Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ca 364/2009 - 46Rozsudek MSPH ze dne 21.09.2010


přidejte vlastní popisek

11 Ca 364/2009 - 46

ČESKÁREPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobců a) KABELOVÁ TELEVIZE Přerov, a.s., IČ 47672099, se sídlem v Přerově-město, U Bečvy 2883, b) KABELOVÁ TELEVIZE CZ, s.r.o., IČ 48150029, se sídlem v Praze 10, Ruská 8, c) ELSAT, spol. s r.o., IČ 13497766, se sídlem v Českých Budějovicích, Bezdrevská 1082/9, d) TETA s.r.o., IČ 47785781, se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 977/77, e) TKW s.r.o., IČ 25519051, se sídlem v Brně, Štefáčkova 5, f) T-Systems Czech Republic a.s., IČ 61059382, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1685/17,19, g) SATT a.s., IČ 60749105, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Okružní 11, h) CORSAT s.r.o., IČ 25847112, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, ch) Kabelová televize Třinec, spol. s r.o., IČ 48394980, se sídlem v Třinci, nám. Svobody 526, i) Kabelová televize Kopřivnice, s.r.o., IČ 60318988, se sídlem v Kopřivnici, Obránců míru 988, j) Kabelová televize Klášterec nad Ohří spol. s r.o., IČ 60277891, se sídlem v Klášterci nad Ohří, Polní 683, k) J.D.Production, s.r.o., IČ 25592939, se sídlem v Uherském Hradišti, Mariánské náměstí 46, l) BKS Capital Partners a.s., IČ 27574016, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, m) 4M Rožnov, spol. s r.o., IČ 45195579, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Videčská 473 a n) IMPERIUM TV s.r.o., IČ 26387000, se sídlem v Karlových Varech, Studentská 78, všech zastoupených JUDr.Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 2, Škrétova 44/6, o žalobách proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 16.6.2009, sp.zn. 2009/756/had, č.j.: had/6939/09, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, č.j.: had/7216/09

takto:

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 16.6.2009, sp.zn.: 2009/756/had, č.j.: had/6939/09, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, č.j.: had/7216/09, se zrušuje ve výrocích pod body :

- č.7 - Kabelová televize Přerov, a.s.

- č.4 - Kabelová televize CZ s.r.o.

- č.17 - ELSAT, spol. s r.o.

- č.12 - TETA s.r.o.

- č.25 - TKW s.r.o. - č.26 - T-Systems Czech republic a.s.

pokračování 2 1 1 C a 364/2009

- č.22 - SATT, a.s. - č.2 - CORSAT s.r.o. - č.8 - Kabelová televize Třinec, spol. s r.o. - č.20 - Kabelová televize Kopřivnice, s.r.o. - č.6 - Kabelová televize Klášterec nad Ohří spol. s r.o. - č.19 - J.D.Production, s.r.o.

- č.15 - BKS Capital Partners a.s. - č.13 - 4M Rožnov, spol. s r.o.

- č.18 - IMPERIUM TV s.r.o.

a v závislém výroku o povinnosti žalobců nahradit náklady řízení, a věc se vrací v tomto rozsahu žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 123.420,-Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr.Vladimíra Kroupy, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobci, uvedení v záhlaví tohoto rozsudku, se zcela totožnými žalobami, doručenými k Městskému soudu v Praze dne 8.12.2009, domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), kterým byla každému ze žalobců uložena pokuta ve výši po 200.000,-Kč za porušení zákazu šířit program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání). Žalobcům jako účastníkům spojeného správního řízení byla uložena pokuta za to, že se šířením programu Hustler TV, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, dne 28.8.2008, v době od 02.07 hodin do 02.17 hodin, v části programu Hustler TV, popsaného dále ve výroku rozhodnutí, dopustili vysílání pornografie a hrubého samoúčelného násilí, čímž porušili ustanovení § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.9.2010, sp.zn. 11 Ca 364/2009, spojil právní věci žalob jednotlivých žalobců proti témuž rozhodnutí žalovaného správního úřadu ke společnému projednání a rozhodnutí pod spisovou značkou 11 Ca 364/2009, neboť shledal naplněné předpoklady ustanovení § 39 odstavec 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.).

Žalobci v podaných žalobách namítli, že byli napadeným rozhodnutím zkráceni na svých právech, když jim byla nezákonně uložena majetková sankce a povinnost uhradit náklady správního řízení, čímž bylo zasaženo do jejich majetkové sféry.

V bodě II podané žaloby učinili žalobci nesporným, že ve své programové nabídce placených programů převzatého televizního vysílání úplně, současně a nezměněně šířiil v režimu kódovaného vysílání s tzv. rodičovským zámkem dne 28.8.2008 v době od 22.00 hodin do 05.00 hodin erotický televizní program Hustler TV, prvotně vysílaný z Nizozemí pro předplatitele v oblasti Evropy společností Sapphire Media International B.V. Žalobci tvrdí, že dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 0 2.17 hodin v rámci vysílání programu Hustler TV úplně, současně a nezměněně přejímail v rámci převzatého vysílání programu Hustler TV

pokračování 3 1 1 C a 364/2009

na základě registrace tohoto programu v kabelové síti žalobců, udělené žalobcům žalovaným správním úřadem, v režimu ustanovení § 27 a následujících zákona o vysílání a na základě smlouvy s provozovatelem tohoto vysílání vysílali žalovaným monitorovanou část erotického filmu, nazvaného Compulsion.ProgramHustlerTVmělv době vysílání žalovaným monitorované části filmu Compulsion možnost přijímat pouze omezený počet domácností v rámci kabelového systému žalobců, kteří si možnost příjmu uvedeného programu znabídky placených programů žalobce předplatili.

V bodě III podané žaloby žalobci namítali, že napadené rozhodnutí je nezákonné z následujících důvodů:

Napadené rozhodnutí je podle názoru žalobců nezákonné v důsledku nesprávného právního závěru žalovaného ve věci aplikace ustanovení § 32 odst.3 zákona o vysílání vůči žalobcům jako provozovatelům převzatého vysílání v kabelových systémech ve vztahu k vysílání pořadu s erotickým obsahem v režimu převzatého vysílání. Žalobci tvrdí, že ustanovení § 32 odst.3 zákona o vysílání je v daném případě třeba vykládat a aplikovat v souladu se Směrnicí Rady EU ze dne 3.10.1989, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států, upravujících provozování televizního vysílání (dále též směrnice č. 89/552/EHS) a také se související judikaturou Evropského soudního dvora. Rozhodnutí žalovaného je tedy z tohoto důvodu v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, vyplývajícími z členství České republiky v EU. Žalobci namítli, že právní výklad aplikace Směrnice a výklad judikatury Evropského soudního dvora na úpravu vysílacího zákona, podaný žalovaným v napadeném rozhodnutí, je v rozporu se zásadou tzv. eurokonformního výkladu vysílacího zákona, zejména při výkladu právě onoho ustanovení § 32 odst.3 vysílacího zákona a nezohlednění ustanovení § 62 téhož zákona.

Žalovaný správní úřad nezohlednil závěry žalovaným objednaného právního posudku Mgr.J. M., jenž zpracoval právní rozbor vztahu mezinárodní, komunitární a české právní úpravy televizního vysílání v oblasti ochrany dětí a mladistvých, zejména s přihlédnutím k pojmu „pornografie“. Podle tohoto posudku mohou státy za úelčem ochrany veřejného pořádku, morálky a veřejné bezpečnosti, avšak výlučně v oblastech, neharmonizovaných Směrnicí, přijímat určitá opatření. V každém případě je však vždy nutné striktně hodnotit dodržení zásady subsidiarity, tj. opatření musí být vhodné pro dosažení daného cíle, a zásady proporcionality, tj. opatření nesmí omezovat provozovatele převzatého vysílání více, než je nezbytně nutné. Pokud jde o oblast vysílání pornografického obsahu, je vzhledem k výslovné úpravě článku 22 Směrnice zákaz dvojí kontroly vyloučen a v úvahu přichází pouze využití postupu podle článku 2a odst.2 této Směrnice. Ustanovení § 62 odst.2 zákona o vysílání není řádným provedením článku 2 odst.2 Směrnice, když zejména nepředpokládá zapojení komise a realizací jejích kontrolních oprávnění. Z tohoto důvodu je nutné v souladu s principy, vyvozenými ze Smlouvy o založení ES, které se uplatňují při aplikaci směrnic, jež nebyly řádně implementovány, přímo aplikovat článek 2 odst.2 této Směrnice.

Žalobci dále namítli, že podle ustanovení § 140 odst.5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), se ve společném řízení zakládá jeden spis, jehož obsahem jsou spisy těch věcí, které byly spojeny. Žalovaným vyžádané stanovisko Mgr.J. M., obsažené ve výše uvedeném dokumentu, připraveném analytickým odborem žalovaného ze dne 9.10.2008, by mělo být součástí tohoto jednoho spisu, který by měl soud mít k dispozici při projednání žaloby bez ohledu na skutečnost, zda soud rozhodne či nerozhodne o případném spojení samostatných žalob. Žalobci se plně ztotožnili s právními závěry posudku a vyžádaného stanoviska Mgr.M., které měl žalovaný

pokračování 4 1 1 C a 364/2009

pro své rozhodování k dispozici ohledně aplikace ustanovení § 32 odst.3 zákona o vysílání vůči poskytovatelům vysílání v kabelových systémech, kteří ve svých kabelových sítích šíří v režimu převzatého vysílání televizní programy, prvotně vysílané provozovateli vysílání z členského státu EU. Žalobci dále tvrdí, že eurokonformní výklad zákona o vysílání - s přihlédnutím k harmonizované úpravě přeshraničního vysílání - neumožňuje žalovanému správnímu úřadu vykonávat kontrolu nad obsahem vysílání, šířeného prvotním vysílatelem z jiné členské země Evropské unie i nepřímo tím, že by mohl ukládat sankce žalobcům jako provozovatelům tohoto převzatého vysílání z jiné členské země EU za šíření tohoto vysílání z důvodu porušení ustanovení § 32 odst.3 zákona o vysílání. Žalobci dále tvrdí, že článek 2a bod 1 Směrnice, podle kterého členské státy zajišťují svobodu příjmu a nebrání dalšímu přenosu televizního vysílání z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblasti upravených touto Směrnicí, vylučuje aplikaci takového postupu žalovaného, neboť ukládáním sankcí žalobcům jako provozovatelům převzatého vysílání za obsah převzatého vysílání je žalovaným bráněno dalšímu přenosu televizního vysílání, prvotně vysílaného z jiného členského státu EU. Směrnice obsahuje zvláštní právní úpravu v článku 2a odst.2, podle níž se členské státy mohou přechodně odchýlit od odstavce 1, jsou-li kumulativně splněny podmínky, dané v tomto bodě 2a odst. 2 Směrnice. Žalovaný tak měl podle názoru žalobců postupovat pouze v souladu s ustanovením § 62 zákona o vysílání v eurokonformní interpretaci tohoto článku s článkem 2a odst.2 Směrnice, bez ohledu na to, zda vyhodnotil jím monitorované sekvence z erotického filmu Compulsion jako pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, dušení nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí, nebo zda by tyto sekvence žalovaný vyhodnotil podle článku 22 odst.2 jako jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nebo mladiství, kteří jsou v dosahu vysílání, nemají běžné možnosti tyto pořady vidět nebo slyšet.

Žalobci tvrdí, že článek 2a Směrnice ukládá generální zákaz sekundární, tj. druhotné kontroly žalovanému jako národnímu regulátorovi nad obsahem převzatého vysílání, prvotně šířeného z jiného členského státu Evropské unie. Tento princip zákazu sekundární kontroly se aplikuje i v případě, že přijímací stát EU má za to, že národní regulátor obsahu vysílání v zemi EU, ze které je program prvotně vysílán, nevykonává řádně kontrolu nad obsahem podle článku 22 Směrnice. Princip vysílacího státu a zákaz sekundární kontroly je obsažen též v Preambuli zmíněné Směrnice, podle níž v prostoru společného trhu je třeba zajistit, aby veškeré vysílání, ze Společenství vzešlé a zároveň pro příjem ve společenství určené, zejména pak takové, které je určeno pro vysílání v jiném členském státě, respektovalo právní řád země původu a vyhovovalo požadavkům na vysílání určené veřejnosti v tomto členském státě a zároveň i ustanovením této direktivy požadavek na to, aby členský stát, odkud se vysílání uskutečňuje, potvrdil, že vysílání vyhovuje národnímu právnímu řádu, koordinovanému touto direktivou postačuje podle práva Společenství na zabezpečení volného pohybu vysílání bez sekundární kontroly založené v členském státě, jehož vysílání přijímá, na stejných principech; avšak stát přijímající vysílání může výjimečně a za určitých podmínek dočasně zastavit retranslaci televizního vysílání. Žalovaný nesprávně interpretuje článek 3 Směrnice, který stanoví, že členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy, neboť interpretací zákona o vysílání spolu se Směrnicí č.89/225/ES lze dojít k závěru, že správní řízení s účastníkem řízení bylo zahájeno oprávněně, neboť není vyloučen přísnější či podrobnější předpis, kterým je ustanovení § 32 odst.3 zákona o vysílání. Podle žalobců lze v souladu s eurokonformním výkladem interpretovat článek 3 Směrnice pouze na prvotní vysílání pod jurisdikcí členského státu a nikoli na vysílání převzaté a

pokračování 5 1 1 C a 364/2009

prvotně vysílaného programu vysílaného z jiné členské země EU, neboť Směrnice v článku 2a stanoví přesný postup členského státu a žalovaného jako národního regulátora pro výkon dohledu nad obsahem převzatého vysílání z jiné země EU.

Žalobci v podané žalobě rovněž namítli, že žalovaný správní úřad při stanovení výše udělené pokuty překročil meze volného správního uvážení, když při hodnocení monitorovaného úseku převzatého vysílání programu TV Hustler z hlediska posuzování závažnosti věci vyvodil nesprávné závěry a rozhodnutí vydal, aniž by v souladu s ustanovením § 51 správního řádu provedl byť jediný důkaz, směřující ke zjištění skutečného obsahu vysílání a jeho povahy, zejména důkaz shlédnutím celého filmu. Žalobci mají za to, že pouhé pročtení transkripce přepisu děje nelze považovat za důkazní prostředek, který je ve smyslu ustanovení § 51 správního řádu vhodný ke zjištění stavu věci. Žalovaný hodnotil pouze omezený úsek vysílání programu Hustler TV, pouze část vysílaného filmu Compulsion bez celkového kontextu děje a bez celkového vyznění tohoto filmu. Z hodnocení žalovaného správního úřadu tak vyplývá, že žalovaný považuje monitorovaný úsek za izolované pornografické scény bez dějové souvislosti a kontextu : „...obsahem pořadu byly násilné erotické scény, obsahující znásilnění a ponižování ženy, které bylo shledáno žalovaným jako zvláště závažné. Žalovaný shledal závažnost předmětného vysílání jako velmi závažnou z důvodu prezentace násilí, spojeného s explicitním zobrazením sexuálního chování, odvysílaný pořad je podle hodnocení žalovaného pornografií s obscénním a závadným obsahem, neboť v něm dochází k sexuálnímu týrání a mučení ženy spolu s jednáním narušujícím její důstojnost. Z děje lze vyvodit, že manžel trestá nevěrnou ženu, trest vykonává banda násilníků, kteří přitom jednají velmi hrubě a násilnicky i verbálně“.

K tomu žalobci namítli, že film Compulsion je hraný dramatický film s herci, vyznamenaný oceněním v roce 2003, který líčí příběh ženy, jejího manžela a manželova syna, který je do ženy zamilovaný, to vše na pozadí gangsterského příběhu. Popisovaná scéna tvoří zhruba 10 minut tohoto filmu a z kontextu děje, předcházejícímu této scéně, vyplývá, že žena vystupuje v sexuálních scénách dobrovolně, popisované erotické situace sama iniciovala s úmyslem, aby se - po domluvě s manželem - přesvědčila o tom, jak bude zamilovaný syn reagovat na její nutkání k určitým sexuálním praktikám, v daném případě k sexuálnímu styku s cizími muži, při němž je žena muži jakoby a se svým výslovným svolením ponižována, což ji vzrušuje. Pokud by synovi tyto sexuální praktiky nevadily, manžel by svolil, aby žena se synem spolu žili, což se v závěrečné scéně filmu také stane.

Žalobci k tomu uvedli, že s přihlédnutím k dějovému kontextu monitorovaných scén ve filmu, ke skutečnosti, že film byl vysílán v době mezi 22.00 a 05.00 hodinou s tzv. rodičovským zámkem, tj. způsobem, kdy dospělé osoby, které si předplatí příjem programu TV Hustler, mohou i tímto technickým opatřením zabránit jeho sledování dětmi a mladistvými, nespadá do kategorie, kdy k porušení povinnosti došlo prokazatelně zvláště závažným způsobem, které je při porušení ustanovení § 32 odst.1 písm.e) vysílacího zákona obligatorním prvkem pro udělení pokuty bez předchozího upozornění, jak vyplývá z ustanovení § 59 zákona o vysílání.

V páté žalobní námitce žalobci namítli, že žalovaný při stanovení výše udělené pokuty překročil meze volného správního uvážení, když při posuzování některých zákonných kritérií pro výši uložené pokuty vyvodil nesprávné závěry. Žalobci dále tvrdí nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v důsledku nesrozumitelnosti části odůvodnění, obsahující hodnocení zákonných kritérií pro stanovení výše pokuty. Žalobci shledali porušení zákona ve skutečnosti, že žalovaný si nevyžádal od žalobců informace o počtu přípojek v rámci zajištění

pokračování 6 1 1 C a 364/2009

důkazu pro uplatnění zákonných kritérií pro uložení výše pokuty, přičemž tato informace by umožnila žalovanému diferencovat výši sankci a u provozovatelů malých sítí, kteří šířili program TV Hustler jen řádově několika předplatitelům. K tomuto žalobnímu bodu poukázali žalobci na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 7 As 16/2009, které ohledně posouzení zákonných kritérií pro stanovení výše pokuty mimo jiné uvádí, že ne všechna kritéria musí být nutně v konkrétním případě stejně důležitá či určující. Při vypořádávání se s nimi musí žalovaný správní úřad uvést, které kritérium bylo pro posouzení věci klíčové a v čem spatřuje jeho relevanci pro uložení pokuty v konkrétní výši. Podle názoru žalobců odůvodnění napadeného rozhodnutí v jeho části, týkající se výše uložené pokuty, není s těmito závěry Nejvyššího správního soudu v souladu.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podaným žalobám ze dne 9.3.2010 vyplývá, že společným rozhodnutím žalované Rady ze dne 20.10.2009, vydaným ve spojeném správním řízení, byla každému ze žalobců jako účastníkům tohoto spojeného řízení uložena pokuta ve výši 200.000,-Kč, neboť se šířením programu Hustler TV, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí dne 26.8.2008, v době od 02.07 do 02.17 hodin částí programu Hustler TV a dále popsaného ve výroku rozhodnutí, tj. pornografií a hrubě samoúčelného násilí, dopustili porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.b), c), e) a f) zákona o vysílání, konkrétně v daném případě ustanovení § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání. K jednotlivým, v žalobě uplatněným žalobním námitkám, žalovaný uvedl následující:

Žalobci podle názoru žalovaného účelově namítají, že pokud Rada svým rozhodnutím sankcionuje šíření programu TV Hustler na území České republiky, jedná v rozporu se Směrnicí č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států, upravujících provozování televizního vysílání, ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES. Žalobci užívají zkreslujícího a účelového termínu „bránit vysílání“. Rada v žádném případě nebránila žádnému vysílání, ale pouze uplatnila svoji pravomoc ve vztahu k obsahu převzatého vysílání, tímto obsahem byla pornografie. Žalovaná v žádném případě nevydala rozhodnutí ani neuskutečnila žádné kroky, které by mohly zamezit vysílání převzatého vysílání, ač tato pravomoc je Radě dána ex lege ustanovením § 62 odst.1 a 2 zákona o vysílání. Rada je zcela kompetentní zabránit za určitých podmínek vysílání převzatého programu. V daném případě však přistoupila jen k uložení sankce a proto nelze mít za to, že brání vysílání programu na území České republiky. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání vychází z evropského práva, zejména pak ze Směrnice č. 89/552/EHS -Televize bez hranic, ve znění Směrnice č. 97/36/ES a Evropské úmluvy o přeshraniční televizi. Směrnice představovala od roku 1989 základní dokument Evropského společenství v oblasti televizního vysílání. Jejím hlavním cílem byla realizace jednoho ze základních principů Evropské unie – svobodného pohybu služeb a tedy i televizních programů. Byly zde stanoveny minimální standardy televizního vysílání tak, aby televizní programy mohly volně překračovat hranice států uvnitř Společenství. Směrnice upravila mezinárodní aspekt vysílání tím, že vymezila jurisdikci členských států nad jednotlivými provozovateli vysílání a současně zaručila jejich svobodný příjem. Otázky, související s jurisdikcí, Směrnice vyřešila tak, že stanovila princip země původu, tj. že použitelné právo je právo země, v níž je daný poskytovatel služeb usazen, přičemž v článku 2 byla zakotvena podrobná kritéria pro určení místa usazení.

Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání stanoví, že provozovatel vysílání je povinen vysílat vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. V ustanovení § 32 odst.3 jsou proto expressis verbis

pokračování 7 1 1 C a 364/2009

stanoveny základní povinnosti provozovatelů převzatého vysílání. Tito provozovatelé nejsou oprávněni šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou v rozporu s ustanovením § 31 zákona o vysílání. Provozovatel převzatého vysílání není oprávněn šířit takový program, který obsahuje pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s povinností nezařazovat v době od 06.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzická, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých a musí zajistit, aby televiznímu vysílání pořadů, na které se vztahuje výše uvedené omezení, bezprostředně předcházelo slovní upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé a aby pořad byl označen obrazovým symbolem upozorňujícím na jeho nevhodnost pro děti a mladistvé pro celou dobu vysílání. Poskytovatelé mediálních služeb by tak obecně měli mít možnost zvolit si členský stát, ve kterém se usadí zcela v duchu základního práva na svobodu usazování podle smlouvy o fungování EU.

V právní věci Paul Denuit versus belgický stát Evropský soudní dvůr rozhodl, že televizní vysílatel spadá pod judisdikci toho členského státu, ve kterém je zřízen. Členský stát se nemá stavět proti retranslaci na svém území vysílání televizního vysílatele v pravomoci jiného členského státu, jestliže tato vysílání neodpovídají požadavkům článku 4 a 5 Směrnice. Z uvedeného vyplývá priorita zásad v rozhodování Evropského soudního dvora v reflexi na sporné případy Směrnice, a to svobodný oběh televizních programů v rámci EU, tedy, že se členský stát nemá stavět proti retranslaci na svém území takovému vysílání televizního vysílatele v pravomoci jiného členského státu, jestliže toto vysílání neodporuje požadavkům článku 4 a 5 Směrnice.

Pokud žalobci v podané žalobě mimo jiné namítají, že žalovaná Rada nevyhodnocovala vlastní přímý a existující důkaz, ale pouze zprostředkovaný a subjektivní popis části odvysílaného programu, zpracovaný pro její účely úřadem žalovaného, je toto tvrzení zcela mylné a neoprávněné, neboť Úřad Rady jest součástí Rady a je jejím výkonným orgánem.

Namítají-li žalobci, že byl pouze zpracován a zanalyzován úsek vysílání, nelze přijmout ani tuto námitku, že žalovaná neposoudila celý pořad a neprovedla důkaz jeho záznamem a spokojila se s pouhým slovním popisem. Tento žalobní bod není důvodný. Ze žádného ustanovení zákona o vysílání nevyplývá, že by nemohla být posuzována pouze část určitého pořadu a není vůbec zřejmé, proč by měl být pořad posuzován jako celek, když na závěru, že jeho určitá část porušila zákon o vysílání, by takové zjištění nemohlo ničeho měnit. Provozovatel vysílání je povinen v celém svém vysílání dodržovat své zákonné povinnosti a pokud svým jednáním svém povinnosti poruší, je pro příslušné skutkové zjištění podstatné, že k porušení povinnosti došlo, ať se posuzuje pořad celý nebo jeho část. Rovněž ze žádného ustanovení zákona nevyplývá povinnost žalované, jak posuzovat při příslušném skutkovém zjištění odvysílaný pořad. Pokud je o příslušném odvysílaném pořadu vypracována příslušná zpráva, která je následně posouzena, soud ve správním soudnictví má takovéto dokazování za dostatečné. V případě provádění tohoto důkazního prostředku nelze ve správním řádu č. 500/2004 Sb. najít předepsaný postup a proto lze vycházet z obecného pravidla, které stanoví ustanovení § 51 odst.1 tohoto zákona.

Pokud žalobci v podaných žalobách vyjádřili přesvědčení, že pojem „pornografie“ lze popisovat a vykládat ve velmi rozsáhlém spektru a že žalovaný podle názoru žalobců vytvořil nebezpečný precedens, jímž do budoucna zamýšlí regulovat svým rozhodnutím soukromí zákazníků žalobců a jejich svobodnou volbu, pak žalovaná Rada namítá, že nijak nehodlá regulovat soukromí zákazníků, ale má povinnost jako orgán veřejné moci postihovat

pokračování 8 1 1 C a 364/2009

pornografii ve vysílání, k čemuž je nadána zákonným oprávněním podepřeným i citovanou směrnicí. Nelze dovodit, že povinnosti podle zákona o vysílání se týkají pouze provozovatele originálního vysílání a nikoli provozovatele převzatého vysílání tak, jak byla tato ustanovení implementována na základě článku 3 odst.1 Směrnice. Je nevyvratitelná a nezpochybnitelná kompetence a působnost Rady pro danou kauzu, neboť možnost členského státu uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy, je aplikovatelná nikoliv pouze na subjekty televizního vysílání, tedy na původní vysílatele.

Žalovaný správní úřad má za to, že nelze přijmout ani výklad žalobců o tom, že předmětné scény jsou pouze „markýrované“, když v nich vystupují profesionální herci a vždy se jedná o hrané scény. Ze stávající judikatury vyplývá, že k naplnění trestného činu podle ustanovení § 205 trestního zákona je nutné, aby bylo zobrazeno skutečné násilí, nikoli jenom násilí předstírané. S tímto závěrem nelze souhlasit, neboť znění uvedené skutkové podstaty „skutečné“ a „předstírané“ násilí nerozlišuje.

Žalovaný správní úřad závěrem shrnul, že žalobci citovaná práva a povinnosti při vysílání programu upravená v § 31 odst. 2 a 4 zákona o vysílání se na provozovatele převzatého vysílání nevztahují, proto je nutné v případě těchto provozovatelů postupovat podle ustanovení § 32 odst.3 zákona o vysílání, který stanoví kategorie pořadů, které není provozovatel rozhlasového vysílání oprávněn šířit. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o následek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Článek 3 směrnice č. 89/552/ES ve svém odstavci 1 uvádí, že členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy. Členské státy tak - bez ohledu na uplatňování zásady země původu - mohou nadále přijímat opatření, omezující volný pohyb televizního vysílání, ale pouze za podmínek, stanovených ve Směrnici č. 89/552/ES a v souladu s postupem, stanoveným v této směrnici, když podle ustálené judikatury Evropského soudního dvora je nutno jakékoli omezení volného pohybu služeb, například jakoukoli odchylku od základních zásad Smlouvy o založení Evropského společenství či Smlouvy o fungování Evropské unie vykládat restriktivně. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je podle relevantních ustanovení Směrnice č. 89/552/ES povinna zamezit vysílání, které může být potencionálně škodlivé pro fyzický, duševní nebo mravní vývoj dětí a mládeže. Před vstupem České republiky do EU proběhl screening právního řádu a jeho soulad s normami komunitárního práva, přičemž ustanovení § 32 odst.3 písm.a) a b) zákona o vysílání, které bylo již součástí

právního řádu České republiky v době přístupových rozhovorů, nebylo shledáno v nesouladu s normami komunitárního práva. Za porušení ustanovení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání oprávněna uložit provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání pokutu s tím, že při hodnocení skutkových okolností, ke kterým došlo po přistoupení České republiky k Evropské unii, představuje právo Evropských společenství a judikatura Evropského soudního dvora povinné výkladové vodítko pro aplikaci českého práva, které bylo přijato k provedení práva společenství. Rada v daném případě jasně a srozumitelně odůvodnila výši sankce a není pochyb o souladu tohoto zdůvodnění se zákonnými požadavky. Předmětné jednání žalobce naplnilo znaky pornografie a bylo současně pornografií s hrubými násilnými prvky.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

pokračování 9 1 1 C a 364/2009

Spisový materiál ve všech případech jednotlivých žalobců obsahuje zprávu analytického odboru oddělení televize č. 654/08 ze dne 9.10.2008, která byla předložena na zasedání Rady č. 19 ve dnech 21. a 22.10.2008. Předmětem této zprávy byl úsek vysílání TV Hustler dne 28.8.2008 mezi 02.00 až 04.00 hodinou s tím, že analytický odbor navrhl, aby Rada zahájila s jednotlivými provozovateli převzatého vysílání správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení § 32 odst.3 písm.a) zákona o vysílání, neboť šířením programu TV Hustler s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm. b),c),e) a f).

Z vypracované analýzy odvysílaného pořadu vyplývá, že TV Hustler v České republice vysílá 24 hodin denně v angličtině, jeho program je v řadě reklamních nabídek výslovně charakterizován pojmem „porno“. Nejedná se přímo o materiály provozovatele ani kabelových televizí, ale o internetové upoutávky nejasného původu. Na webových stránkách provozovatele je vlastní program charakterizován mimo jiné výrazem „hardcore adult entertainment, tedy zhruba „tvrdá zábava pro dospělé“, což je obecně používaná fráze, nahrazující slovo „pornografie“. Monitorovaný úsek vysílání TV Hustler obsahuje krátké scénky, které se dají v zásadě rozčlenit do tří kategorií. Jednak jsou to samotné ženy, dále dvojice muž – žena, třetím případem jsou skupinky více lidí. Ve všech těchto scénách dochází ke zcela otevřenému zobrazování sexuálních praktik, při nichž jsou zřetelně vidět mužské i ženské pohlavní orgány při souloži i dalších sexuálních praktikách i v detailních záběrech. Sexuální akce jsou prováděny ve většině případů zcela samoúčelně bez vřazení do jakýchkoli dějových souvislostí.

Předmětem posouzení je scénka, která je součástí dalšího příběhu. Jeho úvod spadá do doby před začátkem záznamu, ani z dostupných programových periodik, ani přímo z webu provozovatele již nebylo podle analýzy možno zjistit název programu, konec je zcela bez titulků a jiného označení. Z děje lze vyvodit, že manžel trestá nevěrnou ženu a protože je jakýsi mafián, trest vykonává banda násilníků. Násilníci přiváží muže ke kůlu a jeho milenku zavřou nahou do klece. Poté s ní před zraky přítele provádějí různé sexuální praktiky. Muži jednají velmi hrubě a násilnicky jak verbálně, tak nonverbálně. Žena naříká, muž přivázaný u kůlu má u hlavy přiloženou pistoli a musí vše sledovat. V poslední fázi scény je žena vyjmuta z klece a na stole před přítelovými zraky znásilněna. V daném případě jde podle analýzy o pornografii spojenou s násilím, kde je předváděno abnormální a kriminální chování a dochází k absolutnímu ponížení ženy. V případě analyzovaného záznamu vysílání TV Hustler bylo zkonstatováno porušení ustanovení § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání, který ukládá provozovateli povinnost nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí.

Oznámením ze dne 21.10.2008, č.j.: had/8281/08, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahájila se všemi provozovateli převzatého vysílání správní řízení pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona o vysílání, neboť šířením programu Hustler TV s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, vysílané v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.b), c), e) a f) zákona o vysílání. Zároveň byla účastníkům řízení stanovena lhůta pro podání písemného vyjádření a pro podávání návrhů na doplnění dokazování.

pokračování 10 1 1 C a 364/2009

Spisový materiál obsahuje vyjádření jednotlivých účastníků řízení k zahájení správního řízení ze dne 5.1.2009, v nichž shodně účastníci řízení vyjádřili svůj nesouhlas se zahájením řízení s tím, že jako provozovatelé převzatého vysílání v kabelovém systému nenesou a ani nemohou nést redakční odpovědnost za přenášené programy a jejich jednotlivé pořady. Vyjádření obsahují odkaz na nedávno revidovanou Směrnici o audiovizuálních mediálních službách č. 89/552/ES.

Rozhodnutím ze dne 16.6.2009, č.j.: 6939/09, sp.zn. 2009/756/had, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, č.j.: had/7216/09, sp.zn. 2009/756/had, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila pod jednotlivými, ve výroku tohoto rozsudku specifikovanými body jednotlivým žalobcům pokutu každému z nich ve výši 200.000,-Kč za porušení ustanovení § 32 odst.3 písm.a) zákona o vysílání, ke kterému došlo dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin šířením programu TV Hustler, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, popsaného ve výroku tohoto rozhodnutí, tj. pornografii a hrubé samoúčelné násilí, čímž se účastníci řízení dopustili porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání. Rada ve věci rozhodovala na základě podrobného popisu záznamu vysílání, obsaženého v analýze, zpracované pro její potřeby Úřadem Rady, tato analýza byla podkladem pro rozhodnutí a od počátku správního řízení byla obsažena ve správních spisech. V článku 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada provedla výklad pojmu „pornografie ve vysílání“, pojmu „děti a mladiství“, pojmu „vážné narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje“. Rada dospěla k závěru, že řízení, vedené s provozovateli převzatého vysílání, je v souladu nejen s právním řádem České republiky, ale i s komunitárním právem, kterým je Česká republika vázána. Odvysílaný pořad je podle názoru Rady pornografií s velmi obscénním a závadným obsahem, neboť v něm dochází k týrání a mučení ženy spolu s jednáním, narušujícím její důstojnost. Jako flagrantní porušení zákona o vysílání je hodnocena scénka, která je součástí jakéhosi delšího příběhu. Rada zhodnotila povahu vysílaného programu, závažnost věci, odpovědnost provozovatelů vůči veřejnosti, postavení provozovatele na mediálním trhu, míru zavinění, rozsah a dosah závadného vysílání a případný finanční prospěch. Přitom dospěla v souladnosti se zákonnými kritérii k závěru, že je na místě udělit sankci při spodní hranici a proto na základě této úvahy udělila sankce podle ustanovení § 60 odst.3 písm.c) zákona o vysílání ve výši 200.000,-Kč každému z účastníků řízení.

Správní spis týkající se společnosti 4M Rožnov spol. s r.o. navíc obsahuje žádost žalobce o vyloučení z kauzy doručenou žalovanému dne 30.6.2009, tedy až po té, co žalovaný již dne 16.6.2009 rozhodl, ale rozhodnutí dosud nebylo vyhotoveno. Ve své žádosti žalobce 4M Rožnov spol. s r.o. uvedl, že program Hustler TV, který je předmětem řízení nešířil, protože z technických důvodů toto vysílání ukončil v prosinci 2005 a od konce ledna 2006 začal vysílat nově zaregistrovaný program XXX-XTREME. Registraci programu Hustler TV si ponechali. O této žádosti rozhodl žalovaný na zasedání ve dnech 28.-29.7.2009 tak, že žádosti o vyloučení nevyhověl, neboť rozhodnutí Rady sice dosud nebylo vypraveno, ale ani to neumožňuje účastníka vyloučit. Ten měl možnost skutečnosti uvedené v žádosti předložit v rámci lhůty pro vyjádření k zahájenému správnímu řízení. Vydané rozhodnutí nelze revokovat ani pozměnit.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze ve dnech 20. a 21.9.2010 zástupce žalobců odkázal v plném rozsahu na podanou žalobu a poukázal především na to, že probíhala korespondence se zahraničním prvotním vysílatelem, se kterým žalovaný aktivně komunikoval, přičemž žalobcům není známo, nakolik je tato korespondence založena ve

pokračování 11 1 1 C a 364/2009

správním spise. Ze sdělení zahraničního vysilatele ze dne 30.10.2008 je patrno, že předmětný film stáhl ze své knihovny, tj. stáhnul ze své nabídky. Žalovaný nenamítal, že je zde erotický kanál, který je oprávněn vysílat, pokuta byla uložena proto, že žalovaný dospěl k závěru, že nejde již o film erotický, ale pornografický. Významné však je to, že předmětný pořad byl před tím, než došlo k uložení sankce, stažen. Podle názoru žalovaného je žalovaný oprávněn regulovat i převzatá vysílání s argumentací, že nejde o zastavení vysílání, ale o uložení sankce. Tento názor žalobce nesdílí a má za to, že je nutno vycházet z eurokonformního výkladu směrnice, která rozlišuje prvotní a převzaté vysílání. O převzatém vysílání směrnice ve vztahu k ukládání sankce nehovoří. Pokud směrnice hovoří o možnosti státu upravit určitou problematiku přísněji, směrnice toto oprávnění upravuje pouze ve vztahu k provozovatelům prvotního vysílání. Ze směrnice nelze dovodit, že by provozovatel převzatého vysílání mohl být sankcionován. Směrnice obsahuje řadu mechanismů, jakým způsobem zabránit vysílání, nikoliv však ukládáním sankce právě provozovateli převzatého vysílání. Směrnice obsahuje mechanismy jak zabránit vysílání nevhodných pořadů. Musí jít o závažné porušení, musí dojít třikrát k jednání a teprve pak lze přistoupit k sankci. Naše úprava nebyla zcela v souladu se směrnicí, směrnice nebyla dostatečně transformována do zákona a pokud tomu tak nebylo, měl být zákon alespoň eurokonformně vykládán. Této povinnosti žalovaný v daném případě nedostál.

Zástupce žalobce předložil u jednání soudu fotokopie korespondence, respektive odpověď zahraničního vysilatele na upozornění Rady ve vztahu k předmětnému konkrétnímu pořadu, konkrétně sdělení ze dne 28.8.2008 ve věcech Hustler TV, ze kterých vyplývá, že věc na základě upozornění na webovou stránku Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v ČR urgentně začali řešit a jakmile se dozvěděli o pochybnostech, neprodleně předmětný film z filmové knihovny vyřadili. Toto sdělení bylo učiněno zhruba rok před tím, než byla pokuta žalobci uložena. Z toho žalobce dovozuje, že v daném případě nešlo o závažné porušení zákona a proto nemělo k sankci dojít, resp. vzhledem k tomu, že nešlo o závažné porušení zákona, mělo k rozhodnutí o uložení pokuty předcházet upozornění na nevhodnost pořadu. Žalobce má za to, že z následného obsahu webových stránek žalovaného správního úřadu vyplývá, že i zástupce žalovaného byl pověřen tím, že může akceptovat námitky, které jsou v žalobě vyjádřeny. Je mu známo, že někteří členové Rady se od napadených rozhodnutí i distancovali. Navrhl proto, aby rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno, popřípadě zrušeno a věc vrácena Radě k dalšímu projednání a rozhodnutí s tím, že nebyl zohledněn počet přípojek při rozhodování o výši uložené pokuty. V tomto případě by bylo nutno pak akceptovat zákon v novelizovaném znění, kde z ustanovení § 60 zákona o vysílání vyplývá, že vysílání erotického pořadu s rodičovským zámkem již není trestné

Zástupce žalovaného správního úřadu odkázal v plném rozsahu na vyjádření k podaným žalobám v jednotlivých věcech. Uvedl, že dokument, zpracovaný Mgr.M., který je zmiňován v podané žalobě, je právním rozborem, který se zabývá otázkou pravomocí Rady sankcionovat provozovatele převzatého vysílání. Právní rozbor Mgr.M. byl podle zástupce žalovaného vyžádán předcházejícím předsedou Rady, nebylo to v souvislosti s konkrétním správním řízením, byl v podstatě posléze dán k dispozici pro rozhodovací činnost úřadu. Dále zástupce žalované Rady uvedl, že má mandát vyjádřit, že část členů Rady sdílí výklad žalobce.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházejí řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání

pokračování 12 1 1 C a 364/2009

napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto:

Městský soud v Praze zamítl návrh žalovaného správního úřadu na přerušení řízení, neboť neshledal splněné předpoklady ustanovení § 48 soudního řádu správního. Soud vycházel z toho, že v daném případě nebyly dány důvody pro přerušení řízení za účelem požádání Soudního dvora Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť v dané věci nezjistil skutečnosti, pro něž by bylo třeba takový procesní postup zvolit.

Žalobci se podanými žalobami domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), kterým byla jednotlivým žalobcům uložena pokuta ve výši 200.000,-Kč za porušení zákazu šířit program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání).

Podle ustanovení § 32 odstavec 1 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. Dále je povinen zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním, zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva, zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení, nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost a nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.

Žalobci byla žalobou napadeným rozhodnutím uložena pokuta za porušení ustanovení § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tj. za jednání, v němž správní úřad spatřoval porušení povinnosti provozovatele televizního vysílání nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí.

Podle ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání není provozovatel převzatého vysílání oprávněn šířit takový program, který obsahuje a) pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanoveními § 31 a odstavcem 1 písm. b), c), e) a f), a dále b) pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s ustanoveními odstavce 1 písm. g) a h).

Podle ustanovení § 60 odstavec 3 písmeno c/ zákona o vysílání Rada uloží pokutu od 20.000,- Kč do 10.000.000,- Kč provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud zařazuje do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí,

Podle ustanovení § 61 odstavců 2 a 3 zákona o vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k

pokračování 13 1 1 C a 364/2009

postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu.

Podle článku 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES, ze dne 30.6.1997, kterou se mění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, odstavce

1. Každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě.

2. Pro účely této směrnice do pravomoci členského státu spadají ty subjekty televizního vysílání,

- které jsou v tomto členském státě usazeny v souladu s odstavcem 3,

- na které se vztahuje odstavec 4.

3. Pro účely této směrnice je subjekt televizního vysílání považován za usazený v členském státě v těchto případech:

a) subjekt televizního vysílání má v tomto členském státě své skutečné sídlo a redakční rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v tomto členském státě;

b) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v jednom členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v jiném členském státě, je považován za usazeného v členském státě, v němž působí podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v obou těchto členských státech, je subjekt televizního vysílání usazen v členském státě, v němž má své skutečné sídlo; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání nepůsobí v žádném z těchto členských států, je subjekt televizního vysílání usazen v prvním členském státě, ve kterém zahájil vysílání v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, za podmínky, že trvá stálé a skutečné hospodářské spojení s tímto členským státem;

c) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána ve třetí zemi nebo naopak, je usazen v dotyčném členském státě, pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v tomto členském státě.

4. Subjekty televizního vysílání, na které se odstavec 3 nevztahuje, jsou považovány za subjekty, které spadají do pravomoci členského státu, v těchto případech:

a) jestliže užívají kmitočty přidělené tímto členským státem;

b) jestliže neužívají kmitočty přidělené tímto členským státem, ale užívají kapacitu družice tohoto členského státu;

c) jestliže neužívají ani kmitočty přidělené tímto členským státem, ani kapacitu družice tohoto státu, ale užívají družicové spojení umístěné v tomto členském státě.

5. Není-li možné podle odstavců 3 a 4 určit členský stát, který má pravomoc, má pravomoc ten členský stát, v němž je subjekt televizního vysílání usazen podle článku 52 a následujících Smlouvy o založení Evropského společenství.

6. Tato směrnice se nevztahuje na televizní vysílání, které je určeno výlučně pro příjem ve třetích zemích a které není přijímáno přímo ani nepřímo v jednom nebo více členských státech."

pokračování 14 1 1 C a 364/2009

Podle článku 2a směrnice, odstavce

1. Členské státy zajišťují svobodu příjmu a nebrání dalšímu přenosu televizního vysílání z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí.

2. Členské státy se mohou přechodně odchýlit od odstavce 1, jsou-li splněny tyto podmínky:

a) televizní vysílání z jiného členského státu zřejmým, závažným a hrubým způsobem porušuje čl. 22 odst. 1 nebo 2 nebo článek 22a;

b) subjekt televizního vysílání během předchozích dvanácti měsíců již nejméně dvakrát porušil písmeno a);

c) dotyčný členský stát písemně oznámil subjektu televizního vysílání a Komisi údajná porušení a opatření, která zamýšlí přijmout v případě opětovného porušení;

d) konzultace s členským státem, z něhož se vysílá, a Komisí nevedla ve lhůtě čtrnácti dnů od oznámení podle písmene c) ke smírnému řešení a údajné porušení trvá.

Komise rozhodne ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení opatření přijatých členským státem o slučitelnosti těchto opatření s právem Společenství. V případě záporného rozhodnutí musí členský stát uvedená opatření neprodleně ukončit.

3. Odstavec 2 nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá."

Podle článku 3, odstavce

1. Členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy.

2. Členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svých právních předpisů, aby subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, dodržovaly tuto směrnici.

3. Opatření zahrnují vhodné postupy, které přímo umožní dotčeným třetím osobám, včetně státních příslušníků jiných členských států, obracet se na příslušné soudní nebo jiné orgány a požadovat účinné dodržování těchto ustanovení v souladu s platnými vnitrostátními předpisy.

Podle čl. 22 směrnice, odstavce

1. Členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí.

2. Opatření podle odstavce 1 se rovněž rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nebo mladiství, kteří jsou v dosahu vysílání, nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet.

3. Kromě toho, pokud se tyto pořady vysílají v nezakódované podobě, dbají členské státy, aby je ohlašovalo zvukové upozornění nebo aby je během celého vysílání označovaly obrazové prostředky.

V prvé žalobní námitce žalobci namítali, že žalobou napadené rozhodnutí je podle názoru žalobců nezákonné v důsledku nesprávného právního závěru žalovaného ve věci aplikace ustanovení § 32 odst.3 zákona o vysílání vůči žalobcům jako provozovatelům převzatého vysílání v kabelových systémech ve vztahu k vysílání pořadu s erotickým obsahem v režimu převzatého vysílání. Uvedenou žalobní námitku soud neshledal důvodnou.

pokračování 15 1 1 C a 364/2009

Z ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání vyplývá, že provozovatel převzatého vysílání není oprávněn šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány mimo jiné v rozporu s ustanovením § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tedy v rozporu s povinností nezařazovat do vysílání pořady, které – zkráceně řečeno – obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí.

Uvedenému zákazu, respektive povinnosti nezařazovat do vysílání výše uvedené pořady, koresponduje oprávnění Rady uložit v takových případech provozovateli převzatého vysílání pokutu (ustanovení § 60 odstavec 3 písmeno c/ zákona o vysílání).

Žalobci v žalobě namítali, že nebylo zohledněno ustanovení § 62 zákona o vysílání, kterým je upraveno oprávnění Rady – při splnění zde stanovených podmínek – pozastavit převzaté vysílání. Z ustanovení § 62 zákona o vysílání nevyplývá, že oprávnění Rady vůči provozovateli převzatého vysílání je omezeno jen na rozhodnutí o pozastavení vysílání, respektive nevyplývá z něho, že je vyloučeno, aby Rada využila svého oprávnění uložit provozovateli převzatého vysílání pokutu podle ustanovení § 60 odstavec 3 písmene c/ zákona.

Žalobci dále namítali, že Rada nepostupovala při posuzování ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání v souladu s eurokonformním výkladem. Ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání upravuje povinnosti provozovatele převzatého vysílání nezařazovat do vysílání takové pořady, které jsou v rozporu s povinnostmi, stanovenými zákonem o vysílání. Povinnost nevysílat pořady obsahující pornografii a samoúčelné násilí vyplývá nejen zjiž zmíněného ustanovení § 32 odstavec 1 písmene e/ zákona o vysílání, vyplývá i přímo ze Směrnice, konkrétně z článku 22 odstavec 1, podle něhož členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání neobsahovalo pořady s pornografickými scénami a bezdůvodným násilím. To znamená, že členské státy jsou oprávněny přijmout takové opatření, aby vysílání takových pořadů zabránily. Tím je nepřímo vysloveno, že provozovatelé nejsou oprávněni takové pořady zařazovat do vysílání, respektive v případě, že tak učiní, vystavují se situaci, kdy stát učiní opatření, kterými takovému vysílání zabrání.

Žalobci namítali – s odkazem na právní posudek Mgr.J. M. – nerespektování nutnosti eurokonformního výkladu zákona o vysílání s tím, že Rada není oprávněna provádět sekundární kontrolu vysílání převzatého pořadu a nebyla oprávněna ani uložit sankci. Tyto námitky neshledal soud důvodnými.

Pokud jde o právní posudek Mgr.J. M., je nutno konstatovat, že z obsahu samotné žaloby je patrno, že předmětem posouzení tohoto posudku byla právní otázka, respektive právní rozbor oprávnění Rady podle zákona o vysílání a podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES, ze dne 30.6.1997, kterou se mění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání. Právní otázku, zda Rada je či není oprávněna přistoupit k uložení sankce v případě vysílání převzatých pořadů si však musí správní úřad vyřešit sám. Posudky, které by bylo možno zohlednit v rámci správního řízení, by musely být posudky, které řeší jinou otázku než otázku právní.

K námitkám o nemožnosti sekundární kontroly převzatých pořadů na území jiného členského státu než je stát původu lze částečně přisvědčit žalobcům v tom, že Směrnice je založena na principu kontroly státu v zemi původu, ale pouze v tom smyslu, že z preambule Směrnice, které se žalobci dovolávají, vyplývá, že kontrola členským státem není nutná.

pokračování 16 1 1 C a 364/2009

Z preambule Směrnice vyplývá, že vzhledem k povinnosti členského státu ujistit se, že vysílání je provozováno v souladu s vnitrostátními právními předpisy, koordinovanými touto Směrnicí, je pak s ohledem na právo Společenství dostatečné k zabezpečení volného pohybu vysílání, aniž by bylo nezbytné v přijímacích členských státech provádět ze stejných důvodů další kontrolu. Je zřejmé, že další kontrola v přijímacím členském státě není nezbytná. Z toho však nevyplývá, že by další kontrola nebyla možná či že by byla zakázána.

Závěr o zákazu či vyloučení další kontroly členským státem, v němž jsou vysílány převzaté pořady, by znemožnil členskému státu dbát o dodržení povinnosti podle článku 2 odstavec 1 Směrnice, podle něhož každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě. Má-li členský stát povinnost dbát o dodržování právních předpisů, nelze mu upřít právo kontroly (další kontroly), jinak by nemohl této své povinnosti dostát. To platí o to víc, že článek 3 Směrnice umožňuje, aby členské státy uplatňovaly vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy.

Žalobci v podané žalobě zpochybňovali oprávnění Rady uložit pokutu s tím, že měl být zvolen (kromě postupu podle ustanovení § 62 zákona o vysílání – k tomu viz výše) postup podle článku 2a odstavec 2 Směrnice. Uvedené ustanovení upravuje oprávnění členského státu přijmout dočasná opatření, která představují odchýlení se od povinnosti zajistit svobodu příjmu a dalšího přenosu televizního vysílání, stanovené v článku 2a odstavec 1 Směrnice. Žalobci však zcela pominuli ustanovení článku 2a odstavec 3, podle něhož odstavec 2 tohoto článku nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá. To znamená, že Směrnice umožňuje, aby členský stát, respektive příslušný správní úřad tohoto státu, uplatnil i sankce, zjistí-li porušení povinností v členském státě. Z článku 2a odstavec 3 Směrnice vyplývá, že ani Směrnice nevylučuje, aby Rada přistoupila k uplatněné svého oprávnění uložit žalobcům sankci. Ze Směrnice přitom nevyplývá, že by uložení sankce bylo vázáno na to, že je zvolen či vyčerpán postup podle článku 2a odstavec 2 Směrnice.

Lze uzavřít, že v případech převzatého vysílání není členský stát oprávněn bránit televiznímu vysílání, provozovatel takového vysílání není oprávněn zasahovat do obsahu pořadu. Z těchto zásad však nelze dovodit, že by členský stát nebyl oprávněn provádět další kontrolu obsahu převzatého vysílání a v případě zjištění, že došlo k porušení zákona, vyvodil sankční odpovědnost určitého subjektu. Je na provozovateli převzatého vysílání, aby i on sám dbal o to, aby obsah převzatého pořadu nebyl v rozporu se zákonem; pokud tak nečiní, vystavuje se nebezpečí, že vůči němu bude uplatněna sankční odpovědnost. Oprávnění uložit pokutu v případě, že příslušný správní úřad zjistí porušení zákona, nelze chápat jako omezení práva vysílat převzaté pořady ani jako zásah do volného pohybu těchto služeb. Toto oprávnění je třeba chápat jako projev odpovědnosti členského státu zabezpečit, aby veškeré (tedy i převzaté) televizní vysílání bylo v souladu s právními předpisy, vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě (článek 2 odstavec 1 Směrnice).

K tomu, co bylo uvedeno, že nutno poukázat na článek 22 odstavec 1 Směrnice, ze kterého vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které

pokračování 17 1 1 C a 364/2009

by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí.

Zmiňovaný článek 22 Směrnice byl novelou provedenou Směrnicí 97/36/ES oproti původnímu znění rozdělen do odstavců, čímž vynikla úprava, že pořady obsahující pornografické scény a bezdůvodné násilí nesmějí být vysílány vůbec a výslovně umožňuje členským státům přijmout vhodná opatření. V daném případě dle názoru soudu byla pornografická scéna odvysílána a navíc byla ještě kombinována i s bezdůvodným násilím vykonávaným na bezbranné ženě, jejíž důstojnost tímto násilným jednáním byla velmi ponižována.

Při posuzování charakteru vysílání scény vycházel Městský soud v Praze z výkladu, který provedl Ústavní soud v usnesení ze dne 19.4.2004, sp.zn.: IV ÚS 606/03. Ústavní soud uvedl, že za pornografické dílo je třeba považovat dílo, které uráží způsobem, který lze stěží akceptovat, cit pro sexuální slušnost s tím, že je nutno posuzovat, zda dojem z díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním. Ústavní soud sice definoval pojem pornografie obecně, je však zřejmé, že v případech, kdy pořad, obsahující sexuální tématiku, obsahuje násilí, ponižování, je nutno učinit závěr o pornografickém charakteru.

V daném případě nelze argumentovat tím, že volbou doby vysílání, popřípadě technickým opatřením bylo zajištěno, že děti nebo mladiství nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet, neboť uvedené podmínky se vztahují k jiným než pornografickým dílům. Tyto jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, jsou uvedeny v samostatném odstavci 2 článku 22 Směrnice. Na pořady obsahující pornografické scény se vztahuje ustanovení článku 22 odstavce 1 Směrnice, ve vztahu ke kterým ani volba času vysílání, ani technické opatření znemožňující možnost dětí nebo mladistvých pořad vidět nebo slyšet, neumožňuje jejich vysílání.

Částečně důvodnou shledal městský soud žalobní námitku, ve které žalobci namítali nedostatky odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí v té části, v níž žalovaný správní úřad odůvodňoval výši uložené pokuty v částce 200.000,- Kč každému jednotlivému účastníku spojeného správního řízení. Žalobci namítli, že žalovaný při stanovení výše udělené pokuty překročil meze volného správního uvážení, když při posuzování některých zákonných kritérií pro výši uložené pokuty vyvodil nesprávné závěry. Žalobci dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné v důsledku nesrozumitelnosti části odůvodnění, obsahující hodnocení zákonných kritérií pro stanovení výše pokuty. Žalobci shledali porušení zákona ve skutečnosti, že žalovaný si nevyžádal od žalobců informace o počtu přípojek v rámci zajištění důkazu pro uplatnění zákonných kritérií pro uložení výše pokuty, přičemž tato informace by umožnila žalovanému diferencovat výši sankci a u provozovatelů malých sítí, kteří šířili program TV Hustler jen řádově několika předplatitelům.

Soud má za to, že výše pokuty, ukládané jednotlivým provozovatelům převzatého vysílání, mohla být v napadeném rozhodnutí odůvodněna přesněji a především konkrétněji. Žalované nic nebránilo zohlednit různé postavení jednotlivých provozovatelů vysílání na mediálním trhu, když nepochybně je v možnostech žalovaného regulačního správního úřadu získat relevantní informace pro hodnocení rozsahu vysílání jednotlivými provozovateli.

Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (například v rozsudcích ze dne 28.1.2008, č.j.: 9 Afs 203/2007 – 45 nebo rozsudek ze dne 16.7.2009, č.j.: 7 As 16/2009 – 82, dostupných na www.nssoud.cz. ) rozhodnutí správního orgánu musí být jasné a přesvědčivé

pokračování 18 1 1 C a 364/2009

jako celek, přičemž odůvodnění má poskytnout skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí a má z něj být zřejmé, jakými úvahami se správní orgán při rozhodovací činnosti řídil. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí. Těmto požadavkům citovaná část rozhodnutí žalované dostála. Je z ní totiž seznatelné, které scény z odvysílaného pořadu považovala Rada za závadné a jakým způsobem podle jejího názoru mohly ohrozit zájem chráněný zákonem o vysílání. Ze spojení popisu scén zobrazujících sexuální chování, násilí a ponížení ženy se závěrem o naplnění pojmových znaků pornografie je dostatečně zřejmé, proč Rada shledala naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání.

Podle ustanovení § 61 odst.2 zákona o vysílání přihlíží Rada pro rozhlasové a televizní vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení stanoví Rada výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu.

Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice uvedla, že otázku odpovědnosti provozovatelů vůči divácké veřejnosti nehodnotila a k tomuto kritériu nepřihlížela, neboť toto kritérium nelze vůči provozovateli převzatého vysílání plně a zákonně specifikovat a nespecifikovala ani územní rozsah vysílání, protože ten nebyl předmětem správního řízení a výslovně uvedla, že u provozovatelů nebyl zjišťován a zohledňován přesný počet přípojek (domácností), tedy relevantních kritérií pro určení dosahu vysílání, protože by se jednalo pouze o spekulaci a nikoli o správní uvážení, avšak z uvedené argumentace není zřejmé, jaký vliv měly mít, mohly mít či případně skutečně měly tyto skutečnosti na výši uložené sankce u každého jednotlivého provozovatele převzatého vysílání.

Obsahuje–li ustanovení § 61 odst.2 a 3 zákona o vysílání kritéria pro stanovení výše sankce za správní delikt, nelze je aplikovat formalisticky. Ne všechna kritéria musí být nutně v konkrétním případě stejně důležitá či určující. Při vypořádávání se s nimi musí Rada uvést, které kritérium bylo pro posouzení věci klíčové a v čem spatřuje jeho relevanci pro uložení pokuty v konkrétní výši. Ze stávající a známé judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá pro odůvodňování výše sankce při správním trestání závěr, že správní orgán se při ukládání trestu musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanoví. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se i s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2007, č.j.: 8 As 17/2006 - 78, rovněž dostupný na www.nssoud.cz). Zákonná kritéria je tedy nutno vždy aplikovat na posuzovaný případ s přihlédnutím k jeho specifikům, uvést jaký vliv mají na výši uložené sankce, případně uvést, že jsou bez vlivu, s uvedením konkrétní argumentace. V daném případě je však odůvodnění výše uložené pokuty v podstatě mechanickým výčtem skutečností, ke kterým žalovaný správní úřad přihlédl, avšak bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění a uvedení, jaký vliv měly tyto skutečnosti na výši ukládané pokuty a z jakých důvodů měl správní úřad za to, že není na místě diferencovat výši pokuty u jednotlivých provozovatelů vysílání. Soud proto dospěl ve shodě s žalobci k závěru, že proti takto uložené pokutě je obrana velmi obtížná, ne–li nemožná a dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí žalované

pokračování 19 1 1 C a 364/2009

je v této části nepřezkoumatelné, což způsobuje vadu napadeného rozhodnutí, která způsobuje jeho nezákonnost.

Dalším, neméně podstatným důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, bylo zjištění soudu, že žalobou napadeným rozhodnutím uložené pokuty byly všem žalobcům uloženy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo.

Městský soud v Praze se zabýval z úřední povinnosti otázkou prekluze práva na uložení pokuty za předmětný správní delikt. V této souvislosti především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (například nález ze dne 5.2.2009, sp.zn.: II. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26.2.2009, sp.zn.: I. ÚS 1169/07, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu ustanovení § 75 s.ř.s. přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Na judikaturu Ústavního soudu následně navázal ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 2.4.2009, č.j.: 1 Afs 145/2008 - 135, publikovaného pod č. 1851/2009 ve Sbírce rozhodnutí NSS, shrnul, že pokud by správní soudy nepřihlížely k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň (v daném případě se jednalo o daňové řízení) jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavním posláním, kterým je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.4.2010, č.j.: 7 As 11/2020 –

, počátek běhu prekluzívní lhůty je dán 134, rovněž dostupného na www.nsssoud.czokamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového. Obdobně i Ústavní soud

, dospěl v nálezu ze dne 11.1.2010, sp.zn. IV ÚS 946/98, dostupném na www.nalus.czk závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, ale není možno odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejího zasedání, když počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt („kdy se dozvěděl“) se upíná k datu, kdy došlo k oznámení určitého a věrohodného obsahu, či k datu kontroly, při níž bylo porušení zákona zjištěno. Okamžikem počátku běhu prekluzívní lhůty tak není ani zasedání Rady jako kolektivního orgánu, ani oznámení o zahájení správního řízení, neboť tomu musí vždy předcházet určitá skutečnost, z níž vyplývá důvodné podezření, že k porušení došlo. Předmětná jednoroční subjektivní lhůta podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání začíná běžet v okamžiku, kdy správní úřad provede úvodní posouzení vlastního či cizího podnětu k zahájení řízení, to znamená tehdy, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního úřadu či jeho pracovníků o porušení zákona (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2008, č.j.: 9 As 42/2008 – 98, dostupný na www.nssoud.cz).

Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě všech žalobců je okamžikem počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty podle

pokračování 20 1 1 C a 364/2009

ustanovení § 61 odst.1 zákona o vysílání den vypracování zprávy analytického odboru, tj. den 9.10.2008, kdy byly skutkové okolnosti, rozhodné pro uložení pokuty, analyzovány a přesně popsány ve formě, která byla následně beze změn převzata do výroku napadeného rozhodnutí.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti“ interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání správního deliktu musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2010, č.j.: 7 As 41/2010 – 66). V tomto směru lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 15.12.2005, č.j.: 3 As 57/2004 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání deliktu musí rozhodnutí o deliktu nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti je, že správní orgán nemůže řízení o deliktu zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, kdy okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala.

Žalobou napadené rozhodnutí sice bylo vydáno dne 16.6.2009, ale vypraveno bylo správním úřadem až v měsíci říjnu 2009 a doručeno bylo účastníkům řízení vždy až po datu 9.10.2009, kdy uplynula jednoroční prekluzívní lhůta pro uložení pokuty. Proto městský soud konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť jím byla žalobcům uložena pokuta za správní delikt po uplynutí zákonné subjektivní prekluzívní lhůty.

Na základě výše uvedeného odůvodnění soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu úřadu (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.). Správní úřad je právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobci byli ve věci samé úspěšní, proto jim přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobci zaplacené soudní poplatky z podané žaloby v celkové částce 30.000,- Kč a odměnu právního zástupce žalobce JUDr.Vladimíra Kroupy, advokáta, a jeho hotové výdaje. Mimosmluvní odměna v daném případě činí celkem třicet úkonů právní služby po 2.100,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby v každé z patnácti jednotlivých podaných žalob) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst.1 vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, třicetkrát režijní paušál po 300,- Kč za náhradu hotových výdajů zástupce žalobce podle ustanovení § 13 odst.3 advokátního tarifu, dále jeden úkon právní služby v částce 2.100,- Kč a jeden paušál v částce 300,- Kč za účast u jednání soudu dne 20.9.2010 ve věci sp.zn. 11 Ca 364/2009 před spojením věcí a konečně jeden úkon právní služby se zvýšením za spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí (ústní jednání u soudu dne 21.9.2010) v částce 3.150,- Kč a režijní paušál v částce 300,- Kč. Celková výše nákladů právního zastoupení žalobců tak činí 77.850,- Kč. K této částce přísluší zástupci žalobci dále 20% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení v částce 15.570,- Kč podle vyhlášky č. 110/2004 Sb. a zákona č. 237/2004 Sb., neboť právní zástupce žalobců je podle předloženého osvědčení plátcem DPH. Celková výše přiznaných nákladů řízení tedy činí 123.420,-Kč.

pokračování 21 1 1 C a 364/2009

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 21.září 2010

JUDr. Hana Veberová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru