Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ca 185/2009 - 51Rozsudek MSPH ze dne 07.03.2011


přidejte vlastní popisek

11 Ca 185/2009 - 51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně T. T., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 17.6.2009, č.j.: OAM-132/LE-05-NV2-2009,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 17.6.2010, č.j.: OAM-

132/LE-05-NV2-2009, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 30.6.2009, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky (dále též žalovaného správního úřadu), jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nepovolení vstupu žalobkyně na území České republiky. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že žalovaný správní úřad rozhodl v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), ve spojení s ustanovením § 73 odst.7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, a v rozporu s ustanovením § 68 odst.3 správního řádu.

Žalobkyně v podané žalobě namítla, že správní úřad napadeným rozhodnutím opakovaně rozhodl, že vstup na území se žalobkyni nepovoluje, přestože žalobkyně ve své druhé žádosti o povolení vstupu apelovala na skutečnost, že v jejím případě mělo a má být aplikováno speciální ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení u osob, vystavených různým formám násilí či psychického nátlaku, nelze jejich zranitelnost určit podle zjevných znaků a přitom je povinností ministerstva povolit vybraným kategoriím osob vstup na území České republiky. Nelze očekávat, že žadatelka se sama přihlásí se sdělením, že byla mučena či vystavena jiným formám násilí, proto je na správním úřadu, aby potřebná šetření, pokud je nemá k dispozici z řízení o udělení mezinárodní ochrany, provedl z úřední povinnosti sám. To se však v případě žalobkyně nestalo, správní úřad při prvém rozhodnutí o nepovolení vstupu neprovedl žádná skutková zjištění, na základě kterých by bylo možno určit, že žalobkyně nespadá pod jednu z vyjmenovaných kategorií. Proto žalobkyně ve své žádosti o povolení vstupu ze dne 10.6.2009 upozornila na některé skutečnosti, které vyšly najevo v řízení o udělení mezinárodní ochrany a které žalobkyně pro povolení vstupu považuje za relevantní. Žalobkyně uvedla, že byla ve své vlasti podrobena psychickému i fyzickému násilí, během svého zatčení byla při výslechu bita, poté strávila dva měsíce ve vazbě bez obvinění. Byla rovněž vystavena psychickému tlaku, neboť k ní domů opakovaně chodili v noci ozbrojení muži a vyhrožovali, že žalobkyni odvedou.

Jak vyplývá z předmětného napadeného rozhodnutí, správní úřad tyto skutečnosti přesto nezhodnotil jako relevantní pro aplikaci ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu, když odkázal na skutečnosti, že žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana a skutečnosti jí uváděné jsou nevěrohodné, což bylo objasněno v řízení o udělení mezinárodní ochrany.

Žalobkyně namítla, že před vydáním rozhodnutí o nepovolení vstupu správní úřad dostatečně nezpracoval, nezjišťoval a nezjistil skutečný stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. V rozhodnutí mělo být řádně zdůvodněno, jak správní úřad dospěl ke svým závěrům. Správní úřad však pouze a bez dalšího žalobkyní uváděné zásadní skutečnosti označil za nevěrohodné s odkazem na řízení o udělení mezinárodní ochrany.

Žalobkyně namítla, že v napadeném rozhodnutí se správní úřad vůbec nevyrovnal s tvrzením žalobkyně o tom, že byla vystavena fyzickému násilí a že spadá mezi takzvané zranitelné kategorie cizinců, kterým by měl být umožněn vstup na území České republiky. Během pohovoru ve věci žádosti o mezinárodní ochranu dne 16.4.2009 žalobkyně správnímu úřadu vylíčila zásadní skutečnosti, které ji vedly k opuštění vlasti. Vypověděla, že byla zatčena a že k ní domů chodili neznámí muži, kteří jí vyhrožovali únosem a smrtí v případě, že jim její otec nezaplatí a neposkytne informace o její sestře. Tito muži byli vždy ozbrojeni a přicházeli v noci. V dubnu 2007 byla žalobkyně uvězněna a propuštěna až po více než dvou

měsících, což dokládá kopie propouštěcího protokolu. Důvodem zadržení byl pouze výslech, týkající se informací o sestře žalobkyně, proti žalobkyni žádné obvinění vzneseno nebylo. Během celých dvou měsíců proběhl pouze tento jediný výslech, v jehož průběhu byla žalobkyně bita.

V řízení a v napadeném rozhodnutí nebylo správním úřadem prokázáno, že by žalobkyní uváděné skutečnosti nebyly pravdivé. Na rozdíl od správního úřadu žalobkyně svá tvrzení doložila několika dokumenty, správní úřad však nezjišťoval stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a pouze pro účely negativního rozhodnutí bagatelizoval bez dalšího tvrzení žalobkyně a označil je za nevěrohodná. Bez dalšího odůvodnění konstatoval, že žalobkyně nespadá pod pojem zranitelných osob, vyjmenovaných v ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 9.2.2010 vyplývá, že žalovaný správní úřad popírá oprávněnost podané žaloby a pro řízení o žalobě plně odkazuje na svá rozhodnutí, zejména na rozhodnutí ze dne 17.6.2009 ve věci nepovolení vstupu žalobkyni podle ustanovení § 73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu. Žalobkyně se po svém příletu na letiště Praha – Ruzyně prokazovala pozměněným cestovním dokladem Malajsie s padělanými identifikačními údaji. Z důvodu zneužití neoprávněně pozměněného cestovního dokladu bylo jmenované příslušným orgánem následně uloženo správní vyhoštění se stanovením doby, po kterou nelze povolit její vstup na území České republiky, na čtyři roky. Správní úřad v případě žalobkyně shledal naplnění důvodu pro nepovolení vstupu pro prokazování se padělaným nebo pozměněným dokladem totožnosti, když současně nebyla žalobkyně shledána osobou, uvedenou v ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu. V podrobnostech žalovaný správní úřad odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu má žalovaný za to, že tento závěr učinil zcela v souladu se zákonem a námitky obsažené v podané žalobě nejsou důvodné

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

Dne 15.6.2009 byla Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra doručena žádost žalobkyně o povolení vstupu na území České republiky podle ustanovení § 73 odst.6 zákona o azylu. Žalobkyně konstatovala, že jí bylo dne 16.4.2009 předáno rozhodnutí o nepovolení vstupu a uvedla, že je již dva měsíce zbavena osobní svobody a že v jejím případě mělo být aplikováno ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu. Vyslovila domněnku, že správní úřad neprovedl v jejím případě žádná skutková zjištění, na jejichž základě bylo možné určit, že nespadá do kategorie zranitelných osob. Žalobkyně zdůraznila, že rozhodnutí bylo vydáno den poté, co učinila prohlášení o mezinárodní ochraně. V průběhu řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně uváděla, že byla ve své vlasti podrobena psychickému i fyzickému násilí, když byla během svého zatčení bita, strávila bez obvinění dva měsíce ve vazbě a doma ji navštěvovali ozbrojeni, kteří vyhrožovali, že ji odvedou.

Správní úřad zjistil, že žalobkyně učinila dne 13.4.2009 v tranzitním prostoru mezinárodního letiště prohlášení o svém úmyslu požádat v České republice o udělení mezinárodní ochrany. Dne 14.4.2009 vydal správní úřad rozhodnutí č.j. OAM-132/LE-05-NV-2009, kterým výše jmenované cizince nepovolil vstup na území České republiky, neboť se po svém příletu na letiště prokazovala pozměněným cestovním dokladem, čímž došlo k naplnění ustanovení § 73 odst.4 písm.b) zákona o azylu.

Rozhodnutím č.j. CPR-1457/PŘ-2009-004112 bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění a doba, po niž nelze cizince umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na čtyři roky. Žalobkyně úmysl požádat o mezinárodní ochranu v České republice projevila až poté, co jí bylo policií znemožněno na základě padělaného dokladu vstoupit na území České republiky. Z tohoto důvodu správní úřad dospěl k závěru, že žalobkyně se podáním žádosti o mezinárodní ochranu pouze pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu, aby mohla vstoupit na území České republiky, ač k tomu není jinak oprávněna.

Rozhodnutím ze dne 17.6.2009, č.j.: OAM-132/LE-05-NV2-2009, rozhodl žalovaný správní úřad o tom, že žalobkyni se vstup na území České republiky podle ustanovení § 73 odst.4 písm.b) zákona o azylu nepovoluje, přičemž z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně ani ve své nynější žádosti o povolení vstupu na území České republiky neuvedla žádnou skutečnost, na základě níž by mohl správní úřad dojít k závěru, že byla vystavena mučení, znásilnění nebo podrobena jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí. Správní úřad došel k závěru, že žadatelka zároveň není zranitelnou osobou ve smyslu ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu, které by správní úřad byl povinen vstup na území České republiky umožnit.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že na výzvu soudu žádný z účastníků výslovně nepožádal o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobkyně, její soudem ustanovený zástupce i žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst.1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Podle ustanovení § 73 odst.4 písm.b) zákona o azylu, ve znění účinném do 31.12.2010, ministerstvo o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vydá rozhodnutí nejpozději do čtyř týdnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizince. Nerozhodne-li ministerstvo v uvedené lhůtě, umožní cizinci vstup na území bez rozhodnutí a dopraví jej do azylového zařízení na území. Do pěti dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizince ministerstvo rozhodne, zda cizinci povolí vstup na území. Vstup na území nepovolí cizinci, který se prokazuje padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti.

V prvé žalobní námitce žalobkyně namítala, že žalovaný správní úřad porušil ustanovení § 3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu.

Uvedená žalobní námitka není důvodná. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyně se při příletu do České republiky prokazovala pozměněným cestovním dokladem Malajsie s padělanými identifikačními údaji. Uvedená skutečnost sama o sobě postačuje pro důvodnost závěru, že u žalobkyně jde o osobu, která se prokazuje padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti a tedy také pro závěr, který vyústí v rozhodnutí o nepovolení vstupu žalobkyni na území České republiky.

V druhé žalobní námitce žalobkyně namítala, že žalovaný správní úřad rozhodl v době, kdy neměl žádné informace o tom, zda žadatelka o mezinárodní ochranu je či není zranitelnou osobou ve smyslu ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu a je-li jí z tohoto důvodu vhodné povolit vstup na území do otevřeného střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu.

Uvedená žalobní námitka je částečně důvodná. Žalovaný správní úřad při úvaze o tom, zda žalobkyně splňuje podmínky pro vstup na území státu jako tzv. zranitelný cizinec, neprováděl žádná vlastní šetření, zejména před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nezjišťoval skutečnost, zda žalobce není osobou, splňující podmínky uvedené v ustanovení § 78 odstavec 7 zákona o azylu, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí. Ze spisového materiálu ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečnost, že by bylo provedeno šetření v tomto směru, alespoň nevyplývá. Pokud správní úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobkyně není osobou podle ustanovení § 78 odstavec 7 zákona o azylu, není zřejmé, na základě jakých konkrétních rozhodných skutkových okolností a skutečností tento závěr učinil, když tento závěr nemá oporu v obsahu spisového materiálu žalovaného. Žalovaný správní úřad se při odůvodnění tohoto závěru odkazuje na řízení ve věci žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, což by mohlo za určitých okolností být pro přijetí výše uvedeného závěru o nesplnění předpokladů, uvedených v ustanovení § 78 odstavci 7 zákona o azylu dostačující, avšak zcela opomenul skutečnost, že žalobkyně v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, na které se žalovaný výslovně odkazuje, podrobně popsala zcela konkrétní důvody a okolnosti, v nichž spatřuje nejen důvod pro udělení mezinárodní ochrany, ale které jsou zároveň také podřaditelné pod důvody, které mohou být posuzovány zcela samostatně a nezávisle na výsledku řízení ve věci mezinárodní ochrany z hlediska otázky, zda a na základě jakých skutkových či právních zjištění lze cizince považovat v tom kterém případě za tzv. zranitelné osoby, jimž je (bez ohledu na výsledky jiných správních řízení) vhodné povolit vstup na území státu.

Tím, že se žalovaný výslovně podrobně nezabýval jednotlivými skutečnostmi, uváděnými žalobkyní a odkázal pouze na obsah řízení ve věci žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, aniž by se však zabýval skutkovými skutečnostmi zde tvrzenými z hlediska možného vstupu na území, zatížil žalovaný správní úřad řízení ve věci nepovolení vstupu vadou, která mohla mít za následek vydání nesprávného a nezákonného rozhodnutí, neboť svým postupem nedostál povinnostem, které mu ukládá ustanovení § 68 odstavec 3 správního řádu, podle něhož se v odůvodnění správního rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Na základě výše uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odst.1 s.ř.s. a současně vyslovil, že se věc vrací v daném rozsahu k dalšímu řízení žalovanému (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.). Správní úřady jsou právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze ve zrušujícím rozsudku, v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Na žalovaném správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval žádostí žalobkyně o vstup na území České republiky a v novém rozhodnutí se neopomenul vypořádat s její argumentací ohledně existence důvodů, pro něž jí má být vstup na území České republiky podle ustanovení § 73 odst. 7 zákona o azylu povolen, přičemž současně žalovaný přihlédne ke všem skutečnostem, které v průběhu řízení vyšly či vyjdou najevo. Své závěry pak žalovaný správní úřad srozumitelně, podrobně a přezkoumatelným způsobem vyjádří v odůvodnění nového rozhodnutí.

Výrok o nákladech soudního řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobkyně, která měla ve věci úspěch, v probíhajícím soudním řízení žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Žalobkyni bylo rozhodnutím soudu přiznáno osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro toto soudní řízení a ani její zástupce – Organizace pro pomoc uprchlíkům – žádné prokazatelné náklady řízení nepožadoval. Ve sporu neúspěšný žalovaný správní úřad nemá podle výsledků řízení právo na náhradu nákladů řízení. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jdená nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 7.března 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru