Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

18 A 23/2020 - 132Rozsudek MSPH ze dne 03.03.2021

Prejudikatura

7 As 151/2012 - 64

1 As 3/2008 - 195

7 As 59/2010 - 90

1 As 118/2014 - 39

6 As 195/2014 - 28

1 As 28/2006


přidejte vlastní popisek

18 A 23/2020 - 132

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci

žalobce: Apple Inc.

sídlem 1 Infinite Loop, Cupertino, California, 95014, Spojené státy americké

zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem

sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1

proti

žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6

o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 4. 2020, čj. O-244197/D19034035/2019/ÚPV

takto:

I. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 4. 2020, čj. O-244197/D19034035/2019/ÚPV, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „předseda Úřadu“) ze dne 15. 4. 2020, čj. O-244197/D19034035/2019/ÚPV (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým předseda Úřadu zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též Úřad“) ze dne 22. 2. 2019, čj. O-244197/D17080319/2017/ÚPV (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím Úřad zamítl návrh žalobce na prohlášení neplatnosti mezinárodní kombinované ochranné známky č. 1280843, jejímž vlastníkem je společnost SWATCH AG (SWATCH SA) (SWATCH LTD.), v provedení

(dále též „napadená ochranná známka“), podaný podle

§ 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. a), e) a k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění účinném do 31. 12. 2018 (dále jen „zákon č. 441/2003 Sb.“).

3. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 16. 4. 2020.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

4. Předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí. Současně shrnul obsah podaného rozkladu a dalších procesních podání žalobce a vlastníka napadené ochranné známky v rámci řízení o rozkladu. Předseda Úřadu dále rekapituloval, že napadená ochranná známka byla do rejstříku mezinárodních ochranných známek u Mezinárodního úřadu Světové organizace duševního vlastnictví (dále jen „WIPO“) zapsána dne 2. 11. 2015 a zveřejněna ve Věstníku WIPO dne 24. 12. 2015 s právem přednosti ode dne 16. 7. 2015 pro předsedou Úřadu specifikovaný seznam výrobků zařazených do třídy 9 mezinárodního třídění výrobků a služeb.

5. Předseda Úřadu dále uvedl, že

a. první namítaná slovní ochranná známka EU č. 671321 ve znění „THINK DIFFERENT“, s datem práva přednosti pro území České republiky ode dne 1. 5. 2004, byla u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (dále jen „EUIPO“) zapsána dne 6. 9. 1999 pro předsedou Úřadu specifikovaný seznam výrobků zařazených do tříd 9 a 16 mezinárodního třídění;

b. druhá namítaná slovní ochranná známka EU č. 845461 ve znění „THINK DIFFERENT“, s datem práva přednosti pro území České republiky ode dne 1. 5. 2004, byla u EUIPO zapsána dne 18. 11. 1999 pro předsedou Úřadu specifikovaný seznam výrobků zařazených do třídy 9, 16 a 38 mezinárodního třídění výrobků a služeb;

c. třetí namítaná slovní ochranná známka EU č. 4415063 ve znění „THINK DIFFERENT“ byla u EUIPO zapsána dne 8. 5. 2006 s právem přednosti od 29. 4. 2005 pro předsedou Úřadu specifikovaný seznam výrobků a služeb zařazených do tříd 9, 38 a 41 podle mezinárodního třídění výrobků a služeb

(společně dále též jako „namítané ochranné známky“).

6. Předseda Úřadu podotknul, že u všech třech namítaných ochranných známek mezi shodnými účastníky probíhají řízení o návrzích na jejich zrušení. Z nepravomocných rozhodnutí námitkového oddělení EUIPO přitom vyplývá, že všechny namítané ochranné známky byly pro výrobky ve třídě 9 mezinárodní třídění zrušeny, a pro ostatní výrobky ve třídě 16 a služby ve třídách 38 a 41 zůstaly v platnosti.

7. Pokud jde o vymezení průměrného spotřebitele, předseda Úřadu s poukazem na body 25 a 27 odůvodnění rozsudku Tribunálu ze dne 5. 12. 2017 ve věci T-893/16, MI PAD, uvedl, že se soud vyjadřoval k výrobkům ve třídě 9 konkrétního přihlašovatele, nikoliv obecně ke všem výrobkům spadajícím do třídy 9 mezinárodního třídění, přičemž výrobky ve třídě 9 jmenované v citovaném rozsudku nejsou totožné s výrobky chráněnými napadenou ochrannou známkou. Z uvedených bodů rozsudku přitom dle předsedy Úřadu vyplývá, že pozornost spotřebitele bude průměrná až vysoká, a to podle druhu výrobku, což koresponduje s názorem Úřadu o vesměs vyšší míře pozornosti a obezřetnosti, a rovněž s názorem vlastníka, že jeho výrobky spadají do kategorie cenově dostupných výrobků, takže při jejich výběru bude pozornost spotřebitele nižší než u výrobků žalobce, které se standardně pohybují v řádu desetitisíců Kč, což se bude odrážet ve vyšší pozornosti spotřebitele kupujícího výrobky žalobce. I fanoušci žalobce podle Úřadu samozřejmě spadají do široké kategorie „průměrného spotřebitele“, avšak byli v Prvostupňovém rozhodnutí vyčleněni do samostatné „podskupiny“ z důvodu jejich detailních znalostí žalobce, jeho výrobků a historické reklamní kampaně, kterou ostatní podskupiny modelového průměrného spotřebitele nedisponují. Předseda Úřadu dílčím způsobem korigoval posouzení Úřadu; připustil, že u části výrobků s vyšší pořizovací cenou a vyspělými technologiemi bude průměrným spotřebitelem běžná veřejnost s vyšším stupněm informovanosti a pozornosti, avšak současně poukázal na to, že u předmětů s nižšími pořizovacími náklady (např. kompaktní disky, DVD, brýle, baterie), nebude pozornost s ohledem na jejich účel a pořizovací náklady tak vysoká. Uzavřel, že pozornost spotřebitele se bude pohybovat v návaznosti na ten který produkt ve třídě 9 mezinárodního třídění od průměrné do vyšší.

K pravděpodobnosti záměny kolidujících označení.

8. Pokud jde o posouzení vizuální podobnosti kolidujících označení, předseda Úřadu nesouhlasil s premisou žalobce ohledně přeceňování počátků slov a přisvědčil závěru Úřadu, že slova „Tick“ a „THINK“ budou při čtení zleva doprava vnímána přednostně. Přestože tedy obě slova obsahují tři shodná písmena na shodných místech, vzhledem k jejich jednoslabičné délce je podle předsedy Úřadu nasnadě, že spotřebitelé postřehnou byť i malé rozdíly mezi těmito slovy. Předseda Úřadu nicméně přisvědčil argumentaci žalobce, že při spojení prvních slov „Tick“ a „THINK“ se druhým zcela shodným prvkem „different/DIFFERENT“ se jeví poněkud „nelogickým“ závěr Úřadu o pouze nízké míře vizuální podobnosti. Odůvodnění v Prvostupňovém rozhodnutí, že tomu je proto, že prvek „different/DIFFERENT“ je až na druhém místě, podle předsedy Úřadu neobstojí, neboť prvek „different/DIFFERENT“ je delší, a tudíž vizuálně výraznější. Předseda Úřadu proto korigoval závěr Úřadu v tom směru, že z vizuálního hlediska jsou označení podobná ve středním stupni.

9. Rovněž v případě fonetické podobnosti předseda Úřadu korigoval stanovisko Úřadu o nízké míře podobnosti a uvedl, že z fonetického hlediska jsou ochranné známky podobné ve středním stupni, neboť všechny ochranné známky obsahují také shodný další prvek „different/DIFFERENT“, byť umístěný na druhé pozici. Přisvědčil žalobci, že správná anglická výslovnost slov „Tick“ a „THINK“ má být shodně krátká, jak to ostatně vyplývá i z jejich oficiálního slovníkového přepisu ve znacích mezinárodní fonetické abecedy. Současně poukázal na to, že skutečná výslovnost mezi jednotlivými národy se samozřejmě liší, a to nejen u osob, pro něž není angličtina rodným jazykem, ale i pro rodilé mluvčí, přičemž uvedl, že slovo „THINK“ tak může být částí českých spotřebitelů vyslovováno jako nepatrně delší (vyslovováno s měkkým „i“ a s jedním písmenem „N“ navíc, než slovo „Tick“ (vyslovováno s tvrdým „y“ jako „tyk“). Uvedené varianty výslovnosti mezi rodilými/nerodilými mluvčími jsou podle předsedy Úřadu ostatně zřejmé i žalobci, neboť ten se na ně odvolává v jeho dalším rozkladovém argumentu, dle něhož výslovnost českého spotřebitele nebude vždy perfektní. V tomto ohledu si však žalobce podle předsedy Úřadu odporuje, pokud na jedné straně argumentuje, že výslovnost „th“ je pro českého spotřebitele špatně vyslovitelná, a že části „thi“ a „ti“ tak nejsou pro českého spotřebitele foneticky nikterak zásadně odlišné, neboť obsahují shodnou zvukotvornou hlásku „i“ uprostřed, avšak zároveň tvrdí, že výslovnost slov „Tick“ a „THINK“ má být shodně krátká.

10. Předseda Úřadu se dále ztotožnil s názorem Úřadu o sémantické nepodobnosti kolidujících označení. Uvedl, že termín „Tick different“ bude průměrným spotřebitelem přeložen buď jako „tikat jinak/odlišně“ (pokud bude napadená ochranná známka uvedena na výrobcích ve třídě 9, které mohou měřit čas (př. chytré hodinky), nebo jako „zaškrtnout jinak/odlišně“, zatímco namítané ochranné známky „THINK DIFFERENT“ budou vnímány spotřebitelem v překladu „myslet jinak/odlišně“. Žalobce tyto závěry podle předsedy Úřadu nezpochybňuje, shodně nenamítá nic proti úvaze o tom, že v případě všech slov jde o slova ze základní zásoby anglického jazyka, kterým český průměrný spotřebitel porozumí. K námitce akcentující volbu nesprávného gramatického tvaru „different“ předseda Úřadu obecně konstatoval, že vlastník byl oprávněn si přihlásit k ochraně jakýkoliv tvar, byť gramaticky nesprávný. Poukázal přitom na to, že názor žalobce není názorem všech uživatelů anglického jazyka, přičemž akcentoval možnost použití slova „DIFFERENT“ i ve významu příslovce dle anglického výkladového slovníku Merriam Webster. V této souvislosti předseda Úřadu zmínil rovněž další dva internetové odkazy, přičemž uzavřel, že pokud ani anglicky mluvící veřejnost není s to dospět k jednoznačnému závěru ohledně jednoznačného správného gramatického výkladu, není dle něho možno z jím popsaných důvodů predikovat, jak se k této záležitosti bude stavět každý jednotlivý český spotřebitel. Průměrný český spotřebitel nicméně bude podle předsedy Úřadu znát rozdíl mezi základním anglickým slovesem myslet (think) a slovesy tikat a zaškrtnout (tick), a ve spojení s výrazem „different“ bude tyto slogany vnímat ve shora uvedeném smyslu, a to i s ohledem na shodu lexikálního významu. Minoritní skupinu českých odborníků na anglický jazyk, u níž by mohly nastat pochybnosti ohledně interpretace možného významu sloganu „THINK DIFFERENT“, tak, jako např. u rodilého anglického mluvčího, stejně tak jako fanoušky žalobce s podrobnými znalostmi o historii sloganu, není podle předsedy Úřadu možno brát jakožto modelového průměrného spotřebitele. Předseda Úřadu přitom odmítl argument žalobce, že v Prvostupňovém rozhodnutí nebyla vzata v potaz významová shoda prvku „different“. Shoda v jednom prvku ze dvou nemůže vést podle předsedy Úřadu automaticky vést k sémantické podobnosti, obzvlášť pokud je jejich celkový význam diametrálně odlišný. Neztotožnil se ani s tvrzením žalobce o nedostatečně odůvodnění závěru o minimální rozlišovací způsobilosti prvku „different“, s tím, že na str. 20 Prvostupňového rozhodnutí bylo zcela jasně vysvětleno, že slovo „different“ je vzhledem ke svému významu pouze údajem (vlastností), který má ve vztahu k jakýmkoliv výrobkům nebo službám jen minimální rozlišovací způsobilost.

11. K celkovému hodnocení a posouzení pravděpodobnosti záměny předseda Úřadu nesouhlasil se závěry dovozovanými žalobcem z rozsudku Tribunálu ze dne 17. 3. 2004 ve spojených věcech T-183/02 a T-184/02, s tím, že opomíjí podstatné úvahy týkající se sémantické stránky věci, když na rozdíl od soudem posuzovaného případu mají v řešené věci pro českého spotřebitele všechna jednotlivá slova tvořící kolidující označení jasný význam. Poukázal přitom na Tribunálem v dané věci připomenutý bod 54 jiného rozsudku soudu ze dne 14. 10. 2003 ve věci T-292/01, BASS, podle nějž aby bylo možno překonat vizuální a fonetickou podobnost mezi označeními, je nutné, aby alespoň jedno srovnávané označení mělo jasný a specifický význam, aby jej veřejnost byla schopna okamžitě podchytit, a zdůraznil, že v nyní posuzovaném případě mají kolizní ochranné známky jasný a naprosto odlišný sémantický význam. Předseda Úřadu se v této souvislosti vypořádal s poukazy žalobce na další rozhodnutí Tribunálu, EUIPO či Úřadu.

12. Předseda Úřadu přisvědčil žalobci, že při posuzování pravděpodobnosti záměny je třeba zohlednit i vyšší rozlišovací způsobilost starších ochranných známek žalobce, a souhlasil s žalobcem, že se Úřad vyšší distinktivitou namítaných ochranných známek v Prvostupňovém rozhodnutí nezabýval. Uvedl, že „důvodem je totiž skutečnost, že jednak nebylo prokázáno dobré jméno těchto namítaných ochranných známek na území EU, dále že tyto ochranné známky jsou stále předmětem návrhu na zrušení pro neužívání před EUIPO, takže jejich vyšší distinktivita je sporná, a konečně i existence značného sémantického rozdílu u kolizních ochranných známek“.

13. Předseda Úřadu připomněl, že při hodnocení pravděpodobnosti záměny je nutné zohlednit jak podobnost porovnávaných označení, tak podobnost výrobků a služeb, na něž se porovnávaná označení vztahují. Zároveň je ale třeba dle ustálené judikatury přihlédnout i ke všem ostatním relevantním faktorům, mj. i skutečnosti, zda podobnost porovnávaných označení spočívá v prvku, který je dominantní a zároveň distinktivní. Uvedl, že jakkoliv dospěl na rozdíl od Úřadu k závěru, že z hlediska vizuálního a fonetického se jedná o označení podobná ve středním stupni (nikoliv pouze v nízkém), nemění to ničeho na závěru o neexistenci pravděpodobnosti záměny, neboť musí být brán zřetel na celkový dojem, který předmětné ochranné známky dělají na spotřebitele, avšak s důrazem na povahu jejich jednotlivých prvků, zejména pokud jde o jejich rozlišovací způsobilost nebo vizuální dominanci. Úřad podle předsedy Úřadu správně posoudil jazykovou vybavenost průměrného spotřebitele, nízkou distinktivitu slova „different“, které nelze monopolizovat pro žalobce, a v této souvislosti vyzdvihl důležitost sémantické stránky věci s tím, že shodnost prvku/části „Different“/„DIFFERENT“ se vztahuje ke slovu, které bude průměrnému českému spotřebiteli srozumitelné, a bude jím vnímáno jako laudatorní a popisné pro výrobky ve třídě 9. Jeho přítomnost v napadené ochranné známce proto nemůže podle předsedy Úřadu vést ke konstatování pravděpodobnosti záměny s namítanými ochrannými známkami, a to ani pro výrobky ve třídě 9 mezinárodního třídění, které byly shledány jako shodné nebo vysoce podobné, se shodnými distribučními kanály a prodejními místy. Tento závěr vychází podle předsedy Úřadu z obecně aplikované praxe, která je v souladu mj. se Společným prohlášením o společné praxi týkající se relativních důvodů pro zamítnutí - pravděpodobnost záměny (vliv nedistinktivních prvků/prvků s nízkou rozlišovací způsobilostí) ze dne 2. října 2014, jakož i rozhodovací praxí přezkumných soudů.

14. V daném případě se pak podle předsedy Úřadu neuplatní ani kompenzační zásada, neboť z důvodu nepodobnosti ochranných známek dané zejména jejich odlišným významem nemůže být dána přímá úměra mezi podobností označení a podobností výrobků, a to ani v případě, že spotřebitel nebude mít kolizní ochranné známky vedle sebe, a to z důvodu jeho vyšší míry pozornosti dané druhem a účelem výrobků ve třídě 9 mezinárodního třídění, u nichž byla shledána shodnost či vysoká podobnost. Předseda Úřadu nepřisvědčil ani argumentaci poukazující na možnou známkovou řadu žalobce s tím, že případná známost žalobce a jeho výrobků u části spotřebitelů bude v daném případě svědčit proti tomuto tvrzení, když uživatelé výrobků žalobce si totiž v tomto případě byli/budou vědomi historie a účelu sloganu „THINK DIFFERENT“, připisovanému Stevu Jobsi, který s ním prezentoval řadu nových výrobků veřejnosti, a k jakémukoliv pomýlení ohledně nové „vtipné“ ochranné známky tak nemohlo/nemůže dojít.

15. Předseda Úřadu uzavřel, že i přes shodu a podobnost části napadených výrobků a přes střední stupeň vizuální a fonetické podobnosti porovnávaných označení vyplývající z užití slovního prvku „different/DIFFERENT“ mezi nimi neexistuje pravděpodobnost záměny na straně průměrného spotřebitele, neboť z hlediska sémantického a zejména z hlediska celkového dojmu nejsou porovnávaná označení podobná.

K dobrému jménu namítaných ochranných známek

16. K části návrhu založené na § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 441/2003 Sb. předseda Úřadu rekapituloval důkazní prostředky předložené žalobcem zejména k prokázání dobrého jména namítaných ochranných známek. K otázce, zda může obecně být užívání propagačního sloganu, který není přímo užit na výrobcích/službách, postačující k prokázání dobrého jména konkrétní ochranné známky, uvedl, že Úřad nezaložil svůj závěr o neprokázání dobrého jména namítaných ochranných známek na tom, že byly užívány pouze jako slogan, nýbrž na tom, že z předložených materiálů nebylo možno usoudit, zda uvedená reklamní kampaň probíhala kromě USA také na území Evropské unie (dále též „EU“). Jelikož žalobce užíval své namítané ochranné známky jako slogan a neoznačoval jím své výrobky, které by následně distribuoval na území EU, nebylo možno posoudit, zda většina spotřebitelů na území EU, vyjma publicistů a fanoušků společnosti žalobce, tyto výrobky zná, a tudíž namítaným ochranným známkám nebylo možno přiznat dobré jméno. Předseda Úřadu zdůraznil, že vyřešení otázky, zda je užívání propagačního sloganu, který není přímo užit na výrobcích/službách, postačující k prokázání dobrého jména konkrétní ochranné známky, bude záležet na okolnostech každého jednotlivého případu. V návaznosti na obecná východiska plnění funkce ochranné známky včetně užití v reklamě předeslal, že se v jejich světle věnoval přezkumu předmětného závěru Úřadu, tj. že z předložených dokladů nebylo možno posoudit, zda reklamní kampaň na slogan „THINK DIFFERENT“ probíhala v EU či nikoliv a zda byla tudíž dostatečná k prokázání dobrého jména namítaných ochranných známek EU shodného znění jako slogan na území EU. Uvedl, že Úřad zhodnotil doklady č. 2-17, které shledal pro danou věc relevantní, a odůvodnil, proč předložený soubor dokladů není dostačující k prokázání dobrého jména namítaných ochranných známek na území EU (z části internetových článků nebylo možno dovozovat jejich geografický dosah a z části materiálů bylo patrné, že jejich autoři a čtenáři mají podrobnou znalost problematiky, neboť to vyplývá z jejich profese či osobní oblíbenosti produktů žalobce, takže je nelze podřadit pod běžného spotřebitele). Předseda Úřadu na tomto postupu neshledal nic nedostatečného ani nelogického, přičemž Úřad dle něho správně posoudil i rozhodné období, v němž měl žalobce prokázat dobré jméno namítaných ochranných známek, jako období do vzniku priority napadené ochranné známky ve znění, tj. do 16. 7. 2015 včetně, neboť dobré jméno je vlastnost proměnlivá v čase.

17. V návaznosti na jím provedené vyhodnocení podkladů č. 1 – 21 předseda Úřadu uzavřel, že z odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí jasně a správně vyplývá, že veškerý důkazní materiál, kterým byl podložen návrh na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou, považoval Úřad za nedostatečný, neboť z něj nebylo možno usoudit, že by před datem práva přednosti napadené ochranné známky (tj. přede dnem 16. 7. 2015) byly na území EU prodávány výrobky žalobce/poskytovány služby označené namítanými ochrannými známkami, nebo že by reklamní kampaň žalobce měla v rozhodném období přesah na území EU tak, že byla známa většinovému průměrnému spotřebiteli tak, jak bych shora definován. Na závěru, že žalobce předloženými důkazy neprokázal dobré jméno namítaných ochranných známek na území EU, nemůže dle předsedy Úřadu nic změnit ani důkaz č. 28 předložený žalobcem společně s rozkladem s tím, že z uvedeného článku je evidentní, že pokud by z něj mělo samo o sobě vyplývat dobré jméno, nebude to dobré jméno namítaných ochranných známek, ale dobré jméno ochranné známky „APPLE“. Obsah tohoto článku podle předsedy Úřadu koresponduje s ostatními předloženými důkazy, tj. že výraz „THINK DIFFERENT“ není vnímán jako ochranná známka (ani zde není uvedeno, že by byl užíván na výrobcích/službách), ale jako slogan a filozofie společnosti žalobce. V návaznosti na obecná východiska posuzování ochranné známky s dobrým jménem předseda Úřadu konstatoval, že jakkoliv je sice teoreticky možno známost/dobré jméno ochranné známky prokázat i jiným způsobem (tj. užíváním ochranné známky v reklamě bez současného užití na výrobcích a službách), na nějž se žalobce v daném řízení spoléhal, užití daného způsobu s sebou nese riziko důkazní nouze. Z důkazů sestávajících z webových stránek obsahujících informace o kampani „Think different“ spolu s vlastním reklamním spotem sice vyplývá, že se s jejich obsahem mohla seznámit i relevantní spotřebitelská veřejnost (zejména uživatelé výrobků žalobce) na území EU, avšak bez doložení dalších důkazů, které by prokazovaly, kolik spotřebitelů a z jakých států EU si uvedené články přečetlo, resp. video s reklamním spotem ve skutečnosti zhlédlo, jsou takové materiály podle předsedy Úřadu nedostačující. Uvedená důkazní nouze žalobce, který své ochranné známky ve skutečnosti neužívá pro označování svých výrobků a služeb, ostatně podle předsedy Úřadu vedla k zatím nepravomocnému zrušení namítaných ochranných známek EUIPO pro neužívání. Dlouholetost aktivit žalobce, byť důkazně podložená, pak podle předsedy Úřadu nijak nesvědčí o dobrém jménu namítaných ochranných známek mimo území USA, nýbrž spíše o známosti žalobce a jeho značky „APPLE“ na některých územích mimo USA.

18. Předseda Úřadu proto uzavřel, že doklady předložené žalobcem k prokázání dobrého jména namítaných ochranných známek posoudil Úřad správně a v souladu se zákonem a rozhodovací praxí, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Žalobce neunesl důkazní břemeno, pokud jde o prokazování toho, zda namítané ochranné známky před vznikem práva přednosti napadené ochranné známky požívaly dobrého jména na území EU. S ohledem na to nebylo možno posoudit, zda by užíváním napadené ochranné známky docházelo k nepoctivému těžení z jejich dobrého jména či rozlišovací způsobilosti, respektive k újmě na nich.

K dobré víře přihlašovatele při podání napadené ochranné známky

19. K části návrhu založené na § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb. předseda Úřadu rekapituloval obecná východiska posuzování dobré víry.

20. K podmínce, zda vlastník napadené ochranné známky věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci staršího práva na označení žalobce, předseda Úřadu konstatoval, že se žalobce vědomost vlastníka snažil prokazovat argumentací, že vlastník je jeho přímým konkurentem, obchodující po celém světě, a musela mu tedy být uvedená reklamní kampaň na slogan „THINK DIFFERENT“ známa. Žalobci se podle předsedy Úřadu nepodařilo v této záležitosti unést důkazní břemeno spočívající v jeho tvrzení, že vlastník jeho ochranné známky znal a že se jimi inspiroval. Napadená ochranná známka se jednak od namítaných ochranných známek ze sémantického hlediska dostatečně odlišuje. Dále pak podle předsedy Úřadu z dokladů popsaných a zhodnocených v rámci prokazování dobrého jména namítaných ochranných známek vyplynulo, že uvedená kampaň probíhala na jiném kontinentu. Vlastník si konečně napadenou ochrannou známku nepřihlásil v době trvání kampaně, ani krátce po ní, ale až v roce 2015, tj. třináct let po jejím ukončení. Žalobce podle předsedy Úřadu také neprokázal znalost této kampaně či sloganu vlastníkem ani v době přihlášení mezinárodní ochranné známky ani později. Předseda Úřadu proto přisvědčil závěru Úřadu, že není jisté, že by vlastník musel uvedenou kampaň žalobce na slogan „THINK DIFFERENT“ bezpodmínečně znát, aby se jí musel nechat inspirovat.

21. Žalobce podle předsedy Úřadu neunesl důkazní břemeno ani k druhé podmínce, tj. že přihlášením ochranné známky došlo k jeho poškození, neboť z jím předložených dokladů nijak nevyplývá, že by vlastník žalobci zamezoval vstup na trh do Švýcarska či kamkoliv jinam či těžil (parazitoval na) pověsti žalobce. Předseda Úřadu popsal, že vlastník a žalobce, kteří se předtím nijak na trhu nesetkávali, se s technologickým rozvojem stali soutěžiteli na trhu. Z důkazů dodaných oběma stranami však podle předsedy Úřadu vyplývá, že na tomto novém společném trhu s hodinkami, jelikož jiné výrobky ze třídy 9 mezinárodního třídění účastníci řízení nijak argumentačně nezmínili, mohou pokojně koexistovat vedle sebe. Předseda Úřadu v návaznosti na hodnocení provedené na str. 64 – 69 Napadeného rozhodnutí v souladu s Úřadem neshledal, že (a případně jakým způsobem) by vlastník mohl zasáhnout do práv žalobce ve svůj prospěch. Vzhledem k tomu, že vlastník byl na trhu hodinek dřív než žalobce, nemohl si podle předsedy Úřadu na jeho úkor usnadnit ani vstup na tento trh, ani zajistit příliv zákazníků, kterého by jinak nedosáhl. Mezi účastníky řízení nadto nebylo sporu o tom, že vlastník je renomovaná švýcarská hodinářská společnost. Vlastník má podle předsedy Úřadu dostatečný odbyt svých hodinek, a umístěním označení „Tick different“ na ciferník nijak zásadně nezvedlo/do budoucna nezvedne jeho tržby z důvodu žalobcem tvrzené podobnosti s jeho sloganem „THINK DIFFERENT“. Toto logo bude vnímáno ostatními soutěžiteli na hodinářském trhu (mimo žalobce) a obecnou veřejností jako odkaz na to, že hodinky mají pravděpodobně ještě jinou funkci (platební). Naopak, pokud by v tomto logu/označení viděli fanoušci žalobce odkaz na slogan žalobce, patrně si tyto hodinky vlastníka z důvodu loajality ke značce žalobce nekoupí a vlastník tedy v takových případech (potenciálně) přijde o zákazníka, a tudíž mu to spíše uškodí, než aby mu to zvedlo prodej. Předseda Úřadu neshledal ani riziko ztráty rozlišovací způsobilosti či ztráty atraktivity ochranných známek žalobce, neboť kromě již výše zmíněné skutečnosti, že uvedený slogan žalobce na vlastních výrobcích užívá minimálně, a patrně pouze pro případnou obnovu jeho ochranných známek, kolizní ochranné známky jsou významově dostatečně odlišné. Nezainteresovaný subjekt o sporu mezi účastníky týkajícího se těchto označení/sloganů obecně nebude podle předsedy Úřadu vědět, a bude se orientovat podle odlišných firem/logotypů obou společností/výrobců.

22. Předseda Úřadu se neztotožnil ani s námitkami nezohlednění existence obdobného známkového motivu. Uvedl, že pouhé shodné slovo „different“ známkovým motivem nemůže být, má nízkou distinktivitu, neboť teprve jeho spojením s dalšími prvky nabývá různého významu, a nelze jej tudíž pro určitý subjekt monopolizovat. Obdobný známkový motiv pak předseda Úřadu s odkazem na dříve uvedené neshledal ani v užití gramaticky „nesprávného“ výrazu.

23. K námitce žalobce, že starší ochranná známka „THINK DIFFERENT“ je doposud užívaná mj. při „keynote speech“ projevech při každoročním uvádění novinek žalobce na trh, nemůže dle předsedy Úřadu na závěrech Úřadu ničeho změnit. Jak žalobce sám uvedl, tato ochranná známka je užívána vždy pouze jako slogan, dokonce pouze jednou za rok. Jelikož je tato „keynote speech“ vysílána z webové stránky žalobce, je dle předsedy Úřadu jasné, že si najde cestu zejména k současným či potenciálním uživatelům výrobků/služeb žalobce, nikoliv k většinovému spotřebiteli, který o tomto každoročním uvádění novinek žalobce na trh nemusí mít žádnou povědomost.

24. Předseda Úřadu se tak ztotožnil se závěrem, že žalobce neprokázal, že by byl dotčen na svých právech tím, že by napadená ochranná známka parazitovala na rozlišovací způsobilosti/dobrém jméně namítaných ochranných známek nebo poškodila jejich pověst.

25. Nad rámec nezbytného odůvodnění pak předseda Úřadu k třetí podmínce (posouzení toho, zda vlastník prokázal ospravedlňující důvod pro přihlášení napadené ochranné známky), uvedl, že žalobce nedoložil zlý úmysl vlastníka jej poškodit podáním přihlášky ochranné známky. Přidání slova „different“ (odlišný) z běžné anglické slovní zásoby, k výrazu „tick“ (tikat) z běžné anglické slovní zásoby do sousloví „Tick different“, použitém na náramkových hodinkách, které mají nově zabudovaný systém elektronického placení, nelze u hodinářské společnosti podle předsedy Úřadu považovat za počin vykazující nedobrou víru při podání napadené přihlášky ochranné známky. Předseda Úřadu se s poukazem na existenci různých produktových řad hodinek vlastníka ztotožnil s jeho tvrzením, že předmětný slogan zvolil jako odkaz na tikání hodinek (tikej jinak), a nikoliv jako odkaz na žalobce. Ani gramaticky diskutabilní forma sloganu pak na závěru o neprokázání nedobré víry ničeho nemění. V této souvislosti předseda Úřadu v obecné rovině poznamenal, že není neobvyklé, že si společnosti dělají legraci z konkurence a parodují její výrobky/služby, což, jak podle předsedy Úřadu vyplývá z dokladu č. 23, činil i žalobce, a to již v 80. letech. Ani případné použití sloganu jako parodie na slogan žalobce by přitom podle předsedy Úřadu na jeho závěru o neshledání nedobré víry nic nezměnil. V této souvislosti se předseda Úřadu neztotožnil ani s argumentací žalobce stran sloganu Steva Jobse „ONE MORE THING“, přičemž poukázal na své dřívější pravomocné rozhodnutí, v němž uzavřel, že fráze „ONE MORE THING“ byla užívána nejenom S. Jobsem, ale rovněž fiktivní seriálovou postavou detektiva Columba ze známého amerického seriálu, přičemž ani v tomto případě žalobce neprokázal, že by výraz byl užíván na jeho výrobcích v České republice.

26. Předseda Úřadu odkázal žalobce s jeho argumentací prvky nekalé soutěže na pořad civilního práva a poukázal přitom v této souvislosti na pro žalobce nepříznivé rozhodnutí švýcarského soudu v obdobné věci. Uzavřel, že napadená ochranná známka nevykazuje takovou míru originality, aby bylo zřejmé, že se při jejím vzniku musel vlastník inspirovat namítanými ochrannými známkami žalobce, přičemž nebyl prokázán ani záměr vlastníka parazitovat na pověsti výrobků žalobce.

III. Žaloba

27. Žalobce v podané žalobě předeslal, že Napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a žalovaný překročil meze správního uvážení, přičemž žalobce byl rozhodnutím zkrácen na svém právu výhradně užívat své starší ochranné známky pro zapsané výrobky bez neoprávněného zásahu třetích osob. Žalobce s poukazem na ústavní základ ochrany vlastnického práva tvrdil, že byla porušena jeho práva, neboť v rejstříku ochranných známek platných v České republice byla zapsána napadená ochranná známka porušující práva k namítaným ochranným známkám žalobce, protože (i.) nebyla podána v dobré víře, (ii.) je zaměnitelná s namítanými ochrannými známkami, a (iii.) by neoprávněně těžila z dobrého jména namítaných ochranných známek.

K pravděpodobnosti záměny kolidujících označení

28. Žalobce shrnul, že žalovaný nesprávně posoudil podobnost kolidujících označení, nevzal v úvahu zvýšenou rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek, a dospěl tak k nesprávnému závěru, že nemůže dojít k nebezpečí záměny. Posouzení provedl v rozporu s dosavadní praxí žalovaného, EUIPO a Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“), s pravidly posuzování zaměnitelnosti a dále v rozporu se zásadami, na kterých je založen zákon č. 441/2003 Sb. a zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Současně podle žalobce překročil meze správního uvážení.

29. Žalobce nesouhlasil s provedeným posouzením vizuálního hlediska a měl za to, že označení jsou vizuálně podobná ve vysokém stupni. Žalovaný nesprávně posoudil vizuální podobnost slov „TICK“ a „THINK“, když opět uvedl, že nejsou podobná, protože u krátkých označení postačí malé rozdíly. Žalovaný argumentoval metodickými pokyny EUIPO část 3. 5., kdy ale účelově citoval pouze jejich část, a vynechal další podmínky z těchto metodických pokynů pro porovnání krátkých označení. Napadené rozhodnutí totiž neobsahuje žádné vysvětlení konkrétních okolností, když pouze uvádí, že „přestože slova obsahují tři shodná písmena na shodných místech, vzhledem k jejich jednoslabičné délce je nasnadě, že spotřebitelé postřehnou byť i malé rozdíly mezi těmito slovy“. Podle žalobce žalovaný argumentuje automaticky pouze krátkostí slov bez vysvětlení všech dalších okolností konkrétního případu, což je v rozporu s ustálenou praxí.

30. Žalobce namítal, že slova „TICK“ a „THINK“ nejsou zásadně krátká slova a shodují se v písmenech T-I-K, která jsou také shodně umístěna v obou slovech. Obě slova mají tedy shodný začátek, prostředek a konec, což přispívá k jejich podobnosti. Tato slova by neměla být porovnávána jen samostatně, ale současně ve spojení se zcela shodným slovem „DIFFERENT“, což musí být vzato v úvahu při porovnávání označení jako celku. Vizuální rozdíl v písmenech H a C/N, když počátečním písmeno T prostřední I a koncové K jsou shodné, nemůže být podle žalobce zásadním rozdílem. Kromě toho žalovaný nevzal podle žalobce v úvahu základní pravidlo, že spotřebitel téměř nikdy nemá v praxi označení vedle sebe, ale pracuje s nedokonalou pamětí. K tomuto argumentu a rozhodnutí SDEU uvedenému již v rozkladu se dle žalobce žalovaný v Napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil, s tímto argumentem se nevypořádal a Napadené rozhodnutí je tak v této částí nepřezkoumatelné. Sám žalovaný si slova „TICK“ a „THINK“ spletl v bodě 67 Napadeného rozhodnutí. I vlastník napadené ochranné známky podle žalobce připouští, že jde o zaměnitelná označení.

31. Pokud jde o fonetické hledisko, žalovaný se dle žalobce výslovně nevyjádřil k tomu, zda jsou prvky „THINK“ a „TICK“ foneticky podobné či nikoli. Žalobce odmítl, že by si v rozkladu protiřečil, a trval na tom, že Prvostupňové rozhodnutí argumentovalo anglickou výslovností písmen TH ve slově THINK, kdy se však jedná o českého spotřebitele, pro kterého je obecně spojení TH se správnou anglickou výslovností špatně vyslovitelné, proto lze předpokládat, že bude vyslovovat slovo „THINK“ tak, aby to pro něj bylo dobře vyslovitelné, takže například jako „TINK“ (tedy bez h), čímž se ještě více přiblíží ke slovu „TIK“. I kdyby ho vyslovoval jako „THINK“, i přesto bude podle žalobce podobné slovu „TIK“ nebo „TYK“ díky shodnému začátku prostředku a konci slova. Žalobce konstatoval, že již v rozkladu uvedl, že slovní prvek „TICK“ stejně jako slovní prvek „THINK“ obsahuje shodné písmeno T na začátku slova, shodnou zvukotvornou samohlásku I uprostřed slova a hlásku K na konci slova, přičemž se shodně jedná o jednoslabičné slovo, což je pro fonetické hledisko významné. Lze proto podle žalobce dovodit, že prvky „TICK“ a „THINK“ tvořící porovnávaná označení jsou si z fonetického hlediska podobné více než z vizuálního, a to navíc ve spojení se zcela shodným „DIFFERENT“, což vytváří fonetickou podobnost označení jako celku. K těmto argumentům se žalovaný podle žalobce nevyjádřil, výslovně se nevyjádřil k fonetické podobnosti či odlišnosti slov „THINK“ a „TICK“, a proč by měla být považována za podobná či rozdílná, což činí Napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

32. Žalovaný dále podle žalobce nesprávně zhodnotil i sémantické hledisko a nevzal vůbec v potaz významovou shodu prvku „DIFFERENT“/„jiný“, „odlišný“. Díky této shodě jsou si kolidující označení alespoň v nízké míře podobná. Tvrdí-li žalovaný, že nízká rozlišovací způsobilost slova „DIFFERENT“ nemá souvislost s významovým porovnáním, není podle žalobce jasné, jak je možné, že i přes shodu v prvku „DIFFERENT“, posoudil žalovaný označení jako vizuálně a foneticky podobné ve středním rozsahu. Významová shoda v jednom prvku, i přesto že význam dalších prvků není shodný, logicky nemůže podle žalobce vyústit v závěr, že jsou označení sémanticky diametrálně rozdílná.

33. Podle žalobce měla být označení z významového hlediska posouzena minimálně jako podobná v nízké míře. Nesouhlasil s tím, že by význam porovnávaných označení byl zcela odlišný, a toto nikdy neuznal, jak nesprávně tvrdí v Napadeném rozhodnutí žalovaný. I přes odlišný význam slovních prvků „TICK“ a „THINK“ jsou díky shodnému významu „DIFFERENT“ označení alespoň v nízké míře podobná, protože shodně odkazují na činnost, která je prováděna odlišně nebo jinak.

34. K závěru žalovaného, že shoda v jednom prvku nemůže automaticky vést k sémantické podobnosti, obzvlášť pokud je celkový význam diametrálně odlišný, žalobce zopakoval, že pokud je význam jednoho prvku shodný, tak celkový význam označení nemůže být diametrálně odlišný. Význam slov „THINK DIFFERENT“ a „TICK DIFFERENT“ není odlišný diametrálně, nýbrž je podobný v nízké míře – myslet jinak/tikat jinak. Tvrzení žalovaného je nadto nepravdivé, protože k podobnosti označení jako celku stačí shoda v jednom prvku, jak dle žalobce plyne z jím označených rozhodnutí zdejšího soudu.

35. Žalovaný v rozhodnutích podle žalobce dostatečně neodůvodnil, proč má prvek „DIFFERENT“ minimální rozlišovací způsobilost. Obecné konstatování, že „se jedná o vlastnost, která má k jakýmkoli výrobkům nebo službám minimální rozlišovací způsobilosti“, nelze považovat za relevantní odůvodnění, proč shodný prvek se shodným významem nelze brát v úvahu při sémantickém porovnání, zvláště pokud se gramatickým rozborem slov „DIFFERENT“ a „DIFFERENTLY“ žalovaný zabývá na dvou stranách. I v této části je tak podle žalobce Napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. I pokud by však měl prvek „DIFFERENT“ skutečně nízkou rozlišovací způsobilost, i takový prvek může mít dle žalobce vliv na posouzení významového hlediska a měl by být při posuzování brán v úvahu.

36. K celkovému posouzení žalobce uvedl, že dle žalovaného má rozhodující vliv tvrzená diametrální významová odlišnost obou označení, jež přebíjí vizuální a fonetickou podobnost. Žalobce zopakoval, že není možné konstatovat diametrálně významovou odlišnost, pokud jeden výraz v obou označeních má význam zcela shodný. Žalovaný dostatečně nevysvětlil, proč je shodné slovo „DIFFERENT“ nepodstatné pro posouzení zaměnitelnosti jako celku, když toliko konstatoval, že nemá rozlišovací způsobilost, a uvedl, že rozlišovací způsobilost je pouze jedním z faktorů a není rozhodující.

37. Žalovaný sice podle žalobce přisvědčil žalobci, že nebyla vzata v potaz vyšší rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek, nicméně argumentuje tím, že (i) nebylo prokázáno jejich dobré jméno, (ii) probíhá řízení o jejich zrušení před EUIPO a (iii) je tu existence značného sémantického rozdílu. Tyto argumenty jsou dle žalobce zcela absurdní a nemají vliv na posouzení vyšší rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek. Pokud ochranná známka nemá dobré jméno, může mít alespoň získanou vyšší rozlišovací způsobilost, která může přispět k záměně i přes sémantický rozdíl. Zvýšená rozlišovací způsobilost tedy může překonat významové rozdíly mezi označeními, a proto by měla být posouzena. Dobré jméno a rozlišovací způsobilost přitom podle žalobce nejsou shodné pojmy. Pokud žalovaný neuznal doklady předložené žalobcem jako postačující pro dobré jméno namítaných ochranných známek, měl je zhodnotit alespoň v souvislosti s vyšší rozlišovací způsobilostí, která má vliv na posouzení zaměnitelnosti. Ani probíhající řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno, nemá dle žalobce vliv na to, zda známka má nebo nemá vyšší rozlišovací způsobilost. Žalovaný tedy podle žalobce nevzal v potaz vyšší rozlišovací způsobilost, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.

38. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem uvedeným na straně 39 Napadeného rozhodnutí, dle něhož známost žalobce nebo vyšší distinktivita namítaných ochranných známek naopak přispěje k tomu, že si spotřebitelé označení nespletou, neboť budou slogan a žalobce velmi dobře znát a nebudou si myslet, že se například jedná o novou „vtipnou“ ochrannou známku žalobce. Akceptace takového argumentu by podle žalobce vedla k absurdní situaci, kdy by vyšší rozlišovací způsobilost byla vlastníkům starších ochranných známek spíše na újmu. Podle žalobce bylo naopak judikováno, že čím vyšší rozlišovací způsobilost a známost označení má, tím je naopak pravděpodobnější, že dojde k jeho záměně, případně aspoň k tzv. nepřímé záměně, kdy si spotřebitel bude myslet, že se jedná o doplnění známkové řady. Napadená ochranná známka přitom podle žalobce vykazuje takové vlastnosti, že ji spotřebitel může podřadit pod známkovou řadu namítaných ochranných známek žalobce. K tomu pak podle žalobce přispívá shodné zvolení gramaticky nesprávného tvaru. Žalobce doplnil, že předložil velké množství důkazů, které prokazují jak dobré jméno, tak známost a vyšší rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek v České republice v době před podáním přihlášky napadené ochranné známky.

39. Žalovaný tedy podle žalobce nesprávně posoudil míru podobnosti vizuální, fonetické a sémantické, z čehož vyvodil nesprávný závěr o celkové nezaměnitelnosti. U vizuální a fonetické podobnosti měl vzít v úvahu nejen zcela shodný prvek „DIFFERENT“, ale také podobné prvky „TICK“ a „THINK“. Kolidující označení měla být podle žalobce posouzena jako podobná ve vyšším stupni. U sémantické podobnosti pak žalovaný na druhou stranu nevzal vůbec v úvahu shodný význam slova „DIFFERENT“ a zabýval se pouze rozdílným významem slov „TICK“ a „THINK“; kolidující označení však měla být posouzena jako sémanticky podobná alespoň v nižším stupni. Označení teda měla být posouzena jako zaměnitelná též z celkového hlediska, a to přinejmenším z pohledu tzv. nepřímé zaměnitelnosti (známková řada).

K dobrému jménu namítaných ochranných známek

40. Žalovaný dále podle žalobce nesprávně posoudil doklady předložené žalobcem za účelem prokázání dobrého jména namítaných ochranných známek a dále za účelem prokázání skutečnosti, že napadená ochranná známka by z tohoto dobrého jména neoprávněně těžila, a dospěl k nesprávnému závěru, že namítané ochranné známky nemají dobré jméno na území EU. Nesprávné posouzení dokladů mělo následně vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť žalovaný nevycházel z řádně zjištěného skutkového stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu.

41. Žalobce namítl, že žalovaný předložené články z České republiky, které informují o kampani nebo sloganu „THINK DIFFERENT“, neuznal především z důvodu, že nepocházejí (nebyly napsány) od běžného spotřebitele, ale buď od fanoušků žalobce, nebo odborníků specializovaných na výrobky ve třídě 9. Tento argument je dle žalobce nelogický a absurdní, protože běžný spotřebitel obvykle články do časopisů a novin sám nepíše, naopak o výpočetní technice píší většinou odborníci, případně fanoušci, kteří jsou s výrobky ve třídě 9 dobře obeznámeni. To však podle žalobce neznamená, že by si běžný spotřebitel nemohl přečíst článek nebo blog fanouška žalobce či odborníka na počítačovou a další techniku ve třídě 9, zvláště pokud zvažuje nákup výrobků v této třídě a váhá mezi značkami. Průměrným spotřebitelem je podle žalobce nejen současný spotřebitel výrobků, ale též spotřebitel potencionální a dále také osoby zapojené do distribuční sítě, popřípadě též odborníci a profesionální veřejnost v oblasti daných výrobků. Žalobce zdůraznil, že množina fanoušků žalobce spadá pod pojem běžný spotřebitel a vzhledem k tomu, že je žalobce se svými výrobky dlouhodobě jednou z nejúspěšnějších společností na světě a prodeje jeho výrobků jsou velmi vysoké (což zjevně vyplývá také z předložených dokladů), lze logicky předpokládat, že počet fanoušků žalobce a tedy počet relevantních spotřebitelů v České republice nebude zanedbatelný.

42. Žalobce dále namítal, že zákon nestanoví, jaké doklady musí být pro prokázání dobrého jména předloženy. Namítané ochranné známky jsou vždy vnímány ve spojení s žalobcem a s jeho výrobky, tedy s výrobky ve třídě 9. Žalobce byl přesvědčen, že prokázal, že české veřejnosti jsou namítané ochranné známky známy a byly známy ještě v době před přihlášením napadené ochranné známky, když se o nich v souvislosti s žalobcem a jeho výrobky v České republice psalo a diskutovalo. Slogan reklamní kampaně je znám v ČR a EU a spojován se žalobcem a jeho výrobky, aniž by zde kampaň probíhala; výjimečnost tohoto případu však podle žalobce neznamená, že by namítané ochranné známky nemohly mít dobré jméno. Žalobce konstatoval, že „pokud se v článcích o THINK DIFFERENT publikovaných v České republice hovoří jako o čarovné mantře, o neznámější reklamní kampani žalobce, ikonické a kultovní reklamní kampani, nejvýraznějším počinu marketingu apod., je evidentní, že se jedná o velmi známé označení také v České republice“.

43. Pokud o kampani a sloganu ve spojení s žalobcem informuje značné množství médii (nikoli pouze fanouškovských, ale také časopis ELLE nebo server IDNES), je dle žalobce evidentní, že tato reklama přesah do ČR měla, tj. spotřebitelé ji znají, měli možnost se s ní seznámit. Skutečnost, že reklamní kampaň žalobce rozvířila debatu o gramatické správnosti tohoto slovního spojení, bezpochyby poukazuje na to, jak velký dosah vůči veřejnosti tato reklama měla.

44. Žalobce uzavřel, že doklady předložené společně s návrhem na neplatnost byly žalovaným nesprávně posouzeny a žalovaný došel k nesprávnému závěru o neprokázání dobrého jména namítaných ochranných známek na území EU včetně ČR. Většina předložených dokladů pochází podle žalobce z území Evropské unie z relevantního období. Argumenty žalovaného, že není možné dovozovat, zda probíhala reklamní kampaň v EU, nelze akceptovat. Reklamní kampaň a užívání sloganu v souvislosti s výrobky žalobce má dle jeho přesvědčení evidentně dosah v EU včetně České republiky bez ohledu na to, v jakém státě probíhala. Jde o známou a úspěšnou reklamu, jež je díky sociálním sítím a internetu známa po celém světě, a to dodnes. Žalobce doplnil, že v tomto řízení nebylo žalobcem prokazováno užívání namítaných ochranných známek, ale jejich dobré jméno. Žalobce doplnil, že „v Návrhu na neplatnost bylo popsáno a vysvětleno, že napadenou MOZ by mohlo dojít do zásahu práv starších OZ s dobrým jménem formou nepoctivého těžení a újmy na dobrém jméně ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) Zákona“.

K dobré víře přihlašovatele při podání napadené ochranné známky

45. Žalobce konečně namítal, že se žalovaný nevypořádal s existencí zlé víry vlastníka v době podání přihlášky napadené ochranné známky, nesprávně posoudil doklady předložené žalobcem, které měly potvrdit, že namítané ochranné známky mu byly v této době známy, a toto nesprávné posouzení dokladů mělo následně vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť žalovaný nevycházel z řádně zjištěného skutkového stavu věci (§ 3 správního řádu) a překročil meze správního uvážení (§ 2 odst. 2 správního řádu).

46. Žalobce nesouhlasil se závěrem, že neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že vlastník napadené ochranné známky o namítaných ochranných známkách věděl, když z předložených dokladů a ze všech dalších okolností případu jednoznačně vyplývá, že vlastník vzhledem k okolnostem měl/mohl o namítaných ochranných známkách žalobce vědět. Na tuto skutečnost podle žalobce poukazuje také volba gramaticky nesprávného tvaru. Uvedl-li na str. 32 a 33 Napadeného rozhodnutí žalovaný, že průměrný český spotřebitel tuto gramatickou nepřesnost nebo hru se slovy nemusí postřehnout, žalobce namítl, že hledisko průměrného českého spotřebitele v tomto ohledu není rozhodné. Podle žalobce je nutné vzít v potaz, že strany jsou v přímé konkurenci teprve od té doby, kdy žalobce uvedl na trh svůj nový výrobek hodinky Apple Watch, čímž získal značný podíl na trhu s hodinkami. Proto je rozumné předpokládat (a skutečně je to vysoce pravděpodobné), že vedoucí pracovníci vlastníka napadené ochranné známky byli velmi dobře obeznámeni s činností žalobce, jeho výrobky a službami a ochrannými známkami. Dle žalobce nemůže být náhoda, že vlastník přihlásil ochranné známky „TICK DIFFERENT“ a „ONE MORE THING“, které jsou zjevně určeny k parodování Steva Jobse a známek žalobce. Tyto přihlášky byly nadto podle žalobce podány poté, co Tim Cook, CEO žalobce, použil v tzv. „keynote speech“ při uvádění nových výrobků na trh frázi „ONE MORE THING seznamte se s Apple Watch“. Dle žalobce se nejednalo o náhodu a vlastník napadené ochranné známky musel vědět o existenci namítaných ochranných známek. Žalobce nerozporoval, že slogan „ONE MORE THING“ užívají i jiné subjekty a je známý také z televizního seriálu, přihlášení ochranných známek „TICK DIFFERENT“ a „ONE MORE THING“, které mají obě na první pohled souvislost s žalobcem, však není podle jeho přesvědčení možno při zvážení všech okolností případu posoudit jako náhodu. To vzal podle žalobce v potaz například patentový úřad ve Spojeném království, který odmítl designaci napadené ochranné známce, ale také ochranné známce „ONE MORE THING“.

47. Žalovaný podle žalobce nesprávně posoudil doklady, které měly uvedenou skutečnost prokázat. Dle žalobce se nejedná o důkazy, které by měly prokazovat řádné užívání namítaných ochranných známek, a proto by se měly hodnotit odlišně od důkazů prokazujících užívání. Podmínkou také není, že by starší známka musela být užívána/zapsána pro shodné výrobky a služby.

48. Žalobce namítl, že pro účely posouzení dobré víry postačí, že vlastník mohl znát namítané ochranné známky užívané žalobcem; měl přitom podle žalobce mnoho možností, jak se s nimi seznámit – nejen reklamní kampaň, ale i keynote speech. V době internetu a globalizace není podle žalobce možné argumentovat, že žalobce neprokázal užívání namítaných ochranných známek ve Švýcarsku nebo v Evropě.

49. Důvodem neuznání dokladů byla podle žalobce skutečnost, že zmíněná reklamní kampaň žalobce proběhla již v devadesátých letech 20. století, a dále také, že hodinky předložené žalobcem označené namítanými ochrannými známkami jsou již staré a sběratelské kusy. Z toho však podle žalobce vyplývá, že tyto hodinky s označením „THINK DIFFERENT“ existovaly již v době podání přihlášky napadené ochranné známky v roce 2015 a tedy o nich její vlastník mohl vědět. V dnešní globalizované době a době internetu není podle žalobce možné argumentovat tím, že společnost ze Švýcarska se s těmito výrobky a reklamou nemohla seznámit, navíc pokud se jedná o společnost, která prodává výrobky po celém světě, včetně USA. V této souvislosti žalobce poukázal na závěry vyslovené v rozsudku Tribunálu T-327/12 ve věci Simca Europe Ltd. Z předložených dokladů je dle žalobce evidentní, že reklamní kampaň THINK DIFFERENT je v současnosti stále známá mezi spotřebiteli. Vysoká a přetrvávající znalost sloganu vyplývá mimo jiné také z důkazu úvodníku v časopise ELLE, kdy je evidentní, že o sloganu zcela jistě nepsal odborník na spotřební elektroniku a čtenáři tohoto časopisu nejsou technologičtí odborníci. Známost namítaných ochranných známek vyplývá též z dalších novinových článků, které byly zveřejněny až po podání rozkladu (články z IDNES a Applecrunch).

50. Žalobce dále namítal, že žalovaný nesprávně definoval zásah do práv pouze jako újmu. Zásah do práv je dle žalobce široký pojem a nejedná se výhradně o to, že by vlastník musel bránit v užívání namítaných ochranná známek žalobci (v tomto směru žalobce poukazoval na závěry vyslovené v rozsudku SDEU ve věci Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli). Vlastník napadené ochranné známky brání žalobci podle jeho přesvědčení v registraci jeho nových ochranných známek „THINK DIFFERENT“, a to právě na základě napadené ochranné známky, když podává námitky proti novým přihláškám žalobce a tvrdí, že se jedná o zaměnitelná označení. Toto jednání se bezpochyby dá považovat za zásah do práv. Vlastník přitom podle žalobce přistupuje k jednotlivým řízením rozporně a oportunisticky, aby zmařil ambice žalobce, což rovněž poukazuje na špatnou víru. K závěru žalovaného o možné pokojné koexistenci žalobce uvedl, že „otázka špatné víry a zásahu do práv žalobce se však nerovná záměně“, přičemž „k zásahu do práv může dojít různými způsoby“. Žalobce konstatoval, že strany existují vedle sebe na trhu sice již mnoho let, ale teprve od 24. 4. 2015 jsou přímými konkurenty, když žalobce začal ve větší míře na trhu uvádět úspěšné „smart hodinky“ a získal tak velkou část trhu vlastníka napadené ochranné známky, jejíž přihláška byla podána několik měsíců po uvedení hodinek žalobce na trh, pravděpodobně jako odveta za to, že vlastník přišel o část trhu s hodinkami díky žalobci. Skutečnost, že jde o renomovanou společnost, jež fungovala na trhu s hodinkami dříve než žalobce, podle žalobce neznamená, že by nemohlo dojít k zásahu do práv žalobce. Všechny argumenty (především týkající se chování spotřebitelů) uvedené na str. 69 Napadeného rozhodnutí považoval žalobce za vykonstruované, nelogické a překračující meze správního uvážení.

51. Ani okolnost, že žalobce neoznačuje své hodinky namítanými ochrannými známkami, ale „APPLE WATCH“, nemá dle žalobce vliv na to, jestli byla přihláška napadené ochranné známky podána ve zlé víře. Žalovaný má dle žalobce porovnávat ochranné známky tak, jak jsou zapsané v rejstříku.

52. K argumentaci žalovaného stran toho, že není neobvyklé, že si konkurenti ze sebe navzájem dělají legraci a parodují své výrobky a služby, žalobce uvedl, že parodie není jednáním, „které je v souladu s dobrou vírou a Zákonem“.

53. Pokud jde o existenci ospravedlňujícího důvodu pro užívání a registraci napadené ochranné známky, žalobce připustil, že slovo „TICK“ je sice slovo běžné slovní zásoby, avšak nepovažoval za samozřejmé, že je vlastník musí užívat současně se shodným prvkem „DIFFERENT“. Prvek „TICK“ je dle žalobce pro hodinářské výrobky nedistinktivní. Není však obvyklé spojovat slovo „TICK“ se slovem „DIFFERENT“. Skutečnost, že vlastník zvolil tento gramatický tvar ve spojení s podobným „TICK“, podle žalobce poukazuje na záměr. V jiných označeních zmiňovaných žalovaným se slovo „TICK“ nachází například na jiném místě nebo v jiném tvaru Ospravedlňující důvod se tedy podle žalobce týká slova „TICK“, nikoli však ve spojení se slovem „DIFFERENT“, což pro dobrou víru nestačí.

IV. Vyjádření žalovaného

54. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 27. 7. 2020 navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

K pravděpodobnosti záměny kolidujících označení

55. K žalobním námitkám týkajícím se § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. žalovaný odkázal na závěry vyslovené v odůvodnění Napadeného rozhodnutí. K vizuálnímu hledisku a námitce, že nevzal v úvahu všechny okolnosti případu, žalovaný uvedl, že z žaloby není jasné, jaké zvláštní okolnosti má žalobce na mysli. Pokud jde o tvrzení žalobce, že se slova „Tick“ a „THINK“ shodují v písmenech T-I-K, což je činí podobnými, přičemž v důsledku přítomnosti shodného slova „different“ by vizuální podobnost kolidujících označení měla být vyššího stupně, žalovaný uvedl, že posoudil vizuální podobnost „Tick different“ a „THINK DIFFERENT“ jako podobnou ve středním stupni právě kvůli přítomnosti slova „different“, jinak by se jednalo o podobnost ve stupni nižším (ve zvýšení stupně podobnosti spočívala jedna ze změn, kterou provedl předseda Úřadu). Vyšší stupeň podobnosti není dle žalovaného na místě, jelikož slovo „different“ je až na druhé pozici. Dominantním prvkem jsou slova „Tick“ a „THINK“, která jsou krátká a spotřebitel je tedy velmi dobře schopen rozlišit jejich vzájemné rozdíly. K posuzování krátkých slov žalovaný odkázal na metodické pokyny EUIPO. K závěru, že písmena H a C/N nejsou dostatečným rozdílem mezi označeními, a námitce, že žalovaný nevzal v potaz rozsudky týkající se toho, že spotřebitel v praxi nemá označení vedle sebe, přičemž je zároveň stižen nedokonalou pamětí, žalovaný zdůraznil, že zásada zmíněná v bodě 26 rozsudku SDEU C-342/97 ve věci Lloyd Schuhfabrik Meyer je jen jednou z řady zásad, kterou předmětný rozsudek zmiňuje. Žalovaný odkázal na následující větu rozhodnutí, a kterou žalobce neuvedl, dle níž se bude míra pozornosti průměrného spotřebitele různit dle toho, o jakou kategorii produktů či služeb se jedná. Z Napadeného rozhodnutí je podle žalovaného zjevné, že vzal výše uvedenou zásadu v potaz, když na str. 21 - 24 Napadeného rozhodnutí osvětluje svou úvahu ohledně pozornosti průměrného spotřebitele při nákupu výrobku ve třídě 9 chráněných napadenou ochrannou známkou a na žalobcem citované rozhodnutí dokonce přímo odkazuje. O nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí nelze z tohoto důvodu podle žalovaného uvažovat. Žalovaný trval na tom, že nakupuje-li průměrný spotřebitel výrobky z třídy 9 sestávající z elektroniky a výpočetní techniky, lze očekávat zvýšenou míru jeho pozornosti. Přestože je dnes elektronika a výpočetní technika velmi rozšířená, její nákup není dle žalovaného každodenní záležitostí. Žalobcovy produkty jsou ve své kategorii luxusním zbožím, které jsou mnohdy výrazně dražší než srovnatelné produkty konkurence. Průměrný spotřebitel si tak podle žalovaného při zvýšené míře pozornosti, kterou při nákupu elektroniky vynakládá, všimne rozdílu mezi známkami, a to tím spíše, že se jedná o slova na první (dominantní) pozici a o slova krátká.

56. K fonetickému hledisku žalovaný odkázal na odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Uvedl, že u průměrného českého spotřebitele na trhu elektroniky a výpočetní techniky je třeba předpokládat alespoň základní znalost anglického jazyka na takové úrovni, že dokáže foneticky rozlišit slova „Tick“ a „THINK“. Průměrný spotřebitel elektroniky a výpočetní techniky je také podle žalovaného člen generace, která je anglickému jazyku vystavena prostřednictvím internetu médií v takové míře, že dokáže rozlišit výslovnost slov „TICK“ a „THINK“. Žalovanému nebylo zřejmé, proč by slovo „THINK“ měl český spotřebitel vyslovovat jako [tink] (bez „h“) jak uvádí žalobce. Nasnadě se zdá spíše výslovnost [think] (se znělým „h“). Rozdíl mezi výslovností [think] (se znělým „h“) a výslovností slova „Tick“ [tyk] tkví podle žalovaného v celkové tvrdosti obou slov, kdy slovo „Tick“ [tyk] bude vyslovováno tvrdě, zatímco „THINK“ [think] měkce. Značně odlišná je dle žalovaného rovněž délka obou slov, jsou-li vyslovována způsobem, k jakému by (v případě špatné anglické výslovnosti) přikročil průměrný český spotřebitel.

57. K sémantickému hledisku pak žalovaný konstatoval, že je třeba vycházet z označení jako z celku. Význam spojeni „THINK DIFFERENT“ a „Tick different“ je ve středním stupni podobný vizuálně i foneticky, sémanticky nicméně podobné nejsou, jelikož jejich význam je zcela jiný. Žalovaný zdůraznil, že k rozlišovací způsobilosti slova „different“ se vyjádřil na straně 33 Napadeného rozhodnutí. Doplnil, že slovo „different“ je zde významově zcela závislé na slovech „THINK“ a „Tick“; jedná se o slovo velmi obecné a široce užívané, jež není samo o sobě nadáno schopností rozlišit jeden výrobek od jiného a teprve spojením s dalšími prvky nabývá různého významu. Aby tedy plnilo rozlišovací funkci, musí být doplněno jiným prvkem (slovem). Žalovaný podotknul, že různých ochranných známek obsahujících slovo „different“ je ke dni 20. 7. 2020 u žalovaného přihlášeno či zapsáno 205, přičemž všechny jsou významově odlišné, přestože obsahují shodné slovo „different“.

58. K žalobcem odkazovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze žalovaný uvedl, že citovaná rozhodnutí se týkají zaměnitelnosti, nikoliv podobnosti, přičemž hovoří o možnosti zaměnitelnosti, je-li zjištěna shoda byť jednoho prvku. Interpretace, dle níž při shodě jednoho prvku jsou označení automaticky zaměnitelná, je dle žalovaného zjevně chybná. V nyní projednávaném případě se přitom dle žalovaného jedná o shodu v prvku, který postrádá rozlišovací způsobilost, přičemž celkový význam je zcela odlišný.

59. K celkovému posouzení žalovaný zopakoval, že popisnost slova „different“ vysvětlil na str. 33 Napadeného rozhodnutí. „Nepodstatnost“ slova „different“ pro posouzení pravděpodobnosti záměny kolidujících označení tkví v jeho nedistinktivitě, přičemž vzhledem k absenci rozlišovací způsobilosti slova „different“ spočívá těžiště rozlišovací způsobilosti označení „Tick different“ a „THINK DIFFERENT“ na jejich prvních prvcích. Tyto prvky dávají označením podle žalovaného vlastní nepodobný význam. Z této významové nepodobnosti pak (i přes střední vizuální a fonetickou podobnost) dle žalovaného nevyplývá pravděpodobnost záměny.

60. K poukazu žalobce na zvýšenou rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek žalovaný odkázal na bod 23 rozhodnutí SDEU ve věci Lloyd Schuhfabrik Meyer, osvětlující k jakým kritériím by orgán měl přihlédnout při hodnocení zvýšené rozlišovací způsobilosti ochranné známky. Uvedl, že známka může vyšší rozlišovací způsobilost získat jejím užíváním v souvislosti s výrobky, pro které je přihlášena. Toto kritérium je dle žalovaného zásadní a ostatní kritéria jsou na něj navázána (intenzita užívání, geografické rozšíření apod. postrádají bez užívání smyslu). Žalovaný zdůraznil, že časová neohraničenost ochranné známky je vyvážená tím, že musí být vlastníkem užívána. Podle žalovaného žalobce namítané ochranné známky užíval naposledy v letech 1997 – 2002. Nadto je užíval především jako reklamní slogan, nikoliv pro označení konkrétních výrobků na trhu, pro které byly zapsány. Žalobce podle žalovaného rovněž nedokázal, že by reklamní slogan „THINK DIFFERENT“ používal na českém trhu (případně na evropském trhu, po vstupu ČR do EU). Podle žalovaného tedy nelze hovořit o ochranných známkách s vyšší rozlišovací způsobilostí. Žalovaný dále poukázal na str. 46 – 58 Napadeného rozhodnutí s tím, že považuje argumentaci tam obsaženou za dostačující a odkazuje na ní. Nepřisvědčil přitom tvrzení žalobce o pravděpodobnosti nepřímé záměny s tím, že pro pravděpodobnost takové záměny je třeba, aby byly známky v známkové řadě užívány a známy průměrnému spotřebiteli. Žalobce však podle žalovaného neprokázal užívání starších ochranných známek ve spojitosti s výrobky, pro které jsou zapsány; neprokázal ani užívání na relevantním trhu.

K dobrému jménu namítaných ochranných známek

61. Žalovaný znovu odkázal na závěry vyslovené na str. 46 – 58 Napadeného rozhodnutí k jednotlivým žalobcem předloženým materiálům. Připustil, že vskutku nic nebrání průměrnému spotřebiteli přečíst si zmíněné uvedené články; model průměrného spotřebitele však podle žalovaného operuje s průměrným chováním průměrného spotřebitele. Jako u všech modelů se přitom jedná o jisté zjednodušení reality, jehož účelem je eliminovat úvahy o excesech jednotlivých spotřebitelů. Přestože tedy nic nebrání běžnému spotřebiteli přečíst si článek od fanouška či odborníka na žalobcovy produkty, průměrný spotřebitel tak podle žalovaného neučiní, jelikož se o žalobce a techniku ve třídě 9 zajímá čistě uživatelsky.

62. K argumentu žalobce, že množina jeho fanoušků spadá pod množinu průměrného spotřebitele, žalovaný souhlasil s tím, že počet osob vlastnících produkty žalobce je vskutku vysoký. Připustil, že řada průměrných spotřebitelů vlastní žalobcovy produkty. Stěží ale lze podle žalovaného tvrdit, že každý vlastník žalobcova produktu je zároveň jeho fanouškem (tedy osobou, která si ve volném čase sama vyhledává informace o žalobci a jeho produktech, případně se účastní jeho akcí apod.). Takových osob je dle žalovaného naprostá menšina a subsumovat je pod pojem průměrný spotřebitel není na místě. Průměrný spotřebitel je spotřebitel průměrně informovaný, pozorný a rozumný; naopak není informován o žalobci nadprůměrně a o žalobce se obzvlášť nezajímá.

63. Žalobce podle žalované uznal, že reklamní kampaň „THINK DIFFERENT“ v České republice neprobíhala, a dovozuje, že se jedná o zvláštní případ. Žalovaný přisvědčil žalobci v tom, že při posuzování dobrého jména je třeba postupovat dle jiných kritérií, než při posuzování užívání označení. Při posuzování dobrého jména je podle žalovaného zjišťováno, zda průměrný spotřebitel ochrannou známku zná a zda si ji spojuje s dobrými vlastnostmi výrobků a/nebo poskytovaných služeb. Dobré jméno může ochranná známka získat jejím užíváním na výrobcích či při poskytování služeb; alternativně (jak spoléhá žalobce) také užíváním ochranné známky v reklamě bez současného užití na výrobcích a službách, což však s sebou podle žalovaného nese riziko důkazní nouze, do které se žalobce dostal. Žalovaný opět odkázal na strany 46 – 58 Napadeného rozhodnutí, kde provedl zevrubnou analýzu jednotlivých důkazů a vysvětlil, proč neprokazují dobré jméno namítaných ochranných známek. Jakkoli lze dobré jméno prokázat i jinak než užíváním na produktech, ničeho to dle žalovaného nemění na důkazním břemenu, které žalobce nese. Z žalobcem předložených materiálů podle žalovaného nevyplývá, že by kampaň „THINK DIFFERENT“ probíhala na relevantním území, nebo že by reklamní kampaň žalobce měla v rozhodném období přesah na území EU tak, že byla známa většinovému průměrnému spotřebiteli.

K dobré víře přihlašovatele při podání přihlášky napadené ochranné známky

64. Žalovaný shrnul, že v Napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně první podmínky, jelikož se napadená ochranná známka od namítaných ochranných známek dostatečně odlišuje, zejména sémanticky. Dále z provedených důkazů předložených žalobcem vyplynulo, že žalobce užíval namítané ochranné známky pro reklamní kampaň v letech 1997-2002, která ale neprobíhala na evropském kontinentu, tudíž švýcarská společnost nemusela tato označení nutně znát, a to tím spíše, že si napadenou ochrannou známku tato osoba přihlásila až v roce 2015, tj. třináct let po ukončení reklamní kampaně „THINK DIFFERENT“. Nad rámec důvodů uvedených v Napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce uznal, že reklamní kampaň „THINK DIFFERENT“ probíhala v letech 1997 – 2002 v USA. Z důkazního materiálu není možné podle žalovaného usoudit, že by před datem práva přednosti napadené ochranné známky (tj. přede dnem 16. 7. 2015) byly na území Evropské unie prodávány výrobky žalobce označené namítanými ochrannými známkami ve znění „THINK DIFFERENT“. Jinými slovy žalobce nikdy na relevantním trhu namítané ochranné známky pro zapsané výrobky neužíval (resp. to neprokázal). Jediný důkaz užívání sloganu „THINK DIFFERENT“ na označení výrobků se týkal trička a klasických hodinek (viz str. 56-57 a 68 Napadeného rozhodnutí), což jsou však dle žalovaného výrobky nespadající do třídy 9, pro něž jsou namítané ochranné známky zapsané. Z existence těchto výrobků na trhu podle žalovaného bez dalšího nevyplývá, že by žalobce mohl mít zapsané namítané ochranné známky (zapsané pro třídu 9), o nichž by vlastník napadené známky při vynaložení obvyklé opatrnosti musel či mohl vědět. Vzhledem k době, která uplynula od užívání namítaných známek (pouze jako sloganu) a vzhledem k tomu, že se jednalo o užívání na jiném kontinentu (v Severní Americe), nelze bez dalšího tvrdit, že společnost ze Švýcarska musela namítaná označení či při vynaložení obvyklé míry opatrnosti mohla znát.

65. K poukazu na gramaticky rozporuplný tvar slova „different“ žalovaný zopakoval, že gramatická správnost užití tvaru „different“ místo „differently“ je rozporuplná i mezi rodilými mluvčími. V tom, že napadená ochranná známka obsahuje tento méně užívaný tvar slova, nelze dle žalovaného automaticky spatřovat inspiraci namítanými označeními. Pro ilustraci žalovaný dodal, že obdobně užívá tento tvar více ochranných známek.

66. K tvrzení žalobce ohledně údajné spojitosti mezi frází „ONE MORE THING“ a „THINK DIFFERENT“ žalovaný uvedl, že nelze vlastníkovi napadené známky přičítat k tíži zapsání ochranné známky „ONE MORE THING“, jež se sice shoduje se sloganem žalobce, jenž je částí veřejnosti (zejména v USA) znám, nicméně jedná se o výraz široce užívaný nejen žalobcem, ale i jinými subjekty (nejenom například i v televizním seriálu, jak bylo uvedeno v Napadeném rozhodnutí. K informaci, že vlastník brání žalobci v registraci jeho nových ochranných známek „THINK DIFFERENT“, žalovaný podotknul, že tento argument nebyl předmětem rozhodování žalovaného, jelikož tuto skutečnost žalobce ve správním řízení neuvedl a uvádí ji poprvé v řízení před soudem, přestože ji mohl uvést už dříve. Žalovaný uzavřel, že vzhledem k tomu, že kolizní ochranné známky jsou dostatečně odlišné (zejména sémanticky) a vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal splnění první podmínky testu zlé víry, není výše uvedené nové tvrzení žalobce pro rozhodnutí relevantní.

V. Replika žalobce

67. Žalobce v replice ze dne 27. 10. 2020 setrval na žalobní argumentaci.

K pravděpodobnosti záměny kolidujících označení

68. V reakci na obsah vyjádření žalovaného žalobce odmítl žalovaným dovozované důsledky případného pravomocného rozhodnutí o zrušení namítaných ochranných známek.

69. K vizuálnímu hledisku žalobce trval na tom, že se žalovaný nevyjádřil k argumentům, proč jsou prvky „Tick“ a „Think“ vizuálně podobné. Sám žalovaný na několika místech napadeného rozhodnutí a také ve svém vyjádření uvádí, že průměrný spotřebitel výrobků ve třídě 9, není pouze fanoušek výrobků žalobce, a nemůže tedy ani výrobky ve třídě 9 posuzovat pouze jako výrobky žalobce a argumentovat luxusním zbožím a zvýšenou pozorností. Podle žalobce bylo judikováno, že pozornost spotřebitelů ve třídě 9 je střední až vyšší, i když se nejedná o výrobky, které by spotřebitel kupoval na denní bázi. I tak se jedná dle žalobce o výrobky, které spotřebitel kupuje častěji, než například automobil, nebo jiné vybavení domácnosti. Ani vyšší pozornost nevylučuje záměnu nebo nepřímou záměnu.

70. Co se týče fonetického hlediska, není podle žalobce jasné, jakou tvrdou a měkkou výslovnost žalovaný myslel. Pokud měl na mysli písmeno „i“, které se bude vyslovovat jako tvrdé „y“ pouze ve slově „tyk“, tak jeho tvrzení bohužel není pravdivé, protože ve slově „think“ po písmeni „h“ není písmeno „i“ vyslovováno měkce. Obě slova mají foneticky shodná písmena T–I- K a tvrdou výslovnost, proto jsou dle žalobce foneticky zaměnitelná.

71. K sémantickému porovnání žalobce uvedl, že i kdyby prvek „DIFFERENT“ měl nízkou rozlišovací způsobilost, to nevylučuje, že význam slova DIFFERENT je shodný (jinak, odlišně), a že zde je alespoň v nízkém stupni sémantická podobnost porovnávaných označení jako celku. Slovo „DIFFERENT“ má podle žalobce význam samo o sobě, není zcela závislé na dalších slovech, a zachovává si stejný význam v obou označeních. Dle žalobce není vyloučena podobnost označení jako celku ze sémantického hlediska, protože slovo „DIFFERENT“ je sémanticky shodné.

72. Pokud jde o celková hodnocení pravděpodobnosti záměry, žalobce trval na tom, že nízká rozlišovací způsobilost nebyla dostatečně odůvodněna a nebylo dostatečně odůvodněno, proč tato skutečnost způsobuje celkovou nezaměnitelnost.

73. Pokud jde o namítanou zvýšenou rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek, žalovaný se dle žalobce k argumentům uvedeným v Napadeném rozhodnutí ohledně vyšší rozlišovací způsobilosti ve svém vyjádření vůbec nevyjádřil, ale uvedl argumenty zcela nové (což není přípustné), čímž potvrdil nesprávnost a nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí.

74. Podle žalobce není nikde taxativně vypočteno, čím může být vyšší rozlišovací způsobilost prokázána. Žalovaným zmiňované rozhodnutí bylo přitom vydáno v roce 1997, tedy v době, kdy globalizace a internet nebyla na takové úrovni jako dnes. Pro vyšší rozlišovací způsobilost je podle žalobce rozhodné, že spotřebitelům jsou namítané ochranné známky dostatečně známy, což bylo dle žalobce prokázáno.

75. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozhodnutí žalovaného v obdobné věci sp. zn. O-543852, které bylo vydáno dne 3. 7. 2020, tedy až po podání této žaloby, kdy i přes zjištěnou vizuální a fonetickou podobnost v nízkém stupni a sémantickou nepodobnost byly díky shodným výrobkům a vyšší rozlišovací způsobilosti namítané známky posouzeny známky jako zaměnitelné z celkového hlediska.

K dobrému jménu namítaných ochranných známek

76. Žalobce konstatoval, že argumenty žalovaného ve vyjádření jsou opět nové a odlišné než v Napadeném rozhodnutí. Podle žalobce se nicméně nejedná o nijak složité a technické články, nýbrž o obsahově srozumitelné články, které informují o výrobcích žalobce a jeho slavné kampani a jsou určeny právě pro uživatele výrobků ve třídě 9, které se rozhodují o koupi nového výrobku. Pokud spotřebitel zvažuje nákup výrobků ve třídě 9 a váhá mezi značkami, obvykle si čte jejich recenze z různých zdrojů. Právě těmto spotřebitelům jsou tyto články a informace v nich podle žalobce určeny.

77. Žalobce trval na tom, že prokázal, že české veřejnosti jsou namítané ochranné známky známy a byly známy ještě v době před přihlášením napadené známky, a že se jedná o velmi specifický případ, kdy slogan reklamní kampaně je znám v ČR a EU a spojován s žalobcem a jeho výrobky, aniž by zde kampaň probíhala. Setrval přitom na své žalobní argumentaci

K dobré víře přihlašovatele při podání přihlášky napadené ochranné známky

78. Žalobce nesouhlasil se závěrem, že neunesl důkazní břemeno, když neprokázal, že vlastník o existenci namítaných známek věděl, protože reklamní kampaň neprobíhala v Evropě, a také z toho důvodu, že známka byla přihlášena až v roce 2015, tedy mnoho let po reklamní kampani. Z předložených dokladů a ze všech dalších okolností tohoto konkrétního případu podle žalobce jednoznačně vyplývá, že vlastník napadené ochranné známky vzhledem k okolnostem měl/mohl vědět o namítaných ochranných známkách žalobce. Nad rámec žalobní argumentace žalobce poukázal na to, že přinejmenším od roku 2013 se spekulovalo o tom, že žalobce přidá k řadě svých výrobků též smart hodinky. Z tohoto důvodu byla napadená známka přihlášena až v roce 2015 a nikoli před tím v době probíhající reklamní kampaně, tedy až poté, co se strany staly konkurenčními společnostmi, díky uvedení hodinek, které se staly velmi úspěšnými a vlastníkovi napadené ochranné známky kvůli tomu klesl zisk a hodnota akcií o 11 %. Podáním přihlášek pro výrobky ve třídě 9 chtěl vlastník napadené ochranné známky žalobce poškodit. Dále žalobce znovu reprodukoval svou žalobní argumentaci a doplnil, že skutečnost, že se vlastník napadené ochranné známky inspiroval výrobkem žalobce, vyplývá také z celkového provedení písma na hodinkách žalobce a z napadené známky.

79. Žalobce rovněž zopakoval svou argumentaci závěry rozsudku Tribunálu ve věci Simca Europe Ltd a rovněž svou argumentaci k otázce zásahu do práv žalobce; trval na tom, že žalovaný posoudil otázku zlé víry nesprávně.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

80. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (soud jejich souhlas v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumoval). Soud nenařídil jednání ani k provedení žalobcem navrhovaných důkazů, neboť všechny žalobcem navrhované důkazní prostředky jsou součástí správního spisu předloženého žalovaným, jehož obsahem se podle ustálené rozhodovací praxe správních soudů dokazování neprovádí, případně se vztahovaly k otázkám, jejichž věcným posouzením se soud prozatím nemohl z dále podrobně vyložených důvodů zabývat.

81. Soud předem dalšího odůvodnění podotýká, že přípisem ze dne 27. 8. 2020, čj. 18 A 23/2020 - 96, vyrozuměl o probíhajícím řízení vlastníka napadené ochranné známky a vyzval jej, aby ve stanovené lhůtě sdělil, zda v řízení zamýšlí uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 34 s. ř. s. Předmětná výzva byla vlastníku doručena dne 9. 9. 2020, jak vyplývá z doručenky založené na čl. 97 spisu. Soud současně nad rámec uvedeného přípisem ze dne 27. 8. 2020, čj. 18 A 23/2020 - 97, vyrozuměl o probíhajícím řízení advokátku, jež vlastníka napadené ochranné známky zastupovala v průběhu správního řízení, a zaslal jí na vědomí shora připomínanou výzvu adresovanou vlastníku napadené ochranné známky. Vlastník napadené ochranné známky však práva osoby zúčastněné na řízení ve stanovené lhůtě neuplatnil a soud s ním proto jako s osobou zúčastněnou na řízení jednat nemohl.

82. V posuzované věci je předmětem sporu mezi účastníky posouzení otázky, zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud zamítl návrh na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky, podaný podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. a), e) a k) zákona

č. 441/2003 Sb. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného a trvá na tom, že (i.) je dána pravděpodobnost záměny mezi kolidujícími označeními, (ii.) napadená ochranná známka by neoprávněně těžila z dobrého jména namítaných ochranných známek a (iii.) přihláška napadené ochranné známky nebyla podána v dobré víře.

83. Soud předesílá, že podle § 32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. „Úřad prohlásí ochrannou známku za neplatnou rovněž v řízení zahájeném na návrh osoby uvedené v § 7 a z důvodů v tomto ustanovení uvedených“.

VI.A K pravděpodobnosti záměny kolidujících označení

Právní a judikatorní rámec

84. Městský soud v Praze úvodem připomíná, že podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. platí, že „přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu (dále jen "námitky") vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou“.

85. Uvedené ustanovení představuje transpozici úpravy obsažené v právu Evropské unie (původně směrnice č. 89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, posléze směrnice č. 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, resp. aktuálně účinná směrnice č. 2015/2436/EU, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách). Současně nelze přehlédnout, že ochrana národních ochranných známek v členských státech Evropské unie existuje souběžně s ochranou známek EU na úrovni Evropské unie, jež je aktuálně upravena nařízením č. 2017/1001, o ochranné známce Evropské unie.

86. Správní soudy přitom ve své rozhodovací praxi přísně vycházejí z eurokonformního výkladu relevantních hmotněprávních pojmů známkového práva a reflektují účel vymezený v harmonizačních směrnicích, přičemž v nich stanovená pravidla vykládají v souladu s rozhodovací praxí SDEU. Výklad vnitrostátního známkového práva tak ovlivňují judikatorní závěry SDEU interpretující obsahově podobné či shodné instituty upravené v právních předpisech známkového práva EU. Nejinak je tomu i v otázce neurčitých právních pojmů, s nimiž pracuje § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. (podobnost označení, podobnost zboží/služeb, pravděpodobnost záměny, pravděpodobnost asociace).

87. Ze shora citovaného ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. plyne, že vlastník starší ochranné známky může zabránit zápisu přihlašované ochranné známky do rejstříku ochranných známek, pokud (i.) starší ochranná známka je shodná anebo podobná s přihlašovanou ochrannou známkou; (ii.) starší ochranná známka je zapsána pro shodné nebo podobné výrobky s přihlašovanou ochrannou známkou; (iii.) existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, přičemž za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou.

88. Uvedené podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být proto splněny současně (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, čj. 9 As 59/2007 - 141, a ze dne 26. 10. 2006, čj. 1 As 28/2006 - 97). V opačném případě nemůže být vlastníku starší ochranné známky ve smyslu tohoto ustanovení ochrana přiznána.

89. Zákon č. 441/2003 Sb. ani relevantní normy práva EU přitom pravděpodobnost záměny jako takovou nedefinují, nestanoví, jaký stupeň podobnosti mezi dřívější ochrannou známkou a přihlašovanou ochrannou známkou vyvolává nebezpečí záměny, nestanoví míru podobnosti, ani neuvádí výčet konkrétních kritérií, podle kterých je třeba při posuzování a hodnocení pravděpodobnosti záměny postupovat. Z ustálené rozhodovací praxe SDEU naopak plyne, že posouzení pravděpodobnosti záměny závisí na mnoha faktorech, přičemž rozhodnutí musí přísně respektovat individuální specifika konkrétního případu.

90. Posuzování otázky pravděpodobnosti záměny je podle ustálené rozhodovací praxe SDEU a správních soudů otázkou právní, nikoli skutkovou. Výklad pojmů podobnost, shodnost či zaměnitelnost a podřazení zjištěného skutkového stavu těmto pojmům je podle konstantní judikatury věcí výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem správního uvážení (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011 - 154, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014, čj. 2 As 102/2014 - 22). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v této souvislosti v minulosti jednoznačně uzavřel, že při posuzování podobnosti (zaměnitelnosti) přihlašovaných označení jde o výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikaci na konkrétní skutkový stav, který soud plně přezkoumává v souladu s § 75 s. ř. s. (srov. usnesení ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011 - 154).

91. Pokud jde o hledisko shodnosti či podobnosti označení, platí, že nezbytnou podmínkou ke zjištění pravděpodobnosti záměny je existence alespoň určitého stupně podobnosti mezi přihlašovanou a zapsanou známkou. Ochranné známky přitom musí být podle ustálené rozhodovací praxe srovnávány v podobě, v jaké jsou přihlášeny a v jaké požívají ochranu. To znamená, že registrované ochranné známky jsou srovnávány v podobě, jak byly zaregistrovány, přičemž je irelevantní podoba skutečného či možného užití chráněného označení (srov. rozsudek Tribunálu ze dne 15. 4. 2010 ve věci T-488/07, Cabel Hall Citrus v. OHIM).

92. Dvě označení jsou podobná, když jsou z pohledu relevantní veřejnosti alespoň částečně shodná v jednom nebo více relevantních aspektech (srov. rozhodnutí Tribunálu ze dne 27. 11. 2007 ve věci T-434/05, Gateway/OHIM-Fujitsu, Siemens Computers). Pro posouzení stupně podobnosti mezi předmětnými označeními je nezbytné určit stupeň vizuální, fonetické nebo významové podobnosti mezi nimi a, je-li to vhodné, určit důležitost, která má být těmto různým prvkům přisouzena, při zohlednění kategorie relevantních výrobků a okolností, za nichž jsou uváděny na trh (rozhodnutí SDEU ze dne 27. 4. 2006 ve věci C-235/05, L'Oréal).

93. Dle ustálené judikatury musí být nebezpečí záměny posuzováno z globálního pohledu. Tedy vizuální, fonetická nebo sémantická podobnost kolidujících označení musí být založena na celkovém dojmu, kterým tato označení působí, s přihlédnutím zejména k jejich rozlišovacím a dominantním prvkům. Průměrný spotřebitel přitom obvykle vnímá ochrannou známku jako celek a nezkoumá její jednotlivé detaily (v tomto smyslu srov. rozhodnutí SDEU ze dne 11. 11. 1999 ve věci C-251/95, SABEL, ze dne 22. 6. 1999 ve věci C-342/97, Lloyd Schuhfabrik Meyer, či ze dne 28. 4. 2004 ve věci C-3/03, Matratzen Concord v. OHIM, a rozsudek Tribunálu ze dne 30. 6. 2004 ve věci T-186/02, DIESELIT).

94. Za účelem posouzení stupně podobnosti existujícího mezi dotyčnými ochrannými známkami je zejména namístě určit jejich stupeň vzhledové, sluchové a pojmové podobnosti, s přihlédnutím ke kategorii dotčených výrobků nebo služeb a podmínkám, za kterých jsou tyto výrobky nebo služby uváděny na trh (viz rozsudek SDEU ze dne 22. 6. 1999 ve věci C-342/97, Lloyd Schuhfabrik Meyer, bod 27).

95. V rámci celkového porovnání však nesmí být opomenuty žádné prvky označení jen proto, že jsou menší velikosti než ostatní, anebo proto, že nemají distinktivitu; výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze zanedbatelné prvky [srov. rozsudek SDEU ze dne 12. 7. 2007 ve věci C-334/05, OHIM v Shaker (Limoncello)].

96. Pokud je označení zčásti nebo zcela obsaženo v jiném označení, pak je před samotným konstatováním podobnosti resp. odlišnosti známek důležité zjistit, zda je tato společná složka vůči ostatním složkám označení dominantní. Spotřebitel při konfrontaci s určitou známkou (např. v reklamě, při nákupu určitého zboží nebo služeb) nemá v tomto okamžiku před sebou obě známky. Průměrný spotřebitel obvykle vnímá známku jako celek, nevzpomene si na všechny její detaily, ale na její výraznější a dominantní prvky [viz rozsudky SDEU ze dne 11. 11. 1997 ve věci C-251/95, SABEL; ze dne 6. 10. 2005 ve věci C-120/04, Medion, rozsudek Tribunálu ze dne 23. 10. 2002 ve věci T-6/01, Matratzen Concord v. OHIM]. Na základě vjemu vyvolaného touto známkou a nedokonalým vybavením jiného označení, již známého pro příslušnou oblast, je spotřebitel schopen zhodnotit, zda jsou tato označení stejná nebo podobná, či nikoli (viz rozsudek SDEU ve věci Lloyd Schuhfabrik Meyer, bod 27).

97. Dle judikatury SDEU tedy není vyloučeno, aby celkovému dojmu, který kombinovaná ochranná známka vyvolává v paměti relevantní veřejnosti, dominovala jedna nebo více jejích složek. Identifikace dominantního prvku je určena zejména jeho pozicí, velikostí a rozměry v rámci označení a/nebo použitím barev, pokud mohou ovlivnit vizuální vnímání spotřebitele. Při posouzení dominantního charakteru jedné či více složek posuzované kombinované ochranné známky, je nutno zohlednit zejména vnitřní vlastnost každé z těchto složek, a to jejich porovnáním s vlastnostmi ostatních složek.

98. Platí přitom, že označení mohou být podobná v různé míře (nízká, průměrná, vysoká), přičemž stupeň zjištěné podobnosti má význam při konečném rozhodování o nebezpečí záměny (viz dále).

99. Pokud jde o kritérium shodnosti či podobnosti zboží či služeb, nebyla otázka jeho naplnění mezi stranami spornou; není proto třeba se touto otázkou na tomto místě blíže zabývat.

100. Dalším hlediskem, jež je třeba vzít v rámci posouzení pravděpodobnosti záměny v úvahu, je pak hledisko rozlišovací způsobilosti namítané ochranné známky.

101. V tomto směru soud připomíná, že při posuzování a hodnocení pravděpodobnosti záměny je podle konstantní judikatury nutno vždy zohlednit rozlišovací způsobilost starších (namítaných) ochranných známek (srov. především rozhodnutí SDEU ze dne 29. 9. 1998 ve věci C-39/97, Canon, dále srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, čj. 1 As 80/2010 - 152, či ze dne 2. 2. 2017, čj. 10 As 187/2015 - 58).

102. Lze říci, že čím větší rozlišovací způsobilost dřívější ochranná známka má, tím je také pravděpodobnost záměny větší. Rozlišovací způsobilost je pak třeba posuzovat ve vztahu k nárokovaným výrobkům či službám, neboť distinktivní není jakékoliv označení samo o sobě, ale vždy jen ve vazbě na konkrétní výrobky a služby, pro něž má být toto označení chráněné (k tomu např. rozhodnutí SDEU ze dne 8. 4. 2003 ve věcech C-53/01 až C-55/01, Linde). Vysoká rozlišovací způsobilost je obecně dána v případě fantazijních ochranných známek. Výrazná míra distinktivity je přiznávána i ochranným známkám sestávajícím z obecných běžně užívaných nedistinktivních slov, pokud tato obecná slova nijak nesouvisí se seznamem výrobků a služeb. Shoda pouze v nedistinktivním prvku či v prvku s nižším stupněm rozlišovací způsobilosti za normálních okolností k zaměnitelnosti nevede. Při posuzování zaměnitelnosti je dále třeba zohlednit podobnosti či rozdíly a rozlišovací způsobilost ostatních prvků tvořících ochrannou známku.

103. Čím distinktivnější je starší označení, tím větší je podle rozhodovací praxe soudů nebezpečí záměny. Označení s vysokou rozlišovací způsobilostí, ať už per se nebo v důsledku dobrého jména, které mají na trhu, se těší širší ochraně než označení s nižší rozlišovací způsobilostí (rozhodnutí SDEU ze dne 11. 11. 1997 ve věci C-251/95, SABEL, ze dne 29. 9. 1998 ve věci C-39/97, Canon, či ze dne 27. 4. 2006 ve věci C-235/05, L'Oréal).

104. Z toho vyplývá, že zde může být pravděpodobnost záměny, bez ohledu na nižší stupeň podobnosti mezi ochrannými známkami, tam, kde výrobky nebo služby, které chrání, jsou velmi podobné a starší označení je vysoce distinktivní (rozhodnutí SDEU ze dne 22. 6. 1999 ve věci C-342/97, Lloyd Schuhfabrik Meyer).

105. Dalším dílčím hlediskem v rámci posouzení nebezpečí záměny je kritérium relevantního spotřebitele. V tomto směru platí, že nebezpečí záměny musí být posuzováno s přihlédnutím k průměrnému spotřebiteli, tj. běžnému spotřebiteli, kterému jsou sporné výrobky či služby určeny. Základem pro vymezení pojetí relevantního spotřebitele se stal rozsudek SDEU ze dne 16. 7. 1998 ve věci C-210/96, Gut Springenheide, v němž bylo konstatováno, že průměrným spotřebitelem je spotřebitel řádně informovaný, přiměřeně vnímavý a opatrný. Obdobné závěry vyplývají i z rozhodnutí ze dne 22. 6. 1999 ve věci C-342/97, Lloyd Schuhfabrik Meyer, kde SDEU dospěl k závěru, že průměrný spotřebitel je spotřebitel přiměřeně dobře informovaný, všímavý a obezřetný. Úroveň pozornosti spotřebitele se přitom se může měnit v závislosti na kategorii dotčených výrobků nebo služeb [rozhodnutí ze dne 22. 6. 1999 ve věci C-342/97, Lloyd Schuhfabrik Meyer; či rozsudek Tribunálu ze dne 6. 5. 2008 ve věci T‑246/06, Redcats v OHIM – Revert & Cía (REVERIE)].

106. Pod vlastní pravděpodobností záměny je pak podle rozhodovací praxe soudů třeba rozumět riziko, že spotřebitelská veřejnost přímo zamění ochranné známky anebo si spojí sporné ochranné známky a bude předpokládat, že sporné výrobky či služby pocházejí od stejného nebo ekonomicky propojeného subjektu (srov. rozhodnutí SDEU ze dne 20. 9. 2007 ve věci C-193/06, Société des Produits Nestlé SA v. OHIM, ze dne 22. 6. 1999 ve věci C-342/97, Lloyd Schuhfabrik Meyer, či ze dne 6. 10. 2005 ve věci C-120/04, Medion; obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2017, čj. 10 As 187/2015 - 58).

107. Nebezpečí záměny musí být posuzováno globálně podle toho, jak relevantní veřejnost vnímá dotčená označení a výrobky nebo služby, přičemž musí být zohledněny všechny relevantní faktory konkrétního případu. Posouzení nebezpečí záměny závisí na celé řadě prvků, zejména na míře rozpoznání ochranné známky na trhu, na asociaci s dřívější ochrannou známkou, na stupni podobnosti mezi spornými ochrannými známkami a mezi výrobky či službami (srov. rozsudky SDEU ze dne 15. 3. 2007 ve věci C-171/06, T.I.M.E. ART Uluslararasi Saat Ticareti ve diş Ticaret AŞ v. OHIM, ze dne 11. 11. 1997 ve věci C-251/95, SABEL, ze dne 2. 9. 2010 ve věci C-254/09, Calvin Klein Trademark Trust v. OHIM, ze dne 20. 3. 2007 ve věci C-325/06, Galileo International Technology, či rozhodnutí Tribunálu ze dne 13. 2. 2008 ve věci T-146/06, Sanofi-Aventis vs. OHIM).

108. Je třeba zdůraznit, že není nezbytné shledat, že pravděpodobnost záměny existuje pro celou relevantní veřejnost (srov. např. rozhodnutí Tribunálu ze dne 20. 11. 2017 ve věci T-403/16, Stada Arzneimittel AG/EUIPO). Pro vyhovění námitkám podaným proti přihlášce ochranné známky postačí, je-li shledána pravděpodobnost záměny ve vztahu k nikoli zanedbatelné části relevantní veřejnosti (srov. tamtéž).

109. Soud v návaznosti na výše uvedené doplňuje, že v situaci, kdy jsou zboží/služby a označení vyhodnocena jako podobná, soudy v minulosti zpravidla konstatovaly existenci nebezpečí záměny. Jinak řečeno, jsou-li v konkrétním případě naplněny podmínky, že starší ochranná známka je podobná s přihlašovanou ochrannou známkou, přičemž starší ochranná známka je zapsána pro shodné či podobné výrobky nebo služby s přihlašovanou ochrannou známkou, bude v takové situaci zpravidla až na výjimečné případy dáno nebezpečí záměny a tedy bude dán i důvod relativní zápisné nezpůsobilosti, resp. důvod neplatnosti. Případný odlišný závěr, založený na zevrubné úvaze stran v dané věci relevantních faktorech vylučujících nebezpečí záměny, např. na minimální míře distinktivity namítaných ochranných známek, pak musí být v konkrétním případě přezkoumatelným způsobem odůvodněn.

110. Soudy přitom v minulosti opakovaně dovodily, že celkové posuzování nebezpečí záměny implikuje jistou vzájemnou závislost relevantních kritérií, zejména míru podobnosti sporných ochranných známek a míru podobnosti příslušných výrobků či služeb. Vyšší míra podobnosti ochranných známek může kompenzovat nižší míru podobnosti výrobku či služeb a naopak (tzv. kompenzační princip), protože s vyšší rozlišovací způsobilostí dřívější ochranné známky roste i nebezpečí záměny (k tomu rozhodnutí SDEU ze dne 29. 9. 1998 ve věci C-39/97, Canon, rozhodnutí Tribunálu ze dne 14. 12. 2006 ve spojených věcech T-81/03, T-82/03, T-103/03, Mast-Jägermeister; či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, čj. 6 As 32/2013 - 46, ze dne 28. 5. 2008, čj. 9 As 59/2007 - 141, či ze dne 26. 10. 2006, čj. 1 As 28/2006 - 97).

111. Zbývá doplnit, že ze známkoprávního hlediska je nerozhodné, zda k záměně přihlašované ochranné známky s dřívější ochrannou známkou skutečně došlo, neboť k závěrům o existenci pravděpodobnosti záměny je dostačující potencionální možnost, že by k takové záměně mohlo dojít (k tomu rozhodnutí Tribunálu ze dne 24. 11. 2005 ve věci T-346/04, Sadas SA v. OHIM).

112. Soud dále stručně poukazuje na judikatorně aprobovaná specifika ochranných známek tvořených sloganem.

113. Samotný reklamní slogan jako takový obvykle nemá inherentní vlastnost spočívající v odlišení zboží určitého podniku. V tomto směru soud poukazuje na hlavní funkci ochranné známky, tedy umožnit identifikovat výrobek, pro který je zápis požadován, jako pocházející od určitého podniku, a tedy odlišit tento výrobek od výrobků jiných podniků (srov. rozsudky SDEU ze dne

29. 4. 2004 ve věcech C‑473/01 P a C‑474/01, Procter & Gamble v. OHIM, ze dne 4. 10. 2007

ve věci C-144/06, Henkel v. OHIM, či ze dne 8. 5. 2008 ve věci C-304/06, Eurohypo v. OHIM), resp. označovat obchodní původ dotčeného výrobku nebo služby tak, aby spotřebitel, který získá výrobek nebo službu označené ochrannou známkou, mohl při dalším nabytí učinit stejnou volbu, pokud byla jeho zkušenost pozitivní, nebo jinou volbu, pokud byla tato zkušenost negativní (rozsudky Tribunálu ze dne 27. 2. 2002 ve věci T-34/00, Eurocool Logistik v. OHIM, a ze dne 15. 9. 2009 ve věci T-471/07, Wella v. OHIM).

114. Soudy nicméně nevylučují zápisnou způsobilost ochranné známky užívané jako reklamní slogany (viz rozsudky SDEU ze dne 4. 10. 2001 ve věci C-517/99, Merz & Krell či ze dne 21. 10. 2004 ve věci C-64/02, OHIM v. Erpo Möbelwerk) a zdůrazňují, že pokud jde o rozlišovací způsobilost takových ochranných známek, není namístě na ně uplatňovat striktnější kritéria, než jsou kritéria použitelná na jiná označení (výše uvedený rozsudek OHIM v. Erpo Möbelwerk).

115. I reklamní slogan tedy může mít rozlišovací způsobilost, a to tehdy, pokud může být vnímán přímo jako údaj o obchodním původu dotyčných výrobků nebo služeb, aby bylo relevantní veřejnosti umožněno odlišit bez možné záměny výrobky nebo služby majitele ochranné známky od výrobků nebo služeb jiného obchodního původu [rozsudky Tribunálu ze dne 3. 7. 2003 ve věci T-122/01, Best Buy Concepts v. OHIM, a ve věci Wella v. OHIM ]. Je-li ochranná známka dotčenou veřejností vnímána současně jako propagační slogan a údaj o obchodním původu výrobků nebo služeb, pak podle SDEU v rozsahu, v němž tato veřejnost vnímá ochrannou známku jako údaj o tomto původu, skutečnost, že je současně, případně dokonce na prvním místě chápána jako propagační slogan, nemá vliv na její rozlišovací způsobilost (rozsudek SDEU ze dne 21. 1. 2010 ve věci C-398/08, Audi v. OHIM).

116. Podle rovněž ustálené judikatury musí být tato rozlišovací způsobilost posuzována jednak vzhledem k výrobkům nebo službám, pro které je zápis požadován, a jednak vzhledem k jejich vnímání relevantní veřejností, kterou tvoří průměrný spotřebitel těchto výrobků nebo těchto služeb (výše uvedené rozsudky Procter & Gamble v. OHIM, Henkel v. OHIM či Eurohypo v. OHIM).

Posouzení žalobní argumentace

117. V logice uspořádání žalobních bodů soud předně přistoupil k posouzení důvodnosti námitek, jimiž žalobce namítal nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí pro nedostatek jeho důvodů pro nevypořádání námitek, jimiž žalobce v rozkladu brojil proti závěrům správního orgánu prvního stupně stran podobnosti označení, resp. pravděpodobnosti záměny.

118. Správní soudy v minulosti nesčetněkrát judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64. Uvedený přístup vychází z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

119. Dle Městského soudu v Praze však žádná z těchto skutečností v posuzované věci nenastala.

120. Soud ověřil, že předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vyložil své závěry způsobem, který nebrání jejich věcnému posouzení ze strany soudu. Připojil přitom úvahy, jimiž byl ve svých skutkových a navazujících právních závěrech veden. Předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neopomněl reagovat na všechny klíčové námitky uplatněné v průběhu řízení o rozkladu. Každou z těchto námitek se žalovaný buď jednotlivě, nebo souhrnně při jejich společných znacích zabýval, vyslovil k nim své závěry, přičemž připojil úvahy, jimiž byl při vypořádání té které námitky veden.

121. Městský soud v Praze zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Soud či správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 13, a ze dne 21. 12. 2011, čj. 4 Ads 58/2011 - 72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/1).

122. Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).

123. Optikou právě uvedených východisek nemohl soud přisvědčit žalobci, že by bylo Napadené rozhodnutí zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, pokud se předseda Úřadu nevyjádřil k námitce akcentující závěry rozsudku SDEU ve věci Lloyd Schuhfabrik Meyer stran nedokonalého obrazu porovnávaných označení v paměti spotřebitele. Soud v tomto ohledu ověřil, že žalobce uvedenou námitku v rozkladovém řízení spojoval podobně jako v podané žalobě s námitkou akcentující tři shodná písmena na shodných místech v kolidujících označeních a marginalizující vizuální rozdíl v písmenech odlišných. Předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí v reakci na komplex rozkladových námitek vznesených k otázce vizuální podobnosti uzavřel, že přestože obě slova obsahují tři shodná písmena na shodných místech, vzhledem k jejich jednoslabičné délce spotřebitelé postřehnou byť i malé rozdíly mezi těmito slovy. Za situace, kdy předseda Úřadu v pasáži věnované vymezení průměrného spotřebitele vyložil důvody pro závěr o míře pozornosti, kterou bude průměrný spotřebitel věnovat rozdílům v označeních, a kdy současně předseda Úřadu současně přisvědčil některým souvisejícím námitkám a korigoval závěr Úřadu o toliko nízké míře vizuální podobnosti vlastním závěrem o tom, že z vizuálního hlediska jsou ochranné známky podobné ve středním stupni, tedy námitkám zpochybňujícím závěry Úřadu fakticky vyhověl, nepředstavuje podle přesvědčení soudu nedostatek výslovné reakce na argument založený na závěrech vyslovených ve shora připomínaném rozsudku takový nedostatek, jenž by mohl vyústit v závěr o nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalovaný ostatně připomínané východisko plynoucí z žalobcem akcentovaného rozsudku SDEU připomenul v rámci celkového hodnocení pravděpodobnosti záměny (viz str. 38 Napadeného rozhodnutí).

124. Obdobné závěry pak dle přesvědčení soudu platí rovněž ve vztahu k tvrzenému nevypořádání se s námitkami týkajícími se fonetické podobnosti zmíněnými v bodě 26 žaloby. Jakkoli lze žalobci přisvědčit, že se předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí výslovně nevyjádřil k některým dílčím námitkám k fonetické podobnosti slovních prvků „TICK“ a „THINK“, nemohl se soud ztotožnit s tím, že by v daném směru bylo Napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Není pravdou, že by se předseda Úřadu výslovně nevyjádřil k fonetické podobnosti či odlišnosti slovních prvků „TICK“ a „THINK“ jako takové. Otázce fonetické podobnosti těchto slovních prvků se předseda Úřadu věnoval na str. 29 Napadeného rozhodnutí a přisvědčil v tomto ohledu některým dílčím rozkladovým námitkám žalobce. I v tomto případě přitom platí, že se zřetelem k tomu, že předseda Úřadu současně přisvědčil některým souvisejícím námitkám a korigoval závěr Úřadu o toliko nízké míře fonetické podobnosti vlastním závěrem o tom, že z fonetického hlediska jsou ochranné známky podobné ve středním stupni, tedy námitkám zpochybňujícím závěry Úřadu fakticky vyhověl, nepředstavuje podle přesvědčení soudu žalobcem poukazovaný deficit takový nedostatek, jenž by mohl vyústit v závěr o nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

125. Nepřezkoumatelným pak není Napadené rozhodnutí ani ve vztahu k posouzení otázky sémantické podobnosti. Soud nesouhlasí s žalobcem, že by odůvodnění závěrů o minimální rozlišovací způsobilosti slovního prvku „DIFFERENT“ v odůvodnění Napadeného rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Předseda Úřadu na str. 33 Napadeného rozhodnutí vyložil důvody, pro které se neztotožnil s obsahově odpovídající námitkou směrovanou proti Prvostupňovému rozhodnutí. Předseda Úřadu se přitom neomezil toliko na žalobcem připomínaný jednovětný závěr o tom, nýbrž se především detailně zabýval pro žalobce klíčovými námitkami zpochybňujícími míru rozlišovací způsobilosti poukazem na shodnou volbu gramaticky nesprávného tvaru předmětného prvku. Z Napadeného rozhodnutí je podle přesvědčení soudu zjevné, že předseda Úřadu své závěry založil na úvaze, že slovní prvek „DIFFERENT“ sám o sobě není způsobilý odlišit jeden výrobek od jiného, přičemž teprve jeho spojením s dalšími prvky nabývá konkrétního významu. Slovnímu prvku tedy rozlišovací způsobilost neupřel, nicméně jí z těchto důvodů považoval za minimální. V tomto ohledu takové odůvodnění Napadeného rozhodnutí nečiní toto rozhodnutí v daném ohledu per se nepřezkoumatelným a nezpůsobilým věcného soudního přezkumu. Obdobné závěry pak platí i ve vztahu k žalobní námitce uvedené v bodě 36 žaloby, jež se rovněž týká závěrů o minimální rozlišovací způsobilosti slovního prvku „DIFFERENT“. Jakkoli lze žalobci přisvědčit, že předseda Úřadu mohl ke svým závěrům připojit i další úvahy a své závěry rozvést, platí, že z odůvodnění Napadeného rozhodnutí je zcela evidentní, že považoval předmětný slovní prvek za prvek s nízkou distinktivitou, jenž nelze dle jeho přesvědčení pro žalobce monopolizovat a akcentoval sémantickou stránku věci.

126. Napadené rozhodnutí pak není z pohledu soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů ani z posledního žalobcem prezentovaného důvodu, tedy, že žalovaný nevzal v potaz vyšší rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek. Předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí přisvědčil žalobci, že při posuzování pravděpodobnosti záměny je třeba zohlednit i vyšší rozlišovací způsobilost starších ochranných známek žalobce, a souhlasil s žalobcem, že se Úřad vyšší distinktivitou namítaných ochranných známek v Prvostupňovém rozhodnutí nezabýval. V tomto ohledu dále v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uvedl, že „důvodem je totiž skutečnost, že jednak nebylo prokázáno dobré jméno těchto namítaných ochranných známek na území EU, dále že tyto ochranné známky jsou stále předmětem návrhu na zrušení pro neužívání před EUIPO, takže jejich vyšší distinktivita je sporná, a konečně i existence značného sémantického rozdílu u kolizních ochranných známek“. Z uvedeného jsou dle soudu zřejmé důvody, pro které předseda Úřadu nepovažoval námitky týkající se zvýšené rozlišovací způsobilosti za námitky, jež by mohly jeho závěry k celkovému hodnocení a posouzení pravděpodobnosti záměny zvrátit, a pro které aproboval závěry Úřadu a nepovažoval řešení této otázky za potřebné. Napadené rozhodnutí není v tomto ohledu nepřezkoumatelné, z odůvodnění Napadeného rozhodnutí je zjevné, že se Úřad danou otázkou nezabýval, přičemž předseda Úřadu považoval tento postup za správný a sám se otázkou tvrzené zvýšené rozlišovací způsobilosti rovněž odmítl zabývat, přičemž tento závěr odůvodnil poukazem na celkem tří jím uvedené důvody. Napadené rozhodnutí je tedy v daném směru způsobilé soudního přezkumu; tento závěr však v žádném ohledu nepředznamenává, že by soud daný postup žalovaného považoval za souladný se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí SDEU a správních soudů. Zákonností uvedených závěrů žalovaného se přitom soud zabývá níže v rámci věcného posouzení (srov. dále).

127. Lze tedy shrnout, že předseda Úřadu v tomto ohledu veškerým relevantním zákonným a navazujícím judikatorním východiskům přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů dostál. Z odůvodnění jeho obou rozhodnutí jsou podle přesvědčení soudu seznatelné důvody, pro které přistoupil k zamítnutí rozkladu žalobce a pro které považoval jeho procesní argumentaci za neopodstatněnou. Vznášení námitek žalobcem je tak dle přesvědčení soudu spíše polemikou se závěry žalovaného o posouzení skutkových a navazujících právních otázek týkajících se aplikace rozhodných ustanovení zákona. Předseda Úřadu své závěry vyslovené v Napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, jeho právní názor je srozumitelně vyjádřen. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné.

128. Soud proto mohl s ohledem na shora popsaná judikatorní východiska (viz především bod 90 odůvodnění tohoto rozsudku) přistoupit k samotnému věcnému posouzení žalobní obrany a na půdorysu uplatněných žalobních námitek přezkoumat závěr žalovaného o nedostatku pravděpodobnosti záměny ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb.

129. Soud předesílá, že označení představující napadenou kombinovanou ochrannou známku je tvořeno slovním prvkem sestávajícím se ze dvou slov „Tick“ (4 písmena, 1 písmeno velké abecedy, 3 písmena malé abecedy) a „different“ (9 písmen malé tiskací abecedy). Slovní řetězec je vyveden ve specifickém, nicméně nijak neobvyklém fontu písma.

130. Namítané slovní ochranné známky žalobce jsou tvořeny ve všech třech případech slovním prvkem sestávajícím se ze dvou slov „THINK“ (5 písmen velké tiskací abecedy) a „DIFFERENT“ (9 písmen velké tiskací abecedy). Slovní prvek je zvýrazněn, resp. je proveden tučným písmem.

131. V této souvislosti soud připomíná, že shora rekapitulovaná ustálená rozhodovací praxe SDEU, z níž v soudním přezkumu rozhodnutí žalovaného vychází i zdejší soud, požaduje, aby v případě, kdy je označení zčásti nebo zcela obsaženo v jiném označení, bylo před samotným konstatováním podobnosti resp. odlišnosti známek zjištěno, zda je tato společná složka vůči ostatním složkám označení dominantní. Rozlišení dominantních prvků od dalších prvků označení je klíčové především z toho důvodu, že spotřebitel při konfrontaci s určitou známkou nemá v tomto okamžiku před sebou obě známky, přičemž obvykle vnímá známku jako celek, nevzpomene si na všechny její detaily, ale právě na její výraznější a dominantní prvky. Platí přitom, že na základě vjemu vyvolaného touto známkou a nedokonalým vybavením si jiného označení, již známého pro příslušnou oblast, je spotřebitel schopen zhodnotit, zda jsou tato označení stejná nebo podobná, či nikoli (srov. výše). Z uvedených důvodů je identifikace dominantního prvku jedním z klíčových momentů posuzování podobnosti kolidujících označení.

132. V tomto ohledu však lze konstatovat toliko to, že se kolidující označení shodují v prvku „DIFFERENT“ resp. „different“, jenž i přes větší délku oproti jiným prvkům, zjevně není v rámci předmětných označení prvkem dominantním (žalobce to ani netvrdí), a nelze proto uzavřít, že by se kolidující označení shodovala v dominantním prvku.

133. Pokud jde o posouzení stupně podobnosti mezi předmětnými označeními, soud v souladu se shora podrobně popsanými mantinely vyplývajícími z rozhodovací praxe SDEU i Nejvyššího správního soudu musel určit stupeň vizuální, fonetické a významové podobnosti mezi nimi.

134. Soud s odkazem na výše rekapitulovaný judikatorní rámec zdůrazňuje, že nebezpečí záměny musí být posuzováno z globálního pohledu. Vizuální, fonetická nebo významová podobnost kolidujících označení musí být zkoumána na základě celkového dojmu, kterým tato označení působí. Průměrný spotřebitel přitom obvykle vnímá ochrannou známku jako celek a nezkoumá její jednotlivé detaily. Soud s ohledem na uvedené podotýká, že pro účely vážení rizika pravděpodobnosti záměny tedy musí být zkoumána podobnost označení jako celku; označení tak nelze bez dalšího rozdělovat a omezit se toliko na (izolované) posuzování jeho dílčích prvků.

135. Jakkoli nelze pochybovat o tom, že celkový dojem z označení zásadním způsobem ovlivňují jeho dominantní prvky, přičemž známkoprávně „slabé“, nedistinktivní či popisné elementy mají v obecné rovině na tvorbu tohoto celkového dojmu vliv nižší, nelze podle soudu ani takové posléze uvedené prvky při posuzování podobnosti na základě celkového dojmu opomenout. I ony totiž mohou celkový dojem, jakým označení působí, ovlivňovat.

136. Co se týče dílčího kritéria vizuální podobnosti, dospěl soud shodně jako předseda Úřadu z dále popsaných důvodů k závěru o středním stupni vizuální podobnosti mezi porovnávanými označeními.

137. Spotřebitel bude dle přesvědčení soudu z vizuálního hlediska přednostně vnímat první slova kolidujících označení, tedy slovní prvky „Tick“ a „THINK“. Tyto slovní prvky o celkem 4, resp. 5 znacích, se shodují v prvním znaku („T“), druhém., resp. třetím znaku („I“) a ve znaku posledním („K“). Naopak se odlišují ve znacích „C“, jenž je v napadené ochranné známce na třetím místě) daného slovního prvku a znacích „H“ a „N“, jež jsou v namítaných ochranných známkách na druhé, resp. čtvrté pozici v prvku „THINK“. Slovní prvek „THINK“ je oproti prvku „Tick“ o jedno písmeno delší, v obou případech se však jedná o slova krátká, jednoslabičná, proto platí, že je třeba o to důsledněji zkoumat vliv identifikované odlišnosti. Současně je třeba doplnit, že grafické ztvárnění napadené kombinované ochranné známky není z vizuálního hlediska zvláště výrazné a v tomto ohledu tedy nepředstavuje významný rozlišující prvek.

138. Soud především zdůrazňuje, že při obecně akceptované zásadě, že spotřebitel vnímá slovní prvek ochranné známky zleva doprava, představuje shora popsaný rozdíl v první samostatné části slovního prvku významný faktor, k němuž musí být přihlédnuto, přestože dle soudu nejde v daném případě přímo o dominantní prvky předmětných označení.

139. Současně je třeba žalovanému přisvědčit, že se zřetelem k tomu, že jde v případě slovních prvků „Tick“ a „THINK“ o slova krátká, jednoslabičná, bude spotřebitel vnímat i méně zásadní rozdíl v těchto prvcích, rozdílu si povšimne a zaznamená jej. Žalovaným identifikovaný rozdíl v těchto prvcích spočívající nejen v použití různých písmen, ale i v různé délce, přitom jistě není toliko marginální. V tomto ohledu nelze žalovanému vytýkat, že by snad postupoval v rozporu s Metodickými pokyny EUIPO, resp. že by z nich citoval a vybíral aplikovaná pravidla toliko účelově. Žalovaným citovaná pasáž se týká právě krátkých slovních prvků.

140. Soud v tomto směru připomíná, že EUIPO je orgánem s působností k rozhodování o zápisu o ochranných známkách Evropské unie, nikoli o ochranných známkách vnitrostátních. Zákon č. 441/2003 Sb. je však v souladu s dříve uvedeným transpozicí unijní směrnice a musí tak být vykládán v souladu s jejím smyslem a účelem. Z uvedeného důvodu není možné metodiky EUIPO přehlížet a je nutno z nich v mnoha ohledech vycházet jako ze specifického pramene známkového práva (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2012, čj. 9 As 18/2012 - 31, či ze dne 31. 5. 2017, čj. 5 As 106/2016 - 84).

141. Při vědomí právě uvedeného nelze žalovanému vytýkat, že v rámci svého posouzení jím připomenuté metodické pravidlo zohlednil. Dle soudu přitom z ničeho nevyplývá, že by žalovaný postupoval v rozporu s jím již výslovně nepřipomenutým metodickým pravidlem, dle něhož nesmí být užití daného principu automatické, a nezohlednil všechny okolnosti posuzovaného případu. Stejně tak dle přesvědčení soudu shora vyslovený závěr o tom, že uvedený rozdíl v úvodních slovních prvcích kolidujících označení, nijak neodporuje připomenutým východiskům plynoucím z rozsudku SDEU ve věci Lloyd Schuhfabrik Meyer. Soud je přesvědčen, že i přes nedokonalý obraz, jenž si spotřebitel v paměti ve vztahu k porovnávaným označením uchová, stále bude schopen nepominout popsaný nezanedbatelný rozdíl mezi oběma slovními prvky. Žalobce přitom v podané žalobě v daném kontextu nijak nezpochybňoval závěry vyslovené předsedou Úřadu na str. 21 – 24 stran vymezení průměrného spotřebitele, jež se bude dle žalovaného pohybovat v závislosti na konkrétní produkt spadající do třídy 9 mezinárodního třídění od průměrné po vyšší.

142. Přestože bude spotřebitel vnímat shora popsaný rozdíl v prvních slovech porovnávaných slovních prvků kolidujících označení, nelze podle soudu v rámci celkového dojmu odhlédnout ani od zbývajících prvků porovnávaných označení. Jak soud zdůraznil výše, SDEU ve své rozhodovací praxi opakovaně akcentoval, v rámci posouzení celkového dojmu nelze opomenout žádné prvky označení jen proto, že nemají distinktivitu [srov. rozsudek SDEU ze dne 12. 7. 2007 ve věci C-334/05, OHIM v Shaker (Limoncello)]. Výjimku z tohoto pravidla by mohly představovat toliko zanedbatelné prvky, o něž se však v případě prvků „different“, resp. „DIFFERENT“ podle přesvědčení soudu nejedná.

143. Soud v tomto směru nepochyboval o tom, že druhý slovní prvek v porovnávaných označeních je shodný (liší se pouze ve velikosti písma – písmena malé resp. velké abecedy), a musí být (i přes jeho nízkou inherentní rozlišovací způsobilost – srov. dále) zohledněn i z důvodu jeho umístění na shodné pozici v rámci porovnávaných označení, jakož i vzhledem k jeho délce přesahující délku prvních slovních prvků.

144. Se zřetelem k nízké míře rozlišovací způsobilosti tohoto slovního prvku nicméně platí, že při shora popsaném rozdílu v prvním slovním prvku nemohla být kolidující označení shledána podobnými více, než ve střední míře vizuální podobnosti. Předseda Úřadu tedy podle názoru soudu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí správně korigoval závěr Úřadu, jenž v Prvostupňovém rozhodnutí shledal předmětná označení z vizuálního hlediska podobnými jen v nízkém stupni.

145. Na shora uvedených závěrech pak ničeho nemění ani okolnost, že předseda Úřadu v bodě 67 Napadeného rozhodnutí sám první slovní prvky kolidujících označení zaměnil, neboť jde o zjevnou chybu v psaní, jež nečiní Napadené rozhodnutí nesrozumitelným, natožpak vnitřně inkonzistentním. Ani okolnosti týkající se strategie vlastníka napadené ochranné známky v rámci jeho obrany proti přihláškám nových ochranných známek s označením odpovídajícím namítaným ochranným známkám, pak není dle přesvědčení soudu z pohledu shora provedeného posouzení relevantní.

146. Pokud jde o hledisko fonetické podobnosti, soud předesílá, že i v tomto případě souhlasí se závěrem předsedy Úřadu korigujícím závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí, a má shodně za to, že kolidující označení jsou si foneticky podobná ve středním stupni.

147. Soud výše vyložil, že přestože se předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí výslovně nevyjádřil k některým dílčím námitkám k fonetické podobnosti slovních prvků „TICK“ a „THINK“, nelze Napadené rozhodnutí považovat v daném ohledu za nepřezkoumatelné. Zdůraznil, že se předseda Úřadu fonetické podobnosti slovních prvků věnoval na str. 29 Napadeného rozhodnutí a přisvědčil v tomto ohledu některým dílčím rozkladovým námitkám žalobce a korigoval závěr Úřadu o toliko nízké míře fonetické podobnosti vlastním závěrem.

148. Soud konstatuje, že slovní prvky v napadené ochranné známce budou vyslovovány podle anglické výslovnosti jako [tɪk ˈdɪfrənt]. Namítané ochranné známky pak budou v souladu s pravidly anglické výslovnosti správně vyslovovány jako [θɪŋk ˈdɪfrənt]. Obojí výslovnost je vyvedena ve znacích mezinárodní fonetické abecedy.

149. Výslovnost druhého slovního prvku tedy bude shodná; i přes shora popsanou nižší inherentní distinktivitu tohoto prvku přitom od ní nelze zcela odhlédnout a tato tedy zvyšuje míru fonetické podobnosti kolidujících označení. Závěr o vyšší než střední míře fonetické podobnosti nicméně (s ohledem na nižší rozlišovací způsobilost shodného prvku) vylučují patrné fonetické rozdíly v prvním slovním prvku.

150. První slova „tick“ a „think“ jsou shodně jednoslabičná, mají nepříliš odlišný počet znělých hlásek. Nadto vykazují podle soudu uvedené slovní prvky z fonetického hlediska podobný rytmus a budou vyslovovány s obdobným přízvukem. Přesto je jejich zvukový vjem podle názoru soudu odlišný a nelze tedy hovořit o podobnosti ve vyšší míře. Nikoli nevýznamná odlišnost spočívá již v první hlásce uvedených slov, kdy zatímco slovo „tick“ má na prvním místě souhlásku „t“, slovo „think“ má na daném místě anglickou neznělou hlásku [θ]. Kromě toho pak naposledy uvedený slovní prvek obsahuje na rozdíl od dříve uvedeného prvku souhlásku [ŋ]. Foneticky se tedy liší ve dvou ze čtyř, resp. pěti prvků, což v případě jednoslabičného slova představuje relevantní a významný rozdíl.

151. Soud přisvědčuje žalovanému, že u průměrného českého spotřebitele na trhu elektroniky a výpočetní techniky lze předpokládat znalost anglického jazyka na takové úrovni, že dokáže foneticky rozlišit slova „Tick“ a „THINK“. Ani v případě uvažované skutečné výslovnosti českým spotřebitelem přitom nelze uzavřít, že by se jeho výslovnost zcela přiblížila výslovnosti slova „tick“ [tyk]. Soud souhlasí s žalovaným, že slovo „THINK“ bude český spotřebitel spíše než jako [tink] (bez „h“) vyslovovat jako [think] (se znělým „h“) nebo jako [sink]. Ve všech případech je však výslovnost i fonetická délka slov nikoli nepodstatně odlišná.

152. Shora popsané rozdíly tedy budou i v takovém případě markantní a vylučují z pohledu soudu učinit závěr o vyšší míře fonetické podobnosti kolidujících označení.

153. Z pohledu shora uvedených závěrů je irelevantní posuzovat, zda a nakolik si žalobce v rozkladu případně protiřečil, neboť na této poznámce předseda Úřadu své závěry zjevně nezaložil; z odůvodnění Napadeného rozhodnutí je totiž zjevné, že předseda Úřadu přisvědčil námitce, dle níž oba prvky budou vyslovovány krátce, přičemž mezi účastníky není sporu o tom, že výslovnost průměrného českého spotřebitele nebude vždy perfektní. Přesto budou v souladu se shora uvedeným výše identifikované rozdíly i při vyslovování prvních slov ve slovních prvcích kolidujících označení dle přesvědčení soudu znatelné.

154. Soud proto z uvedených důvodů souhlasí s žalovaným, že kolidující označení jsou si z fonetického hlediska podobná ve střední, avšak nikoli vyšší míře.

155. Soud posléze přistoupil k posouzení stupně významové podobnosti porovnávaných označení, přičemž se z dále popsaných důvodů nemohl ztotožnit se závěrem vysloveným předsedou Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, podle něhož si porovnávaná označení sémanticky podobná vůbec nejsou. Soud je naopak s ohledem na níže uvedené přesvědčen o tom, že si jsou kolidující označení podobná i z tohoto hlediska, avšak v nižší míře.

156. Pokud jde o význam kolidujících označení, všechna označení se shodují ve druhém slově předmětných slovních spojení. Slovo „different“/„DIFFERENT“, přitom soud shodně s žalovaným považuje za slovo základní anglické slovní zásoby, jehož význam odpovídá slovům „různý“, „rozdílný“, „odlišný“ či „jiný“, event. „zvláštní“. Slovo „Tick“, jež představuje první slovo v napadené ochranné známce, je pak významu „tikat“ ve smyslu zvuku hodin, event. ve významu „zaškrtnout, odškrtnout“. I toto slovo lze považovat za slovo základní slovní zásoby v anglickém jazyce. Shodný závěr pak platí i ve vztahu ke slovu „THINK“ užitému v namítaných ochranných známkách, a to ve významu „myslet“.

157. Platí tedy, že slovní prvek „Tick different“ bude průměrným spotřebitelem přeložen buď jako „tikat jinak/odlišně“, event. jako „zaškrtnout jinak/odlišně“. Slovní prvek namítaných ochranných známek „THINK DIFFERENT“ pak bude podle přesvědčení soudu pochopen a vnímán českým spotřebitelem ve významu „myslet jinak/odlišně“.

158. Soud musel žalobci přisvědčit, že žalovaný nesprávně vyhodnotil sémantické hledisko, když nevzal v úvahu shodu prvku „different“/„DIFFERENT“. Žalovaný se v Prvostupňovém i v Napadeném rozhodnutí shodou v předmětném prvku zabýval; dospěl nicméně k závěru, že význam slovních prvků je zcela odlišný a že si označení sémanticky podobné nejsou. Své závěry přitom založil na úvaze, že slovo „different“ je vzhledem ke svému významu samo o sobě údajem – vlastností s jen minimální rozlišovací způsobilostí ve vztahu k jakýmkoliv výrobkům či službám, neboť je v uvedených slovních prvcích významově zcela závislé na slovech „THINK“ a „Tick“.

159. Soud v tomto ohledu přisvědčuje žalovanému potud, že předmětné slovo má inherentně nízkou rozlišovací způsobilost a že pro význam porovnávaných slovních spojení jsou významné především první slovní prvky, ve spojení s nimiž je pak utvořen celkový význam daného spojení.

160. Nelze však žalovanému přisvědčit, že by slovní prvek „different“/„DIFFERENT“ sám o sobě žádný význam neměl a mohl být tedy při hodnocení sémantické podobnosti kolidujících označení zcela pominut, nadto pak v případě, kdy je v obou označeních shodný.

161. Soud v tomto ohledu nesouhlasí s žalovaným, že by byl uvedený prvek v předmětných slovních spojeních sám o sobě bez významu. Jakkoli totiž platí, že celé slovní spojení jako takové nabývá význam teprve ve spojení s infinitivem v označeních použitého slovesa, nemůže být od užití shodného, byť třeba nedistinktivního prvku (viz výše popsaná judikatorní východiska), zcela odhlédnuto a dovozováno, že slovní prvek „different“/„DIFFERENT“ sám jakýkoli význam postrádá.

162. Jak bylo uvedeno výše, slovo „different“/„DIFFERENT“, bude průměrným spotřebitelem vnímáno ve významu „různý“, „rozdílný“, „odlišný“ či „jiný“, event. „zvláštní“. Jeho shodné použití v obou kolidujících označeních pak dle stanoviska soudu nutně činí obě porovnávaná označení podobná přinejmenším do té míry, že spotřebitel zaznamená, že „něco (je) jinak“, „něco bude jinak“, resp. „něco má být jinak“.

163. Dle přesvědčení soudu nelze v případě sémantické podobnosti postupovat zásadně odchylně od jiných hledisek podobnosti a tedy způsobem zvoleným žalovaným v jednom z hledisek podobnosti od předmětného prvku, jenž je sice málo distinktivní, avšak je shodně obsažen v obou porovnávaných označeních, odhlédnout. Dle soudu není rozumného důvodu, proč bude k předmětnému prvku přihlédnuto pouze v případě vizuálního a fonetického kritéria, avšak v případě hlediska sémantického bude tento prvek zcela ignorován. Ad absurdum dovedeno, výsledek posouzení fonetické podobnosti nemůže být dle soudu shodný v případě porovnání slovních spojení, v němž by byl uvedený prvek obsažen, na straně jedné, a samotných slov „Tick“ a „THINK“ na straně druhé. Přesně k tomuto závěru však posouzení provedení žalovaným fakticky vede.

164. Soud má za to, že nelze uzavřít, že zatímco v případě vizuální a fonetické podobnosti uvedená reflexe slovního prvku „different“/„DIFFERENT“ v obecné rovině nutně zvyšuje stupeň podobnosti (spotřebitel dané slovo vizuálně vnímá, popř. slyší), v případě sémantické podobnosti jej lze zcela a úplně opomenout, neboť předmětný slovní prvek sám význam postrádá a průměrný spotřebitel od něho zcela odhlédne. Jak soud vyložil výše, slovo „odlišný/odlišně“ má vzdor přesvědčení žalovaného význam již samo o sobě. Není přitom nijak neobvyklé, že konkrétního významu pak nabývá ve spojením s druhým slovem obsaženým ve slovních prvcích kolidujících označení, resp. že na celkový význam spojení lze usuzovat teprve při zohlednění všech jeho slovních prvků.

165. Soud proto v tomto ohledu uzavírá, že shodné použití slovního prvku „different“/„DIFFERENT“ v kolidujících označeních činí obě porovnávaná označení podobná přinejmenším do té míry, že spotřebitel zaznamená, že „něco (je) jinak“, „něco bude jinak“, resp. „něco má být jinak“. Závěr žalovaného, že si porovnávaná označení ze sémantického hlediska vůbec podobná nejsou, tedy neobstojí.

166. Se zřetelem k tomu, že se porovnávaná označení významově liší v prvním slově porovnávaných spojení tak soud uzavírá, že díky shodnému použití prvku „different“/„DIFFERENT“ jsou si tato označení sémanticky podobná v nižší míře. Žalobci lze tedy přisvědčit, že slovní prvek „different“/„DIFFERENT“ nesprávně nebyl brán při posouzení sémantické podobnosti (na rozdíl od jiných hledisek podobnosti) v úvahu. Soud shledal žalobní námitky zpochybňující tyto závěry opodstatněnými a sám dospěl k závěru o nižší míře podobnosti kolidujících označení i ze sémantického hlediska.

167. Soud přitom zdůrazňuje, že nesprávný závěr žalovaného o sémantické nepodobnosti kolidujících označení není z dále vyložených důvodů deficitem ryze akademickým, jenž by se v konečném důsledku nijak neprojevil v celkovém meritorním posouzení věci.

168. Žalovaný totiž své meritorní závěry založil v odůvodnění Napadené rozhodnutí zcela zjevně právě na zásadní roli sémantické nepodobnosti kolidujících označení, když je v rámci samotného celkového hodnocení a vlastního posouzení pravděpodobnosti záměny uzavřel, že i přes shodu a podobnost části napadených výrobků a přes střední stupeň vizuální a fonetické podobnosti porovnávaných označení mezi nimi není dána pravděpodobnost záměny, neboť z hlediska sémantického a z hlediska celkového dojmu nejsou porovnávaná označení podobná. Úvahy o celkovém dojmu spojil přitom právě se závěrem o sémantické nepodobnosti. Současně přitom žalovaný zjištěním o sémantické nepodobnosti kolidujících označení odůvodnil závěr o tom, že v dané věci nebylo třeba hodnotit žalobcem namítanou zvýšenou rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek.

169. Se zřetelem k tomu, že žalovaný v závěru o diametrální odlišnosti významu porovnávaných označení, resp. o absolutním nedostatku jejich sémantické podobnosti pochybil, zprostředkovaně tak v uvedených ohledech zatížil z dále vyložených důvodů vadou i celkové posouzení pravděpodobnosti záměny.

170. Soud v tomto ohledu připomíná, že pro poslední krok úvahy o naplnění pravděpodobnosti záměny ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., tj. k celkovému posouzení pravděpodobnosti záměny, jsou určující nejen závěry k samotné podobnosti kolidujících označení, ale i závěry k některým dalším shora připomínaným a judikatorně akcentovaným hlediskům, a to především shodnost, resp. podobnost výrobků a služeb, vymezení průměrného spotřebitele a hledisko míry (inherentní i získané) rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek.

171. Zatímco ve vztahu k otázce shodnosti, resp. podobnosti výrobků a služeb a k problematice vymezení průměrného spotřebitele žalobce v předmětných pasážích podané žalobě relevantní žalobní námitky neuplatňoval, jinak tomu bylo ve vztahu k otázce rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, kde žalobce nesouhlasil s argumenty, jimiž předseda Úřadu odůvodnil závěr o irelevanci zkoumání této otázky.

172. Mezi účastníky není sporu o tom, že v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí se Úřad otázkou inherentní ani získané rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek nezabýval.

173. Žalobce poté v doplnění rozkladu mj. namítal, že dle rozhodovací praxe musí být při porovnání vzata též v úvahu rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek. Přitom namítal, že přestože namítané ochranné známky nemají silnou inherentní rozlišovací způsobilost, může se zřetelem k závěrům vysloveným ve dvou žalobcem označených rozhodnutích Tribunálu docházet k pravděpodobnosti záměny. Žalobce v tomto směru výslovně namítal, že v posuzované věci měla být vzata v úvahu (získaná) vyšší rozlišovací způsobilost namítaných známek, jež přispívá ke snadnější záměně jako celku. Trval na tom, že i pokud Úřad dospěl k závěru, že nebylo prokázáno dobré jméno (s čímž žalobce nesouhlasil), přesto mohl dojít k závěru, že namítané ochranné známky mají díky dlouholeté známosti sloganu vyšší distinktivitu. Skutečnost, že se jedná o známý slogan, označil za neoddiskutovatelný fakt a prokazoval jej předložením důkazních prostředků. Současně žalobce na str. 7 doplnění rozkladu výslovně uvedl, že doklady předloženými k návrhu bylo dle jeho přesvědčení prokázáno mj. to, že namítané ochranné známky získaly silnou rozlišovací způsobilost pro žalobce v souvislosti s jeho výrobky, jako jsou telefony, software, hardware a dalšími výrobky souvisejícími s moderními technologiemi.

174. Jak bylo připomenuto výše, předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí žalobci přisvědčil, že se Úřad vyšší distinktivitou namítaných ochranných známek v Prvostupňovém rozhodnutí nezabýval, přičemž podotknul, že „důvodem je totiž skutečnost, že jednak nebylo prokázáno dobré jméno těchto namítaných ochranných známek na území EU, dále že tyto ochranné známky jsou stále předmětem návrhu na zrušení pro neužívání před EUIPO, takže jejich vyšší distinktivita je sporná, a konečně i existence značného sémantického rozdílu u kolizních ochranných známek“. Jakkoli soud ze shora již vyložených důvodů nepovažoval Napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nemohl se s žádným ze tří žalovaným označených důvodů irelevance zkoumání rozlišovací způsobilosti v žádném ohledu ztotožnit.

175. Soud výše v rámci sumarizace relevantních judikatorních východisek shrnul, že při posuzování a hodnocení pravděpodobnosti záměny je nutno vždy, tedy ve všech případech zohlednit rozlišovací způsobilost starších (namítaných) ochranných známek. Žalovaný je dle přesvědčení soudu povinen při posuzování pravděpodobnosti záměny zkoumat míru rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, a to jak ve vztahu k inherentní rozlišovací způsobilosti, tak i distinktivitě získané případně užíváním.

176. Nejinak je tomu i v případě označení představujících slogan, stran nichž soud již výše upozornil, že ačkoli samotný reklamní slogan jako takový obvykle inherentní rozlišovací způsobilost nemá, nelze vyloučit, že bude v konkrétním případě distinktivitu vykazovat a bude vnímán přímo jako údaj o obchodním původu dotyčných výrobků nebo služeb umožňující odlišit výrobky nebo služby majitele ochranné známky od výrobků nebo služeb jiného obchodního původu.

177. V posuzovaném případě tedy bylo dle přesvědčení soudu na žalovaném, aby se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí specificky zabýval otázkou míry rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, vyložil svůj pohled na jejich inherentní distinktivitu, jakož i důvody, které jej k jeho závěrům vedly, a respektoval při tom shora připomenutá judikatorní východiska.

178. Především však bylo jeho úlohou vypořádat se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí s argumentací žalobce stran získané vyšší míry rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, neboť (jak bylo výše uvedeno) byla-li by zvýšená distinktivita prokázána, mohla by zásadním způsobem ovlivnit a zvrátit závěr žalovaného o nedostatku pravděpodobnosti záměny.

179. Předseda Úřadu se namísto toho v odůvodnění Napadeného rozhodnutí omezil na závěr, že zkoumání této otázky není relevantní, resp. že Úřad nepochybil, pokud se touto otázkou nezabýval, přičemž poukázal na tři okruhy důvodů, které jej zjevně k tomuto stanovisku vedly. Soud se však s žádným z těchto tří stručně a bez dalších úvah prezentovaných okruhů důvodů neztotožňuje.

180. Soud jednak podotýká, že skutečnost, že v posuzované věci nebylo dle žalovaného prokázáno dobré jméno namítaných ochranných známek, sama o sobě nijak nevylučuje judikatorně akcentovanou relevanci zkoumání vyšší míry (získané) rozlišovací způsobilosti. Platí, že ačkoli ochranná známka nebude mít dobré jméno, může stále vykazovat alespoň získanou vyšší rozlišovací způsobilost, která může v souladu se shora popsanými judikatorními východisky v obecné rovině přispět ke zvýšení pravděpodobnosti záměny. Ani okolnost záležející v tom, že stran namítaných ochranných známek aktuálně probíhá řízení o jejich zrušení (pravděpodobně řízení o návrhu na prohlášení za neplatné), pak sama o sobě vzdor (nijak blíže nevysvětlenému) přesvědčení žalovaného nezakládá možnost odhlédnout od případné vyšší distinktivity namítaných ochranných známek. Skutečnost, že je tato otázka mezi žalobcem a vlastníkem napadené ochranné známky sporná, naopak pouze zvýrazňuje potřebu zkoumání této otázky i v řízení vedeném Úřadem. Soud se pak se zřetelem k výše vyloženým úvahám k problematice sémantické podobnosti kolidujících označení nemohl ztotožnit ani se třetím žalovaným nabízeným důvodem irelevance zkoumání případné vyšší míry rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek. Jak bylo vyloženo výše, soud se neztotožnil se závěrem žalovaného o značném sémantickém rozdílu, resp. o zcela jiném významu a o absolutním nedostatku sémantické podobnosti kolidujících označení. Ani tento důvod, pro který žalovaný považoval zkoumání tvrzené vyšší míry získané rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek za irelevantní, tedy neobstojí.

181. Soud je s ohledem na právě uvedené přesvědčen, že žalovaný pochybil, pokud se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí podrobně nezabýval otázkou míry rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, a to jak jejich inherentní, tak především získanou distinktivitou, kterou žalobce v rozkladu výslovně namítal. V souladu s dříve uvedeným totiž platí, že čím distinktivnější je starší označení, tím větší je i nebezpečí záměny. Předmětná otázka tedy jistě není v posuzované věci natolik irelevantní, aby od ní mohlo být zcela odhlédnuto. Soud má přitom za to, že žádný z žalovaným uvedených důvodů jej v žádném ohledu neopravňoval k tomu, aby od posuzování tohoto dílčího hlediska ustoupil. Nezkoumání tohoto hlediska by snad bylo připadalo v úvahu pouze za situace, kdy by si označení nebyla v žádném ohledu vůbec podobná; tak tomu ovšem v posuzovaném případě nepochybně nebylo.

182. Žalovaný byl tedy povinen se předmětnými otázkami zabývat. Pokud tak neučinil, jsa z jím uváděných důvodů přesvědčen o nepotřebnosti jejich zkoumání, zatížil Napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti, pro kterou nemohlo obstát.

183. Soud v tomto ohledu znovu zdůrazňuje, že v rámci celkového posouzení pravděpodobnosti záměny byl žalovaný povinen mj. kromě dalších dílčích hledisek zohlednit závěry k vizuální, fonetické a sémantické podobnosti kolidujících označení a míru rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek.

184. Žalovaný přitom své závěry k celkovému posouzení založil zcela zřetelně především na závěru, že sémantická nepodobnost bude působit proti zjištěné vizuální a fonetické podobnosti porovnávaných označení. Současně v rámci celkového posouzení pravděpodobnosti v souladu s výše uvedeným vůbec nehodnotil otázku tvrzené vyšší míry rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek.

185. Pokud jde o otázku související s působením sémantiky proti vizuální a fonetické podobnosti, je dle soudu možno přisvědčit žalovanému potud, že sémantické rozdíly mohou v některých případech působit proti vizuální a fonetické podobnosti. V tomto ohledu SDEU v minulosti skutečně opakovaně judikoval, že v některých případech mohou být pojmové rozdíly mezi porovnávanými označeními takové povahy, že mohou do značné míry neutralizovat vzhledové a fonetické podobnosti, za předpokladu, že alespoň jedno z označení má z pohledu veřejnosti jasný a vymezený význam, takže veřejnost je schopna okamžitě zachytit, a druhé označení takový význam nemá nebo má zcela jiný význam [srov. rozsudky Tribunálu ze dne 14. 10. 2003 ve věci T-292/01, Phillips-Van Heusen v. OHIM - Pash Textilvertrieb und Einzelhandel (BASS), ze dne 17. 3. 2004 ve spojených věcech T-183/02 a T-184/02, El Corte Inglés v OHIM – González Cabello and Iberia Líneas Aéreas de España (MUNDICOR), či žalobcem akcentovaný rozsudek Tribunálu ze dne 8. 2. 2007 ve věci T-88/05, Quelle v. OHMI - Nars Cosmetics (NARS)].

186. Klíčový závěr žalovaného o absolutním nedostatku sémantické nepodobnosti, na němž žalovaný stavěl celkové posouzení pravděpodobnosti záměny (ale i závěr o irelevanci zkoumání míry rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek) nicméně ze shora vyložených důvodů neobstál. Kolidující označení jsou si dle soudu podobná vizuálně, foneticky (obojí ve středním stupni), ale i sémanticky (v nižším stupni).

187. Toto zjištění ještě dle přesvědčení soudu samo o sobě zcela nevylučuje, aby i přesto nebyla mezi kolidujícími označeními shledána pravděpodobnost záměny. Soud zdůrazňuje, že jeho výše uvedené závěry nelze v žádném případě interpretovat tak, že jimi soud vylučuje závěr o nedostatku pravděpodobnosti záměny. Jak však soud upozornil výše, uvedený závěr ve smyslu shora popsaných východisek ještě snižuje již tak relativně omezený prostor (daný závěry o shodě/podobnosti služeb a podobnosti označení) pro učinění závěru o vyloučení pravděpodobnosti záměny. Za této situace bylo tedy podle soudu o to důležitější, aby se žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí zabýval otázkami souvisejícími s mírou rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, posoudil míru jejich inherentní rozlišovací způsobilosti (a to i ve vztahu k prvním prvkům předmětných spojení), vypořádal se s námitkami akcentujícími vyšší míru získané distinktivity namítaných ochranných známek a posléze precizně popsal úvahy, pro které i přes naplnění podmínky podobnosti označení, shodnosti/podobnosti služeb neshledal pravděpodobnost záměny ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb.

188. Za současného stavu přitom shora vytknuté nedostatky Napadeného rozhodnutí brání věcnému přezkumu závěrů žalovaného k otázce samotného celkového posouzení pravděpodobnosti záměny, neboť by za této situace bylo hodnocení této otázky soudem předčasné. Je třeba, aby se žalovaný celkovým hodnocením pravděpodobnosti záměny zabýval znovu poté, co zohlední uvedené výtky soudu. Žalovaný tedy v dalším řízení zohlední právní názor soudu o míře sémantické podobnosti kolidujících označení, bude se podrobně zabývat otázkou míry rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, vypořádá se s námitkami tvrzené vyšší míry jejich distinktivity a poté znovu provede celkové hodnocení pravděpodobnosti záměny.

VI.B K dobrému jménu namítaných ochranných známek

Právní a judikatorní rámec

189. Soud dále připomíná, že podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 441/2003 Sb. se „přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných vlastníkem starší ochranné známky Společenství, která je shodná s přihlašovaným označením nebo je mu podobná, pokud má být takové označení zapsáno pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, avšak jde o starší ochrannou známku, která má na území Evropských společenství dobré jméno, a užívání přihlašovaného označení bez řádného důvodu by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky Společenství nebo jim bylo na újmu“.

190. Smyslem uvedeného ustanovení je zvýšená ochrana známek majících atribut dobrého jména, a to i proti shodným nebo podobným označením pro nepodobné výrobky či služby. Toto ustanovení chrání jiné funkce ochranných známek než funkci indikace původu zboží či služby. V tomto směru soud pro větší stručnost odkazuje na závěry vyslovené v rozhodnutí Tribunálu ze dne 22. 3. 200 ve věci T-215/03, Sigla vs. OHIM, podle nichž ochranná známka „působí rovněž jako prostředek přenosu jiných zpráv týkajících se zejména zvláštních kvalit nebo vlastností výrobků nebo služeb, které označuje, nebo obrazů a vjemů, které odráží, takových, jako je například přepych, životní styl, výlučnost, dobrodružství, mládí. Ochranná známka má v tomto smyslu vnitřní ekonomickou hodnotu, která je nezávislá a odlišná ve vztahu k hodnotě výrobků nebo služeb, pro které je zapsána. Dotčená poselství, která šíří ochranná známka s dobrým jménem nebo která jsou s ní spojována, jí poskytují významnou hodnotu hodnou ochrany, a to tím spíše, že ve většině případů je dobré jméno ochranné známky výsledkem značného úsilí a investic jejího majitele“.

191. Podle těchto ustanovení lze podat námitky za následujících podmínek: (i.) starší unijní známka požívá dobrého jména na území Evropské unie, (ii.) pozdější označení, resp. ochranná známka je shodná či podobná se starší ochrannou známkou s dobrým jménem, (iii.) výrobky či služby pro konfliktní označení nemusí být podobné těm, pro něž je starší známka s dobrým jménem zapsána, (iv.) užívání tohoto označení ve vztahu ke starší ochranné známce s dobrým jménem způsobuje alespoň jeden ze tří typu zásahů (újma na rozlišovací způsobilosti; újma na dobrém jménu; nepoctivé těžení z rozlišovací způsobilosti nebo z dobrého jména), a (v.) takové užívání je neodůvodněné, resp. bez řádného důvodu.

192. Výkladem souvisejících ustanovení práva EU se zabýval SDEU především v rozsudcích ze dne 18. 6. 2009 ve věci C-487/07, L´Oreal, ze dne 22. 6. 2000 ve věci C-425/98, Marca Mode, ze dne 23. 10. 2003 ve věci C-408/01, Adidas-Salomon a Adidas Benelux, ze dne 10. 4. 2008 ve věci C-102/07, Midas a Adidas Benelux, ze dne 27. 11. 2008 ve věci C-252/07, Intel Corporation, či ze dne 14. 9. 1999 ve věci C-375/97, General Motors Corporation proti Yplon SA.

193. SDEU při vymezení pojmu „dobré jméno“ dovodil, že dobré jméno je dáno tehdy, jestliže mezi relevantní veřejností existuje dostatečný stupeň známosti starší ochranné známky, přičemž pokud se veřejnost setká s pozdější ochrannou známkou, může si učinit spojení (asociaci) mezi oběma známkami, v důsledku čehož může starší známka utrpět újmu. Okruh veřejnosti skládající se z průměrných spotřebitelů, v rámci něhož musela starší ochranná známka získat dobré jméno, se posuzuje vzhledem k výrobkům nebo službám, pro něž je daná ochranná známka zapsána, tzn. buď veřejnost v širokém slova smyslu (typicky pokud jde o zboží denní potřeby), nebo více specializovaný okruh subjektů (jedná-li se o výrobky zvláštního určení), například obchodníci v určité oblasti. Požadovaný stupeň známosti se považuje za dosažený, když starší známku zná podstatná část relevantní veřejnosti, přičemž se nevyžaduje dosažení známosti mezi touto veřejností v konkrétní procentní výši. Při zkoumání splnění této podmínky je třeba vzít v úvahu veškeré okolnosti daného případu. SDEU přitom v této souvislosti v rámci demonstrativního výčtu relevantních faktorů počítá s podílem na trhu, který ochranná známka zaujímá, intenzitou, plošným rozsahem a trváním jejího užívání a velikostí investice, kterou osoba vynaložila na její propagaci.

194. Nejvyšší správní soud v tomto směru judikuje, že „dobré jméno je u ochranné známky vyjádřením toho, že veřejnost známku v důsledku jejího užívání zná a spojuje ji s dobrými vlastnostmi, které od výrobků nebo služeb takto označených očekává, a věnuje jí svou důvěru. Ochrana poskytovaná známce s dobrým jménem není podmíněna zjištěním, že mezi známkou s dobrým jménem a označením existuje takový stupeň podobnosti, že by v příslušné části veřejnosti existovala mezi nimi pravděpodobnost záměny. Pro stupeň podobnosti mezi známkou s dobrým jménem a označením je postačující, že si příslušná část veřejnosti vytvoří spojení mezi označením a známkou“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006, čj. 1 As 28/2006 - 97).

195. SDEU i správní soudy se přitom v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovily k otázkám prokazování dobrého jména, rozhodného okamžiku pro prokázání dobrého jména, či k problematice území, na němž dobré jméno existuje.

196. Nezbytnou podmínkou aplikace § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 441/2003 Sb. je přitom s ohledem na uvedené mj. hledisko podobnosti či shodnosti označení se starší ochrannou známkou s dobrým jménem. Porovnání označení pozdější ochranné známky se starší zapsanou známkou s dobrým jménem se podle konstantní rozhodovací praxe provádí na základě obvyklých kritérií, a to vizuálního, fonetického a sémantického. V daném případě však není relevantní pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, nýbrž skutečnost, zda si v důsledku podobnosti starší známky s dobrým jménem a označení (známky) podstatná část dotčené veřejnosti vytváří mezi tímto označením a známkou spojení, kdy toto spojení se stejně jako pravděpodobnost záměny posuzuje celkově, s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům projednávaného případu (srov. např. rozhodnutí SDEU ze dne 23. 10. 2003 ve věci C-408/01, Adidas-Salomon a Adidas Benelux). V rozsudku ze dne 27. 11. 2008 ve věci C-252/07, Intel Corporation, pak SDEU shrnul faktory, na základě nichž se posuzuje existence spojení mezi starší ochrannou známkou s dobrým jménem a kolidující pozdější známkou (stupeň podobnosti předmětných známek, povaha výrobků či služeb, pro něž jsou konfliktní známky chráněny, včetně jejich blízkosti či odlišnosti a relevantní části veřejnosti, síla dobrého jména starší známky, stupeň rozlišovací způsobilosti této známky a pravděpodobnost záměny).

197. Platí přitom, že čím větší mezi konfliktními známkami existuje podobnost, tím větší je pravděpodobnost existence spojení mladší známky se starší známkou s dobrým jménem. Ke spojení pak nemusí dojít tehdy, pokud se okruh relevantní veřejnosti vztahující se k daným výrobkům nebo službám nepřekrývá. Obdobně může být povaha výrobků a služeb užívaných pro konfliktní označení tak odlišná, že si relevantní veřejnost nespojí mladší známku se starší, což platí i v případě, když se jedná o stejný či překrývající se okruh veřejnosti. Rovněž platí, že čím silnější je distinktivní charakter, tím spíše dojde k onomu spojení.

198. Pokud jde o hledisko (ne)podobnosti výrobků a služeb, zbývá doplnit, že známky s dobrým jménem jsou chráněny proti pozdějším označením zapsaným nebo užívaným pro výrobky či služby, které nejsou podobné těm, pro něž je známka s dobrým jménem zapsána. Podle judikatury SDEU i navazující rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu se pak tato ochrana tím spíše vztahuje i na shodné či podobné výrobky nebo služby (srov. např. rozsudek SDEU ze dne 23. 10. 2003 ve věci C-408/01, Adidas-Salomon a Adidas Benelux, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, čj. 1 As 41/2009 - 145). Dobré jméno ochranné známky je přitom třeba vždy posuzovat ve vztahu ke všem výrobkům a službám, pro které je taková ochranná známka zapsána.

199. Asociace (spojení) v mysli veřejnosti představuje v souladu s výše uvedenými judikatorními východisky nutnou podmínku, ale sama o sobě ještě nestačí k tomu, aby bylo možné učinit závěr o existenci jednoho ze zásahů, proti nimž § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách, poskytuje ochranu (srov. rozsudek SDEU ze dne 18. 6. 2009 ve věci C-487/07, L´Oreal). V naposledy označeném rozhodnutí přitom SDEU k hledisku konkrétních typů zásahů konstatoval, že „tyto zásahy představují zaprvé újmu způsobenou rozlišovací způsobilosti ochranné známky, zadruhé újmu způsobenou dobrému jménu této ochranné známky, a zatřetí protiprávní těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména uvedené ochranné známky (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Intel Corporation, bod 27).

Pokud jde o újmu způsobenou rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky, označovanou rovněž výrazy „rozmělnění“, „zeslabení“ nebo „zastření“, dojde k ní tehdy, je-li oslabena schopnost této ochranné známky označovat výrobky nebo služby, pro které je zapsána, jelikož užívání identického nebo podobného označení třetími osobami vede k roztříštění identity ochranné známky a jejího působení na veřejnost. Je tomu tak zejména tehdy, jestliže ochranná známka, která vyvolávala okamžitou asociaci s výrobky nebo službami, pro něž je zapsána, není již schopna tuto funkci plnit (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Intel Corporation, bod 29).

Co se týče újmy způsobené dobrému jménu ochranné známky, vyjadřované rovněž výrazy „pošpinění“ nebo „snížení“, tato nastává, mohou-li být výrobky nebo služby, pro něž je třetími osobami použito totožné nebo podobné označení, pociťovány veřejností způsobem, jímž se sníží přitažlivost ochranné známky. Nebezpečí takovéto újmy může vyplynout zejména ze skutečnosti, že výrobky nebo služby nabízené třetími osobami mají vlastnost nebo kvalitu, jež může mít negativní vliv na image ochranné známky.

Co se týče pojmu „protiprávní těžení z rozlišovací způsobilosti ochranné známky nebo jejího dobrého jména“, označovaného rovněž výrazy „parazitování“ a „free-riding“, zmíněný pojem se neváže na újmu, kterou utrpěla ochranná známka, nýbrž na těžení z užití totožného nebo podobného označení třetí osobou. Zahrnuje zejména případ, kdy se v důsledku přenosu image ochranné známky nebo vlastností, jež jsou s ní spojovány, na výrobky opatřené totožným nebo podobným označením, jedná o jasné vykořisťování jdoucí ve stopách ochranné známky s dobrým jménem“.

200. Z uvedené typologie vychází ve svém rozhodování i správní soudy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, čj. 1 As 41/2009 - 145). Posouzení žalobní argumentace

201. Jak je zjevné především ze str. 44 – 46 a str. 58 – 60 Napadeného rozhodnutí, žalovaný své stanovisko, že dobré jméno namítaných ochranných známek nebylo prokázáno, postavil na závěru, že žalobce neprokázal, že by reklamní kampaň, v jejímž rámci byl užíván slogan „THINK DIFFERENT“, měla v rozhodném období takový přesah na území Evropské unie, aby byl slogan (a tedy namítané ochranné známky) v dostatečné míře znám podstatné části relevantního okruhu spotřebitelské veřejnosti.

202. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí zdůraznil, že Úřad nezaložil v Prvostupňovém rozhodnutí své závěry o neprokázání dobrého jména na tom, že namítané ochranné známky byly užívány jen jako slogan. Připustil, že ochranná známka může plnit svou základní funkci označení obchodního původu výrobků a služeb, k níž se může vázat dobré jméno, nejen skutečným užíváním na výrobcích a službách, ale rovněž i jejich užíváním v reklamě. Uvedl, že vyřešení otázky, zda je užívání propagačního sloganu, který není přímo užit na výrobcích/službách, postačující k prokázání dobrého jména konkrétní ochranné známky, bude záležet na okolnostech každého jednotlivého případu, a to, zda bude předloženými doklady prokázáno dostatečné užívání, ze kterého by vyplývalo dobré jméno ochranných známek konkrétního subjektu způsobem, který prokáže řádné spojení mezi jeho ochrannou známkou a výrobky/službami.

203. Za klíčové pro posouzení řešené otázky přitom žalovaný považoval posoudit, zda žalobcem namítaná reklamní kampaň probíhala na území EU, resp. zda zde měla dostatečný přesah, a zda byla tudíž dostatečná k prokázání dobrého jména namítaných ochranných známek. Předseda Úřadu přitom neshledal nesprávnými úvahy Úřadu, že z části žalobcem předložených článků není možno dovozovat geografický dosah, a že z části článků je patrné, že autoři a čtenáři mají podrobnou znalost problematiky, což vyplývá z jejich profese či osobní oblíbenosti produktů žalobce.

204. Žalovaný následně provedl posouzení žalobcem v řízení předložených dokladů, aby posléze přisvědčil Úřadu, že v řízení nebylo prokázáno, že (i.) by před rozhodným datem byly na území EU prodávány výrobky/poskytovány služby označené namítanými ochrannými známkami, nebo (ii.) že by měla reklamní kampaň v rozhodném období takový přesah na území EU, že by byla známa průměrnému spotřebiteli. Přitom akcentoval, že daný způsob (prokazování dosahu reklamní kampaně) s sebou nese riziko důkazní nouze, přičemž měl za to, že z důkazů sestávajících z webových stránek obsahujících informace o kampani „Think different“ spolu s vlastním reklamním spotem sice vyplývá, že se s jejich obsahem mohla seznámit i relevantní spotřebitelská veřejnost (zejména uživatelé výrobků žalobce) na území EU, avšak bez doložení dalších důkazů, které by prokazovaly, kolik spotřebitelů a z jakých států EU si uvedené články přečetlo, resp. video s reklamním spotem ve skutečnosti zhlédlo, jsou takové materiály nedostačující.

205. Žalobce v podané žalobě předeslal, že žalovaný neuznal články z České republiky informující o kampani, resp. sloganu především z toho důvodu, že nepocházejí od běžného spotřebitele, ale od fanoušků nebo specializovaných odborníků. Uvedený argument považoval žalobce za nelogický s tím, že běžný spotřebitel obvykle sám články nepíše; články naopak píší většinou odborníci či obeznámení fanoušci, což však neznamená, že si běžný spotřebitel články nemůže přečíst. Články přitom spotřebitel považuje podle žalobce za důvěryhodné; pokud zvažuje nákup daného typu výrobků, obvykle si čte recenze z různých zdrojů, když právě spotřebitelům jsou články a informace v nich určeny. Žalobce přitom trval na tom, že okruh relevantní spotřebitelské veřejnosti je širší a je do ní třeba zahrnout i fanoušky značky.

206. Žalobce trval na tom, že prokázal, že české veřejnosti jsou namítané ochranné známky známy, že se v ČR o nich psalo a diskutovalo. Poukazoval na výjimečnost situace, kdy slogan kampaně je v ČR a EU znám a spojován s žalobcem a jeho výrobky, aniž by zde kampaň probíhala, a měl za to, že tato výjimečnost neznamená, že by známky nemohly mít dobré jméno. Byl toho názoru, že slogan je i v ČR velmi známý, reklamní kampaň zde měla podle něho dosah, informovala o ní média, a to nejen fanouškovská. Byl přesvědčen, že doklady byly nesprávně posouzeny a žalovaný dospěl k nesprávnému závěru. Namítal, že většina dokladů pochází z EU z relevantního období, reklamní kampaň byla v EU známá, měla zde dosah, a to bez ohledu na to, kde probíhala, a díky sociálním sítím a internetu je známá po celém světě.

207. Dle přesvědčení soudu z obsahu žalobní argumentace vyplývá, že mezi účastníky není sporu o tom, že možnost prokázání dobrého jména namítaných ochranných známek nebyla omezena na situaci, kdy by žalobce prokázal, že jsou namítané ochranné známky skutečně užívány na výrobcích a službách distribuovaných a poskytovaných v EU relevantní spotřebitelské veřejnosti. Žalovaný v tomto ohledu v Napadeném rozhodnutí připustil, že i užívání propagačního sloganu, který není přímo užit na výrobcích/službách, může za určitých okolností postačovat k prokázání dobrého jména konkrétní ochranné známky, přičemž zdůraznil, že takový závěr bude záležet na okolnostech každého jednotlivého případu.

208. Mezi účastníky dále není sporu ani o tom, že předmětná reklamní kampaň, v jejímž rámci byl užíván slogan „THINK DIFFERENT“, nebyla realizována na území ČR, resp. ani na území Evropské unie. Tento závěr jednoznačně plyne z bodu 56 podané žaloby.

209. Podstatou sporu je tedy dle přesvědčení soudu posouzení otázky, zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že předmětná reklamní kampaň, v jejímž rámci byl užíván slogan „THINK DIFFERENT“, měla, slovy žalovaného, takový přesah na území EU, že byla známa většinovému průměrnému spotřebiteli

210. Jinak řečeno, účastníci nečiní spornými závěry ke všem podmínkám a předpokladům aplikace § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 441/2003 Sb., zmíněným v bodě 191 tohoto rozsudku; předmět sporu se omezuje toliko na naplnění první podmínky, zda namítané ochranné známky požívají dobrého jména na území Evropské unie. V takovém případě soud mohl i přes některé shora vytknuté nedostatky Napadeného rozhodnutí, jež by byly za jistých okolností relevantní při posouzení naplnění dalších podmínek aplikace § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 441/2003 Sb. (nesprávný závěr o sémantické nepodobnosti a především opomenutí posouzení námitek akcentujících zvýšenou rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek), posoudit důvodnost námitek brojících proti závěrům stran posouzení dobrého jména namítaných ochranných známek.

211. Se zřetelem k dispoziční zásadě ovládající tento typ soudního řízení (srov. dále) přitom soud mohl posuzovat dané otázky pouze v mezích uplatněných žalobních bodů. Především tedy zkoumal opodstatněnost závěru žalovaného, že žalobce v řízení neprokázal, že předmětná reklamní kampaň měla v rozhodném období takový přesah na území EU, v důsledku něhož namítané ochranné známky vešly ve známost podstatné část relevantní spotřebitelské veřejnosti. Právě v tomto ohledu se totiž závěry stran liší.

212. Soud předně podotýká, že žalovaný správně připustil, že ochranná známka se může stát známou pro podstatnou část relevantní spotřebitelské veřejnosti nejen jejím přímým užitím na distribuovaných výrobcích a poskytovaných službách, ale i jiným způsobem, jímž mohou být mj. různé způsoby propagace ochranné známky, včetně sponsoringu či reklamní kampaně. S žalovaným lze jistě souhlasit i v jeho úvaze, že závěr, zda se ochranná známka stala známou pro podstatnou část relevantní spotřebitelské veřejnosti v důsledku realizované reklamní kampaně, bude záležet na okolnostech každého jednotlivého případu. Soud se přitom ztotožňuje s žalovaným, že prokazování takového způsobu vejití ve známost ochranné známky u spotřebitelské veřejnosti bude obvykle v praxi složitější, než prokazování související s užíváním při označování výrobků či služeb. Tím spíše tomu bude dle přesvědčení soudu v případě, kdy taková reklamní kampaň (jako tomu bylo dle nesporného tvrzení stran v nyní posuzované věci) nebyla ani na území EU realizována a je uvažován a prokazován pouze její přesah na území EU a efekt tohoto tvrzeného přesahu na známost známky u podstatné části spotřebitelské veřejnosti.

213. Není přitom sebemenších pochyb o tom, že důkazní břemeno o tom, že se ochranná známka v důsledku takového užívání stane v potřebném rozsahu na relevantním místě a v relevantním čase známou pro podstatnou část spotřebitelské veřejnosti, nese vlastník této známky.

214. Soud k žalobním námitkám vzneseným k problematice dobrého jména podotýká, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel.

215. Soud předesílá, že bylo věcí procesní strategie žalobce, jakou formu žalobní obrany zvolí a jaké žalobní námitky, v jaké podobě a v jakém rozsahu vznese. Žalobce se dle soudu v podané žalobě shodně jako předtím v podaném rozkladu proti Prvostupňovému rozhodnutí soustředil především na obecné zpochybnění závěrů Úřadu marginalizujících význam některých důkazních prostředků (článků), s odůvodněním, že autoři a čtenáři článků mají podrobnou znalost problematiky, což vyplývá z jejich profese či osobní oblíbenosti produktů žalobce, přičemž rovněž zpochybňoval závěr žalovaného, že fanoušky značky žalobce nelze zahrnovat do relevantního okruhu spotřebitelské veřejnosti.

216. Soud v tomto ohledu žalobci přisvědčuje potud, že sama okolnost záležející v tom, že autorem určitého článku je odborník v určitém oboru, případně fanoušek produktů žalobce, resp. že lze u autorů některých článků skutečně konstatovat vyšší míru znalosti popisované problematiky, ještě sama o sobě nečiní takový důkazní prostředek méně relevantním či dokonce bezvýznamným. Jednak platí, že i odborník či fanoušek v daném případě spadá do relevantního okruhu spotřebitelské veřejnosti a nelze jej, pokud jde o výrobky v dané třídě mezinárodního třídění, z tohoto okruhu uměle vyčleňovat. Především ale platí, že z ničeho nevyplývá opodstatněnost dílčího závěru Úřadu potvrzeného na straně 46 Napadeného rozhodnutí i předsedou Úřadu, že by i čtenáři těchto článků měli „podrobnou znalost problematiky, neboť to vyplývá z jejich profese či osobní oblíbenosti produktů navrhovatele, takže je nelze podřadit pod běžného spotřebitele“. Takový závěr podle přesvědčení soudu činit nelze, neboť jednak není jakkoli důkazně podepřen (žalobce neprokazoval okruh čtenářů předmětných článků, resp. návštěvníků internetových stránek, na nichž byly umístěny – k tomu viz dále), a současně i v tomto případě platí, že ani takové čtenáře, jež by měli vyšší míru povědomí a znalostí o produktech žalobce, nelze vylučovat z relevantního okruhu spotřebitelské veřejnosti pro účely posouzení existence dobrého jména namítaných ochranných známek. Ani závěr žalovaného uvedený ve vyjádření k podané žalobě, dle něhož si „průměrný spotřebitel“ takový článek nepřečte, pak není nijak podložen a soudu není zjevné, proč by mělo být a priori vyloučeno, aby se osoba bez bližších znalostí a zájmů o danou problematiku s obsahem takového článku seznámila.

217. Podstata věci však spočívá v něčem odlišném. Žalobce dle přesvědčení soudu v podané žalobě odhlédl od toho, že jakkoli předseda Úřadu v uvedené pasáži na str. 46 Napadeného rozhodnutí fakticky aproboval tyto závěry Úřadu, jež soud výše považovat za potřebné korigovat, současně postavil Napadené rozhodnutí v dalších částech na otázce zcela jiné. Předseda Úřadu totiž poté, co se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí podrobně zabýval každým žalobcem předloženým dokladem, tento doklad jednotlivě vyhodnotil a vyložil důvody, pro které z něj plynoucí poznatky nepovažoval za relevantní, v navazující pasáži na str. 59 Napadeného rozhodnutí uzavřel, že z předložených důkazních prostředků, tedy z webových stránek obsahujících informace o kampani „Think different“ spolu s vlastním reklamním spotem, sice vyplývá, že se s jejich obsahem mohla seznámit i relevantní spotřebitelská veřejnost (zejména uživatelé výrobků žalobce) na území Evropské unie, avšak bez doložení dalších důkazů, které by prokazovaly, kolik spotřebitelů a z jakých států EU si uvedené články přečetlo, resp. video s reklamním spotem ve skutečnosti zhlédlo, jsou takové materiály nedostačující.

218. Právě uvedený závěr, v němž žalovaný z pohledu soudu připustil relevanci předložených podkladů, avšak s poukazem na důkazní břemeno žalobce a akcentem na vyšší náročnost dokazování dobrého jména vzniklého používáním namítaných ochranných známek v reklamní kampani zdůraznil, že žalobce v řízení nijak neprokazoval, jak velký okruh relevantní spotřebitelské veřejnosti v EU se s uvedenými články seznámil či zhlédl předkládaný audiovizuální záznam, však žalobce v podané žalobě nijak konkrétně nezpochybnil, nenamítal, že k těmto otázkám v průběhu správního řízení relevantní tvrzení a důkazní prostředky ve skutečnosti předložil a věcně proti tomuto, z pohledu soudu klíčovému závěru žalovaného nebrojil.

219. Žalobce se namísto toho v podané žalobě soustředil především na zpochybnění uvedených dílčích závěrů Úřadu. Své klíčové námitky, tj. námitky, že předloženými doklady prokázal dobré jméno namítaných ochranných známek, však žalobce vznesl v čistě obecné rovině. Zatímco žalovaný se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí podrobně zabýval každým žalobcem předloženým dokladem, tento doklad jednotlivě vyhodnotil a vyložil důvody, pro které z něj plynoucí poznatky nepovažoval za relevantní, aby následně tyto důkazní prostředky, resp. důkazy z nich plynoucí, vyhodnotil ve vzájemné souvislosti a dospěl ke shora reprodukovanému závěru, žalobce se v podané žalobě k jednotlivým důkazním prostředkům a jejich hodnocení žalovaným nevyjadřoval a nenamítal, v čem konkrétně žalovaný při hodnocení poznatků plynoucích z toho kterého důkazního prostředku pochybil a v čem jsou jeho skutkové závěry nesprávné.

220. Soud ve vztahu k těmto námitkám opětovně připomíná shora akcentovaný význam dispoziční zásady přísně ovládající řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., a zdůrazňuje, že není a nemůže být úkolem soudu, aby za žalobce jeho žalobní argumentaci dotvářel a na základě obecné námitky, dle níž žalobce předloženými důkazy dobré jméno prokázal, se jal bez odpovídající žalobní argumentace jednotlivě hodnotit všechny žalobcem předložené a žalovaným jednotlivě vyhodnocené důkazní prostředky, když žalobce sám takový přezkum náležitě neinicioval. Takovým postupem by soud přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci advokáta žalobce (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78).

221. Městský soud se tak mohl věnovat žalobcem uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké je sám žalobce vznesl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 Afs 9/2015 - 31). Zdejší soud připomíná, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 - 128). Soud tedy s přihlédnutím k naposledy uvedeným judikatorním východiskům za dané situace uzavírá, že se ztotožnil se závěrem, že žalobce v řízení neprokázal, že by jím prokazovaná reklamní kampaň realizovaná mimo území EU měla takový přesah na relevantním území, v důsledku něhož by se namítané ochranné známky staly známými u podstatné části relevantní spotřebitelské veřejnosti.

222. Jakkoli tedy v souladu s dříve uvedeným přisvědčil žalobci, že jím předložené články nelze z okruhu relevantních důkazních prostředků vylučovat s poukazem na okruh jejich autorů či čtenářů, ztotožnil se s žalovaným v jeho klíčovém závěru uvedeném na str. 59 Napadeného rozhodnutí, že pro prokázání tvrzení o relevantní míře dosahu předmětné reklamní kampaně bylo klíčové předložit nikoli pouze články tuto reklamní kampaň reflektující, ale především takové důkazní prostředky, z nichž by bylo možno usuzovat na to, jak široký okruh spotřebitelské veřejnosti se s předmětnými články a tedy informací o reklamní kampani v rozhodné době seznámil. Jen tak by totiž z pohledu soudu bylo možné zvážit, zda žalobce prokázal naplnění klíčové podmínky, tj. že se namítané ochranné známky staly známými u podstatné části relevantní spotřebitelské veřejnosti. Pouhá potencialita seznámení se s informacemi prezentovanými v žalobcem předložených dokladech pro takový závěr nepochybně nepostačuje.

223. Přestože přitom v souladu se shora uvedeným nelze z okruhu této relevantní spotřebitelské veřejnosti vyčleňovat autory či čtenáře článků ani fanoušky značky žalobce, ani sama tato okolnost bez současného prokazování toho, jakou část spotřebitelské veřejnosti v EU tato skupina osob tvoří, nepostačuje pro závěr o dobrém jménu namítaných ochranných známek u podstatné části spotřebitelské veřejnosti. Bylo přitom na žalobci, aby i v reakci na závěry žalovaného prezentované v tomto směru v odůvodnění Napadeného rozhodnutí tvrdil a prokazoval, že tato skupina osob, autoři, čtenáři článků, fanoušci žalobce (zde soud souhlasí s žalovaným, že nikoli každého vlastníka produktů žalobce lze označit za fanouška značky) tvoří takovou část spotřebitelské veřejnosti, kterou lze ve světle shora vyložených judikatorních východisek označit za podstatnou a tedy dostatečnou pro závěr o naplnění první podmínky aplikace § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 441/2003 Sb.

224. Takový požadavek přitom není nemístný již s ohledem na skutečnost, že žalobce, bude-li soud reagovat v obdobně obecné rovině, v níž žalobce prezentoval své žalobní námitky, předkládal k důkazu především články ve sdělovacích prostředcích zaměřujících se na technologie či marketing, nikoli tedy zdrojích, z nichž běžně čerpá široká veřejnost bez partikulárního zájmu o uvedené oblasti (přestože v souladu s dříve uvedeným ani u nich jistě není vyloučeno, že budou např. z důvodu hledání recenzí v souvislosti s obchodním záměrem konzumovány i „běžným“ spotřebitelem). Ani jediný konkrétnější poukaz žalobce na články v časopisu ELLE či na zpravodajském serveru IDNES přitom není způsobilý na uvedených závěrech ničeho změnit – pokud žalobce nijak konkrétně nenamítal, v čem konkrétně žalovaným provedené vyhodnocení těchto důkazních prostředků neobstojí, není úkolem soudu, aby jeho žalobní argumentaci dotvářel a sám v hodnocení žalovaného iniciativně identifikoval případné nesrovnalosti. Žalobce se pak ani nijak konkrétně nevymezoval vůči provedenému hodnocení důkazních prostředků předložených jako přílohy dokladu č. 20, z nichž některé se zjevně vztahovaly k území Velké Británie; ani v tomto ohledu netvrdil žádné konkrétnější údaje např. stran návštěvnosti uvedených serverů, nenamítal v této souvislosti naplnění podmínky známosti u podstatné části spotřebitelské veřejnosti ani nevznášel jiné námitky, jimiž by proti hodnocení těchto důkazů brojil.

225. Soud znovu zdůrazňuje, že žalobci nic nebránilo, aby tvrdil a prokazoval, jak rozsáhlý je okruh autorů uvedených článků, jejich čtenářů, fanoušků značky, a přispěl tak k unesení svého důkazního břemene o tom, že namítané ochranné známky jsou v důsledku přesahu předmětné reklamní kampaně známy podstatnému okruhu spotřebitelské veřejnosti. Žalobce tak však neučinil, setrval toliko na obecných námitkách, bez adekvátní reakce na klíčové závěry žalovaného.

226. Za tohoto stavu soud nemohl přisvědčit žalobním námitkám zpochybňujícím závěr žalovaného o tom, že žalobce v řízení neprokázal, že předmětná reklamní kampaň měla v rozhodném období takový přesah na území EU, v důsledku něhož namítané ochranné známky vešly ve známost podstatné část relevantní spotřebitelské veřejnosti.

VI.C K dobré víře přihlašovatele při podání přihlášky napadené ochranné známky

Právní a judikatorní rámec

227. Městský soud v Praze připomíná, že podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb. platilo, že „přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu (dále jen "námitky") tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře“.

228. Rovněž toto ustanovení představuje transpozici úpravy obsažené v právu EU prezentované v části VI.A tohoto rozsudku. Platí proto tam popsaná obecná východiska o tom, jakým způsobem správní soudy v otázce neurčitého právního pojmu, s nímž pracuje uvedené ustanovení (dobrá víra), ve své rozhodovací praxi postupují.

229. Ze shora citovaného ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. plyne, že namítající může zabránit zápisu přihlašované ochranné známky do rejstříku ochranných známek, pokud se cítí být dotčen na svých právech přihláškou podanou přihlašovatelem nikoli v dobré víře.

230. Nedostatek dobré víry přihlašovatele byl dle zákona č. 441/2003 Sb. v rozhodném znění rovněž absolutním důvodem k odmítnutí ochrany přihlašované ochranné známce, a to v případě, kdy je nedostatek dobré víry zjevný [§ 4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb. v rozhodném znění]. K rozlišení obou důvodů lze poukázat např. na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2015, čj. 6 As 195/2014 - 28 (bod 25) dle nichž „zákon o ochranných známkách s kategorií dobré víry pracuje na několika místech. Nedostatek dobré víry při podání přihlášky ochranné známky představuje jak absolutní důvod zápisné nezpůsobilosti podle § 4 písm. m) citovaného zákona, kdy žalovaný sám zjišťuje zlou víru na straně přihlašovatele (zlá víra však musí být zjevná), tak důvod relativní na základě námitek dotčené osoby podle § 7 odst. 1 písm. k) téhož zákona.“ (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, čj. 9 As 123/2011 - 107).

231. V posuzovaném případě bylo uvedené ustanovení se zřetelem k § 32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. relevantní jako důvod potenciální neplatnosti napadené ochranné známky.

232. Zákon č. 441/2003 Sb. ani relevantní normy práva EU přitom pojem dobré víry jako takový nedefinují, nestanoví, jaké konkrétní typové jednání je třeba považovat za jednání v nikoli dobré víře, ani neuvádí výčet konkrétních kritérií, podle kterých je třeba při posuzování a hodnocení přihlášky optikou hlediska dobré víry postupovat. Z ustálené rozhodovací praxe SDEU naopak plyne, že posouzení této otázky závisí na mnoha faktorech, přičemž rozhodnutí musí přísně respektovat individuální specifika konkrétního případu (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 6. 2009, ve věci C-529/07, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli AG, bod 37).

233. Rovněž posuzování otázky jednání v dobré víře je podle ustálené rozhodovací praxe SDEU a správních soudů otázkou právní, nikoli skutkovou. I v tomto ohledu tak soud pro větší stručnost odkazuje na v části VI.A rozsudku popsaná východiska stran soudního přezkumu v obdobných věcech a tam odkazovanou judikaturu o výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikaci na zjištěný skutkový stav.

234. .Nejvyšší správní soud v minulosti připomenul, že „důvodová zpráva k zákonu o ochranných známkách k institutu dobré víry uvádí, že tento se uplatní při zamezení zápisu tzv. „spekulativní“ známky, kterou si její přihlašovatel dává zapsat nikoli za účelem užívání v obchodním styku, ale pouze pro dosažení zisku ze známkové transakce, popřípadě hodlá-li zneužít již získané rozlišovací způsobilosti jiné známky i pro své označení. Pro účely posouzení dobré víry bude zvažována jakákoli relevantní okolnost ke stanovení, zda došlo k podání přihlášky v dobré víře; zejména se vezme v úvahu, zda osoba, která podala přihlášku, věděla o právu jiné osoby na stejné nebo podobné označení nebo nemohla být logicky neznalá takového práva v době podání přihlášky a zda by použití takového označení bylo v rozporu s dobrými mravy nebo by neoprávněně poškodilo zvláštní charakter nebo pověst označení, které je předmětem jiného práva“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014, čj. 1 As 118/2014 - 39).

235. SDEU i Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že dobrá víra je vnitřním psychickým stavem (subjektivním přesvědčením) a není a ani sama o sobě nemůže být předmětem dokazování a usuzuje se na ni pouze z vnějších objektivních okolností. Nejvyšší správní soud v tomto směru v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 As 3/2008 - 195, publ. pod č. 1665/2008 Sb. NSS, v rámci úvah nad pojmem dobrá víra mj. konstatoval, že „v případech zmiňovaných zákonem o ochranných známkách je nutno vycházet z psychologického konceptu dobré víry, tj. z nevědomosti přihlašovatele o určitých okolnostech. Tento závěr lze dovodit i z toho, že zákon o ochranných známkách ochranu dobré víry v mravním smyslu obsahuje v jiných ustanoveních zápisné nezpůsobilosti [srov. § 4 písm. f)], takže vnímat dobrou víru zmiňovanou v § 4 písm. m) a v § 7 odst. 1 písm. k) jinak než jako psychologickou kategorii by znamenalo zbytečnou duplikaci již existujících důvodů pro odmítnutí zápisu ochranné známky, resp. pro její prohlášení za neplatnou. Zdejší soud rovněž souhlasí se závěry civilních soudů, podle nichž dobrá víra jako vnitřní psychický stav (přesvědčení) není předmětem dokazování a usuzuje se na ni pouze z vnějších okolností“. Podobně i SDEU ve shora připomínaném rozsudku ve věci Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli AG zdůraznil, že „úmysl přihlašovatele v rozhodné době je subjektivním prvkem, který musí být určen na základě objektivních okolností projednávaného případu“.

236. Pro účely posouzení dobré víry je bráno na zřetel zejména to, zda osoba, která podala přihlášku ochranné známky, věděla o právu jiné osoby na shodné nebo podobné označení nebo v době podání této přihlášky logicky mohla být takového práva znalá, a zda by užívání takového označení bylo v rozporu s dobrými mravy nebo by neoprávněně poškodilo zvláštní charakter nebo pověst takového označení.

237. Jak však zdůraznil Nejvyšší správní soud, „samotná vědomost přihlašovatele o existenci ochranné známky (práva k označení) však není dostatečným důvodem pro prohlášení ochranné známky za neplatnou pro nedostatek dobré víry: sám zákon o ochranných známkách uvádí v § 7 odst. 1 písm. k) že ochrannou známku může z důvodu nedostatku dobré víry přihlašovatele napadnout pouze ten, kdo byl takovou přihláškou dotčen na svých právech. Musí zde tedy existovat určitá újma na straně namítatele – a obráceně určitá nespravedlivá výhoda na straně přihlašovatele způsobená právě přihlášením příslušné známky. Typicky se bude jednat o zamezení namítateli ve vstupu na trh určité země, těžení z (parazitování na) pověsti namítatele apod.“(rozsudek ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 As 3/2008 - 195; podobně srov. i body 40 – 41 rozsudku SDEU ve věci Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli AG).

238. SDEU i Nejvyšší správní soud tak s nepodstatnými odchylkami konstantně judikují, že ve věcech souvisejících s posuzováním dobré víry při podání přihlášky ochranné známky je třeba zkoumat:

- zda přihlašovaná ochranná známka je totožná nebo podobná dřívější ochranné známce (nezapsanému označení);

- zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky (práva k nezapsanému označení) namítajícího;

- zda přihlášením ochranné známky byl namítající dotčen ve svých právech;

- zda je zjištěn nepoctivý záměr přihlašovatele, event. naopak důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil.

239. Tato kritéria, vycházející z hledisek akcentovaných Nejvyšším správním soudem ve shora připomínaném rozsudku čj. 1 As 3/2008 - 195, byla opakovaně aplikována i v dalších rozhodnutích a uvedený judikatorní přístup lze jistě považovat za ustálený (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2010, čj. 7 As 59/2010 - 90, ze dne 21. 12. 2011, čj. 1 As 140/2011 - 66, ze dne 7. 11. 2012, čj. 9 As 123/2011 - 107, ze dne 19. 3. 2014, čj. 1 As 11/2014 - 33, ze dne 8. 10. 2014, čj. 1 As 118/2014 - 39, ze dne 26. 3. 2015, čj. 6 As 195/2014 - 49, či ze dne 11. 1. 2018, čj. 1 As 25/2017 - 34).

240. Rovněž z rozhodovací praxe SDEU se obdobně podává, že jsou-li v konkrétním případě kumulativně naplněna hlediska (i.) totožnosti či matoucí podobnosti označení, (ii.) vědomosti o užívání identického nebo matoucím způsobem podobného označení a (iii.) nepoctivého záměru (úmyslu zabránit této třetí osobě v dalším používání takového označení) ze strany přihlašovatele, zpravidla bude předmětný důvod relativní zápisné nezpůsobilosti naplněn (srov. opakovaně připomínaný rozsudek ve věci Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli AG, bod 53), či rozsudky Tribunálu ze dne 14. 2. 2012 ve věci T-33/11, BIGAB, bod 18; a ze dne 13. 12. 2012 ve věci T-136/11, Pelikan, bod 22).

241. Soud v této souvislosti pro úplnost podotýká, že první a druhá podmínka (podobnost označení a vědomost o existenci/užívání podobného označení) bývají často posuzovány společně (jak k tomu ostatně přistoupil i žalovaný v nyní posuzované věci).

242. Pokud jde o důkazní břemeno k prokazování dobré víry, SDEU v tomto směru konstantně judikuje, že dobrá víra se předpokládá, dokud není podán důkaz proti ní (rozsudek Tribunálu ze dne 13. 12. 2012 ve věci T-136/11, Pelikan, bod 57). Nejvyšší správní soud k dokazování relevantních okolností v minulosti uvedl, že v souladu s presumpcí dobré víry přihlašovatele leží na navrhovateli důkazní břemeno prvních dvou uvedených podmínek [přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky navrhovatele; přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození navrhovatele]. Zdůraznil, že „až pokud jsou skutečnosti prokazující zlou víru přihlašovatele [navrhovatelem] doloženy, je na přihlašovateli, aby případně předložil důkazy prokazující naopak jeho dobrou víru“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, čj. 7 As 151/2012 - 64).

243. Je třeba zdůraznit, že všechny tyto skutečnosti přitom musí být zkoumány k okamžiku podání přihlášky ochranné známky; okolnosti nastalé po tomto datu jsou pro posouzení dobré víry při podání přihlášky ochranné známky irelevantní (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu rozsudku čj. 1 As 3/2008 - 195 a čj. 7 As 151/2012 - 64).

244. Soud konečně pro úplnost podotýká, že ustanovení § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb. v rozhodném znění je třeba aplikovat i v případě, kdy namítající nemá svá práva chráněná institutem ochranné známky. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 11. 2010, čj. 7 As 59/2010 - 90, v tomto směru potvrdil, že „zákon o ochranných známkách nepodmiňuje uplatnění námitky ve smyslu § 7 odst. 1 písm. k) vlastnickým právem k již zapsané shodné či obdobné ochranné známce. Smyslem citovaného ustanovení je neumožnit zápis ochranné známky, pokud je její přihlašovatel veden úmyslem jednat způsobem, jenž překračuje obvyklé obchodní zvyklosti a standard jednání soutěžitelů, kteří si vzájemně konkurují na relevantním trhu. Omezením namítajících v této oblasti pouze na vlastníky ochranných známek by byl popřen smysl 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách“.

Posouzení žalobní argumentace

245. Jak je zjevné především ze str. 63 Napadeného rozhodnutí, žalovaný svůj závěr o tom, že není dán důvod neplatnosti napadené ochranné známky dle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., založil toliko na tom, že se žalobci nepodařilo unést důkazní břemeno spočívající v jeho tvrzení, že vlastník napadené ochranné známky jeho namítané ochranné známky znal a že se jimi inspiroval. V tomto ohledu žalovaný považoval za významné, že (i.) se napadená ochranná známka se od namítaných ochranných známek dostatečně ze sémantického hlediska odlišuje, (ii.) že reklamní kampaň probíhala na jiném kontinentu a (iii.) že si vlastník napadenou ochrannou známku nepřihlásil v době trvání kampaně, ani krátce po ní, ale až v roce 2015, tj. třináct let po jejím ukončení. Žalobce podle žalovaného neprokázal znalost této kampaně či sloganu vlastníkem napadené ochranné známky ani v době přihlášení mezinárodní ochranné známky ani později. Podle žalovaného tak nebylo z popsaných důvodů jisté, že by vlastník napadené ochranné známky musel uvedenou kampaň žalobce na slogan „THINK DIFFERENT“ bezpodmínečně znát, aby se jí musel nechat inspirovat.

246. Z uvedených závěrů je tedy zjevné, že žalovaný v rámci vyhodnocení prvních dvou shora připomenutých podmínek aplikace § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., tedy podmínky totožnosti či podobnosti označení a podmínky vědomosti o existenci práva jiné osoby na takové podobné označení (žalovaný tyto dvě podmínky podle všeho souhrnně pojednal jako „první podmínku“ – viz strana 62 a 63 Napadeného rozhodnutí), vyšel z předpokladu, že si kolidující označení nejsou podobná, resp. že si nejsou sémanticky podobná. Současně považoval v tomto ohledu (k podmínce vědomosti o existenci práva jiné osoby na podobné označení) za rozhodné, že kampaň, v jejímž rámci žalobce užíval slogan „THINK DIFFERENT“, probíhala více než 13 let před okamžikem přihlášky, a to na jiném kontinentu.

247. Soud předně zdůrazňuje, že se otázce podobnosti kolidujících označení obecně a tedy i aspektu jejich sémantické podobnosti věnoval podrobně výše v části VI.A tohoto rozsudku. Dospěl přitom na rozdíl od žalovaného k závěru, že si kolidující označení sémanticky podobná jsou, byť v nižší míře. Vyložil, že v případě sémantické podobnosti nelze postupovat zásadně odchylně od jiných hledisek podobnosti a od prvku „DIFFERENT“/„different“, jenž je sice inherentně málo distinktivní, avšak je shodně obsažen v obou porovnávaných označeních, odhlédnout. Soud v uvedené části tohoto rozsudku vysvětlil, že tento slovní prvek nelze ani v případě zkoumání sémantické podobnosti opomenout, neboť tento prvek sám o sobě význam nepostrádá, přestože konkrétního významu nabývá ve spojení s druhým slovem obsaženým ve slovních prvcích kolidujících označení. Uzavřel, že shodné použití slovního prvku „different“/„DIFFERENT“ v kolidujících označeních činí obě porovnávaná označení sémanticky podobnými v nižší míře a závěr žalovaného, že si porovnávaná označení ze sémantického hlediska vůbec podobná nejsou, tedy neobstojí. Soud v této souvislosti zdůraznil, že nesprávný závěr žalovaného o sémantické nepodobnosti kolidujících označení se přitom projevil v rámci celkového posouzení a přímo ovlivnil závěr žalovaného o tom, že si kolidující označení i přes shodu a podobnost části napadených výrobků a přes střední stupeň vizuální a fonetické podobnosti v konečném důsledku podobná nejsou, a to právě z důvodu jejich sémantické nepodobnosti. Jak již soud uvedl výše, skutečnost, že si kolidující označení jsou podobná (vizuálně, foneticky, ale i sémanticky), sice ještě sama o sobě bez dalšího nezakládá pravděpodobnost záměny; nelze však s úspěchem tvrdit, že si označení podobná nejsou, a to ani pro účely posouzení otázky dobré víry přihlašovatele napadené ochranné známky.

248. Se zřetelem k tomu, že žalovaný o nesprávný závěr o (sémantické) nepodobnosti shora popsaným způsobem opřel rovněž své posouzení (ne)naplnění první podmínky aplikace § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb. (tedy podmínky totožnosti či podobnosti označení), zatížil tím vadou i své posouzení dobré víry přihlašovatele při podání přihlášky napadené ochranné známky. Soud se ze shora již vyložených důvodů se závěrem o (sémantické) nepodobnosti označení neztotožnil. Z Napadeného rozhodnutí přitom pohříchu není v tomto ohledu zjevné, nakolik právní názor žalovaného o tom, že se žalobci nepodařilo prokázat vědomost vlastníka napadené ochranné známky o existenci práva žalobce na podobné označení, ovlivnil právě tento jím akcentovaný nesprávný závěr o sémantické nepodobnosti, a jakou měrou se na tomto závěru podílely zbývající dva argumenty stran časové a místní nesouvislosti reklamní kampaně. Z toho, že žalovaný zjištění o sémantické nepodobnosti uvedl v rámci vyhodnocení dané podmínky na str. 63 Napadeného rozhodnutí na prvním místě, lze nicméně usuzovat, že bylo pro jeho závěr jistě významné.

249. Soud pak vyjadřuje pochybnosti rovněž o dalších dvou žalovaným označených důvodech závěru o neprokázání vědomosti vlastníka napadené ochranné známky o existenci práva žalobce na podobné označení, tedy druhé shora připomínané podmínky aplikace § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb. Skutečnost, že kampaň, v jejímž rámci žalobce užíval slogan „THINK DIFFERENT“ odpovídající namítaným ochranným známkám, probíhala více než 13 let před okamžikem přihlášky, a to na jiném kontinentu, totiž ještě sama o sobě neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr, že přihlašovatel napadené ochranné známky v rozhodném okamžiku, tedy v době podání přihlášky předmětné ochranné známky, namítané ochranné známky žalobce neznal, resp. o existenci práva žalobce na podobné označení nevěděl či vzhledem k okolnostem vědět neměl. Tyto žalovaným zdůrazněné skutečnosti stran místní a časové nesouvislosti reklamní kampaně dle přesvědčení soudu totiž samy k takovému závěru nevedou. Stejně tak nejsou z pochopitelných důvodů pro takový závěr dostatečné ani úvahy žalovaného popsané v rámci částí Napadeného rozhodnutí věnovaných žalobcem namítanému dobrému jménu jeho ochranných známek – ani pokud žalobce neprokázal, že namítané ochranné známky požívají dobré jméno ve smyslu § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 441/2003 Sb., není tím nijak vyloučeno, že přihlašovatel o jeho právu na podobné označení věděl či měl vzhledem k okolnostem vědět.

250. V této souvislosti je úvaha žalovaného podobně jako v případě posouzení pravděpodobnosti záměny negativně ovlivněna rovněž tím, že se žalovaný nijak nevypořádal s žalobcem vznášenými námitkami k tvrzené získané vyšší rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek. Soud má za to, pokud se žalovaný těmito v části VI.A tohoto rozsudku reprodukovanými námitkami nezabýval z důvodů, které soud neshledal opodstatněnými, projevuje se tato vada zprostředkovaně i v rámci posouzení otázky dobré víry přihlašovatele napadené ochranné známky v době podání přihlášky.

251. Za této situace, kdy žalovaný při hodnocení otázky dobré víry vyšel z nesprávného předpokladu o (sémantické) nepodobnosti kolidujících označení, přičemž se v řízení před Úřadem i v řízení o rozkladu chybně odmítl vypořádat s námitkami akcentujícími zvýšenou rozlišovací způsobilost namítaných ochranných známek, je další přezkum jeho závěru o tom, že žalobce neprokázal, že si přihlašovatel napadené ochranné známky byl nebo měl být vědom existence práva žalobce na podobné označení, předčasný. Žalovaný v dalším řízení v rámci úvahy o naplnění této podmínky aplikace § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb. přehodnotí své východisko o (sémantické) nepodobnosti kolidujících označení a poté, co se vypořádá s námitkami k tvrzené vyšší rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, vyhodnotí vliv těchto závěrů na naplnění předmětné podmínky.

252. Soud rovněž zvažoval, zda se za tohoto stavu může věcně zabývat tou částí žalobních námitek zpochybňujících naplnění třetí a čtvrté podmínky (v Napadeném rozhodnutí označeny za druhou a třetí podmínku) aplikace § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., a posuzovat tedy otázky související s tím, zda a nakolik byl žalobce přihlášením ochranné známky dotčen ve svých právech, resp. zda byl dán nepoctivý záměr přihlašovatele.

253. Soud však zjistil, že shora popsané nedostatky nezatěžují žalovaným provedené posouzení toliko v dílčích závěrech k otázce vědomosti přihlašovatele o existenci práva žalobce na podobné označení, ale projevily se rovněž při posouzení další podmínky, a to otázky dotčení žalobce jednáním přihlašovatele. I z dalších pasáží Napadeného rozhodnutí týkajících se této otázky (v Napadeném rozhodnutí označené za druhou podmínku) je totiž zjevné, že žalovaný v rámci zvažování naplnění předmětného předpokladu aplikace § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb. opětovně bez dalšího vyšel z poznatku o toliko nízké míře rozlišovací způsobilosti namítané ochranné známky a nijak se ani v tomto ohledu nezabýval žalobcem namítanou zvýšenou distinktivitou. Přitom platí, že ani zde nelze tyto žalobcem připomínané a žalovaným v souladu s dříve uvedeným náležitě nevypořádané aspekty přehlížet; jedním z typů zásahu do dobrého jména ochranné známky ostatně může být podle rozhodovací praxe soudů mj. i ztráta (potenciálně získané vyšší) rozlišovací způsobilosti namítané ochranné známky (jak sám žalovaný na str. 69 Napadeného rozhodnutí implicitně připouští). Žalovaný přesto na str. 71 Napadeného rozhodnutí konstatoval, že nebylo prokázáno parazitování na rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, aniž by se detailně zabýval její mírou a aniž by se především v této vypořádal s námitkami o tvrzené získané vyšší rozlišovací způsobilosti těchto známek.

254. Soud dále nemohl ponechat bez povšimnutí, že i v těchto pasážích žalovaný opětovně akcentoval, že jsou kolidující označení významově odlišná (str. 69 a znovu na str. 70 Napadeného rozhodnutí) a znovu tedy aplikoval svůj soudem již výše opakovaně korigovaný chybný závěr. K uvedené otázce již soud pro větší stručnost odkazuje na předchozí části odůvodnění tohoto rozsudku, dle nichž toto východisko žalovaného neobstojí.

255. Za této situace proto soud považoval věcné přezkoumání závěrů k těmto dalším podmínkám aplikace § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb. za předčasné, neboť nelze vyloučit, že závěry žalovaného mohou pod vlivem korigovaného stanoviska o (sémantické) nepodobnosti kolidujících označení a pod vlivem posouzení žalobcem tvrzené vyšší rozlišovací způsobilosti doznat nikoli nepodstatných změn. Z tohoto důvodu nepovažoval za potřebné ani provádět dokazování žalobcem k žalobě přiloženými dvěma články, resp. za tím nařídit ústní jednání.

256. Soud proto shrnuje, že vady popsané v části VI.A tohoto rozsudku zprostředkovaně zatížily vadou nezákonnosti i závěry žalovaného k otázce dobré víry přihlašovatele napadené ochranné známky. Ani v tomto případě nelze závěry soudu v žádném ohledu interpretovat jako právní názor o tom, že přihláška napadené ochranné známky byla podána ve zlé víře. Naopak, jak bylo výše vyloženo, soud se prozatím s ohledem na specifikované vady nemohl všemi pro takový závěr relevantními otázkami odpovědně zabývat. Žalovaný nejprve v souladu s dříve uvedeným v dalším řízení v rámci úvahy o naplnění podmínek aplikace § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb. aplikuje své přehodnocené východisko o (sémantické) nepodobnosti kolidujících označení a závěry, k nimž dospěje v otázce žalobcem tvrzené vyšší rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, a poté znovu vyhodnotí vliv těchto závěrů na naplnění všech podmínek pro posouzení, zda byla přihláška napadené ochranné známky podána v dobré víře.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

257. Na základě všech shora uvedených skutečností soud Napadené rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil. V dalším řízení zohlední žalovaný závěry vyslovené výše v částech VI.A a VI.C tohoto rozsudku. Žalovaný v rámci úvahy o naplnění podmínek aplikace § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. zohlední právní názor soudu o nižší (sémantické) podobnosti kolidujících označení, bude se podrobně zabývat otázkou míry rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, vypořádá se s námitkami tvrzené vyšší míry jejich distinktivity a poté znovu provede celkové hodnocení pravděpodobnosti záměny. V rámci úvahy o naplnění podmínek aplikace § 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb. rovněž aplikuje své přehodnocené východisko o (sémantické) nepodobnosti kolidujících označení a závěry, k nimž dospěje v otázce žalobcem tvrzené vyšší rozlišovací způsobilosti namítaných ochranných známek, a poté znovu vyhodnotí vliv těchto závěrů na naplnění všech podmínek pro posouzení, zda byla přihláška napadené ochranné známky podána v dobré víře.

258. Právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (ust. § 78 odst. 5 s. ř. s.).

259. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši celkem 3 000 Kč, náklady za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí věci, sepis žaloby a sepis repliky) a režijní paušály po 300 Kč, celkem tedy 10 200 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů a 21% DPH ve výši 2 142 Kč. Celková výše přiznaných nákladů tak činí 15 342 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 3. března 2021

Mgr. Martin Lachmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru