Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ca 270/2007 - 73Rozsudek MSPH ze dne 26.02.2008

Prejudikatura

8 Afs 14/2010 - 195

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 73/2008 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 11Ca 270/2007 - 73

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Dany Černé v právní věci žalobce MAKRO Cash & Carry ČR, s.r.o., IČ 26450691, se sídlem v Praze 5, Jeremiášova 1249/7, zastoupeného JUDr.Jiřím Jarošem, Ph.D, advokátem Advokátní kanceláře Nipl, Žák, Slavíček, Jaroš & spol., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu , se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 9.8.2007, č.j.: 12689/07-1300-100719,

takto:

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 12.10.2007, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž Finanční ředitelství pro hl.m. Prahu (dále též žalovaný správní úřad) zamítlo odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále též správce daně), ze dne 20.6.2006, č.j. 263124/06/005512/7934, jímž byla žalobci vyměřena dodatečným platebním výměrem daňová povinnost na dani z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období prosinec 2004 ve výší 2.728.738,-Kč. Žalobce napadl odvoláním uvedené rozhodnutí pro jeho nezákonnost, neboť v průběhu řízení u správce daně byla porušena procesní práva daňového subjektu, žalobou napadené rozhodnutí je nesprávné v důsledku nesprávného právního posouzení a v důsledku nedostatečného zjištění skutkového stavu z provedených důkazních prostředků, a je také žalobcem shledán rozpor závěrů správce daně v napadeném rozhodnutí s obsahem daňového spisu.

Žalobce v podané žalobě namítl, že v průběhu daňové kontroly ohledně daně z přidané hodnoty správce daně vyzval žalobce výzvou ze dne 8.11.2005 k prokázání skutečností, že ve výzvě uvedená zdanitelná plnění ve prospěch odběratelů Enterprise, s.r.o., Novpek, s.r.o., Rhino, s.r.o., TT Trans, s.r.o. a Versatil, s.r.o., byla skutečně dodáním zboží do jiného členského státu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též zákon o DPH). Žalobce na uvedenou výzvu reagoval svým podáním ze dne 25.11.2005, jímž současně doložil písemným prohlášením pořizovatelů zboží skutečnost, že se jednalo o dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie (EU). Správce daně však bez dalšího nepřisvědčil tvrzení daňového subjektu a jím předloženým důkazům a vydal zprávu o kontrole, v níž uzavřel, že se nejednalo o dodání zboží do jiného členského státu a že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno, když tuto skutečnost neprokázal, neboť správce daně zpochybnil předložená prohlášení pořizovatelů zboží.

Žalobce se ke zprávě o kontrole vyjádřil svými podáními ze dne 12.6.2006 a 7.7.2006, kdy argumentoval nesprávností závěrů správce daně, uvedených v předmětné zprávě o kontrole. Správce daně se však s těmito podáními a jejich obsahem nijak nevypořádal před vydáním rozhodnutí a před odesláním dodatečného platebního výměru. Tím bylo porušeno právo žalobce na projednání zprávy o kontrole, respektive se žalobcem zpráva o kontrole vůbec nebyla projednána způsobem, stanoveným v ustanovení § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně žalobci nesdělil své konečné stanovisko k vyjádření žalobce ke zprávě o kontrole. Toto porušení procesních práv daňového subjektu v daňovém řízení mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí, když daňový subjekt tak byl ochuzen o možnost navrhnout doplnění výsledků daňové kontroly a realizovat tak svá procesní práva.

Správce daně až ve sdělení ze dne 16.10.2006, o důvodu rozdílu mezi vyměřenou a přiznanou daní, shrnul podávanou informaci o tom, jakým způsobem došel k výsledku kontroly, do jediné věty, podle níž z dokladů, získaných od Policie ČR a od správce daně slovenských daňových subjektů, vyplývá závěr, že zboží do jiného členského státu dodáno nebylo. Žalobce k tomu namítá, že v daňovém spise není jediný dokument, který by jednoznačně opodstatňoval tento závěr, tedy že zboží nebylo na Slovensko přepravováno. Správce daně vydal dodatečný platební výměr dne 20.6.2006, tedy ještě před domluveným datem, kdy žalobce nahlédl do spisového materiálu, čímž neumožnil žalobci se k provedené kontrole a zprávě o kontrole kvalifikovaně vyjádřit ještě před vydáním rozhodnutí.

Žalobce dále v podané žalobě namítl, že předložil důkazní prostředky v podobě písemných prohlášení pořizovatelů zboží, prokazující přepravu zboží do jiného členského státu EU a předložením těchto důkazů bylo přeneseno důkazní břemeno ze žalobce na správce daně, který byl povinen prokázat existenci skutečností, vyvracejících věrohodnost, správnost, průkaznost či úplnost účetnictví a jiných povinných záznamů či evidencí, vedených žalobcem. Podle názoru žalobce není přípustné, aby se správce daně vyhýbal zákonnému přenosu důkazního břemene konstrukcí, která spočívá ve zpochybnění dokladů, předložených daňovým subjektem, vydával výzvy, požadující předložení dalších důkazních prostředků, to vše pouze s odůvodněním, že již předložené důkazní prostředky zpochybnil, a aby nakonec uzavřel, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl. To vše za situace, aniž by správce jakkoliv prokazoval nevěrohodnost, neprůkaznost nebo nesprávnost žalobcem předkládaných důkazů.

Žalobce rovněž namítl nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, pokud v něm žalovaný uvádí, že z vlastních zjištění správce daně vyplynulo, že zboží na Slovensko nebylo přepraveno. Žalobci žádné dokumenty, dokládající vlastní zjišťování správcem daně, nebyly předloženy, nebyl s nimi seznámen a s ohledem na neurčitost této formulace je napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné.

Žalobce dále namítl, že správný výklad ustanovení § 64 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty vede k závěru, že povinnost daňového subjektu prokázat dodání zboží do jiného členského státu je zcela a úplně splněna předložením písemného prohlášení pořizovatele zboží. Uvedené ustanovení neposkytuje žádný prostor pro správce daně k tomu, aby vyžadoval předložení dalších důkazů - jiných, než písemných prohlášení pořizovatelů zboží, pokud je daňový subjekt předložil a jejich správnost, popřípadě věrohodnost, není jednoznačně a prokazatelně vyvrácena. Proto je nutno odmítnout právní závěr žalovaného, že žalobce neunesl své důkazní břemeno ohledně dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie.

Žalobce dále namítl, že zcela nesprávný je závěr žalovaného uvedený v napadeném rozhodnutí o tom, že předmětné případy dodání zboží nelze považovat za osvobozená intrakomunitární dodání zboží proto, že k potvrzení žalobcem tvrzené přepravy na Slovensko nedošlo, když odběratelé na Slovensku pořízení zboží nepotvrdili a přijetí zboží svým správcům daně nepřiznali. Žalobce a jeho daňové povinnosti nemohou být odvislé od plnění daňových povinností třetích osob v jiném členském státě EU. Uvedená úvaha a závěr žalovaného jsou zcela zjevně nesprávné. V souvislosti s tím žalobce odkázal na rozhodnutí Evropského soudního dvora (ESD) ve spojené věci sp.zn. C-409/04 a C-354/03, kde soudní dvůr přijal názor, že nárok osoby povinné k dani, která uskutečnila plnění, na odpočet daně z přidané hodnoty, odvedené na vstupu, není dotčen okolností, že v řetězci dodávek, v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo následuje po plnění, uskutečněném touto osobou povinnou k dani, zasaženou odvodem z daní přidané hodnoty, aniž by to sama posledně uvedená osoba věděla či vědět mohla.

Žalobce z uvedeného rozhodnutí a stanoviska Generální advokátky Evropského soudního dvora ve věci C 409/04 TELEOS dospěl k závěru, že jestliže dodavatel jednající v dobré víře předloží objektivní důkaz o tom, že jím dodané zboží opustilo území státu původu a úřady tohoto státu osvobodí toto dodání od DPH, nemohou být odvody daně zpětně požadovány od dodavatele, pokud se prokáže, že předložené důkazy obsahují nesprávné údaje, ovšem dodavatel o tom nevěděl a nemohl vědět. To platí tehdy, když dodavatel udělal vše, co bylo v jeho moci, aby zajistil řádnou aplikaci předpisů o DPH.

Žalobce dále závěrem namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné i z toho důvodu, že žalovaný se nevypořádal se všemi námitkami, namítanými žalobcem v jeho odvolání.

Žalovaný správní úřad ve svém vyjádření k obsahu podané žaloby dne 29.11.2007 uvedl, že podle jeho názoru žalobce v průběhu celého daňového řízení neprokázal, že zboží bylo skutečně dodáno osobám registrovaným k dani v jiném členském státě EU, což nebylo potvrzeno ani šetřením správce daně. Nebyly tak splněny podmínky pro osvobození od daně podle uvedeného ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. Předmětné dodání zboží je tedy zdanitelným plněním, které podléhá daní na výstupu v tuzemsku. Jelikož tuto daň žalobce nepřiznal a nezaplatil, stanovil ji správce daně v žalobou napadeném rozhodnutí. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl následující :

Podle názoru žalovaného nebyl napadený dodatečný platební výměr vydán v rozporu se skutkovým stavem při nesprávném posouzení věci správcem daně, neboť závěr správce daně i žalovaného vychází z důkazního řízení, které bylo ze strany správce daně prováděno podle ustanovení § 31 zákona o správě daní a poplatků, při kterém žalobce neprokázal všechny skutečnosti, které uvedl v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2004, a ke kterým byl správcem daně vyzván. Žalovaný učinil své závěry na základě důkazních prostředků, které jsou součástí daňového spisu. Žalobce byl s výsledkem dokazování seznámen ve zprávě o kontrole a s důkazními prostředky, získanými v rámci odvolacího řízení, byl seznámen dne 12.4.2007. Žalobcova vyjádření ke zprávě o kontrole i k doplnění řízení byla posouzena podle jejich obsahu, který má charakter odvolání, přičemž po ukončení kontroly a vystavení dodatečného platebního výměru taková povinnost správci daně ani nevzniká. Sdělení nálezu policie a zaslání usnesení Policie ČR nebylo pro správce daně důkazem, ale pouze podnětem pro zahájení daňové kontroly u žalobce. Správce daně jiné listiny, než toto sdělení, neměl ani k dispozici, své skutečné pochybnosti pak správce daně následně vyjádřil až ve výzvě, doručené žalobci. Dodatečný platební výměr může být již součástí zprávy o kontrole, při projednání zprávy o kontrole žalobce nevyslovil přání nahlédnout do daňového spisu. Jestliže pak projednání zprávy o kontrole dne 30.5.2006 žalobce bez připomínek podepsal, potvrdil tím, že s ním byla zpráva projednána a nemohlo tak dojít k porušení jeho procesních práv. Žádný daňový předpis nestanoví vazbu vystavení dodatečného platebního výměru na nahlížení do spisu. Napadené rozhodnutí tak nebylo vystaveno ani před uplynutím lhůty osmi dnů od podpisu zprávy o kontrole. Žalobcovo vyjádření ke zprávě o kontrole a žádost o nahlížení do spisu obdržel správce daně až šestnáct dnů po podpisu zprávy o kontrole. Právo nahlížet do spisu bylo žalobci poskytnuto a procesní práva žalobce porušena být nemohla.

Žalobce neprokázal, že zboží bylo přepraveno a dodáno do jiného členského státu skutečně jiným odběratelům, jak uváděl na vydaných fakturách (tj. ve prospěch společností TT Trans, Rhino, Novpek , Enterprise a Versatil) , neboť o této přepravě žádné doklady - mimo čestných prohlášení fyzických osob - předloženy nebyly a tato zjištění podle správce daně nebyla potvrzena sdělením slovenských správců daně. Uvedené zjištění správce daně nebylo ze strany žalobce vyvráceno ani následně po doručení výzvy k doplnění důkazních prostředků a odstranění pochybností. Zboží nebylo dodáno na Slovensko, neboť za dodání zboží do jiného členského státu podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty je považováno takové dodání zboží, které je skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu. Tuto skutečnost si správce daně uvědomil v rámci mezinárodní výměny informací, přičemž z odpovědí slovenských správců daně vyplynulo, že zboží na Slovensko přepraveno nebylo.

Osvobození dodání zboží do jiného členského státu EU spočívá v tom, že dodavatel nemusí uplatnit daň na výstupu při zachování nároku na odpočet daně. Pokud nejsou podmínky pro osvobození od daně splněny (podmínky ve smyslu dodání zboží osobě registrované do jiného členského státu), nemůže dodavatel zboží podle ustanovení § 64 odstavce 1 zákona o dani z přidané hodnoty postupovat a osvobození uplatnit. Žalobce je přitom plátcem, který uskutečnil dodání zboží ve smyslu převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník na subjekty ze Slovenské republiky. Šlo o dodání zboží s místem plnění v České republice. Dodání zboží je v obecné rovině zdanitelným plněním, u kterého vzniká povinnost přiznat daň na výstupu. Pouze při splnění zákonem přesně definovaných podmínek povinnost přiznat daň při dodání zboží nevzniká. V konkrétním případě žalobce bylo u údajných slovenských odběratelů plnění správcem daně na Slovensku zjištěno, že tito na Slovensku pořízení zboží nepřiznali, přijetí zboží svým správcům daně neprokázali, neprokázali ani přepravu zboží na Slovensko. Pro uplatnění osvobození je přitom rozhodující, zda k přepravě skutečně došlo. Žalobce-dodavatel nebyl schopen sám splnit zákonem definovanou podmínku, tj. doložit skutečnost přepravy zboží do jiného státu EU, proto se v jeho případě nejednalo o osvobozené intrakomunitární dodání zboží, ale o tuzemské zdanitelné plnění s povinností uplatnit tuzemskou daň z přidané hodnoty. Námitky, které žalobce vznesl spolu s argumentací judikaturou Evropského soudního dvora, nejsou případné, neboť u žalobce nebyl nárok na odpočet daně zpochybněn, ani se nejednalo o tzv. karuselový podvod, když k žádným „přeprodejům“ v řetězci daňových subjektů nedocházelo. Odlišnost postupu u žalobce je zřejmá i z toho, že v evropským soudem posuzovaném případě všichni zúčastnění daň přiznali ve svých daňových přiznáních, zatímco v případě žalobce údajní pořizovatelé zboží na Slovensku popřeli přijetí zboží a jeho pořízení nepřiznali ve svých daňových přiznáních. V případě žalobce tedy nebyly předloženy žádné důkazní prostředky o tom, že zboží bylo do jiného členského státu přepraveno nebo odesláno, ani jeho odběratelé pořízení zboží nepřiznali nebo je i výslovně popřeli.

Žalobce využil svého práva a podal k obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu dne 31.12.2007 repliku, v níž v plné míře setrval ve svých žalobních námitkách a uzavřel, že argumentaci žalovaného o tom, že pokud jde o pokračování v dodávání zboží určitým pořizovatelům na žádost Policie ČR, tuto nenalezl v odvolání žalobce ani v jeho doplnění, je nekonzistentní s tvrzením žalovaného a je závažným pochybením žalovaného a správce daně, který rozhodoval ve věci v prvém stupni, tj. že nebyly provedeny navrhované důkazy a finanční orgány obou stupňů se nevypořádaly s námitkou žalobce o tom, že podání ze dne 7.7.2006 obsahovalo námitku doplnění skutkového stavu a vyjádření k prováděné daňové kontrole. Za této situace nemohou finanční orgány tvrdit, že v odvolání žalobce námitka obsažena nebyla.

Žalobce zastává názor, že v daňovém řízení zákonem vyžadované důkazy předložil a současně prokázal, že přijal všechna opatření, která po něm mohou být rozumně požadována, aby zajistil, že dodání uvnitř Společenství, které provádí, jej nepovede k účasti na takovém podvodu.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 26.2.2008 zástupce žalobce s odkazem na písemné vyhotovení podané žaloby zdůraznil, že v daném případě došlo k přenesení důkazního břemene na správce daně, neboť správce daně zpochybnil účetnictví žalobce tím, že zpochybnil zaúčtování prohlášení pořizovatele jako dokladu prokazujícího osvobození od daně z přidané hodnoty. Při zpochybnění účetnictví však správce daně neunesl své důkazní břemeno, neboť se omezil pouze na zpochybnění a nevyvrátil správnost účetnictví. Tím správce daně neunesl své důkazní břemeno. Správce daně zpochybnil účetnictví nikoliv tím, že by zpochybnil zaúčtování prohlášení pořizovatele jako dokladu k osvobození DPH, ale tím, že zpochybnil zaúčtování obchodních případů jako dodání zboží v režimu osvobození od DPH do jiného členského státu EU a v návaznosti na to záznamy o těchto obchodních případech. Došlo pouze ke zpochybnění účetnictví a nikoli k jeho vyvrácení, respektive nebyla dokázána nesprávnost účetnictví a záznamů žalobce.

Zástupkyně žalovaného odkázala na písemné vyjádření k podané žalobě, odůvodnění napadeného rozhodnutí a na přednes v předcházející a totožné věci, vedené u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 11 Ca 268/2007. Uvedla, že účetnictví nebylo předmětem zpochybnění ani vyvrácení, účetnictví bylo shledáno správným, respektive bylo vedeno způsobem, který zákon předpokládá. Účetnictví je účtováním o nákladech a výnosech. Součástí výnosů není daň z přidané hodnoty. Daň z přidané hodnoty náleží státu a plátce ji pro stát pouze vybírá. Jak je patrno ze zprávy o kontrole, zpráva o nákladech ani výnosech nehovoří.

Ze spisového materiálu, který byl předložen soudu žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti :

Dne 19.10.2005 byla u žalobce zahájena Finančním úřadem pro Prahu 5 kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období let 2004 a 2005. Došlo k tomu na základě zjištění z ověřování údajů v systému VIES, který v rámci mezinárodní administrativní spolupráce při správě daní z přidané hodnoty slouží k výměně informací mezi členskými státy EU o uskutečnění dodání zboží do jiného členského státu, u kterých bylo uplatněno osvobození od DPH, a výměny informací o osobách registrovaných k dani v jednotlivých členských státech EU. Správce daně obdržel formuláře, jejichž prostřednictvím Slovenská republika požádala o ověřování, zda odvolatel dodal zboží společnostem Rhino, Novpek, Enterprise a Versatil.

Správce daně zjistil, že žalobce v kontrolovaných obdobích ve všech daňových přiznáních vykazoval na řádku č. 410 - dodání zboží do jiného členského státu - osvobození od daně podle ustanovení § 64 zákona o dani z přidané hodnoty. Vzhledem k tomu, že žalobce měl uskutečnit dodání zboží do jiných členských států osobám registrovaným k dani v jiných členských státech, podával také souhrnná hlášení o dodání zboží do jiného členského státu, ve kterých mimo jiné uvedl jako pořizovatele zboží i společnosti TT Trans, Rhino, Novpek, Enterprise a Versatil. Správce daně následně obdržel další informace, jejichž prostřednictvím slovenská daňová správa sdělila v návaznosti na první odpověď českého správce daně, že byli vyslechnuti jednatelé slovenských společností, kteří pořízení zboží popřeli a v případě společnosti Enterprise ani nevykonávají ekonomickou činnost, nevedou účetnictví a nepodávají přiznání k dani. Společnost Versatil zůstala pro finanční orgány nekontaktní.

Správce daně pojal pochybnost o skutečném dodání zboží do jiného členského státu, deklarovaném v žalobcem podaných daňových přiznáních k DPH, a tím i o správnosti daňové povinnosti žalobce, přiznané v jednotlivých kontrolovaných zdaňovacích obdobích. Proto výzvou ze dne 8.11.2005 vyzval žalobce k prokázání, že uskutečněná zdanitelná plnění, (prodej zboží ve prospěch uvedených odběratelů) byla skutečně dodáním zboží do jiného členského státu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákon o dani z přidané hodnoty. Žalobce na uvedenou výzvu reagoval doložením faktur, vystavených pro uvedené subjekty ze Slovenska, a čestných prohlášení, jimiž dokládal tvrzení daňového subjektu, že zboží bylo přepraveno do EU. Jiné důkazní prostředky předloženy nebyly.

Kontrolu daně z přidané hodnoty uzavřel správce daně zprávou ze dne 30.5.2006, v níž zhodnotil, co v daňovém řízení vyšlo najevo, a jako důvod, proč žalobci dodatečně vyměřil daň, uvedl, že žalobce neprokázal, že dodání zboží uskutečnil jako dodání zboží do jiného členského státu EU podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, a že nevyvrátil pochybnost správce daně o skutečném odeslání nebo přepravení zboží do jiného členského státu.

Dodatečným platebním výměrem ze dne 20.6.2006, č.j.: 263/124/06/005512/7934, Finanční úřad pro Prahu 5 žalobci dodatečně vyměřil daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty ve výši 2.728.738,-Kč.

Proti uvedenému platebnímu výměru uplatnil žalobce řádný opravný prostředek, když dne 26.7.2006 podal včasné odvolání, následně několikrát doplněné.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím, jímž odvolání zamítl s odůvodněním, že žalobce nesl po celou dobu daňového řízení důkazní břemeno, neboť to byl on, kdo měl prokázat svá tvrzení o tom, že mu daňová povinnost k dani z přidané hodnoty nevznikla a že uplatněné osvobození od daně je opodstatněné. U žalobce došlo - vzhledem k jeho vnitřnímu systému evidence subjektů, kterým prodává zboží - k neoprávněnému uplatnění osvobození při dodání zboží do jiného členského státu. Žalobce neprokázal, že dodání zboží bylo uskutečněno pro osobu registrovanou k této dani v jiném členském státě EU, a že bylo přepraveno či odesláno z tuzemska, přičemž objektivnost prohlášení, předložených žalobcem, provedené důkazní řízení nepotvrdilo a další důkazní prostředky o přepravě nebo odeslání zboží žalobce nepředložil, takže splnění nutné podmínky pro osvobození od daně prokázáno nebylo. Za tohoto stavu nelze považovat žalobcem uplatněné osvobození od daně podle uvedeného ustanovení za oprávněné.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc posoudil soud takto

Podle ustanovení § 13 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rok 2004, dodáním zboží se pro účely tohoto zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. Dodáním zboží do jiného členského státu je dodání zboží, které bylo skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu. Za dodání zboží nebo převod nemovitosti se považuje převod vlastnického práva k majetku za úplatu i na základě rozhodnutí státního orgánu nebo vyplývající ze zvláštního právního předpisu, dodání zboží prostřednictvím komisionáře na základě komisionářské smlouvy; toto dodání zboží se považuje za samostatné dodání zboží komitentem nebo třetí osobou a samostatné dodání zboží komisionářem, předání dovezeného zboží, které je ve vlastnictví osoby z třetí země a po propuštění do volného oběhu je předáno další osobě v tuzemsku beze změny vlastnického vztahu.

Podle odstavce 6 téhož právního ustanovení se za dodání zboží za úplatu považuje také přemístění obchodního majetku plátcem do jiného členského státu. Přemístěním obchodního majetku se pro účely tohoto zákona rozumí odeslání nebo přeprava majetku tímto plátcem nebo jím zmocněnou třetí osobou z tuzemska do jiného členského státu pro účely uskutečňování jeho ekonomických činností v jiném členském státě. Za dodání zboží do jiného členského státu plátcem se považuje také přemístění zboží, které bylo pořízeno tímto plátcem podle § 16 odst. 4, z tuzemska do jiného členského státu. Za přemístění obchodního majetku do jiného členského státu se nepovažuje odeslání nebo přeprava zboží pro účely dodání zboží spojené s instalací nebo montáží plátcem, který zboží dodává, nebo jím zmocněnou třetí osobou v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží, zasílání zboží v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží, dodání zboží plátcem na palubě lodí, letadel nebo vlaků během přepravy cestujících podle § 7 odst. 4, dodání zboží plátcem v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží, pokud je dodání zboží v tomto členském státě osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, vývozu zboží plátcem, pokud je zboží propuštěno do režimu vývozu, poskytnutí služby pro plátce, zahrnující práce na zboží fyzicky uskutečněné v členském státě, ve kterém je ukončení odeslání nebo přepravy zboží za podmínky, že zboží po provedení prací je vráceno zpět plátci do tuzemska, ze kterého bylo původně odesláno nebo přepraveno, přechodného užití zboží v členském státě, ve kterém je ukončení odeslání nebo přepravy zboží, pro účely poskytnutí služby plátcem, nebo přechodného užití zboží na dobu nepřekračující 24 měsíců na území jiného členského státu, ve kterém by se na dovoz stejného zboží ze třetí země pro přechodné užití vztahoval režim dočasného použití s plným osvobozením od cla.

Podle ustanovení § 64 odstavce 1 zákona o dani z přidané hodnoty dodání zboží do jiného členského státu plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně.

Podle odstavce 5 téhož právního ustanovení dodání zboží do jiného členského státu lze prokázat písemným prohlášením pořizovatele nebo zmocněné třetí osoby, že zboží bylo přepraveno do jiného členského státu, nebo jinými důkazními prostředky.

V daném případě je ze spisového materiálu patrno, že správce daně v rámci kontroly daně z přidané hodnoty, provedené na základě žádosti slovenských daňových orgánů v rámci ověřování údajů o uskutečněných dodáních zboží do jiných členských států EU, u nichž bylo uplatněno osvobození od DPH, vzhledem k podanému daňovému přiznání žalobce, požadoval od daňového subjektu prokázání skutečnosti, že žalobce uskutečnil prodej zboží ve prospěch výše uvedených odběratelů do Slovenské republiky, tedy že uvedená uskutečněná zdanitelná plnění byla dodáním zboží do jiného členského státu EU ve smyslu ustanovení § 13 odstavec 2 zákona o DPH. Správce daně tedy požadoval předložení důkazních prostředků, které by prokázaly, že údaje, které žalobce uvedl v daňovém přiznání, odpovídají skutečnosti a jsou podloženy průkaznými důkazními prostředky. Žalobce předložil důkazy čestnými prohlášeními fyzických osob, týkající se potvrzení o postavení daňových subjektů. Tyto prohlášení byly dalším šetřením správce daně zpochybněny, a správce daně spolu se žalovaným dospěli k závěru, že tato čestná prohlášení jednoznačně požadované skutečnosti neprokazují.

Žalobce tak nedostál své povinnosti prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván, podle ustanovení § 31 odst.9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro rok 2004 (dále též ZSDP¨). Za této situace nebylo možno posoudit dostatečně spolehlivě věrohodnost údajů uvedených žalobcem v daňovém přiznání.

Pro rozhodnutí ve věci samé o žalobních námitkách, vznesených žalobcem v podané žalobě, je proto rozhodující skutečnost, že ani důkazní prostředky, které žalobce na výzvu správce daně předložil k vyvrácení pochybností o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání, neobjasnily pochybnosti správce daně o údajích, uváděných žalobcem v daňovém přiznání. Z uvedeného vyplývá, že závěr správních orgánů o nevěrohodnosti tvrzení žalobce před správními orgány o důvodnosti přiznání osvobození od placení DPH, má oporu ve správním spisu a je správný. V případě důkazů, které žalobce k prokázání svých tvrzení navrhoval, jde o dokladové prokazování, které nemůže vyvrátit vzniklé pochybnosti o tom, že ke skutečnému dodání zboží do jiného členského státu EU v rozsahu vymezeném doklady fakticky došlo.

Námitka žalobce, týkající se nesprávného postupu správních orgánů při hodnocení důkazů, není důvodná. Správce daně nepřekročil rámec hodnocení dokazování, vymezený ustanovením § 2 odst.2 a 3 ZSDP. Soud považuje za potřebné opětovně připomenout, že důkazní břemeno v daňovém řízení nesl žalobce, který tuto obecnou povinnost daňového subjektu unést břemeno tvrzení a břemeno dokazování v posuzovaném daňovém řízení nesplnil.

Žalovaný správní orgán se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí podrobně zabýval jednotlivými důkazními prostředky, zejména výsledky mezinárodní spolupráce správců daně v oblasti daně z přidané hodnoty, přičemž provedl podrobné a vyčerpávající hodnocení těchto důkazů i své závěry o jejich hodnotě vzhledem k žalobcem dokazovaným skutečnostem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, v čem žalovaný spatřuje nevěrohodnost uvedených čestných prohlášení a v čem nedostatek důkazů o tom, že uvedená zdanitelná plnění byla prokazatelně dodáním zboží na Slovensko.

Předmětem posuzování žalovaného správního orgánu nebyla v dané věci otázka správnosti a úplnosti účetnictví, skladových a jiných evidencí žalobce, ale otázka, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, u kterého si žalobce v daňovém přiznání uplatnil osvobození od daně. S odkazem na ustálenou judikaturu správních soudů je nutno konstatovat, že formální správnost dokladů neznamená, že správní orgán není oprávněn zjišťovat skutečný stav věci, v daném případě zjišťovat, zda došlo fakticky k uskutečnění zdanitelného plnění tak, jak bylo formálně správnými doklady žalobcem deklarováno.

Městský soud v Praze vycházel z toho, že v dané věci jde o daňové řízení, ve kterém musí daňový subjekt prokázat svá tvrzení uvedená v daňovém přiznání. Správce daně měl důvodné pochybnosti o průběhu předmětných obchodních transakcí a proto vyzval žalobce k prokázání skutečnosti, že konkrétní zboží dodal konkrétním odběratelům a že se jednalo o dodání zboží do jiného členského státu EU.

Jestliže žalobce v podané žalobě namítal, že daňové orgány nesprávně posoudily skutkové okolnosti týkající se dodání předmětného zboží na Slovensko, e a z těchto okolností vyvodily nesprávné závěry o účelových transakcích se zbožím, nemá tato námitka oporu v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Důvodem k dodatečnému vyměření DPH byly okolnosti, za nichž finanční orgány důvodně posoudily skutečnost, že nevyvrácené zůstaly pochybnosti daňových orgánů o uskutečnění dodání zboží.

Soud tedy vycházel především z ustanovení § 64 odstavce 5 zákona o DPH, podle něhož sice má být základním důkazním prostředkem a důkazem písemné prohlášení pořizovatele zboží o tom, že zboží bylo do jiného členského státu přepraveno, nicméně – přes skutečnost, že žalobce v dané věci čestné prohlášení tohoto obsahu předložil – nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že by tento důkazní prostředek (důkaz) měl být důkazem absolutním a nezpochybnitelným. Jak již bylo výše uvedeno, v daném případě došlo ke zpochybnění pravdivosti předložených čestných prohlášení a pokud správce daně vyzýval žalobce, aby jiným způsobem prokázal pravdivost svého tvrzení, uvedeného v daňovém přiznání, činil tak zcela v souladu se zákonem o správě daní a poplatků. Bylo proto výhradně na žalobci, aby jinými (a zcela na své úvaze zvolenými) důkazními prostředky prokázal, že došlo k dodání předmětného zboží do Slovenské republiky.

Argumentoval-li žalobce judikaturou Evropského soudního dvora (zejména rozsudkem ze dne 27.9.2007, sp.zn. C-409/2004 – TELEOS), není jeho argumentace případná, neboť je třeba vycházet z předmětu daňového řízení, které bylo v posuzované věci se žalobcem vedeno. Podle názoru Městského soudu nelze na dané řízení bezvýhradně aplikovat judikaturu, týkající se daňových řetězců (rozsudek ESD ze dne 12.1.2006, sp.zn. C-354/2003 – OPTIGEN), a přestože v případu TELEOS byla řešena situace obdobná situaci žalobce, nelze nepřihlédnout k tomu, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí ani k tomu že uvedený rozsudek řeší předběžnou otázku a nikoli věc samotnou. Zároveň je třeba citované rozhodnutí posoudil komplexně, přičemž nelze opomenout skutečnost, že také ESD dospěl k závěru, že daňovým subjektem, který nese v daňovém řízení břemeno tvrzení i důkazní břemeno, musí být prokázáno, že došlo k fyzickému opuštění zboží prodávajícím a k jeho fyzickému dodání kupujícímu z jednoho členského státu do druhého.

V daném případě však k jednoznačnému prokázání uvedených skutečností nedošlo, přičemž už tímto bylo ve smyslu uvedeného rozhodnutí zpochybněno postavení žalobce, jenž může být takzvaně „v lepší pozici“ pouze v situaci, kdy je v řízení prokázáno, že přijal všechna opatření, která po něm mohou být rozumně požadována. To znamená, že dodavatel zboží má výhodnější postavení při uplatnění osvobození od daně pouze tehdy, nejde-li mu přičíst k tíži, že se na daňových podvodných jednání jiných subjektů nikterak nepodílel. Tento evropským soudem formulovaný požadavek s sebou přináší potřebu konkrétními důkazy prokázat, že se dodavatel choval při realizaci své podnikatelské činnosti dostatečně rozumně a opatrně a že k deklarovanému plnění skutečně došlo.

Z uvedeného činí Městský soud v Praze závěr, že nebylo důvodné, aby se žalobce spoléhal výhradně na písemná prohlášení pořizovatelů zboží, když též Evropský soudní dvůr formuluje potřebu, aby dodavatel navíc přijal opatření, která po něm mohou být rozumně a spravedlivě požadována. Jinými slovy není v rozporu s citovanou judikaturou ESD, pokud správce daně požadoval po žalobci předložení i dalších dokladů než těch, které zákon o dani z přidané hodnoty k uplatněnému osvobození od DPH požaduje, a tedy předložení dalších důkazních prostředků, které by prokazovaly žalobcem tvrzenou skutečnost, že uvedené zboží fyzicky opustilo území České republiky a bylo dodáno do Slovenské republiky.

Finanční orgány tudíž postupovaly i ve smyslu uvedeného rozhodnutí oprávněně a pokud žalobce svoje důkazní břemeno neunesl, dospěly v souladu se zákonnou úpravou ke správnému závěru o tom, že žalobce neprokázal svá tvrzení o tom, že k uvedeným obchodům došlo tak, jak bylo deklarováno a prohlášením pořizovatele zboží tvrzeno. Lze si totiž nepochybně představit existenci dalších dokladů, které by – právě v rámci uváděného rozumného chování při podnikatelské činnosti – bylo možno uvedené skutečnosti dokládat, jedná se například o doklady o uskladnění zboží, o provedených inventurách, doklady o přepravě či o přihlášení ke zdanění a podobně. Přitom pravdivost čestných prohlášení pořizovatelů zboží lze mít za vyvrácenou právě s ohledem na zjištění, učiněná správcem daně v rámci mezinárodní spolupráce daňových orgánů členských států EU, s nimiž byl žalobce v průběhu daňové kontroly i odvolacího řízení seznámen, neobstojí tedy námitka o tom, že nebyl seznámen s výsledky zjištění správce daně a že v této části odůvodnění je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Ze všech výše uvedených důvodů má soud za to, že žalovaný nepochybil, když zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 5, jímž byla žalobci dodatečně vyměřena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty a protože soud neshledal důvody, které by svědčily o nezákonnosti postupu žalovaného ve smyslu žalobcem uplatněných námitek, stejně jako neshledal, že by rozhodnutí trpělo vadami, které by vyvolávaly jeho nicotnost, rozhodl o zamítnutí žaloby podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s., neboť za situace, kdy žalobce neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu náklady řízení před soudem podle obsahu spisu nad rámec běžných činností nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 26.února 2008
JUDr.Hana V e b e r o v á, v.r.
předsedkyně

senátu

Za správnost vyhotovení: Kotlanová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru