Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ca 345/2008 - 39Rozsudek MSPH ze dne 25.01.2011


přidejte vlastní popisek

11 Ca 345/2008 - 39

ČESKA REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: T. T. T. H., v řízení zastoupena Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8 proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie se sídlem Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.9.2008, čj: CPR-10252-1/ČJ-2008-9CPR-V221

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 26.9.2008 pod čj: CPR-10252-1/ČJ-2008-9CPR-V221 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7.760,-Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr.Jiřího Hladíka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26.9.2008, kterým žalovaný změnil část prvostupňového rozhodnutí, když uvedl, že paní T. T. T. H. se podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 v souběhu s ustanovením § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR a o z měně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců) ukládá správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze jmenované uložit vstup na území České republiky, se

pokračování 2 11 Ca 345/2008

stanoví na jeden rok. Tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Ve zbylé části odvolání zamítl a další výroky napadeného rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké police Brno ze dne 5.5.2008, č.j. CPBR-256-26/TČ-2008-61PB-SV bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území stanovenou na dva roky ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Doba k vycestování cizinky byla stanovena do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a v případě zajištění do 15 dnů od ukončení zajištění. Podle § 120 a) odst. 1 zákona o pobytu cizinců neshledal prvostupňový orgán důvody znemožňující vycestování cizinky pod § 179 zákona o pobytu cizinců.

V podané žalobě žalobkyně namítala, že výrok, kterým byla stanovena doba platnosti rozhodnutí je v rozporu se zákonem. Žalovaný přerušuje do budoucna platnost rozhodnutí a nezákonně spojuje platnost s vykonatelností, aniž by zákon výslovně správnímu orgánu umožňoval platnost rozhodnutí, resp. dobu, po níž nelze umožnit cizinci vstup na území ČR, takto přerušit. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že z § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců lze jednoznačně dovodit, že doba po níž nelze cizinci umožnit vstup na území je spojena s dobou platnosti rozhodnutí. Do doby platnosti může správní orgán zasáhnout pouze v souladu s ustanovením § 101 správního řádu formou nového rozhodnutí po provedeném novém řízení a to po právní moci původního rozhodnutí. Dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, nelze dle žalobkyně přerušit. Správní orgán je oprávněn stanovit pouze délku trvání této doby platnosti.

Ve druhé námitce žalobkyně vytkla žalované mu způsob aplikace ustanovení § 119 odst. 1 a § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, když jsou jednotlivé skutkové podstaty definující důvody pro uložení správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 zákona fakticky aplikovány tak, že pro porušení jedné z nich je správním orgánem automaticky aplikováno ustanovení § 119 odst. 2 tohoto zákona „z důvodu narušení veřejného pořádku“ argumentačně vyvedeno tak, že naplnění jakékoli skutkové podstaty prvně uvedeného ustanovení (v tomto případě § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců) lze podřadit pod všeobjímající ustanovení § 119 odst. 2 písm. b) za užití § 119 odst. 1 písm. bod 2 zákona. V praxi tak občané třetích zemí, kteří nejsou rodinnými příslušníky občana Evropské unie, jsou ohroženi zákazem pobytu nižšího rozsahu, než rodinní příslušníci, u nichž správnímu úřadu „nezbývá“ než užít vždy jen § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona za současně splněné podmínky § 119

odst. 2 písm. b) zákona. Je ale zřejmé, že správní vyhoštění bylo účastnici uloženo za pobyt bez víza a nikoli za závažné narušení veřejného pořádku. Při takto zvoleném aplikačním postupu považuje jednotlivá ustanovení § 119 odst. 1 písm. a-c) za zbytečná, neboť žalovaný v každém případě jednání spadající pod tyto skutkové podstaty označí za závažné narušení veřejného pořádku a správní vyhoštění uloží. Poznamenala, že z dokazování nevyplynulo nic, co by svědčilo závažnému narušení veřejného pořádku ze strany žalobkyně, natož pak legalizace pobytu „účelovým uzavřením manželství“. Žalobkyně ale nemůže být postihována za to, že nevyvrátila názor správního úřadu o účelovém uzavření jejího manželství. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno z moci úřední, měla důkazy na podporu svých spekulací vyhledat správní orgán, který řízení vede.

Ve třetí námitce namítla žalobkyně nezákonnost rozhodnutí, pokud žalovaný uvedl, že zamítnutí žádosti o trvalý pobyt znamená pravomocné ukončení pobytu ve smyslu § 87y zákona o pobytu cizinců. Poukazuje na to, že žalobkyni žádný pobyt ukončen nebyl, neboť jí dosud nebyl ani povolen nebo zakázán. Žalobkyně zde byla pouze na základě § 87y cizineckého zákona oprávněna pobývat po zákonem danou dobu. Fakt, že se tento pobytový

pokračování 3 11 Ca 345/2008

režim považuje za pobyt přechodný, nic nemění na tom, že žádný přechodný pobyt povolen nebyl a že se jedná jen o oprávnění k pobytu. Upozornila na nutnost výkladu ustanovení § 87y v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29.4.2004,

kde je v článku 10 odst.1 výslovně uvedena povinnost členského státu vydat rodinnému příslušníkovi občana EU osvědčení o podání žádosti, přičemž zde není uvedeno nic o opakované žádosti a ukončení pobytu. Vydání pobytového povolení pro rodinné příslušníky je jejich právem, které jim přiznává přímo článek 14 Směrnice. V případě nesplnění povinnosti registrace cizince ve smyslu článku 9 odst. 3 Směrnice vztahující se k ustanovení § 87y cizineckého zákona může takový cizinec podléhat jen sankcím, které jsou svou povahou přiměřené a nediskriminační. Žalobkyně dovozuje, že má právo na pobyt ve smyslu článku 14 Směrnice.

Žalobkyně vytýká také žalovanému, že jí byla uložena povinnost vycestovat na základě výjezdního příkazu, neboť vycestovat je cizinec povinen jen na základě konkrétního rozhodnutí, které by takovou povinnost ukládalo výslovně a výjezdní příkaz je ve smyslu ustanovení § 50 zákona o pobytu cizinců „doklad“.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně čeká dítě, které bude mít po jejím manželovi české státní občanství, je nepochybné, že správní vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého života a navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě k prvé námitce uvedl, že prvostupňový správní orgán stanovil ve výroku rozhodnutí dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Současně uvedl zákonná ustanovení, dle kterých je rozhodnutí nevykonatelné a stanovená doba neběží. Žalovaný následně změnil výrok tak, že počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, nelze vázat na pevný okamžik nabytí právní moci, nýbrž je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Upozornil na změnu v zákoně provedenou zákonem č. 428/2005 Sb., s tím, že dle dřívější právní úpravy doba, po kterou byl cizinci omezen vstup na území, počínala běžet okamžikem vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, tj. ještě za jeho pobytu na území. Docházelo tak k neodůvodněnému zkracování doby takového omezení ještě před jeho realizací. Po novele není doba, po kterou

nelze cizinci umožnit vstup na území, vázána na platnost či právní moc rozhodnutí, ale na jeho vykonatelnost. Rozhodnutí o správním vyhoštění je zásadně vykonatelné dnem, kdy uplyne lhůta ke splnění povinnosti, tj. v tomto případě dnem, který byl správním orgánem cizince stanoven k vycestování z území České republiky.

S námitkou žalobkyně a automatické aplikaci ustanovení § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců pro rodinné příslušníky občanů Evropské unie při jakémkoli porušení zákona se žalovaný neztotožnil, neboť naplnění podmínek pro uložení vyhoštění je vždy posuzováno individuálně. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně svým jednáním, a to konkrétné účelovým uváděním nepravdivých informací s cílem ovlivnit rozhodování správního orgánu v otázce žádosti o udělení trvalého pobytu a nerespektováním uděleného výjezdního příkazu, naplnila obsah pojmu „nežádoucí jednání“ a že účelovost sňatku žalobkyně s panem O. L. byla dostatečně prokázána v rámci řízení ve věci žádosti o povolení k trvalému pobytu.

K námitce, že nalézací správní orgán nesprávně posoudil zamítnutí žádosti žalobkyně o trvalý pobyt jako pravomocné ukončení pobytu ve smyslu § 87y zákona o pobytu cizinců uvedl, že žalobkyně do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti o povolení k trvalému pobytu pobývala na území České republiky v souladu s ustanovením § 87y zákona o pobytu cizinců. Okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti dle § 87k odst. 1 písm. c)

pokračování 4 11 Ca 345/2008

zákona o pobytu cizinců s tím, že žalobkyně uzavřela manželství s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zaniklo její oprávnění k pobytu a byl jí vydán výjezdní příkaz s platností od 10.12.2007 do 8.1.2008. Tento úkon byl učiněn v souladu se zákonem.

K námitce žalobkyně, že není v zákoně upravena povinnost cizince vycestovat na základě výjezdního příkazu, ale pouze na základě konkrétního rozhodnutí, odkázal žalovaný na ustanovení § 50 zákona o pobytu cizinců s tím, že výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná v provedení neodkladných úkonů a k vycestování z území. Zákon přímo stanoví, že tento výjezdní příkaz je doklad, který cizince opravňuje k přechodnému pobytu a k jeho vycestování. Žalobkyně byla při jeho převzetí poučena o povinnosti vycestovat z území České republiky v době do 8.1.2008.

K námitce žalobkyně, že správním vyhoštěním bude nepřiměřeně zasaženo do jejího soukromého a rodinného života a to z důvodu, že je v současné době (tedy v době rozhodování správního orgánu) gravidní, bylo přihlédnuto v rámci odvolacího řízení a změněna doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, na dobu jednoho roku.

Soud vyzval účastníky řízení k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez jednání a vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se k zamýšlenému postupu nevyjádřil, rozhodl soud bez nařízení jednání.

Ze správního spisu, který soudu předložil žalovaný správní úřad, soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Dne 9.1.2008 zahájil se žalobkyní Inspektorát cizinecké policie Brno řízení ve věci správního vyhoštění, když se žalobkyně dostavila na úřad z důvodu podání žádosti o vízum. Z lustračních evidencích bylo zjištěno, že žalovaná měla udělen výjezdní příkaz s vystavenou platností od 10.12.2007 do 8.1.2008. Téhož dne byl s cizinkou sepsán protokol o podání vysvětlení, do kterého uvedla, že z České republiky nevycestovala, protože si myslela, že má stále vedeno řízení o trvalém pobytu a vízum jí bude opět prodlouženo a rovněž nevěděla, že její vízum, je již výjezdní příkaz, jelikož o této skutečnosti nebyla poučena. Za překážku k vycestování považuje zájem na společném soužití s manželem. Závěrem vypověděla, že po poučení správním orgánem si je vědoma, že jí bude vystaven výjezdní příkaz, v rámci jehož platnosti musí z území České republiky odcestovat.

Dne 30.1.2008 bylo vydáno závazné stanovisko k možnosti vycestování cizinky z území České republiky se závěrem, že vycestování žalobkyně je možné.

Dne 5.5.2008 vydal prvostupňový orgán policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizinky z území České republiky, neboť pobývá na území České republiky bez víza, ač k tomu není oprávněna a závažný způsobem narušuje veřejný pořádek. Správní orgán dovodil, že cizinka nesplňuje ani jednu z podmínek uvedených v § 18 zákona o pobytu cizinců, které by jí opravňovaly k pobytu na území bez víza a v dalším jednání, tj. nejenom na území ČR legalizovat pobyt zneužitím uzavření účelového manželství, ale také získat povolení k pobytu pro rodinného příslušníka občana Evropské unie, jak je zřejmé z podané žádosti o pobyt pro jmenovanou cizinku. Účelovost sňatku žalobkyně s panem L. dovodil správní orgán zejména s žádostí o trvalý pobyt a z rozhodnutí správního orgánu v této věci ze dne 17.5.2007. Toto rozhodnutí nabylo právní moci. K jednáním cizinky tak ze správního orgánu dochází k závažnému porušení veřejného pořádku a proto bylo vydáno rozhodnutí o správním

pokračování 5 11 Ca 345/2008

vyhoštění. Správní orgán také stanovil dobu, na kterou se cizinci zakazuje vstup na území České republiky ve střední části zákonného rozpětí s tím, že tato doba neběží, je-li rozhodnutí nevykonatelné z důvodů uvedených v zákoně o pobytu cizinců a o azylu.

O odvolání žalobkyně rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, když prvostupňové rozhodnutí změnil, takže uložil správní vyhoštění s tím, že dobu, po kterou nelze jmenované umožnit vstup na území České republiky, stanovil na jeden rok. Ve zbylé části odvolání zamítl a další výroky potvrdil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela koresponduje skutečnostem uváděným ve vyjádření žalovaného k podané žalobě.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpis – dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle ustanovení § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném v době rozhodování správních orgánů, se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Doba vycestování z území se nestanoví, pokud je cizinec zajištěn za účelem správního vyhoštění. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. Je-li důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek nebo bezpečnost smluvních států, informuje policie cizince o skutečnosti, že požádá o zařazení záznamu k jeho osobě do informačního systému smluvních států a poučí tohoto cizince o důsledcích tohoto opatření.

Žalobou napadeným rozhodnutím bylo odvolacím správním úřadem částečně změněno rozhodnutí Policie České Republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké police Brno ze dne 5.5.2008, č.j. CPBR-256-26/TČ-2008-61PB-SV, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území stanovenou na dva roky ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Doba k vycestování cizinky byla stanovena do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a v případě zajištění do 15 dnů od ukončení zajištění. Změna spočívala v tom, že žalovaný zkrátil sodu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území ČR na 1 rok a určil, že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Ve zbytku odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí potvrdil.

Předmětem posouzení je vzhledem k vznesené námitce především otázka, zda zákon o pobytu cizinců umožňuje přerušit běh „doby, po kterou nelze umožnit vstup na území“ na dobu, kdy probíhalo řízení o udělení mezinárodní ochrany cizinci, tedy zda má odklad vykonatelnosti vliv na běh lhůty po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území.

Správní úřad prvého stupně k řešení této otázky v odůvodnění rozhodnutí o uložení správního vyhoštění žalobci uvedl, že doba, po kterou nelze umožnit vstup cizince na území České republiky neběží po dobu, kdy toto rozhodnutí nelze vykonat podle § 119 odst. 5 a odst. 6, § 119a odst. 4, § 172 odst. 3 a § 179 zákona o pobytu cizinců a § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů. V napadeném rozhodnutí žalovaný neshledal nezákonnost výroku v prvostupňovém rozhodnutí, když uvedl, že počátek doby, po

pokračování 6 11 Ca 345/2008

kterou nelze umožnit vstup cizince na území České republiky, nelze vázat na pevný okamžik nabytí právní moci.

K argumentaci žalovaného, že zákonem č. 428/2005 Sb. byla od 24.11.2005 upravena vykonatelnost rozhodnutí, že v důsledku této úpravy došlo ke změně počítání doby správního vyhoštění, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí a počíná běžet nejpozději uplynutím lhůty stanovené k vycestování cizince a že lhůty neběží, je-li rozhodnutí nevykonatelné, konstatuje soud, že tyto závěry, které na základě novely ustanovení § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců učinil žalovaný, z novelizovaného ustanovení dovodit nelze. Rozhodnutí o správním vyhoštění obsahuje několik výroků – zejména je rozhodnuto o tom, že se správní vyhoštění ukládá, je stanovena doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území a povinnost vycestovat v určité lhůtě. Pokud jde o otázku vykonatelnosti, poukazuje soud na to, že vykonatelnost se vztahuje dle právní úpravy provedené zákonem o pobytu cizinců pouze k povinnosti vycestovat. Zákon o pobytu cizinců v § 118 odst. 1 věta druhá ukládá policii, aby v rozhodnutí stanovila dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Z žádného zákonného ustanovení ale nevyplývá oprávnění policie stanovit počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, resp. oprávnění stanovit, že běh této doby se odvíjí od vykonatelného rozhodnutí. Toto oprávnění by muselo být výslovně v zákoně uvedeno tak, že by zákon vázal běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, na vykonatelnost rozhodnutí. Takto ale úprava provedena není.

Bylo by možné připustit výklad, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, je vázána na vykonatelnost rozhodnutí, protože jinak rozhodnutí o správním vyhoštění postrádá smysl. Lze však připustit i výklad, že vykonatelnost se vztahuje pouze k povinnosti opustit území, když výslovně ze zákona nevyplývá povinnost stanovit počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území.

Městský soud v Praze při přezkoumání důvodnosti námitky žalobkyně, ve které vytýká správním orgánům, že bez zákonné opory rozhodly o podmíněnosti běhu lhůty, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území republiky, s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného zejména v rozsudku ze dne

15.12.2009, č.j. 8 As 59/2009-95 nebo i v rozsudcích ze dne 30.7.2009, č.j. 2 As 65/2009-69 a ze dne 25.4.2008, č.j. 4 As 24/2008-77, dostupné na www.nssoud.cz. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší správní soud uložil městskému soudu, aby se zabýval otázkou, zda jím přijatý výklad daného ustanovení, primárně zaměřeného na ochranu práv vyhoštěného cizince, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, nemíří nepřípustně v neprospěch stěžovatele. Vytkl městskému soudu, že jeho výklad učiněný vrozsudku, který byl přezkoumáván citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2009, č.j. 8 As 59/2009 – 100, by totiž vedl k závěru, že se běh doby, po kterou nelze umožnit vstup na území, staví po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, přestože takový závěr z daného ustanovení prima facie nevyplývá.

Citovanou novelou zákona byla původní věta druhá „Doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, je stanovena dobou platnosti rozhodnutí“ nahrazena větou „Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince." Z této změny však nevyplývá, že by mohlo dojít k přerušení běhu doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR. Naopak správní orgány, které uvedenou dobu v rozhodnutí stanoví, jsou nadále vázány ustanoveními zákona o pobytu cizinců a je jejich povinností, aby své závěry učiněné v rozhodnutí odůvodnily příslušnými zákonnými

pokračování 7 11 Ca 345/2008

ustanoveními. Stejnou povinnost měl i žalovaný, který rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění.

Vzhledem k tomu, že žalovaný, ani prvostupňový správní úřad řádně neodůvodnili, na základě jakého konkrétního právního ustanovení dospěli k závěru, že doba, po kterou cizinci nebyl umožněn vstup na území, je vázána na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, je třeba napadené rozhodnutí v této části považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kriteria. S přerušením lhůty zákon o pobytu cizinců v žádném svém ustanovení nepočítá a názor žalovaného tak nemá oporu v ustanovení zákona.

Další námitky ale soud důvodnými neshledal. Žalovaný správně k námitce žalobkyně ohledně automatické aplikace ustanovení § 119 odst. 2 písm.b) zákona o pobytu cizinců pro rodinné příslušníky občanů Evropské unie uvedl, že naplnění podmínek je nutno posuzovat individuálně. V daném případě bylo zjištěno, že již v řízení o udělení trvalého pobytu cizinka účelově uváděla nepravdivé informace, následně pak nerespektovala udělený výjezdní příkaz a právě tímto svým jednáním závažně narušila veřejný pořádek. K námitce žalobkyně, že jí bylo vyhoštění uloženo za pobyt bez víza a nikoli za závažné narušení veřejného pořádku, soud konstatuje, že pojem závažného narušení veřejného pořádku skutečně není v právním řádu ČR dosud jednoznačně definován, jak ostatně uvedl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16.5.2007, č.j. 2 As 78/2006 – 64, dostupný na www.nssoud.cz , který ale současně odkázal na vymezení tohoto pojmu tak, jak jej učinil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21.9.2006, sp. zn. 11 Ca 50/2006, když uvedl, že veřejným pořádkem se rozumí soustava pravidel chování, která jsou obsažena v právních předpisech, ale i pravidel, která v právních předpisech obsažena nejsou, jestliže jejich zachovávání je podle obecného názoru lidí v určitém místě a čase nezbytnou podmínkou pokojného stavu (např. základní pravidla slušnosti, morálky, respektování práv druhých). Dosáhne-li určité jednání takové intenzity, že je lze kvalifikovat jako porušení či obcházení zákona, je nutno považovat je za porušení veřejného pořádku závažným způsobem Nemusí jít přitom pouze o jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu.

Vzhledem k tomu, že pojem narušení veřejného pořádku právní předpis nedefinuje, je na správním orgánu, aby jej ve správním rozhodnutí vymezil a přesvědčivě zdůvodnil, proč se domnívá, že k závažnému narušení veřejného pořádku došlo. Žalobkyně sice tvrdí, že nic nenasvědčuje závažnému narušení veřejného pořádku, natož pak legalizac ipobytu účelovým uzavřením manželství a že své spekulace měl prokázat správní orgán a nikoli žalobkyně. Oba správní orgány při posouzení, zda žalobkyně porušila závažným způsobem veřejný pořádek, vyšly z závěrů pravomocného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o trvalý pobyt z důvodu, že žalobkyně manželství s O. L. uzavřela účelově s cílem obejít zákon a zohlednily i další chování žalobkyně, když nerespektovala vydaný výjezdní příkaz. Žalobkyně popsaným jednáním dala najevo neúctu k platnému právu České republiky, čímž naplnila podmínku stanovenou v ust. § 119 odst. 2 písm.b) zákona o pobytu cizinců, narušení veřejného pořádku závažným způsobem.

Stejně tak soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně ohledně nesprávného posouzení zamítnutí žádosti cizinky o trvalý pobyt jako pravomocné ukončení pobytu ve smyslu § 87y zákona o pobytu cizinců, neboť žalovaný postupoval zcela v souladu s tímto ustanovením, podle kterého rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie, je oprávněn

pokračování 8 11 Ca 345/2008

pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti; po tuto dobu se jeho pobyt na území považuje za pobyt přechodný.

Pokud tedy skončilo pravomocně řízení o žádosti žalobkyně o trvalý pobyt zamítnutím této žádosti, posoudily správní orgány správně, že tímto okamžikem žalobkyni zaniklo oprávnění k pobytu a výjezdní příkaz, který jí byl následně vydán, byl vydán také v souladu se zákonem, konkrétně ustanovením § 50 zákona o pobytu cizinců a žalobkyně byla povinna se jím řídit a z území České republiky vycestovat. Žalobkyně se po ukončení řízení o povolení k trvalému pobytu na území zdržovala bez oprávnění k pobytu a udělením výjezdního příkazu jí bylo umožněno na území ČR pobývat po přechodnou dobu do 8.1.2008 s tím, že byla poučena o tom, že má z území vycestovat. Pokud tak neučinila ve stanovené lhůtě, vyvolala obavu, že bez rozhodnutí o vyhoštění z území nevycestuje.

Ani odkaz žalobkyně na směrnici Evropského parlamentu a Rady ES2004/38/ES ze dne 29.4.2004 není případný, neboť je nutno v každém konkrétním případě zohlednit při povolování pobytu na území státu posoudit okolnosti individuálního případu. Žalobkyně prokazatelně zneužila právo spojené s institutem manželství a toto její jednání je považováno za újmu společnosti.

Protože Městský soud v Praze shledal žalobu částečně důvodnou, postupoval podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. a žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a podle odstavce 4 téhož právního ustanovení vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným Městským soudem v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Na žalovaném správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval odvoláním žalobkyně proti vydanému rozhodnutí o vyhoštění a s ohledem na výše uvedené se vypořádal se skutkovými a právními závěry prvoinstančního správního úřadu se zřetelem na právní názory, týkající přerušení běhu doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR tak, jak byly vyjádřeny v odůvodnění tohoto rozsudku a své závěry znovu zohlednil při posouzení všech odvolacích námitek žalobkyně.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, proto jí přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobkyní zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 2.000,-Kč a náklady právního zastoupení žalobce, které tvoří odměna Mgr.Jiřího Hladíka, advokáta, za dva úkony právní služby po 2.100,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst.1 vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dvakrát režijní paušál po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst.3 advokátního tarifu. Dále byla jako součást odměny zástupce žalobce přiznána 20% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení v částce 960,- Kč podle vyhlášky č. 110/2004 Sb. a zákona č. 237/2004 Sb., neboť právní zástupce žalobce je dle předloženého osvědčení plátcem DPH. Celková výše přiznaných nákladů řízení činí 7.760,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám právního zástupce žalobkyně v třicetidenní lhůtě k plnění.

pokračování 9 11 Ca 345/2008

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 25. ledna 2011

JUDr. Hana V e b e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru