Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Af 56/2011 - 77Rozsudek MSPH ze dne 02.12.2011

Prejudikatura

9 Afs 58/2007 - 96


přidejte vlastní popisek

11 Af 56/2011 - 77

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce Radima T., zastoupeného Mgr.Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28.října 438/219, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná 12, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 28.11.2008, č.j. 6606/08-1400-204494,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 28.11.2008, č.j.: 6606/08-1400-

204494, sezrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 10.760,- Kč do třiceti

dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr.Matěje Kopřivy, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 4.2.2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále též žalovaného správního úřadu), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu Praha – západ ze dne 13.8.2009, č.j. 194770/08/060962/3551, kterým byl žalobce vyzván k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle ustanovení § 57 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen ZSDP).

V podané žalobě žalobce uvedl, že žalovaný správní úřad nerespektoval, že daňový subjekt a ručitel musí mít v daňovém řízení shodné postavení i pro určení povinnosti, tedy že ručiteli je třeba uložit lhůtu podle ustanovení § 47 ZSDP a § 22 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací, dani z převodu nemovitostí. Ručiteli tak musí být zachována stejná práva jako hlavnímu dlužníku, v daném případě Ivanu R. Žalovaný správní úřad tyto základní principy při svém rozhodování nectil a jeho rozhodnutí je proto v rozporu se zákonem.

Žalobce namítl, že zákon o správě daní a poplatků neumožňuje ručiteli být po celou dobu daňového řízení jeho účastníkem, ačkoli výzvou k úhradě daně za primárního dlužníka jsou jeho hmotná práva zasažena. Stanovení daňové povinnosti primárnímu dlužníku a výzva k úhradě nedoplatků, určená ručiteli, způsobují shodný účinek. Jsou zasažena jejich hmotná práva na užívání majetku. Je proto nutné zachovat do nejvyšší možné míry i jejich shodná práva procesní a proto je nutno - podle názoru žalobce - analogicky užít lhůty pro vyměření daně podle ustanovení § 47 ZSDP pro oba typy daňových dlužníků. To znamená, že i ručiteli musí být oznámena jeho povinnost hradit dluh za jiného ve lhůtách, jimiž je ovládáno vyměřovací řízení, tedy do okamžiku uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. To žalovaný zjevně nerespektoval a ve svém rozhodnutí podal výčet úkonů, které směřoval k dlužníkovi, přičemž zcela opomenul procesní práva ručitele.

Žalobce namítl, že prekluzívní lhůta běží jak dlužníku, tak ručiteli od vzniku daňového nedoplatku. V této lhůtě musí správce daně o stanovení výše uvedené povinnosti ohledně každého rozhodnout samostatně, a pokud tak neučiní, jeho právo vůči danému subjektu, v případě žalobce ručiteli, zaniká. Argument žalovaného o přerušení běhu prekluzívní lhůty jednotlivými úkony v daném případě neobstojí, jelikož úkony správce daně byly činěny pouze vůči dlužníkovi a nikoli vůči ručiteli. Jestliže marně uplynula prekluzívní lhůta, aniž došlo vůči ručiteli k uložení povinnosti platit daňový nedoplatek, nemůže se tak stát ve vymáhací promlčecí lhůtě, sice ještě běžící, ale vůči osobě dlužníka. Podle názoru žalobce je nutno ctít zásadu, že přerušení tříleté lhůty v důsledku úkonu správce daně se děje samostatně vůči tomu subjektu, vůči kterému byl úkon činěn, tedy buď vůči ručiteli, anebo vůči dlužníkovi. Tříletá prekluzívní lhůta tedy může skončit odlišně pro dlužníka a odlišně pro ručitele v závislosti na aktivitě správce daně.

V daném případě úkony, které správce daně činil, směřovaly jen vůči dlužníkovi a prvním úkonem vůči ručiteli byla až výzva ze dne 13.8.2008, učiněná jednoznačně po uplynutí tříleté prekluzívní lhůty. Vůči ručiteli nebyla prekluzívní lhůta protržena žádným úkonem správce daně a marně vypršela ke konci roku 2005.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 29.4.2009 vyplývá, že žalovaný má za to, že žalobce uzavřel dne 28.8.2002 s panem Ivanem R. jako prodávajícím kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem, specifikovaným ve smlouvě, s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, vzniklými dne 29.8.2002. Tímto dnem vznikla daňová povinnost k placení daně z převodu nemovitostí podle ustanovení § 57 odst.2 zákona o správě daní a poplatků, kde poplatníkem daně z převodu nemovitostí se stal pan R. a žalobce jako kupující získal postavení ručitele.

Daňový subjekt přiznání k dani z převodu nemovitostí v zákonné lhůtě nepodal, proto mu dne 4.10.2004 byla zaslána výzva k podání přiznání k dani z převodu nemovitostí, která mu byla doručena dne 9.3.2005. Výzvou k podání daňového přiznání byl přerušen běh lhůty pro vyměření či doměření daně a dne 1.1.2006 začala běžet nová lhůta, která uplynula dne 31.12.2008. Daň z převodu nemovitostí byla daňovému subjektu Ivanu R. vyměřena platebním výměrem ze dne 11.5.2005, který nabyl právní moci dne 13.8.2005.

Správce daně v souladu s ustanovením § 57a zákona o správě daní a poplatků vydal výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, která byla doručena žalobci dne 29.8.2008. Žalobce má za to, že správce daně je oprávněn uložit ručiteli výzvou platební povinnost v promlčecí lhůtě, která počala běžet od konce roku, ve kterém marně uplynula lhůta splatnosti vyměřené daně. V daném případě uplynula lhůta splatnosti v roce 2005 a lhůta pro uložení hmotné povinnosti ručiteli výzvou k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem počala běžet dne 1.1.2006 a skončila 31.12.2008. Platební povinnost byla žalobci uložena napadenou výzvou ve lhůtě podle ustanovení § 47 zákona o správě daní a nelze přisvědčit názoru žalobce, že došlo k prekluzi práva daň vyměřit, neboť výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem byla vydána dne 13.8.2008.

Pokud se žalobce v právních názorech uvedených v žalobě opíral o rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 52/2008 - 60 ze dne 19.11.2008, nelze podle názoru žalovaného uvedený judikát analogicky vztáhnout z problematiky ručení v celním řízení na problematiku ručení v daňovém řízení. Zatímco celní dluh vzniká ihned, například okamžikem propuštění zboží, podléhajícímu dovoznímu clu, do volného oběhu a od okamžiku vzniku celního dluhu běží jak vůči dlužníkovi, tak vůči ručiteli tříletá lhůta pro vyměření cla, v daňovém řízení v případě uvedené uzavřené kupní smlouvy s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí dnem 29.8.2002 byla daň z převodu nemovitosti daňovému subjektu vyměřena až doručením platebního výměru a nedoplatek na dani z převodu nemovitostí vznikl až jejím neuhrazením ve lhůtě splatnosti. Institut ručení v daňovém řízení v tomto případě nepodléhá shodnému režimu institutu ručení v řízení celním.

Žalobce využil svého práva a podal k vyjádření žalovaného správního úřadu dne 2.6.2009 repliku, v níž zopakoval, že argument žalovaného o přerušení běhu prekluzívní lhůty jednotlivými úkony v daném případě neobstojí, když tyto byly činěny pouze vůči dlužníkovi a nikoli vůči ručiteli. Právní jistoty a předvídatelnosti lze dosáhnout jen za podmínky samostatného stanovení povinnosti i ručiteli. Ten nemusí být vždy povolán k plnění dluhu za dlužníka v plné výši. Právě s ohledem na rozdílnost postavení dlužníka a ručitele a s ohledem na podstatu ručení je třeba trvat na samostatném právním prostoru pro každého z nich, včetně časového rámce, ohraničeného příslušnými prekluzívními lhůtami, což bylo uvedeno v aplikovatelném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19.11.2008.

Průběh správního řízení a obsah spisového materiálu, který by soudu předložen žalovaným správním úřadem, korespondují stručnému přehledu skutkového děje tak, jak jej v podané žalobě předestřel žalobce.

Žalobce dne 28.8.2002 uzavřel kupní smlouvu, kterou od pana Ivana R. koupil za částku 980.000,- Kč nemovitosti, zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj na LV 521 v obci Středokluky. Na základě této kupní smlouvy došlo dne 29.8.2002 k převodu vlastnického práva k nemovitostem na žalobce a vznikla daňová povinnost k dani z převodu nemovitostí podle ustanovení § 57 odst.2 zákona o správě daní a poplatků, kdy poplatníkem daně z převodu nemovitosti se stal prodávající, tj. pan R., a ručitelem se stal žalobce jako kupující.

Daň z převodu nemovitosti byla poplatníkovi panu R. vyměřena platebním výměrem ze dne 11.5.2005 ve výši 72.690,- Kč a byla pravomocně vyměřena (včetně zvýšení daně za pozdní podání přiznání k dani) dne 13.8.2005 v celkové výši 79.959,- Kč.

Protože daň z převodu nemovitostí nebyla k datu splatnosti dne 11.8.2005 pan Ivanem R. uhrazena, byl daňový dlužník vyzván k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě splatnosti podle ustanovení § 73 zákona o správě daní a poplatků dne 12.10.2005. Daňový nedoplatek na dani z převodu nemovitostí nebyl daňovým dlužníkem uhrazen ani v náhradní lhůtě k zaplacení nedoplatku.

Správce daně následně dovodil, že daňový dlužník byl bezvýsledně upomenut a neuhradil daňový nedoplatek ani při vymáhání, takže byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro aplikaci ustanovení § 57a odstavec 1 zákona o správě daní a poplatků. Z uvedeného důvodu správce daně vydal dne 13.8.2008 výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem.

Proti uvedené výzvě podal žalobce dne 15.9.2008 včasné odvolání, v němž namítl, že po ručiteli nelze spravedlivě požadovat, aby řadu let trval v obavách a bez možnosti účinně věc ovlivnit, zda po něm bude či nebude požadována úhrada daňového nedoplatku za daňového dlužníka. Žalobce v odvolání – stejně jako v podané žalobě – namítl, že v daném případě došlo ke zřejmé prekluzi práva daň vyměřit, protože tříletá prekluzívní lhůta počala běžet dne 29.11.2002 a výzva ručiteli byla vydána správcem daně až dne 13.8.2008.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 28.11.2008, kterým odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem zamítl s odůvodněním, že v daném případě uplynula lhůta splatnosti v roce 2005 a lhůta pro uložení hmotné povinnosti ručiteli výzvou k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem počala běžet dnem 1.1.2006. Tato lhůta skončí dnem 31.12.2008, avšak vzhledem k tomu, že žalobci byla platební povinnost uložena napadenou výzvou ve lhůtě podle ustanovení § 47 ZSDP, nelze přisvědčit námitce odvolatele, že došlo k prekluzi práva daň vyměřit, když výzva byla vydána dne 13.8.2008.

O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.7.2010, č.j.: 11 Ca 35/2009 – 19, jímž žalobu jako nedůvodnou zamítl s tím, že u daňového ručitele došlo k tomu, že v důsledku úkonu správce daně, směřujícímu k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, počala běžet nová tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl poplatník o tomto úkonu zpraven. V posuzované věci za takový úkon shledal městský soud doručenou výzvu k podání přiznání k dani z převodu nemovitostí, která byla Ivanu R. doručena dne 9.3.2005. S tímto úkonem správce daně spojuje zákon č. 357/1992 Sb. ve svém ustanovení § 22 odstavci 2 ten účinek, že nová tříletá promlčecí lhůta počala běžet dne 1.1.2006 a skončila dne 31.12.2008. Znamená to tedy, že výzva, kterou správce daně ve smyslu ustanovení § 57a ZSDP vyzývá ručitele k úhradě daňového nedoplatku za primárního dlužníka, musí být ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu ručiteli doručena a nabýt právní moci nejen v propadné lhůtě tří let od konce roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, ale s ohledem na to, že Nejvyšší správní soud nedovodil, že nelze aplikovat rovněž ustanovení § 22 odstavce 2 zákona č. 357/1992 Sb., respektive ustanovení § 47 odstavec 2 ZSDP, lze připustit výklad, že aby byla prekluzívní lhůta zachována, musí správce daně výzvu ručiteli doručit a výzva musí nabýt právní moci i v těch případech, kde – jako v dané věci – došlo v důsledku kvalifikovaného úkonu správce daně k zahájení běhu nové tříleté prekluzívní lhůty.

Uvedený rozsudek byl k žalobcem podané kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19.7.2011, č.j.: 8 Afs 72/2010 – 59, dostupným na www.nssoud.cz a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výzva k podání daňového přiznání, která byla doručena primárnímu daňovému dlužníkovi dne 9.3.2005, nemohla založit u ručitele běh nové prekluzívní lhůty.

Městský soud v Praze poté znovu přezkoumal podle ustanovení § 75 zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů, napadené rozhodnutí v mezích žalobou uplatněných námitek. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Vzhledem k tomu, že žalobce výslovně odvolal svoji žádost o nařízení ústního jednání a žalovaný o nařízení ústního jednání nepožádal, má soud za to, že tím žalobce i žalovaný správní úřad vyjádřili jednoznačný souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z toho důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst.1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Při rozhodování byl Městský soud v Praze vázán právním názorem, jež byl vyjádřen ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu (ustanovení § 110 odst.3 s.ř.s.). Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

Věc soud posoudil takto:

Žalobce v podané žalobě především namítal, že daňový subjekt a ručitel musí mít v daňovém řízení shodné postavení. I pro určení povinností ručiteli je tedy třeba užít lhůtu podle ustanovení § 47 ZSDP, respektive ustanovení § 22 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“). Žalobce zdůraznil, že žalovaný odvolací správní úřad měl při posouzení důvodnosti podaného odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem zohlednit jím uplatněnou námitku promlčení.

Podle ustanovení § 47 ZSDP pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Podle ustanovení § 57a odstavec 1 ZSDP je nedoplatek povinen uhradit také ručitel, pokud mu zákon povinnost ručení ukládá a pokud jej správce daně k úhradě nedoplatku vyzve a současně stanoví lhůtu k jeho úhradě. Správce daně je oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy, nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoliv byl daňový dlužník o jeho úhradu bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné. K výzvě správce daně připojí rozhodnutí o stanovení daně, k úhradě jejíhož nedoplatku je ručitel vyzýván. Proti této výzvě se může ručitel odvolat a včas podané odvolání má odkladný účinek.

Podle ustanovení § 70 odstavec 1 a 2 ZSDP právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven; daňové nedoplatky lze však vymáhat nejpozději do dvaceti let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným

Podle ustanovení § 21 odstavec 1 písmeno b/ zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 29.8.2002), poplatník je povinen podat místně příslušnému správci daně přiznání k dani dědické, dani darovací nebo k dani z převodu nemovitostí, a to do třiceti dnů ode dne, v němž je smlouva s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí nebo rozhodnutí či jiná listina, kterými se potvrzují nebo osvědčují vlastnické vztahy k nemovitostem, doručena poplatníkovi daně darovací nebo daně z převodu nemovitostí.

Podle ustanovení § 22 odstavců 1 a 2 zákona č. 357/1992 Sb., daň nelze vyměřit ani doměřit po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl poplatník o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání.

Městský soud v Praze při posouzení důvodnosti této stěžejní uplatněné žalobní námitky vycházel z odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19.7.2011, č.j. 8 Afs 72/2010 – 59, dostupném na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud jednoznačně vyslovil následující závěry :

Nejvyšší správní soud při posuzování důvodnosti kasační stížnosti vycházel jak z usnesení rozšířeného senátu ze dne 16.10.2008, č.j. 9 Afs 58/2007 - 96, na jehož právní závěry navázal NSS v rozsudku ze dne 19.11.2008, č.j. 1 Afs 52/2008 - 60, tak i z dalších relevantních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (např. ze dne 29.5.2009, č.j. 2 Afs 1/2009 - 54) i Ústavního soudu (např. rozhodnutí ze dne 14.5.2008, sp. zn. I. ÚS 2345/07, dostupného na http://nalus.usoud.cz). Rozšířený senát se v daném usnesení sice zabýval vyměřením celního dluhu ručiteli, nicméně, jak potvrdila i navazující judikatura, jím vyslovené závěry třeba použít i na posouzení ručení podle daňového řádu.

Práva a povinnosti lze jak v daňovém, tak v celním řízení ukládat pouze na základě rozhodnutí. I vůči ručiteli tedy musí dojít k adresnému a konkrétnímu „vyměření“ daňové povinnost, byť se jedná o stanovení povinnosti uhradit za dlužníka nezaplacenou daň. Výzva ručiteli není úkonem směřujícím k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení podle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, ale jde v materiálním slova smyslu o rozhodnutí, jímž se daň vůči ručiteli vyměřuje. Teprve výzvou k úhradě daňového nedoplatku je ručiteli ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Výzva, kterou správce daně ve smyslu ustanovení § 57a ZSDP vyzývá ručitele k úhradě daňového nedoplatku za primárního daňového dlužníka, musí být ručiteli doručena a nabýt právní moci rovněž v propadné lhůtě tří let od konce roku, v němž dlužníku vznikla povinnost podat daňové přiznání (ustanovení § 22 zákona o trojdani, resp. ustanovení § 47 ZSDP).

Pro nyní posuzovanou věc jsou rozhodné závěry rozšířeného senátu, vztahující se k následnému běhu lhůt ve vztahu k poplatníku a k ručiteli. Od okamžiku vzniku celního dluhu tak běží jak vůči dlužníkovi, tak vůči ručiteli tříletá lhůta pro vyměření cla, stanovená ustanovením § 268 odst. 2 celního zákona. V této lhůtě musí celní orgán o stanovení výše uvedené povinnosti ohledně každého z nich rozhodnout samostatně (pochopitelně v pořadí vyplývajícím z podstaty ručení). Pokud tak neučiní, jeho právo vůči danému subjektu zaniká. Požadavek samostatného rozhodnutí má za následek samostatný běh lhůty s ohledem na oba subjekty (ustanovení § 268 odst. 2, respektive odst. 3 celního zákona). Pokud celní úřad učiní před uplynutím tříleté lhůty úkon, směřující k vyměření částky cla anebo k jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byla příslušná osoba o tomto úkonu zpravena. Přerušení tříleté lhůty v důsledku takového úkonu se děje samostatně vůči tomu subjektu, vůči kterému celní úřad úkon učinil, tedy buď vůči ručiteli, anebo vůči dlužníkovi. Z této skutečnosti také plyne možnost, že vyměřovací lhůta může skončit odlišně pro dlužníka a odlišně pro ručitele v závislosti na aktivitě celního úřadu. Nejzazší hranicí pro oba subjekty pro vyměření (v případě ručitele přesněji stanovení povinnosti k úhradě dlužného cla za dlužníka) však vždy bude lhůta deseti let od konce roku, v němž celní dluh vznikl (ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona).

Rozšířený senát tedy nejenom dospěl k závěru, že rozhodnutí adresované ručiteli ve smyslu ustanovení § 57a odst.1 ZSDP mu musí být doručeno v propadné lhůtě tří let od konce roku, v němž vznikla daňovému subjektu povinnost podat daňové přiznání, ale zároveň konstatoval, že pokud dojde k přerušení běhu prekluzivní lhůty vůči primárnímu daňovému dlužníku, neznamená to, že dojde k zahájení běhu nové tříleté prekluzivní lhůty i ve vztahu k ručiteli. Rozšířený senát tedy odmítl názor, že úkony správce daně směřující k vyměření daně vůči daňovému dlužníkovi jsou současně úkony způsobilé přerušit běh vyměřovací lhůty rovněž vůči daňovému ručiteli ve smyslu ustanovení § 22 odst.2 zákona o trojdani, respektive ustanovení § 47 odst. 2 ZSDP. Jinak řečeno, v nyní přezkoumávané věci je tedy rozhodné to, zda byl správce daně v tříleté prekluzivní lhůtě stanovené v ustanovení § 22 odst.1 zákona o trojdani činným vůči ručiteli, a nikoliv ve vztahu k převodci.

Na základě výše uvedených závěrů, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud, lze shrnout, že výzva k podání daňového přiznání, která byla doručena primárnímu daňovému dlužníku dne 9.3.2005, nemohla založit u ručitele běh nové prekluzívní lhůty. Z obsahu předloženého spisového materiálu správních úřadů obou stupňů dosud není bezpečně zřejmý počátek běhu prekluzívní lhůty ve vztahu k daňovému dlužníkovi. Kupní smlouva mezi převodcem a stěžovatelem byla uzavřena dne 28.8.2002, přičemž právní účinky vkladu nastaly následujícího dne. Podle tehdy účinného znění zákona o trojdani byl poplatník povinen podle ustanovení § 21 odst.1 písm.b) tohoto zákona podat daňové přiznání do 30 dnů ode dne, v němž mu byla smlouva s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí doručena. Na kupní smlouvě, založené na č.l. 1 daňového spisu, je u osoby prodávajícího ručně připsáno „nevyzvedl“ a u osoby žalobce uvedené datum 6.3.2003. V rozhodnutí žalovaného nebo na jednotlivých dokumentech správce daně není přitom uveden konkrétní okamžik, kdy byla převodci doručena smlouva o převodu nemovitostí s doložkou o povolení vkladu. Správce daně ve výzvě k podání daňového přiznání ze dne 4.10.2004 uvedl, že lhůta pro jeho podání uplynula dnem 3.3.2003, a to s odkazem na ustanovení § 21 odst.2 zákona o trojdani. Dané ustanovení, vztahující se k dani z převodu nemovitostí, však nabylo účinnosti až dne 1.1.2004, přičemž podle tohoto znění se lhůta pro podání daňového přiznání odvíjela od jiného okamžiku (poplatník byl povinen podat přiznání k dani z převodu nemovitostí nejpozději do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž byl zapsán vklad práva do katastru nemovitostí). Tyto souvislosti však nemohou nic změnit na výše uvedených závěrech o běhu lhůty vůči daňovému ručiteli, když nebylo zpochybněno, že jemu byla smlouva s doložkou o povolení vkladu vlastnického práva doručena a v intencích právního názoru rozšířeného senátu mu v důsledku toho posléze začala plynout samostatná prekluzívní lhůta k vyměření daně.

Městský soud v Praze po projednání podané žaloby na základě výše uvedeného odůvodnění shledal důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení a proto podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil a podle odstavce 4 téhož právního ustanovení vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze, i výše uvedeným zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu, v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Na žalovaném správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval odvoláním žalobce proti vydané výzvě k zaplacení daňového nedoplatku a s ohledem na výše uvedené se řádně a úplně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce a se skutkovými a právními závěry správce daně s ohledem na právní názory, týkající se běhu prekluzívní lhůty, vyjádřené v odůvodnění tohoto rozsudku i rozsudku Nejvyššího správního soudu a své závěry znovu zohlednil při posouzení odvolacích námitek žalobce.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 a § 110 odst. 2 s.ř.s. Ve věci úspěšnému žalobci náleží náhrada nákladů řízení včetně nákladů v řízení o kasační stížnosti proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 2.000,-Kč a zaplacený soudní poplatek z podané kasační stížnosti ve výši 3.000,-Kč. Dále soud přiznal žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, tvořených odměnou jeho zástupce v řízení před Nejvyšším správním soudem a přiznal žalobci právo na odměnu za zastupování za dva úkony právní pomoci podle ustanovení § § 7, § 9 odstavce 3 písm.f/ a § 11 odstavce 1 písm.a/,d/ vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (převzetí zastoupení, podání kasační stížnosti) po 2.100,-Kč a dvakrát režijní paušál po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst.3 advokátního tarifu. Dále byla zástupci žalobce Mgr.Matěji Kopřivovi, který doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, navýšena odměna o částku odpovídající dani, kterou je tento povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č.235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odstavec 2 s.ř.s.). Částka daně činí 960,- Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 10.760,- Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Podle ustanovení § 104 odstavec 3 písmeno a/ s.ř.s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V Praze dne 2.prosince 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru