Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 A 80/2014 - 58Rozsudek MSPH ze dne 15.07.2016

Prejudikatura

5 A 98/2001

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 As 240/2016

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 3A 80/2014 - 58

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jan Ryby v právní věci žalobce: AL METAL spol. s r. o., IČ 26107961, se sídlem Doudleby 10, České Budějovice, zastoupen Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2014, č. j. 63/510/14, 1689/ENV/14,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
Předmět sporu a předcházejí řízení

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále též je „inspekce“ či „ správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 11. 2013, č. j. ČIŽP/42/OOH/SR01/1212892.005/13/CMK inspekce vyslovila, že se žalobce dopustil správního deliktu

1. dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech tím, že v rozporu s § 12 odst. 2 téhož zákona nakládal s odpady (nedovolené skladování) v zařízení, ve kterém nakládání s odpady nebylo povoleno, konkrétně ke dni kontroly inspekcí (dne 13. 9. 2012) přechodně skladoval ve velkoobjemovém kontejneru umístěném v severovýchodní části pozemku parc. č. 1638 v k. ú. České Budějovice 3, odpadní papír zařaditelný pod kat. č. 15 01 01, kategorie ostatní,

2. dle § 66 odst. 2 písm. f) zákona o odpadech tím, že v rozporu s § 18 odst. 4 a 5 zákona o odpadech ve spojení s § 8 odst. 5 vyhlášky č. 383/2001 Sb. dne 12. 4. 2013 vykoupil od fyzické nepodnikající osoby jako odpad kat. č. 17 04 05 železo a ocel, kategorie ostatní, železniční kolejnice různých délek v celkovém množství 17 960 kg, tj. odpad mající povahu části veřejně prospěšného zařízení určeného pro hromadnou (vlakovou) dopravu, a to vše za úplatu v hotovosti ve výši 107 760 Kč.

Za tyto správní delikty uložila inspekce žalobci pokutu ve výši 390 000 Kč.

Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím změnil výrokovou část rozhodnutí prvního stupně tak, že slova „veřejně prospěšného zařízení“ nahradil slovy „obecně prospěšného zařízení“. Ve zbytku rozhodnutí inspekce potvrdil.

V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný nejprve shrnul předchozí postup inspekce: Ta u žalobce provedla dne 13. 9. 2012 na základě podnětu neohlášenou kontrolu nakládání s odpady na pozemku p. č. 1638 v k. ú. České Budějovice 3. Na části tohoto pozemku provozuje žalobce zařízení ke sběru a výkupu odpadů povolené rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje. V zadní části předmětného pozemku, která již není součástí povoleného zařízení, se nacházel zaplněný velkoobjemový kontejner obsahující odpadní papír, který byl přijat do zařízení. Při kontrole byla pořízena fotodokumentace; kontrole byl přítomen pan M. K., osoba odpovědná za provoz zařízení. Dne 21. 9. 2012 předložila společnost Jana & Partners, a. s., nájemní smlouvy uzavřené s nepodnikající fyzickou osobou panem P. B. a s žalobcem, podle kterých je žalobce nájemcem pouze části areálu bez prostor dílny a pan B. má pronajatý zadní areál a prostor dílny. Na základě kontrolních zjištění požadovala inspekce od žalobce doložit některé doklady, např. průběžnou evidenci za roky 2010 až 2012, informaci o tom, kdo je majitelem odpadů zjištěných v zadní části areálu, atd. Dne 5. 10. 2012 sepsala inspekce zápis za přítomnosti Ing. P. B., oprávněného jednat za žalobce na základě plné moci ze dne 3. 10. 2012, a JUDr. Jiřího Trnky, zmocněnce žalobce na základě substituční plné moci ze dne 5. 10. 2012 udělené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, jemuž žalobce udělil plnou moc dne 2. 10. 2012. V zápisu je mimo jiné uvedeno, že dle sdělení pana B. není žalobce majitelem odpadů zjištěnýchv zadním areálu s výjimkou velkoobjemového kontejneru s odpadním papírem, který zde byl dočasně odložen před jeho vývozem (předáním oprávněné osobě). Inspekce dne 21. 6. 2013 sepsala protokol o kontrolním zjištění, v němž uvádí, že závěr z kontroly vychází z dílčího protokolu a zápisu. Ke sdělení pana B., že předmětný kontejner s odpadním papírem byl v zadním areálu odložen dočasně před jeho vývozem, uvádí, že tomuto tvrzení nic nenasvědčovalo – byl umístěn v řadě ostatních kontejnerů a po deštivých dnech nebyly na zemi žádné stopy po manipulaci s ním, tedy nacházel se zde již delší dobu. Toto zjištění považuje inspekce za porušení povinností stanovené v § 12 odst. 2 zákona. Proti protokolu podal žalobce dne 1. 7. 2013 námitky. Předně namítal, že postup inspekce byl nezákonný, a proto pořízené důkazy jsou v řízení nepoužitelné, neboť do zadního areálu pana B. inspektoři vstoupili v rozporu se zákonem; protokol je založen na pouhých spekulacích a domněnkách inspekce, důkazy pořízené v rozporu se zákonem porušení povinností jednoznačně neprokazují. V minulosti bylo v zadním areálu v souladu se zákonem jinou společností nakládáno i s nebezpečnými odpady, pokud by žalobce do stejného místa umístil kontejner s papírem, nemohlo vůbec dojít k ohrožení životního prostředí, natož k jeho poškození. Nedošlo tak k naplnění materiálové stránky správního deliktu. Námitkám inspekce nevyhověla. Dne 20. 6. 2013 pak inspekce obdržela od Policie České republiky podnět k prošetření vykoupení železničních kolejnic různých délek v celkovém množství 17 960 kg. Součástí podnětu byly důkazní prostředky (vážní lístek, výslechy svědků). Inspekce následně zahájila dne 5. 9. 2013 s žalobcem správní řízení ve věci obou správních deliktů. Následně se žalovaný vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí k odvolacím námitkám.

II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

V podané žalobě žalobce namítá:

Za prvé, dokazování bylo provedeno v rozporu se zákonem, a proto důkazy opatřené vstupem na soukromý pozemek, kde se nacházel předmětný kontejner s odpadním papírem, jsou procesně nepoužitelné. Oprávnění inspektorů výslovně upravuje § 81 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, tak, že jsou oprávnění „vstupovat v nezbytně nutném rozsahu, popřípadě vjíždět na cizí pozemky nebo vstupovat do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost“. Inspektor má zároveň povinnost prokázat se průkazem a před vstupem do cizích objektů informovat provozovatele. Tato oprávnění je třeba interpretovat za subsidiárního užití zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, který kontrolujícím v § 11 stanoví právo vstupovat do jiných prostor kontrolovaných osob a v § 12 odst. 2 povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly. Z protokolu o kontrole ze dne 24. 9. 2012 přitom nepochybně plyne, že kontrolovanou osobou byl žalobce a nikoli Ing. P. B., který ani není podnikající osobou. Inspektor přitom není zákonem zmocněn, aby vstupoval na cizí pozemky nepodnikajících fyzických osob, pokud tyto osoby nejsou kontrolovanou osobou. Tzv. zadní areál, kde se nacházel předmětný kontejner, nikdy nebyl s vědomím Ing. P. B. využíván v rámci podnikatelské činnosti žalobce, jak je tvrzeno na str. 4 a 5 napadaného rozhodnutí, tudíž nemůže obstát tvrzení správního orgánu, že se nemůže jednat o objekt soukromoprávní povahy. Nadto odvolací orgán nikterak nevyloučil obhajobu žalobce, že odpad nebyl jeho a kontejner nacházející se na soukromém pozemku Ing. B. byl v té době od žalobce pouze zapůjčen této fyzické osobě. Za případné pochybení jiné osoby nemůže nést odpovědnost žalobce. Ostatně správní orgán ani neprovedl případné dokazování, jestli takový papír vůbec mohl být vykoupen žalobcem (dle vedených evidencí), pouze na základě domněnek dovodil, že tomu tak nejspíše bude. Pokud napadené rozhodnutí poukazuje na vyjadřování žalobce v průběhu správního řízení, ten se vždy vyjadřoval k hypotetické situaci, jak by se na věc dalo nahlížet, kdyby vůbec byly nezákonně pořízené fotografické důkazy procesně použitelné

Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí poukazuje ohledně předloženého důkazu v podobě smlouvy o zapůjčení kontejneru ze dne 12. 9. 2012 na § 82 odst. 4 správního řádu (koncentrační zásada), pak žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který odmítá aplikovatelnost § 82 odst. 4 správního řádu na řízení o správních deliktech.

Za druhé, žalovaný se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobce. Konkrétně se napadené rozhodnutí nevypořádalo dostatečně s námitkami ohledně nezákonnosti pořízených důkazů a vlastnictví odpadního papíru, resp. zapůjčení velkoobjemového kontejneru. Žalobce také nemůže respektovat vypořádání se napadeného rozhodnutí s námitkami ohledně vykoupení železničních kolejnic. Dle odsuzujícího rozsudku, týkajícího se uvedených kolejnic, se zjevně nejednalo o obecně prospěšné zařízení dle § 132 trestního zákoníku, přitom tento pojem je totožný s pojmem obecně prospěšné zařízení, jak je definováno v § 8 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 383/2001 Sb. Dle žalobce na základě informace od osoby, která kolejnice dovezla k výkupu, se sice jednalo původně o kolejnice, ale již nesloužící jako obecně prospěšné zařízení (sloužící jako stavební materiál – traverzy), čemuž odpovídal i jejich stav. Dle názoru žalobce měl zákonodárce na mysli skutečně užívaná obecně prospěšná zařízení, neboť cílem normy jistě není nechat již nepoužívaná obecně prospěšná zařízení nerušeně „povalovat“ na veřejně přístupných místech, ale pouze zamezit výkup odpadů, které pocházejí z trestné činnosti zmiňované v § 276 trestního zákoníku, aby nedošlo k ohrožení fungování těchto zařízení jejich demontážemi a prodáváním ve sběrnách. Žalobce byl v dobré víře, která nebyla napadeným rozhodnutím vyvrácena, že se nejedná o kolejnice sloužící hromadné vlakové dopravě, tedy nejde o obecně prospěšné zařízení. Žalobce těžko mohl (i vzhledem ke stavu vykupovaných kolejnic, který neodpovídal jejich užívání pro vlakovou dopravu) předpokládat, že by se mělo vůbec jednat o kolejnice, byť náhradní, pro hromadnou vlakovou dopravu. Pokud by byl zakázán výkup zařízení, které potenciálně může sloužit k užití jako obecně prospěšné zařízení, pak by nemohlo být vykupováno v oblasti železa a oceli téměř nic a takový úmysl zákonodárce jistě při koncipování zákona o odpadech včetně vydání prováděcího předpisu neměl.

Za třetí, v právě uvedeném žalobce spatřuje též nesprávné právní zhodnocení skutkového stavu žalovaným.

Za čtvrté, pokuta byla uložena v nepřiměřené výši. Napadené rozhodnutí uvádí, že pokuta je ukládána podle ustanovení vztahujícího se na správní delikt nejpřísněji postižitelný [tj. podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech]. Podle tohoto ustanovení lze uložit pokutu až do 50 000 000 Kč, nicméně sám správní orgán ohledně tohoto porušení povinnosti označuje správní delikt za bagatelní, resp. uvádí, že míra přímého ohrožení životního prostředí je zanedbatelná. Pak se však jeví pokuta uložená ve výši 390 000 Kč jako naprosto neadekvátní a nepřiměřená míře byť jen ohrožení životního prostředí. Z odůvodnění rozhodnuti je zřejmé, že se napadené rozhodnutí dopouští nesprávné a nezákonné aplikace zpřísnění pokuty za správní delikt nejpřísněji postižitelný, když chybně nejprve nestanovuje předpokládanou pokutu za správní delikt nejpřísněji postižitelný dle zanedbatelné míry ohrožení životního prostředí a až následně takto přepokládanou pokutu zpřísňuje za (dle napadeného rozhodnutí) závažnější jednání. Tedy fakticky inspekce uložila pokutu zejména za správní delikt dle § 66 odst. 2 písm. f) zákona o odpadech, který však nebyl tím nejpřísněji postižitelným správním deliktem dle rozhodnutí. Pak také nemůže obstát argumentace správního orgánu o uložení sankce ve výši 0,78 % z maximální možné částky jako sankce přiměřené, neboť se v napadeném rozhodnutí tvrdí, že závažnější skutek je spatřován ve vykoupení odpadu majícího povahu části obecně prospěšného zařízení určeného pro hromadnou dopravu, kde však by uložení takto vysoké pokuty odpovídalo 39 % z maximální možné sazby.

Žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí obou stupňů, případně snížení pokuty na 80 000 Kč.

Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaný k námitce týkající se opatřování důkazů vstupem na soukromý pozemek v rozporu se zákonem nejprve shrnuje kontrolní zjištění ČIŽP a dále poukazuje na § 81 odst. 1 zákona o odpadech, dle něhož jsou inspektoři oprávněni při výkonu své kontrolní činnosti vstupovat v nezbytně nutném rozsahu na cizí pozemky nebo vstupovat do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost, při výkonu své činnosti jsou povinni prokázat se průkazem a před vstupem do cizích objektů informovat provozovatele. Podle dílčího protokolu se před zahájením kontroly žalobce inspektoři prokázali služebními průkazy a telefonicky informovali Ing. B., který byl v období od 1. 10. 2011 do 30. 9. 2012 na základě generální plné moci ze dne 18. 10. 2011 zmocněn k zastupování žalobce. I když žalobce umístil kontejner s odpadním papírem mimo zařízení schválené rozhodnutím krajského úřadu, učinil tak v rámci nakládání s odpady, tedy v rámci svého podnikání. Pokud ČIŽP v doprovodu obsluhy zařízení vstoupila na cizí pozemek v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu, který má pronajatý Ing. B., ale který žalobce využil pro podnikatelskou činnost, učinila tak v souladu s § 81 odst. 1 písm. a) zákona. Protože žalobce prováděl podnikatelskou činnost na cizím pozemku, byla ČIŽP oprávněna v nezbytně nutném rozsahu na tento cizí pozemek vstoupit. Vstup na cizí pozemek užívaný pro podnikatelskou činnost, na rozdíl od vstupu do cizího objektu, nevyžaduje od inspektorů ČIŽP splnění povinnosti informovat provozovatele podle § 81 odst. 2 písm. c) zákona.

Dále žalovaný konstatuje, že přestože žalobce předložil jako důkaz smlouvu o zapůjčení kontejneru ze dne 12. 9. 2012 až v odvolacím řízení a žalovaný poukázal v napadeném rozhodnutí na § 82 odst. 4 správního řádu, žalovaný se v napadeném rozhodnutí hodnocením této smlouvy zabýval.

Žalovaný má též za to, že se vypořádal se všemi námitkami žalobce ohledně vykoupení železničních kolejnic. Namítaná skutečnost, že výkup kolejnic nemohl být výkupem zařízení majícího povahu části obecně prospěšného zařízení, když pachatelé krádeže kolejnic nebyli stíháni a odsouzeni podle § 276 trestního zákoníku, nemůže v posuzovaném případě obstát. 50 ks 12metrových kolejnic a 40 ks kolejnic různých délek o celkové délce nejméně 240 metrů má bezesporu povahu částí obecně prospěšného zařízení pro hromadnou (veřejnou) dopravu. Smyslem předmětného ustanovení zákona o dopadech a vyhlášky je zabránit krádežím obecně prospěšných zařízení a jejich částí a zamezit legalizaci výnosů z této činnosti, a to absolutním zákazem vykupovat takové odpady od fyzických osob a poskytovat jim za to úplatu v hotovosti. Nelze tedy přisvědčit ani dobré víře žalobce jako oprávněné osobě, která podniká v předmětu nakládání s odpady od roku 2006, a u které se předpokládá, že rozezná odpady, mající povahu obecně prospěšného zařízení nebo jeho části, zejména zařízení pro hromadnou dopravu, že kolejnice neslouží jako obecně prospěšné zařízení. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na probíhající společenskou diskusi zakázat výkup kovů od fyzických osob obecně.

Žalovaný trvá na tom, že v souladu s konstantní judikaturou správních soudů byla správně za dva sbíhající se správní delikty uložena jediná (úhrnná) pokuta, to dle sazby za nejpřísněji postižitelný správní delikt. K odůvodnění výše pokuty uložené žalobci odkazuje žalovaný na odůvodnění rozhodnutí napadeného žalobou.

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby.

III.
Posouzení žaloby

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Soud rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, protože žádná ze stran s takovým postupem nevyjádřila nesouhlas.

Žaloba není důvodná.

Podle § 81 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech, ve znění účinném v době provádění kontroly, inspektoři a pověření zaměstnanci ministerstva a ostatních správních úřadů a zaměstnanci krajů a obcí zařazení do krajských a obecních úřadů vykonávajících působnost v oblasti odpadového hospodářství jsou oprávněni při výkonu své kontrolní činnosti vstupovat v nezbytně nutném rozsahu, popřípadě vjíždět na cizí pozemky nebo vstupovat do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost nebo provozování jiné hospodářské činnosti, pokud k tomu není třeba povolení podle zvláštních právních předpisů. Do objektů důležitých pro obranu státu lze vstupovat pouze se souhlasem statutárního orgánu nebo vedoucího organizační složky státu nebo jimi pověřených osob, do jejichž působnosti objekt důležitý pro obranu státu náleží. Za škodu způsobenou při výkonu kontrolní činnosti odpovídá stát; této odpovědnosti se nemůže zprostit.

Podle § 81 odst. 2 písm. a) téhož zákona inspektoři a pověření zaměstnanci ministerstva a ostatních správních úřadů a zaměstnanci krajů a obcí zařazení do krajských a obecních úřadů vykonávajících působnost při nakládání s odpady jsou povinni při výkonu své činnosti prokázat se průkazem. Podle písm. c) jsou titíž kontrolní pracovníci povinni před vstupem do cizích objektů informovat provozovatele.

Podle § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole kontrolní pracovníci jsou dále povinni oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly.

Úvodem je vzhledem k obsahu žalobních námitek potřeba provést výklad některých částí citovaných ustanovení. Pokud § 81 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech, ve znění účinném v době provádění kontroly, stanovil kontrolním pracovníkům pravomoc při kontrolní činnosti vstupovat v nezbytně nutném rozsahu, popřípadě vjíždět na cizí pozemky nebo vstupovat do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost nebo provozování jiné hospodářské činnosti, je třeba slova užívaných pro podnikatelskou činnost nebo provozování jiné hospodářské činnosti vztáhnout jen k cizím objektům, na kteréžto slovní spojení bezprostředně navazují. Jejich vztažení k cizím pozemkům, jak činí žalobce v žalobě, je vyloučeno reductione ad absurdum, neboť v případech, kdy do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost nebo provozování jiné hospodářské činnosti je možné dostat se toliko vstupem nebo vjezdem přes cizí pozemek, který není užívaný pro podnikatelskou činnost nebo provozování jiné hospodářské činnosti, by při výkladu zastávaném žalobcem nebylo možné ve zmíněných cizích objektech nikdy provést kontrolu dodržování zákona o odpadech.

Pokud podle § 81 odst. 2 písm. c) téhož zákona jsou kontrolní pracovníci povinni před vstupem do cizích objektů informovat provozovatele, neznamená to, jak mylně dovozuje žalobce, že jsou povinni informovat vlastníka či uživatele cizího pozemku. To plyne jednak z toho, že pozemek nemá provozovatele (ale vlastníka, nájemce, uživatele apod.), jednak z toho, že § 81 odst. 2 písm. c) na rozdíl od § 81 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech hovoří právě jen o cizích objektech a nikoli též o cizích pozemcích. Ze systematického výkladu i z výkladového argumentu racionálního zákonodárce pak plyne, že kdyby zákonodárce mínil povinnost reglementovanou v § 81 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech vztáhnout i k cizím pozemkům, zmínil by je výslovně, jak to učinil např. v již připomenutém § 81 odst. 1 písm. a) téhož zákona.

Po vyjasnění právních ustanovení je namístě věnovat se skutkovým okolnostem případu. Ze správního spisu vyplývá, že žalobci byl podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech rozhodnutím ze dne 12. 12. 2006 udělen Krajským úřadem Jihočeského kraje souhlas k provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadů a souhlas s jeho s provozním řádem. Konkrétně se jednalo o sběrnu a výkupnu ostatních odpadů umístěnou na části pozemku parc. č. 1638 v k. ú. České Budějovice 3, na adrese AL METAL spol. s.r.o., K. Světlé 6, 370 01 České Budějovice. Dále se ze správního spisu podává, že při kontrole žalobce bylo zjištěno, že v zadní části pozemku parc. č. 1638 v k. ú. České Budějovice 3, která již není součástí zařízení schváleného rozhodnutím krajského úřadu, se nacházel velkoobjemový kontejner obsahující odpadní papír. Podle dílčího kontrolního protokolu obsluha zařízení pan K. k dotazu ČIŽP, zda je do zařízení přijímán odpadní papír a kde je soustřeďován, uvedl, že je přijímán a je soustřeďován v kontejneru v zadním areálu, tj. mimo areál povoleného zařízení; pan K. dovedl inspektory k téměř plnému kontejneru obsahujícímu vykoupený odpadní papír. Toto zjištění je dokladováno fotodokumentací, která tvoří součást správního spisu.

Z dílčího kontrolního protokolu dále plyne, že před zahájením kontroly se inspektoři ČIŽP prokázali služebními průkazy a o provádění kontroly telefonicky informovali Ing. B., který byl v předmětné době zmocněn k zastupování žalobce. Pan B. sdělil, že se do místa kontroly nemůže dostavit a souhlasil, že kontrola proběhne za přítomnosti pana K.

Z uvedeného plyne, že kontrola proběhla zcela v souladu se shora citovanými a vyloženými zákonnými ustanoveními, neboť ke kontrole dotčeného kontejneru s odpadním papírem nebylo třeba souhlasu vlastníka, nájemce či jiného uživatele příslušné (tj. zadní) části pozemku parc. č. 1638 v k. ú. České Budějovice 3, přičemž je nepodstatné, zda se jedná o pozemek (resp. část pozemku) užívaný pro podnikatelskou činnost nebo provozování jiné hospodářské činnosti či nikoli. Důkazy opatřené při uvedené kontrole (tj. zejména fotodokumentace, vyjádření pana K. zachycená v kontrolním protokolu atd.) nelze tedy pokládat za důkazy získané v rozporu se zákonem; tyto důkazy proto byly ve správním řízení použitelné a správní orgány obou stupňů z nich správně vycházely.

Žalobce se již v průběhu správního řízení hájil tím, že není majitelem odpadů zjištěných ČIŽP v zadním areálu s výjimkou velkoobjemového kontejneru s odpadním papírem, který zde byl dočasně odložen před jeho vývozem (zápis ze dne 5. 10. 2012). Posléze v námitkách ze dne 1. 7. 2013 doplnil, že veškerý papír byl přijat do povoleného zařízení, a pokud se nějaký takto přijatý papír v době kontroly nacházel v zadním areálu, stál tam pouze dočasně po velmi krátkou dobu, a to z technických a manipulačních důvodů. V odvolání ze dne 11. 12. 2013 proti rozhodnutí prvního stupně žalobce uvedl, že do kontejneru naložený papír nebyl vůbec jeho majetkem, ale odpadním papírem Ing. B.; k tomu byla přeložena jako důkaz smlouva o zapůjčení kontejneru uzavřená mezi žalobcem a Ing. B. dne 12. 9. 2012.

Zdejší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí shledal, že v souvislosti s právě uvedenou smlouvou a odvolací námitkou, že odpadní papír byl majetkem Ing. B., žalovaný skutečně odkázal na § 82 odst. 4 správního řádu coby ustanovení upravující koncentrační zásadu. Přesto však žalovaný uvedenou námitku věcně vypořádal a k předkládanému důkazu se vyjádřil. Na str. 4-5 napadeného rozhodnutí totiž žalovaný uvedl, že až do podání odvolání se žalobce opakovaně vyjadřoval shodně, že v zadním areálu (který má pronajatý Ing. B.) se nacházel kontejner s odpadním papírem, který zde dočasně uložil žalobce před jeho odvezením oprávněnou osobou. Žalovaný dále poukázal na to, že až v odvolání je uvedeno, že odpadní papír byl majetkem Ing. B. a kontejner měl zapůjčen od žalobce, což má prokázat smlouva o zapůjčení kontejneru ze dne 12. 9. 2012. Takový důkaz shledal žalovaný správní orgán účelovým.

Soud na jedné straně shledává, že tato partie odůvodnění je poněkud stručná, na straně druhé i ve své stručnosti relevantní úvahy obsahuje a soud se s nimi ztotožňuje. Ve shodě se žalovaným soud má za to, že teprve s podáním odvolání žalobce účelově změnil svou obhajobu a teprve tehdy přišel s tvrzením, že předmětný odpadní papír je majetkem Ing. B. V tomto směru soud považuje ve shodě se správními orgány obou stupňů za relevantní podklady rozhodnutí učiněná kontrolní zjištění a vyjádření pana K. při provádění kontroly (viz výše) i korespondující dosavadní tvrzení žalobce, že kontejner i papír jsou jeho majetkem. Teprve k odvolání přiložená smlouva ze dne 12. 9. 2012 je v uvedeném kontextu důkazem zjevně účelovým a v daném kontextu také velmi pravděpodobně až dodatečně vytvořeným.

Lze shrnout, že správní orgány dostatečně prokázaly, že předmětný odpadní papír byl ve vlastnictví žalobce a že se nejedná o žádné hypotetické závěry, jak tvrdí žalobce. Současně má soud za to, že odvolací námitky uplatněné v tomto ohledu žalobcem byly žalovaným náležitě vypořádány.

Žalobce dále napadá vypořádání odvolacích námitek týkajících se vykoupení železničních kolejnic.

Podle § 18 odst. 4 zákona o odpadech, ve znění účinném v době spáchání správního deliktu a rozhodování žalovaného, provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesmí vykupovat odpady stanovené prováděcím právním předpisem podle odstavce 11, s výjimkou autovraků, od fyzických osob.

Podle odst. 5 provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesmí za vykoupený nebo odebraný odpad stanovený prováděcím právním předpisem podle odstavce 11 poskytovat úplatu v hotovosti.

Podle § 8 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 383/2001 Sb., ve znění účinném v době spáchání správního deliktu a rozhodování žalovaného, odpady, jež provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesmí vykupovat od fyzických osob, a odpady, za jejichž výkup nebo odběr nesmí poskytovat úplatu v hotovosti, se vymezují jako odpady, mající povahu obecně prospěšného zařízení nebo jeho části, zejména zařízení pro hromadnou dopravu, dopravního značení, součásti nebo příslušenství veřejného prostranství a pozemních komunikací a energetické, vodárenské nebo kanalizační zařízení.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí ke korespondující odvolací námitce uvedl, že žalobce dne 12. 4. 2013 vykoupil v zařízení od fyzické osoby nepodnikající pana V. H. železniční kolejnice různých délek v celkovém množství 17 950 kg jako odpad kat. č. 170405 (železo a ocel, kategorie ostatní), to vše za úplatu v hotovosti ve výši 107 760 Kč. Tuto skutečnost se ČIŽP dozvěděla dne 20. 6. 2013 na základě podnětu Policie České republiky. Součástí podnětu byly důkazní prostředky: vážní lístek a výslechy svědků. Z důkazních prostředků pořízených Policií ČR je dle žalovaného jednoznačné, že žalobce dne 12. 4. 2013 vykoupil od jmenované fyzické osoby železniční kolejnice o uváděné hmotnosti, a to 50 ks 12metrových kolejnic a 40 ks kolejnic různých délek o celkové délce nejméně 240 metrů. Železniční kolejnice mají ve smyslu § 8 odst. 5 písm. d) vyhlášky povahu částí obecně prospěšného zařízení pro hromadnou dopravu.

K námitce, že výkup kolejnic nemohl být výkupem zařízení majícího povahu části veřejně prospěšného zařízení, protože pachatelé krádeže kolejnic nebyli stíháni a odsouzeni také podle § 275 trestního zákoníku, žalovaný uvedl, že v § 132 trestního zákoníku je uvedeno, co se rozumí obecně prospěšným zařízením. Pro účely zákona o odpadech je však rozhodující, zda odpad má povahu obecně prospěšného zařízení nebo jeho části. Dle žalovaného mají vykoupené kolejnice bezesporu povahu částí obecně prospěšného zařízení pro hromadnou dopravu. Kdyby odvolací orgán přistoupil na argumentaci žalobce, že jenom takové zařízení má povahu obecně prospěšného zařízení, které aktuálně slouží (je užíváno v danou chvíli), ztratilo by předmětné ustanovení § 18 odst. 4 a 5 zákona ve spojení s § 8 odst. 5 vyhlášky smysl a provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů by mohl takový odpad vykupovat od fyzických osob vždy, pokud by fyzická osoba prohlásila, že se nejedná o aktuálně používané obecně prospěšně zařízení nebo jeho část. Naopak, smyslem předmětného ustanovení zákona a vyhlášky je zabránit krádežím obecně prospěšných zařízení a jejich částí a zamezit legalizaci výnosů z této činnosti, a to absolutním zákazem vykupovat takové odpady od fyzických osob a poskytovat jim za to úplatu v hotovosti. V případě posouzení, zda se jedná o trestný čin podle § 276 trestního zákoníku, se musí jednat o poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení ve smyslu § 132 trestního zákoníku, které aktuálně slouží. V posuzované věcí žalovaný vyhodnotil, že skutečnost, že se jednalo o záložní/náhradní kolejnice pro provoz jindřichohradecké úzkokolejky nic nemění na tom, že kolejnice mají povahu částí obecně prospěšného zařízení pro hromadnou dopravu, protože společnost Jindřichohradecké místní dráhy, a.s., má podle výpisu z obchodního rejstříku jako předmět podnikání také provozování dráhy a drážní dopravy na dráze regionální Jindřichův Hradec - Nová Bystřice a Jindřichův Hradec - Obrataň. Provozuje tedy obecně prospěšné zařízení - zařízení pro veřejnou dopravu. Argument, že žalobce byl v dobré víře, že se jedná o kolejnice zbylé ze stavby, kde je původně chtěl užít jako traverzy, byl shledán účelovým – kvůli množství kolejnic o celkové délce nejméně 840 m (což je značné množství i na stavbu několika rodinných domů) a jejich nevhodnosti pro deklarované použití z důvodu pružnosti a kvůli stavu kolejnic, protože se jednalo o použitelné náhradní kolejnice. Nadto žalobce jako provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesmí vykupovat od fyzických osob odpady mající povahu obecně prospěšného zařízení nebo jeho části.

Z právě uvedeného plyne, že otázce výkupu kolejnic a souvisejícím odvolacím námitkám se žalovaný věnoval dostatečně, ba velmi podrobně. Jen pro úplnost zdejší soud dodává, že v nyní posuzované věci nelze vycházet z definice obecně prospěšného zařízení zakotvené v § 132 trestního zákoníku, neboť v oblasti odpadů je konstruováno vlastní legislativní řešení – § 18 odst. 4 a 5 zákona o odpadech ve vazbě na § 8 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 383/2001 Sb., kde je obsažena vlastní legální definici (či spíše explikace) provedená demonstrativní výčtem. Trestněprávní rovina, jíž žalobce argumentuje, je proto v nyní posuzované věci bez významu.

Lze shrnout, že žalobní námitky týkající se výkupu kolejnic již vyvrátil žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, na jehož obsah (z podstatné části výše citovaný) soud pro stručnost odkazuje. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že usuzovat na dobrou víru, jíž se žalobce dovolává, v případě výkupu železničních kolejnic od nepodnikající fyzické osoby a nadto v množství téměř 18 tun, je z povahy věci vyloučeno. Namítá-li žalobce, že přístup žalovaného by vedl k tomu, že by v oblasti želena nemohlo být fakticky vykupováno nic, soud se s takovouto žalobcem učiněnou paušalizací neztotožňuje. Je totiž potřeba si uvědomit, že vykupovanou věcí byly v posuzovaném případě železniční kolejnice, tedy věc, jejíž charakter je evidentní; jinými slovy, nejedná se o nějaký obtížně identifikovatelný kus železa s obtížně identifikovatelnou funkcí.

Pokud jde o skutkový stav, z výše uvedeného vyplývá, že jej zdejší soud pokládá za dostatečně zjištěný a správně vyhodnocený.

Co se týče uložené sankce, podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech lze uložit pokutu do výše 50 000 000 Kč, podle § 66 odst. 2 písm. f) téhož zákona lze uložit pokutu do výše 1 000 000 Kč. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 22. 9. 2005, č. j. 6 As 57/2004-54) se podává, že při souběhu více správních deliktů je analogické použití zásady absorpční (§ 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) namístě, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak. Podle analogicky použitelného § 12 odst. 2 věta první zákona o přestupcích za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. To znamená, že v nyní posuzované věci je sankční sazba daná podle § 66 odst. 4 písm. b), tj. do výše 50 000 000 Kč (neboť 50 000 000 Kč je přísnější sazba než 1 000 000 Kč). Jestliže podle přísnější sazby správní orgány postupovaly, správně aplikovaly absorpční zásadu na projednávanou věc a námitka žalobce v tomto směru uplatněná nemůže být úspěšná.

Soud se pak ztotožňuje i s věcným odůvodněním uložené sankce. Žalovaný shrnul, že správní delikt byl vyvolán jednáním žalobce při sběru a výkupu odpadů, následkem jeho jednání bylo ohrožení životního prostředí. V případě porušení povinnosti stanovené v § 12 odst. 2 zákona, tj. nakládání s odpady mimo určené zařízení, se jednalo o krátkodobé porušení zákona vztahující se pouze ke dni kontroly dne 13. 9. 2013 a odpad kategorie ostatní, který byl umístěn mimo zařízení, byl v malém množství. Nakládání s odpady mimo určené zařízení ztěžuje (může i znemožnit) kontrolu provozovatele zařízení a umožňuje případně nakládat s odpady v rozporu se zákonem, které může vést k poškození životního prostředí a samo o sobě je ohrožením životního prostředí. Vzhledem ke skutečnosti, že protiprávní stav trval krátkodobě a jednalo se o odpad ostatní a v malém množství, bylo ohrožení životního prostředí malé a závažnost správního deliktu byla proto nízká. V případě porušení povinnosti stanovené v § 18 odst. 4 a 5 zákona odpadech ve spojení s § 8 odst. 5 vyhlášky, přestože nedošlo k poškození životního prostředí a míra ohrožení životního prostředí není velká, se jednalo o závažný správní delikt. Závažnost deliktu je dána především vysokou mírou společenské nebezpečnosti, kdy společnost má oprávněný zájem na tom, aby se od fyzických osob nevykupovaly odpady mající povahu obecně prospěšného zařízení nebo jeho části. Toto opatření má zabránit krádežím obecně prospěšných zařízení a jejich částí a zamezit legalizaci výnosů z této činnosti. Množství vykoupeného odpadu majícího povahu částí obecně prospěšného zařízení pro hromadnou dopravu (kolejnic) bylo značné (17 950 kg). Navíc žalobce poskytnul fyzické osobě za tento odpad úplatu v hotovosti.

Správní orgán prvního stupně k uložené pokutě mimo jiné uvedl, že sankce by v posuzované věci měla plnit funkci obecné i individuální prevence, musí být individualizovaná a znatelná v majetkové sféře delikventa; ukládaná sankce nebyla shledána likvidační. Při stanovení pokuty bylo přihlíženo i k tomu, aby v podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly (§ 2 odst. 4 správního řádu).

Z uvedeného vyplývá, že výše pokuty byla správními orgány obou stupňů zdůvodněna dostatečně a s citovanými důvody se zdejší soud ztotožňuje. Z toho plyne, že soud neshledal důvodným návrh na moderaci uložené pokuty.

IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 15. července 2016

JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru