Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Af 12/2011 - 154Rozsudek MSPH ze dne 20.06.2011

Prejudikatura

2 Afs 24/2007 - 119


přidejte vlastní popisek

3Af 12/2011-154

(10 Ca 134/2007)

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby, CSc. a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: „WESTERN COMPANY“, společnost s ručením omezeným, IČ 144 99 665, se sídlem v Praze 8, Střížkovská 110/3, zast. JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, Praha 1, Štěpánská 28, o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 30.1.2007 č.j. FŘ-1483/07-1300-108624, ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 30.1.2007 č.j. FŘ-1483/07-1300-108624 se zrušuje a věc se vrací žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do rukou jeho zástupkyně, advokátky JUDr. Mileny Novákové, na náhradě nákladů řízení včetně řízení o kasační stížnosti částku 20 959,- Kč, a to jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30.1.2007 č.j. FŘ-1483/07-1300-108624 (dále „rozhodnutí žalovaného“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ze dne 16.3.2006 č.j. 71590/06/008511/5914, jímž Finanční úřad pro Prahu 8 vydal platební výměr na daň z přidané hodnoty (dále „DPH“ a „platební výměr na DPH“) za zdaňovací období září 2005 ve výši nadměrného odpočtu XXX Kč oproti odpočtu ve výši XXX Kč, nárokovanému žalobcem v přiznání k DPH.

Spor mezi žalobcem a žalovaným se odehrává v právní rovině výkladu a aplikace zákona č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o správě daní a poplatků“) a zákona č.235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o DPH“), a spočívá v otázce, zda bez opravy daňového dokladu dodavatelem může žalobce zvýšit svůj nárok na odpočet daně na základě prokázání určité právní skutečnosti, v daném případě toho, jestli předmětem převodu byl rozestavěný, anebo dokončený bytový dům. Taková skutečnost by totiž měla v příslušném zdaňovacím období význam pro výši sazby DPH, neboť ta se u nedokončeného obytného domu změnila až ode dne 1.10.2005 ze základní na sníženou (zák.č.337/2005 Sb.).

Zatímco žalovaný vychází z právního názoru, že bez opravy daňového dokladu dodavatelem, resp. výše jím uplatněné daně, si žalobce nemůže zvýšit nárok na odpočet, kterým je daň na vstupu (obsažená v částce za přijaté plnění), a že prověřování a zodpovězení otázky, zda se jedná o dokončený či nedokončený (rozestavěný) bytový dům, nemá bezprostřední právní význam, žalobce upřednostňuje řešení opírající se o prokázání a posuzování obsahové stránky přijatého plnění, které nestaví správce daně do posuzování „pouhých“ formálních náležitostí daňového dokladu, má-li taková skutečnost význam pro výši nárokovaného odpočtu, který by ovšem mohl přivodit situaci, kdy DPH odvedená dodavatelem by při nesprávně použité nižší sazbě mohla být v konečném výsledku nižší než nárokovaný odpočet.

Městský soud v Praze se v původním přezkumném řízení přiklonil k právním závěrům žalovaného s tím, že daň na vstupu u žalobce (tzn. požadovaný odpočet) musí korespondovat s odvedenou DPH na straně dodavatele a že výše daně odvedené žalobcovým dodavatelem je věcí daňového řízení s ním a nikoli přezkoumávaného daňového řízení. Uvedl, že pro posouzení správnosti a zákonnosti platebního výměru na DPH ze dne 16.3.2006 a zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného je podstatné, o jaký daňový doklad se lze opřít, a ten nemůže být svévolně upravován daňovým subjektem předkládajícím přiznání k DPH, aniž by došlo k opravě ze strany dodavatele. Podle rozsudku ze dne 28.5.2010, jímž byla původně žaloba zamítnuta, si bez opravy výše daně na straně plátce nemůže žalobce sám zvýšit nárok na odpočet daně. Za správnost údajů na daňovém dokladu a za jeho vystavení ve stanovené lhůtě odpovídá plátce neboli dodavatel. Městský soud v Praze v původním řízení přisvědčil argumentu žalovaného, že bez opravy daňového dokladu dodavatelem žalobce nemůže zvýšit svůj nárok na odpočet a že „žalovaný ani nemohl řešit otázku, zda plnění uvedené na dokladu podléhá snížené či základní sazbě daně“. Původní rozhodnutí soud uzavřel tím, že není v kompetenci správce daně příslušného pro žalobce přimět dodavatele žalobce k opravě rozhodujícího daňového dokladu a není ani v kompetenci žalovaného, správního orgánu prvního stupně nebo soudu přimět v tomto řízení správce daně žalobcova dodavatele plnění ke změně pohledu na charakter převedeného obytného domu z hlediska jeho tehdejší rozestavěnosti.

Nejvyšší správní soud uznal důvodnými námitky kasační stížnosti uplatněné žalobcem, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil (rozsudkem ze dne 23.2.2011 č.j. 1 Afs 99/2010-119) a věc mu vrátil k dalšímu řízení, pro něž Městský soud v Praze zavázal právním názorem, který Městský soud v Praze v dalším řízení o přezkumu rozhodnutí žalovaného přebírá pro nové právní posouzení věci, když doplnění skutkového stavu dalším dokazováním se jeví v soudním řízení nadbytečným, a který bude v dalším správním (daňovém) řízení před žalovaným závazným i pro žalovaného.

Sporným byl podle Nejvyššího správního soudu právní náhled na možnosti uplatnění nároku na odpočet DPH v sazbě a částce, na kterou nemá žalobce daňový doklad, resp. má daňový doklad s odlišnou sazbou daně a tedy i její výší, a to v situaci, kdy finanční orgán příslušný ke správě žalobcovy daně je odlišným od finančního orgánu příslušného ke správě daně žalobcova dodavatele plnění, který vystavil daňový doklad. Spor se podle Nejvyššího správního soudu zúžil na řešení toho, zda příslušný správce daně měl povinnost zjistit správnost zařazení předmětu plnění pod zákonnou sazbu daně, anebo zda směl vycházet toliko z údajů uvedených v dokladu č.241 vyhotoveného dodavatelem plnění.

Proběhlo-li mezi dvěma plátci daně zdanitelné plnění, pak jeho dodavatel měl povinnost vystavit daňový doklad a do něho uvést předmět plnění, sazbu daně a daň, přičemž za správnost uvedených údajů i včasnost jeho vyhotovení nesl sám i odpovědnost. Takto vypočítanou a na dokladu uvedenou daň měl povinnost odvést a příjemce plnění pak mohl na základě tohoto dokladu uplatnit nárok na odpočet daně. Podstatným je fakt, že zákon zakotvuje povinnost plátce (dodavatele plnění) provést opravu sazby daně i její výše a není tedy na jeho vůli, zda k ní přistoupí. Je-li založena povinnost plátce v takovém případě postupovat určitým způsobem, je na správci daně, aby (zjistí-li důvody pro takový postup) při jejím nesplnění přistoupil k vymožení takové povinnosti ať již výzvou k podání dodatečného přiznání, anebo užitím jiných zákonných instrumentů sloužících k doměření daně v zákonné výši. Správce daně nemůže rezignovat na povinnost vybrat daň pouze v zákonem stanovené výši a naopak vydat nárok na odpočet daně odpovídající zákonem stanovené výši.

Rozešel-li se v dané věci právní náhled žalobce a dodavatele plnění (vystavitele daňového dokladu) na sazbu daně (zda základní či sníženou) a ani z žádného jiného ujednání nebylo patrno, že by se smluvní strany shodly ve výši daně (např. jejím vyznačením v kupní smlouvě), bylo na příslušném správci daně, aby tyto pochybnosti odstranil, a to v součinnosti s daňovým subjektem a rovněž v součinnosti se správcem daně místně příslušným ke správě daně dodavatele plnění. Předně však bylo na příslušném správci daně, aby zodpověděl právní otázku týkající se sazby daně, kterou byl v relevantní době zatížen převod předmětných nemovitostí a o niž žalobce při uplatnění nároku na odpočet daně usiloval.

Poté, co by si správce daně učinil jasno, jaká je sazba daně v závislosti na okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění, tedy zda převod předmětných nemovitostí byl zatížen základní sazbou daně či sníženou sazbou, pak dospěl-li by k závěru, že zákonná sazba uvedeného plnění je snížená, umožnil by žalobci uplatnit rovněž nárok na odpočet daně v této snížené sazbě. Nárok na odpočet by žalobce získal na základě již předloženého daňového dokladu, kde poskytovatel plnění rovněž uvedl sníženou sazbu daně, a tím by spor skončil.

Pokud by však dospěl správce daně k závěru, že sazba daně v tomto případě má být základní, pak měl v podstatě dvě možnosti řešení nastalé situace. Buď mohl prověřit, jakými dalšími doklady žalobce disponuje, a byť by nesplňovaly náležitosti řádného daňového dokladu, měl povinnost přistoupit k dokazování (§ 31 zákona o správě daní a poplatků) a zjistit chybějící potřebné údaje. Žalobce sám se takového postupu domáhal, dožadoval se dokázání skutečného skutkového stavu a jeho posouzení pro účely stanovení zákonné sazby daně. Ze správního spisu je zřejmé, že žalovaný měl k dispozici i jiné doklady (kupní smlouvu předmětných nemovitostí spolu se znaleckým posudkem vyhotoveným ke dni převodu nemovitostí), které mohly plnit funkci daňového dokladu a mohly mu jako podklad pro dokazování posloužit. Současně měl možnost též iniciovat nějakou formu „doměřovacího“ postupu u správce daně místně příslušného k dodavateli plnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2009 č.j. 9 Afs 58/2008-97).

Lze připustit i druhé z možných řešení, jímž byla iniciace postupu u správce daně místně příslušného k dodavateli plnění, kterým by tento správce zákonnou procedurou přiměl dodavatele plnění k vydání opraveného daňového dokladu a na jeho základě pak umožnil žalobci čerpání nadměrného odpočtu v zákonné výši.

Jak Nejvyšší správní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí (např. rozsudky ze dne 11.9.2008 č.j. 1 As 30/2008-49 a ze dne 19.11.2008 č.j. 1 Afs 128/2008-36), základním předpokladem efektivního správního řízení je vzájemná součinnost a spolupráce správních orgánů a účastníků řízení. Právě ve smyslu tohoto základního principu je nutno vidět a hodnotit konkrétní počínání účastníků řízení. Rovněž v tomto směru je nutno spatřovat praktické naplnění smluvního pojetí státu, představujícího konsensuální odraz přesvědčení občanů o nutnosti existence této instituce k ochraně základních práv a svobod. Ve svých důsledcích by bylo porušením ústavního pořádku České republiky, jestliže by v praxi byl připuštěn „postih“ právnických či fyzických osob za nedodržení určité zákonné povinnosti, které bylo přitom způsobeno právě orgány veřejné moci (ať již jejich aktivní činností nebo naopak nečinností). Ve shodě s judikaturou Soudního dvora Evropské unie i obecnými principy ovládajícími státní správu se měl žalovaný, jakož i správce daně prvního stupně zabývat zákonnou výší sazby daně. Finanční orgány měly povinnost objasnit otázku sazby daně. Měl-li žalobce nárok uplatnit daň ve výši 19%, bylo nutno dosáhnout stavu, aby dodavatel plnění odvedl daň ve shodné výši a ve stejné výši ji žalobci „vydat“. Není možné na správnost stanovení sazby daně, jako na objektivní kritérium, rezignovat. To vše obzvláště za situace, kdy zákonná úprava navodila stav, kdy žalobce sám nápravy dosáhnout objektivně nemohl a byl proto na orgánech veřejné moci zcela závislý. Stojí-li vedle sebe příslušnými zákony stanovené oddělitelné povinnosti dvou správních orgánů (každý správce daně vedl oddělené daňové řízení s odlišným daňovým subjektem, ale o témže předmětu plnění), pak je nutno dát důraz na shodný předmět plnění a dát do souladu postup těchto dvou finančních úřadů, které ostatně spoluvytváří jednotnou soustavu územních finančních orgánů. Každý takový systém má sjednocující mechanismy a v případě zjištění odlišného názoru na zákonnou sazbu daně mohl poskytnout stanovisko k věci společný nadřízený orgán, který metodiku postupu finančních orgánů provádí, resp. mohl i vyvolat řízení k nápravě stavu (byť již třeba za užití mimořádného opravného prostředku). Vzniklý stav byl tedy řešitelný běžnými procesními instrumenty. Bylo tedy na místě, aby oba správci daně začali usilovat o správné stanovení sazby daně, o odvedení daně dodavatelem plnění ve správné výši a o uznání nároku na odpočet v téže výši. Nic z toho se však nestalo, správce daně, u něhož žalobce uplatnil nárok na odpočet daně, otázku týkající se sazby daně ke dni zdanitelného plnění nezodpověděl, pouze vycházel z odpovědi druhého správce daně, že je stavba dokončená. V žádném případě nemohl na svoji povinnost určit zákonnou sazbu daně rezignovat s odůvodněním, že je pro něho rozhodné, jaká sazba daně je uvedena na daňovém dokladu vystaveném dodavatelem plnění. V tomto ohledu je tedy závěr rozhodnutí žalovaného nesprávný. Bude při tom nezbytné, aby správce daně, především pak dožádaný správce daně vysvětlil skutečnost, že při vyměření daně z převodu nemovitostí u téže nemovitosti vycházel z teze, že se jedná o rozestavěnou stavbu, avšak k dožádání poskytl sdělení, že stavba je dokončená. Ačkoli měl žalovaný k dispozici znalecký posudek obsahující výrok, že stavba je nedokončená, dal přednost zjištění dožádaného správce daně, který získal tuto informaci právě u dodavatele plnění, aniž by tento rozpor jakkoli hodnotil či odůvodnil.

Normy veřejného práva nelze užívat v neprospěch daňového subjektu, je-li právní otázka věci sporná či nejasná, anebo vede-li k nápravě několik procesních možností. V takových případech má být právě naopak postupováno ve prospěch daňového subjektu. Nelze totiž pominout, že předmětem výkladu je soubor norem daňového práva, tedy norem práva veřejného, zakládajících právo státu odejmout ze zákonem stanovených podmínek část majetku soukromé osobě a povinnost této osoby uvedenou část svého majetku státu poskytnout, aniž by za to od státu obdržela jakékoli přímé protiplnění. V takto nevyrovnaném vztahu mezi státem a soukromou osobou nutno klást obzvláštní důraz na ochranu právní pozice soukromé osoby proti státu odnímajícímu jí část jejího majetku (viz např. principy judikované v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 15.12.2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, uveřejněného pod č.145 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.31).

Závěr žalovaného, že bez opravy předmětného daňového dokladu dodavatelem nemůže žalobce uplatnit svůj nárok na odpočet v odlišné výši (zvýšit jej) a že žalovaný ani nemohl řešit otázku, zda plnění uvedené na dokladu podléhá snížené či základní sazbě daně, je z uvedených důvodů nesprávný, když naopak tato otázka měla být vyřešena jako první.

Žalovaný proto v dalším řízení zodpoví otázku zákonné sazby daně a v případě, že dospěje k závěru, že zákonná sazba daně má být odlišná, než je sazba uvedená na daňovém dokladu vystaveném dodavatelem plnění, v intencích tohoto odůvodnění umožní žalobci (s přihlédnutím k ostatním možným omezením, viz např. § 47 zákona o správě daní a poplatků) uplatnění nároku na odpočet daně v zákonné sazbě. K zachování neutrality daně pak využije procesních mechanismů tak, aby si daň tuto svoji základní vlastnost (princip) zachovala.

Z uvedených důvodů bylo napadené rozhodnutí žalovaného zrušeno podle § 76 odst.1 písm. c) s.ř.s., tedy pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Úspěšnému žalobci byla přiznána oproti žalovanému náhrada nákladů řízení, a to jak řízení před Městským soudem v Praze, tak i řízení o kasační stížnosti, konkrétně v rozsahu čtyř úkonů právní služby ve smyslu vyhlášky č.177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (převzetí věci, sepsání žaloby, účast na jednání soudu a sepsání kasační stížnosti) včetně paušální náhrady podle § 13 odst.3 cit. vyhlášky, včetně náhrady za promeškaný čas v délce šestnácti půlhodin podle § 14 odst.3 cit. vyhlášky a náhrady cestovních výdajů podle § 13 odst.4 cit. vyhlášky, § 157 odst.4, § 158 odst.2, § 189 odst.1 ZP a § 1 písm. b/, § 4 písm. d/ vyhlášky č.462/2009 Sb.). Součástí přiznané náhrady nákladů je částka odpovídající výši DPH z celkové odměny za zastupování i částky zaplacených soudncíh poplatků.

Poučení: Proti rozsudku Městského soudu v Praze v soudním řízení správním lze podat kasační stížnost za podmínek a z důvodů stanovených v § 102 a násl. s.ř.s., včetně podmínky být zastoupen advokátem, nemá-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Kasační stížnost, o níž rozhoduje Nejvyšší správní soud, lze podat u Městského soudu v Praze do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku.

Kasační stížnost však není přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V Praze dne 20.6.2011

JUDr. Jan Ryba, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru