhy řízení pro týž skutek, výsledky bývají mnohdy rozdílné. Příčinou je jak odlišný předmět těchto řízení, tak zásady a způsoby jejich vedení, zejména při dokazování (viz rozsudek ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 Afs 4/2011 – 71).

Byť se žalobce snaží zpochybnit rozhodnutí žalovaného tvrzením, že žalovaný se staví do pozice jakéhosi „trestního soudu“, který rozhoduje o vině a nevině prověřování skutkové podstaty trestného činu podvodu, nemohl soud tomuto tvrzení přisvědčit. Skutečnost, že žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí v čl. 135 a v čl. 136, není rozhodná. Žalobce v této části žaloby vytrhává z textu rozhodnutí jednotlivé věty a opomíjí jejich návaznost na předcházející, velmi podrobné a konkrétní uvedení důvodů žalovaného, které jej vedlo k žalobcem uvedeným závěrům (zejména str. 11 – 25, kde jsou popsány okolnosti nasvědčující podvodu a str. 25 – 27, kde jsou popsány objektivní okolnosti svědčící o vědomé účasti žalobce na podvodu DPH) a především na žalovaným uvedenou judikaturu jak Nejvyššího správního soudu, tak judikaturu Evropského soudního dvora, v nichž jsou pojmy „podvodné jednání“ či „daňový podvod“ rovněž běžně užívány. Žalovaný, který z této judikatury vychází, pak zcela logicky užívá stejné pojmosloví, což neznamená však, že se staví do pozice „trestního soudu“, který rozhoduje o vině a nevině prověřování skutkové podstaty trestného činu podvodu, potažmo, že žalovaný použitím tohoto pojmosloví překročil ve svých úvahách svou pravomoc k rozhodování.

Totéž lze vztáhnout i na námitku žalobce, že žalovaný nad rámec svých oprávnění vykládá pojmy, že žalobce „měl a mohl vědět“, což mu nepřísluší. Soud pro stručnost odkazuje opět na pečlivě podané objasnění žalovaného k tomuto slovnímu spojení, běžně užívanému v daňové problematice, a rovněž na bohatou judikaturu, která rovněž s těmito pojmy běžně pracuje (viz výše).

Žalobce rovněž namítá, že z hlediska principu presumpce neviny těžko může být „trestán" za údajný trestný čin jiného subjektu. K námitce tohoto obsahu, je třeba uvést, že žalobce zde účelově směšuje pojmy z trestního řízení s pojmy a zásadami daňového řízení. Skutečnost, že v daném případě žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil platební výměry a shledal daňovou povinnost daňového subjektu, neznamená, tak jak dovozuje v žalobě žalobce, že lze mluvit o trestu za údajný trestný čin. Žádný trest ve smyslu § 52 TrZ žádné fyzické osobě z řad fyzických osob žalobce, popř. ve smyslu § 15 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, žádné právnické osobě, ani žalobci, uložen nebyl. Ostatně trestný čin neodvedení daně je uveden v § 241 TrZ, na toto ustanovení se vztahuje zvláštní ustanovení o účinné lítosti, tedy lze za určitých okolností trestné jednání zhojit, resp. zaniká trestní odpovědnost. Je však rozdíl mezi nepřiznáním daně a jejím neodvedením, to jsou dvě samostatné skutkové podstaty hospodářských trestných činů. V napadeném rozhodnutí žalovaný neukládá žalobci žádný druh trestu.

S ohledem na výše uvedené shledal soud tyto námitky nedůvodnými.

Ve třetím žalobním bodu nesouhlasí žalobce s hmotněprávním posouzením daného případu a konkrétně namítá, že postupně vyvrátil veškeré domněnky správce daně ohledně případu Vývojového centra, neboť prokázal, že bylo řádně vysoutěženo, řádně dodáno, dodáno jako nové a za cenu obvyklou. Naopak tvrdí, že správce daně, resp. žalovaný nepředložili žádné relevantní důkazy, že žalobce skutečně vědět měl či alespoň mohl o údajném podvodu na DPH a není možné klást za vinu žalobci, že společnost Dalyan neodvedla DPH. Žalobce trvá na tom, že jeho jediným přímým dodavatelem a smluvním partnerem je z hlediska DPH společnost FI Holding, která je z hlediska DPH bezproblémová a o níž se dozvěděl až ze zprávy o daňové kontrole ze dne 8. 10. 2013. Namítá, že k této společnosti chybí tzv. „propojovací“ prvek, který by jednání společnosti Dalyan Trade spojoval s jakýmkoli jeho jednáním či opomenutím.

Soud se s těmito námitkami nemohl ztotožnit a při posouzení jejich důvodnosti vyšel z obsahu správního spisu, z něhož vyplývá, že na základě doplněného důkazního řízení žalovaný zcela podrobně a v uceleném logickém sledu popsal v napadeném rozhodnutí nejen okolnosti nasvědčující podvodu daného obchodního případu, který provází nestandardnost jednání jednotlivých článků obchodního řetězce, ale i objektivní okolnosti svědčící o vědomé účasti žalobce na podvodu DPH. Soud pro stručnost odkazuje na str. 11 – 25 napadeného rozhodnutí, kde jsou popsány okolnosti nasvědčující podvodu a na str. 25 – 27 téhož rozhodnutí, kde jsou popsány objektivní okolnosti svědčící o vědomé účasti žalobce na podvodu DPH. Příkladmo lze uvést, že žalobce pořídil Vývojové centrum na základě otevřeného výběrového řízení (přičemž na pořízení Vývojového centra obdržel dotaci v rámci Operačního programu Podnikání a inovace a to ve výši maximálně 50% způsobilých výdajů projektu). Žalobce měl povinnost postupovat při pořizování Vývojového centra podle Podmínek poskytnutí dotace a podle Pravidel pro výběr dodavatelů, a proto bylo dne 18. 5. 2010 vyhlášeno na zakázku výběrové řízení ve výši 128.000.000 Kč. Do tohoto řízení se přihlásily společnosti Fl Holding, NERODIA CZ s.r.o. a Obchodní a investiční a.s., které všechny podaly nabídky dne 26. 7. 2010; tyto společnosti byly personálně propojeny (viz bod 44 na str. 13 napadeného rozhodnutí). Tato provázanost vyvolává nutně pochybnost ohledně transparentnosti výběrového řízení, neboť všechny tři společnosti přihlášené do výběrového řízení byly úzce propojeny mezi sebou navzájem, včetně dalších osob v řetězci dodávek. Žalobce však dostatečně neprověřil společnosti přihlášené do výběrového řízení, neboť by (z dostupných veřejných registrů již v době výběrového řízení) zjistil jejich vzájemnou provázanost (mohl zjistit, že jediný jednatel a společník společnosti Nerodia pan B., byl zároveň jediným jednatelem a společníkem společnosti Borexo, tedy dodavatelské společnosti dalšího subjektu přihlášeného do výběrového řízení, žalobce musel rovněž z nabídky společnosti FI Holding vědět, že tato společnost má v úmyslu svěřit realizaci vysoutěžené zakázky v rozsahu 100% subdodavateli Borexo, což byla společnost, která vznikla necelé dva měsíce předtím, než došlo k podání nabídky do výběrového řízení.). Uvedené je dle soudu významné, neboť dle bodu 1.6 Zadávací dokumentace si žalobce vyhradil právo odmítnout všechny předložené nabídky ve výběrovém řízení, proto nemůže obstát obrana žalobce, že musel (za těchto okolností) uzavřít smlouvu s vítězem výběrového řízení.

Uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a společností FI Holding v souvislosti s pořízením souboru movitých věcí - Vývojového centra (za celkovou cenu bez DPH ve výši 128.500.000 Kč, DPH ve výši 25.700.000 Kč) předcházela kupní smlouva mezi společností FI Holding (dle smlouvy se jednalo o šest dílčích zařízení) se společností Borexo (za celkovou cenu bez DPH ve výši 127.000.000 Kč), která předmět koupě pořídila na základě kupní smlouvy se společnosti Dalyan (za celkovou cenu bez DPH ve výši 126.000.000 Kč). Všechny tyto smlouvy byly uzavřeny dne 31. 8. 2010 v různých místech České republiky, měly totožné znění a v textu se lišily se pouze v osobách prodávajících a kupujících a v ceně předmětu koupě, rovněž obsah technické specifikace předmětu koupě byl shodný. Ve všech smlouvách jsou shodná ustanovení o montáži, o instalaci zařízení a o zaškolení pracovníků obsluhy, kdy se každý prodávající zavázal tyto činnosti zajistit. Společnost Dalyan nakoupila 4 hlavní čtyři části souboru movitých věcí na základě kupní smlouvy ze dne 19. 8. 2010 od slovenské společnosti Global, která je nakoupila od společnosti Development, tato společnost Development je nakoupila od společností Blizz, která je koupila od české společnosti Trumpf a od slovenské společnosti Texato, ta měla zařízení pořídit od rakouské společnosti Sonderhoff. O nestandartním jednání účastníků popsaného řetězce, včetně žalobce, svědčí zejména provedení montáže a zaškolení pracovníků, ke kterému došlo zcela odlišně od ujednání v uzavřených kupních smlouvách (montáž realizovaly osoby bez odborných zkušeností a znalostí dodávaných strojních zařízení, viz bod 46 – 63 na str. 14 až 18 napadeného rozhodnutí) a rovněž průběh přepravy strojního zařízení, kdy čtyři části strojního zařízení byly nejprve přepraveny od jednotlivých českých, italských a rakouských výrobců do skladu nacházejícího se v Lučenci na Slovensku, a poté v rozmezí několika dnů přepraveny všechny do areálu žalobce v Židněvsi. Správně žalovaný uvádí, že většina z řetězce prodejců neměla vůbec jednotlivá zařízení ve faktickém držení a pouze je na základě formálně vystavených dokladů prodávala dalším článkům řetězce, což vzbuzuje pochybnosti o účelnosti těchto transakcí. Je logické, že pokud by smyslem snížení počtu přeprav jednotlivých zařízení mezi všemi prodejci byla úspora času a nákladů souvisejících s přepravou, bylo beze smyslu, aby ty části strojního zařízení pocházející od českých výrobců Trumpf Praha a BOKI, jejichž sídla se nachází v Praze a okolí, putovaly do cca 600 km vzdáleného Lučence na Slovensku, aby během pár dní (vždy do 6 dnů) byly přepraveny zpět do České republiky do obce Židněves nacházející se cca 65 km za Prahou a to i s ohledem na velikost, váhu a obtížnou manipulovatelnost s částmi strojního zařízení, nehledě na škody, které by mohly být při opakovaném nakládání a vykládání a při převozu na zařízení způsobeny. Popsané jednání se jeví neekonomické, nelogické i s ohledem na skutečnost, že jednotlivé články v řetězci i někteří výrobci zařízení museli vědět, kdo je konečným zákazníkem a konečným příjemcem všech zařízení, jinými slovy, že tímto subjektem je právě žalobce, který na všech CMR svým podpisem a razítkem potvrdil převzetí přepravovaného nákladu. To vše bez účasti společnosti FI Holding, o níž tvrdí žalobce, že jedině s touto společností byl ve smluvním vztahu, a přitom v rozporu s uvedeným žalobce potvrzoval přepravní a dodací listy jiným společnostem (ve výše popsaném obchodním řetězci) a přebíral dodávky od jiných přepravců a společností (zapojených do vytvořeného řetězce). Žalovaný neopomněl v napadeném rozhodnutí rovněž zohlednit skutečnost, že žalobce ve svém areálu v Židněvsi skladoval předmětný soubor movitých věcí, aniž by mu v době jeho převzetí náležel, přitom k jeho skladování nebyla uzavřena žádná smlouva; žalobce tak ve svém areálu měl předmět dodávky, který byl ve vlastnictví jiné společnosti (dle CMR převzal žalobce jednotlivé části strojního zařízení (např. 1. 2. 2011, 13. 4. 2011, 30. 3. 2011, přitom na CMR byla jako příjemce uváděna společnost Dalyan, aniž by měl s touto společností uzavřen jakýkoliv smluvní vztah). Žalobcovo tvrzení, že předmět kupní smlouvy byl kompletně předán po skončení zkušebního provozu dne 6. 5. 2011, je v rozporu se zjištěním, že společnost Development, která dodala programovou podporu pro Vývojové centrum až dne 9. 5. 2011. Průběh realizace Vývojového centra dokresluje zjištění obsažené v odpovědi na mezinárodní dožádání, z něhož vyplývá, že zástupce společnosti Systém Robot jednal přímo s panem V. (potažmo s žalobcem), a to prostřednictvím zprostředkovatele TIESSE PRAHA, což vyvrací tvrzení žalobce, že při realizaci zakázky jednal vždy pouze se společnosti FI Holding. Uvedené žalobcovo tvrzení vyvrací i doložené zjištění, že část zařízení Vývojového centra vyráběné společností Trumpf Praha bylo označeno stejným výrobním číslem, jako již dříve touto společností žalobci dodané zařízení TruPunch 5000, a to přestože z dostupných dokladů nemohla tato společnost vědět, že je zařízení určeno právě pro žalobce, když je dodávala dle kupní smlouvy jiné společnosti.

S ohledem na výše uvedené nemohl soud přisvědčit námitkám žalobce, že ohledně případu Vývojového centra prokázal, že bylo řádně vysoutěženo, řádně dodáno a za cenu obvyklou (s poukazem na znalecký posudek), neboť naopak z výše uvedeného vyplývá, že veřejné soutěže se účastnily personálně propojené společnosti, cena dodávaného souboru movitých věcí byla uměle navyšována (znalecký posudek hodnotí cenu zakázky, nikoli výše popsaný řetězec obchodních společností vedoucí k navyšování ceny). Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně popsal relevantní důkazy, z nichž logicky vyplývá, že žalobce skutečně vědět měl či alespoň mohl o popsaném podvodu na DPH. Provázanost jednání jednotlivých subjektů obchodního řetězce, včetně společností Dalyan i žalobce, je zcela zřejmá, a ze stejných důvodů nemůže obstát ani námitka žalobce, že jeho jediným dodavatelem a smluvním partnerem je z hlediska DPH společnost FI Holding, která je z hlediska DPH bezproblémová a o níž se dozvěděl až ze zprávy o daňové kontrole ze dne 8. 10. 2013.

Lze dodat, že společnost Dalyan byla správcem daně uváděna již v úředních záznamech ze dne 22. 9. 2011, kde je tato společnost spojována s pořízením a přepravou souboru movitých věcí. Je konstatováno, že byla předložena smlouva mezi společnostmi Properties a Dalyan, která zajišťovala přepravu přímo společnosti žalobce do Židněvsi, což na dokladech bylo potvrzeno podpisem pana V.. V závěru jednotlivých úředních záznamů správce daně hodnotí ve vzájemných souvislostech důkazní prostředky se závěrem, že provedená zjištění u něho vyvolávají pochybnosti o přijetí zdanitelného plnění daňovým subjektem, neboť ho neprokázal a konkretizuje, v čem konkrétně pochybnost shledává, přičemž správce daně uzavírá, že z těchto důvodů nárok žalobce na odpočet DPH neuznává. Z protokolu o ústním jednání ze dne 26. 9. 2011 dále vyplývá, že žalobce coby daňový subjekt byl seznámen s hodnocením důkazních prostředků správce daně k DPH za zdaňovací období 09 až 12/2010 a 02 a 04/2011 a rovněž s výsledkem a průběhem daňového řízení podle jednotlivých úředních záznamů k jednotlivým zdaňovacím obdobím. Stejnopis protokolu včetně příloh, šesti úředních záznamů (včetně zmiňované účasti společnosti Dalyan) za jednotlivá zdaňovací období byl předán žalobci, o jeho převzetí svědčí podpis zástupce žalobce. Z uvedeného by bylo možno dovodit, že o této společnosti žalobce věděl minimálně ode dne 26. 9. 2011, nikoli až ze Zprávy o daňové kontrole ze dne 8. 10. 2013, jak tvrdí v žalobě. S ohledem na zjištění učiněná správcem daně, doplněná v odvolacím řízení však dospěl soud k dílčímu závěru, že v důsledku prokázaného řetězce společností, které se podílely na dané obchodní transakci, byla existence této společnosti žalobci známa již dříve.

Pokud dále žalobce namítá, že shledal-li správce daně, že v řetězci firem není něco v pořádku, měl svou aktivitu směřovat na nejbližší prvky řetězce, přičemž nebylo zpochybněno porušení daňové neutrality u společnosti BOREXO, ani u společnosti FI Holding, pak je třeba zdůraznit, že předmětné daňové řízení bylo vedeno správcem daně s žalobcem. Správce daně mohl vést a vedl daňové řízení jako místně příslušný správce daně právě s daňovým subjektem, jímž je žalobce, nikoli s jinými společnostmi. Lze doplnit, že žalobce námitku tohoto obsahu uplatnil již v odvolání, žalovaný se proto musel touto námitkou rovněž zabývat, což učinil v napadeném rozhodnutí v bodu 136 na str. 39 namítaného rozhodnutí, na něž soud pro stručnost rovněž odkazuje.

K námitce žalobce, že problém u společnosti Dalyan, která nezaplatila DPH za předmětné období, je s ním nedůvodně spojován, když mu je vytýkáno porušení preventivní zásady, neboť neměl možnost se o společnosti Dalyan dozvědět, natož ji ovlivnit, a nebyl s ní ani v žádném obchodněprávním či jiném vztahu, soud uvádí, že linie propojení jmenované společnosti s žalobcem v daném případě se pojí celou historií týkající se předmětu zdanitelného plnění, jak pečlivě popsal žalovaný v napadeném rozhodnutí (např. v bodech 26, 28, 32, 39, 43, 44, 46, 53, 58, 60, 65, 66, 76, 77, 78, 79, 80, 81, 105, 118 napadeného rozhodnutí). V konkrétních částech napadeného rozhodnutí, na které soud pro stručnost odkazuje, je také popsáno, jakým způsobem žalobce podepisoval a orazítkoval zde zmiňované daňové doklady jmenované společnosti, na nichž správně podle zákona o účetnictví vůbec své podpisy (parafy) a razítka dávat neměl, nebyl formálním obchodním partnerem, ačkoli fakticky přebíral části zařízení, nejednal s péčí řádného hospodáře. Je irelevantní, že žalobce tvrdí, že tuto společnost nemohl ovlivňovat, kontrolovat, lustrovat. Jeho účast na daňovém podvodu je s ohledem na okolnosti daného případu i s ohledem k žalovaným pečlivě popsaným objektivním okolnostem svědčícím o vědomé účasti žalobce na podvodu DPH zcela zřejmá (viz výše). Lze dodat, že žalobce byl posledním článkem řetězce fiktivních obchodů, formálně byla jeho smluvním partnerem společnost FI Holding. Byť žalobce poukazuje na skutečnost, že Vývojové centrum bylo předmětem veřejné soutěže, potažmo předmětem kontroly z Ministerstva průmyslu a obchodu, uvedené je ve vztahu ke zjištěným skutečnostem nerozhodné, neboť jak správně v bodu 135 napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, „samotné vyhlášení výběrového řízení a výběr nejvýhodnější nabídky ještě neznamená, že přijaté plnění nemůže být zasaženo podvodem na DPH. Ani samotné přiznání dotace z evropských fondů neznamená, že plnění nemůže být zasaženo podvodem na DPH a kontrola provedená z ministerstva průmyslu a obchodu ani tyto skutečnosti neprošetřovala.“.

Ačkoli žalobce tvrdil a tvrdí, že nikdy s nikým jiným než se společností FI Holding v rámci tohoto obchodu nejednal, bylo zjištěno, že vešel v kontakt s vícero společnostmi výše popsaného řetězce (např. nikoli od svého formálního dodavatele převzal jednotlivé části souboru movitých věcí, jednal se zástupcem italského výrobce části zařízení). Tvrzení žalobce se tedy ukázalo být lichým.

Soud k námitkám obsaženým ve třetím žalobním bodu uzavírá, že ze všech indicií daného případu je evidentní, že žalobce o daňovém podvodu vědět měl či mohl a fakticky také věděl. Žalovaný konkrétně popsal na str. 9 a 10 napadeného rozhodnutí posloupnost řetězení společností a jejích úkonů vztahujících se k získání předmětu zdanitelného plnění (což se odráží i ve výsledku konečné odpovědi č. L3 O201101347 slovenského mezinárodního dožádání ze dne 13. 5. 2014, které navazovalo na výsledky italské a české daňové správy ohledně jednotlivých společností na obchodu zúčastněných). Jak již bylo uvedeno, pod body 29 až 82 napadeného rozhodnutí podrobně žalovaný popisuje všechny okolnosti nasvědčující podvodu, a to řetězení navazujících společností, jejich personální propojení a další skutečnosti, z nichž vyplývá nestandardnost daného obchodního případu za více než 128,000.000 Kč. Těmito okolnostmi jsou již zmiňovaná montáž, zapojení software, školení obsluhy zařízení, přeprava jednotlivých částí zařízení žalobci, původ částí strojního zařízení, technická specifikace předmětu smlouvy, pojištění, okolnosti pořízení a dodání částí zařízení i chybějící odvedená daň společnosti Dalyan.

Ze všech uvedených důvodů tyto námitky shledal soud nedůvodnými.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce upozorňuje, že žalovaný neakceptoval platnou právní úpravu zákona o DPH ani právní úpravu obsaženou v Šesté směrnici. Žalobce tvrdí, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, nebyly zohledněny veškeré zjištěné důkazy a skutečnosti, čímž žalovaný dospěl ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním i právním závěrům a přitom neakceptoval ani ustálenou judikaturu českých i evropských soudů ohledně uplatňování nároků na DPH. Žalobce rovněž poukazuje na obecné zásady, dle nichž by mělo probíhat i rozhodnutí předcházející řízení a tvrdí, že se tak nestalo.

Ve vztahu k uvedeným námitkám soud jednak poukazuje na zásadu dispozitivnosti, neboť z těchto námitek žalobce nevyplývá, v čem konkrétně nebyla žalovaným akceptována platná právní úprava zákona o DPH či Soudního dvora EU, v čem konkrétně nebyly zohledněny veškeré zjištěné důkazy, v čem konkrétně žalovaný neakceptoval ustálenou judikaturu českých i evropských soudů k uplatňování nároků na DPH. Žalobce potažmo neuvedl ani, v čem konkrétně shledává, že zjištěni provedená správcem daně a žalovaným se rozcházejí s běžnou logickou úvahou i s ustálenou judikaturou jak Nejvyššího správního soudu, tak i judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Namítá-li žalobce porušení zásad, na nichž by mělo probíhat i rozhodnutí předcházející řízení, pak neuvedl, v čem konkrétně měly být jednotlivé zásady porušeny. Namítá-li, že správce daně nešetřil jeho práva, neuvedl, v čem tak shledává. Uvádí-li porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, porušení principu materiální publicity a principu dobré víry, tak neuvádí nic konkrétního, aby námitku soud podle zásady dispozitivnosti mohl vypořádat. Pokud upozorňuje, že existují důkazy o „účelovosti" postupu správce daně a žalovaného, jehož závěry jsou v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 129/2006, 8 Afs 14/2010, 5 Afs 83/2012 či 9 Afs 18/2010, či odkazuje na rozsudek Soudního dvora ve věci C-354/3,C-225/0d Optigen a dále poukazuje na rozsudky Evropského soudního dvora ze dne 12. 1. 2006 ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 či ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 a ze dne 6. 9. 2012 ve věci C-324/11, a jejichž závěry také konstatuje, pak soudu nebyl předložen žádný důkaz o „účelovosti“ postupu správce daně či žalovaného. Ze správního spisu soud ničeho „účelového“ není patrné. Žalovaný pod body 8 až 11 na str. 5 napadeného rozhodnutí konstatuje právní rámec dané problematiky a pod body 12 až 20 na str. 5 až 8 a 138 konstatuje judikaturu, z níž vycházel a která dopadá na danou problematiku. Jedná se o rozsudky Evropského soudního dvora ze dne 8. 1. 2002 č. j. C 409/99 Metropol a Stadler, dále ze dne 26. 5. 2005 č. j. C 465/03 Kretztechnik, či ze dne 21. 6. 2012 č. j. C-80/11 a C-142/11 Mahagében a Péter Dávid, které se týkají prokázání plátci daně, že vědět měl a mohl o tom, že je součástí podvodu, popř. ze dne 6. 7. 2006 č. j. C-439/04 a 440/04 Alex Kittel a Recolta Recycling, které posunují hranici, že postačí, byl-li s podvodným jednáním daňový subjekt pouze srozuměn, tedy vědět měl; tedy měl a mohl přijmout taková opatření, jež by vyloučila účinky podvodného jednání, resp. účasti dotčeného subjektu na takovém jednání. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 9 Afs 67/2007 poukazuje na okolnosti odmítnutí přiznání nároku na odpočet DPH, v rozsudku ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 1 Afs 37/2012 Nejvyšší správní soud nárok na odpočet DPH zachová tomu, kdo nevěděl a ani vědět nemohl a přijal přiměřená opatření, která od něj lze rozumně vyžadovat, aby zajistil, že jeho plnění není součástí podvodu, v opačném případě je považována za osobu účastnící se podvodu bez ohledu na to, zda má či nemá z následného prodeje zboží prospěch. Není povinností správních orgánů ani správních soudů prokázat, jakým způsobem a konkrétně kterým z dodavatelů v řetězci byl spáchán podvod. Taktéž Ústavní soud vymezil rámec podvodu na DPH usnesením ze dne 23. 11. 2010, č. j. IV. ÚS 1885/10. Právní úprava, kterou žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí i jím uváděná judikatura adekvátně dopadá na danou věc a nelze vůči žalovanému úspěšně namítat, že ji porušil, neboť právě z ní žalovaný při posouzení dané věci vycházel a dbal toho, aby rozhodoval nejen v souladu s právní úpravou, ale i uváděnou judikaturou.

Nesoulad tvrzený žalobcem soud nehledal, a proto ani tyto námitky neshledal důvodnými.

Žalobce v pátém závěrečném žalobním bodu poukazuje na to, že neoprávněným postupem žalovaného mu je zadržováno řádově 27.000.000 Kč, konkrétně uvádí dopad této situace na jeho podnikání a je přesvědčen, že ze strany správce daně se jednalo o účelové jednání s cílem nevrácení nadměrného odpočtu, byť na něj má žalobce právní i faktický nárok.

Ani této námitce nemohl soud přisvědčit. Žalobce neuvádí, jaký konkrétní neoprávněný postup žalovaného má na mysli. Soud na základě obsahu spisového materiálu žádný neoprávněný postup neshledal (procesní vada správce daně byla napravena v rámci odvolacího řízení), neshledal nic, co by nasvědčovalo účelovému jednání správního orgánu, jehož cílem dle žalobce, mělo být nevrácení nadměrného odpočtu. Nárok žalobce s ohledem na výše uvedené skutečnosti, zejména podrobně vyložené v napadeném rozhodnutí žalovaného, nebyl prokázán. K bezdůvodnému odepření DPH nedošlo, podmínky pro přiznání nároku na odpočet DPH stanovené v zákonu o DPH nebyly v průběhu daňového řízení ze strany žalobce prokázány, jak vyplývá z odůvodnění odvolacího orgánu, na které soud i v tomto bodě odkazuje.

Ze všech shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 30. ledna 2017

JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru