Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 A 147/2010 - 40Rozsudek MSPH ze dne 22.06.2011

Prejudikatura

8 Ca 278/2005 - 28


přidejte vlastní popisek

3 A 147/2010-40

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: H. M., nar. XXXXX, XXX státní příslušnosti, s adresou pro doručování: P., proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Praha 3, Olšanská 2, v řízení o přezkum rozhodnutí žalované ze dne 22.11.2010 č.j. CPR-11402-4/ČJ-2010-9CPR-V234, ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví (dále „rozhodnutí žalovaného“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání ve správním řízení a zároveň potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, oblastního ředitelství služby cizinecké policie České Budějovice, inspektorátu cizinecké policie Tábor ze dne 20.7.2010 č.j. CPCB-3884-9/ČJ-2010-0266SP (dále „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“).

Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst.1 písm. b) bodu 3. zákona č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“), a zároveň mu byla stanovena doba jednoho roku, po kterou se mu neumožňuje vstup na území a doba k vycestování do 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí s tím, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců.

Podle žalovaného správního orgánu, příslušného podle § 163 odst.1 písm. f) bodu 1. zákona o pobytu cizinců, resp. podle zdůvodnění jeho rozhodnutí (rozhodnutí žalovaného), které je předmětem soudního přezkumu, nebyly shledány důvody pro změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které bylo vydáno proto, že žalobce byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli toto povolení je podmínkou výkonu zaměstnání. Žalobce byl dne 20.7.2010 kontrolován Policií České republiky – inspektorátem cizinecké policie Tábor při výkonu zaměstnání, a to při provádění pomocných prací na stavbě dálničního mostu D3 přes Myslkovický potok u Janova (viz úřední záznam ze dne 20.7.2010 č.j. CPCB-3884-1/ČJ-2010-0266SP, založený ve správním spise). Následně lustrací bylo zjištěno, že žalobce pobývá na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu s účelem pobytu „výkonný manažer – účast v právnické osobě“. Rovněž bylo zjištěno, že žalobci bylo vydáno Úřadem práce hl. m. Prahy rozhodnutí o povolení k zaměstnání, které bylo platné do 14.2.2010 a které si již žalobce neprodloužil. Z provedené kontroly vyplynulo, že žalobce byl zaměstnán na zmíněné stavbě dálničního mostu jako pomocný dělník nejméně od 20.6.2010 do 20.7.2010, což bylo doloženo i docházkovým listem. Ze sdělení Úřadu práce v Táboře ze dne 20.7.2010 č.j. TAA-2010/144964-2, založeného rovněž ve správním spise, bylo zjištěno, že žalobce nemá vydané povolení k zaměstnání s místem výkonu zaměstnání v okrese Tábor ani jinde na území České republiky a že na pracovišti dálnice D3 provozoval minimálně od 20.6.2010 do 20.7.2010 nelegální práci ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2. zákona č.435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o zaměstnanosti“). Nelegální výkon práce bez povolení k zaměstnání spočíval ve výkonu pomocných prací při stavbě dálničního mostu. Podle odůvodnění rozhodnutí žalovaného si správní orgán prvního stupně v souladu s § 120a zákona o pobytu cizinců vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra, zda je vycestování možné. Podle tohoto stanoviska ze dne 20.7.2010 ev.č. ZS14551, rovněž založeného ve správním spise, nebyl shledán u žalobce důvod znemožňující vycestování do země státního občanství podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný proto uzavřel odvolací správní řízení zjištěním, že správní orgán prvního stupně dostatečně prokázal skutečnost, že žalobce vykonával na pracovišti dálnice po zjištěnou dobu nelegální práci a že neměl ve smyslu § 89 zákona o zaměstnanosti pro provádění zjištěné pracovní činnosti povolení k zaměstnání. Žalovaný tak dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst.1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců.

Žalobce v žalobě uvedl ke skutkové a právní stránce věci to, že po příletu do České republiky, kde měl oprávnění k přechodnému pobytu za účelem účasti v právnické osobě jako výkonný manažer od 4.11.2009 do 3.11.2011, mu bylo sděleno, že finanční odměna mu nebude vyplácena pravidelně, a proto hledal další zdroj příjmu. Byla mu nabídnuta práce na stavbě dálničního mostu a zprostředkovatelem zaměstnání byl ubezpečen, že mu bude povolení k zaměstnání neprodleně zajištěno a že může bez obav vykonávat práci na stavbě. Při kontrole dne 20.7.2010 však zjistil, že mu povolení zajištěno nebylo. Na území České republiky pobýval legálně a plně se spolehl na zprostředkovatele. Žádá proto, aby byla zohledněna skutečnost, že byl v dobré víře v zajištění povolení k zaměstnání, i skutečnost krátkého trvání protiprávního jednání a jinak legálního pobytu na území České republiky.

Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí s tím, že správní orgán prvního stupně dostatečně prokázal skutečnost, že žalobce vykonával na pracovišti dálnice po dobu nejméně od 20.6.2010 do 20.7.2010 nelegální práci, když vycházel nejen ze sdělení Úřadu práce v Táboře, ale i z vyjádření samotného žalobce.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst.2 s.ř.s.). Žalobu nepokládá za důvodnou, neboť žádné pochybení v rozhodnutích žalovaného ani správního orgánu prvního stupně neshledal.

Napadená rozhodnutí soud přezkoumal poté, kdy bylo nařízeno jednání, k němuž se však nedostavil ani žalobce (ten přes řádné doručení předvolání), ani žalovaný (ten po zaslání omluvy ze dne 20.6.2010 č.j. CPR-11402-9/ČJ-2010-9CPR-V234). Při přezkoumávání zákonnosti a správnosti rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 s.ř.s.).

Správní úřady obou stupňů posoudily žalobcův případ po stránce skutkové (věcné) i po stránce právní zcela důkladně a správně a ve svých právních závěrech nepochybily. Soud se proto ztotožňuje s právním závěrem a právním zhodnocením výkonu nelegální práce žalobcem, jak učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí (rozhodnutí žalovaného).

Ke stručně fomulovaným žalobcovým námitkám uvedeným v žalobě soud uvádí, že výkon práce žalobcem bez povolení příslušného úřadu práce byl zcela najisto prokázán (žalobce jej ani nerozporuje) a že zákon o pobytu cizinců neumožňuje úvahu o „dobré víře“ žalobce, nehledě na to, že za dobrou víru na straně cizince nelze považovat skutečnost, že cizinec (žalobce) se nechá oklamat takzvaným, samozvaným zprostředkovatelem povolení k zaměstnání. Jak vyplývá nejen z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, ale i ze samotného správního spisu, žalobce si byl velmi dobře vědom nezbytnosti mít povolení k zaměstnání ve smyslu § 89 a 92 zákona o zaměstnanosti i toho, že bez takového povolení vykonává práci nelegální (ve smyslu § 5 téhož zákona). Z toho plyne, že – opět nehledě na to, že institut dobré víry nemá místo při posuzování otázek nelegálního výkonu práce a pobytu cizince – žalobce ani v dobré víře vzhledem k výše uvedenému být nemohl. Skutečnost, že se stal obětí podvodného jednání kohosi, jak sám uvádí v dopise ze dne 8.5.2011, není pro posouzení zákonnosti napadených správních rozhodnutí z hlediska zákona o pobytu cizinců či zákona o zaměstnanosti relevantní.

Žalobní body uplatněné žalobcem pak nejsou opřeny o žádnou právní normu a snaží se pouze – vcelku ze strany žalobce i pochopitelně – o uplatnění shovívavého přístupu správních a soudních orgánů, který však v popsaném příběhu nemá oporu v zákoně. Jak soud ověřil i ze správního spisu, správní orgány dostatečně prověřily i otázku, zda na straně žalobce neexistuje některý ze zákonných důvodů znemožňujících vycestování žalobce do státu, jehož je státním občanem (viz výše citované a ve správním spise založené závazné stanovisko Ministerstva vnitra – odboru azylové a migrační politiky ze dne 20.7.2010 ev.č. ZS14551).

Při hodnocení vysoce relativního pohledu na délku doby výkonu nelegální práce, tedy toho, zda tuto dobu (prokázanou minimálně v délce jednoho měsíce) lze v případě žalobce hodnotit pouze jako „krátkou“, prokázaly správní orgány dostatečně benevolentní přístup vůči žalobci ve správní úvaze při aplikaci ust. § 119 odst.1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizonců, pokud dospěly k závěru, že doba, po kterou se žalobci neumožní vstup na území České republiky, bude stanovena pouze v délce jednoho roku, přestože ust. § 119 odst.1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců (platné a účinné v tomto smyslu dnes stejně jako v rozhodné době roku 2010) umožňovalo a umožňuje zakázat cizinci v rozhodnutí o správním vyhoštění vstup na území České republiky až v délce pěti let. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí (rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) se výslovně zmínil o svém uvážení v otázce délky doby, po kterou se žalobci neumožní vstup na území České republiky, a uvedl, že tato doba byla stanovena vzhledem k závažnosti žalobcova jednání a míry zavinění a že správní orgán považuje tuto dobu za nutné opatření, i když nevyužil možnosti stanovit tuto dobu v plném rozsahu zákonného nustanovení a přiklonil se z hlediska přiměřenosti pouze k době trvání, jež je uvedena ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Správní orgány (viz str.3 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) dostatečně posoudily i otázku přiměřenosti důsledku vyhoštění do soukromého či rodinného života žalobce ve smyslu § 119a zákona o pobytu cizinců, když zjistily pro účely rozhodování o vyhoštění, že žalobce nemá na území České republiky žádné závazky ani rodinné vazby. Z hlediska právního řádu České republiky (včetně zákona o pobytu cizinců a zákona o zaměstnanosti) není pro posouzení správního vyhoštění relevantní vyjádření žalobce v dopise ze dne 8.5.2011, že neprodlený výkon napadených rozhodnutí by znamenal podstanou újmu pro jeho rodinu, která – jak sám uvádí žalobce – nežije v České republice, nýbrž v Uzbekistánu. Právě této skutečnosti si měl být žalobce vědom při výkonu nelegální práce a neměl se spoléhat na zjevně nelegální příslib jakéhosi zprostředkovatele.

Z uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (§ 78 odst.7 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst.1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovaný sice byl v řízení plně úspěšný, avšak podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek a z důvodů stanovených v § 102 a násl. s.ř.s., včetně podmínky být zastoupen advokátem, nemá-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Kasační stížnost, o níž rozhoduje Nejvyšší správní soud, lze podat u Městského soudu v Praze do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku.

V Praze dne 22.6.2011

JUDr. Jan Ryba

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru