Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

19 A 32/2020 - 30Rozsudek MSPH ze dne 25.09.2020

Prejudikatura

1 Azs 367/2018 - 34

5 Azs 20/2016 - 38


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 19A 32/2020 - 30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Loudou ve věci

žalobce: N. I.

státní příslušnost Republika Kazachstán
zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s.
sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9

proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy
sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2020, č.j. KRPA-215971-11/ČJ-2020-000022-ZZC

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byl podle ust. § 124 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění, a doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí mu bylo doručeno dne 20. 8. 2020.

II. Žalobní body

2. Žalobce namítal, že bylo porušeno ust. § 3 ve spojení s § 2 odst. 1 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ust. § 50 odst. 2, 3 a 4 správního řádu, ust. § 52 správního rádu, ust. § 68 odst. 3 správního řádu, dále též ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Vytýkal žalovanému, že nedostatečně zjistil skutkový stav a v rozhodnutí zmínil pouze ty skutečnosti, které svědčí v neprospěch žalobce a opominul zjistit takové skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch. Dále nepřihlédl ke specifickým okolnostem a nešetřil oprávněné zájmy žalobce. Měl za to, že platí zásada vyšetřovací, zdůraznil, že nevycestování žalobce v době platnosti výjezdního příkazu, tj. do 17. 8. 2020, bylo způsobeno okolnostmi nezávislými na jeho vůli. Již dne 18. 7. 2020 si zakoupil letenku zpět do země původu na 12. 8. 2020, celou dobu měl zájem na vycestování a činil k tomu nezbytné přípravy. Z důvodu mimořádné situace související s šířením nákazy COVID-19 však došlo k omezování a rušení letů ze strany Kazachstánu, došlo k přeložení letu žalobce na 17. 8. 2020 a následně na 22. 8. 2020. Žalobce tvrdil, že dne 19. 7. 2020 byl na policii oznámit zakoupení a doložení letenky, avšak nebyl vpuštěn dovnitř, bylo s ním komunikováno pouze přes intercom, a proto odešel. Z těchto skutečností vyplývá, že žalobce měl zájem dobrovolně vycestovat v určené lhůtě, žalovaný se však v řízení o existenci letenek a zrušení letů vůbec nezajímal, což je v rozporu se zásadou vyšetřovací.

4. Připustil, že neplnil zvláštní opatření uložené mu za účelem vycestování z území, a to proto, že měl již zakoupenou letenku a domníval se, že jeho dodržování již není nezbytně nutné. Měl za to, že pouze nedodržení tohoto opatření by nemělo být jediným důvodem zajištění cizince, protože cílem tohoto opatření je právě zajištění vycestování cizince, což měl žalobce v úmyslu splnit. Zajištění žalobce je pak nesmyslné, neboť v jeho důsledku žalobci propadla letenka a nemohl vycestovat z území. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č.j. 5 Azs 20/2016-38 a ze dne 27. 3. 2014 č.j. 3 As 112/2013-24, měl za to, že samotný neoprávněný pobyt nemůže být hlavní argument pro jeho izolaci od společnosti, opatření správního orgánu spočívající ve zbavení osobní svobody je nepřiměřené účelu, který sleduje.

5. Namítal, že v jeho případě nebylo zajištění nezbytné, postačuje uložení zvláštních opatření, přičemž mělo být uplatněno zvláštní opatření podle ust. § 123b odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy povinnost žalobce oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit policii a ve stanovené době se na tomto místě zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly a povinnost osobně se hlásit na policii v době policií stanovené. Žalovaný v daném případě pochybil, neboť zajištění má pouze subsidiární povahu, jde o prostředek ultima ratio, přičemž žalobce měl skutečnou snahu vycestovat v souladu s rozhodnutím o správním vyhoštění. Uvedl, že institut zvláštních opatření je implementací čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES, tzv. návratová směrnice, jejímž cílem je minimalizovat omezování osobní svobody s tím, že nelze připustit paušalizovaná rozhodnutí ve věcech jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců a odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č.j. 5 Azs 20/2016-38, č. 3559/2017 Sb. NSS. Dle názoru žalobce měl žalovaný více možností, jak se vypořádat s jeho situací, přesto přikročil k nejpřísnější možné variantě postihu. Kdyby žalovaný řádně zjistil skutkový stav, musel by dojít k závěru, že je možné uložení některého ze zvláštních opatření. Jeho neuložení nelze opřít o argument, že žalobce nemá v České republice žádnou trvalou hlášenou adresu pobytu, není podstatné pouze formální hledisko, avšak to, zda má žalobce faktickou možnost být ubytován. Tvrdil, že si je již aktuálně vědom nezbytnosti dodržení zvláštních opatření za účelem vycestování i přes faktické splnění všech kroků pro vycestování. Poukázal na to, že osobní svoboda patří mezi základní lidská práva zaručená Listinou, její případné omezení nesmí být zneužíváno k jiným účelům, vždy musí být šetřeno smyslu a podstaty základních práv a svobod, odůvodnění rozhodnutí o zajištění by nemělo být pouze obecným formálním úkonem, ale mělo by vždy odpovídat konkrétnímu případu.

6. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu projednání.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Měl za to, že kumulativní podmínky pro zajištění dle ust. § 124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců byly splněny. První podmínka byla splněna tím, že dne 28. 7. 2020 nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 15. 7. 2020, č.j. KRPA-182855-11/ČJ-2020-000022, kterým byla stanovena doba 2 let, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a určena lhůta k vycestování do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Zároveň bylo žalobci uloženo zvláštní opatření za účelem vycestování z území dle ust. § 123b odst. 1 písm. a), c) zákona o pobytu cizinců tj. povinnost zdržovat se na adrese ul. T., P., každou změnu adresy hlásit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit každé pondělí v 10:00 u žalovaného, a to až do dne odjezdu včetně. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 7. 2020 a bylo vykonatelné ode dne 18. 8. 2020. Uvedl, že žalobci byl vydán výjezdní příkaz s platností do 17. 8. 2020, na základě výše uvedeného byl žalobce zaveden do evidence nežádoucích osob s platností od 18. 8. 2020 do 18. 8. 2022. Žalobce však v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění z území České republiky nevycestoval a v průběhu lhůty k vycestování neplnil uloženou povinnost osobně se hlásit každé pondělí na policii.

8. Poukázal na to, že ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců opravňuje policii, aby v odůvodněných případech upustila od mírnějších prostředků a bezprostředně cizince zajistila, žalovaný se z limitu diskrečního potenciálu neodchýlil a jasně a konkrétně své rozhodnutí odůvodnil. Přitom uvedl konkrétní okolnosti případu, zjistil, že žalobce naplnil skutkové podstaty dle ust. § 124 odst. 1 písm. c) a d) uvedeného zákona, a definoval skutkové jednání, které nasvědčuje tomu, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by bylo nedostatečné pro naplnění cíle řízení.

9. Měl za to, že na stranách 5 -7 napadeného rozhodnutí definoval, proč nepřistoupil k možnosti užití mírnějších opatření, jejich volba je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány při jejich realizaci spolupracovat a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění; a naopak, pokud je zde důvodná obava, že cizinec bude výkon správního vyhoštění mařit, což bude nejčastěji vyplývat z jeho dosavadního chování, přistoupí se přímo k zajištění cizince, aniž by bylo nejprve užito zvláštního opatření. Žalobce pak vědomě jednal v rozporu s právními předpisy, neboť jemu uložené zvláštní opatření neplnil. Žalovaný po zhodnocení chování žalobce a s ohledem na jeho pobytovou historii dospěl k závěru o existenci důvodné obavy, že výkon správního vyhoštění bude z jeho strany mařen, a nepřistoupil tak k uložení zvláštního opatření. Poukázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č.j. 5 Azs 20/2016-38, bod 41, č. 3559 Sb. NSS, ze kterého vyplývá zásada individualizace.

10. Vyjádřil se k tvrzení žalobce, dle kterého se dostavil na policii dne 19. 7. 2020, považoval jej za irelevantní, neboť pokud se žalobce skutečně na Policii České republiky dostavil, měl tam setrvat a změnu termínu svého odletu oznámit, žalobce však po celou dobu se žalovaným nekomunikoval, a nenahlásil ani změnu adresy svého bydliště. Měl za to, že další odklad vyhoštění v průběhu účinků správního vyhoštění by byl v rozporu s vysloveným zájmem státu, aby se žalobce již na tomto území nezdržoval. Za této situace je vyloučeno aplikovat zvláštní opatření za účelem vycestování, protože by k uvedenému cíli nevedlo.

11. Závěrem shrnul, že posoudil všechny okolnosti případu, včetně toho, že žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob, v době platnosti výjezdního příkazu z ČR nevycestoval a zároveň neplnil jemu uloženou povinnost dle rozhodnutí o správním vyhoštění tj. nahlásit změnu adresy a osobně se každé pondělí hlásit na policii. S ohledem na to žalovaný zcela vyloučil možnost užití mírnějších prostředků a z důvodu dosažení samotného cíle, kterým je ukončení nežádoucího pobytu žalobce na území, přistoupil přímo k zajištění žalobce. Tento postup je v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněn.

12. Uvedl, že žalobce byl dne 7. 9. 2020 letecky vyhoštěn do Kazachstánu.

IV. Obsah správního spisu

13. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti:

14. Dne 19. 8. 2020 hlídka Policie České republiky (dále též jako „Policie ČR“) při provádění pobytové kontroly v hostelu P. s.r.o. na adrese P., P., ztotožnila žalobce, zjistila, že pobýval na území ČR na základě vylepeného výjezdního příkazu s platností od 15. 7. 2020 do 17. 8. 2020, který byl vydán s ohledem na řízení o správním vyhoštění vedené pod č.j. KRPA-182885/ČJ-2020-000022-SV. Vzniklo podezření, že žalobce pobývá na území ČR neoprávněně a hlídka proto dle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb. provedla zajištění žalobce.

15. Dne 15. 7. 2020 bylo pod č. j. KRPA-182885/ČJ-2020-000022-SV vydáno rozhodnutí, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba zákazu vstupu na území členských států Evropské unie v délce 2 let s tím, že počátek této doby byl stanoven od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Žalobci byla stanovena doba k vycestování do 20ti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, dále bylo rozhodnuto, že nebyly shledány důvody znemožňující vycestování a bylo stanoveno zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území České republiky podle ust. § 123b odst. 1 písm. a), c) zákona o pobytu cizinců spočívající v povinnosti žalobce zdržovat se na adrese, kterou uvedl, tj. P., ul. T., každou její změnu oznámit následující pracovní den na Policii ČR a pravidelně se osobně hlásit každé pondělí v 10:00 u žalovaného až do dne odjezdu (včetně). Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 7. 2020. Z odůvodnění vyplývá, že žalobce v ČR dne 13. 7. 2019 požádal o udělení mezinárodní ochrany, rozhodnutím ze dne 31. 1. 2020 mu tato ochrana nebyla udělena, rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 2. 2020 a od tohoto data začala žalobci běžet 30denní lhůta k vycestování z území ČR, tedy nejpozději do 11. 3. 2020. Od 12. 3. 2020 do 14. 7. 2020 se žalobce na území ČR zdržoval neoprávněně, neboť nedisponoval žádným oprávněním k pobytu. Správní řízení ve věci správního vyhoštění bylo se žalobcem zahájeno dne 14. 7. 2020, v jeho průběhu žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval dne 19. 4. 2019 za účelem práce, měl pracovní české vízum, po jeho vypršení požádal o azyl, po ukončení azylového řízení se v České republice zdržoval bez pobytového oprávnění. Správní orgán žalobci uložil zvláštní opatření za účelem vycestování, neboť shledal, že žalobce přistupoval ke své pobytové situaci zcela lhostejně, pouze se spoléhal na obecné a plošné tolerování cizinců z důvodu epidemie koronaviru, a je tedy důvodné nebezpečí, že by žalobce v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestoval. Dne 15. 7. 2020 byl žalobci rovněž vydán výjezdní příkaz.

16. Ze záznamu ve správním spisu vyplývá, že žalobce neplnil povinnost pravidelně se osobně hlásit každé pondělí v 10:00 hod u žalovaného až do dne vycestování.

17. Dne 19. 8. 2020 byla žalovaným předána věc k projednání přestupku pro jednání žalobce spočívající v tom, že se nejméně dne 19. 8. 2020 zdržoval na adrese v P., ul. P., a to přesto, že mu byl uložen zákaz pobytu na území České republiky na dva roky.

18. Do protokolu o podání vysvětlení dne 20. 8. 2020 žalobce mimo jiné uvedl, že na adrese P., ul. T. už nebydlí asi 15 – 20 dní, protože tam bylo drahé bydlení. Nyní bydlí v hostelu na adrese P., změnu bydliště na policii nenahlásil, protože si myslel, že vycestuje. Nevycestoval proto, že dne 18. 7. 2020 si sice koupil letenku na 12. 8. 2020, ale let byl zrušen, letenka byla přebukována na 17. 8. 2020 a následně až na 22. 8. 2020. Uvedl, že se dne 19. 7. 2020 dostavil na policii ukázat letenku, ale nikdo s ním nemluvil, tak odešel. Byl si vědom skutečnosti, že v ČR pobývá neoprávněně, zvláštní opatření za účelem vycestování uložená v rozhodnutí o správním vyhoštění údajně neplnil proto, že si myslel, že vycestuje. Uvedl, že rodinu má v Kazachstánu, v České republice žádné vazby nemá, nemá žádné překážky v návratu do domovského státu, v ČR nemá trvalou ani doručovací adresu a nemá finanční prostředky na složení peněžité záruky.

19. Dne 20. 8. 2020 žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí. V odůvodnění konstatoval, že dne 15. 7. 2020 bylo žalobci vydáno shora uvedené rozhodnutí o správním vyhoštění, ve kterém bylo žalobci uloženo rovněž zvláštní opatření za účelem vycestování z území spočívající v povinnostech uvedených výše, a dále, že na tomto základě bude žalobce zaveden do evidence nežádoucích osob s platností od 18. 8. 2020 do 18. 8. 2022. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím o správním vyhoštění ze dne 15. 7. 2020 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dva roky a současně mu byla stanovena lhůta k vycestování do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, dále bylo žalobci stanoveno zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území České republiky podle ust. § 123b odst. 1 písm. a), c) zákona o pobytu cizinců spočívající v povinnosti žalobce zdržovat se na adrese P., ul. T., každou její změnu oznámit následující pracovní den na policii a pravidelně se osobně hlásit každé pondělí v 10:00 u žalovaného až do dne odjezdu (včetně). Toto rozhodnutí žalobce prokazatelně převzal dne 15. 7. 2020, nabylo právní moci dne 28. 7. 2020 a je vykonatelné dne 18. 8. 2020. Žalobci byl vydán výjezdní příkaz platný do 17. 8. 2020. Dále zjistil, že žalobce v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění z ČR nevycestoval a zároveň v průběhu lhůty k vycestování neplnil ani povinnosti stanovené v rozhodnutí. Poukázal na tvrzení žalobce, dle kterého mu byl let do domovského státu několikrát zrušen a přeložen a tedy nemohl vycestovat, nicméně shledal, že žalobce toto tvrzení žádným důkazem neprokázal. Měl za to, že pokud měl žalobce překážku bránící ve vycestování, měl se dostavit na odbor cizinecké policie a požádat o stanovení nové lhůty k vycestování dle ust. § 101 správního řádu, mohl se rovněž obrátit se žádostí o pomoc na Zastupitelský úřad Kazachstánu nebo na odbor cizinecké policie, kde by mu byla poskytnuta součinnost a potřebné informace. Shledal, že žalobce bez zřejmého důvodu neplnil ani zvláštní opatření uložené mu v rozhodnutí o správním vyhoštění. Dospěl k závěru, že daným jednáním žalobce naplnil podmínky pro uložení rozhodnutí dle ust. § 124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců, neboť nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování.

20. Konstatoval, že žalobce měl po ukončení řízení o správním vyhoštění dostatečnou dobu na vypořádání svých záležitostí a na vycestování z území, avšak žalobce pravomocné rozhodnutí nerespektoval, nevycestoval a opakovaně setrvával na území v pozici nelegálně pobývajícího cizince. Uvedené jednání rovněž vykazuje znaky trestného činu, který však z důvodu nízké společenské nebezpečnosti nebyl stíhán. Přihlédl k tomu, že žalobce opakovaně nerespektoval právní předpisy České republiky a povinnosti mu uložené rozhodnutím o správním vyhoštění, z čehož dovodil, že existuje důvodné nebezpečí, že by svoje jednání opakoval a zmařil tím výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Z tohoto důvodu přistoupil k zajištění žalobce. Shledal, že použití mírnějších donucovacích opatření, tj. zvláštních opatření za účelem vycestování, by bylo zcela neúčinné a nedostačující. Závěr o neuložení zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců odůvodnil existencí nebezpečí, že by je žalobce nerespektoval, což vyplývá z toho, že žalobce vědomě jednal v rozporu s právními předpisy České republiky, neplnil povinnosti mu uložené rozhodnutím o správním vyhoštění, tj. nezdržoval se na adrese, kterou uvedl, ani nenahlásil její změnu, ani se pravidelně každé pondělí v 10:00 hodin nehlásil na adrese Policie ČR. Lze tak předpokládat, že by žalobce i nadále porušoval právní předpisy České republiky a uložení zvláštních opatření k vycestování by bylo neúčelné. V této souvislosti konstatoval, že žalobce se svévolně neoprávněně pohyboval po území, neplnil zvláštní opatření, z ČR ve stanovené době nevycestoval, a není tak záruka, že by spolupracoval s orgány Policie ČR. Naopak je zde nebezpečí, že by mohl i nadále mařit či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Na základě uvedeného přistoupil k zajištění žalobce s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Azs 20/2016-38. Dále přihlédl k tomu, že finanční záruka žalobcem nebyla nabídnuta ani složena, žalobce neprokázal, že by disponoval potřebnými finančními prostředky, dále žalobce neuvedl žádnou reálnou adresu svého pobytu, ke které by ho vázaly rodinné či právní vazby. Na základě těchto a výše uvedených okolností dospěl k závěru, že žalobce by zvláštní opatření neplnil. Zabýval se různými možnostmi zvláštních opatření dle písmen a), b), c) a d) ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podrobně rozebral, z jakých důvodů mu tyto povinnosti nelze uložit, popř. z jakých důvodů je zřejmé, že by uložené povinnosti žalobce neplnil, a jejich uložení by tak bylo neúčelné. Dospěl k závěru, že žalobce jednal v rozporu se zájmem společnosti na dodržení podmínek pro vstup a pobyt cizinců na území ČR, kdy neoprávněný pobyt a nerespektování uložených povinností jsou negativním jevem. Důvěryhodnost žalobce byla v důsledku jeho jednání oslabena a byla zde obava, že by mohl mařit výkon úředního rozhodnutí. Vydání rozhodnutí o zajištění v tomto případě považoval za vhodné a přiměřené opatření, měl za to, že jiná, mírnější, opatření by byla zjevně nedostatečná. Konstatoval, že v případě žalobce existuje reálný předpoklad realizace výkonu správního vyhoštění z území členských států EU ve stanovené době trvání zajištění, tj. ve 30 dnech, při stanovení této lhůty přihlédl ke složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění; v této souvislosti také zhodnotil rodinné a soukromé poměry žalobce a skutečnost, že pochází z bezpečné země původu, jeho vycestování tak vyhodnotil jako možné.

21. Správní vyhoštění bylo realizováno dne 7. 9. 2020, kdy žalobce vycestoval do Republiky Kazachstán.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

22. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.

23. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

24. Podle ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud:

c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování.

25. Podle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

26. K první žalobní námitce ohledně nesprávného zjištění skutkového stavu a okolností svědčících ve prospěch žalobce soud uvádí, že žalovaný se zabýval všemi tvrzeními, které žalobce uvedl do protokolu o podání vysvětlení, a dále též všemi zjištěními, které učinil z jiných podkladů pro napadené rozhodnutí, zejména z rozhodnutí o správním vyhoštění. Mezi těmito tvrzeními žalobce uvedl též okolnosti týkající se zakoupení letenky a následného zrušení a změny termínu letu a dále též tvrzení, že se dne 19. 7. 2020 se zakoupenou letenkou dostavil na policii. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tato tvrzení reflektoval, nicméně s ohledem na absenci důkazů ze strany žalobce nepovažoval tato tvrzení za relevantní, v čemž soud nespatřuje žádné pochybení.

27. Ve správním řízení sice platí zásada materiální pravdy vyjádřená zejména v ust. § 3 a § 50 správního řádu, dle které je správní orgán povinen řádně objasnit skutečný stav věci, tato povinnost však není absolutní. Vedle zásady vyšetřovací jsou tak ve správním řádu zakotveny prvky zásady projednací, a to v ust. § 52 správního řádu, dle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení, správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

28. V předmětné věci žalovaný splnil svou povinnost řádně zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zjistil, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění na dobu dvou let spolu se zvláštním opatřením k vycestování, zjistil, že žalobce v rozporu s tímto rozhodnutím z České republiky nevycestoval a uložené povinnosti neplnil. Dále zjistil okolnosti týkající se osobního a rodinného života žalobce. Tím byly splněny všechny podmínky k aplikaci ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy k zajištění žalobce. Pokud žalobce tvrdil určité další okolnosti, které případně dle jeho názoru mohly ovlivnit úvahu žalovaného, zda přistoupit k zajištění či nikoli, tedy tvrzení, že žalobce nevycestoval z důvodů, které nemohl ovlivnit, byl žalobce povinen k tomu uvést zcela konkrétní údaje a připojit či označit k jejich prokázání důkazy. To však žalobce neučinil, nesdělil, u jaké společnosti měl zakoupenou letenku, ani čísla letů, ke svým tvrzením nepředložil žádné důkazy, ani žádné neoznačil, žalovaný tak nebyl povinen po těchto okolnostech dále pátrat. Stejná úvaha platí též, pokud jde o tvrzení žalobce, že se dne 19. 7. 2020 dostavil na Policii ČR se zakoupenou letenkou.

29. K limitům dané povinnosti správního orgánu se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č.j. 1 Azs 367/2018-34: „Nelze ovšem pominout, že obecná povinnost správních orgánů opatřovat podklady pro rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je doplňována povinností účastníků řízení poskytnout potřebnou součinnost, případně označit důkazy na podporu jejich tvrzení (§ 50 odst. 2 a § 52 v návaznosti na § 3 správního řádu).“

30. Žalovaný tak z hlediska zjišťování skutkového stavu nijak nepochybil, tento skutkový stav byl zjištěn dostatečně a v rozsahu odpovídajícím konkrétním okolnostem daného případu a v rozsahu potřebném pro vydání napadeného rozhodnutí, žalobní námitka je nedůvodná.

31. Další žalobní námitka směřuje proti tomu, že bylo v případě žalobce přistoupeno k zajištění, tedy k omezení osobní svobody, ačkoli dle názoru žalobce měl žalovaný možnost uložit mu některé ze zvláštních opatření předpokládaných v ust. § 123b zákona o pobytu cizinců.

32. Cílem těchto alternativních zvláštních opatření je minimalizovat zásahy do osobní svobody, které vznikají při zajištění cizinců. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č.j. 1 As 132/2011 – 51, vyplývá, že správní orgán je při rozhodování o zajištění povinen zvážit, zda v projednávané věci k dosažení účelu zákona o pobytu cizinců nepostačuje uložení zvláštního opatření dle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Taková opatření pak nelze považovat za dostačující, pokud na základě konkrétních skutkových okolností reálně hrozí, že cizinec bude mařit nebo stěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Základním pravidlem totiž je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon vycestování cizince (§ 123b odst. 3 věta druhá zákona o pobytu cizinců). Pokud správní orgán dospěje k závěru, že uložení zvláštního opatření nepostačuje, je povinen svůj závěr přezkoumatelným způsobem odůvodnit.

33. V rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS, na které odkazovali žalobce i žalovaný, Nejvyšší správní soud uvedl: „Volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, mezi něž patří zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince. Při úvaze, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen výkon správního vyhoštění, je možno rozlišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území České republiky neopustil, ačkoli k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění povinen. V prvém zmíněném případě není jisté, zda správní vyhoštění bude vůbec uloženo; správní orgán teprve na základě informací o dosavadním jednání cizince hodnotí, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude cizincem mařen. Ve druhém případě je situace odlišná, neboť již existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě rozhodnutí o správním vyhoštění (srov. takto rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, čj. 9 As 52/2013-34).“

S devátým senátem lze souhlasit, že možnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na typovém důvodu zajištění. Z rozsudku devátého senátu nelze dovodit, že důvody zajištění § 124 odst. 1 písm. c) a d) paušálně vždy vylučují možnost použití zvláštního opatření. Jakkoliv v takovýchto případech bude volba zajištění pravidlem, i zde je nutno vždy zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince). Žalovaná musí při svém rozhodování vycházet z konkrétního jednání cizince a posoudit jeho věc v souladu se zásadou individualizace. Konkrétním specifikům a poměrům osoby cizince bude odpovídat i rozsah povinnosti žalované odůvodnit, proč neužila zvláštních opatření, ale cizince zajistila.“… Rozšířený senát tedy shrnuje, že důvody zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců paušálně nevylučují možnost použití zvláštního opatření (§ 123b téhož zákona). Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince).“

34. Soud shledal, že žalovaný předpoklady pro přistoupení k zajištění jako subsidiárnímu institutu popsané ve shora uvedeném rozhodnutí splnil, podrobně zjišťoval osobní, majetkové a rodinné poměry žalobce a vzal je v potaz při rozhodování, zda přistoupit k jeho zajištění či zda zvolit některé z alternativních opatření. Stejně tak žalovaný zvážil dosavadní chování žalobce, jeho pobytovou historii, respektování, či spíše nerespektování, právních předpisů České republiky a charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením. Své úvahy vycházející z konkrétních okolností případu pak dostatečným způsobem popsal na stranách 4 -7 napadeného rozhodnutí. V této souvislosti je deklarovaná vůle žalobce opustit území České republiky ve lhůtě určené rozhodnutím o správním vyhoštění nerozhodná, protože žalobce žádné ze svých tvrzení týkající se příprav na opuštění České republiky a překážek nezávislých na jeho vůli neprokázal. Naopak, ze skutečností zjištěných žalovaným vyplývá důvodná obava, že žalobce by případný výkon správního vyhoštění i nadále mařil.

35. V daném případě se o paušalizované rozhodnutí nejedná, žalovaný respektoval požadavek individualizace, přihlédl zejména k tomu, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně, bylo mu vydáno správní vyhoštění na dobu dvou let a výjezdní příkaz, dle kterého měl z České republiky vycestovat do 17. 8. 2020, což neučinil, bylo mu též stanoveno zvláštní opatření za účelem vycestování z území spočívající v povinnosti zdržovat se na určité adrese, každou její změnu bezodkladně hlásit policii a každé pondělí v 10:00 hodin se hlásit u žalovaného, přičemž žádnou z těchto povinností žalobce neplnil, změnu adresy nenahlásil, u žalovaného se rovněž pravidelně nehlásil.

36. Ve svých úvahách se žalovaný detailně zabýval též jednotlivými možnostmi zvláštních opatření podle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, u každého z těchto opatření zdůvodnil, proč k jejich uložení nelze v případě žalobce přistoupit, své závěry dostatečným, srozumitelným a přezkoumatelných způsobem odůvodnil, soud se s těmito závěry ztotožňuje.

37. Při posuzování možnosti uložení zvláštního opatření dle ust. § 123b odst. 1 písm. a) žalovaný vedle okolností uvedených výše pod bodem 35 navíc zohlednil, že žalobce nemá v ČR žádnou trvalou hlášenou adresu pobytu, ani žádný majetek, nejednalo se o jediný důvod neuložení tohoto opatření, žalovaný vycházel ze všech shora uvedených skutečností. Pokud žalobce již jednou dané zvláštní opatření neplnil a opakovaně se dopustil porušení právních předpisů ČR, je zde v kontextu výše uvedeného dáno důvodné nebezpečí, že by toto zvláštní opatření neplnil ani nadále. Soud nemá k odůvodnění žalovaného v tomto smyslu žádné výhrady. Obdobná argumentace platí v případě posuzování možnosti zvláštního opatření uvedeného pod bodem c) tj. povinnosti osobně se hlásit na policii v době policií stanovené, kdy ani toto opatření žalobce v minulosti ani v minimální míře bez zřejmého důvodu neplnil.

38. S ohledem na výše uvedené se soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že v případě žalobce byly splněny zákonné podmínky pro zajištění dle ustanovení § 124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců, přičemž soud neshledal u žalobce takové okolnosti, které by umožňovaly uložení zvláštních opatření. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno v souladu se zákonem.

39. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 25. září 2020

JUDr. Tomáš Louda v. r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru