Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ca 179/2009 - 55Rozsudek MSPH ze dne 10.12.2010


přidejte vlastní popisek

11Ca 179/2009 - 55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce Rajeeva P., státního příslušníka Srí Lanky zastoupeného Mgr. Evou Holou, pracovnicí Organizace pro pomoc uprchlíkům, se sídlem v Praze 9, Kovářská 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 12.6.2009, č.j.: OAM-128/LE-05-NV2-2009

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 12.6.2009, č.j.: OAM-

128/LE-05-NV2-2009, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 30.6.2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž žalovaný správní úřad rozhodl pravomocně o tom, že se žalobci nepovoluje vstup na území České republiky. Žalobce má za to, že rozhodnutí žalovaného správního úřadu je nezákonné.

Žalobce v podané žalobě poukázal na ustanovení § 73 odst.7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), podle něhož je správní úřad povinen rozhodnutím povolit vstup na území tzv. zranitelným skupinám cizinců. Ve své žádosti o povolení ke vstupu ze dne 4.6.2009 žalobce upozornil na některé skutečnosti, které vyšly najevo v řízení o udělení mezinárodní ochrany a které považoval pro povolení vstupu za relevantní. Upozornil na svoji výpověď ze dne 17.4.2009, v níž popisoval, jak byl ve své vlasti podroben fyzickému násilí a mučení, falešně obviněn z teroristického útoku a podroben bití a mučení. Správní úřad však uvedené skutečnosti nezhodnotil jako relevantní pro aplikaci ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu a tedy k vydání povolení žalobci vstoupit na území.

Žalobce má za to, že žalovaný správní úřad dostatečně nezjišťoval a nezjistil skutečný stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalobci bylo opakovaně rozhodnuto o nepovolení vstupu na území, nebyl však zjišťován skutkový stav a v rozhodnutí není řádně zdůvodněno, jak správní úřad dospěl ke svým závěrům. Správní úřad - bez dalšího - žalobcem uváděné zásadní skutečnosti označil za nevěrohodné s odkazem na řízení o udělení mezinárodní ochrany. Správní úřad má přitom podle ustálené judikatury správních soudů povinnost své úvahy o zranitelnosti řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit a uvést do odůvodnění rozhodnutí.

Během řízení o žádosti ve věci mezinárodní ochrany a dne následujícího po jejím podání během pohovoru žalobce správnímu úřadu vylíčil zásadní skutečnosti, které jej vedly k opuštění vlasti. Žil v Killinochi na severu Srí Lanky, byl donucen ke spolupráci s organizací Tamilští tygři, proti které léta bojuje armáda. Žalobce se s myšlenkami této organizace neztotožňoval, ale byl k podpoře donucen po sedmidenním vězení. Při pokusu o útěk byl žalobce zadržen, během zadržování byl bit a mučen a bylo mu naznačováno a opakováno, že bude zastřelen.. Ze zajetí se dostal za pomoci úplatku. Správní orgán však v daném případě nezjišťoval rozhodné skutečnosti tak, aby o skutkovém stavu nebyly důvodné pochybnosti. Pouze pro účely negativního rozhodnutí o pobytu bagatelizoval bez dalšího všechna tvrzení žalobce, označil je za nevěrohodná a bez řádného odůvodnění konstatoval, že žalobce nepatří pod zranitelné osoby podle ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 2.2.2010 vyplývá, že žalovaný správní úřad pro účely řízení o žalobě odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ve věci povolení vstupu, v němž blíže uvedl, z jakých důvodů žalobci nepovolil vstup na území České republiky. Na základě shromážděných podkladů v době rozhodování nebyl žalobce shledán osobou uvedenou v ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu. S ohledem na konkrétní okolnosti případu má žalovaný za to, že tento závěr učinil v souladu se zákonem a že námitky obsažené v žalobě nejsou důvodné.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Žalobce učinil dne 11.4.2009 prohlášení o svém úmyslu požádat v České republice o udělení mezinárodní ochrany v tranzitním prostoru mezinárodního letiště.

Dne 14.4.2009 vydal správní úřad rozhodnutí, kterým nebyl žalobci podle ustanovení § 73 odst.4 písmene c) zákona o azylu povolen vstup na území České republiky, neboť by mohl svým chováním představovat nebezpečí pro veřejný pořádek v rámci České republiky a případně i ostatních státu Evropské unie, čímž došlo k naplnění podmínek předmětného ustanovení § 73 odst. 4 písmene c) zákona o azylu. Správnímu úřadu je z výsledku šetření inspektorátu cizinecké policie známo, že žalobce se při pobytové kontrole na letišti Praha-Ruzyně policistům prokazoval vlastním cestovním dokladem, v němž bylo neoprávněně vyplněno a vlepeno povolení k pobytu v České republice. Na základě toho bylo žalobci z důvodu zneužití neoprávněně vyplněného povolení k pobytu České republiky uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území České republice po dobu čtyř let. Správní úřad dospěl k závěru, že žalobce projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu až poté, co mu bylo policií znemožněno na základě zmíněného padělaného dokladu vstoupit na území České republiky.

Dne 9.6.2009 byla žalovanému správnímu úřadu doručena druhá žádost žalobce o povolení vstupu na území České republiky v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 zákona o azylu. Žalobce v ní vyslovil domněnku, že správní úřad je povinen mu povolit vstup na území jako tzv. zranitelnému cizinci, přičemž správní úřad neprovedl v jeho případě žádná skutková zjištění, na základě nichž bylo možné určit, že nespadá do kategorie zranitelných osob. Žalobce zdůraznil, že rozhodnutí bylo vydáno tři dny poté, co učinil prohlášení o mezinárodní ochraně, že s ním nebyl proveden pohovor, při němž by byl tázán na předmětné skutečnosti a sdělil, že byl ve své vlasti podroben fyzickému násilí včetně mučení poté, co byl falešně obviněn z teroristického útoku.

Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 12.6.2009 rozhodl žalovaný správní úřad o tom, že žalobci se vstup na území České republiky podle ustanovení § 73 odst. 4 písmene b) zákona o azylu nepovoluje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany žadatel neuvedl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany. Jeho opakovaná tvrzení o tom, že byl vystaven bití a mučení ze strany srílanské armády a že byl ve své vlasti stíhán pro teroristickou činnost, shledal správní úřad velmi pochybnými, když nebyla uvedena žádná skutečnost, na základě které by správní úřad mohl dojít k závěru, že žalobce byl skutečně vystaven mučení, znásilnění nebo podroben jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí. Správní úřad připomněl, že žalobce nevyužil možnosti podat proti prvému rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ze dne 14.4.2009 proti němu v zákonné lhůtě žalobu na přezkum správního rozhodnutí soudem.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst.1 s.ř.s. a o podané věci rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 30.6.2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž žalovaný správní úřad rozhodl pravomocně o tom, že se žalobci nepovoluje vstup na území České republiky.

Podle ustanovení § 73 zákona o azylu cizince, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, policie předá, nejsou-li splněny důvody pro zajištění cizince podle zvláštního právního předpisu, do přijímacího střediska na mezinárodním letišti. Za přijímací středisko na mezinárodním letišti se považuje i středisko na jiném mezinárodním letišti nebo jiné azylové zařízení určené ministerstvem, nelze-li z důvodů bezpečnostních, hygienických, kapacitních či jiných obdobně závažných důvodů cizince umístit do přijímacího střediska na mezinárodním letišti, v jehož tranzitním prostoru učinil prohlášení o mezinárodní ochraně. Předává-li policie cizince do přijímacího střediska podle odstavce 2, je oprávněna po dobu přepravy omezit osobní svobodu a svobodu pohybu cizince,

Podle odstavce 4 uvedeného právního ustanovení ministerstvo o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vydá rozhodnutí nejpozději do čtyř týdnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem. Nerozhodne-li ministerstvo v uvedené lhůtě, umožní cizinci vstup na území bez rozhodnutí a dopraví jej do azylového zařízení na území. Do pěti dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem ministerstvo rozhodne, zda cizinci povolí vstup na území. Vstup na území nepovolí cizinci, u něhož nebyla spolehlivě zjištěna totožnost, který se prokazuje padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti, nebo u něhož se lze důvodně domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek.

Podle odstavce šestého je cizinec oprávněn znovu požádat o povolení vstupu na území po uplynutí jednoho měsíce od nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva, vydaného v téže věci podle odstavce 4 nebo rozhodnutí soudu o žalobě podané proti takovému rozhodnutí.

Podle ustanovení § 73 odstavec 7 zákona o azylu ministerstvo rozhodne o povolení vstupu na území cizinci, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, a dopraví jej do přijímacího střediska na území, jedná- -li se o nezletilou osobu bez doprovodu, o rodiče nebo rodinu s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi nebo o cizince s vážným zdravotním postižením, o těhotnou ženu, o osobu, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí.

Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný správní úřad v jeho případě nesprávně posoudil konkrétní skutkové okolnosti ohledně aplikace ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu s odůvodněním, že žalobce ve své žádosti o povolení ke vstupu ze dne 4.6.2009 upozornil na některé skutečnosti, které vyšly najevo v řízení o udělení mezinárodní ochrany a které lze z hlediska posouzení statutu žalobce jako osoby zranitelné ve smyslu uvedeného právního ustanovení, když upozornil na svoji výpověď ze dne 17.4.2009, v níž popisoval, jak byl ve své vlasti podroben fyzickému násilí a mučení, falešně obviněn z teroristického útoku a podroben bití a mučení. Správní úřad však uvedené skutečnosti nezhodnotil jako relevantní pro aplikaci ustanovení § 73 odst.7 zákona o azylu a tedy k vydání povolení žalobci vstoupit na území.

Zároveň žalobce v podané žalobě vyjádřil názor, že žalovaný správní úřad dostatečně nezjišťoval a nezjistil skutečný stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalobci bylo opakovaně rozhodnuto o nepovolení vstupu na území, nebyl však zjišťován skutkový stav a v rozhodnutí není řádně zdůvodněno, jak správní úřad dospěl ke svým závěrům.

Uvedenou žalobní argumentaci shledal Městský soud v Praze případnou a žalobní námitky jsou důvodné.

Z obsahu předložené spisové dokumentace je zřejmé (a odkazuje na ni, byť velmi stručným způsobem i žalovaný správní úřad v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí), že správní úřad měl z výsledků šetření inspektorátu cizinecké policie zjištěno – a žalobce tuto skutečnost v průběhu správního řízení nijak nezpochybnil - že žalobce se při pobytové kontrole na letišti Praha-Ruzyně policistům prokazoval vlastním cestovním dokladem, v němž bylo neoprávněně vyplněno a vlepeno povolení k pobytu v České republice. Na základě toho bylo žalobci z důvodu zneužití neoprávněně vyplněného povolení k pobytu České republiky uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území České republice po dobu čtyř let. Správní úřad dospěl k závěru, že žalobce projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu účelově až v důsledku skutečnosti, že mu bylo policií znemožněno na základě zmíněného padělaného dokladu vstoupit na území České republiky. Od tohoto nezpochybněného skutkového děje se dále odvíjí, že žalobce podal po uplynutí zákonem stanovené doby druhou žádost o povolení vstupu na území České republiky v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 zákona o azylu. V ní již žalobce vyslovil domněnku, že správní úřad je povinen mu povolit vstup na území jako tzv. zranitelnému cizinci, přičemž namítal, že správní úřad neprovedl v jeho případě žádná skutková zjištění, na základě nichž bylo možné určit, že nespadá do kategorie zranitelných osob. Žalobce zdůraznil, že rozhodnutí bylo vydáno tři dny poté, co učinil prohlášení o mezinárodní ochraně, že s ním nebyl proveden pohovor, při němž by byl tázán na předmětné skutečnosti a sdělil, že byl ve své vlasti podroben fyzickému násilí včetně mučení poté, co byl falešně obviněn z teroristického útoku.

K uvedenému je podle názoru soudu vhodné poznamenat, že až do okamžiku podání druhé žádosti o povolení vstupu na území republiky dne 9.6.2009 nebyly soudem shledány žádné důvody pro to, aby správní úřad činil jakékoli šetření a dokazování ohledně skutkových zjištění, když žalobce žádná taková – z pohledu podmínek umožnění vstupu tzv. zranitelnému cizinci podle ustanovení § 73 odstavce 7 zákona o azylu – ani netvrdil. Žalobce si musel být vědom toho, že pokud se v prvé řadě pokusil vstoupit na území České republiky s pozměněným a padělaným cestovním dokladem a až teprve poté, co tato skutečnost vyšla najevo, dožadoval se mezinárodní ochrany, bude jeho jednání posuzováno příslušnými správními úřady v komplexu a vystavuje se nebezpečí, že správní úřad dojde po posouzení věci k závěru o jistém stupni účelovosti jednání žalobce.

Žalovaný správní úřad však při úvaze o tom, zda žalobce splňuje podmínky pro vstup na území státu jako tzv. zranitelný cizinec, neprováděl žádná další šetření, směřující ke zjištění skutečného stavu věci a tvrzení žalobce o tom, že byl ve své vlasti podroben fyzickému násilí a mučení, falešně obviněn z teroristického útoku a podroben bití a mučení, označil jako nevěrohodná s odkazem na odůvodnění již dříve vydaného rozhodnutí o znemožnění vstupu žalobce na území České republiky. Uvedený odkaz podle názoru soudu nepostačuje pro závěr o tom, že žalobou napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění splňují náležitosti řádného rozhodnutí, vydaného ve správním řízení. učinil za výše uvedených okolností a nijak blíže svá tvrzení neosvědčil ani neprokázal

Žalovanému je třeba vytknout, že závěry o nevěrohodnosti tvrzení žalobce učinil pouze na základě odkazu na rozhodnutí správního úřadu ze dne 7.5.2009, kterým nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana, aniž by se konkrétním, určitým a srozumitelným způsobem vypořádal s názorem žalobce, že bez ohledu na výsledek řízení ve věci mezinárodní ochrany mohou tyto skutečnosti zakládat právo žalobce na vstup na území České republiky podle ustanovení § 73 odstavec 7 zákona o azylu. Posouzení věrohodnosti je vždy výsledkem celkového hodnotícího procesu a úvah správního úřadu o osobnosti účastníka řízení s přihlédnutím k míře věrohodnosti jím tvrzených rozhodných skutečností ohledně splnění zákonem formulovaných podmínek pro vstup cizince na území státu. Úvahy o věrohodnosti v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zcela absentují, celé odůvodnění napadeného rozhodnutí je koncipováno jako přehled rozhodných událostí a odkazů na již vydaná rozhodnutí, bez ohledu na to, že vydaná rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, o neposkytnutí mezinárodní ochrany a o nepovolení jeho vstupu na území se řídí odlišnými právními ustanoveními, které do jisté míry odlišně formulují podmínky, za nichž lze či nelze cizinci vstup na území České republiky povolit.

Tím, že se žalovaný správní úřad nedostatečně podrobně zabýval konkrétními žalobcem tvrzenými důvody, pro něž mu má být vstup na území České republiky podle ustanovení § 73 odstavec 7 zákona o azylu povolen, zatížil žalovaný správní úřad napadené rozhodnutí vadou, spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Tato vada přitom mohla mít za následek i vydání nesprávného a nezákonného rozhodnutí.

Z tohoto důvodu soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a současně vyslovil, že se věc vrací v daném rozsahu k dalšímu řízení žalovanému (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.). Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze ve zrušujícím rozsudku v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Na žalovaném odvolacím správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval žádostí žalobce o vstup na území České republiky a v novém rozhodnutí se žalovaný správní úřad neopomene vypořádat s argumentací žalobce ohledně existence důvodů, pro něž mu má být vstup na území České republiky podle ustanovení § 73 odstavec 7 zákona o azylu povolen, přičemž současně žalovaný přihlédne ke všem skutečnostem, které v průběhu řízení vyšly či vyjdou najevo. Své závěry pak žalovaný srozumitelně, podrobně a přezkoumatelným způsobem vyjádří v odůvodnění nového rozhodnutí.

Výrok o nákladech soudního řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s., neboť žalobci, který měl ve věci úspěch, v probíhajícím soudním řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly, neboť mu bylo rozhodnutím soudu přiznáno osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro toto soudní řízení a ani jeho zástupce – Organizace pro pomoc uprchlíkům – žádné prokazatelné náklady řízení nepožadovala. Ve sporu neúspěšný žalovaný správní úřad nemá podle výsledku právo na náhradu nákladů řízení a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení..

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 10.prosince 2010

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru