Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ca 268/2009 - 31Rozsudek MSPH ze dne 19.10.2010

Prejudikatura

8 As 1/2005


přidejte vlastní popisek

11 Ca 268/2009 - 31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně Pan Z., narozené dne X, alias B.Z., narozeného X, příslušnice Čínské lidové republiky, trvale bytem Peking, Chaj-tien chu, 302 ww, Čínská lidová republika, zastoupené Mgr.Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 21, proti žalované: Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie Praha, se sídlem v Praze 3, Olšanská 8, PO BOX 78, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 3.9.2009, č.j.: CPR-10902/ČJ-2009-9CPR-V241

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 3.9.2009, č.j.: CPR-10902/ČJ-2009-9CPR-V243, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů říezní v částce 10.640,- Kčdotřiceti dnůodprávnímocirozsudkuk rukám Mgr.Petra Václavka, advokáta. .

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 18.9.2009, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie Praha (dále též žalovaného správního úřadu) ze dne 3.9.2009, jímž bylo odvolacím správním úřadem jako nepřípustné zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie v Ostravě ze dne 30.6.2009. Tímto rozhodnutím bylo cizince podle ustanovení § 119 odst.1 písm.a) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území po dobu deseti let.

Žalobkyně v podané žalobě namítá, že byla napadeným rozhodnutím zkrácena ve svých právech, když žalovaný porušil ustanovení § 92 odst.1 správního řádu, ze kterého jednoznačně vyplývá, že správní orgán, který o nepřípustném odvolání rozhoduje, je povinen zkoumat, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Žalovaný správní úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že tyto skutečnosti zkoumal, nicméně žádné takové skutečnosti k zahájení uvedených řízení nezjistil. Žalobkyně je však přesvědčena o tom, že pokud by správní úřad postupoval v souladu s právními předpisy, shledal by zde jednoznačně zákonné předpoklady pro zahájení přezkumného řízení. Podle ustanovení § 119a odst.2 zákona o pobytu rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem je nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Žalobkyně má na území České republiky celou svojí rodinu, tj. manžela a dvě děti, všichni mají na území České republiky povolen trvalý pobyt a mají zde veškeré sociální, rodinné a pracovní zázemí, přičemž na základě těchto skutečností lze důvodně pochybovat o tom, že by rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou platnosti na deset let nebylo nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života. Bez ohledu na tyto skutečnosti si správní úřad musel být bezesporu těchto rodinných vazeb žalobkyně na území České republiky vědom, neboť vyplývají z úředních evidencí, které žalovaný sám vede.

Žalobkyně byla vystavena zákonnému nátlaku v rámci trestního řízení, které s ní bylo vedeno, neboť vzdání se práva na odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění v rámci trestního řízení je minimálně nestandardní a podle názoru žalobkyně zejména nezákonné. Žalobkyně je přesvědčena, že ani správní úřad, ani orgán činný v trestním řízení, nejsou oprávněni podmiňovat svůj další postup případným procesním úkonem účastníka řízení v rámci jiného řízení, tedy v tomto případě postup orgánu činného v trestním řízení podmiňující zpětvzetím svého práva na odvolání v rámci řízení o správním vyhoštění. Žalobkyně se přesvědčena o tom, že se jedná o postup, který je nejenom v příkrém rozporu se základními zásadami správního řízení, ale i se základními zásadami trestního řízení a v každém případě došlo k porušení práva na zákonný proces a práva podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 2.6.2010 vyplývá, že žalobkyni bylo rozhodnutím Inspektorátu cizinecké policie v Ostravě dne 30.6.2009 uloženo podle ustanovení § 119 odst.1 písm.a) bodu 3 zákona o pobytu správní vyhoštění a doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území, byla stanovena na deset let. Důvodem pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění byla skutečnost, že žalobkyně opakovaně úmyslně porušovala právní předpisy a mařila výkon správního rozhodnutí. Přestože se žalobkyně na základě své svobodné vůle s vědomím právních následků dne 2.7.2009 vzdala práva na odvolání, podala proti rozhodnutí o správním vyhoštění dne 16.7.2009 odvolání. Ředitelství služby cizinecké policie jako odvolací správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím podle ustanovení § 92 odst.1 správního řádu odvolání žalobkyně jako nepřípustné zamítlo. Žalobkyně nevyčerpala v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky, proto je podle názoru žalovaného žaloba nepřípustná a proto žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Správní řízení ve věci správního vyhoštění z území České republiky bylo se žalobkyní zahájeno na základě skutečnosti, že žalobkyně pobývala na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyla oprávněná. Podle ustanovení § 103 písm.m) zákona o pobytu je cizinec povinen pobývat na území s platným vízem, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z uvedeného důvodu byl žalobkyni dne 21.11.2008 Inspektorátem cizinecké policie v Ostravě vydán výjezdní příkaz s dobou vycestování do dne 20.12.2008.

Žalobkyně v době platnosti výjezdního příkazu nevycestovala ani si nelegalizovala svůj pobyt na území České republiky. Z tohoto důvodu s ní bylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění podle ustanovení § 119 odst.1 písm.c) bodu 2 zákona o pobytu. V rámci správního řízení bylo zjištěno, že žalobkyně přicestovala na území České republiky v roce 1997 s platným cestovním dokladem a vízem. S přítelem L.Y., státním příslušníkem Číny, přicestovala do Ostravy a zde žila na různých adresách. Dne 13.8.2001 se jí narodila dcera L. P. Poté byla žalobkyně hospitalizována v nemocnici v Ostravě-Porubě, po dobu hospitalizace byla její dcera umístěna v kojeneckém ústavu v Ostravě. Od roku 1997 až do roku 2008 byla žalobkyně v domácnosti, nikde nepracovala, pětkrát letecky cestovala z letiště Praha-Ruzyně do Číny. Počátkem roku 2008 byl žalobkyní cizineckou policií ukončen dlouhodobý pobyt na území České republiky, přesto však žalobkyně dále setrvala na území České republiky. Dne 5.2.2009 byla žalobkyně na tržnici v Ostravě-Radvanicích kontrolována hlídkou Inspektorátu cizinecké policie, která zjistila, že při ukončení pobytu na území České republiky byl žalobkyni udělen výjezdní příkaz s dobou vycestování do dne 20.12.2008. Tento žalobkyně nerespektovala, nadále pobývala na území České republiky neoprávněně až do dne 5.2.2009, kdy byla zajištěna pracovníky Inspektorátu cizinecké policie v Ostravě a dne 6.2.2009 bylo zahájeno správní řízení z moci úřední ve věci jejího správního vyhoštění z území České republiky.

Rozhodnutím ze dne 6.2.2009, č.j.: CPOV– 1757/ČJ-2009-074061-SV, Inspektorát cizinecké policie v Ostravě uložil žalobkyni správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území na dobu tří let.

Rozhodnutím Inspektorátu cizinecké policie v Ostravě ze dne 30.6.2009, č.j.: CPOV-8299/ČJ-2009-074061-SV, bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění a doba pro kterou ji nelze umožnit vstup na území byla stanovena na dobu deseti let.

Z protokolu, sepsaného u Okresního soudu v Ostravě dne 2.7.2009, č.j.: 5T 118/2009, je zřejmé, že po převzetí písemného vyhotovení rozhodnutí o správním vyhoštění dne 30.6.2009 se účastnice řízení dne 2.7.2009 vzdala práva na odvolání na základě své svobodné vůle s tím, že si je vědoma právních následků vzdání se práva na odvolání. V průběhu úkonů účastnice řízení rozuměla, neboť protokol byl u Okresního soudu v Ostravě sepsán a přetlumočen za přítomnosti tlumočníka z jazyka čínského, paní A. L., ke které neměla účastnice řízení žádných výhrad a po přečtení protokolu nežádala změn ani doplnění. Účastnice řízení protokol ze dne 2.7.2009, č.j.: 5 T 118/2009, vlastnoručně podepsala dne 2.7. a tím se vzdala práva na odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 30.6.2009.

Dne 16.7.2009 podala žalobkyně k Inspektorátu cizinecké policie v Ostravě odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 30.6.2009, v němž namítla, že správní orgán pochybil, neboť se jedná o sankci nepřiměřeně přísnou přestupku žalobkyně, její jednání nemělo takovou společenskou nebezpečnost, která by odůvodnila uložení správního vyhoštění. Správní úřad překročil meze správního uvážení a rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Zároveň žalobkyně namítla, že neměla možnost vyjádřit se k podkladům Ministerstva vnitra a nezná obsah závazného stanoviska, na území České republiky má manžela a nezletilé dítě, je nemocná a proto její vycestování není možné.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3.9.2009, jímž odvolání jako nepřípustné zamítl podle ustanovení § 92 odst.1 správního řádu s odůvodněním, že žalobkyně se do písemného vyhotovení protokolu sepsaného u Okresního soudu v Ostravě dne 2.7.2009, sp.zn. 5 T 118/2009, na základě své svobodné vůle vzdala práva na odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění s tím, že si je vědoma právních následků vzdání se práva na odvolání. Z tohoto důvodu bylo odvolání žalobkyně ze dne 16.7.2009 posouzeno jako odvolání nepřípustné.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 19.10.2010 zástupce žalobkyně odkázal na písemné vyhotovení podané žaloby s tím, že po seznámení se s obsahem spisového materiálu považuje za potřebné doplnit v rozsahu již uplatněných žalobních bodů, že došlo k porušení ustanovení § 92 odst.1 správního řádu, podle něhož je správní orgán povinen zkoumat, zda nejsou dány podmínky pro přezkum. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil, že podmínky pro přezkum dány nejsou, nicméně žalobkyně má za to, že tyto podmínky žalovaný zkoumal nedostatečně, protože pro přezkum byly dány důvody. Žalobkyni bylo uloženo správní vyhoštění na maximální možnou desetiletou dobu, měly tedy být zkoumány podmínky pro rozhodnutí o správním vyhoštění z hlediska možného zásahu do rodinného a osobního života žalobkyně. Je nesporné, že žalobkyně pobývá na území České republiky s manželem a dvěma nezletilými dcerami, všichni mají na území České republiky trvalý pobyt. Správní orgán se s otázkou vypořádal pouze stručně tím, že uvedl, že žalobkyně nemá na území České republiky příbuzné, kteří by byli občany České republiky či členského státu Evropské unie. Toto odůvodnění je nedostatečné, navíc by v tomto případě správní vyhoštění ani nemohlo být uděleno. Je nutno zdůraznit, že rodina pobývá na území České republiky s trvalým pobytem a je zde plně zapojena do české společnosti, děti chodí do školy, manžel platí daně a veškeré povinné dávky, jako je nemocenské pojištění a podobně. Pokud jde o dobu vyhoštění, je zřejmé, že rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné, protože v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je pouze konstatováno, že je správní vyhoštění na dobu deseti let, aniž by bylo rozvedeno, proč byla stanovena maximální doba. Nezákonnost je nutno vidět i pokud jde o výrok napadeného rozhodnutí, kdy byl vyloučen odkladný účinek, ačkoliv vyloučení odkladného účinku není možné, respektive musí být dostatečně odůvodněno, což se nestalo. S tím souvisí i námitka o nezákonnosti postupu, kdy žalobkyně se vzdala práva na odvolání v rámci řízení u soudu, kdy bylo rozhodováno o tom, zda žalobkyně bude či nebude vzata do vazby. Z ustanovení § 81 odst. 2 správního řádu vyplývá, že vzdát se práva odvolání proti správnímu rozhodnutí je možné pouze u místně a věcně příslušného správního orgánu, nikoli v rámci soudního procesu. Nelze nutit obviněného, aby se vzdal práva na odvolání ke správnímu rozhodnutí v rámci řízení o vazbě.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska uplatněných žalobních námitek a při přezkoumání podané žaloby vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s.ř.s.). Věc soud posoudil takto:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž bylo odvolacím správním úřadem pravomocně jako nepřípustné zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí cizinecké policie podle ustanovení § 119 odst.1 písm.a) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu), kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území, na dobu deseti let.

Městský soud v Praze došel k závěru, že žaloba je zčásti důvodná, a to ve vztahu k námitkám, které se týkaly posouzení úkonu žalobkyně o vzdání se práva na odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud nesdílí zcela stanovisko žalobkyně o tom, že v rámci řízení o uvalení vazby na žalobkyni u soudu nemohl být tento úkon učiněn, neboť lze mít za to, že pokud by se žalobkyně u jakéhokoli soudu vyjádřila v tom smyslu, že chce učinit úkon vzdání se opravného prostředku v rámci správního řízení, tento protokol by byl soudem sepsán, podepsán a zaslán správnímu orgánu, pak by to bylo možno považovat za účinné vzdání se práva na odvolání formou listinnou.

Nicméně Městský soud v Praze přisvědčil uplatněné žalobní námitce v tom, že v daném případě jsou na místě pochybnosti, nakolik projev vůle žalobkyně v rámci rozhodování soudce u Okresního soudu v Ostravě dne 2.7.2009 o uvalení vazby na osobu žalobkyně byl učiněn svobodně a vážně.

Podle ustanovení § 37 odstavec 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákona, ve znění pozdějších předpisů, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Zákon zde formuluje náležitosti, které musí mít právní jednání (právně relevantní projev vůle). Chybí-li některá náležitost, prohlašuje zákon takové jednání za absolutně neplatné. Nedostává-li se projevu vůle vážnosti, určitosti nebo srozumitelnosti, nejedná se vůbec o právní jednání, ale o právní jednání zdánlivé, neexistující, neplatnost takového jednání působí od počátku (ex tunc). Absolutní neplatnosti takového jednání se může dovolat osoba zúčastněná na právním jednáním a za určitých zákonem stanovených podmínek i osoby další. Nedostatkem svobody vůle může být postižena jak vůle k jednání, tak vůle projevená. Vychází-li soud z formulace protokolu, který byl sepsán u Okresního soudu v Ostravě ze dne 2.7.2009, pak ze souvětí „...potom co mi bylo vysvětleno, jakým způsobem by soud, pokud toto správní rozhodnutí nebude pravomocné, bude postupovat a tomuto postupu rozumím“ , pak důvodné pochybnosti o svobodě projevené vůle vzdát se práva odvolání k rozhodnutí o vyhoštění nepochybně má. S touto otázkou se však žalovaný správní orgán vůbec nevypořádal, čili otázka, nakolik úkon byl učiněn či nebyl učiněn svobodně, je otázkou, kterou je nutno vyřešit v rámci odvolacího řízení. V daném případě je třeba vyřešit, zda formulace protokolu nezakládá důvody pro závěr o vadnosti vůle projevené z důvodu psychického donucení z důvodu bezprávné výhrůžky. Bezprávnou výhrůžku lze charakterizovat jako výhrůžku, kterou je vynucováno něco, co vynucováno být nesmí, přičemž může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co sice hrozící oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby tím někoho pohnul k určitému právnímu jednání (zde v případě žalobkyně hrozba uvalení vazby). Není totiž třeba, aby cíl, který je použitím bezprávné výhrůžky sledován, byl sám protiprávní.

Na základě výše uvedených úvah proto městský soud dovodil, že otázkou platnosti projevu vůle žalobkyně vzdát se práva na odvolání proti rozhodnutí správního úřadu prvého stupně v souvislostech výše naznačených, se žalovaný odvolací správní úřad nezabýval a pokud bez dalšího dospěl k závěru, že z důvodu pouhé existence výše uvedeného protokolu ze dne 2.7.2009 je na odvolání žalobkyně třeba hledět jako na odvolání nepřípustné, zatížil tím odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí.

Z uvedených důvodů proto soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a zároveň vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení § 78 odstavec 4 s.ř.s.). Na žalovaném odvolacím správním úřadu bude, aby se – kromě výše popsaného hodnocení projevu vůle žalobkyně - zabýval i otázkou včasnosti podání odvolání, což je otázka, kterou soudu nepřísluší řešit v tomto stadiu řízení. Podle ustanovení § 78 odstavec 5 s.ř.s. je právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, v dalším řízení správní úřad vázán.

Nad rámec výše uvedeného odůvodnění Městský soud v Praze považuje za potřebné uvést, že pokud jde o věcné námitky, které žalobkyně v podané žalobě namítala bezprostředně proti rozhodnutí o správním vyhoštění samotnému, tam soud důvodnost žaloby neshledal, protože v daném případě byl soud povinen zabývat se pouze otázkou, zda byly či nebyly splněny podmínky pro to, aby odvolání žalobkyně bylo považováno za nepřípustné právě z pohledu jejího úkonu vzdání se odvolání.

Podle ustanovení § 92 odstavec 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítne. Jestliže rozhodnutí již nabylo právní moci, následně zkoumá, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Shledá-li předpoklady pro zahájení přezkumného řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, posuzuje se opožděné nebo nepřípustné odvolání jako podnět k přezkumnému řízení nebo žádost o obnovu řízení nebo žádost o vydání nového rozhodnutí.

Městský soud v Praze vyšel z toho, že žalovaný o odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí rozhodl v procesním režimu ustanovení § 92 správního řádu, z něhož je zřejmé, že v tomto procesním režimu není napadené prvostupňové rozhodnutí podrobováno meritornímu přezkoumání.. Z tohoto důvodu tedy – podle názoru žalovaného - v případě žalobkyně není naplněna podmínka, vyplývající z ustanovení § 5 s.ř.s., tedy podmínka vyčerpání všech řádných opravných prostředků, jež zákon k ochraně jeho práv poskytuje; splnění této podmínky totiž není samotné uplatnění odvolání proti rozhodnutí správního orgánu, jde-li o odvolání nepřípustné.

Městský soud se s tímto právním posouzením věci neztotožnil. Především je toho názoru, že rozhodnutí správního orgánu vydané v režimu ustanovení § 92 odstavce 1 správního řádu je rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odst.1 s.ř.s., které není vyloučeno ze soudního přezkumu. Rozhodnutím ve smyslu citovaného ustanovení je úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti určitého subjektu. Procesně legitimován k žalobě je ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu (rozhodnutím). Žalobkyně, která v žalobě tvrdí, že byla zkrácena na svých právech rozhodnutím žalovaného, jenž podle jejího přesvědčení neprávem zamítl odvolání jako nepřípustné proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu, je tudíž nepochybně legitimována k podání žaloby, v níž se takovému závěru brání. Takové rozhodnutí, vydané podle ustanovení § 92 správního řádu, je rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odst.1 s.ř.s., neboť na správní řízení je nutno nahlížet jako na uzavřený celek, v daném případě zakončený rozhodnutím o zamítnutí odvolání (po předchozím posouzení, zda neodůvodňuje obnovu řízení anebo změnu, nebo zrušení rozhodnutí mimoodvolací řízení). Pro posouzení věci je totiž určující, zda takové rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do právní sféry fyzické nebo právnické osoby, přičemž k takovému zásahu může nepochybně dojít i rozhodnutím procesní povahy, nicméně spojeným s hmotněprávními aspekty (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j.: 4 AS 59/2004-66, dostupný na www.nsssoud.cz). Pokud žalovaný zamítl odvolání proti meritornímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro nepřípustnost, má takové rozhodnutí pro žalobkyni i hmotněprávní dosah, neboť je jí jím znemožněno otevřít otázku zákonnosti meritorního rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pokud žalobkyně v žalobě žádá soud, aby otázku přípustnosti odvolání věcně posoudil, pak jí takové právo nelze odepřít; žalobní legitimace je zde založena pouhým tvrzením o zkrácení na právech. Soud pak přezkoumává pouze otázku, zda byly splněny podmínky pro zamítnutí opravného prostředku pro nepřípustnost.

Městský soud v Praze nesouhlasí se závěrem žalovaného správního úřadu ani v tom, že v případě žalobkyně není naplněna podmínka, vyplývající z ustanovení § 5 s.ř.s., tedy podmínka vyčerpání všech řádných opravných prostředků ve správním řízení, jež zákon k ochraně práv účastníka takového řízení poskytuje. Podle ustanovení § 5 s.ř.s., nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. Z uvedeného ustanovení, na něž navazuje ustanovení § 68 písm.a) s.ř..s., vyplývá, že soud nemůže věcně projednat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu tehdy, jestliže žalobce nevyužil řádného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně (když proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně řádné opravné prostředky v rámci správního řízení přípustné nejsou). Jen za splnění tohoto předpokladu lze žalobu odmítnout. O takový případ však v dané právní věci nejde. Žalobkyně podala ve správním řízení odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, takže nejde o případ, kdy by nevyčerpala zákonem jí poskytnutý řádný opravný prostředek. Zákon zde má na zřeteli podání odvolání ve správním řízení, tedy řádného opravného prostředku a nikoliv odvolání sice jako řádného (ve smyslu zákonného) opravného prostředku, avšak podaného řádně, tedy i v zákonem stanovené lhůtě osobou k tomu oprávněnou.

Ustanovení § 92 odstavec 1 správního řádu, upravující zamítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost nebo opožděnost, je proto třeba odlišovat od zamítnutí odvolání podle ustanovení § 90 odstavce 5, neboť odvolací správní úřad napadené rozhodnutí meritorně neposuzuje postupem podle ustanovení § 89 odstavec 2 správního řádu, ale odvolání zamítá z formálních důvodů. Proto soud neshledal důvodné ty žalobní námitky, jimiž žalobkyně brojila proti posouzení skutkového stavu z hlediska důvodnosti vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a stanovení doby, po kterou není oprávněna pobývat na území České republiky, na deset let, neboť – stručně řečeno – o tom v žalobou napadeném rozhodnutí rozhodováno nebylo a pokud by byly splněny předpoklady pro závěr o nepřípustnosti podaného odvolání, nebylo by povinností žalovaného se s těmito odvolacími námitkami ve věci samé vypořádat.

Pokud jde o žalobní námitku, ve které žalobkyně poukázala na to, že žalovaný odvolací správní úřad nedostál své povinnosti zkoumat, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, respektive že odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně závěru, že takové skutečnosti zjištěny v případě žalobkyně nebyly, je nekonkrétní a nesrozumitelné, má městský soud za to, že uvedená námitka není důvodná.

Správní orgán opožděné nebo nepřípustné odvolání vždy zamítne a až poté uváží, zda z tohoto odvolání nevyplývají důvody pro nařízení obnovy řízení nebo pro přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení. Odvolání přitom bude mít povahu podnětu k zahájení řízení z úřední činnosti; návrhem by bylo jen tehdy, pokud by to z něho přímo vyplývalo a účastník řízení by s takovým posouzením výslovně souhlasil. zkoumání odvolání z hlediska toho, zda neodůvodňuje obnovu řízení anebo změnu nebo zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení, následuje až poté, co odvolací orgán odvolání zamítne. Nelze mu tedy vytýkat, že rozhodnutí v tomto směru dostatečně neodůvodnil (viz též odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4.8.2006, č.j.: 8 As 1/2005-165, dostupného na www.nssoud.cz).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, proto jí přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobkyní

zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 2.000,-Kč a dále odměnu právního zástupce žalobkyně Mgr.Petra Václavka, advokáta, a jeho hotové výdaje. Výše mimosmluvní odměny je v daném případě tvořena náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby po 2.100,-Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby, účast u jednání soudu) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst.1 vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění pozdějších předpisů a třikrát režijní paušál po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů zástupce žalobkyně podle ustanovení § 13 odst.3 advokátního tarifu. Dále byla jako součást odměny zástupce žalobkyně přiznána 20% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení v částce 912,- Kč podle vyhlášky č. 110/2004 Sb. a zákona č. 237/2004 Sb., neboť právní zástupce žalobkyně je dle předloženého osvědčení plátcem DPH. Celková výše přiznaných nákladů řízení činí 10.640,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám právního zástupce žalobce ve třicetidenní lhůtě k plnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 19.října 2009

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru