Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 A 105/2014 - 44Rozsudek MSPH ze dne 23.11.2016

Prejudikatura

1 As 162/2014 - 63

6 As 136/2014 - 41

7 As 61/2013 - 40

1 As 141/2011 - 67

1 As 28/2010 - 86

2 As 44/2008...

více

přidejte vlastní popisek

3A 105/2014 - 44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce: J. C. proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 16. 7. 2014, č. j. MPO 22857/14/10200/01000,

takto:

I. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 16. 7. 2014, č. j. MPO 22857/14/10200/01000, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč.

Odůvodnění:

I. Předmět sporu a předcházejí řízení

Ministr průmyslu a obchodu potvrdil rozhodnutím ze dne 16. 7. 2014, č. j. MPO 22857/14/10200/01000, postup žalovaného při vyřizování žádosti o informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), kterou se žalobce domáhal poskytnutí výpisu všech subjektů, jež mají platnou koncesi na prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin. Žalovaný odpověděl žalobci na jeho žádost o informace sdělením ze dne 19. 5. 2014, č. j. MPO 22857/2014, kterým mu v poskytnutí požadovaných informací nevyhověl.

Ministr se ztotožnil s žalovaným, že údaje o jednotlivých subjektech a jejich podnikatelské činnosti, které jsou ve veřejné části živnostenského rejstříku, zveřejňuje Živnostenský úřad České republiky dle § 60 odst. 6 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“), v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup. Výpisy z veřejné části živnostenského rejstříku v souladu s § 60 odst. 4 téhož zákona poskytují obecní, krajské živnostenské úřady nebo Živnostenský úřad České republiky. Ministr proto dospěl k závěru, že proces poskytování informací stanovený v živnostenském zákoně, i s ohledem na § 9 zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o systémech“), představuje speciální právní úpravu ve vztahu k informačnímu zákonu. Ve smyslu § 2 odst. 3 informačního zákona má proto právní úprava poskytování informací v živnostenském zákoně přednost před obecnou právní úpravou poskytování informací v informačním zákoně.

Ministr dále konstatoval, že žalovaný zvolil procesní postup mimo rámec informačního zákona, protože žalobce žádal o informace, které nespadaly do režimu informačního zákona. Takový neformální postup se ale nemohl dotknout práva žalobce na správní či soudní ochranu, protože žalobce mohl podat stížnost dle § 16a informačního zákona a rovněž se domáhat soudního přezkumu rozhodnutí o stížnosti.

Kromě toho, že živnostenský zákon obsahuje zvláštní právní úpravu poskytování informací, žalovaný informaci v požadované formě (výpis všech subjektů, které mají platnou koncesi na prodej kvasného lihu) k dispozici nemá. Hromadná data z rejstříku podle určitého výběru pořizovat nelze a není to ani jeho účelem. Žalovaný zpracovává pouze určité statistické výkazy, které pravidelně zveřejňuje. Ministr doplnil, že koncesi na prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin mělo v dubnu roku 2014 celkem 71 831 subjektů. Údaje zveřejňované dle § 60 odst. 6 živnostenského zákona v elektronické podobě, která umožňuje dálkový přístup, jsou zveřejněny na webových stránkách www.rzp.cz. Sestavu dat požadovanou žalobcem by bylo nutné vytvořit výběrem z databáze živnostenského rejstříku. Jelikož tento rejstřík spravuje pro žalovaného externí subjekt, bylo by nutné mu uvedené práce zadat a zaplatit.

Závěrem ministr konstatoval, že žalobce není krácen na svém ústavně zaručeném právu na informace, protože veškerá data z požadovaného souboru může jednotlivě získat. S ohledem na zvláštní úpravu živnostenského zákona nebylo možné informační zákona aplikovat.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

Žalobou podanou dne 19. 8. 2014 u zdejšího soudu napadl žalobce nadepsané rozhodnutí ministra. Žalobce uvádí, že při vyřizování žádostí o informace je nutné dbát smyslu a účelu informačního zákona, aby aplikací jednotlivých ustanovení nedošlo k popření jeho pravého smyslu. Žalobce se ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 97/2009-119, č. 2166/2011 Sb., domnívá, že pokud žalovaný jako povinný subjekt požadovanými informace disponoval, měl žalobci vyhovět.

Podle názoru žalobce není rozhodné, zda správu rejstříku vykonává externí společnost, protože žalovaný je ze zákona jeho provozovatelem. Případné komplikace spojené s vyřizováním žádosti o informace není možné přičítat k tíži žalobce, v čemž žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že by živnostenský zákon obsahoval komplexní právní úpravu přístupu k informacím, což žalovaný ve své argumentaci přiznává. Chybí tak zjevně nástroj, jakým by se mohl žalobce domáhat nápravy vzniklé situace. Živnostenský zákon totiž nepočítá s odmítnutím požadované informace. Právě komplexní právní přístup k informacím je podmínkou k uplatnění pravidla speciality, což konstatoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 156/02.

Žalobce proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, přikázal žalovanému vydat žalobci požadované informace ve lhůtě 7 dnů od právní moci rozsudku a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

Ve vyjádření ze dne 6. 10. 2014, č. j. MPO 43211/14/10200/01000, žalovaný uvádí, že odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 97/2009 řešil odlišnou situaci, protože se nejedná o kolizi dvou ústavně zaručených práv ani o omezení poskytnutí informací dle § 11 informačního zákona. Poskytování informací z živnostenského rejstříku je v souladu s § 2 odst. 3 informačního zákona vyňato z režimu tohoto zákona. Na nyní posuzovaný případ nedopadá ani odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10. Právo žalobce je uplatnitelné ve smyslu tohoto nálezu ale za podmínek stanovených platnou právní úpravou, tedy informace z živnostenského rejstříku jsou poskytovány podle živnostenského zákona.

Žalovaný dále vysvětluje povahu živnostenského rejstříku, svoji činnosti Živnostenského úřadu České republiky a přístup k rejstříku skrz webovou aplikaci www.rzp.cz. Žalovaný dodává, že z živnostenského rejstříku je možné získávat pouze individuální data a hromadná data není možné případným zájemcům poskytovat. Stejně tak neposkytují hromadné informace ani jiné informační systémy veřejné správy. Poskytování výpisů z informačních systémů veřejné správy upravuje § 9 a násl. zákona o systémech. Z této obecné právní úpravy vyplývá, že výpisy jsou poskytovány vždy ve vztahu k určitému konkrétnímu zápisu v příslušném informačním systému.

Žalovaný rovněž podotýká, že poskytnutí informací v žalobcem požadovaném formátu není technicky možné. Z živnostenského rejstříku lze totiž získávat pouze individuální data. Vytvoření výpisu nad rámec platné právní úpravy by tedy mimo jiné vyžadovalo vytvoření nového softwaru, což by znamenalo nadměrné finanční náklady. Značným rozsahem činnosti by se jednalo o vytváření nové informace, která je dle § 2 odst. 4 informačního zákona rovněž vyloučena z jeho působnosti. Ačkoli právní úprava neumožňuje poskytnout informaci v žadatelem nadefinovaném a požadovaném formátu, neznamená to samo o sobě, že není možné si tyto informace obstarat jinak, nebo že by žalovaný bránil v přístupu k nim. Žalovaný odkazuje i na využití komerčních systémů a databází.

V souladu s citovaným názorem Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 156/02 nelze informační zákon považovat za jediný a univerzální nástroj k získávání informací. Výčet zvláštních zákonů je pouze demonstrativní, a proto existuje celá řada zvláštních zákonů, které upravují poskytování informací. Navíc citované rozhodnutí vycházelo z poněkud odlišného skutkového případu. Žalovaný ohledně výkladu informačního zákona odkazuje i na příslušný komentář, z něhož cituje pasáž týkající se vztahu obecné a speciální úpravy přístupu k informacím. Pokud se žalobce domáhá nástrojů, kterými by mohl napravit vzniklou situaci, považuje žalovaný jejich existenci za nadbytečnou, protože vzhledem k § 60 odst. 6 živnostenského zákona není odmítnutí poskytnutí informace technicky možné.

Závěrem žalovaný opakuje, že požadované informace se poskytují v režimu živnostenského zákona. Informační zákon je dle svého § 2 odst. 3 vyloučen z aplikace a poskytnutí požadovaných informací by bylo dle § 2 odst. 4 téhož zákona vytvářením nové informace. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

V replice ze dne 31. 10. 2014 žalobce doplňuje, že § 2 odst. 3 informačního zákona slouží k tomu, aby nezdvojovala právní úpravu poskytování informací, nikoli aby přístupu k informacím zamezovala, jak uvedl Městský soud v Praze i v rozsudku sp. zn. 7 A 1/2011. Právě podřazení požadovaných informací pod živnostenský zákon žalovaný využívá jako důvod pro odepření informací. Dálkový přístup k živnostenskému rejstříku na adrese www.rzp.cz neumožňuje strojové zpracování, a proto si žalobce nemůže požadované informace vyhledat sám.

Pokud žalovaný uvažuje o aplikaci § 2 odst. 4, odkazuje žalobce na § 3 odst. 3 informačního zákona. Je zjevné, že žalovaný požadované informace má v elektronické podobě. Informace není tedy nutné znovu vytvářet, ale postačí je vyjmout z databáze živnostenských oprávnění. Pokud se jedná pro žalovaného o nepřiměřenou zátěž, má dle § 4 odst. 4 informačního zákona možnost poskytnout žalobci celou databázi veřejné části živnostenského rejstříku. Nic však nezakládá právo na odmítnutí žádosti o informace jako celku.

Odkaz na využití komerčních databází považuje žalobce za ilustraci celého sporu. Žalovaný vynakládá značné úsilí a finanční prostředky, aby obhájil špatně navržený informační systém. Žalobce opakuje, že seznam všech subjektů s koncesí na prodej kvasného lihu nelze podle živnostenského zákona získat, což přiznává i žalovaný. Žalobce se nemůže dotázat do rejstříku na konkrétní subjekty, jak mu navrhuje žalovaný, protože konkrétní subjekty nezná. Žalovaný tak argumentuje kruhem. Zjistit, zda určitý subjekt má či nemá zmíněnou koncesi, je možné pouze ve chvíli, kdy žadatel tento subjekt zná.

III.
Posouzení žaloby

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Soud rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, protože žádná ze stran s takovým postupem nevyjádřila nesouhlas.

Žaloba je důvodná.

Ze správních spisů zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti:

Žádostí ze dne 6. 5. 2014 žalobce požádal žalovaného ve smyslu informačního zákona o „[…] výpis (ze živnostenského rejstříku, případně jiných datových zdrojů ministerstva) všech subjektů (tedy fyzických podnikajících i právnických osob), které mají platnou koncesi na ‚prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin‘. Žadatel konkrétně žádá IČ zmíněných subjektů a datum vzniku předmětného oprávnění, a to elektronicky ve strojově čitelném formátu (xls, xlsx, xml, csv, txt…), nikoli ve formátu pdf“.

Sdělením ze dne 19. 5. 2014, č. j. MPO 22857/2014, žalovaný reagoval na žalobcovu žádost, že nelze v daném případě aplikovat informační zákon, neboť režim poskytování požadovaných informací upravuje zvláštně živnostenský zákon.

Stížností ze dne 16. 6. 2014 na postup při vyřizování žádosti o informace žalobce napadl dle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona výše uvedené sdělení. Namítal, že žalovaný fakticky odmítl tímto sdělením jeho žádost o informace, a proto žádal nadřízený orgán, aby žalovanému dle § 16a odst. 6 písm. b) informačního zákona přikázal o věci řádně rozhodnout. Žalobce rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2009, č. j. 2 As 44/2008-72, a na skutečnost, že mu žalovaný nijak nevysvětlil, proč není možné požadované informace poskytnout.

Předmětem sporu je především posouzení otázky, zda ministr napadeným rozhodnutím správně rozhodl o žalobcově stížnosti, kterou se žalobce domáhal po žalovaném řádného vyřízení jeho žádosti o informace.

Prakticky totožnou situací se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2009, č. j. 2 As 44/2008-72 (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz). Předně obecně konstatoval, že [p]odle § 15 odst. 1 informačního zákona musí povinný subjekt vydat rozhodnutí o odmítnutí (části) žádosti, pokud žádosti byť i jen zčásti nevyhoví, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží. Ustanovení § 16 odst. 1 informačního zákona potom dává žadateli k dispozici opravný prostředek – odvolání, o kterém je nadřízený orgán povinen rozhodnout v zákonné lhůtě 15 dnů (§ 16 odst. 3 informačního zákona). Soud při přezkumu rozhodnutí o odvolání přezkoumá, zda důvody pro odmítnutí žádosti jsou dány; v případě, kdy tomu tak není, rozhodnutí o odvolání i rozhodnutí o odmítnutí žádosti zruší a nařídí povinnému subjektu, aby požadované informace poskytl (§ 16 odst. 4 informačního zákona)“. Ze správních spisů ale zjistil, že „[…] povinný subjekt, přestože žádosti částečně nevyhověl (tj. neposkytl požadované usnesení o zastavení trestního stíhání), rozhodnutí o nevyhovění žádosti, splňující pojmové znaky a podstatné náležitosti podle § 68 správního řádu, nevydal a žádost vyřídil pouhým neformálním přípisem. Tento způsob vyřízení žádosti by však byl akceptovatelným pouze v případě, kdy by žádosti žalobce vyhověl zcela [srov. § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona]. V přezkoumávaném případě tedy rozhodnutí o (částečném) odmítnutí žádosti podle § 15 odst. 1 informačního zákona vydáno nebylo, a proto byl další postup upravený v § 16 téhož zákona vyloučen“. V detailní argumentaci, na kterou zdejší soud odkazuje, pak Nejvyšší správní soudu dospěl k závěru, že […] i v případech, kdy je povinný subjekt přesvědčen, že požadovaná informace nespadá pod režim informačního zákona, je povinen vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti tak, jak to požaduje § 15 odst. 1 informačního zákona (nepostačí tedy jen neformální sdělení apod.). Konstatování, že požadovaná informace nespadá do působnosti povinného subjektu, v sobě totiž zahrnuje věcné posouzení žádosti, a je proto namístě, aby důvody odmítnutí podléhaly řádnému přezkumu jak v odvolacím řízení, tak v řízení před soudem (viz § 16 odst. 4 informačního zákona). Právě v naposledy citovaném ustanovení se demonstruje základní rozdíl oproti přezkumu rozhodnutí o odvolání, neboť informační zákon v žádném svém ustanovení obdobně široký rozsah přezkumu pro rozhodnutí o stížnosti podle § 16a odst. 6 informačního zákona nepředpokládá“.

Soud na základě těchto vývodů dospěl k závěru, že ministr nemohl dle § 16a odst. 6 písm. a) informačního zákona postup žalovaného potvrdit, protože žalovaný měl v posuzovaném případě buď informace poskytnout, nebo vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Rozhodnutí ministra je proto nezákonné.

Soud dále uvádí, že zatímco v případě přezkumu rozhodnutí o stížnosti soud přezkoumává, zda nadřízený správní orgán stížnost správně vyřídil, v případě přezkumu rozhodnutí o odvolání soud přezkoumává i věcné důvody odmítnutí žádosti. Ministr tak svým postupem v rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu vyloučil možnost zdejšího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí v režimu § 16 odst. 4 informačního zákona. Tímto postupem fakticky zamezil tomu, aby se žalobci případně dostalo rychlého poskytnutí informace za situace, kdy by soud shledal rozhodnutí o odmítnutí žádosti za nezákonné.

Na základě čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu subjektivním právům, přičemž správní soudy poskytují tuto ochranu v oblasti veřejných subjektivních práv (§ 2 s. ř. s.). Uvedenou ochranu není možné považovat za ochranu formální a bezzubou, ale musí se jednat o ochranu efektivní, která umožňuje osobám domoci se svého práva v rozumné době, pokud jim takové právo přísluší. Právo na informace poskytované orgány veřejné moci je dle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod jedním ze základních práv, které garantuje v demokratickém právním státě kontrolu výkonu veřejné moci. Protahující se řízení v důsledku procesních pochybení správního orgánů nemůže jít k tíži účastníka řízení. Rovněž průtahy mohou mít závažné následky pro význam požadovaných informací; některé informace mají hodnotu pouze tehdy, jsou-li aktuální nebo poskytnuty včas.

Ministr vydal napadené rozhodnutí dne 16. 7. 2014, a proto měl jako vedoucí ústředního správního úřadu, resp. jeho správní aparát, znát v době rozhodování citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, který pojednává o povinnostech správních orgánů při vyřizování žádostí o informace. Ministr tento rozsudek ale při rozhodování nezohlednil a svojí další argumentací kvituje názor žalovaného, že informaci není možné poskytnout.

Soud poukazuje na skutečnost, že ačkoli žalobce podal stížnost ve smyslu § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona, tedy žalobce požadoval, aby ministr přikázal žalovanému vyřídit žádost o informace v souladu se zákonem, ministr postup žalovaného potvrdil, a navíc případ věcně posoudil, ačkoli věcné posouzení případu ministru příslušelo až při rozhodování o odvolání dle § 16 odst. 3 informačního zákona. Soud se z uvedených důvodů v rámci žalobních bodů vyjádřil i k těm částem napadeného rozhodnutí, která se týkala věcného posouzení případu.

Podle § 2 odst. 3 informačního zákona [z]ákon se nevztahuje na poskytování informací o údajích vedených v centrální evidenci účtů a v navazujících evidencích, informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací“.

Podle § 60 odst. 6 živnostenského zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2014, [ú]daje vedené v rejstříku s výjimkou údajů uvedených v odstavci 2 písm. m) a rodných čísel Živnostenský úřad České republiky zveřejňuje v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup k těmto údajům. V rozsahu podle věty první se z rejstříku vydávají ověřené výstupy z informačního systému veřejné správy podle zvláštního právního předpisu“.

Soud uvádí, že právo na přístup k informacím zakotvuje čl. 17 Listiny, přičemž zákonnou realizací pátého odstavce, který upravuje poskytování informací orgány veřejné moci, je právě informační zákon. S ohledem na ústavní rovinu práva na poskytování informací není možné v konkrétních případech vykládat příslušnou právní úpravu restriktivně (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 162/2014-63, č. 3276/2015 Sb. NSS; ze dne 7. 5. 2008, č. j. 1 As 17/2008-67, č. 1627/2008 Sb. NSS; všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz).

Ze znění § 2 odst. 3 informačního zákona vyplývá, že poskytování informací podle tohoto zákona je vyloučeno pouze tehdy, pokud je zvláštní právní úprava v otázce poskytování informací dostatečně komplexní, což je zřejmé i z demonstrativního výčtu parametrů, jaké by měla tato zvláštní úprava obsahovat. Otázkou aplikace § 2 odst. 3 informačního zákona se detailně zabýval již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, č. j. 7 As 61/2013-40, č. 3064/2014 Sb. NSS. V něm obecně uvedl, že „[ú]prava obsažená v ust. § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím slouží k tomu, aby se nezdvojovala úprava přístupu k informacím, nikoliv aby bylo přístupu k informacím zamezeno. Účelem zákona o svobodném přístupu k informacím totiž není nahradit postup upravený v režimu zvláštních předpisů“. Ohledně rozsahu přístupu k informacím dále konstatoval, že rozhodující pro posouzení zvláštní úpravy je právě rozsah zpřístupňovaných informací. Uvedl, že [n]elze totiž pominout, že úprava přístupu k informacím ve zvláštním právním předpisu bude z povahy věci vždy svojí šíří omezená oproti obecnému rozsahu poskytovaných informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jakkoli co do hloubky může oprávněné osobě třeba poskytovat i větší rozsah informací. Je také představitelné, že zvláštní právní úprava může mít takovou povahu, že o určité oblasti bude chtít poskytnout právě a jen informace v rozsahu, jejž stanoví ona sama, a nebude vůbec umožňovat uplatnění zákona o svobodném přístupu k informacím, v oblasti, na kterou se zvláštní úprava vztahuje. To by však muselo z příslušné zvláštní úpravy být dostatečně patrné. V každém konkrétním případě je tak třeba posoudit povahu informací požadovaných žadatelem s ohledem na předmět úpravy zvláštního právního předpisu, jeho rozsah a povahu, aby nedošlo k situaci, kdy není žadateli informace poskytnuta vůbec, anebo je mu poskytnuta pouze její část v rozsahu zvláštního právního předpisu, čímž by využitelnost informace pro žadatele mohla být zbytečně snížena“. Rovněž v rozsudku ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010-86, č. 2128/2010 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že […] je třeba důsledně odlišovat případy, kdy se při poskytování informací vůbec nepostupuje dle zákona o svobodném přístupu k informacím (§ 2 odst. 3 tohoto zákona), a případy, kdy se postupuje podle zákona o svobodném přístupu k informacím a zvláštní zákon obsahuje pouze některé zvláštní normy“. Zdejší soud se proto musel zabývat srovnáním právní úpravy v informačním a živnostenském zákoně v otázce poskytování informací.

Živnostenský rejstřík je rozsáhlá databáze subjektů s živnostenským oprávněním. Živnostenské úřady na základě § 60 odst. 2 živnostenského zákona evidují ke každému z těchto subjektů celou řadu údajů, přičemž valná většina z nich je dle § 60 odst. 3 téhož zákona veřejných. Podle živnostenského zákona je možné získávat informace z rejstříku skrz příslušný úřad formou výpisu (§ 60 odst. 4) nebo prostřednictvím elektronického vzdáleného přístupu (§ 60 odst. 6), který reprezentuje webové rozhraní na adrese www.rzp.cz.

Soud shledal, že mezi stranami není sporné, že ani jeden z výše uvedených institutů, které upravuje živnostenský zákon, neumožňuje poskytnout žalobci informaci týkající se zpřístupnění seznamu všech subjektů, které mají platnou koncesi na prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin, ačkoli je tato informace dle § 60 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 60 odst. 3 živnostenského zákona veřejná. Ve smyslu § 2 odst. 3 informačního zákona obsahuje tedy živnostenský zákon zvláštní právní úpravu ve vztahu k informačnímu zákonu pouze zčásti. Nezaručuje totiž přímý přístup ke všem veřejným informacím, které jako informační systém obsahuje. Podle tvrzení žalovaného umožňuje současné nastavení informačního systému vyhledávat informace v živnostenském rejstříku pouze podle určitých kritérií. Omezení, na základě kterých vstupních dat je možné v živnostenském rejstříku vyhledávat veřejné informace (v případě webové aplikace www.rzp.cz se jedná o vyhledávání podle subjektu, osoby nebo místa), nemá oporu v zákoně. Ačkoli § 60 odst. 4 živnostenského zákona a § 9 odst. 1 zákona o systémech vycházejí z poskytování informací formou výpisů, tedy především na základě identifikace konkrétního subjektu, žádné ustanovení těchto zákonů nezakazuje, aby bylo možné požadovat informaci i podle jiných vyhledávacích kritérií.

Soud proto dospěl k závěru, že v případě informací, které je možné získat dle § 60 odst. 4 nebo 6 živnostenského zákona, obsahuje živnostenský zákon dle § 2 odst. 3 informačního zákona zvláštní právní úpravu přístupu k informacím. V ostatních případech je ale možné informace získat prostřednictvím žádosti o informace podle informačního zákona (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 2128/2010 Sb. NSS). Ustanovení § 2 odst. 3 informačního zákona slouží k tomu, aby nedocházelo ke „zdvojování“ procesní úpravy pro poskytování informací. Jeho účelem ale není, aby byl přístup k některým informacím vyloučen (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 3064/2014 Sb. NSS), pokud neexistuje jiná zákonná výluka.

Žalovaný vycházel z mylného závěru, že živnostenský zákon obsahuje natolik komplexní právní úpravu poskytování informací, aby byl dle § 2 odst. 3 informačního zákona při poskytování informace informační zákon vyloučen. Je to zřejmé i ze samotné skutečnosti, že postup podle živnostenského zákona, respektive faktické nastavení vyhledávacích funkcí živnostenského rejstříku, neumožňuje, aby žalobce obdržel požadovanou informaci, ačkoli pro její odepření není dána žádná zákonná výluka (srov. např. § 7 a § 11 informačního zákona). Ve smyslu citované komentářové literatury živnostenský zákon neobsahuje nástroj, kterým by se mohl žalobce dovolávat nápravy, když mu nebyly informace poskytnuty. Pokud žalovaný spravuje informační systém, který obsahuje seznam subjektů s různými vlastnostmi, a zákon výslovně neurčí vstupní data, na základě nichž je výlučně možné provádět vyhledávání, je dle soudu možné požadovat vyhledávání informací na základě různých kritérií (zde: vlastnost subjektu – platná koncese na prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin).

Žalovaný namítá, že není účelem živnostenského rejstříku, aby byla z něho získávána hromadná data, přesto následně kvituje existenci statistických výkazů, které jsou právě výstupem z analýzy hromadných dat. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí pro úplnost dodává, že koncesi na prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin mělo v dubnu 2014 celkem 71 831 osob. Takováto informace zpochybňuje tvrzení žalovaného, že by nebyl schopen žalobci požadovanou informaci poskytnout. Žalovaný musel k uvedenému počtu koncesí dojít sečtením jednotlivých záznamů o subjektech, které danou koncesí disponují, tedy informační systém zjevně umožňuje vyhledávání i podle tohoto kritéria. Navíc, žalovaný neosvětluje, proč není v souladu s účelem živnostenského rejstříku, aby z něj byla poskytována hromadná data. Soud neshledal, že by měl tento názor oporu v platné právní úpravě. Účel živnostenského rejstříku je přitom možné dovozovat pouze z právních předpisů (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky; § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád).

Žalovaný ničím nepodložil své tvrzení, že informace z živnostenského rejstříku je možné získávat pouze na základě identifikace konkrétního subjektu. Bezpředmětná je i skutečnost, že živnostenský rejstřík spravuje pro žalovaného externí subjekt. Žalobci nemůže jít způsob správy živnostenského rejstříku k tíži.

Žalovaný uvádí, že poskytnutí požadovaných informací by znamenalo ve smyslu § 2 odst. 4 informačního zákona vytvoření nových informací, na které se informační povinnost nevztahuje. Soud s tímto závěrem nesouhlasí. Danou výjimku vyložil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-41, č. 3223/2015 Sb. NSS, v němž popsal správný postup povinného subjektu v situaci, kdy obdrží žádost o informace podle informačního zákona Uvedl, že „[…] povinný subjekt musí, v souladu se zásadou dobré správy podle § 4 odst. 1 správního řádu, primárně vyvinout úsilí, aby nalezl požadovanou informaci a poskytl ji žadateli. Povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje, a to bez ohledu na to, jestli takovou povinnost má podle zákona o archivnictví a spisové službě či podle jakéhokoliv jiného právního předpisu. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o výluky podle § 7 až 11 zákona o poskytnutí informací“. Zdejší soud nepochybuje o tom, že pokud se do živnostenského rejstříku zaznamenává dle § 60 odst. 2 živnostenského zákona řada informací, tak jsou tyto informace v daném rejstříku i reálně dostupné. Neztotožňuje se proto s žalovaným, že požadované informace jsou nové informace. Za vytváření nových informací nelze považovat situaci, kdy povinný subjekt požadované informace reálně má, ale pro určité nastavení informačního systému jsou pro něj hůře dostupné.

Rovněž vytvářením nových informací není situace, pokud povinný subjekt některé informace nemá, ačkoli je má mít (srovnej § 60 odst. 2 živnostenského zákona). Přirozeně nemůže jít nedbalost povinného subjektu při správě informací k tíži žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2012, č. j. 1 As 141/2011-67, č. 2635/2012 Sb. NSS). Důvodová zpráva k zákonu č. 61/2006 Sb., kterým byl novelizován informační zákon, přímo uvádí, že nově zavedený § 2 odst. 4 informačního zákona nebrání […] vyhovět žádostem o výtahy z databází či části dokumentů,“ což je případ i nyní posuzované žádosti o informace.

Závěrem soud uvádí, že se nezabýval fungováním jiných rejstříků, protože předmětem nyní posuzované věci je pouze vyjasnění vztahu živnostenského a informačního zákona v otázce přístupu k informacím. Aplikaci § 2 odst. 3 informačního zákona nelze generalizovat. Vždy je nutné posoudit vztah obecného a zvláštního předpisu v každém jednotlivém případě střetu právních předpisů.

IV.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Soud uvážil, že žaloba je důvodná kvůli tomu, že žalovaný nesprávně rozhodl o stížnosti žalobce dle § 16a odst. 6 písm. a) informačního zákona. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil (§ 78 odst. 1 věta první s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). K návrhu žalobce na nařízení poskytnutí informace soud uvádí, že nemohl dle § 16 odst. 4 informačního zákona nařídit žalovanému vydání informace, protože v nyní posuzovaném případě nepřezkoumával rozhodnutí o odvolání vydané dle § 16 odst. 3 téhož zákona ale rozhodnutí o stížnosti vydané dle § 16a odst. 6 písm. a) tamtéž.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Výše nákladů řízení o žalobě se sestává toliko ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. Jiné náklady žalobce neuplatnil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 23. listopadu 2016

JUDr. Ludmila Sandnerová, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru