Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Ad 12/2014 - 72Rozsudek MSPH ze dne 17.08.2016

Prejudikatura

15 A 104/2012 - 39

2 Afs 81/2004 - 54

6 As 161/2013 - 25

1 Azs 200/2014 - 27


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 3Ad 12/2014 - 72

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce: Ing. J. P., MBA, zastoupen Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti žalovanému: Náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2014, č. j. PPR-7291-9/ČJ-2014-990131,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
Předmět sporu

Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 5. 2014, č. j. PPR-7291-9/ČJ-2014-990131, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „útvar“) ze dne 27. 1. 2014, č. 25/2014, kterým byl žalobce dle § 40 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“), zproštěn výkonu služby. Z usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. SV 27/2013, o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, totiž vyplynulo, že žalobce byl stíhán jako obviněný z trestného činu ohrožení utajované informace dle § 106 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Byl tedy podezřelý ze spáchání trestného činu a jeho ponechání ve výkonu služby by ohrožovalo důležitý zájem služby. Žalobci byla rovněž dle § 40 odst. 3 služebního zákona nařízena dosažitelnost v takovém rozsahu, že se měl zdržovat po skončení dočasné neschopnosti ke službě v místě trvalého bydliště každou středu od 9:00 do 11:00, a dále dle § 124 odst. 6 téhož zákona mu byl stanoven služební příjem ve výši 50 % průměrného služebního příjmu po dobu zproštění výkonu služby.

Žalovaný v odůvodnění předně rekapituloval relevantní právní úpravu. Dále konstatoval, že není dobře možné předpokládat, že žalobce bude výkon práv a povinností, které mu plynou z příslušných zákonných ustanovení, pokynů a nařízení, uskutečňovat plně v souladu s těmito předpisy, neboť tento předpoklad je jeho jednáním značně zpochybněn, a proto byla obava z možného ohrožení zájmu služby zcela důvodná.

Žalovaný se neztotožnil s názorem žalobce, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro jeho předčasnost, pročež nebyly naplněny hmotněprávní podmínky pro jeho vydání dle § 40 služebního zákona. Postup podle tohoto ustanovení je při splnění všech podmínek stanovených služebním zákonem obligatorní. Přestože se žalobce nemůže prokazovat průkazem příslušníka Policie ČR, neboť mu byl odebrán, nadále měl oprávnění a povinnosti, které pro něj vyplývají ze zvláštních právních předpisů upravující činnosti policie.

Skutečnost, že rozhodnutím Národního bezpečnostního úřadu ze dne 19. 12. 2013 byla žalobci zrušena platnost osvědčení na stupeň utajení Tajné, nemohla mít podle žalovaného vliv na vydání prvostupňového rozhodnutí. Útvar je specializovaným ústavem pro odhalování korupce a finanční kriminality a s informacemi různého stupně utajení musí být nakládáno v rámci celého útvaru podle příslušných právních předpisů. Žalobce zařazený ve funkci vedoucího odboru analytiky a informatiky také v rámci své působnosti zodpovídal za stav na úseku ochrany utajovaných informací v jím řízeném organizačním článku. Vzhledem k právní kvalifikaci jednání, pro které je žalobce trestně stíhán, by ponechání žalobce ve výkonu služby nepochybně ohrožovalo důležitý zájem služby. Podle ustálené praxe soudů je přitom každé jednání naplňující znaky úmyslně spáchaného trestného činu způsobilé ohrozit pověst bezpečnostního sboru. Na rozhodnutí žalovaného nemůže mít dále ani vliv to, že rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 7. 4. 2014, č. j. 73/2014-NBÚ-NBÚ/07-OP, bylo původní rozhodnutí zrušeno a osvědčení pro stupeň utajení Tajné žalobci vráceno. Služební funkcionář přitom v prvostupňovém rozhodnutí rozhodně nedovozuje ze zrušení platnosti osvědčení žalobce splnění hmotněprávních podmínek pro aplikaci § 40 odst. 1 služebního zákona. I přes tuto skutečnost byl žalobce podezřelý ze spáchání trestného činu. Za probíhajícího trestního stíhání žalobce pak nelze souhlasit s tím, že by článek ze dne 9. 2. 2014 Vedení policie si oddechlo, z protikorupčního útvaru P. informace nevynášel na serveru novinky.cz vyvracel závěr, že důležitý zájem služby byl ohrožen. Neschopnost žalobce ke službě ze zdravotních důvodů nelze stavět na roveň zproštění výkonu služby.

Žalovaný se rovněž neztotožnil s tvrzením žalobce, že mu nebyl umožněn řádný a úplný výkon jeho procesních práv. Žalobce zejména navrhoval, aby byl ředitelem BIS zproštěn mlčenlivosti v rozsahu, pro který je zproštěn mlčenlivosti v probíhajícím trestním řízení. Služební funkcionář ve svém rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč návrhu odvolatele na zproštění mlčenlivosti nevyhověl. Při rozhodování o tom, zda je žalobce důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, vycházel z usnesení příslušného státního zástupce o zahájení trestního stíhání; nejednalo se proto pouze o subjektivní domněnku služebního funkcionáře. Žalovaný se rovněž domnívá, že služebnímu funkcionáři nepříslušelo hodnotit skutečnosti, o nichž se žalobce dozvěděl při výkonu služby příslušníka BIS, ani správnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Opomenout nelze ani skutečnost, že institut zproštění výkonu služby má preventivní charakter. Pokud se v protiprávním jednání příslušníka neprokáže vina, doplatí se mu část služebního příjmu, o níž mu byl příjem krácen. Existovala-li by jistota ohledně spáchaného trestného činu, služební funkcionář by měl rozhodnout dle § 42 služebního zákona o propuštění žalobce ze služebního poměru. Vyjádření žalobce ke skutkovým skutečnostem, které jsou mu orgány činnými v trestním řízení kladeny za vinu, a k obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou pro toto řízení relevantní.

Žalovaný také nesouhlasí s tvrzením žalobce, že mu nebyla poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta na vyjádření k podkladům rozhodnutí. Usnesení o zahájení trestního stíhání vzhledem k jeho utajovanému obsahu nebylo do spisu vůbec doplněno a je vedeno mimo spisový materiál pod č. j. D35/2013-OKFK/11. Do spisového materiálu byl doplněn pouze úřední záznam ze dne 17. 1. 2014, č. j. OKFK-5319-11/ČJ-2013-2500KR, v němž je také uvedeno, že jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí je toto usnesení a žalobce je stíhán jako obviněný z trestného činu ohrožení utajované informace dle § 106 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Nejednalo se tedy o nové informace, s nimiž by zmocněnec nebyl seznámen v rámci nahlédnutí do spisu dne 30. 12. 2013 a dne 22. 1. 2014, tedy spis nebyl rozšířen o zásadní informace.

Závěrem žalovaný shledal i neoprávněnou námitku žalobce ohledně nadbytečnosti povinnosti zdržovat se v místě trvalého bydliště každou středu od 9:00 do 11:00 hodin po skončení neschopnosti k výkonu služby. Aby se zabránilo tendencím zproštěných příslušníku znemožňovat doručování rozhodnutí a nástup k výkonu služby, služební funkcionář může příslušníkovi zproštěnému výkonu služby stanovit povinnost být v nezbytném rozsahu dosažitelný v místě bydliště nebo v jiném dohodnutém místě. Žalovaný nezpochybňuje, že žalobce je zastoupen zmocněncem. V mezidobí od právní moci rozhodnutí o zproštění výkonu služby do zahájení nového řízení však žalobce není zastoupen, a proto má služební funkcionář možnost dle § 40 odst. 3 služebního zákona nařídit dosažitelnost v rozsahu, jenž je nezbytný pro stanovení nástupu k výkonu služby.

II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

Žalobou ze dne 11. 7. 2014 napadl žalobce nadepsané rozhodnutí. Žalobce předně popisuje práva, která přísluší účastníkovi řízení o zproštění výkonu služby, zejména poukazuje na právo vyjádřit v řízení své stanovisko [§ 174 odst. 1 písm. a) služebního zákona] a právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům [§ 174 odst. 1 písm. b) služebního zákona]. Zmocněnec žalobce dne 30. 12. 2013 nahlédl do spisového materiálu vedeného k posuzované věci. Po seznámení s podklady pro rozhodnutí žalobce k účinné realizaci svých procesních práv v zahájeném řízení podal opakovaný návrh, aby byl ředitelem BIS zproštěn mlčenlivosti v rozsahu, pro který je zproštěn mlčenlivosti v probíhajícím trestním řízení. Žalobce se především chtěl relevantně a osobně vyjádřit jak k průběhu předcházejícího řízení, tak k naplnění zákonných podmínek zahájeného řízení, resp. zproštění výkonu služby.

Trestní řízení, jež je proti žalobci pod sp. zn. SV 27/2013 v současné době vedeno Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 se v části vztahuje k informacím, jež spadají pod režim zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Chráněnými informacemi jsou informace o podstatě údajné trestné činnosti žalobce obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, sp. zn. SV 27/2013.

Žalobce je ohledně těchto skutečností a dalších, které jsou relevantní pro trestní řízení a řízení o zproštění výkonu služby, vázán povinností mlčenlivosti, které může být zbaven toliko ředitelem BIS. Žalobce se tedy nemůže do zbavení mlčenlivosti jakkoli relevantně vyjádřit ve smyslu § 174 služebního zákona k žádným skutečnostem, jež jsou mu orgány činnými v trestním řízení kladeny za vinu a z nichž vychází i řízení o zproštění služby. Navzdory návrhu žalobce ale ředitel útvaru rezignoval na umožnění realizace žalobcova práva dle § 174 odst. 1 služebního zákona, protože odmítnul návrh na zproštění mlčenlivosti ze strany ředitele BIS, čímž znemožnil žalobci podat osobní vyjádření stanoviska a realizaci práva na vyjádření žalobce k podkladům před vydáním rozhodnutí ve věci.

Ačkoli řízení o zproštění výkonu služby bylo zahájeno již dne 17. 12. 2013, předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce nebylo jako podklad pro rozhodnutí ve spisovém materiálu, který byl zpřístupněn účastníkům řízení dne 30. 12. 2013, založeno, přestože ředitel útvaru z tohoto usnesení dovozoval existenci důvodného podezření, že se účastník řízení dopustil trestného činu. Žalobci byla úplná spisová dokumentace zpřístupněna až dne 22. 1. 2014, kdy se jeho zmocněnec účastnil druhého nahlédnutí do spisu. Jelikož tento den připadl na středu a rozhodnutí ředitele útvaru bylo vydáno v pondělí 27. 1. 2014, žalobce měl k realizaci svých procesních práv k dispozici pouze 2 pracovní dny. Navíc za situace, kdy žalobce byl ve stavu řádně doložené dočasné neschopnosti ke službě ze zdravotních důvodů. Žalobce proto považuje postup ředitele útvaru za šikanózní.

Zamítnutí návrhů žalobce nebylo nijak relevantně odůvodněno, resp. jejich odůvodnění nemůže obstát. Právo žalobce na vyjádření bylo postupem ředitele útvaru žalobci prakticky odepřeno, třebaže účel výše navrhovaného postupu byl řediteli útvaru vzhledem k formulaci návrhů zcela zřejmý. Žalovaný a ředitel útvaru svým postupem založili jakousi presumpci správnosti usnesení o zahájení trestního stíhání vedeného proti žalobci, aniž by měl žalobce možnost se k němu vyjádřit. Vyjádření žalobce přitom mohlo mít význam pro posouzení hmotněprávní podmínky v § 40 odst. 1 služebního zákona, tedy zda ponechání žalobce ve výkonu služby by ohrožovalo důležitý zájem služby. Zároveň byl popřen § 174 služebního zákona, došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zásady kontradiktornosti řízení.

Žalobce se v druhé žalobní námitce předně zabývá výkladem obsahu § 40 odst. 1 služebního zákona. Aplikace daného ustanovení je možná pouze tehdy, pokud příslušník službu skutečně vykonává. Není-li tomu tak, není možné příslušníka výkonu služby zprošťovat, protože účelu je dosaženo právě existencí této překážky. Uvedený závěr žalobce doplňuje odkazem na publikaci: Tomek, P. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012. 2. aktualizované vydání. Praha: nakladatelství ANAG, 2012 s. 144, podle níž nevykonává-li příslušník službu z důvodu neschopnosti ke službě, zproštění výkonu služby nelze realizovat. Žalobce předložil dne 16. 12. 2013 řediteli ústavu doklad o své neschopnosti ke službě, jenž mu byl téhož dne vystaven. V neschopnosti k výkonu služby se přitom žalobce nacházel ještě ke dni vydání napadeného rozhodnutí a žalobci tak jeho neschopnost ke službě bránila ve výkonu služby.

Žalobce je přesvědčen, že smysl a účel institutu zproštění výkonu služby je dosažen po dobu trvání neschopnosti ke službě zejména již samotnou existencí neschopnosti ke službě. Kterýkoli policista v takovém případě nemá mít zejména přístup na své pracoviště a je naopak povinností nadřízeného služebního funkcionáře, aby prostřednictvím technických opatření zabránil policistovi ve stavu zdravotní neschopnosti ve výskytu na pracovišti. Smyslem institutu zproštění výkonu služby není suplovat technické prostředky, kterými by měl nadřízený služební funkcionář zamezit výskytu zdravotně nezpůsobilých policistů v rámci prostor policejního útvaru, a tedy výkonu služby. Dále nemůže obstát argument, že žalobce se může i přes trvající zdravotní nezpůsobilost prokazovat např. služebním průkazem, protože byl žalobci po zahájení trestního stíhání odebrán společně s veškerými doklady prokazujícími jeho příslušnost k policejnímu útvaru.

Stejně nepřiléhavá je i argumentace žalovaného, že „[…] skutečnost, že žalobce nemá služební průkaz, rovněž neznamená, že nemůže vystupovat jako policista, kdy dále žalovaný podotýká, že má nadále služební zbraň a ostatní služební pomůcky“. Žalobce k tomu podotýká, že jako policista může tímto způsobem vystupovat jakýkoli občan, kdokoli si může opatřit falešný služební průkaz a stejně tak kdokoli, kdo disponuje zbrojním pasem, si může opatřit zbraň, a to i nelegálně. Argumentace žalovaného je tak z tohoto pohledu zavádějící a účelová. Právně relevantní argumentaci přitom napadená rozhodnutí neobsahovala.

Žalobce se proto domnívá, že výkon služby mu byl znemožněn již samotnou existencí trvající zdravotní neschopnosti, a rozhodnutí ředitele útvaru tak bylo až do doby jejího ukončení předčasné, a tedy nezákonné. Žalobce připomíná, že jeho nadřízený mohl a měl činit opatření, v jejichž důsledku může být nezávisle na vůli žalobce bezprostředně informován příslušným lékařem o ukončení neschopnosti ke službě. Nemůže tak obstát argument, že nadřízený žalobce nemá možnost dozvědět se bezprostředně o ukončení neschopnosti policisty ke službě.

Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že rozhodnutím Národního bezpečnostního úřadu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 109837/2013-NBÚ/P, mu byla zrušena platnost jeho osvědčení pro stupeň Tajné, č. NBÚ-089309. Žalobcově rozkladu pak ředitel Národního bezpečnostního úřadu vyhověl rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014, č. j. 73/2014-NBÚ/07-OP, a dne 8. 4. 2014 bylo žalobci vráceno osvědčení vydané Národním bezpečnostním úřadem pro stupeň Tajné, č. NBÚ-089309, platné do 24. 8. 2016. Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2014, č. j. 35434/2014-NBÚ/P, bylo dané osvědčení opětovně zrušeno a žalobce podal opět rozklad, přičemž ve věci dosud nebylo rozhodnuto. Žalobce ke dni vydání rozhodnutí ředitele útvaru i žalovaného fakticky pozbyl svého oprávnění v podobě bezpečnostní prověrky a již z tohoto důvodu nebyl a stále není výkonu služby na služebním místě, kam byl zařazen, objektivně schopen.

Žalobce také uvádí, že ředitel útvaru neshledal v rámci prvostupňového rozhodnutí naplnění druhé kumulativní podmínky v podobě ohrožení důležitého zájmu služby ke dni vydání rozhodnutí, přičemž se žalovaný s tímto argumentem nevypořádal. Rovněž namítá, že nebylo nezávislou interní kontrolou zjištěno žádné nezákonné jednání žalobce v rámci Policie ČR, přičemž odkazuje na článek: Vedení policie si oddechlo, z protikorupčního útvaru P. informace nevynášel, který byl publikovaný na serveru novinky.cz dne 9. 2. 2014.

Závěrem žalobce napadá nezákonnost II. výroku rozhodnutí ředitele útvaru, kterým byla žalobci uložena dosažitelnost v místě trvalého bydliště dle § 40 odst. 3 služebního zákona. Žalobce je přesvědčen, že taková povinnost, pokud je žalobce zastoupen advokátem, je zcela nadbytečná, a tedy nezákonná, protože doručování písemností zástupci žalobce má stejné účinky, jako by bylo doručováno přímo žalobci.

Žalobce navrhuje zdejšímu soudu, aby zrušil rozhodnutí žalovaného i prvního stupně a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Ve vyjádření ze dne 27. 8. 2014, č. j. PPR-7291-11/ČJ-2014-990131, žalovaný uvádí, že v řízení o zproštění výkonu služby si služební funkcionář nemůže udělat meritorní úsudek o věci, která bude rozhodnuta v trestním řízení, a rovněž není na místě obdobné hodnocení důkazů jako v řízení trestním. Institut zproštění výkonu služby má preventivní charakter a jedna z jeho podmínek je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Pokud v daném případě služební funkcionáři vyvozovali důvodné podezření z usnesení o zahájení trestního stíhání, postupovali předvídatelně a v souladu se zákonem. Ačkoli se jedná o dokument jiného státního orgánu, je jeho vznik a náležitosti podmíněn přísnými procesními pravidly a služební funkcionáři z jeho obsahu při zproštění výkonu služby žalobce pochopitelně vycházeli. Tvrzení žalobce o presumované správnosti usnesení není na místě a v případě zastavení trestního stíhání by nebyly dány ani podmínky pro zproštění výkonu služby.

Žalovaný dále uvádí, že byla naplněna i druhá podmínka, že by ponechání žalobce ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání. Služební funkcionáři zohlednili zejména úkoly požadované po žalobci na jím zastávaném služebním místě ve spojení s důvody usnesení o zahájení trestního stíhání. Jestliže je žalobce důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu ohrožení utajované informace dle § 106 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) téhož zákona, ponechání žalobce ve výkonu služby by ohrožovalo důležitý zájem služby. Byla by tím nepochybně ohrožena důvěra veřejnosti i ostatních orgánů činných v trestním řízení v Policii ČR.

Žalobci bylo umožněno uplatnit jeho procesní práva. Zmocněnec žalobce nahlédl do spisovaného materiálu, bylo mu umožněno pořízení požadovaných kopií písemností ze spisového materiálu a účastnil se jednání senátu poradní komise. Ředitel v prvostupňovém rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu zmocněnce na zproštění mlčenlivosti. Stran namítané nedostatečně dlouhé lhůty na vyjádření k podkladům žalovaný zopakoval, že zmocněnec žalobce byl ředitelem dopisem ze dne 17. 1. 2014, č. j. OKFK-5319-12/ČJ-2013-2500KR, informován o tom, že spis byl rozšířen o písemnosti, které byly zmocněnci odeslány, nebo které ředitel obdržel od zmocněnce. Žalobce tak nebyl zkrácen na svých právech.

Žalovaný rovněž považuje za nesprávný žalobcův výklad zákona, že po dobu neschopnosti ke službě není možné zprostit příslušníka výkonu služby. Obě situace lze porovnávat jen ohledně následku, protože v obou případech příslušník službu nevykonává. Příčiny a účel právní úpravy jsou ale odlišné. V případě neschopnosti ke službě náleží příslušníkovi nemocenské a jeho účelem je hmotné zabezpečení v případě nemoci. Smyslem institutu zproštění výkonu služby je ochrana zájmů bezpečnostního sboru a zájmů občanů v případě, že je příslušník podezřelý ze spáchání protiprávního jednání. Je proto nerozhodné, že se příslušník v době podezření ze spáchání trestného činu nachází v neschopnosti ke službě. Služební funkcionář je povinen za splnění podmínek § 40 služebního zákona zproštění výkonu služby uskutečnit a zákon nestanovuje žádné výjimky. Nezanedbatelný rozdíl v příčinách nevykonávání služby spočívá ve finančních následcích. Žalovaný dále uvádí, že není zřejmé, čeho chce žalobce argumentací, která se týká možnosti opatřit si falešný služební průkaz, dosáhnout. Napadené rozhodnutí se vypořádalo i se skutečností, že žalobci bylo rozhodnutím ředitele NBÚ vráceno osvědčení pro stupeň Tajné, přičemž tato skutečnost neměla vliv na splnění zákonných podmínek pro zproštění výkonu služby. Rovněž žalobcem zmíněný článek nezpochybňuje zákonné podmínky pro zproštění výkonu služby.

Závěrem žalovaný uvádí, že dosažitelnost byla žalobci stanovena v souladu se zákonem. Je nutné rozlišovat procesní zastoupení v řízení ve věcech služebního poměru a vztah mezi policistou a služebním funkcionářem vyplývající z nadřízenosti a podřízenosti, který se týká konkrétních povinností příslušníka. Tyto povinnosti musí příslušník dodržovat osobně, nikoli prostřednictvím svého zmocněnce. Stanovení dosažitelnosti každou středu od 9:00 do 11:00 bylo z toho důvodu, aby žalobce mohl být k výkonu služby povolán operativně. Zákon hovoří o stanovení nástupu k výkonu služby, nikoli o předání dokumentu o ukončení zproštění, jakkoli to může ve většině případů splývat.

Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

III.
Posouzení žaloby

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Dne 17. 8. 2016 proběhlo u zdejšího soudu jednání. Obě strany odkázaly na svá písemná podání a setrvaly na svých návrzích i argumentech. Žalobce ve svém vystoupení zdůraznil šikanózní postup ze strany ředitele útvaru Komárka vůči své osobě. Žalovaná strana odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 123/2014 a na pojem „předběžná riziková analýza“, jenž má v posuzované věci zásadní význam; pokud jde o stanovení dosažitelnosti, žalovaná strana poukázala na to, že tento institut má roli hlavně při stanovení nástupu příslušníka do služby, což je něco, co má příslušník osobně vykonat, a proto nepostačuje doručení zástupci. Na provádění dokazování žádná ze stran netrvala; nadto soud podotýká, že veškeré důkazy, které žalobce navrhoval v písemném vyhotovení žaloby, jsou obsaženy v listinné podobě ve správním spisu, přičemž soud z obsahu správního spisu při projednání a rozhodování věci vychází. Proto i kdyby žalobce na provádění těchto důkazů trval, soud by je považoval za nadbytečné, neboť tyto listiny (resp. jejich obsah) jakožto součásti správního spisu jsou známy jak oběma stranám, tak i soudu.

V projednávané věci bylo základním podkladem pro vydání rozhodnutí usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2013 ve věci 1 SV 27/2013 o zahájení trestního stíhání žalobce jako obviněného z trestného činu ohrožení utajované informace dle § 106 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona. Toto usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje utajované informace ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb. a bylo zdejšímu soudu předloženo Národním bezpečnostním úřadem ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 3A 108/2014 (Ing. J. P., MBA proti Národnímu bezpečnostnímu úřadu, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2014, č. j. 168/2014-NBÚ/07-OP) jakožto součást utajované části správního spisu. Senát rozhodující v nynější věci se dne 2. 6. 2016 seznámil s utajovanou částí správního spisu předložené ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 3A 108/2014, a to včetně shora citovaného usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce. Potvrzení o seznámení se s utajovanou částí správního spisu je součástí utajované části správního spisu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 3A 108/2014.

Žaloba není důvodná.

Soud na úvod odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 155/2014-32, podle něhož rozhodnutí o zproštění výkonu služby dle § 40 odst. 1 služebního zákona není vyloučeno ze soudního přezkumu, a proto příslušník bezpečnostního sboru se může domáhat, aby soud přezkoumal, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro zproštění výkonu služby

1. Procesní postup správních orgánů

Žalobce v první námitce napadá procesní postup správního orgánu prvního stupně z několika různých úhlů pohledu. Předně považuje za porušení § 174 odst. 1 služebního zákona, že byl odmítnut jeho návrh, aby byl zproštěn mlčenlivosti ze strany ředitele BIS, a tak mu bylo upřeno právo vyjadřovat se v průběhu řízení ke skutečnostem, jež jsou mu kladeny za vinu, a k podkladům řízení před vydáním rozhodnutí. Žalobce dále namítá, že ačkoli řízení o zproštění výkonu služby bylo zahájeno dne 17. 12. 2013, předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo v době nahlížení do spisu dne 30. 12. 2013 ve spisu založeno a žalobci byla úplná spisová dokumentace zpřístupněna až dne 22. 1. 2014. Navíc, jelikož prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 27. 1. 2014, měl žalobce na vyjádření k podkladům rozhodnutí pouze 2 pracovní dny.

Podle § 40 odst. 1 služebního zákona [p]říslušník musí být zproštěn výkonu služby na dobu, po kterou je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu, jestliže by jeho ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání“.

Podle § 174 odst. 1 služebního zákona [ú]častník má právo

a) nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy, navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, na poskytnutí informací o řízení potřebných k hájení svých práv a oprávněných zájmů, vyjádřit v řízení své stanovisko, klást otázky svědkům a znalcům, a

b) vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění.

Podle odst. 2 téhož ustanovení [ú]častník je povinen postupovat tak, aby řízení neztěžoval a nezpůsoboval jeho průtahy“.

Důvody přijetí institutu zproštění výkonu služby popisuje důvodová zpráva ke služebnímu zákonu: „Zůstává zachován institut zproštění výkonu služby, který slouží k ochraně zájmů bezpečnostního sboru, ale i zájmů občanů v případě, že je příslušník podezřelý ze spáchání protiprávního jednání. Po dobu, po kterou je podezřelý, se pozastaví příslušníkova oprávnění a povinnosti, které pro něj vyplývají z předpisů upravujících činnost bezpečnostního sboru a jeho příslušníků (například zákon o Policii České republiky, celní zákon). Jestliže je příslušník propuštěn z důvodů, pro které byl zproštěn výkonu služby, může zproštění trvat až do skončení služebního poměru. Aby se zabránilo tendencím zproštěných příslušníků znemožňovat doručování rozhodnutí a nástup k výkonu služby, stanovuje se, že služební funkcionář může příslušníkovi zproštěnému výkonu služby stanovit povinnost být v nezbytném rozsahu dosažitelný v místě bydliště nebo v jiném dohodnutém místě.“ Smyslem institutu je tak zabránit příslušníkovi bezpečnostního sboru, aby byl činný ve službě za situace, kdy je podezřelý z určitého kvalifikovaného protiprávního jednání a další výkon služby by mohl zasahovat do zájmu bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru (§ 40 odst. 1 ve spojení s § 201 odst. 1 služebního zákona), nebo by přítomnost příslušníka ve službě mohla zasahovat do průběhu prošetřování vytčeného jednání.

Okolnost, že s příslušníkem bylo zahájeno trestní stíhání, bez dalšího neznamená jeho automatické zproštění výkonu funkce, neboť tato skutečnost je toliko prvotní podmínkou pro případné zproštění výkonu funkce. Další nutnou podmínkou vyplývající z § 40 odst. 1 služebního zákona je, aby služební funkcionář v rámci správního uvážení na základě konkrétních skutkových okolností dospěl k závěru, že ponechání příslušníka ve výkonu služby bude ohrožovat důležitý zájem služby nebo prošetřování jeho jednání. Pokud ale byl příslušník obviněn ze spáchání úmyslných trestných činů vztahujících se přímo k výkonu jeho služby, zdejší soud se ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem vysloveným v rozsudku ze dne 12. 5. 2014, č. j. 15A 104/2012-39 (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz), že je zcela na místě, aby v takovém případě po dobu trestního stíhání nevykonával funkci orgánu činného v trestním řízení. Kromě značného snížení důvěryhodnosti samotného příslušníka a policie jako celku je totiž přirozeně nutné do prošetření celé záležitosti zabránit i dalšímu možnému protiprávnímu jednání příslušníka v rámci služby.

Ačkoli je nutné v řízení o zproštění výkonu služby trvat na zachování procesních práv účastníka řízení, která garantují spravedlivý proces, je vhodné poukázat na skutečnost, že řízení o zproštění výkonu služby musí být ze své povahy rychlé a účinné (srov. § 174 odst. 2 služebního zákona), a to především v případě, kdy příslušník bezpečnostního sboru je podezřelý z kvalifikovaného protiprávního jednání v souvislosti s výkonem služby. Zproštění výkonu služby by postrádalo smysl, kdyby k němu došlo až po dlouhé době od chvíle, kdy vzniklo důvodné podezření o spáchání kvalifikovaného protiprávního jednání příslušníka, protože příslušník by mohl v mezidobí opětovně ohrožovat důležitý zájem služby. Při naplnění podmínek § 40 odst. 1 služebního zákona je proto nutné postupovat bez zbytečných prodlev.

Soud ze správního spisu zjistil, že řízení o zproštění výkonu služby bylo s žalobcem zahájeno oznámením ze dne 16. 12. 2013, č. j. OKFK-5319-2/ČJ-2013-2500KR, které bylo žalobci doručeno dne 17. 12. 2013. Za podklad vzal ředitel útvaru usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2013, zn. 1 SV 27/2013, z něhož vyplynulo, že žalobce byl stíhán jako obviněný z trestného činu ohrožení utajované informace dle § 106 odst. 1, 2 písm. b) a c) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, tedy služební funkcionář shledal, že žalobce byl podezřelý ze spáchání trestného činu a jeho ponechání ve službě by ohrožovalo důležitý zájem služby. Žalobce byl dále poučen o svých právech a povinnostech účastníka řízení a byl předvolán k ústnímu jednání.

Oznámením ze dne 20. 12. 2013, č. j. OKFK-5319-5/ČJ-2013-2500KR, ředitel přijal žalobcovu omluvu z ústního jednání, vyhověl žádosti o nahlédnutí do spisu a stanovil k tomu den 30. 12. 2013. Zároveň stanovil 5denní lhůtu od nahlédnutí k podání návrhů, žádostí či vyjádření.

Vyrozuměním ze dne 8. 1. 2014, č. j. OKFK-5319-9/ČJ-2013-2500KR, ředitel útvaru zamítl návrh na zproštění žalobce mlčenlivosti, který vznesl jeho zástupce dne 30. 12. 2013 při nahlížení do spisu, protože důvodnost podezření, že žalobce spáchal trestný čin, vyplývala jednoznačně z předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání. Ředitel v té souvislosti poukázal na skutečnost, že v rámci řízení o zproštění služby se zabývá tím, zda je účastník řízení důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, nikoli hodnocením důkazů trestního řízení.

Na uvedené vyrozumění reagoval žalobce vyjádřením ze dne 14. 1. 2013, v němž zejména uvedl, že ve spisovém materiálu chybí předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání a požadoval jeho doplnění. Dále namítal, že pokud nebyl zproštěn povinnosti mlčenlivosti, nemůže se vyjádřit k žádným skutečnostem, které mu byly orgány činnými v trestním řízení kladeny za vinu a z nichž vyplývá i řízení o zproštění výkonu služby. Rovněž navrhoval připojení trestního spisu ke spisu probíhajícího řízení o zproštění služby a uváděl, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemůže sloužit jako samotný podklad pro naplnění podmínky § 40 odst. 1 služebního zákona. Rovněž poukazoval shodně s žalobou na překážku řízení spočívající v jeho neschopnosti ke službě.

Úředním záznamem ze dne 17. 1. 2014, č. j. OKFK-5319-11/ČJ-2013-2500KR, byl zaznamenán spisový podklad – usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 31. 10. 2013, zn. 1 SV 27/2013, vydané státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, které bylo vedeno v režimu Důvěrné.

Vyrozuměním ze dne 17. 1. 2014, č. j. OKFK-5319-12/ČJ-2013-2500KR, byl zástupce žalobce informován o doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí o předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále byl spisový materiál rozšířen toliko o písemnosti dodané žalobcem. Žalobci byl k seznámení s podklady rozhodnutí stanoven den 22. 1. 2014.

Záznamem o nahlédnutí do spisu ze dne 22. 1. 2014, č. j. OKFK-5319-13/ČJ-2013-2500KR, bylo zaznamenáno nahlížení do spisu zástupcem žalobce. Zástupce žalobce opětovně podal návrh na zproštění žalobce mlčenlivosti ředitelem BIS ve stejném rozsahu jako pro probíhající trestní řízení. Dále navrhoval doplnění správního spisu o trestní spis a žádal o budoucí zpřístupnění režimové místnosti. Rovněž žádal o vyrozumění prostřednictvím Mgr. Lukáše Trojana o veškerých úkonech souvisejících a předcházejících rozhodnutí ve věci včetně vyrozumění o vyřízení výše uvedených procesních návrhů. Jiné důkazní návrhy či vyjádření před vydáním rozhodnutí zmocněnec neuvedl.

Ředitel útvaru následně vydal prvostupňové rozhodnutí ze dne 27. 1. 2014, č. 25/2014.

Na základě výše uvedených skutečností soud posoudil jednotlivé námitky. Soud se předně neztotožňuje se žalobcem v názoru, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemůže být samo o sobě podkladem pro zproštění výkonu služby dle § 40 odst. 1 služebního zákona. Ačkoli usnesení o zahájení trestního stíhání je procesním úkonem trestního řízení, jedná se o kvalifikovaný úkon, jehož imanentní součástí jsou již první skutková zjištění, která odůvodňují zahájení trestního stíhání (srov. § 160 odst. 1 trestního řádu „Nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3, § 159b odst. 1 a 3 nebo § 159c odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání“). Usnesení o zahájení trestního řízení tak není pouhým úkonem, který by byl vydán na základě subjektivní úvahy orgánu činného v trestním řízení, ale jedná se úkon vycházející z doposud zjištěného skutkového stavu, jenž ve své míře pravděpodobnosti zakládá důvody pro zahájení trestního stíhání.

Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, že [p]rávní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004-54, č. 791/2006 Sb. NSS). Soud neshledává žádný rozumný důvod, aby skutková zjištění vyjádřená dle § 160 odst. 1 trestního řádu v usnesení o zahájení trestního stíhání a nasvědčující tomu, že příslušník bezpečnostního sboru spáchal trestný čin, nezakládala ve smyslu § 40 odst. 1 služebního zákona důvodné podezření o spáchání trestního činu. Jak již bylo výše uvedeno, na základě trestního stíhání není možné automaticky považovat první podmínku týkající se důvodného podezření ze spáchání kvalifikovaného protiprávního jednání za splněnou. Služební funkcionář je povinen přistupovat ke každému případu individuálně a skutkově se vypořádat s existencí důvodného podezření, v konkrétním případě však může být dostatečným skutkový podkladem právě i usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud z takového usnesení vyplývají skutečnosti, které naplňují podmínku důvodného podezření, je zbytečné, aby služební funkcionář prováděl dokazování i dalšími důkazními prostředky přítomnými v příslušném trestním spise.

Soud k danému závěru dodává, že dle § 180 odst. 5 služebního zákona není služební funkcionář oprávněn k tomu, aby si učinil závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin. Předmětem dokazování v řízení o zproštění výkonu služby je tedy pouze důvodné podezření příslušníka bezpečnostního sboru ze spáchání kvalifikovaného protiprávního jednání, nikoli samotné kvalifikované protiprávní jednání, které přísluší k posouzení pouze trestnímu soudu. Míra důkazního standardu je tak výrazně nižší než například v řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru dle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, kdy musí služební funkcionář prokázat naplnění znaků trestného činu tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (§ 180 odst. 1 služebního zákona).

Z předmětného usnesení soud má za prokázané splnění první podmínky § 40 odst. 1 služebního zákona, že je žalobce důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu ohrožení utajované informace dle § 106 odst. 1, 2 písm. b) a c) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona. Z usnesení vyplývá, že žalobce měl vytčené trestné činy spáchat v souvislosti s výkonem své služby, pročež je přirozeně naplněna i druhá podmínka, že by ponechání žalobce ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby. Do doby prošetření popsané trestné činnosti totiž není možné akceptovat v řadách policie činného příslušníka, který je důvodně podezřelý ze zneužití svého služebního postavení.

Soud se dále ztotožňuje se žalovaným, že zproštění mlčenlivosti žalobce ředitelem BIS v rozsahu probíhajícího trestního řízení by bylo v posuzovaném případě nadbytečné. Žalobce vytýká služebnímu funkcionáři, že se nemohl kvůli povinnosti mlčenlivosti vyjádřit k […] žádným skutkovým skutečnostem, jež jsou mu orgány činnými v trestním řízení kladeny za vinu a na nichž je současně ‚postaveno‘ i řízení o zproštění výkonu služby, třebaže citované ustanovení zákona mu takové právo zejména před vydáním rozhodnutí výslovně zakládá“. Nutné je ale znovu zopakovat, že předmětem dokazování v nyní posuzovaném případě nejsou skutečnosti, jež jsou žalobci kladeny za vinu (otázka, zda žalobce trestný čin spáchal či ne), ale důvodné podezření ze spáchání trestního činu (otázka, existuje-li důvodné podezření či ne). Z povahy usnesení o zahájení trestního stíhání je zřejmé, že imanentní součástí vydání takového usnesení musí být důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Pokud by byl žalobce zproštěn mlčenlivosti, mohl by nanejvýše uvádět skutečnosti relevantní pro probíhající trestní řízení, nikoli pro řízení o zproštění výkonu služby, v němž služební funkcionář vycházel z předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání.

Ačkoli žalobce uvádí, že mu bylo odepřeno právo vyjádřit se ke skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, není možné se s tímto tvrzením zcela ztotožnit. Soud si je vědom toho, že žalobce je omezen ve svých vyjádřeních a návrzích povinností mlčenlivosti, ta mu ale nebránila v tom, aby v řízení o zproštění služby nebo nyní před soudem vznesl minimálně obecné důvody, proč nepovažuje podmínky § 40 odst. 1 služebního zákona za naplněné, tedy buď proč není důvodně podezřelý ze spáchání vytčených trestných činů, nebo proč by jeho ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby či průběh prošetřování jeho jednání. Soud proto neshledal porušení § 174 odst. 1 písm. a) služebního zákona.

Žalobce také namítá, že neměl možnost vyjádřit se ve smyslu § 174 odst. 1 písm. b) služebního zákona k podkladům rozhodnutí. Ani s touto námitkou se soud neztotožnil. Žalobce se poprvé seznámil se všemi podklady rozhodnutí dne 30. 12. 2013, přičemž služební funkcionář na jeho návrh doplnil podklady toliko o předmětné usnesení, jehož obsah ale musel být žalobci jako obviněnému již dříve znám. Z vyrozumění ze dne 17. 1. 2013 je pak zjevné, že služební funkcionář doplnil podklady rozhodnutí o právě zmíněný žalobcem navržený podklad a vyzval žalobce k seznámení s podklady rozhodnutí. Při druhém seznámení s podklady dne 22. 1. 2014 je z úředního záznamu patrné, že žalobce pouze zopakoval návrhy, které uvedl již ve vyjádření ze dne 14. 1. 2014. Přestože § 174 odst. 1 zakládá celou řadu oprávnění účastníka řízení, odst. 2 daného ustanovení obsahuje určitý korektiv, který zajišťuje, aby řízení podle služebního zákona neztratilo svoji rychlost a efektivitu.

Soud považuje pouze za marginální pochybení, které nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, pokud od druhého seznámení s podklady rozhodnutí dne 22. 1. 2014 měl žalobce pouze 4 dny (z toho 2 pracovní) k podání písemného vyjádření. Žalobce totiž znal již od 30. 12. 2013 fakticky, resp. od 17. 1. 2014 i formálně, veškeré podklady rozhodnutí – předmětné usnesení mu muselo být oznámeno v trestním řízení. Žalobce také vznesl veškeré procesní návrhy, které v řízení učinil, hned ve vyjádření ze dne 14. 1. 2014. Dalšími návrhy, které vznesl dne 22. 1. 2014, pouze opakoval návrhy z předchozího vyjádření. Soud proto dospěl s ohledem na celkovou dobu řízení, dále s ohledem na skutečnost, že žalobce již minimálně od začátku ledna 2014 znal veškeré podklady, a také s ohledem na obsah § 174 odst. 2 služebního zákona k závěru, že žalobce měl dostatek prostoru k uplatnění svého práva dle § 174 odst. 1 písm. b) služebního zákona.

Soud také připomíná, že odvolací řízení není ve služebním zákoně spojeno s koncentrací řízení, a proto žalobci nic nebránilo, aby uplatnil další námitky a důkazní návrhy, které nestihl vznést před vydáním prvostupňového rozhodnutí, v odvolání. Správní soudy konstantě judikují, že správní řízení, resp. řízení o služebním poměru, je nutné posuzovat z hlediska soudního přezkumu jako celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47; ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). Odvolací orgán tak může běžně odstranit některé vady prvostupňového řízení. Z podaného odvolání žalobce ale vyplývá, že ani v dalším řízení nevznesl žádné nové námitky či návrhy důkazů. Soudu tak není zřejmé, jak mohl být žalobce poškozen na svých právech, pokud bylo po osobním vyjádření zástupce žalobce k podkladům prakticky hned vydáno rozhodnutí ve věci. Soud tak neshledal porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Podmínky zproštění výkonu služby

Žalobce v další námitce brojí proti výkladu § 40 odst. 1 služebního zákona, který zastává žalovaný. Žalobce namítá, že pokud brání příslušníkovi ve výkonu služby nějaká překážka, nelze příslušníka výkonu služby zprostit. Rozhodnutí o zproštění výkonu služby tak mělo být vydáno až po ukončení trvající zdravotní neschopnosti žalobce. Žalobce rovněž namítá, že pozbyl bezpečnostní prověrku, a proto není výkonu služby na služebním místě, kam je zařazen, schopen. V té souvislosti napadá i nedostatky správních rozhodnutí a poukazuje na skutečnost, že nebylo zjištěno jakékoli nezákonné jednání účastníka řízení v rámci policie, což dokládá odkazem na článek ze serveru novinky.cz.

Podle § 40 odst. 2 služebního zákona [p]o dobu zproštění výkonu služby nemá příslušník oprávnění a povinnosti, které pro něj vyplývají ze zvláštních právních předpisů“.

Smyslem § 40 odst. 1 služebního zákona se zabýval soud již výše. Na tomto místě pouze připomíná, že zproštění výkonu služby zajišťuje důležitý zájem služby, tedy ve smyslu § 201 odst. 1 služebního zákona včasné a kvalitní plnění úkolů bezpečnostního sboru, za situace, kdy určitý příslušník bezpečnostního sboru je důvodně podezřelý z kvalifikovaného protiprávního jednání. Účinek institutu je pak vyjádřen v § 40 odst. 2 služebního zákona. Příslušník zproštěním výkonu služby ztrácí svá dosavadní oprávnění a povinnosti do doby, než dle § 40 odst. 5 služebního zákona pominou důvody zproštění.

Soud se neztotožňuje se žalobcovou námitkou, resp. citovanou literaturou, že v případě, pokud příslušníkovi brání ve výkonu služby nějaká překážka, nelze ho výkonu služby zprostit. V posuzovaném případě je dočasná neschopnost ke službě ve smyslu § 78 odst. 2 služebního zákona omluvitelnou překážkou, která zejména zakládá povinnost příslušníka dodržovat režim dočasně práce neschopného pojištěnce (§ 124 odst. 13 služebního zákona) a právo dostávat služební příjem ve výši dle § 124 odst. 5 tamtéž. Naopak zproštění výkonu služby odnímá příslušníkovi jeho oprávnění a povinnosti vyplývající z jeho služební pozice dané zvláštními zákony. Neschopnost příslušníka ke službě tak nemá stejné účinky jako zproštění výkonu služby.

Účelem zproštění výkonu služby není pouze faktické odnětí možnosti, aby se příslušník zdržoval na pracovišti, ale příslušník je v takovém případě zbaven svých služebních oprávnění a povinností. Naproti tomu příslušník v době neschopnosti ke službě je sice povinen dodržovat určitý režim, ale není v této době zbaven svých oprávnění a povinností příslušníka bezpečnostního sboru. V případě souběhu neschopnosti ke službě s důvodným podezřením z kvalifikované protiprávní činnosti ve smyslu § 40 odst. 1 služebního zákona, kterou spáchal v rámci svého služebního postavení, by prostá neschopnost ke službě nemusela zabránit tomu, aby mohl pokračovat v případném zneužívání své pravomoci, tedy ohrožování důležitého zájmu služby. Soud z těchto důvodů neshledal, že by rozhodnutí o zproštění výkonu služby bylo nadbytečné či nezákonné, pokud byl žalobce v době jeho vydání neschopen služby.

Soud pak považuje za nepřípadnou argumentaci žalobce, že jakýkoli policista nemá mít v době své neschopnosti ke službě přístup na pracoviště, v čemž by mu měl zabránit nadřízený služební funkcionář technickými prostředky. Prvně soud uvádí, že denní režim příslušníka se liší v závislosti na důvodech neschopnosti ke službě. Zatímco v některých případech (např. infekční onemocnění) bude nutný domácí pobyt či hospitalizace, v jiných případech může mít příslušník povolené vycházky (např. rekonvalescence po prodělané nemoci). Ve všech těchto případech ale nadřízenému služebnímu funkcionáři nevyplývá ze zákona žádná povinnost, aby zabránil příslušníkovi neschopnému služby v přístupu na pracoviště či v realizaci jeho oprávnění a povinností vyplývajících z jeho služebního postavení. Naopak, v případě zproštění výkonu služby tato povinnost služebního funkcionáře může v tom kterém případě vyplývat přímo z § 40 odst. 2 služebního zákona. Soud v kontextu těchto závěrů považoval za nadbytečné, aby se zabýval podpůrnými argumenty žalobce ohledně technických prostředků, kterými by měl služební funkcionář omezit pobyt příslušníka na pracovišti, komunikace nadřízeného funkcionáře s ošetřujícím lékařem příslušníka nebo ohledně otázky, jaké mělo účinky, pokud byl žalobci ponechán služební průkaz.

Stejně tak není jakkoli relevantní námitka, že žalobce byl zbaven bezpečnostní prověrky, pročež není objektivně schopen vykonávat službu na služebním místě, na které je zařazen. Soud uvádí, že účelem zproštění výkonu služby není pouze zamezení příslušníkovi pokračovat v jeho službě na konkrétním služebním místě, ale dočasné odstavení od výkonu služby v bezpečnostním sboru vůbec. Je možné, že žalobce sloužil na služebním místě, pro které nyní nesplňuje předpoklady. Pokud by ale nebyl zproštěn výkonu služby, oplýval by i nadále obecnými oprávněnými a povinnostmi stanovenými zvláštními právními předpisy, které přísluší všem příslušníkům daného bezpečnostního sboru. Rovněž by nebyl omezen ve výkonu služby na jiném místě, které bezpečnostní prověrku nevyžaduje, či v běžném pobytu na pracovišti.

Žalobce rovněž uvádí, že ředitel útvaru v rámci prvostupňového rozhodnutí neshledal naplnění druhé kumulativní podmínky v podobě ohrožení důležitého zájmu služby ke dni vydání rozhodnutí, přičemž žalovaný se s tímto argumentem nevypořádal

Soud se nemůže ztotožnit s tímto argumentem, kterým žalobce účelově odkazuje pouze na str. 8 prvostupňového rozhodnutí, kde se ředitel útvaru zabýval jinou otázkou. Na str. 5 prvostupňového rozhodnutí totiž ředitel útvaru popsal jednak trestné činy, pro které byl žalobce obviněn, a zároveň je kvalifikoval jako zvlášť závažné úmyslné trestné činy. Dále se zabýval obsahem právního pojmu důležitý zájem služby, který vyložil tak, že zahrnuje i ochranu důvěry občanů v bezpečnostní sbor. K tomu dodal, že „[…] podle ustálené praxe soudů je jednání naplňující znaky úmyslně spáchaného trestného činu způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru vždy“. Na str. 6 rovněž popsal služební náplň žalobce a z její povahy a významu dospěl k závěru, že není přijatelné, aby žalobce vykonával službu, pokud je důvodně podezřelý z trestných činů, pro které byl obviněn. Soud se s těmito názory ztotožňuje a nesouhlasí s tvrzením žalobce, že ředitel útvaru neshledal naplnění druhé kumulativní podmínky § 40 odst. 1 služebního zákona. Naopak se jí podrobně zabýval ve vztahu k popsané trestné činnosti, služební pozici žalobce a neopomněl ani vyložit neurčitý právní pojem důležitý zájem služby. Stejně tak učinil žalovaný na str. 4 napadeného rozhodnutí.

Závěrem žalobce namítá, že nezávislou interní kontrolou nebylo zjištěno žádné jeho nezákonné jednání v rámci Policie ČR, přičemž odkazuje na článek: Vedení policie si oddechlo, z protikorupčního útvaru P. informace nevynášel, který byl publikovaný na serveru novinky.cz dne 9. 2. 2014. Žalovaný k tomuto článku v napadeném rozhodnutí uvedl, že [z]a probíhajícího trestního stíhání odvolatele tudíž nelze souhlasit s tím, že označený článek, byť bychom připustili pravdivost jeho obsahu, vyvrací závěr, že důležitý zájem služby je ohrožen“. Žalobce považuje dané sdělení za nedostatečné a namítá, že žalovaný nehodnotí důkazy v jejich vzájemné souvislosti, čímž porušuje právo žalobce na spravedlivý proces.

Ačkoli se žalovaný s navrženým důkazním prostředkem vypořádal krátce, soud neshledává v jeho závěru pochybení. Pokud je žalobce trestně stíhán a samotné usnesení o zahájení trestního stíhání je vedeno v režimu Důvěrné, přirozeně média nebudou mít stejné informace jako osoby, které jsou seznámeny s obsahem předmětného usnesení a detaily trestního řízení proti žalobci (zde: ředitel útvaru). Navíc, ani obsah článku není důkazem, který by vylučoval aplikaci § 40 odst. 1 služebního zákona. Článek sice pojednává o tom, že interní kontrola nezjistila únik informací, ke kterému by docházelo prostřednictvím žalobce, zároveň článek ale obsahuje informaci, že žalobce a V. B. jsou obviněni kvůli úniku odposlechů, přičemž o výsledku tohoto řízení článek neobsahuje žádnou zprávu (srov. perex: „Vedení policie si alespoň částečně oddechlo.“). Článek není primárním pramenem, který by obsahoval původní poznatky o vytčené trestné činnosti, a jsou v něm uvedeny pouze základní informace o trestním řízení, jichž je každopádně poskrovnu, protože podle textu byli klíčovými postavami dva utajení svědci a přípravné řízení není veřejné. Soud proto uzavírá, že předmětný článek úplností a spolehlivostí obsahu nemůže obstát v porovnání s hodnotou úkonu orgánu činného v trestním řízení – předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání.

3. Nařízení dosažitelnosti

V poslední námitce žalobce napadá nadbytečnost a nezákonnost II. výroku prvostupňového rozhodnutí, kterým mu byla uložena dosažitelnost. Žalobce je totiž zastoupen advokátem a doručování písemností jeho zástupci má stejné účinky jako doručování přímo žalobci.

Podle § 40 odst. 3 služebního zákona [s]lužební funkcionář je oprávněn nařídit příslušníkovi zproštěnému výkonu služby dosažitelnost v místě trvalého pobytu nebo na jiném místě, které stanoví na žádost příslušníka, a to v rozsahu, jenž je nezbytný pro stanovení nástupu k výkonu služby“.

Soud k poslední námitce uvádí, že vzhledem k dikci § 40 odst. 3 služebního zákona, který postrádá jakákoli bližší kritéria pro rozhodování služebního funkcionáře, zakládá dané ustanovení široké správní uvážení služebního funkcionáře. Správní uvážení mohou soudy přezkoumávat dle § 78 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jen omezeně, tedy pouze v otázkách, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze či správního uvážení nezneužil (srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014-27, č. 3200/2015 Sb. NSS; ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 A 139/2002, č. 416/2004 Sb. NSS).

Smyslem institutu dosažitelnosti není pouze zajištění doručování v řízení, ale i zajištění nástupu příslušníka k výkonu služby, o kterýžto důvod stanovení dosažitelnosti správní orgány obou stupňů opřely. (Přitom jsou jistě myslitelné další případy, kdy je praktické, aby služební funkcionář měl jistotu, že v určitý čas na určitém místě může příslušníka zproštěného výkonu služby zastihnout.) V takovém případě, aby mohl být případný nástup příslušníka do služby pružně zajištěn, je nepochybně žádoucí, aby bylo možno doručovat alespoň některé písemnosti nejen jeho zástupci, ale i jemu osobně. Proto není pro aplikaci § 40 odst. 3 služebního zákona relevantní argument, že žalobce je zastoupen advokátem; uložení dosažitelnosti není v takovém případě nadbytečné.

Služební funkcionář v prvostupňovém rozhodnutí určil dosažitelnost žalobce v místě trvalého bydliště v rozsahu každé středy od 9:00 do 11:00 hodin. Z celého pracovního týdne, jehož základní délka činí u příslušníků 37,5 hodin (§ 52 odst. 1 služebního zákona), činí délka dosažitelnosti týdně pouhé 2 hodiny, tedy necelých 6 % základní délky pracovní doby, což je doba, která nemůže žalobce nepřiměřeně zatěžovat či ho šikanózním způsobem omezovat. S ohledem i na skutečnost, že žalobci přísluší dle § 124 odst. 6 služebního zákona 50 % služebního příjmu, neshledal soud nařízenou dosažitelnost za jakkoli excesivní. Soud proto námitku neshledal důvodnou.

IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 17. srpna 2016

JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru