Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ca 120/2009 - 61Rozsudek MSPH ze dne 29.02.2012

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 30/2012 (zrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu)

přidejte vlastní popisek


11 Ca 120/2009 - 61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr.Marka Bedřicha v právní věci žalobce: JUDr.E. M., bytem Praha 6, Bělohorská 151 proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25.3.2009, čj: 1651/09-1100-101590, ze dne 25.3.2009 čj: 1652/09-1100-101590, ze dne 27.3.2009, čj: 1653/09-1100-101590 a ze dne 27.3.2009, čj: 1654/09-1100-101590

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25.3.2009, čj: 1651/09-1100-101590, ze dne 25.3.2009 čj: 1652/09-1100-101590, ze dne 27.3.2009, čj: 1653/09-1100-101590 a ze dne 27.3.2009, čj: 1654/09-1100-101590, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení shora uvedených rozhodnutí žalovaného, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 6, ze dne 6.1.2005, č.j. 2514/05/006522/2111, ze dne 6.1.2005, č.j. 2497, ze 17.1.2005, č.j. 7952 a ze 17.1.2005, č.j. 8280. Napadenými rozhodnutími byly přezkoumávány dodatečné platební výměry vydané na základě znaleckého posudku Ing.J. z 15.4.2002, který Finanční úřad pro Prahu 6 podrobil dne 7.10.2002 kontrolnímu řízení, akceptoval jej a upravil žalobcovy daňové povinnosti platebními výměry. Finanční ředitelství uložilo výnosem z 21.12.2004 vydané platební výměry zrušit, neboť znalecký posudek nebyl vypracován podle oceňovací vyhlášky č. 393/91. Ke zrušení došlo rozhodnutími finančního úřadu z 6. a 17.1.2005 a odvolání žalobce finanční ředitelství zamítlo s tím, že znalecký posudek není vypracován dle vyhlášky č. 393/91. Městský soud v Praze vyhověl žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství rozsudkem ze dne 27.3.2008, č.j. 11 Ca 314/2006-51 a potvrdil, že reprodukční pořizovací cena odpisování majetku je cena zjištěná podle zvláštního předpisu nebo soudním znalcem. Následně finanční ředitelství vydalo napadená rozhodnutí, kterými ale rozhodnutí finančního úřadu nezrušilo a nyní odmítá znalecký posudek z důvodu, že není odečteno opotřebení. Žalobce poukázal na to, že soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí dospěl k závěru, že znalecký posudek Ing.J. je pro stanovení reprodukční pořizovací ceny pro výši odpisu při výpočtu daně z příjmu přípustný i správný. Poukázal na to, že v posudku znalec uvedl cenu nákladovou, výnosovou i obvyklou. Pro odpisování propočetl aritmetický průměr uvedených cen. Nesouhlasí s tvrzením finančního ředitelství, že není odečteno opotřebení nemovitosti, ale naopak je pravdou, že opotřebení je ve výsledné částce RPC reflektováno, neboť je zohledněno při metodě nákladové v kalkulaci měrné jednotky, při metodě výnosové v počítaném nižším regulovaném nájemném a při ceně obvyklé v nižší prodejní ceně. Navíc tyto tři ceny byly v posudku korigovány aritmetickým průměrem. Předmětem je dům v centru Prahy, rohový, který má velký zastavěný prostor a znalec jej ocenil k 1.1.1993 částkou 22.212.623,-Kč proti laickému odhadu, který je daleko vyšší. Zato žalovaným uváděná částka 3.970.191 je jako RPC zcela nepřiměřeně nízká, poněvadž za ní je zcela vyloučeno, aby byl dům k 1.1.1993 jakýmkoli způsobem pořízen. Podle výkladu soudu se opotřebení pouze v ocenění zohledňuje a požadavek žalovaného, aby z ocenění bylo opotřebení navíc ještě odečteno, nemá žádnou oporu v zákoně, ani v odůvodnění rozsudku se nepožaduje a vede dle žalobce k absurdnímu výsledku: z pořizovací ceny určené k odpisování (22.milionů Kč) se tak stává po druhém odpočtu opotřebení zůstatková cena 3,9 milionů Kč, nikoli reprodukční pořizovací cena. Nejméně sporná je cena obvyklá, a proto požádal finanční ředitelství, aby akceptovalo jako RPC částku uvedenou v posudku znalce dle této porovnávací metody (25 milionů Kč). Finanční ředitelství tento návrh odmítlo s formálním důvodem, že tak nezní předložený znalecký posudek. Žalobce připojil ještě nový znalecký posudek Ing.Oldřicha Jůzy z 24.4.2009. Z něho a z dalších listinných důkazu je zřejmé, že žalované finanční ředitelství porušilo ustanovení o řízení, zákon o správě daní a poplatků č. 337/92 a to zejména –

- § 31 odst. 2, neboť nedbalo o správnost stanovení daňové povinnosti; pouze nesprávně odmítlo návrhy žalobce v podání z 21.8.2008, znalce nevyslechlo, nevyzvalo žalobce k doplnění důkazů, případně předložení dalšího znaleckého posudku.

- § 31 odst. 4, který připouští různé důkazní prostředky pro správné stanovení daně a to s tím, že v řízení osvědčí, které prostředky se staly důkazem. Žalobci ale nebyla dána před vydáním rozhodnutí možnost dalších návrhů. Po žalobcově písemné odpovědi na výzvu následovalo pouze rozhodnutí.

- § 31 odst. 7, který dává možnost dohody o sjednání daně, což se v případě žalobce nestalo.

- § 43 a 12 – nekonalo se žádné ústní jednání, ani žalobce nebyl poučen.

- § 2 odst. 3 zákona o hodnocení důkazů. Finanční ředitelství znalecký posudek odmítlo v rozporu se závazným soudním rozsudkem a se všemi souvislostmi, zejména, že výše RPC k odpisování podle znaleckého posudku je správná a spravedlivá.

Závěrem žalobce konstatoval, že dle zákona o daních z příjmů a zákona o účetnictví je v jeho případě jako vstupní cena pro odpisování správně prokázána reprodukční pořizovací cena ve spravedlivé výši zjištěná soudním znalcem Ing.O. J. posudky č. 320/4/2002 i č. 1009/4/2009.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě poukázal na to, že předmětem sporu je otázka, zda vstupní cena nemovitosti stanovená znaleckým posudkem č. 320/4/2002 je stanovena v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů a v souladu s ustanovením § 25 odst. 4 písm. b) zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví a v důsledku toho pak, zda je odpis nemovitosti uplatněný v dodatečných daňových přiznáních uplatněn ve správné výši. Dále je předmětem sporu to, zda žalobce v odvolacích řízeních prokázal správnost výše v dodatečných daňových přiznáních za roky 1999 až 2001 uplatněných odpisů, zda byly odpisy žalovaným oprávněně vyloučeny z daňových výdajů, jakož i to, zda žalovaný postupoval v daňovém řízení v souladu se zákonem č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů a zákonem č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků a v souladu s obecně platnými právními předpisy.

Žalovaný shrnul dosavadní průběh řízení, který vyplývá z obsahu správního spisu a zejména poukázal na to, že žalobce poté, co městský soud vydal rozsudky č.j. 28 Ca 226/2000-41 a č.j. 28 Ca 126/2002-35, podal dodatečná daňová přiznání za rok 1999, 2000 a 2001 a k nim přiloženým znaleckým posudkem č. 320/4/2002, uvedl, že prokazuje podle rozsudků soudu reprodukční pořizovací cenu nemovitosti k 1.1.1993. Správce daně v daňovém řízení o těchto dodatečných daňových přiznáních akceptoval vstupní cenu nemovitosti pro odpisování ve výši 22.212.623 převzatou žalobcem ze znaleckého posudku a uznal za výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů odpisy nemovitosti v částkách uvedených žalobcem a vydal dodatečné platební výměry za roky 1999, 2000 a 2001, kterými byla daňová povinnost žalobce za roky 1999 až 2001 snížena. Teprve později se zjistilo, že vstupní cena převzatá žalobcem není v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů ve znění za rok 1993 ani v souladu s § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví ve znění pro rok 1993, protože není stanovena podle oceňovací vyhlášky č. 393/1991 Sb. platné k 1.1.1993, z důvodu, že v uznané výši vstupní ceny není zohledněno opotřebení nemovitosti a že správce daně tedy v daňovém řízení o dodatečných daňových přiznání za roky 1999, 2000 a 2001 nesprávně uznal jako výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů odpisy nemovitosti vypočítané z nesprávné vstupní ceny. Rozhodnutími finančního ředitelství ze dne 21.12.2004 bylo podle § 55b zákona o správě daní z úřední povinnosti nařízeno přezkoumání uvedených dodatečných platebních výměrů, ale nikoli jejich zrušení, jak v žalobě tvrdí žalobce. Po jejich přezkoumání byly z daňových výdajů vyloučeny odpisy nemovitosti a doměřena daň, tedy došlo k jejich změně. O odvolání bylo rozhodnuto dne 29.8.2006 tak, že odvolání bylo zamítnuto. O žalobě proti těmto rozhodnutím rozhodoval městský soud rozsudkem č.j. 11 Ca 314/216-51 dne 27.3.2008, který uvedl, že vstupní cena k 1.1.1993 nemusí být stanovena pouze podle oceňovací vyhlášky, ale i soudním znalcem. Ohledně argumentace týkající se opotřebení při oceňování uvedl soud, že je nedůvodná. Soud uvedl, že i případné předkládané znalecké posudky vypracované soudními znalci musí aspekt opotřebení reflektovat. Městský soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil s tím, že je vázán názorem správní orgán o tom, že je přípustné stanovit vedle právního předpisu reprodukční pořizovací cenu rovněž znaleckým posudkem a v dalším řízení rovněž posoudit, zda předložený znalecký posudek akcentuje rovněž opotřebení nemovitosti při stanovení reprodukční pořizovací ceny.

Na základě tohoto rozsudku městského soudu přezkoumal žalovaný znalecký posudek č. 320/4/2002 předložený k dodatečným daňovým přiznáním za roky 1999, 2000 a 2001 a bylo potvrzeno, že tento posudek při stanovení ceny věcnou hodnotou dle THU opotřebení nezohledňuje.

Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením žalobce, že ve znaleckém posudku č. 320/4/2002 je zohledněno opotřebení nemovitosti při stanovení ceny nákladovou metodou ani s tím, že tímto znaleckým posudkem prokázal reprodukční pořizovací cenu nemovitosti k 1.1.1993, že cena stanovená v tomto znaleckém posudku je v souladu s citovanou zákonnou úpravou a že odpisy byly žalovaným neoprávněně z daňových výdajů vyloučeny. Žalovaný setrval na svých dosavadních názorech a ke znaleckému posudku uvedl, že je nepochybné, že opotřebení nemovitosti nebylo zohledněno. Znalec při výpočtu opotřebení uvedl stáří nemovitosti 0 let, opotřebení lineární metodou 0% a částku opotřebení vypočetl ve výši 0,-Kč. Nulové opotřebení rozhodně neodpovídá skutečnému stáří nemovitosti, která je užívána od roku 1880 a její stáří bylo v roce 2002 122 let. Na straně 4-5 znaleckého posudku je u stanovení ceny nemovitosti dle oceňovací vyhlášky č 178/1994 Sb. (v platnosti do

31.12.1997) použit stejný způsob a výpočet opotřebení, ale opotřebení je vypočteno ve výši 0,-Kč. Cena zjištěná se podle §§ 4-14 sníží o opotřebení způsobem stanoveným v příloze č. 14, kde je uvedeno, že u staveb se opotřebení vypočte metodou lineární nebo analytickou. Že není při ocenění nemovitosti na straně 6 posudku uvažováno s opotřebením, je evidentní i z porovnání na straně 4-5 posudku (opotřebení 0%, výsledná cena nemovitosti 20.020.010,-Kč)s oceněním téže nemovitosti vypracovaným podle téže oceňovací vyhlášky č. 178/1994 Sb. ke dni 10.7.1995 (cena nemovitosti byla stanovena k nesprávnému datu) ve znaleckém posudku č. 32/6/95 (vypracovaný Ing.M.), kde je cena bez odpočtu opotřebení 19.850.557,01 Kč, opotřebení 80% a výsledná cena nemovitosti po odečtu opotřebení je 3.970.111,40 Kč. Údaje o nemovitosti, ze kterých znalec vycházel jsou v posudcích téměř totožné. Žalovaný dále upozornil na to, že opotřebením se cena nemovitosti s postupujícími roky snižuje a ne aby se zvyšovala, jako je tomu v předmětném posudku. Žalovaný odmítá i tvrzení žalobce, že opotřebení je při použití nákladové metody ve výsledné částce reflektováno zohledněním v kalkulaci měrné jednotky, v nižším regulovaném nájemném a v nižší prodejní ceně, neboť toto tvrzení není ničím podloženo, je ryze účelové a irelevantní. Při stanovení ceny nákladovým způsobem se postupuje tak, že se nejprve zjistí měřením a výpočty obestavěný prostor v m² a tento se násobí cenou za m². Tím se zjistí cena, za kterou by byla stejná nemovitost nově postavena ke dni ocenění. Poté je třeba naplnit ustanovení zákona o účetnictví a stanovit míru opotřebení, vypočítat jeho finanční hodnotu a tu odečíst od ceny nové nemovitosti. Teprve pak je zjištěna reprodukční pořizovací cena nemovitosti odpovídající stavu nemovitosti ke dni ocenění. Zohlednění opotřebení je tedy u ceny stanovené nákladovým způsobem jednoznačně odečtením opotřebení od ceny, za kterou by ke dni ocenění byla postavena nová nemovitost.

Žalovaný rozhodně odmítá tvrzení žalobce, že znaleckým posudkem prokázal výši vstupní ceny pro odpisování a že žalovaný neoprávněně vyloučil z daňových výdajů roku 1999, 2000 a 2001 odpisy nemovitosti. Žalovaný konstatuje, že žalobce byl vyzván k opravě a doplnění znaleckého posudku o procentní vyjádření a o výpočet částky opotřebení odpovídající skutečnému opotřebení nemovitosti a že byl poučen o důsledku nesplnění ve výzvě požadovaného. Žalobce ale na výzvu znalecký posudek nedoplnil a neprokázal, že odpisy nemovitosti byly v uvedených letech oprávněně vyloučeny z daňových výdajů.

Také žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že zákon o daních umožňuje zvolit si ze znaleckého posudku č. 320/4/2002 jako vstupní cenu nemovitosti pro odpisování jednu ze tří dílčích znalcem zprůměrovaných cen. Podle § 29 zákona o daních z příjmů lze použít znalecký posudek a ve znaleckém posudku dospěl znalec k výsledné ceně zprůměrováním cen dílčích. Nelze ani jako reprodukční pořizovací cenu použít cenu obvyklou (tržní), tedy cenu, za kterou by byly ke dni ocenění (1.1.1993) prodávány srovnatelné nemovitosti v dané lokalitě za obdobných smluvních podmínek. Ocenění cenou obvyklou je v zákoně o daních z příjmů stanoveno pro ocenění nepeněžních příjmů v § 3 odst. 3, zatímco v § 29 odst. 1 písm. c) je uvedeno, že se předmětná nemovitost pro účely odpisování ocení reprodukční pořizovací cenou.

Žalovaný odmítl i návrh žalobce, aby jako vstupní cena nemovitosti pro odpisování v rámci soudního přezkumu byla použita cena obvyklá dle nově předloženého a k žalobě připojeného znaleckého posudku č. 1009/4/2009 ze dne 21.4.2009, který vypracoval opět soudní znalec Ing.O. J. a to proto, že žalobce byl v odvolacím řízení řádně vyzván k doplnění důkazního prostředku, ale výzvě nevyhověl a také proto, že cena obvyklá (tržní) není reprodukční pořizovací cenou požadovanou zákonem o daních z příjmů pro výpočet odpisů a navíc znalec v novém posudku uvedl, že vycházel z realizovaných prodejů obdobných nemovitostí v lukrativních lokalitách Prahy 1, ale uvedl pouze dva konkrétní domy : Masná 3 a Dušní 6.

Žalovaný dále poukázal na to, že městský soud v rozsudku 11 Ca 314/2006-51 ze dne 27.3.2008 rozhodoval o obecné otázce, zda lze stanovit reprodukční pořizovací cenu i jinak než jen podle oceňovací vyhlášky. Rozhodně v rozsudku nedospěl k žalobcem tvrzenému závěru, že ve znaleckém posudku č. 320/4/2002 je správně stanovená reprodukční pořizovací cena nemovitosti pro odpisování. Naopak v rozsudku uvedl, že znalecký posudek výslovně uvádí, že za cenu reprodukční považuje cenu bez odpočtu opotřebení. A následně uložil soud žalovanému posoudit, zda ocenění nemovitosti zohledňuje její opotřebení, tedy žalovaný se názorem soudu nepochybně řídil.

K namítaným porušením zákona o správě daní a vadám řízení uvedl žalovaný, že k porušení § 31 odst. 2 zákona o správě daní nedošlo, neboť správní orgán provede navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Z žalobou napadených rozhodnutí, ze spisového materiálu i z dalších uvedených skutečností je zřejmé, že žalovaný vyzval žalobce k doplnění znaleckého posudku výzvou ze dne 31.7.2008, ve které žalobce podrobně seznámil s nedostatkem znaleckého posudku. Navíc se žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádal nejen s námitkami odvolání, ale i s námitkami a návrhy uvedenými žalobcem v podání z 21.8.2008. Není pravdou, že bylo povinností žalovaného si vyžádat nový znalecký posudek, neboť soud uložil žalovanému posoudit předmětný posudek. Důkazní povinnost má v daňovém řízení podle § 31 odst. 9 zákona o správě daní jednoznačně žalobce. Navíc výslech znalce žalobce nenavrhoval a žalovaný po odpovědi na výzvu neshledal důvod ho vyslechnout.

Při posouzení důvodnosti námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu odkázal žalovaný na ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní, tj. důkaznímu břemeni na straně daňového subjektu. Poukazuje na to, že žalobci bylo umožněno doplnit důkazní prostředek tak, aby splňoval zákonné požadavky a že žalovaný postupoval i v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 zákona o správě daní. Zjišťování ceny nemovitosti pro uplatnění (odpisů nemovitosti) do daňových výdajů nelze v žádném případě přenést na správce daně.

Žalovaný dále vyvrací tvrzení žalobce, že podle zákona o daních z příjmů a zákona o účetnictví správně prokázal vstupní cenu pro odpisování nemovitosti (reprodukční pořizovací cenu), protože cena zjištěná soudním znalcem v obou posudcích je spravedlivá. K tomu uvádí žalovaný, že zákon o daních z příjmů neumožňuje uplatnit jako daňový výdaj odpis nemovitosti vypočtený ze vstupní ceny, která není stanovena v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 zákona o daních z příjmů a v souladu s ustanovením § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví a není prokázána d le § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Důvodné nejsou dle žalovaného ani námitky, že žalobci nebyla dána možnost daň sjednat, ani že se nekonalo žádné ústní jednání ani že nebyl žalobce řádně poučen. Jednak nebyly dány podmínky pro sjednání základu daně a daně podle § 31 odst. 7, navíc žalobce byl v protokolu o ústním jednání řádně poučen a o ústním jednání žalobce nežádal.

Pokud žalobce namítá, že došlo k porušení ustanovení § 43 zákona o správě daní uvádí žalovaný, že není patrné v čem konkrétně porušení zákona žalobce spatřuje.

K námitce porušení ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní uvedl žalovaný, že znalecký posudek byl hodnocen v souladu s tímto ustanovením a že zákon o daních z příjmů nezná u výdajů uplatňovaných ve skutečné výši je pojem „spravedlivá výše daňového výdaje“. Žalovaný se v souladu se zákonem zabýval otázkou, zda žalobce zákonem požadovaným způsobem prokázal daňově uplatněné náklady (odpisy nemovitosti) a předložený důkazní materiál řádně zhodnotil.

Závěrem navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Žalobce využil svého práva a k vyjádření žalovaného zaslal soudu repliku, ve které uvedl, že na svém názoru a své žalobě trvá. Namítá, že pod slovem pořízení není možno rozumět pouze postavení objektů a nikoli jeho koupi. Způsoby ocenění jsou po celou dobu kteroukoli oceňovací metodou pro soudní znalce rovnocenně možné a žádná metoda nebyla a není vyloučena. Uvedl, že soudní znalci se řídí výkladem Ministerstva financí, podle něhož RPC je cena, za kterou by byl majetek pořízen k 1.1.1993 a to jak postavením objektu, tak koupí objektu již postaveného. Žalobce vysvětluje, z jakého důvodu znalec Ing.J. ve svém posudku při výpočtu RPC nákladovou metodou opotřebení nepočítal. Žalobce navrhl finančnímu ředitelství skončení sporu v řešení věci podle znaleckého posudku zjištěním ceny obvyklé, tržní, řídil se jeho výkladem, že je pouze jeho věcí jaké důkazní prostředky předloží. RPC zjištěná znalcem jako cena obvyklá – tržní, není zákonem ani vyhrazena jen pro peněžní příjmy, ani není pro znalecké posudky zakázaná. Naopak jako objektivní a spravedlivá vhodná pro vstupní cenu majetku k odpisování, jež to vyjadřuje kupní a prodejní cenu v daném čase a místě, reflektuje aspekt opotřebení, životnost, výnosovost, vzhled, polohu, potřeby adaptací a rekonstrukcí, cenu srovnatelných objektů i nabídku a poptávku. Vzhledem k tomu, že i další důvody uvedené v žalobě jsou dle žalobce důvodné setrval na svém návrhu aby soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ze správního spisu předloženého žalovaným správním úřadem zjistil soud následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Daňové přiznání za rok 1999 podala paní M., která dne 15.7.2000 zemřela. Daňové přiznání za část roku 2000 podal za zemřelou žalobce, jakožto jediný právní nástupce. Za druhou část roku 2000 a za následující zdaňovací období přiznával příjmy z pronájmu nemovitosti v ulici Školská 1561, Praha 1 žalobce jakožto jeden ze čtyř spolumajitelů se spoluvlastnickým podílem ve výši ½. Nemovitost, která byla navrácena v restituci byla spoluvlastníky pronajímána již před 1.1.1993. Od roku 1993 do roku 1995 uplatňoval žalobce výdaje procentní podle § 9 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů. Od roku 1996 přešel na uplatňování výdajů ve skutečné výši. Po provedené daňové kontrole za rok 1996 a 1997 nebyly jako daňové výdaje uznány odpisy nemovitostí. Ve věci neuznání těchto výdajů proběhlo soudní řízení, ve kterém byla žaloba shledána nedůvodnou. Městský soud v rozsudcích ze dne 21.6.2002, č.j. 28 Ca 226/2000-41 a č.j. 28 Ca 126/2002-35 potvrdil, že vstupní cena nemovitosti pro odpisování měla být u žalobce stanovena již k 1.1.1993 a nikoli až k 10.7.1995. Současně bylo v rozsudcích rozhodnuto, že za rok 1996 a 1997 se jedná již o čtvrtý a pátý rok uplatňování odpisů jakož i to, že daňový subjekt ani na výzvu odvolacího orgánu v odvolacím řízení nesplnil svou důkazní povinnost ve věci prokázání tvrzení, že výdaje uplatněné jako výdaje daňové v tvrzených výších byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmu z pronájmu, že správce daně oprávněně vyloučil žalobcem uplatněné odpisy z daňových výdajů roku 1996 a 1997, že správce daně není povinen za daňový subjekt obstarávat důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení ve věci uplatněných daňových výdajů a že cena dané nemovitosti není skutečností správce daně známou.

Následně podal žalobce dne 27.8.2002 dodatečná daňová přiznání za rok 1999 a 2000 za zemřelou manželku a za rok 2000 a 2001 za sebe. V dodatečných daňových přiznáních uplatnil ještě větší odpisy (za rok 1999 ve výši 427.798,50 Kč (paní M.), za rok 2000 ve výši 208.404,50 Kč (M.), za rok 2000 ve výši 208.404,50 Kč (M.) a za rok 2001 ve výši 405.860,-Kč (M.) než v řádných daňových přiznáních. Oprávněnost podání dodatečných daňových přiznání doložil znaleckým posudkem č. 320/4/2002 ze dne 15.4.2002 vypracovaný Ing. J.. Na výzvy správce daně ze dne 13.9.2002 a ze dne 20.9.2002 k odstranění pochybností o správnosti a oprávněnosti údajů v dodatečných daňových přiznáních uvedl žalobce do protokolu o ústním jednání ze dne 7.10.2002, že na základě rozsudků městského soudu 28 Ca citovaných, v dodatečných daňových přiznáních za uvedené roky prokazuje reprodukční pořizovací cenu nemovitosti k 1.1.1993 a jiné doklady k dodatečným daňovým přiznáním, kromě již uvedených a předaných Finančnímu úřadu pro Prahu 6, že nejsou. Správce daně v daňovém řízení akceptoval vstupní cenu nemovitosti při odpisování ve výši 22.212.623,-Kč převzatou žalobcem ze znaleckého posudku č. 320/4/2002 a uznal za výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů odpisy nemovitosti v částkách shora uvedených a vydal dodatečné platební výměry za roky 1999, 2000 a 2001, kterými byla daňová povinnost žalobce za roky 1999 až 2001 snížena.

Následně bylo rozhodnutími č.j. FŘ-12004/11/04, FŘ-12005/11/04, FŘ-12006/11/04 a FŘ-12007/11/04 (všechna dne 21.12.2004) podle § 55b zákona o správě daní z úřední povinnosti nařízeno přezkoumání všech čtyřech dodatečných platebních výměrů, ale nikoli jejich zrušení. Přezkoumání provedl místně příslušný správce daně, který vydal dne 17.5.2005 rozhodnutí č.j. 7952/05/006522/21111 a č.j. 8280/05/006522/21111 (M.) a dne 6.1.2005 rozhodnutí č.j. 2514/05/006522/21111 a č.j. 2497/05/006522/01111 (pan M.), jimi změnil dodatečné platební výměry za roky 1999, 2000 a 2001 tak, že z daňových výdajů vyloučil odpisy nemovitosti a doměřil daň. Proti těmto rozhodnutím se žalobce odvolal a žalovaný odvolání zamítl rozhodnutími ze dne 29.8.2006, č.j.FŘ-12897/11/06 č.j. FŘ-12935/11/06, č.j. FŘ-12937/11/06, č.j. FŘ-12938/11/06. O žalobě podané proti těmto rozhodnutím rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 27.3.2008, č.j. 11 Ca 314/2006-51, kterým rozhodnutí finančního ředitelství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, podstatou žalobních námitek, které byly projednávány soudem bylo posouzení, zda lze stanovit vstupní cenu nemovitosti k 1.1.1993 toliko podle vyhlášky č. 393/1991 Sb., nebo zda lze postupovat i jinak než podle uvedené vyhlášky – soudním znalcem (jak namítal žalobce) a soud dospěl k závěru, že vstupní cena k 1.1.1993 nemusí být stanovena pouze podle oceňovací vyhlášky, ale i soudním znalcem. Soud se k námitce žalobce týkající se otázky opotřebení při oceňování vyjádřil tak, že argumentace žalobce není důvodná, neboť v rámci stanovení reprodukční pořizovací ceny je třeba zohlednit opotřebení majetku. Na tento závěr nemá vliv způsob, jakým je reprodukční pořizovací cena stanovena, zda je stanovena podle právního předpisu nebo znaleckým posudkem. To proto, že v obou případech je stanovována reprodukční pořizovací cena a skutečnost, zda opotřebení zohlední či nikoli nevyplývá z obsahu vyhlášky č. 393/1991 Sb. jak uvádí žalobce, ale právě ze zákona o účetnictví. I případné předkládané znalecké posudky vypracované soudními znalci musí aspekt opotřebení reflektovat. Znalecký posudek Ing.J. však na straně 2 výslovně uvádí, že za cenu reprodukční považuje cenu bez odpočtu opotřebení, i když je zřejmé, že nebylo souběžně s pořízením nemovitosti zahájeno její odepisování, ale šlo o stanovení ceny k 1.1.1993, k datu, kdy nabyl účinnosti zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů. Pokud žalobce v žalobě uvádí, že Ing.J. aktualizoval stav nemovitosti k 1.1.1993, tedy opotřebení do tohoto data, nemá tento závěr oporu ve vymezení účelu znaleckého posudku, tak jak byl v posudku uveden. Městský soud zavázal žalovaného právním názorem když uvedl, že je přípustné stanovit vedle právního předpisu reprodukční pořizovací cenu rovněž znaleckým posudkem a v dalším řízení mu uložil posoudit, zda předložený znalecký posudek akcentuje rovněž opotřebení nemovitosti při stanovení reprodukční pořizovací ceny.

Následně pak rozhodl žalovaný s ohledem na závěry rozsudku Městského soudu v Praze napadenými rozhodnutími, přičemž v řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, přezkoumal znalecký posudek č. 320/4/2002 předložený s dodatečnými daňovými přiznáními z hlediska, zda zohledňuje opotřebení nemovitosti. Ve všech napadených rozhodnutích vytyčil předmět sporu, tedy zda vstupní cena nemovitosti stanovená znaleckým posudkem č. 320/4/2002 je stanovena v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů a v souladu s ustanovením § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví a v důsledku toho pak, zda je odpis nemovitosti uplatněný v dodatečném daňovém přiznání uplatněn ve správné výši. Žalovaný konstatoval stejně tak, jako ve vyjádření k podané žalobě, že posudek při stanovení ceny věcnou hodnotou dle THU aspekt opotřebení nereflektuje. Ing.J. na straně 2 výslovně uvádí, že za cenu reprodukční považuje cenu (věcnou hodnotu), za kterou by bylo možno stejnou nebo porovnatelnou novou věc pořídit v době ocenění bez odpočtu opotřebení. Dále je pak uvedeno, že reprodukční pořizovací cenu je možno zjistit u staveb buď pracně podrobným položkovým rozpočtem, nebo za pomoci agregovaných položek, nejčastěji však za pomoci technicko-hospodářských ukazatelů-jednotkových cen za m³ obestavěného prostoru či m² zastavěné plochy. Nejenom ze zadání znaleckého posudku, ale i z údajů uvedených na straně 6 u výpočtu opotřebení při stanovení ceny k 1.1.1996 nákladovou metodou nazvanou znalcem „věcná hodnota dle THU (1996) – obytný dům“ je nepochybné, že při tomto stanovení ceny není opotřebení reflektováno. Znalec uvedl při výpočtu opotřebení stáří nemovitosti 0 let, opotřebení lineární metodou 0% a hodnotu opotřebení 0,-Kč. Nulové opotřebení ale rozhodně neodpovídá skutečného stáří nemovitosti, která je užívána od roku 1880 a její stáří v roce 2002 bylo 122 let. K 1.1.1996 stanovená cena nemovitosti věcnou hodnotou dle THU ve výši 25.045.550,-Kč je snížena k 1.1.1995 o 7% a k 1.1.1993 je snížena o 20%. Tato procenta snížení ale nejsou zohledněním opotřebením nemovitosti, jak tvrdí odvolatel, ale jde o úpravu ceny o inflaci. Věcná hodnota dle THU k 1.1.1996 i věcná hodnota k 1.1.1993 ve výši 20.036.440,-Kč jsou ceny bez zohlednění opotřebení. Žalovaný konstatoval, že opotřebením se cena nemovitosti s postupujícími roky snižuje a nikoli zvyšuje, jak je tomu v předmětném posudku. Naopak zohlednění inflace cenu s přibývajícími roky zvyšuje a postupuje-li se z ceny vypočtené k 1.1.1996 zpět k roku 95 a 93 zohlednění inflace cenu snižuje. Soudní znalec evidentně stanovil za použití metody nákladové k 1.1.1993 cenu nemovitosti nově postavené bez zohlednění jejího aktuálního stavu (tedy bez zohlednění jejího opotřebení) v cenové relaci nákladů, které by bylo nutné vynaložit na postavení zcela nové nemovitosti za použití stejných či obdobných materiálů. Na straně 5 znaleckého posudku je ustanovení ceny nemovitosti podle oceňovací vyhlášky č. 178/1994 Sb. platné do 31.12.1995, uveden stejný výpočet opotřebení jako u stanovení ceny dle THU na straně 6 (bez využití oceňovací vyhlášky) a opotřebení je zde uvažováno ve výši 0,-Kč. Obě ocenění se liší pouze ve výši ceny za měrnou jednotku. Způsob výpočtu a stanovení opotřebení jsou stejné. Skutečnost, že není při ocenění nemovitosti na straně 5 a 6 posudku uvažováno s opotřebením, je evidentní i z porovnání ocenění na straně 5 s oceněním téže nemovitosti ve znaleckém posudku č. 35/6/95, ve kterém je cena stanovena ke dni 10.7.1995 podle stejné oceňovací vyhlášky. V prvním uvedeném posudku je cena bez odpočtu opotřebení stanovena ve výši 20.020.010, opotřebení je uvažováno 0% a výsledná cena nemovitosti po odpočtu opotřebení je 20.020.010,-Kč. Ve druhém je cena bez odpočtu opotřebení stanovena ve výši 19.850.557,01 Kč, opotřebení je uvažováno 80% a výsledná cena po odečtu opotřebení je 3.970.111,40 Kč. Údaje o nemovitosti, ze kterých se vycházelo, jsou v posudcích téměř totožné ceny, bez odpočtu opotřebení se liší pouze o 169.453,-Kč. Porovnávané výsledné ceny 20.020.010,-Kč a 3.970.111,40 se liší právě o hodnotu opotřebení. Reprodukční pořizovací cenu nemovitosti stanovil znalec jako průměr tří metod ocenění. Jedna z použitých metod (cena stanovená dle THU) opotřebení nemovitosti nezohledňuje. Proto byl odvolatel vyzván k doplnění znaleckého posudku č. 320/4/2002 o chybějící stanovení opotřebení lineární metodou u reprodukční pořizovací ceny stanovené nákladovým způsobem (v posudku nazváno „věcná hodnota dle THU 1996) ( obytný dům“ ), které je v něm nesprávně uvedeno ve výši 0. Odvolatel ale znalecký posudek nedoplnil. Žalovaný proto konstatoval, že znalecký posudek nesplňuje požadavek na zohlednění opotřebení oceňované nemovitosti. Cenu nemovitosti v něm stanovenou nelze uznat za vstupní cenu pro odpisování nemovitosti (reprodukční pořizovací cenu). Pokud žalobce žádal dne 21.8.2008, aby jako reprodukční pořizovací cena pro odpisování byla uznána cena tržní 25 milionů, která je dle jeho názoru znalcem upravena na aritmetický průměr 22.212.623,-Kč uvedl žalovaný, že toto tvrzení neodpovídá údajům znaleckého posudku, ve kterém je cena 22.212.623,-Kč aritmetický průměr cen k 1.1.1993 stanovených jednak metodou nákladovou (20.036.440,- ), metodou výnosovou (21.601.430,-) a stanovením ceny tržní (25.milionů). Žalobce tedy požaduje, stejně jako v dodatečném daňovém přiznání, aby jako vstupní cena pro odpisování byl uznán průměr cen včetně ceny dle THU, kterou znalec stanovil jako cenu zcela nové nemovitosti bez zohlednění skutečnosti, že se jedná o nemovitost z roku 1880, tedy opotřebenou. Současně odkázal na ustanovení § 29 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů ve znění pro rok 1993. V zákoně o daních z příjmů, ani v zákoně o účetnictví ani v rozsudku soudu ze dne 27.3.2008 nemá tvrzení odvolatele, že jako vstupní cenu nemovitosti k 1.1.1993 lze použít ocenění nemovitosti provedené bez odpočtu opotřebení, žádnou oporu. A oporu nemá ani tvrzení odvolatele, že zákon o daních z příjmů mu umožňuje zvolit si ze znaleckého posudku č. 320/4/2002 jako vstupní cenu nemovitosti pro odpisování cenu zjištěnou kterýmkoli ze tří znalcem použitých způsobů. Je nutno vycházet z toho, že znalcem byla reprodukční pořizovací cena stanovená jako průměr tří cen. Vzhledem k tomu, že odvolatel z posudku převzal cenu bez opotřebení, nelze žádné z uvedených ocenění uznat za vstupní cenu nemovitosti pro uplatnění odpisů. Odvolatel neprokázal správnost uplatněného výdaje (odpisu nemovitosti). Odpis nemovitosti byl proto v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů v celé výši z daňových výdajů vyloučen.

Dále pak žalovaný konstatoval, že oporu v zákoně nemá ani tvrzení odvolatele, že odpisy jsou vždy daňovým výdajem (minimálně ve 20% paušálu výdajů). Možnost zvolit si před podáním daňového přiznání výdaje skutečné nebo procentní podle § 9 odst. 4 zákona o daních z příjmů je dána pouze daňovému subjektu, který se rozhodl uplatnit výdaje skutečné. Je tedy jeho povinností správnost uplatněného daňového výdaje (odpisu nemovitosti) prokázat.

Závěrem žalovaný konstatoval, že požadoval doplnit znalecký posudek v části stanovení dílčí ceny stanovené nákladovou metodou (znalcem nazvaná „věcná hodnota dle THU 1996) – ( obytný dům“ ) o opotřebení, které je v posudku nesprávně vypočteno ve výši 0,-Kč. Tvrzení, že soudní znalec při výše uvedeném oceňování nákladovou metodou k 1.1.1993 vzal v úvahu i stáří budovy, neodpovídá údajům ve znaleckém posudku, jak je již výše uvedeno.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo v mezích žalobních návrhů, kterým je vázán (viz ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Soud ve věci samé rozhodoval bez nařízení ústního jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci řízení se v soudem určené lhůtě nevyjádřili k výzvě soudu, obsahující tento zamýšlený postup, proto se má za to, že s tímto postupem souhlasili.

Zásadní spornou otázkou mezi účastníky řízení je otázka, zda vstupní cena nemovitosti stanovená znaleckým posudkem č. 320/4/2002 je stanovena v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů a v souladu s ustanovením § 25 odst. 4 písm. b) zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví a v důsledku toho pak, zda je odpis nemovitosti uplatněný v dodatečných daňových přiznáních uplatněn ve správné výši.

Soud považuje za potřebné znovu zdůraznit, že Městský soud v Praze se v předchozí rozhodovací činnosti (v rozhodnutích, která jsou zmíněna v napadeném rozhodnutí a která se rovněž týkají žalobce) meritorně nezabýval výše navozenou právní otázkou. Z rozsudků Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 126/2002 a sp. zn. 28 Ca 226/2000 vyplývá, že soud dospěl k závěru, že ocenění bylo nutno provést k 1.1.1993.

Podle ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. ve znění účinném k 1.1.1993 se vstupní cenou hmotného majetku a nehmotného majetku rozumí:

a) pořizovací cena 31), je-li pořízen úplatně, s výjimkou majetku nabytého podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů,

b) vlastní náklady 31), je-li pořízen nebo vyroben ve vlastní režii, c) reprodukční pořizovací cena 31), zjištěná podle zvláštních předpisů nebo soudním znalcem, v ostatních případech.

Poznámka č. 31, která se v textu ustanovení účinného v rozhodném období objevuje, odkazuje na § 25 odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., když podle tohoto ustanovení platného k 1.1.1993 se pro účely tohoto zákona rozumí

a) pořizovací cenou cena, za kterou byl majetek pořízen a náklady s jeho pořízením související,

b) reprodukční pořizovací cenou cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje,

c) cenou pořízení cena, za kterou byl majetek pořízen bez nákladů s jeho pořízením souvisejících,

d) vlastními náklady u zásob vytvořených vlastní činností přímé náklady vynaložené na výrobu nebo jinou činnosti, popřípadě i část nepřímých nákladů, která se vztahuje k výrobě nebo k jiné činnosti,

e) vlastními náklady u hmotného majetku kromě zásob a nehmotného majetku kromě pohledávek vytvořeného vlastní činností přímé náklady vynaložené na výrobu nebo jinou činnost a nepřímé náklady, které se vztahují k výrobě nebo jiné činnosti.

V rozsudku ze dne 27. března 2008, č.j. 11 Ca 314/2006 – 51 pak městský soud dospěl k závěru, že ustanovení § 29 odst. 1 písm.c) zákona č. 586/1992 Sb. ve znění účinném k 1.1.1993 nelze vyložit tak, že reprodukční pořizovací cenu by bylo lze stanovit znaleckým posudkem pouze tehdy, pokud by její stanovení neumožňoval právní předpis, ale tak, že zákon obsahoval dvě rovnocenné formy stanovení reprodukční pořizovací ceny.

K otázce opotřebení při oceňování konstatoval, že podle ustanovení § 25 odst. 4 písm.b) zákona č. 563/1991 Sb. na který ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 586/1991 Sb. v poznámce opakovaně odkazuje, je reprodukční pořizovací cenou cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje. Reprodukční pořizovací cenou, na rozdíl od pořizovací ceny jako takové (písm.a) uvedeného ustanovení) je nikoli cena, za kterou byl majetek skutečně pořízen, ale cena „hypotetická, za kterou by pořízen byl, pokud by byl pořizován v období, za které se účtuje. Reprodukční pořizovací cena tak zohledňuje aktuální skutečný stav majetku v okamžiku, kdy se začíná odepisovat. Je pak zcela přirozené, že v rámci stanovení reprodukční pořizovací ceny je třeba zohlednit rovněž opotřebení majetku (nemovitosti). Na závěr o tom, že je třeba při stanovení reprodukční pořizovací ceny zohlednit rovněž opotřebení majetku (nemovitosti) nemá vliv způsob, jakým je reprodukční pořizovací cena stanovena, zda je stanovena podle právního předpisu nebo znaleckým posudkem. To proto, že v obou případech je stanovována reprodukční pořizovací cena. Co se jí rozumí, je uvedeno v ustanovení § 25 odst. 4 písm.b) zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví a to, zda opotřebení zohlednit či nikoli, nevyplývá z obsahu vyhlášky č. 393/1991 Sb., ale právě ze zákona o účetnictví.

Městský soud v citovaném zrušujícím rozsudku jednoznačně uzavřel, že z uvedených důvodů musí i předkládané znalecké posudky vypracované soudními znalci aspekt opotřebení reflektovat. Poukázal na to, že znalecký posudek ing. J. na str. 2 však výslovně uvádí, že za cenu reprodukční považuje cenu bez odpočtu opotřebení, i když je zřejmé, že nebylo souběžně s pořízením nemovitosti zahájeno její odepisování, ale šlo o stanovení ceny k 1.1.1993, k datu, kdy nabyl účinnosti zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů. S ohledem na uvedené uložil žalovanému, aby v dalším řízení rovněž posoudil, zda předložený znalecký posudek akcentuje rovněž opotřebení nemovitosti při stanovení reprodukční pořizovací ceny.

Žalobce v podané žalobě dovozuje, že soud dospěl ve zrušujícím rozsudku k závěru, že znalecký posudek Ing. J. č. 320/4/2002 je pro stanovení reprodukční ceny pro výši odpisů při výpočtu daně z příjmů správný a přípustný a že jej soud neodmítl. Ze shora uvedených závěrů soudu však vyplývá, že městský soud konstatoval, že reprodukční cena mohla být stanovena znaleckým posudkem a nikoli pouze podle zvláštních předpisů. Současně ale vyjádřil pochybnost o tom, zda je ve znaleckém posudku zohledněno opotřebení nemovitosti, a proto uložil žalovanému znovu předložený znalecký posudek přezkoumat právě z hlediska, zda opotřebení akcentuje, neboli zohledňuje.

V nyní projednávané věci soud posuzoval, zda žalovaný postupoval v souladu se závazným právním názorem soudu, tedy zda se v napadených rozhodnutích zabýval otázkou, zda předložený znalecký posudek znalce Ing. J. zohlednil při stanovení ceny i opotřebení nemovitosti. V napadených rozhodnutích žalovaný shodně s městským soudem konstatuje, že znalecký posudek ing. J. na str. 2 výslovně uvádí, že za cenu reprodukční považuje cenu ( věcnou hodnotu), za kterou by bylo možno stejnou nebo porovnatelnou novou věc pořídit

v době ocenění bez odpočtu opotřebení. Žalovaný pak podrobně rozebírá jednotlivé metody uvedené v posudku se závěrem, že v žádné z použitých metod výpočtu není opotřebení nemovitosti zohledněno. Uvedl, že znalec při výpočtu opotřebení uvedl stáří nemovitosti 0 let, opotřebení lineární metodou 0% a částku opotřebení vypočetl ve výši 0,-Kč. Nulové opotřebení rozhodně neodpovídá skutečnému stáří nemovitosti, která je užívána od roku 1880 a její stáří bylo v roce 2002 122 let. Na straně 4-5 znaleckého posudku je u stanovení ceny nemovitosti dle oceňovací vyhlášky č 178/1994 Sb. (v platnosti do 31.12.1997) použit stejný způsob a výpočet opotřebení, ale opotřebení je vypočteno ve výši 0,-Kč. Že není při ocenění nemovitosti na straně 6 posudku uvažováno s opotřebením, je evidentní i z porovnání na straně 4-5 posudku (opotřebení 0%, výsledná cena nemovitosti 20.020.010,-Kč)s oceněním téže nemovitosti vypracovaným podle téže oceňovací vyhlášky č. 178/1994 Sb. ke dni 10.7.1995 (cena nemovitosti byla stanovena k nesprávnému datu) ve znaleckém posudku č. 32/6/95 (vypracovaný Ing.M.), kde je cena bez odpočtu opotřebení 19.850.557,01 Kč, opotřebení 80% a výsledná cena nemovitosti po odečtu opotřebení je 3.970.111,40 Kč. Údaje o nemovitosti, ze kterých znalec vycházel jsou v posudcích téměř totožné.

S závěrem žalovaného se městský soud ztotožňuje, neboť ze znaleckého posudku znalce Ing. J. č. 320/4/2002 závěr o zohlednění opotřebení skutečně nevyplývá. Naopak, jak správně uvedl žalovaný, pokud se znalec při ocenění nemovitosti různými metodami možným opotřebením zabýval, dospěl vždy k závěru, že se opotřebení rovná nule.

Z definice reprodukční pořizovací ceny, jak je uvedena v zákonu o dani z příjmů vyplývá, že je to cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje; je to cena majetku, který není nově pořízen a vykazuje tedy již určitý stupeň opotřebení. Odpisy nemovitého majetku, uplatňované jako daňový výdaj ( náklad) ze stanovené reprodukční pořizovací ceny slouží k zajištění reprodukce výdajů, které by musely být vynaloženy na jeho pořízení tehdy, kdy se o něm začíná účtovat nebo evidovat. V této ceně musí tedy být zohledněn aktuální skutečný stav nemovitého hmotného majetku v okamžiku, kdy se začíná odepisovat. Pokud tedy žalovaný na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobce znaleckým posudkem č. 320/4/2002 neprokázal vstupní cenu pro dopisování nemovitosti v souladu s ust. § 29 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů a v souladu s ust. § 25 odst. 4 písm. b) zákona o účetnictví, ve znění platném ke dni 1.1.1993,s tím, že v důsledku toho odpisy majetku byly neoprávněně vyloučeny z daňových výdajů, je jeho postup správný a námitka žalobce není důvodná.

Pokud žalobce namítá, že žalovaný nedůvodně zamítl jeho návrh, aby jako vstupní cenu nemovitosti pro odpisování akceptoval jako reprodukční cenu částku uvedenou v posudku znalce jako cenu obvyklou, uvádí soud, že tento postup zákon nepřipouští, když v § 29 zákona o daních z příjmů uvádí, že se předmětná nemovitost pro účely odepisování ocení reprodukční pořizovací cenou. Ocenění obvyklou cenou zákon výslovně uvádí např. v § 3 odst. 3 pro ocenění nepeněžitých příjmů.

Žalobce dále namítá, že žalovaný porušil, ustanovení § 31 odst. 2, neboť nedbalo o správnost stanovení daňové povinnosti; pouze nesprávně odmítlo návrhy žalobce v podání z 21.8.2008, znalce nevyslechlo, nevyzvalo žalobce k doplnění důkazů, případně předložení dalšího znaleckého posudku.

Podle § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Vždy však provede navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. O provádění svědecké výpovědi správce daně daňový subjekt včas vyrozumí, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl vyzván výzvou ze dne 31.7.2008 k prokázání skutečností v odvolacím řízení, ve které byl podrobně poučen, jak má postupovat, i o následcích, pokud uvedené skutečnosti neprokáže. Žalobce na výzvu reagoval dne 21.8.2008, zhodnotil již vypracovaný znalecký posudek, navrhl, aby byla akceptována jako vstupní cena, cena tržní, avšak žádné důkazní návrhy k prokázání skutečností tak, jak byl žalovaným vyzván, neučinil. Žalovaný tedy citované ustanovení neporušil, neboť žalobce výslech znalce ani nenavrhoval. Žalobce byl navíc výzvou řádně vyzván a poučen a vzhledem k tomu, že na výzvu reagoval, nebyl důvod jej vyzývat znovu k doplnění důkazů.

Žalobce vytýká žalovanému také porušení § 31 odst. 4, který připouští různé důkazní prostředky pro správné stanovení daně a to s tím, že v řízení osvědčí, které prostředky se staly důkazem. Žalobci ale nebyla dána před vydáním rozhodnutí možnost dalších návrhů.

Podle ust. § § 31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod. Pokud ohledání nebylo možno provést v rámci místního šetření nebo daňové kontroly, provede se u správce daně. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Provedené důkazní řízení pak osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem.

Jak již soud uvedl shora, žalobce byl řádně vyzván k doplnění důkazů, tedy prokázání svých tvrzení. Žalobce tvrzené skutečnosti ani na základě zaslané výzvy neprokázal a důkazní prostředky nedoplnil. Žalovaný v napadených rozhodnutí důkazní prostředky v řízení využité podrobně a srozumitelně hodnotí, a proto soud dospěl k závěru, že ani k porušení tohoto ustanovení postupem žalovaného nedošlo.

Dále žalobce namítá porušení ust. § 31 odst. 7, který dává možnost dohody o sjednání daně, což se v případě žalobce nestalo.

Podle § 31 odst. 7 dojde-li za daňového řízení k situaci, že daňový subjekt neprokázal své údaje ohledně daňového základu a výše daně podle odstavců 1 až 4 a daňový základ a výši daně nelze dostatečně spolehlivě stanovit ani podle pomůcek, které má k dispozici správce daně, může správce daně v dohodě s daňovým subjektem základ daně a daň sjednat. Tato dohoda o sjednané dani musí být zachycena vždy protokolárně.

V daném případě ale bylo možné stanovit daňovou povinnost podle odst. 1 až 4, tedy dokazováním, neboť žalobci byla dána možnost, aby nechal znalecký posudek doplnit tak, aby splňoval požadavek na zohlednění opotřebení. Bylo tedy možné stanovit daň dokazováním, které má jako způsob stanovení daně prioritu. Ani tato námitka není důvodná.

Žalobce namítá také porušení ustanovení § 12 zákona o správě daní tím, že se nekonalo žádné ústní jednání. Podle tohoto ustanovení o ústním jednání v daňovém řízení sepíše správce daně protokol, který je veřejnou listinou. V daném případě žádné jednání neproběhlo, neboť daňové řízení probíhalo písemnou formou a žalobce ústní jednání nenavrhl.

Pokud žalobce namítá porušení ustanovení § 43 zákona o správě daní a poplatků, není z obsahu žaloby patrné, v čem konkrétně jeho porušení spatřuje a jak měla být v důsledku tohoto porušení poškozena jeho práva.

Žalobce také namítá porušení ust. § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků z důvodu, Finanční ředitelství znalecký posudek odmítlo v rozporu se závazným soudním rozsudkem a se všemi souvislostmi, zejména, že výše RPC k odpisování podle znaleckého posudku je správná a spravedlivá.

Podle § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.

Jak již shora uvedl, ani k porušení tohoto ustanovení nedošlo, neboť žalovaný postupoval v souladu se závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.3.2008, č.j. 11 Ca 314/2006-51 a na základě námitek uvedených v nyní projednávané žalobě dospěl, jak opět uvedeno shora k závěru, že žalovaný předložené důkazy hodnotil v souladu s citovanou zásadou.

Městský soud v Praze po projednání podané žaloby na základě výše uvedeného odůvodnění neshledal důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a nezjistil, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem v důsledku krácení práv žalobce. Proto soud žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s.ř.s. v plném rozsahu zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst.1 soudního řádu správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 29. února 2012

JUDr. Hana Veberová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru