Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ca 277/2008 - 28Rozsudek MSPH ze dne 29.07.2010


přidejte vlastní popisek


11 Ca 277/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: Mikrotechna, s.r.o., se sídlem Barrandova 409, Praha 4, zastoupen JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Národní 43, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl.m.Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.6.2008, č.j. 9060/08-1500-100146,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17.6.2008, č.j. 9060/08-1500-100146, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru na penále na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1.1. do 31.12.1999, vydanému Finančním úřadem v Praze-Modřanech dne 12.3.2008, č.j. 36744/08/012914/7428. Žalobce v podané žalobě uvedl, že na základě daňové kontroly vydal Finanční úřad v Praze-Modřanech dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za rok 1999 na částku XXX,- Kč. Dne 12.3.2008 Finanční úřad v Praze-Modřanech vystavil platební výměr na daňové penále za období od 30.6.2000 do 10.11.2003 v celkové výši YYY,- Kč. Odvolání, které žalobce proti výměru na daňové penále podal, bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je postaveno na extenzívním výkladu, který je v daňovém řízení nepřípustný. Napadeným rozhodnutím došlo k vyměření penále na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999, k prodlení s placením daně došlo tím, že finanční úřad vydal dne 23.10.2003 dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob, daňový subjekt sice dodatečně doměřenou daň za rok 1999 bez zbytečného odkladu zaplatil dne 10.11.2003, avšak po lhůtě její splatnosti, čímž se dostal do prodlení. Již při vydání dodatečného platebního výměru došlo k nesprávnému posouzení právní otázky a nedovolenému užití extenzívního výkladu, daňový subjekt podal v této věci ústavní stížnost, která je před Ústavním soudem ČR vedena pod č.j. II. ÚS 443/08, na užití nesprávného výkladu je pak nepřímo postaveno i napadené rozhodnutí. Šlo o výklad pojmu „subjekty, které se účastní přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole či jmění jiného subjektu“. Žalobce poukázal na znění ustanovení § 23 odst. 7 a § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů s tím, že výkladem, užitým finančním úřadem, dochází ke smazání rozdílu mezi ekonomickým a personálním propojením v případech, kdy se jedna osoba podílí přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole nebo kapitálu druhé osoby, s případem, kdy se shodné právnické nebo fyzické osoby přímo nebo nepřímo podílejí na vedení, kontrole nebo jmění obou osob. Nabízí se otázka, z jakého důvodu definoval zákonodárce alternativy ekonomického spojení v § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, když, jak vyplývá z výkladu finančního úřadu, jde o totožné případy ekonomického a personálního propojení. Buď jde o omyl nebo o záměr zákonodárce. Jde-li o omyl a není-li rozdílu mezi alternativami uvedenými v § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, pak je alternativa, kdy je upraveno, že se shodné právnické nebo fyzické osoby přímo nebo nepřímo podílejí na vedení, kontrole nebo jmění obou osob, je zavádějící a užitím takového výkladu dochází k porušení zásady předvídatelnosti a jednoznačnosti zákona, která vyplývá z článku 2 protokolu číslo 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv. Pokud jde o záměr zákonodárce, je třeba posoudit záměr zákonodárce spočívající v tom, že v ustanovení § 25 odst. 1 písm. w) je uvedena jako podmínka užití tohoto ustanovení pouze existence způsobu ekonomického a personálního spojení pro případ, kdy se jedna osoba podílí přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole nebo kapitálu druhé osoby. Pokud zákonodárce jako podmínku užití tohoto ustanovení neuvedl existenci ekonomického a personálního spojení podle alternativy uvedené v § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů na případ, kdy se shodné právnické nebo fyzické osoby přímo nebo nepřímo podílejí na vedení, kontrole nebo jmění obou osob, vyloučil tak, aby se toto ustanovení na tento způsob spojení vztahovaly, proto nemůže být na takový způsob spojení vztaženo toto ustanovení na základě výkladu finančního úřadu. Pokud finanční úřad přesto zaměňuje obě alternativy, dochází takovou aplikací k porušení zásady předvídatelnosti a jednoznačnosti zákona. Žalobce dále poukázal na novelu zákona o daních z příjmů, jež byla provedena zákonem č. 438/2003 Sb., kterým byl termín „přímá nebo nepřímá účast věřitele na vedení dlužníka“ nahrazen termínem „spojené osoby“, který je definován a novelizován v § 23 odst. 7 tohoto zákona, které rozeznává dvě formy jiného spojení. Pak lze znění ustanovení § 25 odst. 1 písm. w) zákona platného v době, kdy žalobce uzavřel smlouvy o půjčce, nutno považovat za znění, kde došlo k formulační nepřesnosti, která však nemohla být daňovým subjektům známa a nemůže tak jít k jejich tíží. Sama novelizace je důkazem o tom, že norma v době, kdy se jí daňový subjekt řídil, byla nesprávně formulována. Na podporu svého tvrzení žalobce předložil usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16.5.2007 sp. zn. 2 Afs 165/2006, kde je otázka nepřípustnosti extenzívního výkladu ustanovení § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů podrobně rozebrána. Ze všech těchto důvodů navrhl žalobce, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí finančního úřadu jako orgánu prvostupňového, zrušil, současně požádal o přiznání odkladného účinku.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě popsal dosavadní průběh správního řízení s tím, že platebním výměrem na penále byl sdělen žalobci předpis penále za pozdní úhradu daně z příjmů právnických osob v souladu s ustanovením § 63 zákona o správě daní a poplatků ve znění platném k 31.12.2006. Žalobní námitky vznesené ve věci penále na dani z příjmů právnických osob za rok 1999 nelze akceptovat, protože se týkají vyměření penalizované daně a jako takové byly uplatněny v rámci jiného řízení, když rozhodnutí ve věci dodatečného doměření daně bylo předmětem řízení u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 9 Ca 239/2004, rozsudkem ze dne 17.5.2006 byla žaloba zamítnuta, zamítnuta byla i kasační stížnost, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19.12.2007 č.j. 7 Afs 186/2006-96. Žalovaný dále uvedl, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15.9.2008 bylo penále na dani z příjmů právnických osob za rok 1999 částečně prominuto, když z celkové částky XXX,- Kč byly prominuty ZZZ,- Kč. Žalovaný navrhl zamítnutí podané žaloby.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí na základě námitek v žalobě uvedených, neboť jejich rozsahem je soud vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s“), po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodl soud bez nařízení jednání, když účastníci řízení k výzvě soudu nevyslovili s takovýmto postupem výslovný nesouhlas, má se tedy za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

Z obsahu správního spisu je zřejmé, že platebním výměrem na daňové penále ze dne 12.3.2008 Finanční úřad v Praze-Modřanech sdělil žalobci předpis penále za prodlení úhrady daně z příjmů právnických osob za rok 1999 ve výši YYY,- Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal žalobce odvolání, ve kterém argumentoval v podstatě shodně jako v posléze podané žalobě. O tomto odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání se zamítá. V odůvodnění žalovaný správní orgán odkázal na znění ustanovení § 63 odst. 1 až odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve znění platném k 31.12.2006 s tím, že podle § 63 odst. 4 tohoto zákona je penále splatné dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění, předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníku platebním výměrem, které je deklaratorním rozhodnutím, kterým správce daně pouze sděluje skutečnost, že k datu, uvedenému v platebním výměru, u něho evidoval penále, a to v částce, jež je v platebním výměru uvedena. Dále uvedl, že v rámci odvolacího řízení týkajícího se platebního výměru na daňové penále nelze přezkoumávat skutečnosti související s výši daňové povinnosti, jejíž pozdní úhrada je penalizována. Námitky směřující proti daňové povinnosti lze uplatnit v rámci zákonem přípustných opravných prostředků, čehož daňový subjekt využil, a to jak formou odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, tak následně i formou žaloby a kasační stížnosti. Protože nedošlo ke změně či zrušení penalizované daňové povinnosti, lze pouze zopakovat, že správce daně sdělil daňovému subjektu odvoláním napadeným rozhodnutím předpis penále v souladu se zákonem.

Ve správním spise je dále založeno rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15.9.2008 č.j. 39/32498/2008-391, kterým bylo rozhodnuto tak, že žádosti žalobce o prominutí příslušenství daně z příjmů právnických osob za rok 1999 se částečně vyhovuje tak, že se promíjí částka ZZZ,- Kč.

Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru, kterým bylo žalobci předepsáno penále za pozdní úhradu daně z příjmů právnických osob za rok 1999.

Podle § 63 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném do 31.12.2006 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti. Podle § 63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků je penále splatné dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění. Předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. Penále uvedené v platebním výměru je splatné v náhradní lhůtě 15 dnů ode dne doručení platebního výměru, pokud nebylo již uhrazeno.

Žalovaný správní orgán při vydání žalobou napadeného rozhodnutí a Finanční úřad v Praze-Modřanech při vydání platebního výměru na daňové penále ze dne 12.3.2008 postupovaly podle uvedeného ustanovení § 63 zákona o správě daní a poplatků. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že v případě, že daňový subjekt neuhradí daň ve lhůtě její splatnosti, ocitá se v prodlení a je povinen hradit penále, které podle § 58 zákona o správě daní a poplatků je příslušenstvím daně a sleduje osud daně. Z uvedených ustanovení vyplývá, že důvodem pro předepsání daňového penále je zjištění finančního orgánu, že daňový subjekt se ocitl v prodlení s platbou daně, tedy zjištění, že daňový subjekt uhradil daň po uplynutí její splatnosti. Ve vztahu ke splnění zákonem stanovených podmínek pro předepsání penále žalobce žádné konkrétní námitky neuplatnil, pouze konstatoval, že daň dodatečně doměřenou za rok 1999 uhradil bez zbytečného odkladu, avšak po lhůtě její splatnosti, čímž se dostal do prodlení.

Ustanovení § 23 odst. 7 a § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů nebylo v průběhu správního řízení, jehož výsledkem bylo vydání žalobou napadené rozhodnutí, aplikováno, z tohoto důvodu se ani finanční úřad, ani žalovaný správní orgán jako orgán odvolací, nemohly dopustit extenzívního výkladu těchto ustanovení, resp. nesprávného posouzení právní otázky, jak žalobce v podané žalobě namítal. Uvedené správní orgány neporušily ani článek 2 protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv, neboť z obsahu podané žaloby je patrno, že porušení uvedeného ustanovení dovozuje žalobce z jím tvrzeného nesprávného výkladu uvedených právních ustanovení zákona o daních z příjmů. Je zřejmé, že otázka správnosti či nesprávnosti výkladu ustanovení § 23 odst. 7 a § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů byla předmětem posouzení v řízení, které řízení v této věci u finančních orgánů předcházelo, tedy v řízení o dodatečném doměření daně z příjmů. Otázka správnosti či nesprávnosti výkladu uvedených ustanovení zákona o daních z příjmů byla tedy předmětem posouzení jiného, samostatného, řízení před finančními orgány, v jehož průběhu mohl žalobce tyto námitky uplatnit (z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobce tak i učinil, když proti dodatečnému platebnímu výměru podal odvolání a následně podal ve správním soudnictví žalobu i kasační stížnost). V řízení, jehož výsledkem je platební výměr o předepsání penále, nelze posuzovat otázku, zda byly či nebyly dány podmínky pro dodatečné vyměření daně. Naopak je nutno vycházet z toho, že daň z příjmů byla dodatečně vyměřena pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, a je nutno pouze posoudit otázku, zda daňový subjekt uhradil stanovenou daňovou povinnost včas. Jak již bylo uvedeno, žalobce námitky, ve kterých by namítal, že daňovou povinnost uhradil v zákonem stanovené lhůtě a neocitl se v prodlení s placením daně, neuplatnil.

Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto žalobu podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. aŽlovanému správnímu orgánu náklady řízení spojené s přezkoumáním žalobou napadeného rozhodnutí nevznikly.

O návrhu na přiznání odkladného účinku podané žaloby nebylo rozhodováno samostatným rozhodnutím, když bylo rozhodnuto ve věci samé. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem, to neplatí, má-li stěžovatel nebo jeho člen či zaměstnanec, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 29.července 2010

JUDr. Hana Veberová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru