Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

18 A 48/2020 - 67Rozsudek MSPH ze dne 03.03.2021

Prejudikatura

4 As 276/2017 - 116

7 A 73/2000

8 As 28/2011 - 78

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 As 98/2021

přidejte vlastní popisek

18 A 48/2020 - 67

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci

žalobce: J.B.

bytem XYZ

zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem sídlem Moskevská 637/6, Liberec

proti

žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6

za účasti: H.M. bytem ZYX

zastoupené Mgr. Ondřejem Čerychem, advokátem, sídlem Národní 31, Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 6. 2020, čj. O-447211/D20026932/2020/ÚPV

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „předseda Úřadu“) ze dne 29. 6. 2020, čj. O-447211/D20026932/2020/ÚPV (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým předseda Úřadu zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též Úřad“) ze dne 14. 2. 2020, čj. O-447211/D19011328/2019/ÚPV (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím Úřad rozhodl na základě návrhu osoby zúčastněné na řízení podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 441/2003 Sb.“), o zrušení slovní ochranné známky žalobce č. 293098 ve znění „Dobroděj“; dále též „napadená ochranná známka“), z důvodu jejího neužívání, a to s účinky ode dne 24. 1. 2019.

3. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 29. 6. 2020.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

4. Předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí. Současně shrnul obsah podaného rozkladu a procesního podání osoby zúčastněné na řízení v rámci řízení o rozkladu. Předseda Úřadu dále rekapituloval, že napadená ochranná známka s prioritou ze dne 10. 4. 2007 byla zapsána do rejstříku ochranných známek dne 3. 10. 2007 pro následující výrobky zařazené do tříd podle mezinárodního třídění výrobků a služeb: (32) pivo, nealkoholické nápoje; (33) alkoholické nápoje s výjimkou piva. Uvedl, že ke dni podání návrhu na zrušení napadené ochranné známky (tj. dne 24. 1. 2019) uplynulo více než pět let od jejího zápisu do rejstříku, čímž je splněna časová podmínka stanovená v § 13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. Rozhodným pětiletým obdobím k prokázání řádného užívání napadené ochranné známky je přitom dle předsedy Úřadu doba počínající dnem 23. 1. 2014 a končící dnem 23. 1. 2019. Na str. 9 – 11 Napadeného rozhodnutí pak předseda Úřadu rekapituloval doklady předložené žalobcem v průběhu řízení vedeného Úřadem a v průběhu řízení o rozkladu proti Prvostupňovému rozhodnutí.

K procesním otázkám

5. Předseda Úřadu dále posuzoval důvodnost námitek, jimiž žalobce Úřadu vytýkal, že nesprávně a nedostatečně zjistil skutkový stav věci a nezabýval se všemi skutečnostmi uváděnými vlastníkem, čímž porušil § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), že mu před vydáním rozhodnutí neumožnil vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, a dále také, že stran důkazů nebyl dostatečně poučen, nebyla mu dána možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a navrhnout další důkazy (proto nové důkazy předložil až spolu s rozkladem).

6. Předseda Úřadu konstatoval, že podnětem k zahájení správního řízení bylo v posuzované věci podání návrhu na zrušení ochranné známky pro neužívání podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., v němž jsou stanoveny hmotněprávní podmínky pro jeho uplatnění, které závisí na tom, zda se vlastníkovi napadené ochranné známky prostřednictvím věrohodných dokladů podaří prokázat, že v rozhodném období pěti let před podáním návrhu na její zrušení byla tato ochranná známka řádně užívána pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána v rejstříku. Poznamenal, že v souladu s § 45 odst. 2 zákona 441/2003 Sb. Úřad v řízení zahájeném na návrh rozhoduje v rozsahu podání účastníků a na základě důkazů účastníky označených. Zvláštností řízení o návrhu na zrušení ochranné známky z důvodu jejího neužívání je dle předsedy Úřadu skutečnost, že důkazní břemeno v tomto případě leží ve smyslu § 31a odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. plně na vlastníkovi a jeho schopnosti její řádné užívání spolehlivě doložit.

7. Předseda Úřadu doplnil, že v souladu s § 4 odst. 2 správního řádu Úřad poskytuje účastníkům i přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to k povaze věci potřebné. Tuto svou povinnost přitom Úřad podle předsedy Úřadu vůči žalobci plně splnil v průvodním dopise při postoupení návrhu na zrušení napadené ochranné známky dne 18. 2. 2019, resp. v jeho příloze (str. 3), kde uvedl důležité informace a doporučení týkající se návrhu na zrušení ochranné známky podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. Úřad přitom podle předsedy Úřadu nemůže s ohledem na nutnost zachování rovnosti účastníků řízení poskytovat jakékoliv právní rady nad rámec zmíněného § 4 odst. 2 správního řádu. Samotné vyhodnocení rizik správního řízení je vždy na účastnících, kteří mají právo se v řízení nechat zastupovat, čehož žalobce využil.

8. Z Prvostupňového rozhodnutí podle předsedy Úřadu vyplývá, že Úřad jako podklady pro rozhodnutí v této věci vzal samotný návrh osoby zúčastněné na řízení (resp. v něm uvedené tvrzení, že tato ochranná známka nebyla po nepřetržitou dobu 5 let řádně užívána pro výrobky, pro které je zapsána v rejstříku, a že pro její neužívání neexistují řádné důvody), ale především podání žalobce včetně přiložených důkazů. Návrh přitom Úřad postoupil v souladu s § 31a odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. žalobci k vyjádření a umožnil mu předložit důkazy o jejím řádném užívání, což žalobce učinil v podání doručeném Úřadu dne 23. 4. 2019. Předseda Úřadu zdůraznil, že podání vlastníka a důkazy o užívání napadené ochranné známky, včetně důkazů majících prokázat ospravedlňující důvody pro její neužívání, tak představují stěžejní část podkladů pro rozhodnutí o návrhu podaného podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. Podání osoby zúčastněné na řízení doručené Úřadu dne 22. 7. 2019 bylo replikou k vyjádření žalobce k návrhu. Ačkoli s ním nebyl žalobce seznámen, nejedná se dle předsedy Úřadu o porušení procesních pravidel či porušení povinnosti správního orgánu seznámit účastníky s podklady pro vydání rozhodnutí, neboť stěžejními podklady pro vydání Prvostupňového rozhodnutí byly vyjádření žalobce a především důkazy, které ke svému vyjádření žalobce přiložil. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení k předloženým důkazům o užívání představuje dle předsedy Úřadu „pouhý názor na předložené důkazy o užívání, přičemž správní orgán je povinen tyto důkazy zhodnotit sám (§ 50 zákona č. 500/2004 Sb.)“. Žalobce přitom mohl podle předsedy Úřadu kdykoli před vydáním rozhodnutí o návrhu požádat o zaslání repliky či využít svého práva nahlížet do spisu, což však neučinil. Přistoupení na argumentaci žalobce by dle předsedy Úřadu vedlo „k absurdnímu řetězení vyjádření účastníků řízení a v podstatě nekonečnému shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí, což by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení zakotvenou v § 6 zákona č. 500/2004 Sb.“.

9. Předseda Úřadu shrnul, že zákonné povinnosti ve smyslu § 31a odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. tedy Úřad dostál, nedopustil se žádného procesního pochybení, přičemž nedošlo k porušení práva vlastníka na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, neboť důkazní břemeno leží na vlastníkovi a podklady pro vydání rozhodnutí tedy poskytl on sám.

K řádnému užívání napadené ochranné známky v rozhodném období

10. Předseda Úřadu se dále zabýval posouzením otázky, zda žalobce důkazy předloženými v řízení před Úřadem prokázal řádné užívání napadené ochranné známky v rozhodném pětiletém období pro výrobky, pro něž je zapsána v rejstříku. V návaznosti na rekapitulaci závěrů vyslovených Úřadem k žalobcem předloženým důkazům provedl předseda Úřadu v reakci na rozkladové námitky vlastní posouzení žalobcem tvrzených a doložených skutečností; dospěl přitom k následujícím závěrům.

11. Předseda Úřadu uvedl, že předložené důkazy nasvědčují podnikatelskému záměru žalobce vyrábět vlastní pivo pod označením „Dobroděj“, k jehož realizaci též učinil určité kroky. Žalobce však dle předsedy Úřadu nijak nedoložil, že toto pivo skutečně vyrobil a pod napadenou ochrannou známkou (opatřené zmíněnou etiketou) uvedl na český trh a rovněž je i propagoval podle ujednání v jím doložené smlouvě. Sám žalobce ostatně podle předsedy Úřadu opakovaně potvrdil, že dosud napadenou ochrannou známku ani nezačal na relevantním obchodním trhu skutečně užívat.

12. K námitce poukazující na to, že namítanou ochrannou známku v rozhodném období užívala s jeho souhlasem osoba zúčastněná na řízení na pivu „Berounský jubilejní Dobroděj pivo světlý speciál“, a to nejméně v období ode dne 23. 6. 2018 do dne 31. 7. 2018, k čemuž předložil doklad č. 1, č. 2 a č. 4, předseda Úřadu předeslal, že i v případě užívání se souhlasem vlastníka ochranné známky podle § 13 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. se musí jednat o užívání řádné ve smyslu § 13 odst. 1 a 2 téhož zákona, nikoli symbolické, zejména za účelem udržení jejího zápisu v rejstříku. V návaznosti na vlastní provedené hodnocení důkazů (dokladů č. 1 - 3) byl předseda Úřadu na rozdíl od Úřadu a žalobce přesvědčen, že pokud žalobce teprve dva měsíce poté, co mu byl doručen návrh na zrušení napadené ochranné známky, udělil osobě zúčastněné na řízení dodatečně souhlas k jejímu užití, a to formou nevýhradní bezúplatné a časově omezené licence (tj. zpětně pro dobu, kdy se konala daná akce), lze mít důvodně za to, že tak učinil pouze za účelem udržení zápisu své ochranné známky v rejstříku (a tedy i práv k ní). V takovém případě se dle předsedy Úřadu nemůže jednat o užívání ochranné známky ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb., jak se žalobce mylně domnívá. Dle předsedy Úřadu je totiž zřejmé, že žalobcem dodatečně poskytnutou licenci na užívání napadené ochranné známky osoba zúčastněná na řízení neakceptovala, když ve svém vyjádření k rozkladu odmítla veškeré argumenty žalobce a navrhla potvrzení Prvostupňového rozhodnutí o zrušení předmětné ochranné známky, mj. proto, že vlastník předloženými důkazy nedoložil její řádné užívání. Žalobce nadto výrobek (pivo) osoby zúčastněné na řízení účelově spojuje se svou etiketou v podobě (doklad č. 4), jejíž text vyjma samotného označení „Dobroděj“ nekoresponduje s textem etikety na pivu osoby zúčastněné na řízení. Žalobce přitom podle předsedy Úřadu potvrdil i to, že k užití napadené ochranné známky osobou zúčastněnou na řízení došlo pouze pro výrobu malého množství piva po dobu okolo pěti měsíců.

13. K námitkám vytýkajícím neprovedení důkazních prostředků o dodaných (cca 160 ks) prázdných lahvích s předmětnou etiketou panu V. (ze SRN) a panu S. (doklady č. 6) a navrženého výslechu svědků předseda Úřadu uvedl, že Úřad na str. 8 Prvostupňového rozhodnutí dostatečně zřejmým způsobem vysvětlil důvody, proč je důkaz o poskytnutí cca 160 ks prázdných lahvích s předmětnou etiketou pro prokazovaný účel irelevantní. Nevhodně přitom označil tento důkaz za irelevantní, neboť se nejedná o důkaz, který by neprovedl a nezhodnotil, ale o důkaz, který je pro prokázání řádného užívání napadené ochranné známky nedostatečný. V jeho vyhodnocení se nicméně předseda Úřadu s Úřadem ztotožnil s tím, že napadená ochranná známka je zapsána pro výrobky pivo, nealkoholické nápoje ve třídě 32 a alkoholické nápoje s výjimkou piva ve třídě 33, a tudíž povinností vlastníka je ochrannou známku řádně užívat právě pro tyto výrobky. Se zřetelem k § 13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. proto podle předsedy Úřadu důkaz žalobce o poskytnutí cca 160 ks prázdných lahví, tj. bez samotného výrobku „piva“, pro který je ochranná známka mj. zapsána, a to dvěma zájemcům pro sběratelské účely, nelze považovat za její řádné užívání ve smyslu § 13 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., byť byly opatřené předmětnou etiketou s ochrannou známkou „Dobroděj“. Kromě toho užíváním ochranné známky pro „sběratelské účely“ není naplněna podmínka řádného užívání ochranné známky, neboť jím se z povahy věci rozumí užívání v obchodním styku. Účelem a smyslem ochranné známky je totiž odlišit výrobky a služby jednoho subjektu od výrobků a služeb jiného subjektu (jak vyplývá z § 1a, § 8, § 13 zákona č. 441/2003 Sb.). Z důkazů č. 6 tak je dle předsedy Úřadu zřejmé, že jimi žalobce neoznačil zapsané výrobky (tj. piva, alkoholické a nealkoholické nápoje), přičemž ani způsob užití (sběratelské účely) neprokazuje řádné užívání napadené ochranné známky pro zapsané výrobky.

14. Pokud jde o umisťování ochranné známky též na obalech výrobků ve smyslu § 13 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb. (přímo navazující na § 13 odst. 1), předseda Úřadu konstatoval, že některé druhy výrobků nelze přímo označit ochrannou známkou, např. s ohledem na jejich tekutou formu, což je případ i zapsaných alkoholických a nealkoholických nápojů ve třídě 32 a 33. Tyto nápoje jsou na trhu obvykle spotřebitelské veřejnosti nabízeny v lahvích (jejich obalech), které jsou opatřeny (etiketou s) ochrannou známkou. Žalobce tedy napadenou ochrannou známku podle předsedy Úřadu neužíval pro výrobky nealkoholické a alkoholické nápoje, včetně piva, pro které je zapsána v rejstříku, a to na relevantním trhu a vůči relevantní spotřebitelské veřejnosti, které jsou tyto výrobky určeny, ale pouze na prázdných lahvích (obalech piva) s předmětnou etiketou, které poskytl dvěma zájemcům pro sběratelské účely, mj. v množství cca 60 ks jednomu subjektu ze zahraničí (SRN), což rozhodně nelze považovat za užití napadené ochranné známky ve smyslu § 13 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb.

15. S ohledem na uvedené skutečnosti týkající se zhodnocení dokladů pod č. 6 shledal předseda Úřadu postup Úřadu „za nezávadný, pokud neprovedl výslechy pana V. a pana S., neboť lze důvodně předpokládat, že by o skutečnostech vypověděli totéž, co je obsahem jejich čestných prohlášení pod doklady č. 6, které orgán prvého stupně řízení již správně zhodnotil“. Doplnil, že „důkazní hodnota výslechu svědků je ve vztahu k listinným či obdobným důkazům v tomto typu řízení spíše podpůrná či doplňková. Jejich neprovedení bylo proto v souladu se zásadou hospodárnosti správního řízení“.

16. K předložené smlouvě o reklamě (doklad č. 7) předseda Úřadu dodal, že byla uzavřena na dobu určitou, tj. od 13. 1. 2013 do 31. 12. 2020, přičemž ačkoli pokrývá rozhodné pětileté období, žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že by se plnění dle této smlouvy (reklama piva „Dobroděj“ prostřednictvím horkovzdušného balonu v počtu min. dvou vzletů každý rok) realizovala, a tudíž, že by se relevantní spotřebitelská veřejnost s napadenou ochrannou známkou prostřednictvím sjednané reklamy seznámila. I v tomto případě se tak předseda Úřadu ztotožnil s hodnocením tohoto důkazu Úřadem s tím, že pro prokázání řádného užívání napadené ochranné známky je nedostatečný, a to i v souvislosti s ostatními doklady.

17. Předseda Úřadu v návaznosti na uvedené uzavřel, že žalobce prokázal pouze svůj podnikatelský záměr vyrábět pod napadenou ochrannou známkou vlastní pivo (nikoli ostatní zapsané nealkoholické a alkoholické výrobky ve třídách 32 a 33), k jehož realizaci učinil i určité kroky (nechal si vyrobit etikety s napadenou ochrannou známkou, zajistil určité množství prázdných lahví pro pivo, uzavřel smlouvu o reklamě na pivo „Dobroděj“). Tyto důkazy, předložené v prvostupňovém řízení, jednotlivě i ve vzájemné souvislosti svědčí jedině o přípravách na výrobu piva, jak ostatně vyplývá rovněž ze samotného vyjádření žalobce, jakož i z důkazů, které předložil společně s rozkladem. Předseda Úřadu považoval za významné, že k realizaci výroby vlastního piva označeného napadenou ochrannou známkou žalobcem dosud nedošlo (kromě výroby zkušebního vzorku v roce 2010, což ale nespadá do rozhodného období) a v rozhodném pětiletém období nedocházelo ani k užívání této ochranné známky osobou zúčastněnou na řízení pro pivo se souhlasem vlastníka ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. Napadená ochranná známka tedy v rozhodném pětiletém období neplnila na daném segmentu trhu (alkoholických a nealkoholických nápojů) svou základní funkci – označení obchodního původu výrobků.

18. Předseda Úřadu doplnil, že jakkoli i samotná příprava užívání ochranné známky může za určitých okolností prokázat její řádné užívání ve smyslu § 13 zákona č. 441/2003 Sb., v posuzované věci nelze po posouzení předložených dokladů k takovému závěru dospět, neboť veškerá příprava měla doposud jen interní charakter a spotřebitel se nijak nemohl seznámit s tím, že žalobce chystá výrobu piva označeného napadenou ochrannou známkou. Jako řádné užívání by mohla být podle předsedy Úřadu uznána příprava, např. ve formě propagace před samotným užíváním, která by ale byla cílena na relevantní spotřebitele, za účelem nabídnout jim nový výrobek, resp. oznámit, že na trh bude uveden nový výrobek. Žalobce však podle předsedy Úřadu žádné takové důkazy, které by svědčily o tom, že relevantní spotřebitel se mohl s napadanou ochrannou známkou seznámit v souvislosti s chráněnými výrobky žalobce před jejich uvedením na trhu, v celém průběhu řízení nenabídl.

19. K důkazům nově předloženým v řízení o rozkladu (doklady č. 9 až 15) předseda Úřadu konstatoval, že v případě nedoložení řádného užívání ochranné známky před Úřadem by mechanické uplatnění koncentrační zásady dle § 82 odst. 4 správního řádu vyústilo nejen v potlačení a významné oslabení principu materiální pravdy, ale zrušením vlastnických práv k ochranné známce by vedlo i k hrubému zásahu do subjektivního práva vlastnického. Předseda Úřadu nicméně uzavřel, že nově předložené důkazy, i kdyby byly předloženy již v prvostupňovém řízení, by s ohledem na svůj charakter nemohly prokázat řádné užívání napadené ochranné známky pro konkrétní výrobky, neboť v nich chybí jakákoliv vazba na napadenou ochrannou známku, na výrobky, pro které je zapsána, a na spotřebitelskou veřejnost, které jsou tyto výrobky určeny. Jedná se o doklady, které se týkají pouze interních záležitostí vlastníka, a po kvalitativní stránce nesplňují předpoklady kladené na důkazy k řádnému užívání napadené ochranné známky, když pouze přispívají k již výše uvedeným doloženým tvrzením žalobce ohledně jeho záměru vyrábět své vlastní pivo pod napadenou ochrannou známkou.

20. Podle předsedy Úřadu se tak žalobci nepodařilo unést důkazní břemeno, a řádné užívání napadené ochranné známky tedy neprokázal. Korekce závěru Úřadu při hodnocení důkazů o užívání napadené ochranné známky osobou zúčastněnou na řízení v období od 23. 6. 2018 do 31. 7. 2018 přitom neměla podle předsedy Úřadu na tento závěr žádný vliv.

21. K tvrzeným ospravedlňujícím důvodům neužívání napadené ochranné známky předseda Úřadu v návaznosti na identifikaci obecných východisek podotknul, že napadená ochranná známka po více než deset let není řádně užívána a neplní tak na trhu svou základní funkci – označení obchodního původu výrobků. Nezpochybnil těžkou životní situaci, ve které se žalobce ocitl; měl však za to, že pokud byl žalobce dbalý svého práva k napadené ochranné známce, když osobu zúčastněnou na řízení upozornil na jeho porušení nedovoleným užíváním napadené ochranné známky a požadoval po ní náhradu škody, měl být dbalý rovněž své povinnosti tuto ochrannou známku řádně užívat, a to pokud nemohl sám, tak alespoň prostřednictvím třetích osob, s jeho souhlasem. Předseda Úřadu doplnil, že „poněkud v rozporu s tvrzením vlastníka o nemožnosti vyrábět pivo jsou jeho kroky svědčící o přípravách výroby“, a přisvědčil Úřadu, že žalobce mohl poskytnout souhlas s užíváním své ochranné známky jinému subjektu, a to tím spíše, když byl osobou zúčastněnou na řízení na následky neužívání napadené ochranné známky upozorněn a (v rámci smírného řešení sporu mezi nimi) mu bylo navrhnuto, aby jí poskytl nevýhradní bezúplatnou licenci k jejímu užívání, což by bylo považováno za užívání ochranné známky. Žalobce však na tento návrh nepřistoupil, resp. přistoupil až poté, co mu byl doručen návrh na zrušení jeho ochranné známky pro neužívání. Za řádný důvod neužívání napadené ochranné známky pak nelze podle předsedy Úřadu považovat to, že žalobce je fyzickou osobou, chce svůj podnikatelský záměr (výroba vlastního piva pod předmětnou ochrannou známkou) realizovat sám a že tento svůj sen a dlouhodobý plán nechtěl přenechat komukoli jinému. Dle předsedy Úřadu tak mohl žalobce učinit pouze po dobu určitou. S ohledem na uvedené nepovažoval předseda Úřadu avizované důvody za řádné důvody pro neužívání napadené ochranné známky.

22. K námitce, že návrh na zrušení napadené ochranné známky je nedůvodný a šikanózní (zneužitím práva), předseda Úřadu poznamenal, že řízení o návrhu na zrušení ochranné známky je řízení inter partes ovládané dispoziční zásadou, přičemž podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. může návrh na zrušení ochranné známky podat jakákoliv osoba a není nutné, aby byla napadenou ochrannou známkou dotčena na svých právech, resp. takové skutečnosti dokazovala či dokonce vysvětlovala pohnutky, které ji k podání návrhu vedly. Úřad tedy podle předsedy Úřadu nezkoumá, co bylo příčinou podání návrhu, např. zda má osoba zúčastněná na řízení v úmyslu napadenou ochrannou známku užívat. Předseda Úřadu zopakoval, že osoba zúčastněná na řízení nadto měla snahu získat od žalobce souhlas s užíváním napadené ochranné známky, a to poskytnutím nevýhradní bezúplatné licence; žalobce však na návrh nepřistoupil, resp. přistoupil na něj až poté, co mu byl doručen návrh na zrušení jeho ochranné známky, což však již nemůže mít účinky pro toto řízení.

23. Předseda Úřadu uzavřel, že žalobce neprokázal, že napadená ochranná známka byla v rozhodné době řádně užívána pro výrobky, pro které je zapsána v rejstříku, a zároveň neprokázal řádné důvody pro její neužívání, proto ji bylo nutné dle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. zrušit, přičemž účinky zrušení podle § 31a odst. 5 zákona č. 441/2003 Sb. nastávají ode dne podání návrhu na její zrušení, tj. ode dne 24. 1. 2019.

III. Žaloba

24. Žalobce v podané žalobě předeslal, že postupem žalovaného bylo zasaženo do jeho základního procesního práva na spravedlivý proces, kdy mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, a byly porušeny základní zásady správního řízení. Napadené rozhodnutí pak podle žalobce rovněž spočívá na nesprávné správní úvaze a nesprávném právním hodnocení věci. Žalobní námitky soud pro přehlednost podřadil pod celkem 3 žalobní body

25. Pod prvním žalobním bodem žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného k námitkám poukazujícím na porušení § 36 odst. 3 správního řádu v prvostupňovém řízení, v důsledku čehož mu měla být odňata možnost se k replice osoby zúčastněné na řízení vyjádřit a navrhnout další důkazy k prokázání svých tvrzení, a byl tak omezen na svém právu na spravedlivý proces. Namítal, že správní orgány v řízení, v němž se, ač subsidiárně, použije správní řád, musí umožnit účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný proto měl podle žalobce povinnost seznámit jej se všemi podklady pro vydání rozhodnutí, tedy i s replikou osoby zúčastněné na řízení, a umožnit mu se k těmto podkladům vyjádřit. Argument předsedy Úřadu, že žalobce mohl požádat o zaslání této repliky, je dle žalobce absurdní, když žalobce o existenci této repliky nevěděl a ani vědět nemohl, protože nebyl ze strany žalovaného informován o tom, že replika byla podána.

26. Žalobce doplnil, že správní orgány pro dodržení své povinnosti umožnit účastníkům seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim zasílají účastníkům řízení výzvu k seznámení se s podklady a k vyjádření k nim a dávají k tomuto úkonu účastníkům lhůtu. Tímto postupem je zajištěno, že účastník se dozví o všech podkladech pro vydání rozhodnutí, může využít svého práva k těmto podkladům se ve lhůtě vyjádřit, případně nechá lhůtu propadnout, a správní orgán po uplynutí této lhůty vydá rozhodnutí, ve kterém se vypořádá s případnými námitkami účastníků uvedenými v jejich vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Tímto je tedy zajištěno, aby nedocházelo k nekonečnému shromažďování podkladů a rozhodnutí tak mohlo být vydáno v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení při zajištění základních procesních práv účastníků. Ani uvedený argument předsedy Úřadu o absurdním řetězení vyjádření a nekonečném shromažďování podkladů tedy podle žalobce neobstojí.

27. Předseda Úřadu tak podle žalobce nejen aproboval postup Úřadu, kterým byl žalobce zkrácen na právu na spravedlivý proces, když mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nadto sám tento postup při svém rozhodování opakoval a opětovně tak zatížil řízení závažnou vadou. Předseda Úřadu totiž žalobci před vydáním Napadeného rozhodnutí nedal možnost seznámit se s podklady pro vydání tohoto rozhodnutí a vyjádřit se k nim, když se žalobce až z Napadeného rozhodnutí dozvěděl, že osoba zúčastněná na řízení podala vyjádření k rozkladu žalobce. Žalobci bylo tímto postupem podle jeho přesvědčení opětovně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, když mu byla odňata možnost se k tomuto vyjádření osoby zúčastněné na řízení vyjádřit, případně navrhnout k provedení další důkazy.

28. Námitkami soustředěnými soudem pod druhým žalobním bodem žalobce namítal, že žalovaný porušil základní zásadu správního řízení obsaženou v § 2 odst. 3 správního řádu, dle které správní orgán šetří práva účastníků nabytá v dobré víře. Žalobci jako fyzické osobě byla udělena ochranná známka, přičemž žalobce si chce splnit svůj sen a vyrábět vlastní pivo pod předmětnou ochrannou známkou, kterou nabyl v dobré víře v to, že mu do ní nebude jiným (subjektem) zasahováno. Žalobce považoval návrh na zrušení jeho ochranné známky za šikanózní a rozporný s dobrými mravy, kdy osoba zúčastněná na řízení je vedena snahou získat bezplatně žalobcovu ochrannou známku bez povinnosti uzavřít licenční smlouvu. Žalobce doplnil, že pokud předseda Úřadu uvádí, že nezkoumá, co bylo příčinou podání návrhu na zrušení ochranné známky, měl by postupovat v souladu se základními zásadami správního řízení a šetřit práva nabytá v dobré víře, rovněž i postupovat v souladu s obecnými zásadami občanského práva, kdy by šikanózní výkon práva (resp. výkon právo zneužívající) neměl požívat právní ochrany a neměl by být správními orgány aprobován.

29. Pod třetím žalobním bodem pak žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného a namítal nesprávné hodnocení předložených důkazů a nesprávné právní posouzení věci.

30. Žalobce jednak nesouhlasil se závěrem, že užívání ochranné známky osobou zúčastněnou na řízení v období od 23. 6. 2018 do 31. 7. 2018 na základě dodatečně udělené licence nelze považovat za užívání ochranné známky vlastníkem ve smyslu § 13 odst. 3 zákona. Dle názoru žalobce šlo v daném případě o užívání vlastníkem ve smyslu uvedeného ustanovení zákona, „protože, pokud by tomu bylo tak, jak uvádí předseda žalovaného, že osoba zúčastněná na řízení licenci neakceptovala, šlo by o z její strany neoprávněné užívání ochranné známky a o porušení práv k ochranné známce, kdy žalobce by měl po osobě zúčastněné na řízení právo požadovat náhradu škody za toto neoprávněné užití ochranné známky“. Žalobce byl přesvědčen, že užívání ochranné známky osobou zúčastněnou na řízení v období od 23. 6. 2018 do 31. 7. 2018 na základě souhlasu žalobce je nutné považovat za její užívání ve smyslu § 13 odst. 3 zákona. K závěru žalovaného, že toto užívání bylo pouze symbolické, a proto ho nelze považovat za užívání řádné a dostatečné, žalobce namítl, že zákon nestanoví žádný potřebný rozsah (jak časový, tak množstevní) ani množství, hovoří pouze o řádném užívání. Podmínka užívání zde byla dle názoru žalobce splněna. Argumentace žalovaného o symbolickém užívání je dle názoru žalobce absurdní. Pokud bylo doloženo užívání ochranné známky na základě licence třetím subjektem, nelze dle žalobce dospět k tomu, že toto užívání bylo pouze symbolické a nebude se proto za řádné užívání považovat.

31. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem předsedy Úřadu, že všechny žalobcem předložené důkazy prokazují pouze podnikatelský záměr žalobce vyrábět pivo, svědčí jen o přípravě žalobce a jedná se jen o doklady týkajících se interních záležitostí žalobce. Měl za to, že předseda Úřadu při hodnocení těchto důkazů nepostupoval správně, nesprávně právně věc posoudil a užil správní uvážení způsobem, který neobstojí. K závěru žalovaného, že žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že by se plnění dle smlouvy o reklamě (doklad č. 7) realizovala, a tudíž by se mohla na základě této reklamy relevantní spotřebitelská veřejnost seznámit s ochrannou známkou, žalobce uvedl, že důkazem o této skutečnosti a rovněž i důkazem o plnění dle této smlouvy je samotná smlouva, která byla uzavřena a dle které smluvní strany postupují. Dle žalobce nelze zpochybňovat tento důkaz a požadovat pro něj další důkazy, když vycházíme z obecného pravidla, že smlouvy se mají dodržovat. Při tomto hodnocení důkazu se nadto projevuje právě zkrácení žalobcova práva na seznámení s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim, kdy postupem žalovaného před vydáním Prvostupňového rozhodnutí byl zkrácen na právu tyto důkazy navrhnout, učinil tak v „odvolacím“ řízení s tím, že proti rozhodnutí předsedy žalovaného již není žádný řádný opravný prostředek přístupný (tj. byla mu odňata možnost řádného přezkumu v rámci správního řízení).

32. Žalobce namítal, že všechny jím předložené důkazy (faktura za tisk 300 ks etiket k ležáku „Dobroděj“, doklad předání cca 160 ks prázdných lahví s předmětnou etiketou panu V. ze SRN a panu S., smlouva o reklamě, revizní knihy k tankům na pivo, doklad o vlastnictví vhodných prostor pro výrobu piva včetně souhlasu sousedů k provozu malého pivovaru, faktura na nákup nerezového plechu pro výrobu varné a scezovací nádoby, tvrzení žalobce o existenci technologie pro výrobu piva, stejně jako dosavadní jednání žalobce, kdy v roce 2010 uvařil první várku piva), jasně prokazují, že žalobce má vůli ochrannou známku udržet a užívat za účelem výroby a prodeje piva s názvem Dobroděj.

33. Žalobce byl nadále přesvědčen, že osobní péče o člena rodiny je řádným důvodem, pro který nemusí být ochranná známka fakticky a v určitém dostatečném rozsahu užívána. Žalobce přitom nechtěl licenci udělit jiné osobě, neboť výroba vlastního piva pod předmětnou ochrannou známkou je jeho dlouholetý sen, přičemž nechce tento svůj sen a dlouhodobý plán přenechat komukoli jinému. Doplnil, že povinnost vlastníka ochranné známky udělit licenci jinému nevyplývá z žádného zákonného ustanovení; pokud předseda žalovaného tvrdí, že tak vlastník měl učinit, popírá tak dle žalobce svobodu vlastnického práva.

34. Žalobce shrnul, že všechny jím doložené skutečnosti zejména v jejich vzájemné kombinaci, prokazují, že aktivně a soustavně připravuje výrobu vlastního piva pod předmětnou ochrannou známkou, resp. to, aby tato ochranná známka byla v blízké budoucnosti řádně užívána. Předseda Úřadu podle žalobce tyto důkazy nesprávně hodnotil a věc nesprávně právně posoudil.

IV. Vyjádření žalovaného

35. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 26. 10. 2020 navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

36. K námitkám vzneseným pod prvním žalobním bodem žalovaný konstatoval, že návrh na zrušení napadené ochranné známky postoupil v souladu s § 31a odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. žalobci k vyjádření a současně mu umožnil předložit důkazy o jejím řádném užívání. Právě podání žalobce ze dne 23. 4. 2019 a důkazy o užívání napadené ochranné známky, včetně důkazů majících prokázat ospravedlňující důvody pro její neužívání tak podle žalovaného představují stěžejní část podkladů pro rozhodnutí o návrhu podaného podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. Podání osoby zúčastněné na řízení ze dne 22. 7. 2019 bylo replikou k vyjádření žalobce k návrhu; ač s ním žalobce nebyl seznámen, nejedná se dle žalovaného o porušení procesních pravidel či porušení povinnosti správního orgánu seznámit účastníky s podklady pro vydání rozhodnutí, neboť stěžejními podklady pro vydání Napadeného rozhodnutí bylo vyjádření žalobce a především důkazy, které ke svému vyjádření přiložil. Žalovaný trval na tom, že v daném typu řízení je to vlastník napadené ochranné známky, který musí prokázat opak tvrzení obsaženého v návrhu na zrušení, totiž že jeho ochranná známka byla v rozhodném období pěti let před podáním návrhu řádně užívána. To však žalobce v předmětném řízení neprokázal. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení k předloženým důkazům o užívání přitom podle žalovaného představuje pouhé její hodnocení k předloženým důkazům o užívání, přičemž správní orgán je povinen tyto důkazy zhodnotit sám. Osoba zúčastněná na řízení přitom podle žalovaného kromě výpisu z veřejného rejstříku nedoložila žádné jiné či nové podklady, než své názory a svá hodnocení, a to ani ve své replice k rozkladu žalobce ze dne 22. 4. 2020. Žalovaný měl proto za to, že v daném případě se s ohledem na výše uvedené o vadu nejednalo. Trval na tom, že řízení o návrhu na zrušení ochranné známky nelze neúměrně prodlužovat, a reprodukoval v tomto ohledu závěry vyslovené v odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Poukázal přitom na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 206/2014. Trval na tom, že se nedopustil žádného procesního pochybení a že nedošlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, neboť důkazní břemeno leží na vlastníkovi ochranné známky a žalovaný v daném případě vycházel pouze z podkladů předložených žalobcem.

37. K námitkám vzneseným pod druhým žalobním bodem žalovaný zopakoval, že řízení o návrhu na zrušení ochranné známky je řízení inter partes ovládané dispoziční zásadou, přičemž návrh na zrušení ochranné známky může podat jakákoliv osoba a není nutné, aby byla napadenou ochrannou známkou dotčena na svých právech, resp. takové skutečnosti dokazovala či dokonce vysvětlovala pohnutky, které ji k podání návrhu vedly. Žalovaný tedy nezkoumá, co bylo příčinou podání návrhu, např. zda má navrhovatelka v úmyslu napadenou ochrannou známku užívat; tyto okolnosti jsou podle žalovaného v daném řízení mimo rozsah zkoumaných a rozhodných okolností.

38. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkami vznesenými pod třetím žalobním bodem. Konstatoval, že pokud žalobce udělil osobě zúčastněné na řízení dodatečně souhlas k užití jeho ochranné známky na období od 23. 6. 2018 do 31. 7. 2018, tedy až po doručení návrhu na zrušení ochranné známky, nelze to považovat za dodatečné udělení licence, jelikož osoba zúčastněná na řízení licenci neakceptovala, jak ostatně sama uvádí. Pokud se žalobce domnívá, že tak došlo k porušení jeho práva k ochranné známce, je podle žalovaného v jeho možnostech domáhat se případné ochrany žalobou dle zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů.

39. Žalovaný dále konstatoval, že smlouva o reklamě (doklad č. 7) spadá sice do rozhodného pětiletého období před podáním návrhu, z její samotné existence však nelze odvodit, že se skutečně realizoval i její obsah a tudíž, že se relevantní spotřebitelská veřejnost skutečně měla možnost prostřednictvím sjednané reklamy seznámit s ochrannou známkou žalobce. Takovýto důkaz je tedy z pohledu žalovaného nedostatečný. I když se smlouvy mají dodržovat, samy o sobě ještě podle žalovaného neprokazují, že ochranná známka byla na základě takové smlouvy skutečně užívána a že spotřebitelé měli možnost se s výrobky/službami označenými touto ochrannou známkou seznámit na trhu.

40. K argumentu spočívajícímu v péči o nemocnou manželku žalovaný zopakoval, že nijak nezpochybňuje těžkou životní situaci žalobce; tato situace však dle něho není liberačním důvodem pro neužívání jeho ochranné známky. Poukázal přitom v tomto ohledu na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-246/05, Lidl, bod 55.

V. Podání osoby zúčastněné na řízení

41. Osoba zúčastněná na řízení v podání ze dne 12. 10. 2020 k námitkám vzneseným pod prvním žalobním bodem konstatovala, že spolu s žalovaným opakovaně upozorňovala na specifika řízení o návrhu na zrušení ochranné známky pro neužívání podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., v němž rozhoduje žalovaný na základě účastníky označených důkazů a neuplatní se tu tedy zásada materiální pravdy. Návrh na zrušení ochranné známky pro její neužívání podle ustanovení § 31 odst. 1 písm. a) zákona nemusí být ve smyslu ustanovení § 31 odst. 3 zákona doložen důkazy; důkazní břemeno je přeneseno na vlastníka napadené ochranné známky. V projednávaném případě obsahoval návrh na zrušení ochranné známky pro její neužívání toliko konstatování osoby zúčastněné na řízení, že žalobce jako vlastník napadené ochranné známky tuto ochrannou známku neužívá; návrh nebyl podpořen žádnými důkazy. Ze správního spisu přitom podle osoby zúčastněné na řízení vyplývá, že žalovaný žalobce seznámil se skutečností, že byl návrh na zrušení jeho ochranné známky pro neužívání podán, přičemž žádné další skutečnosti, resp. podklady pro rozhodnutí, které by pocházely od osoby zúčastněné na řízení, neexistují. Není tedy podle osoby zúčastněné na řízení zřejmé, s jakými podklady pro rozhodnutí nebyl žalobce v projednávaném případě žalovaným seznámen, a k porušení práva žalobce vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí tedy ve správním řízení prvního stupně zjevně nedošlo. Stejné závěry přitom podle osoby zúčastněné na řízení platí i pro řízení o rozkladu.

42. Osoba zúčastněná na řízení nesouhlasila ani s námitkami vznesenými pod druhým žalobním bodem. Uvedla, že ustanovení § 31 a § 45 zákona č. 441/2003 Sb. stanoví materiální podmínky a procesní pravidla pro zrušení zapsané ochranné známky, a to ve smyslu výše citovaného § 2 odst. 3 správního řádu. Zrušení platné ochranné známky pro neužívání je podle osoby zúčastněné na řízení zákonem předvídáno a jsou pro něj stanoveny jednoznačné podmínky. Pro úplnost dodala, že tato možnost je projevem zásady, podle níž by nikdo neměl držet formální práva na označení, kterých nevyužívá.

43. K námitkám uplatněným pod třetím žalobním bodem se pak osoba zúčastněná na řízení omezila na vyjádření, že ze správního spisu jakož i z obou rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se důkazy předloženými žalobcem zabýval a zhodnotil je zákonným způsobem a v souladu se svou dosavadní praxí v dané oblasti, přičemž dospěl k odůvodněnému závěru, že žalobce neprokázal užívání napadené ochranné známky. Dodala, že „k důkazům předloženým žalobcem spolu s rozkladem proti správnímu rozhodnutí prvního stupně pak žalovaný s ohledem na zákonnou koncentraci řízení přihlédnout“.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

44. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (soud jejich souhlas v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumoval). Soud nenařídil jednání ani k provedení žalobcem navrhovaných důkazů, všechny žalobcem označené důkazní prostředky jsou součástí správního spisu předloženého žalovaným, jehož obsahem se podle ustálené rozhodovací praxe správních soudů dokazování neprovádí.

45. V posuzované věci je předmětem sporu mezi účastníky posouzení otázky, zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud k návrhu osoby zúčastněné na řízení podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. zrušil napadenou ochrannou známku z důvodu jejího neužívání.

VI.A K tvrzenému porušení § 36 odst. 3 správního řádu

46. Předtím než soud přistoupil k vlastnímu posouzení merita věci, musel v logice uspořádání žalobních bodů posoudit důvodnost námitek, jimiž žalobce poukazoval na to, že žalovaný v průběhu řízení opakovaně porušil § 36 odst. 3 správního řádu, neseznámil jej se všemi podklady pro rozhodnutí a neumožnil mu se k jejich obsahu vyjádřit a navrhnout další důkazní prostředky. Žalobce poukazoval na to, že v prvostupňovém řízení nebyl seznámen s tím, že osoba zúčastněná na řízení podala k jeho vyjádření k návrhu na zrušení napadené ochranné známky repliku, resp. s obsahem této repliky, a nebylo mu umožněno mu se k tomuto podkladu vyjádřit, případně navrhnout další důkazní prostředky. Shodnou vadou měl řízení zatížit podle žalobce i předseda Úřadu, neboť se žalobce teprve z Napadeného rozhodnutí dozvěděl, že osoba zúčastněná na řízení podala vyjádření k rozkladu žalobce.

47. Soud připomíná, že podle § 36 odst. 3 věty první správního řádu přitom platí, že „nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal“.

48. Správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že smyslem a účelem úpravy obsažené v § 36 odst. 3 správního řádu je zajistit, aby účastník řízení seznal všechny podklady, které byly při rozhodování v jeho věci užity, a poskytnout mu procesní prostor seznámit se s obsahem spisu v době, kdy mezi seznámením s podklady rozhodnutí a vydáním rozhodnutí již není správní spis dále doplňován o další důkazní prostředky (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2013, čj. 1 As 85/2013 - 51, ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009 - 243, č. 2073/2010 Sb. NSS). Jak judikoval Nejvyšší správní soud, „ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu speciálně upravuje právo účastníka vyjádřit se bezprostředně před vydáním rozhodnutí ke všem shromážděným podkladům. Jelikož určení okamžiku, kdy lze zjištěný skutkový stav věci považovat za dostatečný (a lze proto přistoupit k vydání rozhodnutí) závisí na postoji správního orgánu, je logické, že účastník řízení může toto právo využít až poté, kdy je správním orgánem o tomto stavu řízení vyrozuměn. Konsekventně je proto povinností správního orgánu účastníka řízení na tento fakt upozornit, s čímž je logicky spojena i povinnost stanovit mu lhůtu, kdy lze toto procesní oprávnění vykonat“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020, čj. 3 As 209/2017 - 51).

49. Soudy v minulosti potvrdily, že neposkytne-li správní orgán účastníkovi možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, může takové porušení nabýt až rázu protiústavnosti (např. nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04). Ostatně právě proto judikatura vychází z teze, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí patří mezi stěžejní procesní práva účastníka správního řízení; v ústavní rovině je garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, čj. 2 As 60/2011 - 101).

50. Judikatura správních soudů tedy chrání účastníky, jejichž práva na seznámení se spisem byla skutečně porušena (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2016, čj. 9 As 226/2015 - 44, č. 3408/2016 Sb. NSS). Současně však ustáleně akcentuje, že procesní práva nelze uplatňovat samoúčelně, ale vždy jen ve vazbě na práva hmotná, k jejichž ochraně řádné zajištění procesních práv účastníka řízení slouží. Porušení § 36 odst. 3 správního řádu tak může být důvodem ke zrušení rozhodnutí tehdy, pokud mělo vliv na jeho zákonnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 225/2018 - 116, ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009 - 243, ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 As 24/2013 - 28, ze dne 28. 6. 2005, čj. 8 As 3/2005 - 86, ze dne 26. 11. 2008, čj. 2 As 54/2008 - 80 či ze dne 22. 1. 2009, čj. 6 As 16/2008 - 90). Podle konstantní rozhodovací praxe správních soudů je ostatně ve správním soudnictví vždy nutno posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, čj. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. 3. 2004, čj. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS).

51. Správní soudy přitom v této souvislosti opakovaně judikovaly, že je to žalobce, kdo má tvrdit a dokládat, jak se nerespektování § 36 odst. 3 správního řádu konkrétně dotklo jeho práv. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As 28/2011 - 78 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „(n)amítl-li žalobce v posuzované věci nemožnost seznámit se s podklady rozhodnutí, je (....) pro úspěšnost dané námitky nezbytné, aby žalobce upřesnil podklady, jež neměl k dispozici, a jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí. Jinak řečeno, žalobce musí popsat, co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo.“

52. Mezi účastníky není sporu o tom, že na řízení o návrhu na zrušení ochranné známky, podobně jako jiná řízení vedená žalovaným podle ustanovení zákona č. 441/2003 Sb., je subsidiárně aplikovatelná úprava obsažená ve správním řádu. Uvedený závěr ostatně zřetelně vyplývá z § 45 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., dle kterého „nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro řízení o ochranných známkách správní řád, s výjimkou ustanovení o ověřování plných mocí pro neurčitý počet řízení, o ověřování úředních razítek a podpisů na veřejných listinách vydaných orgány cizích států, o přerušení řízení, o lhůtách pro vydání rozhodnutí, o ochraně proti nečinnosti, dále z ustanovení o zvláštnostech řízení o rozkladu ustanovení o složení rozkladové komise a o možném způsobu ukončení řízení o rozkladu a ustanovení o zákazu změny napadeného rozhodnutí z důvodu ztráty možnosti odvolat se“.

53. Ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, resp. ustanovení upravující povinnost správního orgánu poskytnout účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, v těchto výlukách předvídaných v § 45 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. uvedeno není, a bude tedy zásadně subsidiárně aplikovatelné.

54. Použitelnost tohoto ustanovení a z něj dovozovaných judikatorních závěrů byla ostatně v minulosti opakovaně potvrzena správními soudy i ve vztahu k různým typům řízení vedených podle zákona č. 441/2003 Sb., a to i včetně řízení o rozkladu [srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, čj. 1 As 55/2008 - 156, ze dne 13. 3. 2013, čj. 1 As 157/2012 - 40, ze dne 19. 2. 2015, čj. 4 As 206/2014 - 46, ze dne 20. 6. 2019, čj. 9 As 458/2017 - 78, nebo ze dne 25. 3. 2020, čj. 4 As 276/2017 - 116, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, čj. 9 A 19/2011 - 84, týkající se právě řízení o návrhu na zrušení ochranné známky pro její neužívání dle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb.]. Jediným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu známým osmnáctému senátu zdejšího soudu, v němž kasační soud vyslovil odlišný názor, je rozsudek ze dne 5. 8. 2015, čj. 2 As 228/2014 - 48; v něm uvedený právní názor však byl vysloven ve vztahu k řízení o námitkách a byl založen výlučně na právní úpravě obsažené v § 26 zákona č. 441/2003 Sb. Soud se přitom za této situace přiklonil k právnímu názoru vyplývajícímu z jiných v tomto bodě rozsudku označených rozhodnutí správních soudů, jenž je dle jeho přesvědčení použitelný i na řízení vedená za účinnosti zákona č. 441/2003 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2019. Soud přitom neměl za to, že by z § 31a odst. 1 zákona

č. 441/2003 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2019, stejně jako z § 34 zákona č. 441/2003 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2018 eo ipso vyplývalo, že „tento zákon stanoví jinak“ ve smyslu § 45 odst. 1 tohoto zákona (úprava obsažená v § 31a odst. 1 či § 32a odst. 4 zákona v aktuálním znění se ostatně v rozhodných aspektech relevantně neodlišuje od úpravy obsažené v § 34 zákona č. 441/2003 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2018, z něhož správní soudy v uvedených rozhodnutích vycházely, resp. k němuž musely při svém rozhodování přihlížet, a při vědomí jehož existence aprobovaly subsidiární aplikovatelnost § 36 odst. 3 správního řádu).

55. Se zřetelem k právě uvedenému lze žalobci přisvědčit potud, že žalovaný před vydáním Prvostupňového rozhodnutí postupoval v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu, pokud žalobci procesně relevantním způsobem nevyjevil svůj záměr přistoupit ve věci k vydání rozhodnutí, neupozornil jej na to, že ve věci již bylo ukončeno shromažďování podkladů rozhodnutí a neumožnil mu tak se před vydáním rozhodnutí k věci znovu vyjádřit, a to se znalostí obsahu repliky osoby zúčastněné na řízení, s níž se mohl žalobce obeznámit prostřednictvím nahlížení do spisu. Na uvedeném závěru není v rozporu s názorem žalovaného s to ničeho změnit ani povaha řízení o návrhu na zrušení ochranné známky pro neužívání dle § 31 odst. 1 písm. a) a § 31a zákona č. 441/2003 Sb., resp. okolnost, že v tomto typu řízení žalovaný v souladu s § 45 odst. 2 tohoto zákona rozhoduje v rozsahu podání účastníků a na základě důkazů účastníky označených.

56. Tento závěr však v souladu se shora předestřenými východisky nemůže v žádném případě sám o sobě vyústit v závěr o nezákonnosti Napadeného rozhodnutí. Jak bylo vyloženo výše, porušení pravidel vyplývajících z § 36 odst. 3 správního řádu může být důvodem ke zrušení rozhodnutí toliko tehdy, pokud mělo vliv na jeho zákonnost.

57. Soud již výše upozornil, že bylo na žalobci, aby v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku kasačního soudu ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As 28/2011 - 78 konkretizoval podklady, jež neměl k dispozici, a specifikoval, jakým konkrétním způsobem mohlo tvrzené pochybení žalovaného ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí, resp. konkrétně namítat, co by se změnilo v případě, pokud by k takové procesní vadě nedošlo.

58. Žalobce se v tomto směru v podané žalobě omezil na obecnou námitku, že mu byla popsaným postupem žalovaného odňata možnost se k replice osoby zúčastněné na řízení vyjádřit a navrhnout další důkazy k prokázání svých tvrzení.

59. Soud ze správního spisu ověřil, že žalovaný sice v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí na podanou repliku k vyjádření žalobce k návrhu na zrušení napadené ochranné známky upozornil, ve svých skutkových a navazujících právních závěrech vyslovených v odůvodnění tohoto rozhodnutí však z jejího obsahu nijak relevantně nevycházel. Soud přitom v tomto ohledu považoval za důležité, že osoba zúčastněná na řízení v předmětném podání nepředestřela žádné relevantní důkazní prostředky, z nichž by žalovaný při hodnocení věci vycházel a s nimiž by shora popsaným způsobem žalobci neumožnil se seznámit. Z § 31a odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. ve spojení s § 45 odst. 2 tohoto zákona je zřejmé, že skutkové a navazující právní závěry musí být v tomto typu řízení založeny především na důkazech o užívání, které je povinen předložit vlastník napadené ochranné známky. Žalobci přitom byly nade vši pochybnost tyto důkazní prostředky známy, neboť je žalovanému sám předložil.

60. Omezuje-li se tak žalobce na shora reprodukovanou obecnou námitku, aniž by přitom specifikoval, jakým konkrétním způsobem by se situace změnila, pokud by jej žalovaný v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu vyrozuměl o ukončení shromažďování podkladů pro rozhodnutí, a označil, jaké konkrétní důkazní prostředky by snad byl býval v takovém případě předložil, nepochyboval soud o tom, že shora popsaná vada neměla v nyní posuzované věci vliv na zákonnost vydaného meritorního rozhodnutí.

61. Soud přitom nepřehlédl, že žalobce předložil další důkazní prostředky v rámci řízení o rozkladu, přičemž předseda Úřadu tyto důkazní prostředky vzdor pravidlům vyplývajícím z koncentrační zásady (srov. dále) provedl a poznatky z nich plynoucí vyhodnotil, přičemž v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vyložil důvody, pro které ani tyto důkazní prostředky nebyly podle jeho názoru způsobilé prokázat řádné užívání napadené ochranné známky v rozhodném období. Ze strany žalovaného se mu tedy vypořádání poznatků plynoucích dle přesvědčení žalobce z těchto v řízení o rozkladu předložených důkazních prostředků dostalo. I tato okolnost dále podporuje závěr, že popsaný nedostatek v postupu žalovaného nevyústil v řešeném případě v nezákonnost meritorního rozhodnutí.

62. Soud přitom zdůrazňuje, že žalobce k podané žalobě žádné další důkazní prostředky, v jejichž předložení by mu snad postup žalovaného ve správním řízení zabránil, nepřiložil, žádné takové důkazní prostředky ani blíže neoznačil a setrval v tomto směru ve zcela obecné rovině.

63. Předseda Úřadu tak podle přesvědčení soudu se zřetelem ke shora popsaným důvodům nepochybil a nezatížil Napadené rozhodnutí vadou, pokud Prvostupňové rozhodnutí z popsaných důvodů nezrušil.

64. Obdobně pak soud nemohl žalobci přisvědčit ani v námitce, že obdobnou vadou zatížil Napadené rozhodnutí předseda Úřadu, který žalobci před vydáním Napadeného rozhodnutí nedal možnost seznámit se s podklady pro vydání tohoto rozhodnutí a vyjádřit se k nim, když se žalobce až z Napadeného rozhodnutí dozvěděl, že osoba zúčastněná na řízení podala vyjádření k rozkladu žalobce a obsah jejího vyjádření, a žalobci tak byla odňata možnost se k tomuto vyjádření osoby zúčastněné na řízení vyjádřit, případně navrhnout k provedení další důkazy.

65. Jak bylo naznačeno výše, Nejvyšší správní soud v minulosti dovodil aplikovatelnost pravidel vyvěrajících z § 36 odst. 3 správního řádu i na řízení o rozkladu proti rozhodnutím žalovaného vydaným v různých typech řízení vedených podle zákona č. 441/2003 Sb. (srov. např. rozsudky ze dne 13. 3. 2013, čj. 1 As 157/2012 - 40, ze dne 20. 6. 2019, čj. 9 As 458/2017 - 78, nebo ze dne 25. 3. 2020, čj. 4 As 276/2017 - 116). Uzavřel přitom, že z § 93 odst. 1 ve spojení s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu nelze dovodit, že by se § 36 odst. 3 vztahoval pouze na případy, kdy dochází ke změně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nýbrž také na případy, kdy je odvolání zamítáno, či rozhodnutí rušeno a věc vracena zpět k dalšímu projednání. I v těchto případech nicméně opakovaně akcentoval potřebu posoudit, zda měla případná vada vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí o rozkladu.

66. Soud zdůrazňuje, že podle převažující ustálené rozhodovací praxe správních soudů k aplikaci § 36 odst. 3 správního řádu v odvolacím řízení nemusí odvolací správní orgán postupovat podle uvedeného ustanovení, pokud v odvolacím řízení neshromáždí žádné nové podklady (srov. rozsudek ze dne 16. 12. 2015, čj. 8 As 106/2015 - 33). Judikatura též dovodila obdobnou aplikaci tohoto pravidla pro případy doplnění odvolacího spisu o další písemnosti, které se nestanou podkladem odvolacího rozhodnutí (například dokumenty předložené jinými účastníky řízení – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2014, čj. 3 As 87/2013 - 31). I relevantní doktrinální závěry pak hovoří o tom, že vyjádření jiného účastníka řízení k odvolání či rozkladu není podkladem, k němuž by musel odvolací orgán odvolateli umožnit se vyjádřit, neobsahuje-li nové skutečnosti (srov. VEDRAL, J. Správní řád: Komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 404).

67. Soud ze správního spisu ověřil, že předseda Úřadu skutečně žalobce před vydáním Napadeného rozhodnutí neinformoval o tom, že osoba zúčastněná na řízení podala k rozkladu žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí dne 22. 4. 2020 vyjádření, ani žalobce neseznámil s tím, že ve věci zamýšlí vydat rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení přitom v podaném vyjádření nepředložila žádné důkazní prostředky, které by se staly podklady pro vydání Napadeného rozhodnutí, a omezila se fakticky toliko na právní argumentaci podporující podaný návrh, jemuž bylo Prvostupňovým rozhodnutím vyhověno, a zpochybňující validitu námitek uvedených v rozkladu žalobce proti tomuto rozhodnutí.

68. Soud má za to, že za dané situace předseda Úřadu nepostupoval v řízení o rozkladu v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu, neboť smyslem tohoto ustanovení je pro účely odvolacího řízení zajistit, aby byl účastník odvolacího řízení (řízení o rozkladu) seznámen s podklady pro rozhodnutí, o něž je řízení v této fázi nově doplňováno. V řízení o rozkladu přitom v tomto směru nedošlo k doplnění podkladů rozhodnutí o podklady, které by nebyly žalobci známy. I pokud by snad však neinformování žalobce o podaném vyjádření k jeho rozkladu ze strany osoby zúčastněné na řízení v rozporu s právě uvedeným závěrem soudu formálně představovalo vadu řízení, nepochyboval soud o tom, že taková případná vada neměla ani v tomto případě žádný vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí. Ani v tomto případě totiž žalobce nijak konkrétně nespecifikoval, jakým konkrétním způsobem měl být připraven o právo vyjádřit se k tomuto podání, resp. jaká konkrétní tvrzení a argumenty a především důkazní prostředky by byl býval v takovém případě vznesl.

69. Soud tak se zřetelem ke shora uvedeným důvodům neshledal námitky vznesené pod prvním žalobním bodem opodstatněnými.

VI.B K posouzení otázky (ne)užívání napadené ochranné známky v rozhodném období

70. Soud dále přistoupil k posouzení samotného merita věci. Na půdorysu námitek vznesených pod druhým a třetím žalobním bodem tedy zkoumal, zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud k návrhu osoby zúčastněné na řízení podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. zrušil napadenou ochrannou známku žalobce z důvodu jejího neužívání.

Právní a judikatorní východiska

71. Městský soud v Praze úvodem připomíná, že podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. platí, že „Úřad zruší ochrannou známku v řízení zahájeném na návrh třetí osoby, jestliže ochranná známka nebyla po nepřetržitou dobu 5 let předcházejících podání návrhu na její zrušení řádně užívána pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, a pro neužívání neexistují řádné důvody; k užívání, které bylo zahájeno, popřípadě v němž bylo pokračováno po pětiletém neužívání ochranné známky ve lhůtě 3 měsíců před podáním návrhu, se nepřihlíží, pokud přípravy pro započetí užívání nebo pokračování v užívání nastaly až poté, co se vlastník dozvěděl o tom, že by mohl být podán návrh na zrušení ochranné známky“.

72. Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 441/2003 Sb. platí, že „pokud do 5 let ode dne zápisu ochranné známky do rejstříku nezačal vlastník ochrannou známku řádně užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo přerušeno nejméně na nepřetržitou dobu 5 let, nastávají následky podle § 10a, 26a, 31 nebo 32c, ledaže pro neužívání existují řádné důvody“.

73. Z odstavce 2 uvedeného ustanovení vyplývá, že „za řádné užívání ochranné známky podle odstavce 1 se považuje rovněž

a) užívání ochranné známky v podobě, která se od podoby, ve které byla ochranná známka zapsána, liší prvky neměnícími její rozlišovací způsobilost, bez ohledu na to, zda je ochranná známka v užívané podobě rovněž zapsána jako jiná ochranná známka téhož vlastníka,

b) umísťování ochranné známky na výrobcích nebo na jejich obalech pouze pro účely vývozu“.

74. Odstavec 3 tohoto ustanovení pak normuje, že „užívání ochranné známky se souhlasem vlastníka ochranné známky a užívání kolektivní a certifikační ochranné známky osobou, která má oprávnění ji užívat, se považuje za užívání vlastníkem“.

75. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. platí, že „Úřad vyrozumí vlastníka ochranné známky o návrhu na zrušení ochranné známky a stanoví mu lhůtu, ve které se může k návrhu vyjádřit, a v případě návrhu podle § 31 odst. 1 písm. a) předložit důkazy o řádném užívání. Úřad o návrhu rozhodne i v případě, že se vlastník k návrhu ve stanovené lhůtě nevyjádří“.

76. Z odstavce 3 tohoto ustanovení se podává, že „zjistí-li Úřad, že návrh na zrušení ochranné známky není důvodný, návrh zamítne“. Podle odstavce 4 pak naopak platí, že „zjistí-li Úřad, že existuje důvod zrušení uvedený v § 31, ochrannou známku zruší. Je-li důvod zrušení pouze ve vztahu k některým z výrobků nebo služeb, pro které je ochranná známka zapsána, Úřad ochrannou známku zruší v rozsahu těchto výrobků nebo služeb“.

77. Uvedená ustanovení představují transpozici úpravy obsažené v právu Evropské unie [původně směrnice č. 89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, posléze směrnice č. 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, resp. aktuálně účinná směrnice č. 2015/2436/EU, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (dále též „Směrnice“)]. Současně nelze přehlédnout, že ochrana národních ochranných známek v členských státech Evropské unie existuje souběžně s ochranou známek EU na úrovni Evropské unie, jež je aktuálně upravena nařízením č. 2017/1001, o ochranné známce Evropské unie.

78. Správní soudy přitom ve své rozhodovací praxi přísně vycházejí z eurokonformního výkladu relevantních hmotněprávních pojmů známkového práva a reflektují účel vymezený v harmonizačních směrnicích, přičemž v nich stanovená pravidla vykládají v souladu s rozhodovací praxí SDEU. Výklad vnitrostátního známkového práva tak ovlivňují judikatorní závěry SDEU interpretující obsahově podobné či shodné instituty upravené v právních předpisech známkového práva EU. Nejinak je tomu i v otázkách souvisejících se zrušením ochranné známky pro její neužívání a tedy ve věci výkladu pojmů „řádné užívání ochranné známky“ a „řádné (dle Směrnice náležité) důvody pro neužívání ochranné známky“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2007, čj. 3 As 8/2007 - 83, či ze dne 1. 9. 2016, čj. 10 As 227/2015 - 38 ). SDEU ostatně také ustáleně judikuje, že pojem „řádné užívání“ je autonomní pojem unijního práva (srov. např. rozsudek ze dne 11. 3. 2003 ve věci C-40/01, Ansul BV proti Ajax Brandbeveiliging BV, body 25 až 31; dále též „Ansul“).

79. Z citované právní úpravy transponující především ustanovení čl. 16 a 19 Směrnice plyne, že ochranná známka jako rozlišovací označení má význam pouze tehdy, je-li řádně užívána. Proto má vlastník ochranné známky podle § 13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. povinnost ochrannou známku užívat. Ochranná známka, která není reálně užívána, postrádá svůj smysl, neboť se stává pouhou překážkou pro zápis jiných zaměnitelných označení, která by mohla být svými vlastníky skutečně užívána. Na druhou stranu je zřejmé, že nelze požadovat po vlastníku ochranné známky, aby ji řádně využíval bezprostředně po jejím zápisu. Zápis ochranné známky je výsledkem podnikatelské či ekonomické úvahy majitele ochranné známky, který může, např. z opatrnosti, usilovat o její zapsání s předstihem (dříve než plánuje uskutečnit svůj podnikatelský záměr), anebo se mohou změnit podmínky pro uskutečnění tohoto záměru a je třeba jej posunout. Zákonná úprava požadavek určité flexibility respektuje, neboť stanoví právní následky pro neužívání ochranné známky až po pěti letech od zápisu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, čj. 7 As 39/2008 - 113, či ze dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 168/2012 - 71). Do uplynutí této lhůty poskytuje ochranné známce plnou ochranu pouhý formální zápis.

80. SDEU vyložil pojem „řádné užívání ochranné známky“ jako užívání v souladu s její hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána a užívána za účelem vytvoření nebo zachování odbytiště těchto výrobků a služeb, s výjimkou užívání symbolické povahy, jehož jediným účelem je zachování práv z ochranné známky (bod 43 rozsudku ve věci Ansul). V jiných rozhodnutích SDEU v tomto směru uzavřel, že aby bylo možné mít za to, že ochranná známka je „řádně užívána“, je nezbytné, aby tato ochranná známka byla užívána v souladu s její základní funkcí, kterou je zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu výrobku nebo služby označených uvedenou ochrannou známkou tím, že mu umožní tento výrobek nebo službu odlišit bez možnosti záměny od výrobku nebo služby, které mají jiný původ (srov. rozsudek ze dne 17. 10. 2019 ve věci C-514/18, Landeskammer für Land- und Forstwirtschaft in Steiermark v. Schmid, body 36 a 37, a tam citovaná judikatura).

81. SDEU vychází z toho, že ochranná známka, která není užívána, totiž může bránit nejen hospodářské soutěži, jelikož omezuje škálu označení, která si třetí osoby mohou zapsat jako ochranné známky, a připravuje konkurenty o možnost užívat tuto nebo podobnou ochrannou známku, když uvádějí na vnitřní trh výrobky nebo služby, které jsou totožné nebo podobné těm, které jsou chráněny dotčenou ochrannou známkou, ale rovněž volnému pohybu zboží a služeb (srov. např. rozsudek ze dne 19. 12. 2012 ve věci C-149/11, Leno Merken, bod 32).

82. Ochranná známka je řádně užívána, pokud je užívána v souladu se svou základní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv plynoucích z ochranné známky (rozsudek ve věci Ansul, bod 43; obdobně rozhodnutí ze dne 27. 1. 2004 ve věci C-259/02, La Mer Technology, bod 27 či ze dne 11. 5. 2006 ve věci C-416/04, Sunrider, bod 70). Podmínkou řádného užívání ochranné známky nadto je, aby byla ochranná známka tak, jak je chráněna na relevantním území, užívána veřejně a navenek [rozsudek Tribunálu ze dne 8. 7. 2004 ve věci T-203/02, Sunrider v. OHIM - Espadafor Caba (VITAFRUIT), bod 39; a rozsudek SDEU ve věci Ansul, bod 37]. Shodně interpretují předmětný pojem i české správní soudy (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2007, čj. 3 As 8/2007 - 83, ze dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 168/2012 - 71, či ze dne 1. 9. 2016, čj. 10 As 227/2015 - 38). Soudní dvůr přitom dovodil, že „s ohledem na počet zapsaných ochranných známek a spory, které mezi nimi mohou vznikat, je nutné přiznávat zachování práv vyplývajících z ochranné známky pro danou třídu výrobků nebo služeb pouze tehdy, byla-li tato ochranná známka užívána na trhu výrobků nebo služeb této třídy“ (rozsudek ze dne 15. 1. 2009 ve věci C-495/07, Silberquelle, bod 19).

83. Posouzení, zda je ochranná známka užívána řádně, je třeba provést na základě souhrnu skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání, zvláště užívání, které je v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílů na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, povahy těchto výrobků nebo služeb, znaků trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky (srov. shora citované rozsudky SDEU ve věci Ansul, bod 38, La Mer Technology, bod 27, Sunrider, bod 70, či shora citovaný rozsudek Tribunálu ve věci VITAFRUIT, bod 40).

84. Ze shora reprodukované rozhodovací praxe SDEU a správních soudů tak lze k výkladu pojmu „řádného užívání“ dovodit několik zásad:

a. řádné užívání znamená, že ochranná známka je fakticky užívána;

b. řádné užívání je proto třeba chápat jako užívání, které není prováděno pouze symbolicky, za jediným účelem zachovat práva přiznaná ochrannou známkou;

c. řádné užívání musí být v souladu se základní funkcí ochranné známky, kterou je zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu výrobku nebo služby tím, že jim umožní tento výrobek nebo službu odlišit bez možnosti záměny od výrobku nebo služby, které mají jiný původ;

d. součástí řádného užívání je užívání ochranné známky na trhu výrobků a služeb chráněných danou ochrannou známkou, a nikoli pouze v rámci dotyčného podniku;

e. řádné užívání se musí týkat výrobků nebo služeb, které již byly uvedeny na trh nebo mají být uvedeny na trh v blízké budoucnosti a pro které podnik již provádí přípravy, aby zajistil zákazníky, zejména ve formě reklamních kampaní;

f. při posuzování, zda se jedná o řádné užívání, je třeba vzít v úvahu všechny skutečnosti a okolnosti, které jsou způsobilé prokázat, že obchodní užívání známky je skutečné, zejména zda je takové užívání v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu s výrobky a službami, které jsou ochrannou známkou chráněny;

g. okolnosti případu mohou tedy zahrnovat mimo jiné zohlednění povahy dotčených výrobků nebo služeb, charakteristik dotyčného trhu a rozsahu a četnosti užívání ochranné známky;

h. užívání tudíž nemusí být vždy kvantitativně významné, aby bylo považováno za řádné, jelikož to závisí na charakteristikách dotyčných výrobků nebo služeb na odpovídajícím trhu.

85. Pokud jde o důkazní břemeno ohledně řádného užívání, případně řádného důvodu neužívání ochranné známky během doby 5 let před podáním návrhu na zrušení, nese jej vlastník ochranné známky. Nejvyšší správní soud v právní větě I. k rozsudku ze dne 3. 11. 2005, čj. 7 A 73/2000 - 100, č. 785/2006 Sb. NSS, k řízení o výmazu ochranné známky dovodil, že v takovém řízení „nelze přímo prokazovat to, co se nestalo či neděje (že známka užívána není); řízení je nutno vést tak, že správní orgán k návrhu majitele napadené známky provede navržené důkazy o tom, že známka užívána byla. Zdaří-li se takový důkaz, je popřena hypotéza normy a známka nebude vymazána. Nezdaří-li se – a nejsou-li tu jiné důkazy správnímu orgánu známé, které by bylo možno provést – nese majitel napadené známky procesní odpovědnost za to, že správní orgán neměl možnost učinit zjištění svědčící pro zachování známky, a známka bude vymazána, ledaže majitel známky její neužívání řádně zdůvodní.“ Přestože se uvedený závěr vztahoval k dnes již zrušenému k § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, lze jej bezesporu vztáhnout i na řízení o zrušení ochranné známky podle § 31 odst. 1 nyní účinného zákona č. 441/2003 Sb. K obdobným závěrům ostatně došel i SDEU například v rozsudku ze dne 26. 9. 2013 ve věci C-610/11, Centrotherm Systemtechnik GmbH proti OHIM.

86. Soudy vychází z toho, že užívání ochranné známky nelze dokázat pomocí pravděpodobností nebo domněnek, ale musí být prokázáno solidními a objektivními důkazy o účinném a dostatečném používání ochranné známky na dotčeném trhu (rozsudek Tribunálu ze dne 18. 1. 2011 ve věci T-382/08, Vogue, bod 22). Podle SDEU přitom není možné abstraktně stanovit, jaká kvantitativní úroveň by měla být použita pro určení toho, zda je užívání řádné, či nikoliv, a možná tedy neexistuje žádné objektivní pravidlo de minimis pro a priori stanovení úrovně užívání potřebné k tomu, aby užívání bylo „řádné“. I když je tedy nutno prokázat minimální rozsah užívání, co přesně tento minimální rozsah představuje, závisí na okolnostech daného jednotlivého případu. Je obecným pravidlem, že pokud ochranná známka slouží řádnému obchodnímu účelu, může být i minimální použití považováno za dostatečné k tomu, aby se stanovilo, že se jedná o řádné užívání, a to v závislosti na výrobcích a službách a příslušném trhu (srov. rozsudky ze dne 23. 9. 2009 ve věci T-409/07, acopat, bod 35 a zde uvedená judikatura, a ze dne 2. 2. 2012 ve věci T-387/10, Arantax, bod 42).

Posouzení žalobní argumentace

87. Žalobce v rámci námitek vznesených pod třetím žalobním bodem především nesouhlasil se závěrem, že užívání ochranné známky osobou zúčastněnou na řízení v období od 23. 6. 2018 do 31. 7. 2018 na základě dodatečně udělené licence nelze považovat za užívání ochranné známky ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. Žalobce trval na tom, že šlo v daném případě o užívání ve smyslu uvedeného ustanovení zákona, a odmítal závěry žalovaného o symbolickém a tedy nikoli řádném užívání.

88. V posuzované věci žalobce dovozoval naplnění podmínek uvedených v § 13 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. z toho, že osoba zúčastněná na řízení měla dle jeho názoru v období od 23. 6. 2018 do 31. 7. 2018 užívat napadenou ochrannou známku na základě dodatečně udělené licence. Žalobce měl za to, že dopisem ze dne 25. 3. 2019 adresovaným osobě zúčastněné na řízení poskytl souhlas s užitím napadené ochranné známky, resp. poskytl nevýhradní bezúplatnou a časově omezenou licence na její užití osobou zúčastněnou na řízení.

89. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí v návaznosti na sumarizaci poznatků plynoucích mu z uvedených podkladů pro rozhodnutí poukazoval na udělení časově omezení nevýhradní licence (str. 17 a 18 Napadeného rozhodnutí). Současně akcentoval, že i v případě užívání osobou odlišnou od vlastníka musí jít o užívání řádné, nikoli symbolické, především tedy nikoli takové užívání, které má toliko předejít účinkům předpokládaným v § 31 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. Přitom vyložil důvody, pro které měl za to, že se v posuzované věci o takové řádné užívání nejednalo. Na druhé straně současně tezi o uzavření licenční smlouvy odmítl, když v téže pasáži odůvodnění Napadeného rozhodnutí rovněž uzavřel, že „vlastníkem dodatečně poskytnutou licenci na užívání napadené ochranné známky navrhovatelka neakceptovala, když ve svém vyjádření k rozkladu odmítla veškeré argumenty vlastníka a navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí o zrušení předmětné ochranné známky, mj. proto, že vlastník předloženými důkazy nedoložil její řádné užívání“.

90. I přes jistou dílčí vnitřní inkonzistenci uvedených závěrů žalovaného je přitom z pohledu soudu evidentní, že žalovaný založil své meritorní závěry v daném směru na tom, že užívání osobou zúčastněnou na řízení v předmětném období nebylo lze považovat za řádné užívání ve smyslu § 13 odst. 1 a 3 zákona č. 441/2003 Sb., neboť lze mít důvodně za to, že souhlas byl žalobcem udělen toliko za účelem udržení zápisu napadené ochranné známky.

91. Soud ze správního spisu ověřil, že z dopisu osoby zúčastněné na řízení datovaného dne 4. 12. 2018, předloženého jako doklad č. 3, vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení užila napadenou ochrannou známku pro výrobu malého množství výročního speciálu uvařeného k dvacetiletému výročí pivovaru Berounský medvěd, učinila tak však bez souhlasu žalobce, přičemž poté, co byla na tuto skutečnost žalobcem upozorněna, od výroby piva s označením „Dobroděj“ upustila. S poukazem na uvedené osoba zúčastněná na řízení považovala za nepřiměřenou žalobcem požadovanou výši náhrady škody za užití napadené ochranné známky a současně žalobce upozornila na to, že ochrannou známku neužívá a vystavuje se tím nebezpečí jejího zrušení. Osoba zúčastněná na řízení v předmětném dopisu navrhla smírné řešení daného sporu tak, že žalobce jí poskytne nevýhradní bezúplatnou licenci k užívání napadené ochranné známky, což by bylo považováno za užívání ochranné známky vlastníkem ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. a žalobce by se v budoucnu mohl bránit jejímu zrušení pro neužívání.

92. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce v dopisu ze dne 25. 3. 2019 adresovaném osobě zúčastněné na řízení uvedl, že jí uděluje souhlas s užitím napadené ochranné známky, resp. poskytuje nevýhradní bezúplatnou a časově omezenou licence na její užití osobou zúčastněnou na řízení, a to na období ode dne 23. 6. 2018 do dne 31. 7. 2018 (kdy se konala akce „Oslava pivovaru Berounský medvěd“), s tím, že nadále zůstává nedořešeno užívání ochranné známky osobou zúčastněnou na řízení ode dne 1. 8. 2018 do doby upuštění od jejího užívání.

93. Žádné další podklady týkající se reakce osoby zúčastněné na řízení na uvedený dopis žalobce přitom ve správním spisu založeny nejsou.

94. Soud s poukazem na shora popsaná regulatorní a navazující judikatorní východiska předesílá, že za řádné užívání, které brání důsledkům předpokládaným v § 31 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. je třeba považovat nejen užívání vlastníkem ochranné známky, ale při splnění dalších podmínek i od vlastníka odlišnou osobou. Užívání ochranné známky osobou odlišnou od vlastníka může především ve smyslu 13 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. zabránit zrušení ochranné známky pro neužívání vlastníkem tehdy, jde-li o (řádné) užívání se souhlasem vlastníka.

95. Soud s ohledem na shora rekapitulovaný relevantní obsah správního spisu zdůrazňuje, že v posuzované věci nelze dovozovat, že by mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení došlo k účinnému uzavření licenční smlouvy. Žalovanému lze v souladu s dříve uvedeným vytknout jistou dílčí inkonzistenci či spíše nedůslednost, když na jedné straně dovozuje „udělení licence“ a na straně druhé současně podotýká, že osoba zúčastněná na řízení „udělenou licenci odmítla“.

96. Obsah správního spisu nesvědčí o tom, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nevýhradní časově omezené bezúplatné licenci, neboť obsah dopisu žalobce ze dne 25. 3. 2019 nelze považovat za akceptaci nabídky obsažené v dopisu osoby zúčastněné na řízení ze dne 4. 12. 2019. Dopis žalobce tak v daném směru i se zřetelem k § 1740 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dle níž „projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku“, nepředstavuje bezvýhradnou a neomezenou akceptaci nabídky. O uzavření licenční smlouvy tedy nelze hovořit. V tomto ohledu je tedy třeba závěry vyslovené v Napadeném rozhodnutí doplnit. Pro úplnost soud podotýká, že závěr o „akceptaci licence“ (slovy žalobce) pak nelze dovozovat ani z toho, že by v takovém případě šlo podle žalobce „o z její strany neoprávněné užívání ochranné známky a o porušení práv k ochranné známce, kdy žalobce by měl po osobě zúčastněné na řízení právo požadovat náhradu škody za toto neoprávněné užití ochranné známky“. Posouzení nároků plynoucích z případného neoprávněného užívání napadené ochranné známky jinou osobou není předmětem tohoto řízení. V obecné rovině však lze doplnit, že ze samotných potenciálních soukromoprávních důsledků neoprávněného užívání ochranné známky nelze dovozovat, že osoba zúčastněná na řízení licenční smlouvu ve skutečnosti uzavřela a upravenou/omezenou nabídku žalobce akceptovala.

97. Z podkladů založených ve správním spisu tak plyne toliko to, že žalobce již v průběhu řízení o návrhu na zrušení napadené ochranné známky udělil žalobkyni zpětně souhlas s jejím užitím ve shora vymezeném časovém období.

98. Soud přitom obdobně jako žalovaný nepochyboval o tom, že tak žalobce na daném skutkovém půdorysu, kdy již v příslušném okamžiku čelil podanému návrhu na zrušení napadené ochranné známky, učinil především s cílem udržení zápisu ochranné známky, resp. s cílem zabránit důsledkům jejího neužívání žalobcem v rozhodném období vyplývajícím z § 31 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. Z obsahu projevu vůle žalobce a z časových okolností jeho vyjádření dle přesvědčení soudu zřetelně vyplývá, že žalobce jednostranně (viz výše) udělil pod vlivem okolností omezený souhlas s užitím toliko se záměrem zvrátit potenciální nepříznivý výsledek řízení o návrhu osoby zúčastněné na řízení. Užívání na základě takto (zpětně – viz dále) uděleného souhlasu nelze dle stanoviska soudu považovat za řádné užívání se souhlasem vlastníka ochranné známky ve smyslu § 13 odst. 1 a 3 zákona.

99. Soud má ostatně pochybnosti již o tom, zda by v obecné rovině udělení souhlasu s užitím ochranné známky jinou osobou ex post poté, co již k užití ochranné známky nevlastníkem došlo, mohlo účinně založit řádné užívání ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 441/2003, resp. čl. 16 odst. 6 Směrnice.

100. Dle přesvědčení soudu by bylo proti smyslu a účelu uvedených ustanovení, pokud by vlastník ochranné známky mohl v případě, kdy čelí návrhu na její zrušení pro neužívání podanému osobou, která známku bez předchozího souhlasu vlastníka užila nebo která má v úmyslu získat takovou či podobnou ochrannou známku pro sebe, odvrátit důsledky plynoucí z neprokázání řádného užívání v rozhodném období tím, že takové třetí osobě poskytne dodatečně souhlas s jejím užitím. Opačný závěr by zjevně odporoval principům, na nichž je známkové právo obecně, resp. úprava zrušení ochranné známky pro její neužívání, postaveno.

101. Přestože pak formálně skutkové okolnosti posuzované věci nelze podřadit pod případ předpokládaný v § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. v části věty za středníkem, je zjevné, že účelem dané regulace není zohlednit takové užívání ochranné známky, k němuž dochází teprve pod vlivem podaného návrhu na její zrušení s cílem ochrannou známku udržet.

102. Soud proto ve světle výše uvedených závěrů přisvědčil stanovisku žalovaného, dle něhož užívání ochranné známky osobou zúčastněnou na řízení ve shora vymezeném období nebylo lze považovat za řádné užívání ve smyslu § 13 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb.

103. Soud dále přistoupil k posouzení důvodnosti té části žalobních námitek, jimiž žalobce pod třetím žalobním bodem zpochybňoval závěr žalovaného o neunesení důkazního břemene stran řádného užívání napadené ochranné známky.

104. Žalobce nesouhlasil se závěrem předsedy Úřadu, že všechny žalobcem předložené důkazy prokazují pouze podnikatelský záměr žalobce vyrábět pivo, svědčí jen o přípravě žalobce a jedná se jen o doklady týkajících se interních záležitostí žalobce. Žalobce byl přesvědčen, že všechny jím předložené důkazy prokazují, že žalobce má vůli ochrannou známku udržet a užívat za účelem výroby a prodeje piva s názvem Dobroděj. Obecně namítal, že předseda Úřadu při hodnocení těchto důkazů nepostupoval správně, nesprávně právně věc posoudil a užil správní uvážení způsobem, který neobstojí.

105. Soud předesílá, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel.

106. Soud v této souvislosti nemohl pominout, že žalobce se v této části podané žaloby v rozhodující míře omezil na obecné námitky, kterými fakticky nereagoval na konkrétní závěry vyslovené k daným otázkám ze strany žalovaného. V této souvislosti je třeba podotknout, že jakkoli žalobci v obecné rovině v takové konstrukci žalobních námitek nic nebrání, musí vzít v úvahu, že žalobou napadá právě rozhodnutí o rozkladu, které jeho ve správním řízení uplatněné argumenty vypořádává a žalobní body se musí vztahovat právě k obsahu napadeného rozhodnutí, případně k postupu nadřízeného správního orgánu při vydání napadeného rozhodnutí (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013, čj. 4 As 78/2012 - 125).

107. Žalobce při konstrukci této části svých žalobních námitek de facto zcela ignoroval skutečnost, že se předmětnými otázkami předseda Úřadu v Napadeném rozhodnutí zabýval. V důsledku toho v podané žalobě jen minimálně reagoval na závěry, k nimž předseda Úřadu ve vztahu k hodnocení žalobcem předložených důkazních prostředků jednotlivě i v jejich souhrnu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí dospěl. Nedostatečně reflektoval, že se předseda Úřadu s otázkou (ne)unesení důkazního břemene žalobcem stran řádného užívání napadené ochranné známky vypořádal a zdůvodnil závěry, které k tomu v Napadeném rozhodnutí vyslovil. V tomto ohledu platí, že žalobce tím, že se v této části žalobní argumentace až na výjimku (posouzení důkazní hodnoty smlouvy o reklamě – viz níže) omezil na shora reprodukované námitky, aniž by náležitě reagoval na odůvodnění Napadeného rozhodnutí, v nichž se předseda Úřadu předmětnému okruhu otázek věnoval a přezkoumatelným způsobem popsal a vysvětlil, na základě jakých konkrétních úvah uzavřel o tom, že žalobce důkazní břemeno stran prokázání řádného užívání napadené ochranné známky neunesl, značně snížil svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za něho nemohl domýšlet další argumenty.

108. Městský soud se tak mohl věnovat tomuto okruhu žalobních námitek pouze v míře obecnosti, v jaké je sám žalobce vznesl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 Afs 9/2015 - 31). Zdejší soud připomíná, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 - 128). Soud tedy s přihlédnutím k naposledy uvedeným judikatorním východiskům za dané situace uzavírá, že se ztotožnil s argumentací předsedy Úřadu uvedenou v daném kontextu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí.

109. Soud s odkazem na shora popsaná východiska připomíná, že je to žalobce jako vlastník napadené ochranné známky, kdo nese v tomto typu správního řízení důkazní břemeno, přičemž musí předložit dostatečné, solidní a objektivní důkazy o účinném a dostatečném používání ochranné známky na dotčeném trhu, které umožní učinit závěr o řádném užívání takové ochranné známky v rozhodném období.

110. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí přezkoumatelně a podrobně vyložil důvody, pro které v návaznosti na vyhodnocení žalobcem předložených důkazních prostředků uzavřel, že žalobci se v řízení podařilo prokázat toliko svůj podnikatelský záměr vyrábět pod napadenou ochrannou známkou vlastní pivo, avšak jím předložené důkazní prostředky nepostačují pro učinění závěru, že by v rozhodném období byla napadená ochranná známka užívána řádně ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. (srov. závěry uvedené především na str. 16 – 24 Napadeného rozhodnutí).

111. Se zřetelem k tomu, že žalobce (s dále uvedenou výjimkou) v podané žalobě hodnocení jednotlivých předložených důkazních prostředků nezpochybnil konkrétními námitkami, soud s poukazem na právě popsaná východiska v míře obecnosti odpovídající vzneseným žalobním námitkám podotýká, že po detailním seznámení se s obsahem správního spisu přisvědčuje žalovanému v tom, že žalobcem předložené důkazní prostředky svědčí při jejich hodnocení jednotlivě i ve vzájemné souvislosti toliko o realizovaných krocích v rámci přípravy na výrobu piva, které však z dále vyslovených důvodů nelze považovat za dostatečné pro závěr o řádném užívání ochranné známky v rozhodném období.

112. Jak plyne z výše provedeného vymezení, aby bylo možné mít za to, že ochranná známka je „řádně užívána“, je nezbytné, aby tato ochranná známka byla užívána v souladu s její základní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, tedy za účelem udržení nebo získání podílů na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou. Ochranná známka musí být užívána fakticky, veřejně a navenek na trhu výrobků a služeb chráněných známkou, nikoli pouze symbolicky s jediným cílem, totiž zachovat známkou přiznaná práva. Jak bylo vyloženo výše, řádné užívání se musí týkat výrobků nebo služeb, které již byly uvedeny na trh nebo mají být uvedeny na trh v blízké budoucnosti a pro které vlastník již provádí přípravy, aby zajistil zákazníky, zejména ve formě reklamních kampaní.

113. Soud, vycházeje ze shora akcentovaných principů, dle nichž je při posuzování, zda se jedná o řádné užívání, třeba zohlednit mj. povahu dotčených výrobků nebo služeb, charakteristik dotyčného trhu a rozsahu a četnosti užívání ochranné známky, neměl sebemenších pochybností o tom, že jakkoli se žalobci podařilo v řízení před žalovaným prokázat učinění některých kroků v rámci přípravy výroby vlastního piva pod napadenou ochrannou známkou, nedosahuje stupeň prokázané přípravy takové míry, jež by byla optikou ustáleného judikaturního přístupu dostatečná pro závěr o řádném užívání napadené ochranné známky.

114. Soud je přesvědčen, že žalovaný řádně vyhodnotil všechny žalobcem předložené důkazní prostředky a vypořádal se s dalšími důkazními návrhy (žalobce v podané žalobě proti neprovedení některých jeho důkazních návrhů nebrojí, proto se soud těmito otázkami blíže nezabýval). Shodně s žalovaným má přitom soud za to, že ze žalobcem předložených důkazních prostředků (doklad o tisku 300 ks etiket k ležáku „Dobroděj“ – pozn. zde jde sice přísně vzato o doklad mimo relevantní časové období, nicméně váže se k dokladům o předání lahví s etiketami; doklady o předání cca 160 ks prázdných lahví s předmětnou etiketou panu V. ze SRN a panu S., smlouva o reklamě, revizní knihy k tankům na pivo, doklad o vlastnictví prostor pro výrobu piva včetně souhlasu sousedů k provozu malého pivovaru, faktura na nákup nerezového plechu pro výrobu varné a scezovací nádoby) plynoucí skutkové poznatky ve spojení s jeho skutkovými tvrzeními svědčí toliko o existenci záměru výroby piva pod danou ochrannou známkou a o některých realizovaných krocích v této přípravě (zajištění daného množství etiket a lahví, uzavření smlouvy o reklamě, kroky v přípravě výrobních prostor a technologie).

115. Soud přitom obdobně jako žalovaný považuje za klíčové, že uvedené skutkové poznatky nesvědčí o tom, že by kroky uskutečněné žalobcem v rámci realizace jeho záměru přesáhly v potřebné míře kroky čistě přípravné, resp. kroky, z nichž naprostá většina byla výhradně interní povahy.

116. Žalobci lze přisvědčit potud, že i kroky a aktivity přípravné povahy mohou být za určitých okolností dostatečné pro závěr o řádném užívání ochranné známky. Žalovaný však správně poukázal na to, že podmínka řádného užívání by mohla být ve vztahu k takovému přípravnému užívání naplněna tehdy, pokud by např. žalobce zajišťoval reklamu a propagaci před vlastní výrobou výrobků označených ochrannou známkou, která by ale byla cílena na relevantní spotřebitele s cílem informovat je o novém výrobku. Takové důkazní prostředky však žalobce v řízení vedeném žalovaným nepředložil ani neoznačil.

117. Jak bylo naznačeno výše, užívání ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. musí být veřejné, navenek s cílem dosažení ekonomických výhod (zajištění či udržení odbytu pro výrobky či služby chráněné předmětnou ochrannou známkou. Musí jít tedy o užívání „externí“ a zjevné skutečným nebo potenciálním zákazníkům výrobků nebo služeb. Jakkoli nemusí jít nutně o užívání zaměřené na koncové spotřebitele (např. distribuční subjekty - srov. rozsudek Tribunálu ze dne 21. 11. 2013 ve věci T-524/12, RECARO, body 25 a 26), platí, že užívání toliko soukromé nebo čistě interní nepředstavuje řádné užívání (rozhodnutí SDEU ze dne 9. 12. 2008 ve věci C-442/07, Radetzky, bod 22; ze dne 11. 3. 2003 ve věci C-40/01, Minimax, bod 37; 09/09/2015, či rozhodnutí Tribunálu ze dne 9. 9. 2015 ve věci T-584/14, ZARA, bod 33). Žalovanému je přitom nutno přisvědčit, že žalobcem předložené podklady osvědčující některé přípravné kroky v souvislosti se zajištěním výrobních prostor a technologie, jež však v potřebné míře nepřekračují hranice podniku žalobce, ani nejsou relevantně spojeny s napadenou ochrannou známkou.

118. Pokud pak žalobce akcentoval poznatky plynoucí z dokladů o dodání lahví s etiketami dvěma soukromým odběratelům, ani soud neměl pochybnosti o tom, že uvedené podklady nepostačují pro závěr o unesení důkazního břemene stran řádného užívání v dostatečném rozsahu. Žalobce nečinil sporným závěr žalovaného, dle něhož k realizaci výroby vlastního piva označeného napadenou ochrannou známkou vlastníkem dosud nedošlo (kromě výroby zkušebního vzorku v roce 2010, což však nespadá do shora vymezeného rozhodného období). Nepředestřel žádné jiné důkazní prostředky svědčící pro závěr, že by v přípravě záměru pokročil natolik, aby bylo lze uvažovat o takovém užívání napadené ochranné známky, jež by dosáhlo nezbytné intenzity. Neprokázal, že by byl reálně připraven započít s výrobou piva, pokud by měl zajištěn odbyt či realizovánu objednávku. Soud v této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že rovněž podle rozhodovací praxe SDEU musí jít vždy o výrobky nebo služby, které již byly uvedeny na trh nebo mají být uvedeny na trh v blízké budoucnosti a pro které podnik již provádí přípravy, aby zajistil zákazníky. Pouhá příprava na užívání ochranné známky, např. tisk etiket, výroba kontejnerů apod., je interním užíváním, a nikoli užíváním v průběhu obchodu pro aktuální účely (srov. shora připomínaný rozsudek ve věci Minimax, bod 37). Ani doklady týkající se předání lahví opatřených etiketami pak nesvědčí o tom, že by žalobce postoupil ve svém záměru vyrábět pivo (ani v roce 2020 žalobce netvrdí, že by se na shora uvedených okolnostech něčeho relevantního změnilo). Doklady tak dle přesvědčení soudu podporují toliko tvrzení o tom, že žalobce poskytl dvěma jiným osobám pro sběratelské účely etikety opatřené napadenou ochrannou známkou. Takový způsob užití přitom dle soudu nedosahuje intenzity řádného užívání, jež by bylo s to zvrátit důsledky předvídané v § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb.

119. Soud pak nemohl přisvědčit žalobci ani v jediné jeho konkrétnější námitce zdůrazňující význam předložené smlouvy o reklamě. Žalovanému dle stanoviska soudu nelze vytýkat, pokud na daném skutkovém půdorysu měl pochybnosti o tom, zda byla tato smlouva ve skutečnosti plněna a bylo dle ní v praxi postupováno. Pokud tedy žalovaný se zřetelem ke shora aprobované absenci jiných relevantních důkazních prostředků v odůvodnění Napadeného rozhodnutí poznamenal, že žalobce „nepředložil žádný důkaz o tom, že by se plnění dle této smlouvy (reklama piva „Dobroděj“ prostřednictvím horkovzdušného balonu v počtu min. dvou vzletů každý rok) realizovala, a tudíž, že by se relevantní spotřebitelská veřejnost s napadenou ochrannou známkou prostřednictvím sjednané reklamy seznámila“, a uzavřel, že „pro prokázání řádného užívání napadené ochranné známky je [tento doklad] nedostatečný, a to i v souvislosti s ostatními doklady“, nelze mu dle stanoviska soudu ničeho vytknout. Přestože v obecné rovině může ochranná známka plnit svou funkci označení obchodního původu výrobků nebo služeb nejen v případě skutečného užívání na výrobcích či pro výrobky nebo služby, ale rovněž užíváním v reklamě, může být podle rozhodovací praxe SDEU užívání v reklamě považováno za řádné užívání toliko v případě, kdy je objem reklamy dostatečný, aby představoval řádné veřejné užívání ochranné známky, a lze-li současně prokázat vztah mezi známkou a výrobky nebo službami, pro které je známka zapsána. I v tomto případě přitom v souladu s dříve uvedeným platí, že užívání ochranné známky se musí týkat výrobků nebo služeb, které již byly uvedeny na trh nebo mají být uvedeny na trh v blízké budoucnosti a pro které podnik již provádí přípravy, aby zajistil zákazníky, zejména ve formě reklamních kampaní (srov. výše uvedený rozsudek ve věci Minimax, bod 37).

120. Soud přitom neshledal opodstatněnou ani související subnámitku, kterou žalobce poukazoval na to, že „při tomto hodnocení důkazu se nadto projevuje právě zkrácení žalobcova práva na seznámení s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim, kdy postupem žalovaného před vydáním Prvostupňového rozhodnutí byl zkrácen na právu tyto důkazy navrhnout, učinil tak v „odvolacím“ řízení s tím, že proti rozhodnutí předsedy žalovaného již není žádný řádný opravný prostředek přístupný“. Soud v tomto směru pro větší stručnost v plném rozsahu odkazuje na závěry vyslovené výše v tomto rozsudku k námitkám vzneseným pod prvním žalobním bodem, které neshledal důvodnými. Nad rámec řečeného pak soud podotýká, že žalobce žádný důkazní prostředek k plnění předmětné smlouvy v reakci na související závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí v řízení o rozkladu nepředložil, přestože v téže fázi řízení předložil řadu jiných důkazních prostředků k přípravným aktivitám. Žádné takové důkazní prostředky pak žalobce neoznačil ani v podané žalobě.

121. Soud se se zřetelem ke shora uvedenému ztotožňuje se závěrem žalovaného, dle něhož napadená ochranná známka tedy v rozhodném pětiletém období neplnila na relevantním trhu svou základní funkci, tedy označení obchodního původu výrobků, přičemž žalobcem realizované kroky v potřebném rozsahu, odpovídajícím povaze výrobků a charakteristikám trhu, nepřesáhly kroky toliko přípravné a interní povahy, přičemž rozsah a intenzita užívání nesvědčí pro závěr o řádném užívání napadené ochranné známky ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb.

122. Pro úplnost soud k poznámce uvedené ve vyjádření osoby zúčastněné na řízení podotýká, že i v tomto typu řízení je dle přesvědčení soudu třeba aplikovat pravidla vyvěrající z koncentrační zásady upravené v § 82 odst. 4 správního řádu. V obecné rovině tedy není možné, aby žalobce jako vlastník napadené ochranné známky v řízení o rozkladu doplňoval důkazní návrhy a předkládal důkazní prostředky, v jejichž předložení v řízení vedeném správním orgánem prvnímu stupně mu nic nebránilo (srov. přiměřeně závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2020, čj. 4 As 276/2017 - 116). Pokud však předseda Úřadu uvedené důkazní prostředky, zřejmě především se zřetelem k tomu, že si byl vědom pochybení Úřadu, který žalobce v řízení v prvním stupni v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu neupozornil na to, že byl proces shromažďování podkladů rozhodnutí ukončen, a nezabezpečil tím související procesní práva žalobce, provedl a z nich plynoucí poznatky vyhodnotil, přičemž uzavřel, že ani tyto důkazy neprokazují řádné užívání, když v nich chybí jakákoliv vazba na napadenou ochrannou známku, na výrobky, pro které je zapsána, a na spotřebitelskou veřejnost, které jsou tyto výrobky určeny, resp. se jedná se o doklady, které se týkají pouze interních záležitostí vlastníka, nezatížil podle přesvědčení soudu řízení vadou, která by se zřetelem k výše uvedenému vedla k nezákonnosti Napadeného rozhodnutí. Lze doplnit, že zohlednění nezpůsobilých důkazních prostředků by se nemohlo nijak negativně projevit v právní sféře žalobce, ale toliko v postavení osoby zúčastněné na řízení, která však žalobou proti Napadenému rozhodnutí z pochopitelných důvodů nebrojila.

123. Soud dále posoudil důvodnost těch námitek vznesených pod třetím žalobním bodem, jejichž prostřednictvím žalobce poukazoval na to, že osobní péče o člena rodiny je řádným důvodem, pro který nemusí být ochranná známka fakticky a v určitém dostatečném rozsahu užívána.

124. Soud předesílá, že vlastník ochranné známky je obecně v souladu s § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. oprávněn prokazovat, že existují řádné (oprávněné, náležité) důvody pro neužívání zapsané ochranné známky. Z rozhodovací praxe SDEU přitom zřetelně vyplývá, že pojem „řádné důvody pro neužívání“, který fakticky představuje výjimku z povinnosti užívání, musí být (a to i se zřetelem k obecným interpretačním pravidlům) vykládán poměrně úzce. Žalovaný správně upozornil, že ustálená rozhodovací praxe SDEU vychází z toho, že „řádnými důvody pro neužívání“ ochranné známky jsou překážky s přímým vztahem k této ochranné známce, které znemožňují její užívání nebo kvůli nimž užívání této ochranné známky ztrácí smysl a které jsou nezávislé na vůli vlastníka ochranné známky. Soudy vychází z toho, že není neobvyklé, že okolnosti nezávislé na vůli vlastníka ochranné známky v určitých okamžicích zkomplikují přípravné práce k užívání této ochranné známky, přičemž se v řadě případů jedná o potíže, které lze překonat. Vždy je tedy nutné posoudit skutkové okolnosti daného případu (srov. především rozsudek ze dne 14. 6. 2007 ve věci C-246/05, Le Chef de Cuisine, bod 52). Městský soud je přitom shodně jako žalovaný přesvědčen o tom, že žalobcem obecně poukazované okolnosti týkající se péče o nemocnou manželku nedosahují intenzity řádných důvodů pro neužívání napadené ochranné známky po celé rozhodné pětileté období. Pokud pak žalobce brojil proti závěrům žalovaného s tím, že nechtěl licenci udělit jiné osobě, neboť výroba vlastního piva pod předmětnou ochrannou známkou je jeho dlouholetý sen, přičemž nechce tento svůj sen a dlouhodobý plán přenechat komukoli jinému, a namítal, že povinnost vlastníka ochranné známky udělit licenci jinému nevyplývá z žádného zákonného ustanovení, přičemž pokud předseda Úřadu tvrdí, že tak žalobce měl učinit, popírá tak dle žalobce svobodu vlastnického práva, nejsou jeho námitky opodstatněné. Předseda Úřadu nepostavil své rozhodnutí na apriorním předpokladu, že by snad byl žalobce povinen umožnit realizaci záměru např. prostřednictvím udělení licence, resp. že by byl povinen licenci udělit. Žádný takový závěr žalovaný ve svých rozhodnutích nevyslovil; žalovaný toliko poukázal na to, že jednou z možností řešení dané situace, kdy žalobce čelil riziku vyplývajícímu z § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., bylo zvážit, aby ochranná známka byla v rozhodném období užívána v souladu s § 13 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. se souhlasem žalobce jako jejího vlastníka. Tomuto závěru, který nicméně nebyl nijak klíčový pro vyslovené meritorní závěry, přitom soud nemá čeho vytknout.

125. Soud konečně neshledal důvodnými ani námitky, jimiž žalobce pod druhým žalobním bodem namítal, že žalovaný postupoval v rozporu s § 2 odst. 3 správního řádu a nešetřil práva nabytá žalobcem v dobré víře s tím, mu do nich nebude zasahováno, a poukazoval na to, že návrh na zrušení napadené ochranné známky je šikanózní a rozporný s dobrými mravy, přičemž osoba zúčastněná na řízení je vedena snahou získat bezplatně žalobcovu ochrannou známku bez povinnosti uzavřít licenční smlouvu.

126. Soud pro větší stručnost na tomto místě poukazuje na shora popsaná regulatorní a navazující judikatorní východiska, z nichž vyplývá, že ochranná známka jako rozlišovací označení má význam pouze tehdy, je-li řádně užívána; není-li tomu tak, postrádá známka svůj smysl, neboť se stává pouhou překážkou pro zápis jiných zaměnitelných označení, která by mohla být svými vlastníky skutečně užívána. Žalobce tedy mohl být s ohledem na výše vyložené úvahy v dobré víře, resp. mohl legitimně očekávat toliko to, že pokud splní všechny regulatorní požadavky, bude moci bránit jiným osobám v užívání jeho ochranné známky. Jednou z těchto podmínek však bylo mj. to, aby v případě sporu prokázal řádné užívání napadené ochranné známky v rozhodném období. To se mu však v souladu s dříve uvedeným v řízení vedeném před žalovaným ani v tomto soudním řízení nepodařilo. Okolnosti či důvody podání návrhu osoby zúčastněné na řízení na zrušení napadené ochranné známky jsou z tohoto úhlu pohledu irelevantní. Žalovaný tedy nepostupoval v rozporu se žalobcem označeným ustanovením správního řádu, ani jiným ustanovením některého právního předpisu, pokud v souladu s § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. na daném skutkovém půdorysu rozhodl o zrušení napadené ochranné známky pro její neužívání. Ani v tomto ohledu není Napadené rozhodnutí zatíženo vadou, pro kterou by nemělo v soudním přezkumu obstát. Lze doplnit, že ani osobě zúčastněné na řízení nelze vyčítat, pokud v rámci obrany proti uplatněným nárokům ze strany žalobce odpovídající procesní formou usilovala o vylepšení své procesní pozice. Takový postup je ostatně ve známkovém právu, resp. v právu duševního vlastnictví, zcela běžný, přičemž postup osoby zúčastněné na řízení z tohoto postupu nijak zjevně nevybočuje.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

127. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

128. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s; žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.

129. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 5 s. ř. s., podle kterého osoba zúčastněná na řízení zásadně nemá právo na náhradu nákladů řízení. V posuzované věci přitom soud žádnou povinnost osobě zúčastněné na řízení neuložil.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 3. března 2021

Mgr. Martin Lachmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru