Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Ad 12/2015 - 28Rozsudek MSPH ze dne 30.01.2017

Prejudikatura

8 Afs 66/2008 - 71

5 As 34/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 53/2017

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 3Ad 12/2015 - 28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: JUDr. Ing. et Ing. R. O., MBA, advokát, se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem Školská 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu odvolací kárné komise České advokátní komory ze dne 4.5.2015, č. j. K 12/2014,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým odvolací kárný senát České advokátní komory (dále též „odvolací orgán“) dne 4.5.2015 zamítl jeho odvolání, proti rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory ( dále též „prvostupňový orgán“) ze dne 19.11.2014, č. j. K 12/2014, jímž mu bylo uloženo kárné opatření podle § 32 odst. 3 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o advokacii“), a to napomenutí, s povinností úhrady nákladů řízení ve výši 3.000 Kč. Žalobce byl uznán kárně vinným tím, že za prvé společně s JUDr. Ing. O. L., jako jeho advokátní koncipient vykonávající právní praxi, založil obecně prospěšnou společnost Juris Pro bono o.p.s., IČ: 01577140 (dále jen „OPS“), která byla do rejstříku OPS zapsána dne 15.4.2013, od tohoto data do současné doby, a od 10.10.2014 již jako advokát, se stal ředitelem OPS a mezi jejíž obecně prospěšné služby patřilo poskytování bezplatné právní pomoci. Za druhé jako advokátní koncipient vykonávající právní praxi u JUDr. L., a poté jako advokát, nejméně od počátku října 2013 do 29. srpna 2014 se podílel na činnosti uvedené OPS, zejména tím, že inzeroval jejím jménem na oknech v přízemí domu čp. 358, v Ostružnické ulici 9, v Olomouci, poskytování bezplatné právní pomoci v oblastech: „Rozvodové řízení, Placení výživného, Ochrana spotřebitele, Neplnění pojišťoven, Dluhy a exekuce, Zaměstnanecký poměr, Výpověď, Jednání na úřadech, Dědictví, Sousedské spory a další“ a organizoval bezplatné poskytování právních služeb studenty třetích až pátých ročníků právnických fakult v oblastech občanského, správního, pracovního, rodinného práva, práva sociálního zabezpečení a civilního procesu tak, že student právnické fakulty převzal úvodní informaci od žadatele o bezplatnou právní službu, zpracoval písemně právní stanovisko s návrhem na řešení právní věci žadatele, které poté posoudil buď JUDr. L. anebo jeho dva advokátní koncipienti, kteří u něho vykonávali právní praxi, jimi byli Mgr. M. Ř. či Mgr. J. J., a následně student právnické fakulty právní stanovisko sdělil či předal žadateli. Tímto jednáním žalobce porušil pod bodem prvním a druhým § 1 zákona o advokacii ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii a dále pod bodem druhým i § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a čl. 19 odst. 1 Pravidel profesionální etiky (dále jen „etický kodex“).

Žalobou napadá žalobce uvedené rozhodnutí žalované a navrhuje, aby soud toto rozhodnutí zrušil.

V podané žalobě nejprve žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou dovozuje ze skutečnosti, že žalovaná se adresně nezabývala jeho námitkami uvedenými v bodech 8 až 10 odvolání a pominula skutečnosti uvedené v bodech 11 až 15 odvolání a současně shledává na hranici přezkoumatelnosti i vypořádání se stěžejní odvolací námitkou uvedenou v bodech 1 až 7 odvolání.

Žalobce poukazuje i na nesprávné poučení o opravném prostředku v napadeném rozhodnutí, neboť žalovaná odkazuje na § 244 s.ř.s., který neexistuje. Dle žalobce uvedené poučení navozuje mylný dojem, že se měl domáhat ochrany svých práv podle tohoto ustanovení zákona. Námitku zakončil příměrem o „rčení o kovářově kobyle“.

Napadené rozhodnutí shledává žalobce nezákonné a namítá nesprávné právní posouzení dané věci. Blíže uvádí, že OPS, ve které měl účast, poskytovala bezplatnou právní pomoc, a nikoli bezplatné právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o advokacii, jak mu klade za kárnou vinu žalovaná. Výkon advokacie je považován za podnikání sui generis. Podle § 1 odst. 2 zákona o advokacii se jedná o udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Uskutečnění ojedinělých úkonů za úplatu, které by jinak měly charakter právní služby, případně soustavné avšak bezúplatné uskutečňování úkonů majících charakter právní služby, nelze proto shledat za poskytování právních služeb ve smyslu citovaného ustanovení. Dle žalobce je třeba poskytování právních služeb interpretovat skrze „podnikatelství“ a vzít ve zřetel, že podnikání je činnost za účelem dosažení zisku. Nejsou-li splněny tyto definiční znaky, nemůže dojít k naplnění pojmu poskytování právních služeb.

Žalobce s ohledem na výše uvedené dochází k závěru, že OPS poskytovala právní pomoc bezplatně, a proto se nemohlo jednat o poskytování právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o advokacii. Uvedené nemůže změnit ani skutečnost, že právní služby je možno čas od času poskytovat bezplatně. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013, který se vyjadřoval k interpretaci otázky úplatnosti, neshledává za adekvátní, když tato otázka zde není rozhodná.

Žalobce nesouhlasí ani s žalovanou, že by smyslem a účelem § 1 odst. 2 zákona o advokacii mělo být zamezení poskytování bezplatné právní pomoci jinak, než prostřednictvím osob zákonem určených. V takovém případě by uvedená skutečnost musela ze zákona o advokacii zřetelně vyplývat, a to absencí zmínky o úplatnosti v ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona.

Žalobce namítá rovněž, že neexistuje ustanovení, ze kterého by bylo možno dovodit jeho kárnou odpovědnost. Ani z čl. 11 odst. 3 etického kodexu nelze dovodit, že by se v daném případě jednalo o skutkovou podstatu ohrožovacího kárného provinění. K dovození odpovědnosti za kárné provinění je třeba, aby osoba, která poskytuje právní služby, je fakticky poskytovala. Účast na ní do doby započetí poskytování právních služeb kárným proviněním neshledává.

V závěrečné námitce žalobce uvádí, že zápis OPS do rejstříku obecně prospěšných společností se uskutečnil standardní procedurou, která nepřipouští, aby byla do rejstříku zapsána činnost odporující zákonu. Z uvedeného žalobce dovozuje, že byl proto v dobré víře v zákonnost zamýšlené činnosti OPS.

Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě ze dne 15. 9. 2015 konstatuje, že odvolací kárný senát přezkoumal napadené kárné rozhodnutí z principu oficiality a podle odvolání kárně obviněného, nyní žalobce. Odůvodnění napadeného prvostupňového kárného rozhodnutí shledal odvolací orgán precizní, vyčerpávající, argumentačně přesvědčivé, proto na ně v napadeném rozhodnutí mohl odkázat. Obsah odůvodnění vypořádává námitky žalobce, který zaujímá nesprávný názor na definici poskytování právních služeb.

Žalovaná se ztotožnila s žalobcem ohledně nesprávného uvedení čísla paragrafu v poučení, a shledala, že vada v poučení nezabránila žalobci, aby žalobu včas podal podle správního řádu soudního.

Žalovaná dodává, že žalobce ve své definici termínu poskytování právních služeb vyzdvihuje znak bezplatnosti, avšak přehlíží podstatu definice a výlučnost zákonného seznamu oprávněných subjektů. Advokacie v rámci podnikání sui generis je legislativně vyjádřena speciální zákonnou úpravou, která mimo jiné vymezuje okruh oprávněných subjektů. Žalobce záměrně zdůrazňuje úplatnost jako nejpodstatnější znak právní služby, přehlíží přitom skutečnost, že právní služby je možno poskytovat i bezplatně (§ 22 odst. 1 zákona o advokacii), a to jak na základě určení advokáta, tak na základě dohody s klientem. Přehlíží dále důvody, pro které je okruh oprávněných subjektů vymezen, přitom jen takovým způsobem lze zajistil kvalitu a bezpečnost právních služeb. Žalobce v odůvodnění žaloby opomíjí, že v jím založené společnosti poskytují právní služby studenti za dozoru advokátních koncipientů, vše bez potřebné kvalifikace, odpovědnosti a pojištění. Přehlíží i povinnost neklamat (čl. 19 odst. 1 etického kodexu). Rozpor s tímto požadavkem je podrobně uveden na str. 16 prvostupňového kárného rozhodnutí ze dne 19.11.2014. Zákon svěřil poskytování právních služeb podnikatelům sui generis, nikoli nepodnikatelům. Jedině podnikatel může investovat do vzdělání, do vytvoření dalších podmínek, do pojištění, aby mohl dostát podmínkám zákona pro zajištění kvality a bezpečnosti právních služeb pro klienty. Tvrzení žalobce, že nepodnikatel, byť poskytuje právní pomoc, neposkytuje právní služby, protože není podnikatelem, je buď nepochopením smyslu zákonné úpravy právních služeb a snahou vyvléci se z právní úpravy, anebo žalobce právní úpravě rozumí, avšak rozhodl se ji nerespektovat. Pokud žalobce uvádí, že není případný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu, poukazuje tím na vlastní nesprávný vztah k zákonné definici právních služeb, protože tím zcela přehlíží ustanovení, týkající se zajištění kvality právních služeb. Je třeba zdůraznit, že klíčová je totiž první porada s klientem. V jejím rámci je nutné zjistit a správně vyhodnotit skutečnosti podstatné pro další postup, tím jsou právní kvalifikace, nutné úkony, lhůty, riziko náhrady nákladů. Takové posouzení vyžaduje znalosti a zkušenosti, které nemohou mít studenti a ani v potřebném rozsahu advokátní koncipienti, kteří jsou jinak pověřováni nikoli vedením celé kauzy, nýbrž jednotlivými úkony pod dohledem advokáta. Přitom ani advokátní koncipienti s klienty OPS nepřicházeli do styku. OPS tak poskytovala bezplatné právní služby v rozporu s § 1 odst. 2 zákona o advokacii a OPS není tím subjektem, který by podle ustanovení téhož zákona takovým oprávněním disponoval.

Žalovaná konstatuje, že žalobce se po založení OPS se stal předsedou správní rady této společnosti, mezi jejíž obecně prospěšné služby patří poskytování bezplatné právní pomoci. Tato prokázaná skutečnost uvedená v prvním bodě výrokové části kárného rozhodnutí, je součástí výroku a pro kvalifikaci kárného provinění je postačující. Žalovaná současně uvádí, že založení subjektu, který bude vyvíjet neoprávněnou činnost v rozporu se zákonem o advokacii, je mnohem závažnější než spolupráce s takovým již existujícím subjektem, protože svým účelem, časem i personálně, vytváří podmínky pro spolupráci, resp. provozování činnosti takového subjektu. Je-li navíc provedena advokátem, pak ji nelze hodnotit jinak, než jako závažné porušení jeho povinností. Samotný zápis, pokud je nesprávný, a Česká advokátní komora příslušný soud na nesprávnost již upozornila, nemůže rozpor se zákonem o advokacii odstranit. Žalobce jako navrhovatel zápisu tento rozpor se zákonem o advokacii svým návrhem do rejstříku vnesl.

V replice žalobce rozvíjí již namítané otázky přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, shledává oligopol vybraných komor na právní rady a v podstatě opakuje, co již uvedl v žalobě k napadenému rozhodnutí se závěrem, že trvá na podané žalobě.

Městský soud v Praze (dále jen „Městský soud“) o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný po řádném poučení soudem ve stanovené lhůtě dvou týdnů svůj nesouhlas s takovým projednáním věci nevyjádřili (§ 51 s. ř. s.).

Městský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (75 odst. 2 věta první s. ř. s.), vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a shledal, že žaloba není důvodná.

Městský soud v Praze vyšel z následující právní úpravy:

Podle § 1 odst. 1 zákona o advokacii „tento zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty (dále jen "výkon advokacie").“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí

rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.

Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii „právní služby na území České republiky jsou oprávněni poskytovat za podmínek stanovených tímto zákonem a způsobem v něm uvedeným advokáti“.

Advokát vykonává advokacii podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii samostatně, nebo podle písm. b) zákona o advokacii společně s jinými advokáty jako společník společnosti podle občanského zákoníku (dále jen „sdružení“), nebo jako společník společnosti podle § 15 anebo jako společník zahraniční společnosti.“

Podle § 14 odst. 1 zákona o advokacii „advokáti se mohou sdružit za účelem společného výkonu advokacie; v takovém případě si upraví vzájemné vztahy písemnou smlouvou podle občanského zákoníku. Společníky sdružení mohou být pouze advokáti a jsou povinni vykonávat advokacii pod společným jménem. K dosažení sjednaného účelu sdružení jsou jeho jednotliví společníci oprávněni zaměstnávat další advokáty podle § 15a; tito advokáti nejsou společníky sdružení.“ Podle odst. 4 tohoto ustanovení „advokát, který je společníkem sdružení, nemůže ode dne vzniku účasti do dne jejího zániku současně vykonávat advokacii samostatně, jako společník společnosti nebo jako společník zahraniční společnosti, v jiném sdružení, ani v pracovním poměru.“

Podle § 16 odst. 1 zákona o advokacii „Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.“

Podle § 17 zákona o advokacii „advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.“

Podle čl. 4 odst. 1 etického kodexu „advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.“

Podle čl. 11 odst. 3 etického kodexu „advokát se nesmí podílet na činnosti osob, které poskytují právní služby, ačkoliv k tomu nejsou oprávněny, ani takovou činnost podporovat. Ve zvlášť závažných případech oznámí osobu, provádějící takovou činnost, Komoře.“

Podle čl. 19 odst. 1 etického kodexu „v zájmu klientů i soutěžitelů postupuje advokát v soutěži s ostatními advokáty poctivě. K soutěžním účelům zejména nepoužívá údaje vědomě nepravdivé, klamavé nebo snižující jiného advokáta. Pro účely tohoto ustanovení je klamavým údajem každý údaj, který může vzbudit neoprávněné očekávání o výsledcích, jichž je advokát schopen dosáhnout, nebo pochybnost o tom, že výsledku bude dosaženo prostředky v souladu se zákony a stavovskými předpisy.“

Z obsahu správního spisu seznal soud následující skutečnosti:

Přípisem ze dne 11.9.2013 se na Českou advokátní komoru (dále jen „ČAK“) obrátili dva advokáti s oznámením, že nová obecně prospěšná společnost Juris Pro bono, o.p.s., velikými upoutávkami upozorňuje, že v průběhu září zahajuje činnost, přičemž společníky této OPS jsou advokáti zapsaní v seznamu vedeném Českou advokátní komorou, k oznámení přiložili fotografie. Na první fotografii je zachyceno: „Bezplatná právní poradna JPB Juris Pro bono o. p. s., v průběhu září otevíráme, problematika: rozvodové řízení, placení výživného, ochrana spotřebitele, neplnění pojišťoven, dluhy, exekuce“. Na druhé fotografii je uvedeno: „Bezplatná právní poradna JPB Juris Pro bono o. p. s., v průběhu září otevíráme, zaměstnanecký poměr, výpověď, jednání na úřadech, dědictví, sousedské spory a další“. Na třetí fotografii je zobrazeno: „Bezplatná právní poradna JPB Juris Pro bono o. p. s., správní právo, pracovní právo, spotřebitelské právo, občanské právo, rodinné právo, právo sociálního zabezpečení“.

Dle úplného výpisu z rejstříku obecně prospěšných společností vedeného Krajským soudem v Ostravě odd. O, vl. 1179, dne 15.4.2013, byla do rejstříku zapsána Juris Pro bono o.p.s., se sídlem Jiráskova 297/14, Hodolany, Olomouc, za účelem poskytování bezplatné právní pomoci, poskytování odborné praxe a zajišťování odborného vzdělávání a odborných mimoškolních aktivit studentům právnických fakult, finanční podpory studentům právnických fakult, zaměstnání osob těžko uplatnitelných na trhu práce a pronájem nemovitostí a nebytových prostor. Byla založena JUDr. Ing. L. a JUDr. Ing. R. O.. Žalobce se současně stal statutárním orgánem – ředitelem OPS. Další dva členové správní rady, fyzické osoby, nejsou advokáty zapsanými v seznamů advokátů vedeném Českou advokátní komorou (S. O. a J. K.). Další osoby, a to předseda dozorčí rady J. H. a dva členové dozorčí rady (P. B. a P. L.) také nejsou advokáty zapsanými v seznamu advokátů.

Dne 11.2.2014 podal předseda kontrolní rady ČAK kárnou žalobu na žalobce vedenou pod č. j. K 13/2014 a shodného dne pod č. j. K 12/2014 též na advokáta JUDr. L., u něhož žalobce nejprve vykonával svou právní praxi a po složení advokátních zkoušek u něho zůstal jako advokát. V rámci kárného řízení byly obě věci spojeny pod sp. zn. K 12/2014.

Předseda kontrolní rady ČAK dne 5.3.2014 upozornil rejstřík obecně prospěšných společností, že OPS není podle zákona o advokacii oprávněna poskytovat právní služby.

Dne 19.6.2014 se konalo jednání kárného senátu, jehož se účastnil žalobce, který se před kárným senátem hájil tak, že dal impuls k založení OPS. Vyučoval tehdy na Právnické fakultě UP v Olomouci (dále jen „právnická fakulta“), na níž fungovala právní klinika. Obdobný projekt měl na mysli při založení OPS. Při přípravě právní poradny jednal se zástupci města Olomouc o pronájmu prostor, v nichž by poradna mohla působit. Město poskytlo za symbolické nájemné nebytové prostory v Ostružnické ulici, které ztotožnil podle předložených tří fotografií. Nefinanční plnění jim poskytla nakladatelství C.H. Beck a ASPI, resp. Wolters Kluwer. Jak prakticky funguje právní poradna OPS, to neví. Do ní sice občas chodí, ale řeší organizační záležitosti. Teoreticky by to mělo probíhat tak, že poté, co klient přijde z ulice, přijme ho sekretářka, a ta ho předá studentovi třetího až pátého ročníku oboru právo právnické fakulty, který má právě službu. Klient sdělí studentovi informaci o případu, s níž přichází a podepíše Zásady poskytování právní pomoci v právní poradně OPS. Poté student zpracuje pro klienta své stanovisko, které poté vždy zkonzultuje se zkušeným supervizorem. Těmi jsou Mgr. M. Ř. a Mgr. J. J., advokátní koncipienti JUDr. L., kteří do poradny docházejí 1x-2x týdně. Jednoduché porady je schopen student vyřešit s klientem sám, ty nekonzultuje. Po konzultaci se supervizorem předá student stanovisko klientovi. O tom JUDr. L. ví, ten uděluje souhlas koncipientům, aby do OPS odcházeli za studenty. Dalším supervizorem je JUDr. L.. Supervizor identitu klienta nezná, posuzuje jen jeho případ. Žalobce není schopen uvést, zda student je povinen respektovat názor supervizora. Neví, jakou má OPS otevírací dobu pro veřejnost, ale to závisí na tom, zda studenti mají prázdniny či semestr. Jak je to během zkouškového období, to neví. Ani zda klient kromě zásad, které zmínil, podepisuje ještě jinou listinu. Dále neví, jakou mají oba jmenovaní koncipienti pracovní dobu. Je přesvědčen, že studenti mají podepsanou mlčenlivost o informacích, které se od klientů dozví. V OPS jsou k dispozici dokumenty o osobních a studijních údajích příslušného studenta. Má za to, že stanovy právní poradny jsou stanovami OPS. Domnívá se proto, že odpovědnost studentů za škodu vzniklou v důsledku poskytnutí právní pomoci v bezplatné právní poradně je obecnou občanskoprávní odpovědností, v případě koncipientů by ji řešil JUDr. L. Neví o tom, že by sama OPS měla uzavřenu pojistnou smlouvu na pojištění své odpovědnosti za škodu způsobenou klientům bezplatné právní poradny v důsledku poskytnutí vadné právní pomoci. Na právnické fakultě jim řekli, že to není potřeba, že také ji nemají sjednanou. Neví, zda je veřejně dostupný telefonický kontakt na bezplatnou právní poradnu. Právní vztah studenta s OPS není žádný, neví, jaký má právní vztah sekretářka k právní poradně. Pokud by student projevil zájem, obdržel by od OPS potvrzení o tom, ve kterých dnech a kolik hodin vykonával v poradně právní činnost. Jakým způsobem dostávají studenti na fakultě za to kredity, to neví. Sám organizuje praktický chod bezplatné právní poradny. S Právnickou fakultou UP Olomouc mají jakousi gentlemanskou spolupráci, ti jim domlouvají studenty do právní poradny. Žalobce za to hradí náklady na provoz OPS a užívá dary od jiných subjektů. Jeho příjem jako advokátního koncipienta byl 12.000 Kč a jako učitele na Právnické fakultě v Brně 8-9.000 Kč. Další členové správní a dozorčí rady jsou v těchto orgánech jen proto, že tam podle zákona o obecně prospěšných společnostech musí být určitý počet členů. Činnost bezplatné právní poradny kromě prostor právnické fakulty a poradny, nikde neinzerují, mají velké množství zájemců o právní rady a omezený počet studentů, kteří v ní mohou působit. OPS kromě bezplatné právní poradny v Olomouci nevyvíjí žádnou další činnost.

Před kárným senátem se obdobně hájil i JUDr. L.

Svědkyně Mgr. J. J., advokátní koncipientka JUDr. L., před kárným senátem uvedla, že studium na právnické fakultě v Olomouci dokončila v červnu 2013, do svého prvního zaměstnání nastoupila v listopadu 2013, a to k žalobci. Záhy po nástupu dostala od JUDr. L. nabídku pracovat v poradně OPS, která vyvíjí činnost od září či října 2013 a zřídil ji žalobce s JUDr. L. V té době už tam působil i Mgr. Ř.. V OPS společně s kolegou Ř. fungují jako supervizoři, tj. dohlížejí na studenty 3. až 5. ročníku právnické fakulty, kterým poskytují emailové konzultace a prostřednictvím Google dokumentů či fyzicky dochází do OPS na žádost studentů cca 2x týdně. Práce s klientem v poradně spočívá v tom, že student klienta, který se objedná telefonicky či přijde osobně, přijme, vyplní s ním dotazník obsahující údaje o klientovi, popis právního problému, souhlas se zpracováním osobních údajů, a skutečnost, že klient byl seznámen se zásadami poskytování právní pomoci v právní poradně OPS. V případě, že se jedná o samoživitelku či důchodce, student nevyžaduje doklady o klientových majetkových poměrech, jinak ho požádá o předložení dokladu, např. o pobírání sociálních dávek šči listiny, jež by osvědčily nárok na bezplatnou právní pomoc, řídí se přitom citem a podklady od klienta. Pokud klient nesplňuje požadavky bezplatné právní pomoci, student mu doporučí, aby se obrátil na advokáta či jiného odborného právníka. Jinak student věc klienta posoudí a své stanovisko a pošle svědkyni nebo Mgr. Řiháčkovi k revizi. Současně posílá údaje o klientovi sekretářce JUDr. L., která porovná údaje o klientovi se seznamem klientů žalobce, aby nedošlo ke střetu zájmů. Svědkyně poté odepíše studentovi své stanovisko, které zpravidla student akceptuje, výjimečně se stane, že má odlišný právní názor. Klient poté může od studenta buď osobně anebo elektronicky obdržet dva názory na věc. Svědkyně nemá s OPS uzavřenou žádnou smlouvu, práce v OPS je součástí její koncipientské praxe, vykonává ji místo samostudia a v pracovní době. Dohled nad ní a Mgr. Ř. má JUDr. L. jako jejich školitel a supervizor poradny. Od ledna 2014 evidují v právní poradně OPS 300 případů, na které založili spisy, působí zde 25 až 30 studentů, ve zkouškovém období cca 10 studentů. V poradně jsou minimálně 2 studenti. Poradna je otevřená od úterý do pátku v rozmezí 10 - 12 hodin a 13 - 17 hodin. Není jí známo, zda se některý klient stal klientem advokátní kanceláře JUDr. L., ale nevyřizovala žádný takový případ. Studenti nemají s OPS žádnou smlouvu, je to jejich dobrovolná aktivita, podepisují etický kodex poradny s povinností mlčenlivosti.

Svědek Mgr. M. Ř., advokátní koncipient JUDr. L., před kárným senátem uvedl, že ho oslovil žalobce, aby se manažersky podílel na vnitřním chodu OPS. V říjnu 2013 začala fungovat bezplatná právní poradna OPS, v té době, po škole nastoupil k JUDr. L.. Na činnosti poradny se začal podílet brzy po nástupu k JUDr. L.. Vnitřní řád poradny byl vytvořen podle toho, co jim poskytli studenti právnické fakulty v Olomouci na základě zkušeností z jejich Studentské poradny. Svědek kontroloval studenty, jaké právní rady udělují klientům, složitější věci konzultoval s JUDr. L. a dalšími koncipienty. K chodu poradny se svědek vyjadřoval shodně jako svědkyně J..

Z výpovědi svědka Mgr. T. K., advokátního koncipienta JUDr. L., před kárným senátem vyplývá, že je koncipientem JUDr. L. od dubna 2013. Je mu známo, že OPS je společný projekt JUDr. L. a JUDr. O. inspirovaný Studentskou právní poradnou na právnické fakultě v Olomouci se záměrem též umožnit praxi studentům a zajistit bezplatnou právní pomoc osobám, které si z majetkových důvodů nemohou dovolit advokáta. Dohled nad činností poradny vykonávají kolegové J. a Ř.. Na aktivitách poradny se svědek nepodílí.

Dne 19.11.2014 vydal prvostupňový orgán rozhodnutí, kterým žalobci uložil namítané kárné opatření napomenutí.

O odvolání žalobce rozhodl odvolací kárný senát České advokátní komory, který odvolání v napadeném rozhodnutí zamítl.

V rozhodnutí odvolací orgán vychází ze skutečnosti, že odůvodnění rozhodnutí prvostupňového orgánu lze označit za precizní a argumentačně přesvědčivé a dále se zabývá tvrzením žalobce, že činnost, pro kterou je postihován, není poskytováním právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o advokacii (byť připouští, že soustavně bezplatně organizoval poskytování právních služeb prostřednictvím OPS). Odvolací orgán uvedenou námitku shledává za dezinterpretaci § 1 odst. 2 zákona o advokacii a objasňuje, že pravidlem je poskytování právních služeb za odměnu (§ 22 odst. 1 zákona o advokacii). Odvolací orgán připomíná § 11, § 14 a § 15 zákona o advokacii, které upravují způsob výkonu advokacie, přičemž výkonem advokacie se rozumí soustavné poskytování právní služby. Tyto služby jsou na území ČR oprávněny poskytovat za podmínek stanovených zákonem o advokacii pouze subjekty uvedené v § 2 tohoto zákona. Již z uvedeného vyplývá, že žalobce participoval jako člen advokátního stavu na poskytování právní služby provozované způsobem, který zákon o advokacii nepřipouští, neboť obecně prospěšná společnost není v zákonném katalogu subjektů oprávněných právní službu poskytovat.

Odvolací orgán poukazuje na skutečnost, že je třeba posoudit danou věc i z pohledu spotřebitele, klienta, jehož zájmy musí být maximální měrou chráněny. V souladu s tímto postulátem rozhodně není nastolení stavu, podle něhož studenti právnické fakulty poskytují právní pomoc se supervizí advokátních koncipientů.

Odvolací orgán shledal prokázaným, mimo jiné i fotodokumentací založenou ve spise, že OPS inzerovala výraznými upoutávkami v centru města Olomouc ve výlohách domu čp. 358, že poskytuje bezplatnou právní poradnu v různých oblastech práva. Tímto způsobem se kárně obvinění (podle své vlastní interpretace) obraceli na zájemce, kteří si nemohou dovolit placenou právní radu. Odvolací orgán se neztotožňuje s právním názorem žalobce, že služby poskytované OPS nelze posuzovat prostřednictvím ustanovení zákona o advokacii a že se jedná o poskytování právních služeb jinou cestou, ovšem lege artis.

Závěrem odvolací orgán konstatuje, že uložené kárné opatření lze považovat za přiměřené povaze skutků, které byly žalobci kladeny za vinu. Byť odvolací orgán uvádí, že nelze přehlédnout existenci altruistických pohnutek žalobce, jimiž byl v rámci projednávané věci veden, přesto připomíná, že se dostaly do střetu se zásadami odpovědného poskytování právní pomoci podle zákona o advokacii.

Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Z povahy věci se soud nejprve musel zabývat tím, zda je napadené rozhodnutí žalovaného zatíženo vadou, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, (publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz) je mezi takové vady třeba řadit i nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Soud je tedy povinen přihlížet k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů z moci úřední, tedy aniž by žalobce nepřezkoumatelnost ve své žalobě konkrétně namítal. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze pak hovořit zejména v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona. Tuto vadu přitom nelze zhojit ve vyjádření k žalobě, v kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71).

V daném případě se žalobce dovolává nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí s tvrzením, že odvolací orgán se adresně nezabýval jeho námitkami uvedenými v bodech 8 - 10 odvolání a pominul skutečnosti uvedené v bodech 11 - 15 jeho odvolání. Na hranici přezkoumatelnosti shledává žalobce i vypořádání se se stěžejní odvolací námitkou rozvedenou v bodech 1 - 7 odvolání.

Soud po seznámení se s obsahem prvostupňového i napadeného rozhodnutí, včetně odvolání žalobce konstatuje, že prvostupňový orgán se kárným proviněním žalobce zabýval velmi pečlivě a tomu uzpůsobil i průběh řízení, kdy shromáždil důkazní prostředky v dostatečné míře, aby se mohly stát dostatečnou oporou pro přijaté rozhodnutí, v němž prvostupňový orgán nejen popisuje průběh řízení, uvádí právní úpravu vztahující se k dané věci, ale činí i skutkové a právní závěry. Soud se shoduje s odvolacím orgánem, že prvostupňové rozhodnutí, v němž se kárný senát České advokátní komory zaměřil zejména na obranu žalobce spočívající v posouzení stěžejní námitky, tedy otázku, zda posuzované jednání žalobce (specifikované ve výrokové části rozhodnutí) lze kvalifikovat jako kárné provinění, resp. zda posuzovaná činnost žalobce představuje poskytování právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o advokacii (str. 14, 15 a 16 prvostupňového rozhodnutí), se zcela adekvátně vypořádalo s žalobcem tvrzenými námitkami, které zopakoval (shodně jako je uvedl v žalobě) i v odvolání. Právě proto, že žalobce setrval v odvolání na stejných argumentech právního posouzení svého jednání, které bylo předmětem posouzení kárného senátu, mohl odvolací orgán v napadeném rozhodnutí již navázat v odůvodnění napadeného rozhodnutí na rozhodnutí orgánu prvního stupně, což vyjádřil i tím, že je shledal vyčerpávající a argumentačně přesvědčivé. Odůvodnění na str. 5 napadeného rozhodnutí je sice stručné, leč obsahuje soudem přezkoumatelnou úvahu odvolacího orgánu, pro kterou setrval na důvodech uvedených již v rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory. V tomto smyslu soud poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11.2016, č.j. 7 Afs 167/2016 – 39, v němž jmenovaný soud mimo jiné uvedl, že „…u včas uplatněných a projednání schopných námitek nemusí městský soud nutně volit cestu vypořádání se s každou dílčí žalobní námitkou. Naopak – postaví-li proti žalobě právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí, případně svůj názor podpoří i odkazem na napadené rozhodnutí žalovaného, nejedná se o vadu, pro kterou by bylo nutno rozsudek zrušit. Městský soud rovněž může pro stručnost odkázat na část odůvodnění správního orgánu, s nímž se ztotožní. Není tedy porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov. též rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, nebo ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 – 108). Pokud se tedy stěžovatel domnívá, že na jeho podrobnou a obsáhlou žalobu, na obsah repliky k vyjádření žalovaného a na další doplnění žaloby musel městský soud reagovat stejně podrobným a obsáhlým rozsudkem, není jeho názor správný.“ Soud má za to, že obdobně lze akceptovat i posouzení obsahu odvolání správním orgánem.

S ohledem na výše uvedené soud neshledal tuto námitku důvodnou.

Žalobce nikterak nesporuje, že OPS, jejímž byl spoluzakladatelem a po jejímž založení se stal předsedou správní rady (viz výpis z obecně prospěšných společností vedeného Krajským soudem v Ostravě odd. O, vl. 1179), poskytovala právní pomoc bezplatně, staví však svou obranu na posouzení právní otázky, zda se v daném případě mohlo jednat o poskytování právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o advokacii či nikoliv.

Žalobce tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná právě proto, že OPS, ve které měl účast, poskytovala pouze právní pomoc, bezplatně, a nikoli bezplatné právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o advokacii. Zdůrazňuje přitom, že výkon advokacie je třeba vnímat sui generis, proto a contrario soustavné bezúplatné uskutečňování úkonů majících charakter právní služby, není poskytováním právních služeb ve smyslu citovaného ustanovení. Cílem zde nebyl zisk jako při podnikání.

Je třeba uvést, že pojem právní pomoci je obsažen v § 1 odst. 2 věta prvá zákona o advokacii, podle níž „poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.“

V odstavci prvním tohoto ustanovení se uvádí: „Tento zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty (dále jen "výkon advokacie")“, jak je i citováno výše. Z uvedené definice věty prvé druhého odstavce tak vyplývá, že do širšího okruhu poskytování právních služeb patří kromě zákonem demonstrativně vyjmenovaných forem i poskytování další formy právní pomoci, tedy zákonem rozšířená oblast blíže nespecifikovaného počtu či druhů forem právní pomoci. Lze shrnout, že právní pomoc je součástí, v podstatě podmnožinou pojmu poskytování právních služeb.

V daném případě OPS poskytovala právní pomoc jako „bezplatná právní poradna“ poskytující podle např. fotodokumentace neurčenému okruhu osob, rady v oblasti práva správního, pracovního, spotřebitelského, občanského, rodinného, sociálního zabezpečení. Z výše uvedeného vyplývá, že tedy poskytovala právní služby podle zákona o advokacii.

Lze dodat, že k výkonu této činnosti právní pomoci se pojí znak „soustavnosti“, přičemž ze strany žalobce nebyl tento znak rozporován, naopak žalobce soustavnou činnost své formy právní pomoci i před kárným senátem nikterak nepopíral.

S posuzovanou otázkou souvisí i výklad dalšího znaku poskytování právní služby, jímž je „úplatnost“ poskytované služby. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.1.2015 sp. zn. 25 Cdo 4009/2014 judikatura dovodila, že výkon advokacie je pojmem širším, než pouhé poskytování právních služeb (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2004, č. j. 5 As 34/2003-47). Ve vztahu mezi advokátem a klientem právě poskytování právních služeb je stěžejním projevem a předmětem výkonu advokacie. Judikatura se zároveň pokusila o vymezení definice výkonu advokacie jako činnosti, nezávislého povolání, vykonávaného advokátem – osobou právnicky vzdělanou, zvláště kvalifikovanou, která je zapsána v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou (viz zde uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 34/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2011, sp. zn. 5 Tdo 209/2011). Svou povahou se jedná o činnost, kterou lze podřadit pojmu podnikání. Pravidlo o úplatnosti výkonu advokacie je pravidlem dispozitivním, čemuž odpovídá pojem „zpravidla“ uvedený v § 22 odst. 1 zákona o advokacii, který předpokládá případy, kdy výjimečně může být advokacie vykonávána také bezúplatně. Konkrétně se jedná například o určení advokáta Českou advokátní komorou podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii. Advokát je v takovém případě povinen poskytnout právní služby bezúplatně v souladu s rozhodnutím komory. Dalším případem je dobrovolné poskytování právních služeb advokáty tzv. „pro bono“, tj. pro veřejné dobro. Cílem je zajistit právo na právní pomoc nemajetným jako nedílného atributu právního státu. Z uvedeného však nelze dovodit, že právní pomoc bude činit OPS, jako je tomu v daném případě, kdy za OPS s klienty, kteří jsou v dobré víře v právní pomoc, jednají studenti právnické fakulty, pod záštitou či supervizí dvou advokátních koncipientů, vše s vědomím a souhlasem žalobce, advokáta, ředitele OPS. Právě popsané je v rozporu se zákonem a advokacii, jak k tomuto závěru správně dospěly oba kárné orgány. Přitom nelze vyloučit ani jiné pohnutky advokáta k bezúplatnému poskytování právních služeb, např. bezúplatné zastupování klienta v zájmu šíření svého „dobrého jména“ za účelem získání další klientely, byť takové skutečnosti zjištěny nebyly. Vztah mezi advokátem (nikoli OPS) a jeho klientem je ovládán zásadou smluvní volnosti, podle níž v konkrétním případě budou právní služby poskytovány bezúplatně. Samotná bezúplatnost pro takto poskytované právní služby neznamená ztrátu jejich charakteru jako výkonu advokacie, pokud se jedná o právní služby poskytované advokátem v souvislosti s věcným vztahem k jeho podnikání, resp. jeho advokátní praxi. Úplatnost nelze považovat za nutnou podmínku pro posouzení činnosti jako výkonu advokacie. Obdobně tak uvádí prvostupňový orgán na str. 15 svého rozhodnutí, kde současně odkazuje i na rozsudek, který odmítá žalobce jako nepřípadný; žalovaná pak obdobně uvádí na str. 5 svého rozhodnutí, na které soud pro stručnost odkazuje.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.1.2015, sp. zn. 33 Cdo 4495/2014, si může advokát s klientem sjednat odměnu i v minimální výši, popř. může poskytnout klientovi právní službu bezúplatně, byť se podle § 22 odst. 1. věty před středníkem zákona o advokacii, advokacie vykonává zpravidla (tedy nikoli výjimečně) za odměnu. V zákoně o advokacii není advokátovi (tedy rozuměno nikoli OPS) výslovně zapovězeno dohodnout se s klientem, že mu právní službu poskytne bez nároku na odměnu. Zákon o advokacii ponechává v tomto směru prostor autonomii vůle smluvních stran. Výkon advokacie je podnikáním, jehož smyslem je dosažení zisku. Jde o specifickou podnikatelskou činnost, která je, na rozdíl od běžných oblastí podnikání, nejen upravena zákonem, nýbrž současně i výrazně modifikována stavovskými pravidly, podle nichž zejména advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu a současně je povinen dodržovat pravidla profesionální etiky i pravidla soutěže. Samosprávná stavovská organizace advokátů je oprávněna rozhodnout, že advokát je (až na výjimky) povinen klientovi, kterého mu určí, bezplatně nebo za sníženou odměnu, poskytnout právní služby ve vymezené věci. Určuje přitom rozsah těchto služeb i další podmínky jejich poskytnutí, včetně povinnosti poskytnout právní pomoc. Současně ani vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), výslovně nezapovídá advokátovi poskytnout právní službu bez nároku na odměnu. Je v ní konstatováno, že odměna advokáta za poskytování právních služeb se řídí zejména jeho smlouvou s klientem, přičemž smluvenou či dohodnutou odměnu přitom zásadně nekoriguje. Advokát si proto s klientem může sjednat odměnu i v minimální výši, popř. se může odměny zcela vzdát. Může být dohodnuto, že advokát poskytne klientovi právní službu bezúplatně. Mimosmluvní odměna, jejíž výše je určena tímto advokátním tarifem, se uplatňuje v těch případech, kde absentuje smluvní ujednání o odměně, a tedy i o bezúplatnosti. Protože výše mimosmluvní odměny je vymezena tímto právním předpisem, a v tomto případě se tak autonomie vůle smluvních stran zde neuplatní, pak právní předpis současně vymezuje, v jakém rozsahu ji lze moderovat, tj. v jakém rozsahu je oprávněn advokát odměnu snížit.

S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že právní pomoc poskytovaná v daném případě OPS jako „bezplatná právní poradna“ byla poskytována v rámci právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 zákon o advokacii, kdy poukaz na „bezplatnost“ poskytované právní služby (ta zahrnuje i právní pomoc ve formě porady s klientem) je pro posouzení řešené otázky irelevantní, neboť právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o advokacii je možno poskytovat i bez naplnění tohoto znaku.

S ohledem na uvedené nemohla být námitka shledána důvodnou.

V další námitce žalobce namítá, že neexistuje závazné ustanovení, ze kterého by bylo možno vyvodit jeho kárnou odpovědnost, a to ani podle čl. 11 odst. 3 etického kodexu, nejedná o skutkovou podstatu ohrožovacího kárného provinění. Dle žalobce k dovození odpovědnosti za kárné provinění je třeba, aby osoba, která poskytuje právní služby, je fakticky poskytovala. Účast na ní do doby započetí poskytování právních služeb tak kárným proviněním není.

K takto formulovaným námitkám je nutno uvést, že OPS (kterou žalobce spoluzaložil s advokátem JUDr. L., u kterého tehdy vykonával právní praxi, a poté, co se stal advokátem, nadále v ní působil), která poskytovala právní pomoc jako součást poskytování právních služeb ve smyslu § 1 zákona o advokacii, není „advokátem“ ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii, který by byl oprávněn poskytovat právní služby. Současně OPS ani nesplňuje § 11 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii, neboť to není sdružení podle občanského zákoníku, v němž by žalobce společně s jinými advokáty vykonával advokacii podle § 1 zákona o advokacii společně s jinými advokáty, nebo jako společník společnosti podle § 15 zákona o advokacii anebo jako společník zahraniční společnosti. V předmětné OPS další členové správní a dozorčí rady ani nebyli advokáty. Je třeba neopomenout, že v zákoně o advokacii ani není připuštěna žádná obecně prospěšná společnost pro výkon advokacie, výjimkou není ani OPS založená žalobcem. Soud se s právním posouzením kárného senátu v odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 15 a 16 shoduje a pro stručnost na ně odkazuje.

Nadto soud poukazuje i na § 14 odst. 1 věta druhá zákona o advokacii, podle něhož společníkem sdružení mohou být pouze advokáti, ti jsou povinni vykonávat advokacii pod společným jménem. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení pak advokát - společník sdružení nemůže současně vykonávat advokacii samostatně, jako společník společnosti nebo jako společník zahraniční společnosti, v jiném sdružení, ani v pracovním poměru. Je nesporné, že žalobce vykonává advokacii samostatně, přesto se podílel na činnosti předmětné OPS.

Lze rovněž poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2011, č. j. 5 Tdo 209/2011-35, z něhož lze rovněž dovodit, že OPS není oprávněna poskytovat právní služby, tedy poskytovat právní pomoc, právní porady, sepisování listin, apod., neboť ty jsou oprávněny poskytovat kromě advokátů jiné osoby, např. notáři, soudní exekutoři, patentoví zástupci, daňoví poradci a také další osoby, jimž zvláštní zákon svěřuje oprávnění poskytovat právní služby ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o advokacii.

Námitku, že k odpovědnosti za kárné provinění je třeba, aby osoba, která poskytuje právní služby, je fakticky poskytovala a účast na ní do doby započetí poskytování právních služeb tak kárným proviněním není, soud nemůže akceptovat, neboť v průběhu kárného řízení bylo prokázáno svědeckými výpověďmi svědků J. a Ř., že OPS poskytovala právní pomoc bezplatnou klientům s vědomím a za aktivní součinnosti žalobce, který působil jako ředitel OPS, jak též popisuje v odůvodnění prvostupňový orgán na str. 8 - 12 a žalovaná odkazuje na str. 5 svého rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud těmto námitkám nepřisvědčil.

Pro úplnost nelze nezmínit, že žalovaná ve vyjádření k žalobě v čl. IV. bodu 13-16) věta druhá uvádí nesprávně, že žalobce po založení OPS „byl předsedou správní rady společnosti“, ačkoli žalobce se stal po založení OPS jejím statutárním orgánem – ředitelem, jak vyplývá z úplného výpisu z rejstříku obecně prospěšných společností, který je součástí správního spisu. Tato nepřesnost, kterou ostatně ani žalobce nenamítá, však není takovou vadou, která by zakládala nutnost z úřední povinnosti rušit rozhodnutí žalované, neboť jak je uvedeno výše, nese žalobce vlastní kárnou odpovědnost.

V závěrečné námitce se žalobce dovolává dobré víry v zákonnost zamýšlené činnosti OPS s poukazem, že zápis OPS do rejstříku obecně prospěšných společností měl standardní proceduru, která nepřipouští, aby byla do rejstříku zapsána činnost odporující zákonu.

Lze konstatovat, že podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění do 31.12.2013, obecně prospěšná společnost je právnickou osobou, která poskytuje veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek. Lze racionálně předjímat, že zákonodárce měl zde na mysli činnost v souladu se zákonem.

Podle § 5 odst. 4 tohoto zákona pokud obecně prospěšná společnost bude vykonávat činnosti, k jejichž výkonu se vyžadují zvláštní podmínky, popřípadě způsob jejich provádění, je zakladatel povinen splnění těchto skutečností prokázat. V rozporu s tímto ustanovením byla OPS zapsaná do rejstříku OPS, ačkoli podle § 54 písm. c) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob, se do rejstříku obecně prospěšných společností se o obecně prospěšné společnosti zapíše také druh obecně prospěšných služeb, k jejichž poskytování byla obecně prospěšná společnost založena, a předmět doplňkové činnosti, bude-li provozována. S ohledem na uvedený rozpor se zákonem o advokacii Česká advokátní komora dala rejstříku obecně prospěšných společností tuto skutečnost na vědomí. Doklad o tom je součástí správního spisu. Na tuto skutečnost také poukazuje jak prvnostupňové rozhodnutí na str. 15, tak na str. 5 napadené rozhodnutí.

Zásady ochrany dobré víry se však úspěšně nemůže dovolávat ten, který sám způsobil nezákonnost posuzovaného úkonu. Byl to právě žalobce, který jako spoluzakladatel OPS svou aktivní činností způsobil zápis OPS do rejstříku obecně prospěšných společností.

Tato námitka nebyla shledána důvodnou.

Žalobce rovněž namítá nesprávné poučení o opravném prostředku. Byť lze připustit oprávněnost této námitky, soud z tohoto důvodu nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť sama tato skutečnost žalobce nijak nezkrátila na jeho právech, když žaloba podaná u soudu byla včasná a soudem přezkoumána. Právo na soudní ochranu nebylo žalobci odepřeno.

Pro úplnost soud k námitce v replice, kdy žalobce poukazuje na tzv. oligopol vybraných komor k poskytování právních služeb, konstatuje, že žalobce jako advokát složil do rukou předsedy České advokátní komory advokátní slib, v němž mimo jiné deklaroval, že bude ctít etiku povolání advokáta a dbát důstojnosti advokátního stavu, tedy chovat se určitým způsobem, čímž vyjádřil příslušnost k určitému stavu. Nic mu proto nebránilo, aby v rámci namítaného tzv. oligopolu své advokátní komory poskytoval potřebným klientům jako advokát bezplatnou právní pomoc tak, aby nevybočil z rámce pravidel stavovské etiky.

Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. jak shora uvedeno, protože neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované, byť se nechala zastoupit advokátem, soud žádné náklady řízení spočívající v zastupování nepřiznal, Česká advokátní komora, jako profesní sdružení všech advokátů, zvlášť erudovaných v právu, se v daném řízení mohla hájit sama, přiznání nákladů zastoupení by tak bylo v rozporu s dobrými mravy. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 30. ledna 2017

JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru