Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Af 7/2011 - 53Rozsudek MSPH ze dne 19.04.2012

Prejudikatura

1 Afs 44/2011 - 85

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Afs 41/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Ca 169/2007-76

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce L. J., zast. JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 220, Napajedla, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání proti Finančnímu úřadu v Luhačovicích ze dne 16.5.2006 č.j. 17705/06/304971/9444, dodatečnému platebnímu výměru č. 1060001389, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 ve výši 507.994,-Kč.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že správce daní v rámci daňové kontroly zahájené dne 21.2.2005 zjistil, že daňový subjekt si v peněžním deníku jako nedaňové příjmy zaúčtoval osobní vklady v částce 1.481.253,-Kč. Správce daně požadoval prokázaní a doložení, zda se jedná o prostředky již zdaněné nebo již od daně osvobozené. Po provedené kontrole dospěl správce daně k závěru, že daňový subjekt neprokázal, pokud jde o vklad v uvedené částce, že se jedná o příjmy již zdaněné, od daně osvobozené nebo prostředky, které nejsou předmětem daně, a proto doměřil žalobci výše uvedenou částku daně.

Jednou z odvolacích námitek bylo tvrzení, že „již uplynula lhůta pro dodatečné vyměření daňové povinnosti a nemá proto povinnost uchovávat doklady tohoto roku (přijetí půjčky či daru v listopadu roku 2000)“. K tomu žalovaný v rozhodnutí uvedl, že žalobce o předmětných vkladech účtoval v roce 2003 a povinnost uchovávat účetní písemnosti byla po dobu 5-ti let následujících po roce, kterého se týkaly, tj. minimálně do konce roku 2008.

Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného jakož i rozhodnutí prvostupňového z následujících důvodů: Žalovaný i správce daně „porušili ustanovení § 47 zákona č. 337/1992 Sb.“ podle kterého je nutno daň ve tříleté lhůtě vyměřit či doměřit pravomocně. Nestačí tedy, když je v této lhůtě vydáno nepravomocné rozhodnutí o vyměření či doměření daně, a to proto, že se jedná o lhůtu prekluzivní a uplynutím prekluzivní lhůty právo zaniká. V té souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2006, č.j. 5 Afs 42/2004-61 a rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.5.2006, č.j. 2 Afs 52/2005-94.

Žalovaný, respektive finanční úřad, postupoval nesprávně a v rozporu s ustanovením § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, když požadoval po žalobci, aby prokázal, že finanční prostředky, které zaúčtoval do účetních dokladů, jsou finančními prostředky, které již byly zdaněny nebo od daně osvobozeny. Zde je nutno poukázat na to, že podle současné platné právní úpravy poplatník, a tedy v tomto případě žalobce, není povinen prokazovat, že peněžní prostředky jimiž disponuje, byly již řádně zdaněny, nebo od daně osvobozeny či dani nepodléhají. Tento závěr dle názoru žalobce koresponduje i s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 114/2005-129, ze dne 14.7.2005, ze kterého plyne, že správce daně nepřípustným způsobem konstruoval povinnost poplatníka k prokazování majetkových poměrů a zdrojů majetku, což je nad rámec právní úpravy, a tedy nepřípustné.

Postup správce daně je v rozporu se zákonem o dani z příjmů, konkrétně s ust. § 10 zákona o daních z příjmů, pokud žalovaný postupoval tím způsobem, že bez ohledu na výše uvedené posoudil zaúčtovanou částku žalobce ve výši 1.686.982,- Kč, jako příjem dle § 10 zákona o dani z příjmů a o tuto částku poté navýšil základ daně. Dle názoru žalobce dle platné právní úpravy není povinností daňového subjektu, ale ani jiné fyzické či právnické osoby, prokazovat původ finančních prostředků či majetkových poměrů, pokud se nejedná o podezření z trestné činnosti, finanční úřad se tak snažil zatížit poplatníka větší povinností, než mu ukládá zákon.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný k námitce prekluze uvedl, že běh prekluzivní lhůty dle ust. § 47 odst. 1 d.ř., byl přerušen a to v důsledku úkonu správce daně směřujícího k doměření daně jímž bylo zahájení daňové kontroly dne 21.2.2005 za předmětné zdaňovací období. O tomto úkonu byl žalobce zpraven, jak vyplývá z protokolu č.j. 6937/05/306930/1832 (příloha č. 15 spisového materiálu), proto od konce roku 2005 počala znovu běžet tříletá lhůta pro doměření daně jejíž poslední den připadá na 31.12.2008.

K povinnosti prokazovat majetkové poměry žalobce žalovaný uvedl, že si je vědom toho, že v českém právním řádu není zakotvena obecná povinnost k prokazovaní majetkových poměrů spojená s povinností podávat tzv. majetková přiznání, a že absenci této povinnosti nelze nahrazovat tak extenzivně pojatým způsobem dokazování v daňovém řízení, který by ve svých důsledcích vedl ke stejnému efektu. V daném případě se podle žalovaného však správce daně nedopustil naznačeného excesu překračujícího časový a věcný rámec daňových povinností žalobce; správce daně nepožadoval prokázání majetkových poměrů daňového subjektu, ale pouze prokázání skutečnosti, zda příjmy účtované jako nedaňový příjem jsou účtovány tímto způsobem oprávněně a v souladu se zákonem o daních z příjmů – zda tedy skutečně jde o tzv. nedaňové příjmy – nepodléhající dani z příjmů fyzických osob.

V nyní projednávané věci již krajský soud rozhodoval a žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňové pro porušení povinnosti žalovaného vypořádat se s odvolací námitkou a vzhledem k absenci stanoviska finančních orgánů k otázce žalobcem v odvolacím řízení namítané prekluze, soud ve smyslu ust. § 76 odst. 1, písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“, zrušil.

Pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Brně napadl žalovaný kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19.8.2009, č.j. 5 Afs 24/2009-50, tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28.11.2008, č.j. 31Ca 169/2007-33; zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil se zjištěním Krajského soudu v Brně, že v odvolání byla uplatněna námitka prekluze. Nejvyšší správní soud ze spisu konkrétně z odvolání žalobce a jeho doplnění ověřil, že „… Žalobce dále v odvolání uvádí: „Daňový subjekt nemá povinnost uschovávat doklady delší dobu, a proto uplynutím lhůty zanikne právo daň dodatečně stanovit (přijetí půjčky či daru v listopadu roku 2000…Z uvedeného textu, jakož i z kontextu výše popsaného skutkového stavu, pak nelze dovodit jiný závěr, než že žalobce nenamítal skutečnost, že nelze doměřit daň z příjmů fyzických osob za rok 2003, neboť uplynula lhůta pro její vyměření.

Na takto uplatněnou námitku žalovaný reagoval a náležitě se sní vypořádal a jestliže „krajský soud formuloval znění citované odvolací námitky žalobce způsobem v rozsudku uvedeným, tj. že: ,, ... daňový subjekt namítá, že již uplynula lhůta pro dodatečné stanovení daňové povinnosti...”, dopustil se dle názoru zdejšího soudu zjevné dezinterpretace, která následně vyústila i v nesprávné právní hodnocení okolností daného případu. … Krajský soud tak nesprávně vytkl stěžovateli procesní vady, nevypořádal se však sám z požadavkem přezkoumatelnosti svého rozhodnutí, posuzoval-li skutečnosti žalobcem v daňovém řízení neuplatněné.“

V rámci nařízeného jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích vyjádřených v písemných podáních. Žalobce navíc uvedl, že v důsledku postupu správních orgánů byl nucen propustit zaměstnance a ukončit podnikání.

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí, stejně jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v rozsahu jeho napadení žalobou (§ 71 odst. 1 a § 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), a vázán právním názorem vysloveném v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2009, č.j. 5 Afs 24/2009-50, žalobu zamítl.

Předtím, než soud přistoupil k přezkumu rozhodnutí žalovaného v rámci uplatněných žalobních bodů, byl povinen podle dnes již konstantní judikatury Ústavního soudu, posoudit rozhodnutí žalovaného z hlediska možné existence zjevných a závažných procesních vad, které soud musí zkoumat ex offo, i bez uplatněné žalobní námitky, jakou je, kromě nicotnosti, absolutní neplatnost právního úkonu, a jiných závažných procesních vad, také prekluze práva.

Prekluze je teorií práva charakterizována jako zánik práva uplynutím času, při prekluzi nezůstává ani právo samo jako naturální obligace. Jestliže je právo prekludováno, musí k této skutečnosti ve smyslu ust. § 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, přihlížet finanční orgány z úřední povinnosti, neboť vyměření daně po uplynutí zákonné lhůty je zásadní okolností mající vliv na výrok rozhodnutí.

K povinnosti soudů a to i soudů rozhodujících věci ve správním soudnictví zkoumat prekluzi z moci úřední se již několikrát vyslovil Ústavní soud, např. v rozhodnutí ze dne 1.7.2008, sp.zn. III. ÚS 1420/07, ze dne 17.7.2008, sp.zn. IV. ÚS 545/07, ze dne 5.2 2009, sp.zn. II.ÚS 1416/07 a ze dne 26.2.2009, sp.zn. I.ÚS 1169/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz.).

Krajský soud v Brně přistoupil k výkladu této otázky v souladu s názorem opakovaně judikovaným Ústavním soudem, respektujíc tak čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. A to zejména, pokud i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25.9.2008 ve věci sp.zn. 8 Afs 48/2006 s odkazem na judikaturu Ústavního soudu podal, že "Korektní je též v této věci souvislosti dodat, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích (nálezy ze dne 16.5.2005, sp.zn. IV. ÚS 493/06 a ze dne 17.7.2007, sp. zn. IV. ÚS 545/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyjádřil opakovaně názor, že k otázce daňové prekluze by mělo být správními soudy přihlédnuto ex officio.“ V rozhodnutí Ústavního soudu z 5.února 2009, ve věci vedené pod sp.zn. II. ÚS 1416/07, Ústavní soud uvedl, že zamítl-li Nejvyšší správní soud rozhodující tuto věc kasační stížnost, „aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, resp. podrobit ji svému posouzení, svědčí mu nyní povinnost se touto námitkou řádně zabývat.

V posledním rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2009, vedeného ve věci sp.zn. I. ÚS 1169/07, je postoj Ústavního soudu k povinnosti soudů rozhodujících ve správním soudnictví zkoumat prekluzi ex offo vyjádřen a argumentován nejpregnantněji a je v něm uvedeno:

… Ohledně povahy lhůty k vyměření nebo doměření daně podle § 47 d. ř. se judikatura shoduje na závěru o její prekluzívní povaze (včetně shora citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu). To ostatně odpovídá i důvodové zprávě k tomuto ustanovení. Jde-li o lhůtu prekluzívní, pak je nutno trvat na požadavku uplatnění shora uvedených pojmových znaků prekluze, samozřejmě nejsou-li omezeny či modifikovány zákonem nebo povahou práva na vyměření či doměření daně.

… Nelze se rovněž domnívat, že by povaha práva na vyměření či doměření daně coby subjektivního veřejného práva státu vůči daňovému subjektu měla vylučovat či modifikovat shora vyloženou konstrukci, za níž k prekluzi dochází (uplynutí lhůty a neuplatnění práva), následky prekluze v podobě zániku samotného práva, či dokonce povinnost přihlížet k ní z úřední povinnosti (závěr, že k prekluzi soukromého práva se přihlíží ex offo, zatímco k prekluzi veřejného práva nikoliv, je zjevně absurdní a neodpovídající povaze těchto práv). … Lze tedy usuzovat, že k prekluzi subjektivního veřejného práva státu na vyměření či doměření daně podle § 47 d. ř. dochází marným uplynutím tam uvedené lhůty. Následkem je zánik samotného subjektivního práva, přičemž k tomuto následku se přihlíží z úřední povinnosti. …Ústavní soud považuje za nutné poukázat rovněž na fakt, že zatímco u prekluze rozhodnutí rozšířeného senátu tvrdošíjně popírá princip, podle nějž k prekluzi soud přihlíží z úřední povinnosti, u absolutní neplatnosti povinnost soudu - dovozovanou teorií i praxí - přihlížet k ní ex offo, správně respektuje… též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v § 47 d. ř., aniž v ní byla daň pravomocně (viz citované rozhodnutí rozšířeného senátu) vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy.“

I při vědomí vázanosti právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku, krajský soud byl povinen, z výše uvedených důvodů, se primárně zabývat přezkumem rozhodnutí z pohledu možného zániku práva daň vyměřit. Takou povinnost mají soudy dle výše citované judikatury bez ohledu na skutečnost, zda-li byla prekluze namítána v žalobě a povinnost přihlížet k zániku práva (prekluzi) z moci úřední, to znamená, aniž by prekluze byla v odvolání vůbec namítána, mají i správní orgány.

Z citované judikatury Ústavního soudu je v daném případě nerozhodné, zda-li daňový subjekt namítal prekluzi dle § 47 zákona o správě daní a poplatků, nebo zda-li namítal, jak si ověřil Nejvyšší správní soud dle zrušující rozsudku v této věci, že „Daňový subjekt nemá povinnost uschovávat doklady delší dobu, a proto uplynutím lhůty zanikne právo daň dodatečně stanovit (přijetí půjčky či daru v listopadu roku 2000)“.

Potřeba nového posouzení prekluze vyvstala také v důsledku změny judikatury ohledně výkladu prekluzivní lhůty podle ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud nyní je povinen věc posoudit ve světle průlomového rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2.12.2008, ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 1611/07, z něhož ostatně vychází i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4.2.2009, čj. 1 Afs 139/2006, stvrzené posledně rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 26.2.2009, sp.zn. 1169/07.

Podle ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Podle ust. § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, jestliže byl před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.

V rozhodnutí ze dne 2.12.2008 ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 1611/07, které představuje změnu v dosud praxí zastávaném výkladu ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, který konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, vykládala tak, že se jedná o zdaňovací období, v němž daňový subjekt podává daňové přiznání. Tento výklad Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 2.12.2008 posoudil jako nepřípustně extenzívní, kterým dochází k faktickému prodloužení zákonem stanovené lhůty o jeden rok.

Ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je zdejším soudem i s ohledem na výše citovanou judikaturu tedy vyloženo tak, že za konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání je nutno považovat konec zdaňovacího období, za které je daň vyměřována, nikoliv konec zdaňovacího období, v němž je podáváno daňové přiznání za předmětné vyměřované zdaňovací období.

Soud proto přistoupil k přezkumu prekluze z moci úřední. Ze správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: V projednávané věci byla správcem daně doměřována daň za zdaňovací období roku 2003. Prekluzivní lhůta ve smyslu ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků počala běžet dnem 1.1.2004 a skončila ke dni 31.12.2006.

Prvním úkonem způsobilým znovu obnovit běh prekluzivní lhůty, by byl až úkon daňové kontroly dne 21.2.2005, neboť až tento úkon vyhověl požadavkům ust. § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a spočívajícím mimo jiných ve skutečnosti, že až tento úkon fakticky směřoval k prověření daňového základu, a tím k vyměření nebo doměření daně. Tento úkon byl správcem daně proveden ve lhůtě dle ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, pro vyměření daně a způsobil znovuobnovení běhu prekluzivní lhůty do dne 31.12.2008. Jelikož daň byla pravomocně vyměřena před uplynutím takto obnovené lhůty, zánik práva vyměřit daň nenastal.

Pokud jde o druhou a poslední žalobní námitku vytýkající porušení § 31 odst. 9 d.ř., tato byla vypořádána krajským soudem již v předchozím řízení, a proto soud svou argumentaci k důvodům, na základě kterých neshledal její oprávněnost v plném rozsahu přejímá. Problematika týkající se porušení § 31 odst. 9 d.ř., je soudy rozhodována konstantně ( nálezy Ústavního soudu II. ÚS 574/02 ze dne 5.11.2002, IV. ÚS 29/05 ze dne 1.6.2005, rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 8.11.2007, sp.zn. 5 Afs 172/2006) tak, že ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám.

Důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti v daňovém řízení nese ten, kdo tuto skutečnost tvrdí, neboť na rozdíl od jiných druhů řízení, v nichž je věcí svobodné vůle jednotlivce, zda určité skutečnosti v řízení tvrdí a uvádí či nikoliv, stíhá v daňovém řízení daňový subjekt rovněž povinnost tvrzení (v podobě daňového přiznání) a také v daňovém řízení se vztahuje důkazní břemeno pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se výlučně k daňové povinnosti subjektu. V projednávaném případě výrazem tvrzení žalobce o skutečnosti, že předmětný příjem zaúčtovaný jako příjem nepodléhající dani, je daňové přiznání, ve kterém tuto částku do příjmů podle § 10, tj. příjmů nepodléhajících dani, zahrnul. Správce pak nepožadoval nic jiného a nic víc, než aby žalobce prokázal, že takto zaúčtovaný a do nezdaněných příjmů zahrnutý příjem je skutečně příjmem nepodléhajícím dani z příjmů, což znamená, že daňový subjekt byl povinen prokázat, že se jedná o příjem již zdaněný nebo osvobozený od daně.

Porušení § 31 odst. 9 d.ř., by se mohlo vztahovat pouze na takové případy aplikace a interpretace tohoto ustanovení pokud by veřejná moc příslušné zákonné ustanovení aplikovala a především interpretovala způsobem, který by se ocital mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti, například tak, že by interpretací tohoto ustanovení rozšiřovala daňovou povinnost na subjekty či situace, na něž podle zákona daňová povinnost nedopadá.

Ústavní soud se v obecné, normativní podobě, ustanovením § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků zabýval (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95, vyhl. pod č. 130/1996 Sb.), a dospěl k závěru, že toto ustanovení samo o sobě není v rozporu s ústavním pořádkem ČR, konkrétně s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tehdy uvedl, že daňové řízení je v našem právním řádu, obdobně jako v jiných státech, založeno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit (tedy břemeno důkazní). Ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků však nelze vykládat izolovaně; zatímco ust. § 31 odst. 9 upravuje pouze subjekt, který nese důkazní břemeno, teprve ust. § 43 upravuje rozsah tohoto důkazního břemene.

Krajský soud v Brně má za to, že v daném případě nelze postup správce daně považovat za nepřípustné rozšíření důkazního břemene žalobce. Důkazní břemeno vážící žalobce je omezeno jak věcně, tak i časově. Po žalobci nebylo správcem daně požadováno obecně prokazovat majetkové poměry, správce daně pouze požadoval, aby žalobce doložil konkrétní částku uplatněnou žalobcem v daňovém přiznání jako příjem nepodléhající dani s časovou vázaností na příslušné zdaňovací období .Nepřípustné by bylo pouze po žalobci požadovat prokazování svých majetkových a příjmových poměrů v rozsahu, který překračuje časový a věcný rámec jeho daňových povinností, resp. žalobce by nebyl povinen v takovém rozsahu vůbec nést důkazní břemeno, tato skutečnost však v projednávaném případě nenastala.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle § 110 odst. 2 s.ř.s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém řízení i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. V dané věci posuzováno z procesního hlediska neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.

Proto soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.). Podle § 104 odst. 3 písm.a) s.ř.s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí , jeli jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V Brně dne 19.5.2010

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru