Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 A 195/2011 - 77Rozsudek MSPH ze dne 02.12.2011

Prejudikatura

7 As 81/2005

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 As 1/2012 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

3 A 195/2011-77

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobkyně FTV Prima, spol. s r. o., IČ 48115908, se sídlem Praha 8-Libeň, Na Žertvách 24/132, proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2-Vinohrady, Škrétova 44/6, o přezkum rozhodnutí žalované ze dne 28.6.2011 č.j. LOJ/2259/2011, takto:

I. Rozhodnutí žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílaní ze dne 28.6.2011 č.j. LOJ/2259/2011 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3000,- Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílaní (dále „RRTV“) ze dne 28.6.2011 č.j. LOJ/2259/2011 ve věci sp. zn./Ident.: 2009/1244/LOJ/FTV (dále „rozhodnutí RRTV“), kterým jí byla uložena pokuta ve výši 50 000,- Kč za porušení ust. § 48 odst.4 písm. a) zákona č.231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), resp. ve znění platném v době spáchání správního deliktu, jakož i povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1000,- Kč.

Odvysíláním obchodního sdělení Herbamedicus, produkt Koňská mast (sponzor upoutávky, mutace 3) dne 6.9.2009 ve 21:13:01 hod. na programu Prima televize, které obsahovalo reklamní prvky spočívající zejména v odkazu na kvality produktu a pobídku diváka ke koupi a které nebylo nikterak odděleno od ostatních částí programu a jako reklama nebylo ve vysílání rozeznatelné, žalobce porušil podle rozhodnutí RRTV povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Spot využívá podle RRTV slovní spojení „úleva pro vaše klouby, svaly a páteř“, které se považuje za tzv. doporučující nabídku, jež má oslovit každého diváka individuálně a je tedy pobídkou k nákupu a spotřebě produktu. Takové prvky jsou podle RRTV vyhrazeny pouze pro reklamy a označení sponzora se tímto způsobem dostává nad rámec dovolené prezentace sponzora. Předmětný spot byl proto podle RRTV reklamou ve smyslu ust. § 2 odst.1 písm. n) zákona o vysílání, a proto bylo třeba posoudit, zda byla jako taková řádně podle požadavků zákona o vysílání oddělena a zda byla rozeznatelná jako reklama. RRTV dospěla k závěru, že se nejednalo o sponzorský vzkaz, nýbrž o neoddělenou reklamu, a že označení sponzora obsahuje reklamní prvky spočívající zejména v odkazu na kvality produktu. Označení sponzora sice podle RRTV splňovalo náležitosti stanovené zákonem pro sponzorování pořadů, co se týče označení sponzorovaného pořadu požadovanými náležitostmi, avšak jako celek má reklamní charakter, a je tedy nutné, aby provozovatel při jeho vysílání splnil také požadavky, resp. povinnosti stanovené § 48 a násl. zákona o vysílání. Námitka žalobkyně směřující do nemožnosti kvalifikace skutku jako porušení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je podle právního názoru RRTV irelevantní. Obchodní sdělení je posuzováno podle hlediska RRTV primárně podle způsobu, jakým je způsobilé působit na průměrného diváka. Pokud obchodní sdělení, které sice odpovídá požadavkům kladeným zákonem na označení sponzora, je natolik reklamního charakteru, že je podle zákona o vysílání a současné judikatury reklamou, podléhá takovéto obchodní sdělení rovněž omezením týkajících se reklam. Reklama a sponzoring jsou dva odlišné druhy komerční komunikace založené na odlišných principech sledujících odlišné cíle, které musí být ve vysílání rozlišovány. Identifikace sponzora pomocí výrobků a služeb nesmí podle RRTV obsahovat údaje či informace, které vybízejí veřejnost k nákupu konkrétních produktů, jako např. reklamní slogany hodnotící údaje týkající se kvality, nesloužící pouze k identifikaci sponzora spojením jeho jména nebo loga s jeho charakteristickými výrobky nebo službami. Při rozhodování o výši pokuty se podle svého zdůvodnění RRTV řídila principy stanovenými v § 61 odst.2 a 3 zákona o vysílání a zhodnotila povahu vysílaného programu jako plnoformátového programu určeného široé škále diváků, jakož i i postavení žalobkyně jako provozovatele vysílání na mediálním trhu, které je srovnatelné s vysíláním programu Nova a ČT1 s tím, že žalobkyně spolu s uvedenými provozovateli televizního vysílání patří mezi tři nejúspěšnější provozovatele a zároveň provozuje druhou největší komerční televizi v ČR. Označení sponzora bylo zařazeno do vysílání celoplošného programu, a mělo tedy možnost pokrýt alespoň 70% obyvatel ČR. Jedná se tedy o provozovatele televizního vysílání s potencionálně velmi vysokým podílem sledovanosti na mediálním trhu. Žalobkyni již bylo podle RRTV uloženo upozornění na porušení ust. § 48 odst.4 písm. a) zákona o vysílání, z její strany však nedošlo k nápravě jednání. Míru zavinění RRTV nehodnotila, neboť odpovědnost účastníka je konstruována jako objektivní a ze samotné podstaty zákona o vysílání podle RRTV vyplývá, že účastník je za obsah vysílání a jeho rozpor se zákonem odpovědný bez ohledu na míru zavinění.

Žalobkyně žalobou namítá, že správní řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí RRTV, bylo vedeno v rozporu se zákonem a vyústilo v nezákonné rozhodnutí, neboť

1) závažným způsobem bylo porušeno právo žalobkyně na obranu ve správním řízení, což představuje podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,

2) RRTV věc právně kvalifikovala nesprávně, napadené rozhodnutí RRTV je nepřezkoumatelné, pokud se jedná o otázku přímosti či nepřímosti pobídek k nákupu, 3) rozhodnutí RRTV je ve vztahu ke skutkové podstatě vytýkaných správních deliktů nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, 4) rozhodnuti je ve vztahu k otázce předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 a 3 zákona o vysílání nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože podmínka trestnosti, jíž je předchozí upozornění podle § 59 odst. 1 a 3 zákona o vysílání v časově a věcně související věci, v daném případě nebyla splněna (předchozí upozornění je podle žalobkyně samo o sobě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nemůže být z tohoto důvodu a dále z důvodu změny zákona podkladem pro rozhodnutí o uložení pokuty),

5) RRTV postupovala při ukládání pokuty v rozporu s § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání, některými z kritérií se nezabývala, některá vyhodnotila mimo zákonný rámec správního uvážení a některá vyhodnotila nedostatečně.

Žalobkyně zastává názor, že označení sponzora (sponzorský vzkaz) může mít různou formu. Typický je pro ni krátký spot připojený k pořadu, ale může se jednat také o zmínku moderátora zakomponovanou do průběhu zábavního pořadu, injektáž v rohu obrazovky v průběhu sportovního přenosu, virtuální oznámení o sponzorování (např. na ploše fotbalového hřiště) nebo cokoli jiného, co materiálně splňuje požadavky na označení sponzora. RRTV se vůbec nevypořádala s námitkou dovolenosti nepřímých pobídek k nákupu. vůbec. Rozhodnutí RRTV je postaveno na pouhém tvrzení, že se jedná o pobídku k nákupu, aniž by bylo zřejmé, zda RRTV obsah oznámení o sponzorování považuje za pobídku přímou či nepřímou. Pokud povaha obchodního vztahu mezi provozovatelem vysílání a osobou, která poskytla finanční podporu, odpovídá definici sponzorování, nelze již podle žalobkyně přímo použít zákonná ustanovení upravující reklamu, neboť ustanovení o sponzorování a jeho limitech jsou k nim ve vztahu speciality. Ustanovení o reklamě lze na oznámení o sponzorování aplikovat jen analogicky. Je-li sponzorský vzkaz označením sponzora, jako tomu bylo v daném případě, nemůže být reklamou. Jiný eurokonformní výklad není podle žalobkyně možný. Pro případ, že by soud nesdílel názor žalobkyně o specialitě zákonných ustanovení o sponzorování k zákonným ustanovením o reklamě, žalobkyně navrhuje, aby věc byla předložena Soudnímu dvoru EU k rozhodnutí o následujících předběžných otázkách: Jsou ustanovení čl. 1 odst.1 písm. k) a čl. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady č.2010/13/EU, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách – směrnice o AVMS), resp. ustanovení o sponzorování této směrnice speciální k ustanovení čl. 19 odst.1 a ostatním ustanovením směrnice o AVMS o reklamě? Může být oznámení o sponzorování ve smyslu článku 10 písm. c) Směrnice o AVMS, které poruší obsahové limity vyplývající z ustanovení článku 10 písm. b) Směrnice o AVMS, považováno z důvodu porušení těchto obsahových limitů za reklamu? Skutečnost, že se v daném případě jednalo o sponzorování, mezi stranami není sporná; RRTV v napadeném rozhodnutí sama připouští, že se jednalo o označení sponzora. Přestože ve správním řízení žalobkyně namítala, že se věcně vůbec nejedná o problematiku neoddělené reklamy ani o problematiku nerozeznatelné reklamy, ale o problematiku mezí dovoleného obsahu sponzorovaných pořadů, kterou upravuje ust. § 53 odst.1 písm. b) zákona o vysílání, rozhodla se RRTV posuzovat věc jako neoddělenou a nerozeznatelnou reklamu. Rozhodne-li se RRTV posuzovat obsah sponzorského vzkazu jako snadno nerozeznatelnou a neoddělenou reklamu podle tehdejšího ust. § 48 odst.4 písm. a) zákona o vysílání (a nikoli podle § 53 odst.1 písm. b) téhotž zákona, který je podle názoru žalobkyně k tomu určen, a proto je ustanovením speciálním), musí se podle názoru žalobkyně zkoumat, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty reklamy, a pokud byly, zda tento obsah byl od redakčního obsahu zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělen či nikoli, a dále zda byl jako reklama rozeznatelný snadno či nikoli. RRTV se ve svém rozhodnutí ani nezabývala otázkou, co bylo ústředním motivem, a to ani k námitce žalobkyně ve správním řízení. Rozhodnutí RRTV je pak podle žalobkyně nepřezkoumatelné i ve vztahu k otázce předchozího upozornění podle § 59 odst.1 a 3 zákona o vysílání. Podmínka trestnosti podle žalobkyně nebyla v daném případě splněna. I když se žalobkyně domnívá, že v tomto případě nešlo o správní delikt, z důvodu opatrnosti stáhla příslušný sponzorský vzkaz z vysílání ihned po doručení oznámení o zahájení správního řízení. Žalobkyně se odvolává na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 As 12/2010, podle něhož je pro splnění účelu § 59 odst.1 zákona o vysílání nutné, aby byl provozovatel vysílání upozorněn na porušení povinnosti zakotvené v § 48 odst.4 písm. a) cit. zákona vždy, tj. ve vztahu ke každému konkrétnímu sponzorskému vzkazu. Sankci pak bude možné uložit pouze tehdy, pokud provozovatel ani po upozornění, že daný sponzorský vzkaz hodnotí RRTV jako reklamu, neupustí od jeho vysílání.

Podle žalobkyně nebyla při uložení sankce splněna ani zákonná tzv. podmínka trestnosti jednání tím, že by došlo k předchozímu upozornění podle § 59 odst.1 a 3 zákona o vysílání. Tím mělo být podle RRTV její rozhodnutí č.j. Rpo/120/05-Rup, avšak podle žalobkyně se v tomto případě nejednalo se o týž sponzorský vzkaz. Žalobkyně je toho názoru, že neexistuje ani volnější věcná souvislost mezi upozorněním č.j. Rpo/120/05-Rup a nyní sankcionovaným jednáním. V případě upozornění č.j. Rpo/120/05-Rup se totiž jednalo o prezentaci cen pro vítěze soutěže VyVolení, tedy o věcně odlišnou otázku umístění produktu, která je natolik odlišná, že je nyní regulována jiným zákonným ust. § 53a odst. 2 zákona o vysílání. Časová souvislost rovněž nemůže být dána, neboť se upozornění týká případu z roku 2005. Doba, která mezitím uběhla, je dokonce mnohem delší než všechny prekluzivní lhůty podle § 61 odst.1 zákona o vysílání nebo doba, kterou je definováno opakované porušení povinnosti v § 2 odst. 1 písm. x) zákona o vysílání. Podle žalobkyně upozornění č.j. Rpo/120/05-Rup neobsahuje údaje o tom, co mělo naplnit všechny jednotlivé znaky skutkové podstaty reklamy a jejího neoddělení. Neobsahuje ani údaje o tom, co mělo být ústředním motivem a základním účelem příslušné části vysílání, ani údaje o tom, v čem by mělo spočívat neoddělení. Upozornění č.j. Rpo/120/05-Rup tak není tak samo o sobě přezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V neposlední řadě žalobkyně namítám, že RRTV postupovala při ukládání pokuty v rozporu s ust. § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání, resp. v rozporu s kritérii pro uložení a určení výše pokuty s tím, že některými z kritérií se nezabývala, některá vyhodnotila mimo zákonný rámec správního uvážení a některá vyhodnotila nedostatečně. Především se RRTV podle žalobkyně nevypořádala s kritériem „míra zavinění”, když konstatovala, že míru zaviněni nehodnotila, neboť odpovědnost účastníka je konstruována jako objektivní a ze samotné podstaty zákona vyplývá, že účastník je za obsah vysílání a jeho rozpor se zákonem odpovědný bez ohledu na míru zaviněni.

Ve svém vyjádření k žalobě RRTV v zásadě setrvala na právních a skutkových argumentech vyjádřených již v napadeném rozhodnutí. Odkázala na předchozí zrušující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.2.2011 č.j. 8 A 144/2010-65, podle něhož se v daném případě jednalo o neoddělenou reklamu. RRTV ve svém vyjádření soudu „důrazně připomíná, že je třeba respektovat princip předjímatelnosti rozhodování“, aby RRTV nebyla „uvržena do chaosu způsobeného protichůdnými názory jednotlivých soudních senátů j jedné a téže věci“. Pokud jde o aplikaci upozornění podle podle § 59 odst.1 a 3 zákona o vysílání, upozornila na skutečnost, že tato problematika je nyní podrobována zkoumání rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, a proto navrhla soudu, pokud to uzná za vhodné, aby řízení přerušil do doby rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.

Při jednání před soudem setrvaly žalobkyně i RRTV na svých právních pozicích. Žalobkyně nejprve zdůraznila pochybení RRTV po procesní stránce, včetně toho, že RRTV nesprávně aplikovala upozornění, s nímž vytýkaný skutek není ve věcné ani časové souvislosti. Upozornění, na něž se RRTV odvolává, samo o sobě vytýkaný skutek nepostihuje, neboť cílem tehdy odvysílaného spotu nebyla prezentace sponzora, nýbrž šlo o odvysílání toho, co dnešní právní úprava nazývá umístěním produktu. RRTV odkázala na své vyjádření k žalobě.

Při jednání před soudem byl k důkazu audiovizuálně promítnut předmětný spot, který byl žalobcem odvysílán dne 6.9.2009, a to z CD-R, který je součástí předloženého správního spisu. Zároveň byly konstatovány podstatné dokumenty tvořící obsah správního spisu.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí RRTV v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst.2 s.ř.s.) a žalobu shledal důvodnou. Při přezkoumávání zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí přitom vyšel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 s.ř.s.).

Podle ust. § 2 odst.1 písm. n) zákona o vysílání se reklamou pro účely zákona o vysílání rozumí jakékoli veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků.

Podle ust. § 2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání (ve znění účinném do 31.5.2010, tedy i v době odvysílání předmětného spotu, srov. současný § 49 odst.1 písm. a/ cit. zákona) se sponzorováním rozumí jakýkoli příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů (podle současného znění cit. ustanovení se sponzorováním rozumí jakýkoli příspěvek od osoby, která neprovozuje rozhlasové nebo televizní vysílání, neposkytuje audiovizuální mediální služby na vyžádání1e), ani nevyrábí audiovizuální díla, poskytnutý k přímému nebo nepřímému financování rozhlasového nebo televizního programu nebo pořadu s cílem propagovat své jméno nebo název, ochrannou známku, výrobky, služby, činnosti nebo obraz na veřejnosti).

Podle ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání (ve znění účinném do 31.5.2010, tedy i v době odvysílání předmětného spotu, srov. současný § 49 odst.1 písm. a/ cit. zákona) je provozovatel televizního vysílání povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.

Jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené zákonem o vysílání nebo podmínky udělené licence, upozorní jej RRTV podle ustanovení § 59 odst.1 zákona o vysílání na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě. Dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, RRTV sankci neuloží (§ 59 odst.3 zákona o vysílání).

Pokud jde o návrhy obou účastníků na přerušení řízení, v případě žalobkyně z důvodu případné možnosti předložit věc s předestřenou předběžnou otázkou Soudnímu dvoru EU, v případě žalované RRTV vzhledem k projednávání naplnění účelu ust. § 59 odst.1 zákona o vysílání rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu včetně otázky, zda je nutné, aby v případech, kdy delikt byl spáchán odvysíláním sponzorského vzkazu, jenž byl RRTV následně posouzen jako reklama, byl provozovatel vysílání na porušení povinnosti upozorněn v každém takovém případě, ačkoli jinak stačí upozornění tzv. precedenční (viz www.nssoud.cz, RS 7/2011, sp. zn. 6 As 26/2010 a 3 As 12/2010), soud neshledal navržený postup, byť navržený in eventum, za nezbytný. V prvém případě proto, že pohled soudu na uvažovanou otázku se v zásadě neliší od pohledu žalobkyně, ve druhém případě proto, že v projednávaném případě soud dospěl k závěru, že odvysílán byl sponzorský vzkaz a že upozornění RRTV ze dne 7.2.2006 č.j. Rpo/120/05-Rup vydané podle ust. § 59 odst.1 zákona o vysílání, kterého se RRTV nyní dovolává, není v časové ani věcné souvislosti s odvysílaným spotem, jehož případná povaha jako deliktního jednání byla předmětem správního i tohoto přezkumného řízení.

V prvé řadě je nutno se rovněž vyslovit k tomu, zda senát Městského soudu v Praze, který je příslušný k projednání a rozhodnutí této věci, je právně vázán právním názorem vyřčeným jiným senátem téhož soudu. Nehledě na skutečnost, že jiný senát ve věci vedené pod sp. zn. 8 A 144/2010 dospěl obiter dictum k vyřčení názoru, že v případě téhož odvysílaného spotu „se jednalo o neoddělenou reklamu“, aniž přiblížil svou úvahu, podle platné právní úpravy není senát krajského soudu právně vázán právním názorem, který v pravomocném rozhodnutí uvede jiný senát téhož soudu. Nelze nevidět, že je zde odlišná situace od projednávání správní věci u Nejvyššího správního soudu, kde senát, který zamýšlí se odchýlit v meritorním rozhodnutí od právního závěru vyřčeného již v pravomocném rozhodnutí jiného senátu, předloží věc nejprve rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (§ 17 odst.1 s.ř.s.). Naproti tomu, dojde-li k rozdílnému posouzení skutkově a právně obdobných věcí dvěma senáty téhož krajského soudu jako soudu správního, právní úprava zná dvě procesní cesty, jak lze rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví sjednotit tak, aby při rozhodování obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. První procesní cestou je uplatnění opravného prostředku – kasační stížnosti, k jejímuž projednání je výlučně příslušný Nejvyšší správní soud (§ 102 a násl. s.ř.s.). Druhou procesní možností je podnět, který může předseda krajského soudu předložit Nejvyššímu správnímu soudu k přijetí stanoviska na základě pravomocných rozhodnutí krajského soudu, zvláště v případech pravomocných rozhodnutí, která jsou konečná, nenapadená opravným prostředkem a zároveň kontradiktorní (§ 12 odst.2 s.ř.s., § 32 zákona č.6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).

Judikatura Nejvyššího správního soudu, týkající se právní povahy tzv. sponzorských vzkazů a jejich vztahu k neodděleným reklamám, a to počínajíc rozsudkem ze dne 9.11.2006 č.j. 7 As 81/2005-79 (uveřejněným i pod č.1063/2007 Sb. NSS) a končíc rozsudkem ze dne 28.7.2011 č.j. 7 As 85/2011-77 (uveřejněným na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu), vyvodila dnes již konstantní pravidla pro rozlišování sponzorského vzkazu od reklamy, a je tak dostatečně předvídatelná, aby vytvářela předpoklady pro adekvátní posuzování odvysílaného spotu a v něm nikoli ostré hranice mezi prezentací mající povahu sponzorského vzkazu a prezentací naplňující již rysy reklamy (§ 2 odst.1 písm. n/ a s/ zákona o vysílání). Procesní soud proto vychází z judikovaného právního závěru, podle něhož sponzorský vzkaz je v souladu se zákonem o vysílání, splňuje-li základní účel sponzorování, jímž je vytvoření dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků (tzv. goodwill). Tento účel proto musí sloužit jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování, protože tam, kde by sponzorský vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku podnikatele, by se již nejednalo o sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Sponzorováním si tak sponzor vytváří goodwill, povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu, aby ho následně reklamou přesvědčil o koupi tohoto konkrétního výrobku. Právní úprava sponzoringu rozhlasových či televizních pořadů podle závěru judikovaného Nejvyšším správním soudem připouští, aby byl sponzorský příspěvek poskytnut a sponzorský vzkaz odvysílán, vedle propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky sponzora nebo jen sponzora samotného také k propagaci jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů. Judikatura opakovaně akceptovala, že za nedovolený sám o sobě nemůže být považován takový sponzorský vzkaz, jehož podstatným obsahem je odkaz na službu, výrobek

či jiný výkon vyráběný, přímo nebo nepřímo distribuovaný či jinak obchodně zajišťovaný sponzorujícím subjektem. Sponzorem vystupujícím v reklamním spotu tak může být výrobek, služba či jiný výkon obchodně zajišťovaný určitou fyzickou či právnickou osobou, nikoli tato osoba samotná. Skutečnost, že sponzorem je uvedený výkon a nikoli osoba, sama o sobě neposiluje reklamní a neoslabuje sponzorský charakter spotu.

Ústředním motivem předmětného spotu s ohledem na jeho délku a použité výrazové prostředky nebylo – jak vyplývá z provedeného dokazování – přesvědčit diváka ke koupi konkrétního produktu zdůrazňováním jeho kvalit či srovnáváním s konkurencí. Spot odvysílaný žalobkyní dne 6.9.2009 proto nebyl reklamou ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, nýbrž sponzorským vzkazem ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání. Za situace, kdy RRTV dospěje k závěru, že sponzorský vzkaz není v daném případě sponzorským vzkazem, nýbrž reklamou, je oprávněna udělit provozovateli pokutu za porušení pravidel vysílání reklamy, avšak výlučně v situaci, kdy přesvědčivě odůvodní, proč se jednalo o reklamu. To se v přezkoumávané věci nestalo. Naopak žalobkyni se podařilo přesvědčit soud po provedení důkazu promítnutím sporného spotu o tom, že předmětný spot splňuje kritéria, kterými Nejvyšší správní soud opakovaně limituje rozsah, v němž lze akceptovat spot jako sponzorský vzkaz, který nedosahuje intenzity reklamy. Vzhledem k tomu, že RRTV nesprávně posoudila předmětný spot jako reklamu, a vzhledem k okolnosti, že výše uvedená skutková a právní otázka byla stěžejním důvodem, proč byla pokuta uložena, nezbylo, než napadené rozhodnutí RRTV jako věcně nesprávné zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.

Dalším rovnocenným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí RRTV je skutečnost, že nebylo vyčerpáno tzv. precedenční preventivní upozornění žalobkyně podle ust. § 59 odst.1 zákona o vysílání v situaci, kdy RRTV měla za to, že žalobkyně odvysílaným spotem porušila ustanovení zákona o vysílání. Soud se ztotožnil s právním názorem prezentovaným v žalobě, že neexistuje časová ani věcná souvislost mezi upozorněním RRTV ze dne 7.2.2006 č.j. Rpo/120/05-Rup, kterého se RRTV nyní dovolává, a odvysílaným spotem, neboť uvedené upozornění reagovalo na věcně odlišnou otázku tzv. umístění produktu, nikoli na problematiku, který byla předmětem tohoto přezkumného řízení. Jinými slovy, jakkoli se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přikloní k právnímu názoru svého třetího nebo šestého senátu ve věcech rozdílného výkladu na aplikaci institutu upozornění (sp. zn. 6 As 26/2010 a 3 As 12/2010), lze v napadeném rozhodnutí RRTV a řízení, které mu předcházelo, spatřovat nedostatek spočívající v tom, že upozornění č.j. Rpo/120/05-Rup se týkalo typově odlišné věci v odlišném skutkovém a právním prostředí a řešilo odlišnou právní otázku „umístění produktu“. Námitka žalované RRTV, že v době vydání zmíněného upozornění (dokonce ani v době, kdy byl předmětný spot odvysílán) nebyl právně legislativně upraven institut „umístění produktu“, nic nemění na tom, že jde o popsání právního institutu, který je typově i časově odlišný od přezkoumávaného uložení pokuty. Z důvodu absence právně relevantního upozornění vůči žalující televizní společnosti je proto nutno napadené rozhodnutí RRTV zrušit pro nezákonnost.

Soud se neztotožnil s žalobní námitkou podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, k němuž mělo dojít ze strany žalované RRTV, neboť průběh přezkumného řízení ani obsah předloženého správního spisu – i pokud jde o otázku dokazování ve správním řízení promítnutím předmětného spotu – pro takový závěr nesvědčí. Ve správním řízení nebylo porušeno právo žalobkyně na obranu, neboť právě ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně měla možnost se vyjádřit adekvátně a včas k podkladům pro rozhodnutí.

Vzhledem k dvěma právním závěrům, které vedly soud ke zrušení napadenéhon rozhodnutí RRTV, lze bližší přezkum rozsahu dodržení či nedodržení procesních kritérií pro ukládání pokut (§ 61 odst.2 a 3 zákona o vysílání) považovat za nadbytečné. Pokud by totiž naopak byly splněny předpoklady pro zamítnutí věcných námitek žaloby, v postupu RRTV nanastalo takové procesní pochybení, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.

Z uvedených důvodů bylo rozhodnutí RRTV zrušeno pro nezákonnost (§ 78 odst.1 s.ř.s.). Věc se tak vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst.4 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst.1 s.ř.s. a o skutečnost, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Její výši představuje zaplacený soudní poplatek v částce 3 000,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek a z důvodů stanovených v § 102 a násl. s.ř.s., včetně podmínky být zastoupen advokátem, nemá-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie.

Kasační stížnost, o níž rozhoduje Nejvyšší správní soud, lze podat do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku, a to prostřednictvím Městského soudu v Praze, stane-li se tak do 31.12.2011. Po tomto dni se již podává podle nové právní úpravy (§ 106 odst.4 zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č.303/2011 Sb.) v téže lhůtě přímo u Nejvyššího správního soudu.

V Praze dne 2.12.2011

JUDr. Jan Ryba

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru