Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 A 114/2014 - 29Rozsudek MSPH ze dne 27.09.2016

Prejudikatura

6 As 68/2012 - 47

9 As 1/2009 - 141

3 As 51/2003

8 Ans 3/2013 - 63


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 3A 114/2014 - 29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce: JUDr. R. P., proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 5. 2014, č. j. MSP-508/2011-OJ-SO/29, a ze dne 22. 5. 2014, č. j. MSP-508/2011-OJ-SO/43,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2014, č. j. MSP-508/2011-OJ-SO/29, a ze dne 22. 5. 2014, č. j. MSP-508/2011-OJ-SO/43, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6 000 Kč.

Odůvodnění:

I. Předmět sporu a předcházejí řízení

Žalovaný v rozhodnutí ze dne 22. 5. 2014, č. j. MSP-508/2011-OJ-SO/29, konstatoval, že žalobce se jako asistent soudce u Okresního soudu v Uherském Hradišti ve dnech 11. až 14. 10. 2011 podrobil odborné justiční zkoušce (dále jen „justiční zkouška“), při které byl uznán nezpůsobilým. Žalovaný dodal, že ve smyslu § 18 vyhlášky č. 303/2002 Sb., o výběru, přijímání a odborné přípravě justičních a právních čekatelů a o odborné justiční zkoušce a odborné závěrečné zkoušce právních čekatelů (dále jen „čekatelská vyhláška“), je žalobce v případě opakování odborné justiční zkoušky povinen ji opakovat v celém rozsahu, tedy v části písemné i ústní.

Žalovaný v rozhodnutí ze dne 22. 5. 2014, č. j. MSP-508/2011-OJ-SO/43, konstatoval, že žalobce se jako asistent soudce u Okresního soudu v Uherském Hradišti ve dnech 25. až 28. 6. 2013 podrobil opakované justiční zkoušce, při které byl uznán nezpůsobilým. Žalovaný dále poukázal na § 117 odst. 3 a 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), že vyšší soudní úředník nebo asistent soudce, kteří neuspěli ani při opakované odborné justiční zkoušce, nemohou podat novou žádost o vykonání justiční zkoušky před uplynutím 5 let ode dne konání opakované justiční zkoušky.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

Žalobou podanou dne 31. 8. 2014 napadl žalobce nadepsaná rozhodnutí. Žalobce ve vztahu k justiční zkoušce konané ve dnech 11. až 14. 10. 2011 uvádí, že rozhodnutí zkušební komise o tom, že ani jeden z jeho rozsudků, není způsobilý a že při opravě justiční zkoušky musí znovu absolvovat vypracování všech tří rozsudků, považuje za nedůvodné, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nezákonné.

Žalobce dále popisuje detaily, jak zpracovával občanský, trestní a správní rozsudek, doplňuje jejich hodnocení ze strany příslušných členů zkušební komise, poukazuje na jejich kvalitu po formální stránce a uvádí svoji dosavadní praxi. Přitom dodává, že napadená rozhodnutí neobsahují vůbec odůvodnění, poučení ani označení členů zkušební komise, a to ani předsedy komise, který podepsal rozhodnutí žalovaného. Žalobce byl po skončení zkoušky překvapen, že ve zkoušce neuspěl v celém rozsahu a že mu ani nebyly uznány rozsudky.

Žalobce se do současnosti nedozvěděl, proč mu nebyly rozsudky uznány, čímž se cítí výrazně poškozen. Ačkoli si je vědom nedostatečného výkonu v ústní části justiční zkoušky, nemohlo to s ohledem na § 16 odst. 1 čekatelské vyhlášky ovlivnit výsledek písemné části zkoušky. Žalobce tvrdí na základě zkušenosti jiných uchazečů, že i přes nesložení ústní části odborné zkoušky je možné uznat tři rozsudky. Naopak, pokud není uznán jeden ze tří rozsudků, tedy část písemné zkoušky není úspěšně složena, je vždy nutné opakovat i celou ústní část justiční zkoušky. Pokud by žalovaný hodnotil žalobcovu písemnou část zkoušky v celém rozsahu jako vadnou, nebyl by vůbec důvod pro to, aby proběhla ústní část zkoušky, což je také běžnou praxí žalovaného. Vyhodnocení písemné části bylo oddělené od ústní části a žalobci nebyly sděleny žádné závažné nedostatky ve vypracovaných rozsudcích. Žalobce je proto přesvědčen o úspěšném složení justiční zkoušky.

Žalobce rovněž uvádí, že zkušební komise realizuje úvahu svěřenou jí zákonem, která musí zůstat v jeho mezích. Pokud se rozhodla, že žalobcovy rozsudky nebyly způsobilé, byla povinna jasně a srozumitelně odůvodnit, proč je posoudila jako vadné, což je podobné případu, kdy prezident republiky odmítne jmenovat navrženého kandidáta soudcem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007-197). Dále žalobce z právní úpravy dovozuje postavení žalovaného, který je při rozhodování o výsledku zkoušky v postavení orgánu veřejné moci. Nečinností i samotným rozhodnutím zkušební komise jsou přímo dotčena veřejná subjektivní práva uchazečů o složení odborné justiční zkoušky; jde zejména o ochranu před nezákonným a svévolným počínáním těchto orgánů.

Žalobce dodává, že i rozhodnutí na základě absolutně volného správního uvážení musí být přezkoumatelné a musí být zřejmé, že orgán vydávající takové rozhodnutí z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004-79). Napadenými rozhodnutími byla dotčena jeho veřejná subjektivní práva zakotvená v čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Ač na vyslovení způsobilosti uchazeče není právní nárok, je rozhodnutí zkušební komise rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Ze soudního přezkumu by mohlo být vyloučeno pouze tehdy, pokud by tak stanovil soudní řád správní nebo zvláštní zákon (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004-79). Žalobce dodává, že rozhodnutí zkušební komise není výslovně vyloučeno z přezkumu, ale z § 70 písm. e) s. ř. s. je nepochybné, že rozhodnutí o nepřiznání odborné způsobilosti zkušební komise vytváří překážku pro výkon povolání a podléhá tedy přezkumu ve správním soudnictví. Žalobce proto nesouhlasí se závěry zdejšího a Nejvyššího správního soudu o věcné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí zkušební komise vyslovenými v dosavadní judikatuře týkající se odborných justičních zkoušek.

Žalobce daná rozhodnutí považuje také za nicotná, protože neobsahují žádné odůvodnění, ani poučení o opravném prostředku. Není zřejmé, které osoby byly členy zkušební komise a která osoba byla předsedou zkušební komise. Pokud by soud neshledal daná rozhodnutí nicotnými, měl by je zrušit pro nepřezkoumatelnost a nezákonnost. Žalobce pak uvádí další důvody, proč je zkušební komise povinna srozumitelně odůvodnit svoje rozhodnutí. Bez odůvodnění by nebylo vůbec přezkoumatelné a fakticky by se jednalo o „politické rozhodnutí“, nikoli o rozhodnutí objektivní a spravedlivé. Ačkoli na jmenování soudcem není právní nárok (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007-197), neznamená to, že by byl z kontroly ve správním soudnictví vyloučen také celý proces, který jmenování do funkce soudce předchází. Ani zkušební komise nemůže být nad zákonem a ani mimo jeho kontrolu. Absolutní či neomezené správní uvážení je v právním státě pojmově vyloučeno (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS; nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04). Orgán veřejné moci je tak i v rámci svých úvah vázán ústavním pořádkem, právními principy a zákonnými předpisy, kterého mohou pole uvážení podstatně zúžit.

Žalobce proto navrhuje, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení: soudní poplatek a ušlou mzdu ve výši 6 800 Kč vyčíslenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), které by žalobce dosáhl jako advokát v případě, že by činil podobný úkon pro svého klienta.

Ve vyjádření ze dne 4. 1. 2014, č. j. MSP-508/2011-OJ-SP/50, žalovaný uvedl, že v minulosti několikrát ve svých podáních poukázal na skutečnost, že ze soudního přezkumu je zcela vyloučeno hodnocení zkušební komise. Žalobce se tedy nemůže domáhat změny hodnocení zkušební komise, případně změny rozsahu opakování justiční zkoušky. Zcela identicky na danou problematiku přitom nahlíží rozsudek Městského soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 5A 90/2012-33, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 8 Ans 3/2013-63.

Žalovaný se proto vyjadřuje k hodnocení zkoušky pouze okrajově. Sám žalobce poukazuje na to, že mu byly vytčeny určité nedostatky. Pokud uchazeč neprokáže náležitou úroveň svých znalostí, bude nucen opakovat justiční zkoušku v celém rozsahu. Jelikož se žalovaný snaží uzpůsobit podmínky konání justiční zkoušky uchazečům se specifickými potřebami, mohl žalobce požádat o použití speciálních pomůcek, což žalobce neučinil. Nakonec subjektivní hodnocení žalobce, že vypracoval rozsudky kvalitně, nemusí korespondovat s hodnocením zkušební komise. Úvahy žalobce nad tím, zda mají všichni uchazeči u justiční zkoušky stejné podmínky, pokud zpracovávají různě rozsáhlé spisy či jsou různě dlouhou dobu zkoušeni, jsou podle názoru žalovaného zcela mimo racionální argumentaci podané žaloby a spíše vypovídají o snaze bezdůvodně zatěžovat žalovaného.

Žalovaný namítá, že tvrzení žalobce se opakují a že danou problematiku již dostatečně osvětlily soudy. Pokud žalovanému byla uložena povinnost vydat rozhodnutí, žalovaný tak učinil. Přitom Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud výslovně nestanovily, jaké náležitosti by takové rozhodnutí mělo bezpodmínečně obsahovat. Žalovaný tak vycházel z předpokladu, že přehodnocování výsledku justiční zkoušky je v kontextu ustálené judikatury Ústavního soudu zcela vyloučeno, a proto výsledek zkoušky neodůvodňoval. Odůvodnění výsledku nezpůsobilý spočívá toliko v konstatování, že žalobce podal velmi slabý výkon ve všech oborech práva v písemné i ústní části zkoušky, což je dále specifikováno v Zápisu o průběhu odborné justiční zkoušky.

Pokud žalobce namítá, že rozhodnutí neobsahují poučení o opravném prostředku, není tato skutečnost důvodem pro zrušení rozhodnutí jako takových. Žalobce odkazuje na § 83 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který obsahuje pravidla pro případ, že rozhodnutí neobsahuje poučení. Pokud žalobce hodlal proti rozhodnutí brojit, měl využít řádných opravných prostředků, jež mu nabízí správní řízení. Jelikož žalobce této možnosti nevyužil, žalovaný se domnívá, že žaloba by měla být dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustná odmítnuta. V otázce dalšího žalobního bodu pak žalovaný znovu opakuje, že výsledek uvedený v žalobou napadených rozhodnutích je vyloučen ze soudního přezkumu.

Na závěr žalovaný dodává, že žalobce složil úspěšně advokátní zkoušku a je aktuálně zapsaným advokátem. Hypotetické zrušení napadených rozhodnutí nemá pro žalobce žádný praktický význam. Žalovaný se proto neubrání domněnce, že podaná žaloba je jakýmsi akademickým cvičením s očekávaným ekonomickým přínosem.

Žalovaný proto soudu navrhuje, aby žalobu odmítl, případně zamítl.

III.
Posouzení žaloby

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Ačkoli účastníci řízení požadovali nařízení jednání, soud rozhodl bez jednání s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí zrušil dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Žaloba je důvodná.

Ze správních spisů zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti:

Ze Zápisu o průběhu odborné justiční zkoušky ze dne 14. 9. 2011, č. j. 508/2011-OJ-SO, vyplývá, že ústní část justiční zkoušky probíhající ve dnech 11. až 14. 10. 2011 proběhla dne 14. 10. 2011 v čase od 11:15 do 11:20. Zápis obsahuje jména členů zkušební komise. Výsledky písemné zkoušky: vypracované rozsudky ve věci trestní, občanské a správní byly hodnoceny jako nevyhovující. V části průběh ústní zkoušky jsou zaznamenány položené otázky z jednotlivých právních oblastí. Celkové hodnocení kandidáta: „Velmi slabé znalosti ve všech oborech.“ celkový výsledek justiční zkoušky: „Nezpůsobilý“. Zkušební komise dále uvedla, že žalobce bude muset opakovat všechny písemné práce. Zápis je podepsán členy komise.

Ze Zápisu o průběhu odborné justiční zkoušky ze dne 28. 6. 2013, č. j. 508/2011-OJ-SO, vyplývá, že ústní část justiční zkoušky probíhající ve dnech 25. až 28. 6. 2013 proběhla dne 28. 6. 2013 v čase od 10:05 do 11:15. Zápis obsahuje jména členů zkušební komise. Výsledky písemné zkoušky byly hodnoceny zvlášť: Trestní rozhodnutí: rozhodnutí správně, formální chyby vyznačené v rozhodnutí; Občanskoprávní rozhodnutí: rozhodnutí správné; Správní rozhodnutí: není specifikováno rozh., o kterém je rozhodováno, špatně náklady, rozh. správně. V části průběh ústní zkoušky jsou zaznamenány položené otázky z jednotlivých právních oblastí. Celkové hodnocení kandidáta: „Kandidát projevil slabé znalosti ve všech oborech, velmi slabé až nedostatečné v občanském právu, trestní rozhodnutí po formální stránce svědčí o neznalosti praxe“ Celkový výsledek justiční zkoušky: „Nezpůsobilý“. Pole pro rozhodnutí komise, zda musí uchazeč opakovat i písemnou zkoušku, je nevyplněné. Zápis je podepsán členy komise.

Soud před posouzením jednotlivých žalobních námitek poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 8 Ans 3/2013-63, č. 3090/2014 Sb. NSS (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz), v němž se uvedený soud detailně zabýval povahou rozhodnutí, kterým zkušební komise rozhoduje o výsledku odborné justiční zkoušky. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „vyhláška č. 303/2002 Sb. stanoví, že rozhodnutí zkušební komise je konečné a nepřipouští možnost opravných prostředků. Možnost opravných prostředků nepředvídá ani zákon o soudech a soudcích. Neexistence opravných prostředků obecně bez dalšího nevylučuje soudní přezkum správního aktu“.

Dále Nejvyšší správní soud vyslovil, že v případě neúspěchu uchazeče se vydává deklaratorní rozhodnutí, které „[…] je přezkoumatelné ve správním soudnictví prostřednictvím žaloby podle § 65 s. ř. s., který zakládá žalobní legitimaci mimo jiné toho, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen úkonem správního orgánu, jímž se závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Rozsah přezkumu je ovšem dán obsahem a povahou předmětného aktu. Neúspěšný uchazeč by se tak mohl domáhat např. toho, že hodnocení ‚nezpůsobilý‘ zaznamenané v předmětném rozhodnutí neodpovídá skutečnosti, tedy hodnocení uvedenému v protokolu, nebo že rozsah opakování justiční zkoušky byl v rozhodnutí vymezen jinak než v protokolu. Uchazeč však nemůže v rámci soudního přezkumu negativního deklaratorního rozhodnutí o výsledku justiční zkoušky napadnout samotné hodnocení zkušební komise a požadovat jeho změnu, ani požadovat změnu rozsahu zkoušky, který byl stanoven pro případné opakování. Předmětné rozhodnutí totiž závazně deklaruje pouze výsledek zkoušky a rozsah případného opakování, nikoliv průběh zkoušky“ (všechna zvýraznění relevantních částí provedl zdejší soud, pozn.).

Zdejší soud s ohledem na právní názor Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že rozsah přezkumu rozhodnutí o neúspěšném složení odborné justiční zkoušky je značně omezen z důvodů, které jsou uvedeny v citovaném rozsudku. Soudu prakticky přísluší pouze posouzení procesní stránky včetně porovnání, zda obsah deklaratorního rozhodnutí odpovídá výslednému hodnocení, které je zaznamenané v protokolu o vykonání zkoušky. Předmětem soudního přezkumu naopak nemůže být věcné posouzení případu, zejména zadání zkušebních úloh, písemně vypracovaných rozhodnutí, správnosti odpovědí u ústní části zkoušky či hodnotící úvahy zkušební komise.

Daný závěr je podporován i nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1910/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz/), který při hodnocení, zda lze věcně přezkoumat zkoušky insolvenčního správce, tedy ve skutkově obdobném případě přezkumu zkoušky, uvedl, že „[…] podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Za takovýto akt orgánu veřejné moci nelze považovat rozhodnutí zkušební komise Justiční akademie v Kroměříží, o tom, že stěžovatel u dané zkoušky neuspěl. Stěžovatel totiž nemá subjektivní veřejné právo na udělání zkoušky, kterému by zmíněná zkušební komise musela vyhovět. Závěr, zda stěžovatel u zkoušky uspěl či nikoli je na uvážení této komise. Z toho vyplývá, že ústavně právní přezkum není v této části ústavní stížnosti v kompetenci Ústavního soudu“. V obecné rovině proto lze konstatovat, že nemožnost věcného přezkumu justiční zkoušky soudem nemůže sama o sobě zasahovat do základních lidských práv nebo svobod.

Podle § 114 odst. 1 zákona o soudech a soudcích [ú]čelem odborné justiční zkoušky je ověřit, zda uchazeč má potřebné vědomosti a zda je náležitě odborně připraven k výkonu funkce soudce“.

Podle § 17 odst. 1 čekatelské vyhlášky [v]ýsledek odborné zkoušky se hodnotí stupni ‚výtečně způsobilý‘, ‚způsobilý‘ a ‚nezpůsobilý‘. O hodnocení rozhoduje zkušební komise při neveřejné poradě hlasováním. Hlasuje se nejprve o tom, zda čekatel je způsobilý nebo nezpůsobilý, u čekatelů, kteří byli uznáni jako způsobilí, pak o hodnocení ‚výtečně způsobilý‘. Rozhodnutí zkušební komise je konečné“. Podle odst. 3 téhož ustanovení [v]ýsledek odborné zkoušky oznámí předseda zkušební komise čekateli bezprostředně po ukončení porady podle odstavce 1. Písemné vyhotovení rozhodnutí o výsledku zkoušky se čekateli doručí“. Podle odst. 4 téhož ustanovení „[o] průběhu odborné zkoušky vyhotoví předseda zkušební komise do jednoho týdne od ukončení ústní části zkoušky protokol, který podepisují všichni členové zkušební komise; protokol předá předseda zkušební komise do tří dnů ode dne jeho vyhotovení ministerstvu“.

Podle § 18 čekatelské vyhlášky „[p]ři hodnocení odborné zkoušky stupněm ‚nezpůsobilý‘ zkušební komise též rozhodne, zda a v jakém rozsahu je čekatel při opakování zkoušky povinen opakovat i její písemnou část“.

Podle § 68 odst. 1 správního řádu [r]ozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků“. Odstavec 2 daného ustanovení detailně zakotvuje náležitosti výrokové části. Odstavec 3 a 4 daného ustanovení detailně zakotvují náležitosti odůvodnění. Odstavec 5 a 6 daného ustanovení detailně zakotvují náležitosti poučení.

Žalobce předně namítá, že napadená rozhodnutí jsou nicotná (§ 76 odst. 2 s. ř. s.) a nepřezkoumatelná [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

Nicotnost správního rozhodnutí legislativně vymezuje správní řád v § 77. Za nicotné rozhodnutí doktrína považuje případ, […] kdy úkon, který správní orgán učinil, není v důsledku určité závažné vady (či více vad) vůbec správním aktem, tj. projevem výkonu pravomoci správního orgánu v právním smyslu, ale paaktem, který není způsobilý vyvolat žádné právní následky. Nulitní správní akt není nadán presumpcí správnosti, nikoho (ani správní orgán, ani účastníky řízení) de iure nezavazuje a není vůbec považován za projev výkonu působnosti orgánu veřejné správy“ (Vedral, J. Správní řád: Komentář. 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. s. 662).

K otázce nicotnosti správních rozhodnutí existuje rozsáhlá judikatura správních soudů. Za nicotná rozhodnutí jsou například považována rozhodnutí, k jejichž vydání nemá správní orgán pravomoc nebo není absolutně věcně příslušný (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 4. 2. 2009, č. j. 3 As 7/2008-99; ze dne 2. 11. 2006, č. j. 5 A 35/2002-73; ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 A 44/2001, č. 502/2005 Sb. NSS; ze dne 21. 8. 2003, č. j. 5 A 116/2001-46, č. 20/2003 Sb. NSS.), rozhodnutí vydaná proti neexistujícímu subjektu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008 Sb. NSS) nebo pokud správní orgán rozhodl o nepodaném odvolání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 A 18/2001). Nicotnost naopak nezpůsobují méně závažné vady správních aktů. Nicotnými nejsou rozhodnutí, která například obsahují písařskou chybu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2005, č. j. 4 As 53/2004-73), která jsou podepsána v rubrice za správnost jinou osobou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 2 Azs 5/2004), a jež byla vydaná v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 7 Afs 68/2007-82). Obecně řečeno, [l]ze-li jednoznačně tedy dospět k závěru, že není pochyb o tom, že rozhodnutí vydal oprávněný orgán v rámci svých kompetencí, netrpí vadami, které mohou způsobit jeho zmatečnost, neurčitost nebo nemožnost, přičemž je zřejmé, komu je určeno, nelze takové rozhodnutí označit za nicotné“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 19/2004-53).

S ohledem na definiční znaky nicotnosti soud uvádí, že ani jedno z napadených rozhodnutí nemůže být považováno za nicotné. Rozhodnutí vydal oprávněný orgán v rámci svých pravomocí (Ministerstvo spravedlnosti), přičemž jsou podepsaná oprávněnou úřední osobou (předsedou zkušební komise). Z rozhodnutí je jasný předmět rozhodování i jejich adresát a jsou srozumitelná. Soud proto neshledal námitku důvodnou.

Soud se dále zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí žalovaného. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívá dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, č. j. 31Ca 39/2005-70, č. 1282/2007 Sb. NSS).

Za nesrozumitelné rozhodnutí soudy považují například případy, kdy odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002-24); pro rozpor výroku s odůvodněním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003-78, č. 523/2005 Sb. NSS) či pro výrok, který nemá oporu v zákoně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č. j. 7 A 181/2000-29, č. 11/2003 Sb. NSS); nebo není-li rozhodnutí rozčleněno na výrok a odůvodnění, pročež není zřejmé, zda správní orgán rozhodl o všech návrzích účastníka řízení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, č. j. 6 A 63/93-22).

Rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je potom takové, z jehož odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6A 48/92-23, publ. pod č. 27/1994 v SpP).

Soud se předně zabýval dílčí úvahou, zda je možné posuzovat přezkoumatelnost v případě deklaratorního rozhodnutí o neúspěchu v justiční zkoušce, které ale nepodléhá věcnému přezkoumání. V demokratickém právním státě je výkon veřejné moci možný dle čl. 2 odst. 3 Ústavy pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (také čl. 2 odst. 2 Listiny). Uvedená maxima se projevuje při rozhodování v oblasti veřejné správy i tak, že veškerá rozhodnutí orgánů veřejné moci musí být řádně odůvodněná.

Význam odůvodnění správního rozhodnutí shrnul na pozadí judikatury Ústavního soudu přehledně i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 19. 8. 2014, č. j. 6 As 68/2012-47, č. 3104/2014 Sb. NSS: „Jak dovodil Ústavní soud z principu demokratického právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a z práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyplývá z ústavního pořádku právo účastníka řízení před správním orgánem být seznámen s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 329/04). Rovněž právo na řádné přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, včetně rozhodnutí správních orgánů, je součástí práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99). Řádné odůvodnění rozhodnutí včetně vypořádání námitek a skutečností uváděných účastníkem je tak nezbytnou zárukou proti libovůli v rozhodování, která je neslučitelná s principem demokratického právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).“ Stejné závěry vyplývají například i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009, č. j. 9 As 1/2009-141: „[…] právo na řádné odůvodnění a jemu odpovídající povinnost správního orgánu je jedním ze základních principů materiálního právního státu, kterým je respektování zásady předvídatelnosti zákona, právní jistoty a vyloučení prostoru pro případnou svévoli ze strany exekutivní moci, respektive rozhodujících správních orgánů. Zásadu zákazu libovůle Ústavní soud formuloval v několika svých rozhodnutích tak, že jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. např. nález Ústavního soudu z e d ne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/97, publikovaný pod č. 24 Sb. n. u. US, svazek 7, str. 153)“.

Zdejší soud na základě těchto závěrů uvádí, že ačkoli deklaratorní rozhodnutí o neúspěšném absolvování justiční zkoušky není možné ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. 3090/2014 Sb. NSS, přezkoumat po věcné (tj. hodnotící a hmotněprávní) stránce, v demokratickém právním státě musí mít i takové rozhodnutí řádné odůvodnění. Nadto posuzování přezkoumatelnosti rozhodnutí není hodnocením věcným, ale zkoumáním procesní stránky, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou řízení (srov. návětí § 76 odst. 1). Soud se tak při posuzování (ne)přezkoumatelnosti správního rozhodnutí zabývá procesními otázkami napadeného rozhodnutí a řízení, jež jeho vydání předcházelo, nikoli otázkami věcnými (hmotněprávními).

Přirozenou součástí prakticky jakéhokoli formalizovaného aktu orgánu veřejné moci je zodpovězení otázek: kdo a v jaké věci rozhodoval (záhlaví), jak rozhodl (výrok) a proč (odůvodnění). Ačkoli zákon o soudech a soudcích a čekatelská vyhláška byly přijaty před účinností správního řádu, aplikuje se správní řád prostřednictvím přechodného ustanovení § 180 odst. 1 v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, tj. v procesních otázkách, které nejsou v dosavadních zvláštních právních předpisech ošetřeny. Ustanovení § 68 správního řádu musí být proto použito i v posuzovaném případě, protože činnost zkušební komise spadá pod rozsah § 1 odst. 1 správního řádu a dle § 1 odst. 2 téhož zákona je nutné správní řád použít tehdy, pokud není stanoven ze zákona jiný postup (subsidiarita správního řádu). Přitom zákon o soudech a soudcích ani čekatelská vyhláška žádný odlišný postup neupravují, povinnost vyhotovit písemné rozhodnutí jasně vyplývá z § 17 odst. 3 věta druhá čekatelské vyhlášky a řádné odůvodnění výsledku justiční zkoušky je významným prvkem rozhodnutí, jak osvětlí soud níže.

Soud nesdílí názor žalovaného, že pokud soudy blíže nespecifikovaly, jaké má mít deklaratorní rozhodnutí o neúspěšném absolvování justiční zkoušky náležitosti, a je-li věcný přezkum takového rozhodnutí vyloučen, nebylo potřeba ho odůvodňovat. Zaprvé soud uvádí, že takový postoj směřuje k vyhýbání se kogentní úpravě procesu obsažené ve správním řádu, která připouští absenci odůvodnění pouze tehdy, je-li dle § 68 odst. 4 správního řádu všem účastníkům vyhověno. Soudy nebyly povinny jakkoli specifikovat náležitosti deklaratorního správního rozhodnutí, protože tyto náležitosti vyplývají přímo ze zákona. Zadruhé je pak nepřípustná představa, že by správní rozhodnutí, která nejsou věcně přezkoumatelná, nemusela být řádně odůvodněna. Pokud je veřejná správa v demokratickém právním státě službou veřejnosti (§ 4 odst. 1 správního řádu), musí být důvody jejích rozhodnutí pro veřejnost přístupné, srozumitelné a přesvědčivé. Rozhodnutí o neúspěšném absolvování justiční zkoušky, jakož i jiná podobná správní rozhodnutí, nemohou obstát pouze z toho titulu, že se jedná o autoritativní rozhodnutí, proti kterým není možné uplatnit opravné prostředky, ale musí obstát i svou argumentační vahou a přesvědčivostí.

V nyní posuzovaném případě soud shledal, že napadená rozhodnutí obsahují toliko výrok a základní poučení o možnostech opakování justiční zkoušky, zcela ale postrádají jakékoli odůvodnění, proč bylo o výsledku žalobcovy zkoušky rozhodnuto tak, jak bylo rozhodnuto. Jelikož zdejší soud nespatřuje žádné legitimní důvody, proč by měla být rozhodnutí o neúspěšném absolvování justiční zkoušky z obecného standardu vyňata, nezbývá než je rovněž pokládat za nepřezkoumatelná. Obě rozhodnutí postrádají i další zákonné náležitosti, např. ve smyslu § 69 odst. 1 správního řádu identifikaci předsedy zkušební komise jakožto oprávněné úřední osoby. Pouze pro doplnění soud dodává, že nedostatky odůvodnění správního rozhodnutí nelze zhojit podáním vyjádření v průběhu soudního řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003-58).

Ve vztahu k rozhodnutí ze dne 22. 5. 2014, č. j. MSP-508/2011-OJ-SO/29, se soud v rámci žalobcových námitek ztotožňuje se závěrem, že ani Zápis o průběhu odborné justiční zkoušky ze dne 14. 9. 2011, č. j. 508/2011-OJ-SO, neobsahuje konkrétní sdělení, proč jednotlivé písemné rozsudky nebyly žalobci uznány. Ačkoli i samotné pole Zápisu obsahuje pro zkušební komisi návodný text: „Výsledek písemné zkoušky (stručné zhodnocení výsledků písemné práce, jejích kladů a nedostatků),“ Zápis obsahuje pouze strohé konstatování, že trestní, civilní a správní rozsudek jsou nevyhovující. Ačkoli soud znovu opakuje, že zkoumat odbornou úroveň žalobce v písemné a ústní části je oprávněna pouze zkušební komise, popsané hodnocení písemné části nelze vzít za základ pro vydání samotného deklaratorního rozhodnutí. I kdyby žalobce v písemné části zcela nevyhověl požadavkům komise, ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. 3090/2014 Sb. NSS nelze za stávající situace porovnat, zda skutečnosti zachycené v Zápisu odpovídají deklaratornímu rozhodnutí. Ani z jednoho dokumentu založeného ve správním spise totiž nevyplývá, na základě jakých konkrétních skutkových zjištění byla zhodnocena písemná část zkoušky.

Ve vztahu k rozhodnutí ze dne 22. 5. 2014, č. j. MSP-508/2011-OJ-SO/43, soud uvádí, že Zápis o průběhu odborné justiční zkoušky ze dne 28. 6. 2013, č. j. 508/2011-OJ-SO, již obsahuje základní hodnocení písemné části zkoušky. Zápis ale postrádá rozhodnutí zkušební komise, zda měl žalobce opakovat i písemnou zkoušku, ačkoli se dle § 18 čekatelské vyhlášky jedná o povinnou náležitost. Tutéž vadu pak obsahuje i dané rozhodnutí. Není tak jasné, zda žalobce po 5 letech měl opakovat justiční zkoušku celou, nebo pouze její ústní část.

Soud proto uznal důvodnou žalobcovu námitku ohledně nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí.

Jestliže se žalobce v dalším žalobním bodě domáhá věcného přezkumu napadených rozhodnutí, respektive justiční zkoušky, soud v této otázce zcela odkazuje na výše citovanou judikaturu, že takový přezkum není možný, protože neexistuje veřejné subjektivní právo na úspěšné absolvování zkoušky. Soud v detailech odkazuje na obdobnou situaci, kdy se Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2009, č. j. 9 As 1/2009-141, zabýval možností přezkumu státní závěrečné zkoušky na vysoké škole: „Zákon o vysokých školách nestanoví, že student má právo na úspěšné vykonání zkoušky a z toho plynoucí právo žádat o změnu klasifikace udělené při státní zkoušce. Zjednodušeně řečeno student při konání státní zkoušky nemá právo na ‚výsledek‘, ale na ‚řádný proces‘ s ní související, který je primárně určován podmínkami danými studijním programem, resp. studijním a zkušebním řádem [§ 62 odst. 1 písm. d ) zákona o vysokých školách]. ‚Řádný proces‘ garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty za obecným způsobem stanovených podmínek. Hodnocení vědomostí uplatněných studentem u zkoušky náleží pouze zkušební komisi, před níž ji student koná, jak ostatně stěžovateli ve svém rozhodnutí z 5. 12. 2006 sdělil děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jak již bylo výše uvedeno, právo na vzdělání v sobě (bez dalšího) negarantuje právo na dosažení určité úrovně vzdělání. To je, zvláště u vysokoškolského vzdělání, jakožto nejvyšší formy vzdělání, podmíněno řadou faktorů, včetně vědomostí studenta, které jsou výslednicí jeho předchozí přípravy a pedagogické činnosti vysoké školy a které lze zvláště při ústní formě zkoušek zpětně jen obtížně hodnotit, a to tím spíše, že hlediska odborná mohou převážit nad právními. V tomto směru tedy Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že klasifikací státní zkoušky jsou hodnoceny vědomosti studenta, které nemohou být podrobeny soudnímu přezkumu.“ Vzhledem k tomu, že také předmětem justiční zkoušky je především hodnocení odborných znalostí, závěry uvedeného rozhodnutí je možné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ.

Soud se proto neztotožňuje s žalobcem, že absolvování justiční zkoušky je spojeno s veřejným subjektivním právem žalobce na úspěch ve zkoušce, jehož by bylo možné se prostřednictvím správního soudnictví domoci. Soudy v případě přezkumu rozhodnutí o neúspěšném absolvování justiční zkoušky mohou přezkoumat toliko soulad řádný procesní průběh justiční zkoušky, jehož součástí je i právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Soud tak nedospěl k závěru, že bylo porušeno žalobcovo právo v čl. 21 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Námitka mířící na věcný přezkum zkoušky proto není důvodná.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Soud uvážil, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil kvůli tomu, že rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelná [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), zejména vydá nová rozhodnutí, která nebudou zatížena vadou nepřezkoumatelnosti.

O nákladech řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení měl plný úspěch žalobce, a proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 6 000 Kč za soudní poplatek ve výši dvakrát 3 000 Kč [položka 18 bod 2 písm. a) sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Ačkoli žalobce se dožadoval přiznání i náhrady ušlé mzdy za dva úkony právní služby, soud tomuto požadavku nevyhověl. Předně žalobce nevystupoval v řízení z pozice zástupce – advokáta, ale vystupoval jako klasický účastník řízení. Advokátní tarif se tak na přípravu jeho podání nevztahuje a nebylo z něj možné pro určení žalobcova ušlého výdělku vycházet. Soud dále dodává, že žalobce ušlý výdělek soudu pouze tvrdil, ale nikterak nedoložil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 27. září 2016

JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru