Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ca 223/2008 - 37Rozsudek MSPH ze dne 29.07.2010


přidejte vlastní popisek


11 Ca 223/2008 - 37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: R. K., bytem P. 1866, R. 1, zast. Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem se sídlem Divadelní 4, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.4.2008, č.j. 2331/08-1300-506729

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 17.4.2008, č.j. 2331/08- 1300-506729, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 6.800,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Ing. Radka Lančíka, daňového poradce.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17.4.2008, č.j. 2331/08-1300-506729, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 2006, vydanému Finančním úřadem v Rakovníku dne 13.9.2006, č.j. 90136/06/069910/4300.

Žalobce v podané žalobě uvádí, že důvodem pro vydání rozhodnutí žalovaného bylo, že správní orgány nesouhlasily se žalobcovým nárokem na uplatnění odpočtu DPH na vstupu za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2006 u osobních automobilů pořizovaných žalobcem za účelem pronájmu, a to přesto, že žalobci z nájemného za pronájem vzniká povinnost přiznat DPH na výstupu. Je nelogické, aby žalobce neměl mít nárok na uplatnění DPH na vstupu, když splnil podmínky stanovené v § 72 odst. 1, § 72 odst. 2 písm. a) a § 72 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb. pokračování
2
11 Ca 223/2008

Žalobce dále uvádí, že o odvolání proti platebnímu výměru ze dne 13.9.2006 žalovaný již jednou rozhodl, a to rozhodnutím ze dne 19.10.2006, č.j. 8137/06-130. V tomto rozhodnutí žalovaný odmítl argumentaci žalobce, dle které je ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, v přímém rozporu s Šestou směrnicí Rady (77/388/EHS), jelikož při jeho uplatňování dochází k diskriminaci plátců DPH, kteří osobní automobil používají k výkonu své profese, a naopak uvedl, že ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., vymezující zdanitelná přijatá plnění, u nichž plátce DPH nemá nárok na odpočet daně, je plně v souladu se Šestou směrnicí Rady a nelze hovořit o diskriminaci nebo rozporu se závazky, které při přistoupení k EU přijala vláda ČR. K podané žalobě žalobce toto rozhodnutí zdejší soud zrušil rozsudkem č.j. 7 Ca 360/2006-47 ze dne 27.2.2008, neboť žalovaný dle soudu svůj jednoznačný závěr o souladu ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., se Šestou směrnicí dostatečně neodůvodnil; měl argumentovat konkrétními skutečnostmi, proč a z jakých důvodů toto ustanovení není v rozporu s čl. 17 Šesté směrnice, a měl se vypořádat i s námitkou, zda byly splněny podmínky přímého účinku směrnice. Městský soud žalovaného zavázal, aby v odůvodnění rozhodnutí byly uvedeny důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů při vypořádání se se všemi námitkami žalobce.

Žalobce v žalobě dále konstatoval, že žalovaný vázán právním názorem soudu, rozhodl znovu žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání opět zamítl. Ke sporné otázce souladu ust. § 75 odst. 2 zákona o DPH a pravidly Šesté směrnice Rady žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že Šestá směrnice Rady je aktem přijatým orgány Společenství a je závazná pro každý stát, kterému je určena, avšak pouze však pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo. Volba právní formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům (č. 249 Smlouvy o založení ES). Rozhodovat o předběžných otázkách platnosti a výkladu aktů přijatých orgány je v pravomoci Soudního dvora Evropských společenství (čl. 234 Smlouvy o založení ES). Přijetím Šesté směrnice zavázala Rada členské státy EU k přijetí předpisů s cílem uvést své systémy daně z přidané hodnoty do souladu se společnými pravidly aplikace této daně. Tuzemská daň z přidané hodnoty je upravena zákonem o dani z přidané hodnoty, který obsahuje podrobnou úpravu vzniku a podmínek uplatnění nároku na odpočet, a je spravována zákonem č. 531/1990 Sb., o územních správních orgánech. Správce daně stanovil žalobcovu daňovou povinnost v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty, který v ustanovení § 75 odst. 2 vylučuje nárok na odpočet daně při pořízení osobního automobilu a při jeho technickém zhodnocení. Žalovaný není oprávněn posuzovat, zda ČR splnila či nikoli závazek přijmout určitá pravidla společného komunitárního systému daně (čl. 1 Šesté směrnice). Proto není v pravomoci žalovaného posoudit, zda ust. § 75 odst. 2 zákona o DPH je či není souladné s pravidly, která byla uložena k transpozici českému zákonodárci. Posuzování této otázky je vyhrazeno soudu (čl. 95 Ústavy a čl. 234 Smlouvy o založení ES). Odvolací orgán dospěl k závěru, že není orgánem přezkumu správnosti a úplnosti transpozice pravidel Šesté směrnice zákonodárcem, takovou pravomoc mu vnitrostátní předpis, na základě kterého vykonává svoji působnost, tj. zákon č. 531/1990 Sb,. nepřiznal. Námitka o existenci neslučitelnosti ust. čl. 17 Šesté směrnice s ust. § 75 odst. 2 zákona o DPH není námitkou ve smyslu § 48 odst. 3 písm. d) zákona o správě daní (tj. není ani námitkou rozporu s právními předpisy či skutkovým stavem, ani námitkou existence jiných důvodů způsobilých osvědčit nesprávnost nebo nezákonnost odvoláním napadeného rozhodnutí), kterou by žalovaný byl oprávněn v řízení o odvolání přezkoumávat. pokračování
3
11 Ca 223/2008

S tímto názorem vyjádřeným v napadeném rozhodnutí žalobce nesouhlasí. Poukazuje na to, že podle rozsudku Městského soudu v Praze 7 Ca 360/2006-47 ze dne 27.2.2008 měl žalovaný konkrétně zdůvodnit, proč je ust. § 75 odst. 2 zákona o DPH plně v souladu s Šestou směrnicí a proč nelze hovořit o diskriminaci či rozporu se závazky, které při přistoupení k EU přijala vláda ČR a dále se měl vypořádat i s námitkou, zda byly splněny podmínky přímého účinku směrnice. Žalovaný, aniž by ctil závazný právní názor soudu, se však tímto vůbec nezabýval a dokonce uvedl, že se tím ani zabývat nebude, protože to je věcí soudu. Tyto výtky mohl žalovaný uplatnit v kasační stížnosti, kterou však nepodal, a proto neměl jinou možnost, než rozhodnout ve smyslu závazného právního názoru soudu .Žalovaný však v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl zcela nový názor. Zjevně tak porušil ust. § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), dle kterého je správní orgán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, v dalším řízení vázán. V žalobou napadeném rozhodnutí se tedy žalovaný opět nevypořádal s námitkami žalobce. Žalovaný odmítá ve své rozhodovací činnosti vykládat vnitrostátní předpis - § 75 odst. 2 zákona o DPH, v souladu s čl. 17 Šesté směrnice Rady a v případě rozporu při splnění podmínek přímého účinku uvedené směrnice aplikovat čl. 17 směrnice přednostně před odlišnou právní úpravou § 75 odst. 2 zákona o DPH. Žalovaný jasně vyjádřil, že se článkem 17 šesté směrnice Rady nebude zabývat.

Dále žalobce uvádí, že směrnice je aktem sekundárního práva ES, zavazuje jen subjekty, jimž je adresována – členské státy. Předepisuje jen výsledek, jehož má být dosaženo, zatímco formy a metody dosažení tohoto cíle zůstávají na vůli států. Dlouho se vycházelo z toho, že legislativní opatření členských států k provedení směrnice je nezbytné. Soudní dvůr Evropských společenství však k tomu zaujal jiné stanovisko a to v několika svých rozhodnutích, v nichž specifikoval i další podmínky pro případný přímý účinek směrnic. Podle relevantní judikatury ESD nastupuje přímý účinek směrnice za splnění podmínek: uplynutí transpoziční lhůty, nenáležitá transpozice směrnice, dostatečná přesnost a bezpodmínečnost pravidla směrnice, aktivní legitimace osoby, jež se přímého účinku dovolává a skutečnost, že bezprostřední aplikací směrnice nedojde k uložení povinnosti jednotlivci. Jednotlivec se může na základě přímo účinné směrnice dovolat svého práva vůči členskému státu, ale nemůže mu takto být uložena žádná povinnost.

Žalobce na základě podrobné argumentace dovodil, že v době rozhodování žalovaného byly splněny všechny podmínky pro případné přímé aplikování pravidel obsažených v čl. 17 Šesté směrnice před ustanovením § 75 odst. 2 zákona o DPH. Konstatoval, že v obecné rovině platí, že povinnost výkladu konformního s právem ES zavazuje všechny orgány včetně správních orgánů členského státu a totéž platí i pro případné přímé aplikování pravidel obsažených ve směrnicích, pokud jsou pro jejich aplikaci splněny všechny podmínky. Finanční úřad v Rakovníku se však možností přímé aplikovatelnosti směrnice nezabýval a žalovaný po námitce žalobce zaujal stanovisko, že se možností přímé aplikace směrnice ani zabývat nemůže. Pro posouzení skutečnosti, zda žalobce má nárok na odpočet DPH u přijatých zdanitelných plnění, u kterých vzniká povinnost přiznat daň na výstupu, je nutné ze strany finančního úřadu i žalovaného postavit na jisto, zda uvedený nárok na odpočet splňuje definici ve smyslu čl. 17 předmětné směrnice, když vnitrostátní právní úprava - § 75 odst. 2 zákona o DPH, není s touto směrnicí zcela v souladu. Ve skutečnosti, že se finanční úřad ani žalovaný touto otázkou nezabýval, spatřuje žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. pokračování
4
11 Ca 223/2008

Žalobce konstatoval, že s názorem žalovaného nelze souhlasit, protože všechny orgány členského státu EU, včetně žalovaného, mají povinnost vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu se směrnicemi vydanými orgány Společenství a v případě nesouladu vnitrostátních předpisů se směrnicí, jsou-li splněny podmínky přímého účinku směrnice, aplikovat směrnici přednostně před odlišnou vnitrostátní právní úpravou. Zde žalobce odkázal na to, že shodný názor je vyjádřen i v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 15 Ca 184/2006-42 ze dne 19. července 2007, publikovaným pod č. 1359 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 11/2007. Poukázal dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 a Pl. ÚS 19/04 a dovozoval, že Ústavní soud přijímá koncept aplikační přednosti evropského práva daný Soudním dvorem ES.

Žalobce dále předestírá konkrétní argumenty, na základě kterých dovozuje, že vnitrostátní úprava není v souladu s uvedenou směrnicí v neprospěch žalobce a je tak nutno použít pravidla přímého účinku. Zejména poukazuje na to, že členské státy se mohou od směrnice odchýlit pouze tam, kde to směrnice výslovně připouští. Účelem čl. 17 Šesté směrnice je zajistit, že plátce DPH bude mít nárok na odpočet na vstupu, jestliže přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti, u které vzniká povinnost přiznat DPH na výstupu. Z ust. § 75 odst. 2 zákona o DPH je zřejmé, že v oblasti uplatnění nároku na odpočet při pořízení a technickém zhodnocení osobního automobilu došlo k odchýlení od Šesté směrnice. V případech, kdy je národní zákon o DPH v rozporu s Šestou směrnicí v neprospěch plátce, použijí se pravidla přímého účinku. Čl. 17 odst. 7 směrnice umožňuje členskému státu vyloučit ze systému odpočtů majetek při splnění dvou podmínek (předchozí konzultace s Poradním výborem a „cyclical economic reasons“), které však v daném případě splněny nebyly.

Žalobce uvádí, že i Ministerstvo financí řešilo případ, kdy text národní legislativy neumožňuje výklad, který by vedl k výsledku k předpokládanému směrnicí, se závěrem, že je možné postupovat přímo podle směrnice (přímý účinek). Tento závěr byl odsouhlasen na Koordinačním výboru Ministerstva financí a Komory daňových poradců dne 30.11.2005.

Žalobce konstatuje, že podmínky pro uplatnění přímého účinku čl. 17 Šesté směrnice jsou splněny, a žalobce se proto v případě rozporu § 75 odst. 2 zákona o DPH s čl. 17 Šesté směrnice může přímo řídit tímto čl. 17 Šesté směrnice a může proto uplatnit nárok na odpočet DPH na vstupu při pořízení a technickém zhodnocení osobního automobilu. Žalobce se dovolává jednání v souladu se zákonem a jinými obecně závaznými právními předpisy, tj. takového jednání, kdy žalovaný nebude postupovat podle § 75 odst. 2 zákona o DPH, ale bude postupovat přímo (cestou přímého účinku) podle ust. čl. 17 Šesté směrnice a umožní žalobci uplatnit si nárok na odpočet DPH na vstupu při pořízení a technickém zhodnocení osobního automobilu.

Žalobce dále odkazuje na rozhodnutí ESD, zabývající se obdobnými otázkami odpočtu DPH. Uvádí dále, že z čl. 17 odst. 6 Šesté směrnice by pro Českou republiku mohlo vyplývat právo zachovat vynětí z nároku na odpočet DPH na vstupu po 1.5.2004 ta plnění, která byla obsažena v zákoně č. 588/1992 Sb. Žalobce porovnává ustanovení § 19 odst. 4,5 a 6 zákona č. 588/1992 Sb., s ustanovením § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., se závěrem, že Česká republika, ač si po 1.5.2004 mohla ponechat právní úpravu platnou do 30.4.2004, neučinila tak, a v rozporu s čl. 17 odst. 6 Šesté směrnice právní úpravu zpřísnila, neboť po 1.5.2004 z nároku na odpočet DPH nově vyloučila přirážku nad úroveň vstupní ceny bez daně u finančního pronájmu osobního automobilu. Z toho plyne, že ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., není v souladu s čl. 17 Šesté směrnice, neboť Česká republika zákaz odpočtu pokračování
5
11 Ca 223/2008

s přistoupením k Evropské unii rozšířila. Uvedené se dotýká i žalobce, a sice jeho daňového dokladu č. 541462-splátkového kalendáře k leasingové smlouvě, protože zde žalobce měl mít po 1.5.2004 nárok na odpočet DPH na vstupu u přirážky nad úroveň vstupní ceny bez daně u finančního pronájmu osobního automobilu, jak to zde platilo do 30.4.2004.

Dále žalobce poukazuje na čl. 17 odst. 7 Šesté směrnice, z něhož vyplývá pro ČR právo zcela nebo zčásti vyloučit ze systému odpočtů veškerý nebo některý investiční majetek či jiný majetek v rámci hospodářského cyklu. S poukazem na judikaturu Soudního dvora ES žalobce uvedl, že pro ČR by to znamenalo, že vyloučení nároku na odpočet DPH na vstupu při pořízení osobního automobilu a při jeho technickém zhodnocení by bylo možné při současném splnění dvou podmínek, a to, provedení konzultace s výborem pro DPH a existenci důvodů hospodářského cyklu. Tyto podmínky splněny nejsou. Ustanovení § 75 odst. 2 zákona o DPH je tedy v rozporu s čl. 17 Šesté směrnice.

Žalobce navrhuje, aby soud připustil přímý účinek Šesté směrnice, případně aby řízení přerušil a obrátil se na Soudní dvůr Evropského společenství s předběžnou otázkou týkající se výkladu čl. 17 Šesté směrnice, případně aby řízení přerušil do rozhodnutí Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-414/07, neboť předmětem tohoto řízení o předběžné otázce je obdobná otázka, případně aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě po té, co shrnul dosavadní průběh správního řízení, uvedl, že v novém rozhodnutí se vypořádal s námitkami uvedenými v odvolání a respektoval názor soudu v tom smyslu, aby odůvodnění obsahovalo důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Žalovaný je toho názoru, že svou úvahu v rozhodnutí dostatečně odůvodnil, přičemž odůvodnění vychází ze správního názoru žalovaného, že nemá oprávnění posoudit, zda ustanovení § 75 odst. 2 zákona o DPH je či není plně v souladu s předpisy platnými pro členské země EU. Pravomoc žalovaného vyplývá ze zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, tento ani jiný zákon neopravňuje žalovaného k posuzování souladu vnitrostátních předpisů s předpisy Evropského společenství. Žalovaný uvedl, že předchozí zrušovací rozsudek Městského soudu v Praze nenapadl kasační stížnosti proto, že rozhodnutí žalovaného čj. 8137/06-130 trpělo vadou nepřezkoumatelnosti. Tuto vadu však žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zhojil, odůvodnění rozhodnutí změnil tak, že rozhodnutí je přezkoumatelné. Žalovaný nesouhlasí s tím, že porušil ust. § 78 odst. 5 s.ř.s., neboť odůvodnil změnu právního názoru v tom smyslu, že otázku souladu či nesouladu ustanovení § 75 odst. 2 zákona o DPH s čl. 17 Šesté směrnice není oprávněn posoudit. K argumentaci žaloby rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 184/2006 žalovaný namítl, že jde o rozsudek týkající se spotřební daně, jeho závěry nelze přenášet na daň z přidané hodnoty, která má pro posuzovaný případ úpravu stanovenou vnitrostátním předpisem. Zákaz nároku na odpočet při pořízení osobního automobilu nepřinesl současný zákon o DPH, nýbrž již zákon č. 588/1992 Sb. Podle § 75 odst. 2 současného zákona o DPH plátce pořizující osobní automobil za účelem jeho provozování (nikoli za účelem jeho dalšího prodeje) nemá nárok na odpočet DPH na vstupu. Toto je kompenzováno při případném prodeji automobilu, neboť podle § 62 odst. 2 zákona je prodej (ve smyslu zákona jde o dodání) osvobozen od daně. Osvobození se aplikuje bez ohledu na výši prodejní ceny, což je principiální rozdíl oproti úpravě účinné před 1.5.2004. Žalovanému, který není zákonodárcem, nepřísluší hodnotit argument žalobce, že ČR přijala v rozporu s článkem 17 odst. 6 Směrnice přísnější podmínky při uplatňování nároku na odpočet DPH. Žalovaný navrhl, aby Městský soud v Praze vlastním posouzením ověřil, že § 75 odst. 1 zákona o dani pokračování
6
11 Ca 223/2008

z přidané hodnoty je slučitelný s právem Společenství a aby soud žalobu zamítl pro její nedůvodnost.

Ze správního spisu zjistil soud následující, pro rozhodnutí o věci samé podstatné, skutečnosti:

Žalobce dne 18.7.2006 podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2006, kde žalobce uplatnil nárok na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění ve výši 821.925 Kč,-, daň na výstupu u uskutečněných zdanitelných plnění přiznal ve výši 448.849,-Kč a celkově za toto zdaňovací období vykázal nadměrný odpočet ve výši 373.076,-Kč.

Ve spise je také založena výzva správce daně č.j.: 83671/06/069910/4300 ze dne 22.8.2006 podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., k odstranění vzniklých pochybností o správnosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti údajů výše uvedeného daňového přiznání o přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění vykázaných v oddílu B. přiznání.

Ve spise je založen i protokol o ústním jednání se správcem daně ze dne 12.9.2006, jehož přílohou byly konkrétní doklady, které doložil žalobce k přijatým zdanitelným plnění vztahujícím se k předmětnému daňovému přiznání s tím, že žalobce odkázal na připomínky vyjádřené dne 23.5.2006, doložené k protokolu č.j. 64532/06/069930/4532, ve kterém namítal rozpor ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty se Směrnicí č. 6 EÚ.

Ve spise je založen i platební výměr č.j: 90136/06/069910/4300 vydaný dne 13.9.2006 Finančním úřadem v Rakovníku, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2006, kterým správce daně vyměřil žalobci vlastní daňovou povinnost ve výši 122.768,-Kč.

Proti tomuto platebnímu výměru se žalobce dne 26.9.2006 odvolal a jeho jedinou odvolací námitkou bylo tvrzení, že ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty je v přímém rozporu s Šestou směrnicí Rady, neboť při jeho důsledném dodržování dle názoru žalobce dochází k diskriminaci plátců DPH, kteří používají osobní automobil k výkonu své profese.

Žalovaný pak vydal dne 19.10.2006 rozhodnutí č. 8137/06-130, kterým odvolání žalobce proti výše uvedenému platebnímu výměru zamítl a toto rozhodnutí žalovaného zrušil zdejší soud rozsudkem č.j. 7 Ca 360/2006-47 ze dne 27.2.2008. V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné uvedl, že odvolací i žalobní námitkou je tvrzení, že ustanovení § 75 odst. 2 zákona o DPH je v přímém rozporu s Šestou směrnicí, neboť při jeho důsledném dodržování dle žalobce dochází k diskriminaci plátců DPH, kteří používají osobní automobil k výkonu své profese. Žalobce se po celou dobu daňového řízení i v samotné žalobě domáhal přímého účinku čl. 17 Šesté směrnice Rady s argumentací, že bez ohledu na znění § 75 odst. 2 zákona o DPH má právo požadovat, aby správce daně a následně i žalovaný přiznal žalobci nárok na odpočet DPH na vstupu při pořízení automobilu s odkazem na čl. 17 Šesté směrnice. Dovozoval, že podmínky pro uplatnění přímého účinku směrnice jsou splněny (ustanovení čl. 17 je dostatečně určité a lhůta pro implementaci do čs. právního řádu již uplynula) a žalobce se proto v daném případě, kdy nastal rozpor ust. § 75 odst. 2 zákona o DPH s čl. 17 Šesté směrnice, může řídit přímo tímto čl. 17 směrnice. Soud ve zrušujícím rozsudku tuto žalobní námitku posoudil jako důvodnou a výslovně uvedl, že z obsahu pokračování
7
11 Ca 223/2008

napadeného rozhodnutí i z průběhu správního řízení je zřejmé, že žalovaný učinil k této námitce jednoznačný závěr, že ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., je plně v souladu s předpisy platnými pro členské země EU, v tomto případě s Šestou směrnicí, a nelze hovořit o diskriminaci nebo rozporu se závazky, které při přistoupení k EU přijala vláda ČR. Soud vytkl žalovanému, že pokud žalovaný dospěl k tomuto závěru, bylo na místě tomuto tvrzení věnovat zvýšenou pozornost, dbát na to, aby bylo argumentováno konkrétními skutečnostmi, proč a z jakých důvodů toto ustanovení není v rozporu s ustanovením článku 17 Šesté směrnice Rady. Dále žalovanému vytkl, že bylo třeba se vypořádat i s námitkou, zda byly splněny podmínky přímého účinku směrnice. Součástí správní úvahy pak musí být hodnocení konkrétních skutečností, vztahujících se k danému případu. Obecně formulované odůvodnění, tak jak jej uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, nelze považovat za dostatečné. S ohledem na to dospěl soud k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění vztahu mezi konkrétně zjištěnými skutečnostmi daného případu a jejich právní kvalifikací. Proto napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a vady odůvodnění zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Zavázal žalovaného postupovat v dalším řízení tak, aby v odůvodnění rozhodnutí byly uvedeny důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních norem a informace o tom, jak se vypořádal se všemi námitkami žalobce.

Po té žalovaný vydal napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce znovu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitce existence přímého rozporu mezi ust. § 75 odst. 2 zákona o DPH a pravidly Šesté směrnice uvedl, že pouze vyhlášené mezinárodní smlouvy ratifikované na základě souhlasu Parlamentu jsou součástí právního řádu a jsou tedy předpisy zakládajícími povinnost postupu odlišného od postupu dle zákona (čl. 10 Ústavy). Posoudit soulad vnitrostátního předpisu s mezinárodní smlouvou je v ČR oprávněn soud (čl. 95 Ústavy). Šestá směrnice je aktem přijatým orgány Společenství a je závazná pro stát, kterému je určena, pouze však pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo. Volba právní formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům (čl. 249 Smlouvy o založení Evropského společenství). Rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti a výkladu aktů přijatých orgány je v pravomoci Soudního dvora (čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství). Přijetím šesté směrnice zavázala Rada členské státy k přijetí nezbytných právních předpisů s cílem uvést své systémy daně z přidané hodnoty do souladu se společnými pravidly aplikace daně z přidané hodnoty. Za tímto účelem Parlament ČR přijal vnitrostátní předpis, kterým je zákon o dani z přidané hodnoty. Tento zákon obsahuje vnitrostátní úpravu české daně, ta je pak součástí nadnárodně upraveného „společného systému“ vnitrostátních daní z přidané hodnoty jednotlivých členských států EU. Tuzemská daň je však upravena zákonem o dani z přidané hodnoty, který obsahuje podrobnou úpravu problematiky vzniku a podmínek uplatnění nároku na odpočet a je spravována zákonem č. 531/1990 Sb. Správce daně stanovil daňovou povinnost na základě použitelných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. Odvolací orgán je správním úřadem, jehož pravomoc je vymezena zákonem č. 531/1990 Sb., a vykonává správu daní v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy. Není oprávněn posuzovat, zda ČR splnila či nikoli závazek přijmout určitá pravidla společného komunitárního systému daně (čl. 1 Šesté směrnice). Proto není v pravomoci odvolacího orgánu posoudit, zda ustanovení platného a použitelného vnitrostátního zákona je, respektive není, souladné s pravidly, která byla uložena k transpozici českému zákonodárci. Posuzování této otázky je vyhrazeno soudu (čl. 95 Ústavy a čl. 234 Smlouvy o založení ES). Odvolací orgán není orgánem přezkumu správnosti a úplnosti transpozice pravidel Šesté směrnice zákonodárcem, takovou pravomoc mu použitelný vnitrostátní předpis, na základě kterého vykonává svoji správní působnost, pokračování
8
11 Ca 223/2008

nepřiznal. Tvrzení žalobce o neslučitelnosti ustanovení čl. 17 Směrnice se zákonem o dani z přidané hodnoty není námitkou rozporu s právními předpisy či skutkovým stavem ani námitkou existence jiných důvodů způsobilých osvědčit nesprávnost nebo nezákonnost odvoláním napadeného rozhodnutí dle § 48 odst. 3 písm. d) zákona o správě daní, kterou by byl tento odvolací orgán oprávněn v daňovém řízení o odvolání přezkoumávat. Odvoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě platného a účinného znění zákona o správě daní a poplatků a zákona o dani z přidané hodnoty a podle názoru odvolacího orgánu v souladu s těmito předpisy. ¨ Městský soud v Praze posoudil žalobou napadené rozhodnutí z hlediska žalobních bodů podle ustanovení § 75 soudního řádu správního při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době podání rozhodnutí a věc posoudil takto:

Žalobce v podané žalobě namítl, že povinnost výkladu konformního s právem ES zavazuje všechny orgány včetně správních orgánů členského státu, to stejné platí pro přímou aplikaci pravidel obsažených ve směrnicích. Žalovaný se však věcí nezabýval a zaujal stanovisko, že se možností přímé aplikace směrnice ani zabývat nemůže. Pro posouzení skutečnosti, zda žalobce má nárok na odpočet DPH na vstupu, je nutné postavit na jisto, zda uvedený nárok splňuje definici ve smyslu čl. 17 předmětné směrnice, když vnitrostátní právní úprava je s touto směrnicí v rozporu. Ve skutečnosti, že se žalovaný touto otázkou nezabýval, spatřuje žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

Žalobní námitka je důvodná, když soud při posouzení její důvodnosti zohlednil i závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2009, č.j. 7 Afs 116/2009-70, dostupné na www.nssoud.cz., když předmětem tohoto řízení byl výměr na daň z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 2006.

Komunitární právo je samostatným právním řádem. Zároveň však komunitární právo „tvoří integrální součást právního řádu použitelného na území každého členského státu“ (ESD 106/77 Simmenthal). Aplikační zásadou je přednost komunitárního práva před národním právem (ESD 6/64 Costa). Některé normy komunitárního práva mají na území členských států přímý účinek (Nařízení). Vedle přímého účinku je dán i nepřímý účinek norem komunitárního práva, tj. povinnost aplikovat vnitrostátní právo ve světle práva komunitárního, tzv. eurokonformní výklad. Směrnice, sekundární pramen komunitárního práva, zavazuje primárně členské státy a sice pouze do výsledku, jehož má být dosaženo. I směrnice však může mít přímý účinek, za splnění specifických podmínek: - marné uplynutí lhůty k provedení směrnice, - přímým účinkem nedojde k negativnímu ovlivnění právního postavení třetích osob, ať už uložením povinnosti jednotlivci ze strany státu či porušením ochrany dobré víry a - aplikace přímého účinku vede ke zlepšení právního postavení beneficiantů směrnice (Tichý a kol., Evropské právo, 3. vydání, C. H. Beck 2006).

Ústavní soud v usnesení Pl. ÚS 19/04 z 21. února 2006 uvedl: „Počínaje 1. květnem 2004 je každý orgán veřejné moci povinen aplikovat komunitární právo přednostně před českým právem tehdy, pokud je český zákon v rozporu s právem komunitárním“. pokračování
9
11 Ca 223/2008

Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku č.j. 15 Ca 184/2006-42 ze dne 19. července 2007, publikovaném ve Sb. NSS 1359/2007, uvedl: „Všechny orgány členského státu Evropské unie, včetně správních orgánů, mají povinnost vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu se směrnicemi vydanými orgány Společenství a, v případě nesouladu vnitrostátních předpisů se směrnicí, jsou-li splněny podmínky přímého účinku směrnice, aplikovat směrnici přednostně před odlišnou úpravou vnitrostátními právními předpisy“. Uvedený rozsudek krajského soudu vychází z toho, že směrnice je aktem sekundárního práva ES. Nemá obecnou závaznost, je to akt zavazující jen subjekty, jimž je adresován a těmi mohou být jen členské státy. Směrnice předepisuje jen výsledek, jehož má být dosaženo, zatímco formy a metody dosažení tohoto cíle zůstávají na vůli států. Z povahy směrnic tedy vyplývá, že vlastnost přímého účinku je jim cizí, neboť směrnice se jednotlivce přímo týka tnemá. Dlouho se vycházelo z toho, že legislativní opatření členských států k provedení směrnice je nezbytné. Soudní dvůr ES však k tomuto problému zaujal jiné stanovisko, a to v některých svých rozhodnutích, v nichž specifikoval i další podmínky pro případný přímý účinek směrnice (např. rozsudek ze dne 4.12.1974 ve věci 41/74, Yvonne van Duyn proti Home Office, Recueil s. 1337). Podle relevantní judikatury Soudního dvora ES se jako základní podmínky bezprostřední aplikovatelnosti pravidel směrnice jeví tyto podmínky: uplynutí transpoziční lhůty, nenáležitá transpozice, dostatečná přesnost a bezpodmínečnost pravidla směrnice, aktivní legitimace osoby, jež se bezprostřední aplikovatelnosti dovolává a skutečnost, že bezprostřední aplikací nedojde k uložení povinnosti jednotlivci. Přímý účinek směrnice může být pouze vertikální vzestupný, tj. jednotlivec se může na základě přímo účinné směrnice dovolávat svého práva vůči členskému státu, ale nemůže mu být přímo směrnicí uložená žádná povinnost. Krajský soud dále uvedl, že v obecné rovině platí, že povinnost výkladu konformního s právem ES zavazuje všechny orgány včetně správních orgánů členského státu a totéž platí i pro případné přímé aplikování pravidel obsažených ve směrnicích, pokud jsou pro jejich aplikaci splněny všechny podmínky.

Městský soud v Praze neshledává důvod, pro který by uvedené závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem nebylo možné vztáhnout i na souzenou věc. Námitka žalovaného ve vyjádření k žalobě, že uvedené závěry krajského soudu, které se týkají spotřební daně, nelze přenášet na daň z přidané hodnoty, dle mínění městského soudu neobstojí. Polemiku žalovaného s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem považuje za neopodstatněnou i Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku, když poukázal na své dřívější rozhodnutí ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 Afs 53/2009 - 63, které je dostupné na www.nssoud.cz, v němž vylovil, že: „Správce daně nelze zcela jistě činit odpovědným za nesprávnou implementaci šesté směrnice do zákona o dani z přidané hodnoty, lze jej však na druhou stranu nepochybně činit odpovědným za znalost právních předpisů, šestou směrnici nevyjímaje, a za případnou interpretaci a aplikaci právních předpisů in concreto, zde uplatnění přímého účinku šesté směrnice. Postupoval-li správce daně podle ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, které je (bylo) neslučitelné s komunitárním právem, nelze dospět k jinému závěru, než že pochybil“.

V souzené věci má soud rovněž za to, že zdejší soud tím, že rozsudkem ze dne 27.2.2008, č.j. 7 Ca 360/2006-47, zavázal žalovaného řádně zdůvodnit závěr vyjádřený v rozhodnutí žalovaného ze dne 19.10.2006, č.j. 8137/06-130, tj. závěr žalovaného, že ustanovení § 75 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty není v rozporu s čl. 17 Šesté směrnice, vyjádřil svůj právní názor, že k takovému posouzení je žalovaný oprávněn. Před posouzením přezkoumatelnosti závěru, k němuž ve své rozhodovací činnosti dospěje správní orgán, předchází posouzení kompetence správního orgánu takový závěr vůbec činit. pokračování
10
11 Ca 223/2008

K námitce žalovaného, že nebyl oprávněn (s poukazem na čl. 95 Ústavy a čl. 234 SES) učinit si úsudek o tom, zda je skutečně dán žalobcem namítaný rozpor § 75 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty s čl. 17 Šesté směrnice, tj. zda je na místě použít eurokonformní výklad, resp, zda se lze ze strany žalobce domáhat přímého účinku Šesté směrnice uvedl Nejvyšší správní soud, že je nedůvodná a naopak dospěl k závěru, že je povinností žalovaného vyplývající z ustanovení § 50 odst. 3 a 7 zákona o správě daní a poplatků přezkoumat napadené rozhodnutí v kontextu všech odvolacích důvodů a vypořádat se s nimi – tj. ozřejmit proč je považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. V tomto směru nelze ponechat bez povšimnutí existenci ustanovení § 28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, zakotvující institut předběžné otázky. Je to právě toto ustanovení zákona o správě daní a poplatků, které dává správci daně možnost uvážit i otázku, která jinak nespadá do jeho kompetence. Rozsah otázek, o kterých si může na základě citovaného ustanovení stěžovatel učinit úsudek, je pak omezen toliko ustanovením § 28 odst. 2 téhož zákona.

Městský soud v Praze tedy nesouhlasí s tvrzením žalovaného v napadeném rozhodnutí, že není oprávněn přezkoumávat námitku neslučitelnosti ustanovení čl. 17 Směrnice se zákonem o dani z přidané. Dle mínění městského soudu je tomu z důvodů shora uvedených právě naopak: povinností žalovaného, jakožto orgánu veřejné moci, je aplikovat komunitární právo, jakožto právo účinné na území České republiky, tedy členského státu Evropské unie. Namítal-li žalobce ve svém odvolání rozpor zákona o dani z přidané hodnoty s příslušnou evropskou směrnicí, bylo povinností finančního úřadu a rovněž i žalovaného tuto námitku řešit a odpovídajícím způsobem se s ní vypořádat. Bylo tedy na správním orgánu uvést, zda tvrzený rozpor shledává či nikoliv a v případě, že jej shledá, pak uvést a zdůvodnit, zda jsou dány i podmínky pro aplikaci přímého účinku směrnice. Protože žalovaný takto nepostupoval a namísto toho se odmítl uvedenou odvolací námitkou zabývat, tj. posoudit a řádně odůvodnit otázku, k jejímuž posouzení byl povinen, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

Soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu závěry, k nimž správní orgán dospěl a na základě kterých ve věci rozhodl, přezkoumává, tedy nenahrazuje chybějící závěry správního orgánu svými vlastními. Povinnost posoudit shora uvedenou spornou otázku je tak primárně na správním orgánu, který tak učiní v novém řízení a nově vydané rozhodnutí odůvodní způsobem přezkoumatelným soudem.

Podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

Soud tedy bez nařízení jednání zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., a dle § 78 odst. 4 s.ř.s., věc vrátil k dalším řízení žalovanému. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobcem zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 2.000,- Kč, a dále odměnu právního zástupce žalobce Ing. Radka Lančíka, daňového poradce, a jeho hotové výdaje v řízení o pokračování
11
11 Ca 223/2008

podané žalobě. Mimosmluvní odměna činí v daném případě dva úkony právní služby po 2.100,- Kč (převzetí zastoupení a podání žaloby) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dvakrát režijní paušál po 300,- Kč za náhradu hotových výdajů zástupce žalobce podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 6.800,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu.

Podle § 105 odst. 2 s.ř.s. stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 29.7.2010

JUDr. Hana Veberová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru