Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Af 54/2011 - 92Rozsudek MSPH ze dne 02.12.2011

Prejudikatura

2 Afs 24/2007 - 119


přidejte vlastní popisek

11 Af 54/2011 - 92

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce Miloně C., zastoupeného Mgr.Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná 12, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 17.7.2008, č.j.: 2977/08-1100-200545,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 19.9.2008, domáhal přezkoumání a zrušení celkem čtyř rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 17.7.2008, jimiž bylo zamítnuto jejich odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2003, vydanému dne 17.7.2007 Finančním úřadem v Rakovníku.

Usnesením ze 4.6.2009, č.j.: 11 Ca 323/2008 - 51, Městský soud v Praze vyloučil právní věc žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.7.2008, č.j.: 2977/08-1100-200545, k samostatnému řízení a rozhodnutí.

Žalobce v podané žalobě namítl, že žalobou napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, vydanému Finančním úřadem v Rakovníku dne 18.7.2007, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2003, vyjádřil názor, že rozhodnutí žalovaného správního úřadu bylo vydáno v rozporu se zákonem a že v řízení, předcházejícím jeho vydání, došlo k porušení jeho práv. Namítl, že dne 11.11.2005 zahájil správce daně u žalobce opakovanou daňovou kontrolu, jejímž předmětem byla mimo jiné daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty za roky 2000 až 2003. Proti provádění opakované daňové kontrole podal žalobce námitku, o níž správce daně rozhodl tak, že jí vyhověl pouze částečně v tom smyslu, že opakovanou daňovou kontrolu omezil na zdaňovací období let 2000 až 2002 na kontrolu plateb, uskutečněných a přijatých v rámci podnikatelského sdružení žalobce s panem Radkem C. na konkrétní bankovní účet a dále v provádění opakované daňové kontroly pokračoval.

Žalobce v podané žalobě rovněž namítl existenci judikatury Nejvyššího správního soudu, dotýkající se přípustnosti opakované daňové kontroly z hlediska možností využití mimořádných opravných prostředků a existence zákonných podmínek a předpokladů pro jejich využití, se kterou se žalovaný správní úřad podle názoru žalobce řádně nevypořádal. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že opakovaná daňová kontrola byla provedena v daném případě způsobem odporujícím zákonným podmínkám pro opakování daňové kontroly, tedy nikoliv její provedení v rámci nového daňového řízení až po povolení obnovy řízení, nýbrž jako součást řízení původního, které však již bylo pravomocně skončeno a daňovou kontrolu proto Nejvyšší správní soud označil jako nezákonnou. Jednalo se o daňovou kontrolu, která byla provedena místně příslušným správcem daně u druhého účastníka téhož sdružení, pana Radka C.

Žalobce v podané žalobě proto namítl, že postupem žalovaného správního úřadu došlo k potvrzení správnosti platebních výměrů, které byly vydány pro roky 2000 až 2002 na základě nezákonné kontroly a ze strany žalovaného správního úřadu nedošlo ke správnému hodnocení možností provedení opakované daňové kontroly a vypořádáním se s argumentací žalobce, ba ani v žádné adekvátní reakci poté, co byl žalovaný seznámen s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25.6.2008, č.j.: 2 Aps 2/2008 - 60, který předmětnou daňovou kontrolu označil jako nezákonnou.

Kromě námitky, že ze strany žalovaného nedošlo ke správnému zhodnocení možnosti provedení opakované daňové kontroly a vypořádání se s argumentací žalobce, žalobce namítl, že se žalovaný správní úřad nijak nevypořádal s námitkami žalobce, uváděnými pod body 2, 5, 9 a 11 odvolání.

Pod bodem 2 odvolání namítl žalobce neúplnost a rozpornost Zprávy o daňové kontrole, na základě které došlo k vydání odvoláním napadeného platebního výměru, když z odvolání žalobce ze dne 23.7.2007 je zřejmá námitka, v níž žalobce poukazoval na to, že při projednání uvedené zprávy, jakož i při projednávání zprávy o kontrole spolupracujícího daňového subjektu Radka C., byla zpráva měněna a doplňována.

Pod bodem 5 odvolání namítl žalobce nepravdivé a v rozporu se skutkovým zjištěními uváděné závěry, které obsahuje zpráva o daňové kontrole, které odpovídají provedeným důkazům a v hodnocení toto naprosto opomíjí.

Pod bodem 9 podaného odvolání namítal žalobce rozpornost hodnocení výše výdajů, vynaložených žalobcem na dosažení, zajištění a udržení příjmů a pod bodem 11 opomenutí protokolu o projednání Zprávy o kontrole, obsahující skutečnosti, které správce daně opomenul hodnotit a vzít v úvahu při svém rozhodování. Žalobce namítl, že předmětné námitky byly ze strany žalobce v rámci předmětného odvolání podrobně odůvodněny, argumentovány a doloženy, když jednotlivými pochybeními správce daně nepochybně došlo k porušení základních principů a zásad daňového řízení. Podle názoru žalobce byla správcem daně porušena zejména zásada hodnocení důkazů, když jeho postup nelze vnímat tak, že hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlížel ke všemu, co v daném řízení vyšlo najevo. Žalovaný se v napadených rozhodnutích vůbec nezabýval námitkami žalobce a v odůvodnění rozhodnutí přešel i důkazy na něž žalobce poukazoval. Z tohoto důvodu má žalobce za to, že rozhodnutí žalovaného odvolacího správního úřadu je vadné, nepřezkoumatelné a v návaznosti na pochybení správce daně výše uvedené i nezákonné.

Žalobce namítl, že se žalovaný řádně nevypořádal s námitkou porušení základních práv žalobce tím, že došlo k předání Zprávy o daňové kontrole správcem daně dne 7.3.2007 Okresnímu soudu v Rakovníku. Na této námitce namění ničeho fakt, že byl předložen pouze návrh Zprávy, když se tak stalo čtyři měsíce před jejím skončením. Dané pochybní pak může být vysvětlením pro chování a postup správce daně.

Žalobce namítl, že žalovaný se řádně nevypořádal s tvrzením žalobce, kterým v rámci odvolání poukazoval na obecnou a nekonkrétní argumentaci správce daně, použitou ve Zprávě o kontrole, svědčící o zaujatosti a neobjektivitě správce daně, projevující se zejména bezdůvodným odmítáním či nehodnocením předložených důkazů, jakož i jejich tendenčním hodnocením a výkladem. Nelze považovat za správné a objektivní hodnocení provedených důkazů, pokud správní úřady došly k závěrům, že nedošlo k prokázání skutečnosti, že platby, došlé na bankovní účet žalobce, vedený u ČSOB, nebyly evidovány v účetnictví a nebyly součástí zdanitelných příjmů žalobce. K tomu žalobce předložil v rámci daňové kontroly prodejky, prokazující vykázání příjmů a zkontrolované vystavené faktury jako příjmy v hotovosti, denní rekapitulaci tržeb po prodejnách, z nichž vyplývá zahrnutí dané prodejky do denních tržeb, prodejní a peněžní deník, z něhož vyplývá, že zaúčtovaná měsíční tržba zahrnuje všechny denní rekapitulace za daný měsíc. Z uvedeného má žalobce za to, že ve vztahu k zákonnosti doměření daně na základě kontrolních zjištění, uvedených ve Zprávě o kontrole, je skutečnost, že uvedené účetní doklady, prokazující zdanění vystavených faktur jako přímo za hotové, správce daně vůbec nehodnotil a ani žalovaný se s námitkou této vady v řízení ve svých rozhodnutích nevypořádal. Uvedené důkazní prostředky, které nejhodnověrněji prokazují shodu položek zboží a cen za zboží na vydaných fakturách a na prodejkách za hotové, prokazují sestavou denních tržeb, že předložené prodejky byly zahrnuty do denní tržby a prokazují peněžním deníkem se zaúčtováním měsíční tržby, že daňový subjekt sečetl všechny denní tržby za daný kalendářní měsíc a sumu tržeb i odvod DPH zaúčtoval do peněžního deníku. Všechny tyto skutečnosti byly správcem daně zcela opomenuty, nehodnoceny a tento postup žalobce považuje za neslučitelný s ustanovením § 31 odst.2 a 4 zákona o správě daní a poplatků.

Žalobce má za to, že žalovaný rovněž pochybil při hodnocení daňových výdajů, uplatněných na základě faktur, označených dodavatelem – společností SH-LIFT s.r.o., když v napadeném rozhodnutí pouze odkázal na výsledky trestního řízení, vedeného proti žalobci a shledal, že nedošlo k nákupu zboží od společnosti SH–LIFT, s.r.o. Tyto závěry jsou však v přímém rozporu se skutečností, že žalobce předložil všechny daňové doklady, které od dodavatele při nákupu obdržel, předložil skladovou evidenci, prokazující nákup a prodej zboží a předložil i doklady o prodeji zboží a o zdanění tržeb z jeho prodeje. Z těchto důkazů v kontextu svědeckých výpovědí pana L. vyplývá, že zástupce uvedené společnosti zboží osobně dodával. Tyto závěry správce daně činí uvedené důkazy neobhajitelnými a nelogickými. Nelze opominout předložené důkazy a tyto nehodnotit v kontextu důkazů ostatních. Podle názoru žalobce nelze vyloučit náklady na nákup zboží od společnosti SH–LIFT s.r.o., neboť pokud správce daně nijak nerozporuje prodej předmětného zboží, ani předloženou skladovou evidenci, pak jistě je nutno přijmout závěr o tom, že dané zboží žalobce musel nakoupit a tím mu jistě vznikly náklady. V daňovém řízení a v řízením trestním před Okresním soudem v Rakovníku vyšlo najevo, že jednatel společnosti SH-LIFT s.r.o. pan L. se velmi pravděpodobně dopouštěl podvodného jednání. I kdyby bylo možno připustit skutečnost, že se žalobce stal obětí podvodu a zboží nakoupil od subjektu, který prodej zboží nevykázal ve svém účetnictví a nezdanil jej, nemůže být tato skutečnost podle názoru žalobce zcela přičtena k tíži žalobce. Za daného stavu je žalobce toho názoru, že žalovaný se měl ve svém rozhodnutí s tímto faktem vypořádat a zohlednit jej, což se nestalo.

Žalobce konečně namítl, že nedošlo k řádnému projednání Zprávy o kontrole podle ustanovení § 16 odst.8 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně při jednání na dotazy a předkládané důkazní prostředky konkrétně neodpovídal, přestože mu tuto povinnost ukládá zákon. Stejně tak i správce daně neprokázal existenci skutečností, vyvracejících věrohodnost, průkaznost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Opakovaná daňová kontrola, na základě které došlo k vydání napadeného platebního výměru a odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze, je nezákonná, neboť byla provedena v rozporu se zákonem a rozhodnutí jsou nezákonná, neboť byla vydána na základě nezákonně zahájené opakované daňové kontroly a v rozporu se základními zásadami správy daní, zakotvenými zejména v ustanoveních § 2 odst.1 až 3 zákona o správě daní a poplatků.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 5.1.2009 vyplývá, že podle názoru žalovaného je možné opakovat daňovou kontrolu i tehdy, pokud byl na základě výsledků kontroly předchozí vydán dodatečný platební výměr, aniž by dalšímu platebnímu výměru překážela překážka věci rozhodnuté. Při výkladu zákona o správě daní je nutno mít na paměti, že podmínky obnovy řízení jsou striktně vymezeny zákonem v ustanovení § 54 zákona o správě daní a poplatků a omezení opakované kontroly na případy, kdy byla nařízena obnova řízení, by znamenalo procesně zvýhodnit toho, kdo se vědomě dopustil jednání protiprávního, což by bylo negací ústavně - právního požadavku respektování zásady materiální spravedlnosti a popřením zásad, na kterých spočívá právní stát, zejména logického elementárního požadavku, aby objektivní právo zvýhodňovalo právní postavení těch, kdo jej respektují a relativně znevýhodňovalo ty, kdo jej ve stejné situaci porušují. Důvodem opakování daňové kontroly nebylo odlišné vymezení předmětu kontroly ani bez dalšího nové skutečnosti samy o sobě. Důvodem kontroly v posuzované věci bylo protiprávní jednání žalobce, který ostatně v průběhu první kontroly zatajil správci daně jeden ze svých bankovních účtu a porušil tak své povinnosti, stanovené ustanovením § 16 zákona o správě daní a poplatků.

Žalobce využil svého práva a podal k vyjádření žalovaného správního úřadu dne 16.2.2009 repliku, v níž opakovaně poukazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu o tom, že opakování daňové kontroly je možné jen v rámci nového daňového řízení po povolení jeho obnovy. Správní orgán může konat pouze způsobem zákonem mu vymezeným. V daném případě byl správní orgán povinen využít prostředků, daných mu zákonem a opakovanou kontrolu realizovat až po nařízení obnovy řízení. S ohledem na důvody opakované kontroly a podmínek pro obnovu řízení je dle názoru žalobce zřejmé, že tak Finanční úřad učinit mohl, tento postup pak podle názoru žalobce nelze považovat za procesní zvýhodňování žalobce, ale za dodržování zákonného postupu se zachováním zákonných práv žalobce.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: ¨

Dne 11.11.2005 zahájil Finanční úřad v Rakovníku daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2000 - 2003, přičemž v období let 2000 - 2002 byla tato daňová kontrola opakovaná.

Podle rozhodnutí správce daně ze dne 22.2.2006 se kontrola zdaňovacích období let 2000 - 2002 omezuje pouze na kontrolu dokladů společnosti SH–LIFT s.r.o. společnosti Ceha – Elex – Mayer s.r.o. a na kontrolu plateb, uskutečněných v rámci podnikatelské činnosti na soukromém bankovním účtu žalobce č. 100 067 907, vedeném u ČSOB. Opakovaná daňová kontrola byla zahájena na základě nově zjištěných skutečností, které byly správci daně sděleny Okresním státním zastupitelstvím v Rakovníku.

Ze závěrů kontrolních zjištění, zaznamenaných ve Zprávě o kontrole a v protokolech o ústním jednání ze dne 14.2.2007 a 11.7.2007 vyplývá, že podíl žalobce, který ve zdaňovacím období roku 2003 provozoval podnikatelskou činnost ve sdružení s Radkem C., na příjmech z činnosti sdružení, byl z částky 20.122.193,- Kč zvýšen o 396.296,- Kč na částku 20.518.489,- Kč. Podíl žalobce Miloně C. na výdajích z činnosti sdružení byl z částky 20.019.197,- Kč snížen o částku 215.131,- Kč na částku 19.840.066,- Kč.

Dodatečným platebním výměrem na daň z příjmu fyzických osob za rok 2003 ze dne 18.7.2007 Finanční úřad v Rakovníku (správce daně) dodatečně stanovil základ daně žalobci v částce 575.427,- Kč a dodatečně vyměřil daň ve výši 137.172,- Kč.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 18.9.2007 včasné odvolání, v němž namítl rozpor mezi postupem správce daně s ustanovením daňového řádu a se skutkovým stavem. Konkrétně žalobce namítl, že správce daně na jedné straně uvádí, že výdaje ve výši 430.263,25,- Kč, uplatněné na základě faktury dodavatelem společnosti Ceha – Elex – Mayer, s.r.o., jsou výdaji, vynaloženými na dosažení a udržení příjmů, což však nekoresponduje se snížením uplatnění výdajů o tuto částku. Dále žalobce namítal, že mu byly neoprávněně zvýšeny zdanitelné příjmy o celkovou částku 792.592,20,-Kč za dodávky zboží, které byly odběrateli uhrazeny na soukromý bankovní účet žalobce, vedený u ČSOB.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 17.7.2008, v němž správce žalovaný odvolací správní úřad odvolání jako nedůvodné zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že správce daně vedl důkazní řízení v součinnosti se žalobcem, že přezkoumával jak předkládané důkazy, tak důkazy opatřené bez součinnosti žalobce, žalobce opakovně v průběhu řízení seznamoval se zjištěními a dával mu možnost se k nim vyjadřovat. Namítal-li žalobce v odvolání, že daňové výdaje ve výši 430.263,25,- Kč, uplatněné na základě faktury označené dodavatelem Ceha-Elex-Mayer, byly na jednom místě správcem daně uznány jako výdaje, které jsou výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a na druhé straně žalobcem uplatněné výdaje o tuto částku správce daně snížil, pak žalovaný odvolací správní úřad poukázal na chybu v psaní, kdy ve Zprávě o daňové kontrole byla nedopatřením vypuštěna spojka „že“ a že tedy výdaje ve výši 430-263,25,- Kč nejsou výdaji prokazatelně vynaložené ve smyslu ustanovení § 24 odstavec 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Dále odvolací správní úřad dovodil, že v odvolacím řízení bylo ověřeno, že správce daně vedl důkazní řízení v součinnosti se žalobcem, že přezkoumával jak důkazy předložené daňovým subjektem, tak i důkazy opatřené bez jeho součinnosti a že daňový subjekt opakovaně seznamoval se svými zjištěními.

O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.3.2010, č.j.: 11 Ca 154/2009 – 46, jímž shledal žalobu nedůvodnou a proto ji zamítl. Zároveň vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku.

Uvedený rozsudek byl k žalobcem podané kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29.6.2011, č.j.: 8 Afs 43/2010 – 79, dostupným na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že se městský soud nevypořádal dostatečně se žalobními námitkami, v nichž žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí finančního ředitelství ve vztahu k hodnocení stěžovatelem vyjmenovaných důkazních prostředků správcem daně, že těmito důkazními prostředky (prodejky, denní rekapitulace tržeb a peněžní deník) prokázal svá tvrzení týkající se toho, že částky zasílané odběrateli na jeho soukromý účet představovaly úhrady částek, které vkládal do pokladny v hotovosti místo odběratelů, a to ze svých soukromých prostředků. Tyto částky tudíž byly součástí denních tržeb, byly tedy vykazovány jako tržby v hotovosti a byly uvedeny v daňovém přiznání. Konečně za třetí žalobce namítal, že důkazy v rámci daňového řízení byly správcem daně zhodnoceny nesprávně, v rozporu se základními zásadami daňového řízení.

Městský soud v Praze poté znovu přezkoumal podle ustanovení § 75 zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů, napadené rozhodnutí v mezích žalobou uplatněných námitek. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Vzhledem k tomu, že žalobce výslovně odvolal svoji žádost o nařízení ústního jednání a žalovaný o nařízení ústního jednání nepožádal, má soud za to, že tím žalobce i žalovaný správní úřad vyjádřili jednoznačný souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z toho důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst.1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Při rozhodování byl Městský soud v Praze vázán právním názorem, jež byl vyjádřen ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu (ustanovení § 110 odst.3 s.ř.s.). Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána částečně důvodně.

Věc soud posoudil takto:

Žalobou napadeným rozhodnutím bylo žalovaným správním úřadem zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2003, vydanému dne 17.7.2007 Finančním úřadem v Rakovníku, jímž byl žalobci dodatečně stanoven základ daně z příjmů fyzických osob za roku 2003 v částce 575.427,- Kč a dodatečně vyměřena daň ve výši 137.172,- Kč, neboť finanční orgány v dané věci dospěly k závěru, že žalobce neprokázal důvodnost svého tvrzení o výši podílu žalobce, který ve zdaňovacím období roku 2003 provozoval podnikatelskou činnost ve sdružení s Radkem C.

Podle ustanovení § 31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro rok 2002 (ZSDP), dokazování provádí správce daně, který vede daňové řízení, nebo z jeho pověření správce daně dožádaný. Správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Není třeba prokazovat skutečnosti obecně známé nebo známe správci daně z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České a Slovenské federativní republiky a ve Sbírce zákonů České republiky. Jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod., o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly o úředním záznamu o místním šetření a o hledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Provedené důkazní řízení pak osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem.

Podle ustanovení § 31 odst.9 ZSDP tedy daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejíž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Uvedené kogentní ustanovení zákona o správě daní a poplatků ukládá daňovému subjektu povinnost prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení nebo vyúčtování. Není tedy na daňovém orgánu, aby zjišťoval skutečný stav věci a za daňový subjekt prokazoval výši daně. Na druhé straně důkazní břemeno ležící na správci daně je podstatně užší a okruh případů je relativně přesně a taxativně vymezen. Přitom je nutné zdůraznit, že správci daně žádný právní předpis neukládá zjistit přesně skutečný stav věci.

V prvé řadě považuje Městský soud v Praze za nezbytné uvést, že podle ustanovení § 71 odst.1 s.ř.s. je jednou z podstatných náležitostí žaloby podané ve věci tzv. správního soudnictví uvedení žalobních bodů, tzn. uvedení toho, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Podle druhého odstavce uvedeného ustanovení rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby (tzn. ve lhůtě dvou měsíců od doby, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou). Z uvedených ustanovení vyplývá, že soud může napadené rozhodnutí v tomto případě přezkoumat pouze se zřetelem ke skutečnostem, které žalobce v podané žalobě výslovně uvedl, neboť následně žaloba ve lhůtě pro její podání k soudu doplňována nebyla a k doplněním a upřesněním žaloby po uplynutí uvedené lhůty (včetně uvádění nových skutečností při ústním jednání u soudu) již soud přihlédnout nemohl.

Žaloba – tak jak byla žalobcem formulována – je podle názoru soudu na samé hranici, která ještě umožňuje soudu konkrétní, věcný a srozumitelný přezkum napadeného rozhodnutí. Značně obsáhlý a souvislý text žaloby, v němž lze jen obtížně jednoznačně určit, zda namítané vady se vztahují k rozhodnutí správního úřadu prvého stupně nebo i k rozhodnutí žalobou napadenému, zda a jaké konkrétní vady prvoinstančního rozhodnutí byly žalobcem vytknuty v odvolání a jak s nimi naložil odvolací správní úřad, to vše umožnilo Městskému soudu provést přezkum žalobou napadeného rozhodnutí do jisté míry obecným způsobem vyjma těch námitek, které svojí určitostí a srozumitelností byly způsobilé k tomu, aby se jimi soud zabýval podrobně a individuálně.

Soud považuje na nezbytné dále uvést, že daňová kontrola ve smyslu ustanovení § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též ZSDP), se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu podle tohoto zákona. Daňový subjekt, u něhož je odváděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníkům správce daně mimo jiné povinnost sám nebo jím určeným pracovníkem poskytovat informace o vlastní organizační struktuře, o pracovní náplni jednotlivých útvarů, o oběhu a uložení účetních a jiných dokladů a zejména předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení v průběhu kontroly. Má-li daňový subjekt prokazovat skutečnosti na základě výzvy správce daně, jako k tomu bylo v daném případě, pak je třeba učinit tak procesním postupem. Způsob, jakým správce daně daňové řízení provádí, upravuje část třetí zákona o správě daní a poplatků, označená jako řízení vyměřovací. Takovým řízením je nepochybně též řízení o dodatečném vyměření daně, když dodatečný platební výměr byl vydán podle ustanovení § 46 ZSDP, zahrnutého též do části třetí ZSDP.

V prvé žalobní námitce žalobce namítal, že žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející dodatečný platební výměr byly vydány na základě nezákonné daňové kontroly, neboť se jednalo o daňovou kontrolu opakovanou.

Problematikou opakování daňové kontroly se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24.1.2006, č.j. 2 Afs 31/2005-57, publikovaném pod č. 868/2006 ve Sbírce rozhodnutí NSS, v němž dospěl k následujícím závěrům :

Není možné připustit výklad, že by daňová kontrola jako jeden z nástrojů ke zjišťování skutkového stavu v rámci daňového řízení mohla být opakována mimo rámec procesních instrumentů, které jako jediné připouštějí opakování samotného daňového řízení, jehož je daňová kontrola jako dílčí procesní postup vždy součástí. Daňová kontrola slouží v první řadě ke zjištění skutkových okolností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti, je tedy v první řadě instrumentem ke zjišťování skutkového stavu věci; zpráva o daňové kontrole, tedy suma poznatků zjištěných při daňové kontrole a zaznamenaných zákonem předepsaným způsobem, je v daňovém řízení důkazem (ustanovení § 31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků). Oprávnění správce daně při daňové kontrole a tomu odpovídající povinnosti daňového subjektu (viz zejména ustanovení § 16 odst.2 zákona o správě daní) slouží nepochybně k tomu, aby daňová kontrola mohla efektivně plnit svůj účel. Současně však tato oprávnění mohou z hlediska daňového subjektu znamenat výrazný zásah do jeho subjektivních práv. Nelze proto připustit, aby daňová kontrola byla opakována libovolně často a aby tak byl dán prostor k případnému neprofesionálnímu či dokonce v krajních případech i šikanóznímu postupu správce daně vůči daňovému subjektu; na druhé straně ovšem nelze ani připustit, aby možnosti správce daně k užití instrumentu v podobě daňové kontroly byly fakticky vyprázdněny tím, že by opakování daňové kontroly bylo paušálně a bezvýjimečně vyloučeno i za situace, kdy při první daňové kontrole správce daně postupoval s potřebnou profesionalitou a kdy teprve po jejím skončení a z důvodů, jež správce daně nezavinil, se objevily nové skutečnosti, které zakládají důvod k tomu, aby první daňovou kontrolou prověřované skutečnosti byly podrobeny opakovanému zkoumání.

Opakování daňové kontroly proto může být zásadně přípustné jen tehdy, je-li důvod zopakovat proběhlé daňové řízení v jeho skutkové dimenzi, tj. znovu zjišťovat skutkový stav. Zejména k tomu účelu slouží, jak výše nastíněno, institut obnovy řízení (ustanovení § 54 až § 55 zákona o správě daní a poplatků). Je-li naplněn zákonný předpoklad pro užití mimořádného opravného prostředku podle ustanovení § 54 odst.1 písm. a/ až c) zákona o správě daní a jsou-li dány i další zákonné podmínky pro užití tohoto procesního instrumentu, je povinností správce daně řízení obnovit; není přitom rozhodné, zda o takový postup požádá příjemce rozhodnutí. V rámci obnoveného řízení pak může v mezích rozsahu a důvodů obnovy (§ 55 odst. 4 daň. ř.) proběhnout i opakovaná daňová kontrola.“

V nyní projednávané věci je ze shora provedené rekapitulace patrno, že k opakované daňové kontrole došlo v případě žalobce až poté, co byly na základě výsledků původní daňové kontroly vydány pravomocné platební výměry na daň z příjmů žalobce za zdaňovací období let 2000 - 2002. Opakovaná daňová kontrola přitom nebyla provedena v rámci nového daňového řízení, tj. až po povolení obnovy řízení, nýbrž jako součást řízení původního, které však již bylo pravomocně skončeno. Nelze tak s ohledem na citovaný právní názor Nejvyššího správního soudu učinit jiný závěr, než že se jednalo o daňovou kontrolu nezákonnou.

Pro rozhodnutí o důvodnosti uplatněné žalobní námitky však Městský soud v Praze považuje za rozhodné, že v nyní projednávané věci je ze shora provedené rekapitulace patrno, že ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2003 k opakované daňové kontrole nedošlo. Ve vztahu k uvedeném zdaňovacímu období totiž nebyla daňová kontrola provedena v rámci nového daňového řízení, tj. až po povolení obnovy řízení, nýbrž jako součást řízení původního, které bylo sice pravomocně skončeno, avšak pouze ve vztahu ke zdaňovacím obdobím předcházejícím. Nelze tak s ohledem na citovaný právní názor Nejvyššího správního soudu učinit závěr o tom, že se i ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2003 jednalo o daňovou kontrolu nezákonnou.

Ve druhé žalobní námitce žalobce namítal, že žalovaný pochybil při hodnocení daňových výdajů, má Městský soud v Praze za to, že tato námitka není důvodná. Z obsahu předloženého spisového materiálu je zřejmé, že žalobce byl o prováděné daňové kontrole řádně vyrozuměn, byl seznámen s podklady, z nichž správce daně při stanovení daňové povinnosti vycházel, žalobce byly zaslány dvě výzvy k odstranění pochybností, v nichž byl žalobce správcem daně vyzýván, aby doložil, z jakých skutečností vycházel, když stanovil v daňovém přiznání svoji daňovou povinnost nižší, než jak byla zjištěna správcem daně v rámci prováděné daňové kontroly.

Ani v rámci řízení o podané žalobě není zřejmé, z jakých dokladů dospěl žalobce ke konkrétní částce, vyčíslené v jednotlivých přiznáních k dani z přidané hodnoty za uvedená zdaňovací období, tj. z jakých důkazů vyplývá nesprávnost závěrů, k nimž dospěl správce daně v rámci daňové kontroly. Jak vyplývá z výše uvedených právních ustanovení, v daňovém řízení je povinností daňového subjektu doložit a prokázat tak svá tvrzení, uvedená v daňovém přiznání. Bylo tedy na žalobci, aby zejména k výzvám (ale i bez nich) činil úkony k tomu, aby konkrétními doklady doložil rozhodné skutečnosti, o něž opíral svá tvrzení v daňovém přiznání a z nichž vycházel, pokud tvrdil, že jeho daňová povinnost byla daňovým přiznáním stanovena nižší, než jak byla za uvedené zdaňovací období vyměřena. Argumentace žalobce tím, že uvedené rozhodné skutečnosti vyplývají z toho, že nelze vyloučit náklady na nákup zboží od společnosti SH-LIFT s.r.o. není případná, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí, týkajícího se zdaňovacího období roku 2003, není zřejmé, že by předmětem daňové kontroly za toto období byly obchody s uvedenou společností a vyloučené náklady podle dokladů této společnosti nebyly podle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jeho předmětem.

Pokud jde o žalobní námitky, týkající se údajného nevypořádání se s odvolacími námitkami žalobce, uváděnými pod body č.2, č.5, č.9 a č.11, pak je podle názoru soudu třeba vzít v úvahu následující :

K námitce žalobce, uvedené v odvolání, která se týkala vad Zprávy o kontrole a jejího projednání před správcem daně, žalovaný odvolací úřad uvedl, že Zpráva o kontrole byla projednána ve smyslu ustanovení § 16 odstavec 8 zákona o správě daní a poplatků a není výsledkem konsensuálního ujednání mezi správcem daně a daňovým subjektem, ale výsledkem zjištění a právního posouzení správcem daně. Žalobce namítal, že žalovaný odvolací správní úřad však v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezaujal žádné stanovisko ke konkrétnímu tvrzení odvolatele o tom, že na základě nepravdivého tvrzení správce daně byl nesprávně dovozován závěr o neprokázání zdanění předmětných plateb a správce daně nevyvodil žádný závěr z toho, že při projednání Zprávy dne 23.-24.5.2007 došlo ke konsensu ohledně používání různých pojmů pro doklady s platbou za hotové.

Uvedená námitka není důvodná, neboť s odvolacím tvrzením se žalovaný odvolací správní úřad vypořádal v rámci bodu 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí (na straně 2 a 3 rozhodnutí), kdy posuzoval zvýšení zdanitelných příjmů o celkovou částku 792.592,20,- Kč za dodávky zboží, které bylo odběrateli uhrazeno na soukromý bankovní účet žalobce, vedený u ČSOB. Závěrem odvolací správ ní úřad dovodil, že ani provedené svědecké výpovědi neprokazují tvrzení žalobce o tom, že žalobce ve skutečnosti úhrady za odebrané zboží provedl za odběratele v hotovosti a že tyto úhrady byly součástí denních tržeb.

Pokud žalobce namítal, že se žalovaný nezabýval řádně odvolacím důvodem, uvedeným pod bodem 5 odvolání, není tato námitka důvodná právě proto, že se týkala vyloučení nákladů na nákup zboží od společnosti SH-LIFT s.r.o. Jak již bylo výše uvedeno, z odůvodnění napadeného rozhodnutí, týkajícího se zdaňovacího období roku 2003, není zřejmé, že by předmětem daňové kontroly za toto období byly obchody s uvedenou společností a vyloučené náklady podle dokladů této společnosti nebyly podle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jeho předmětem.

Námitka, týkající se nedostatečného vypořádání se s bodem 9 podaného odvolání, vychází z textu Zprávy o daňové kontrole, která na straně 42 uvádí text“...výdaje ve výši Kč 430.263.25 jsou výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení příjmů“. Žalobce namítal, že s tímto kontrolním závěrem nekoresponduje dále uváděné snížení prokázaných výdajů sdružení o tuto částku. Uvedená námitka se vztahuje nikoli k odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, ale k obsahu písemného vyhotovení Zprávy o daňové kontrole. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v případě uvedeného textu došlo ve Zprávě o daňové kontrole ke zřejmé písařské chybě vypuštěním spojky „že“, když tato dává textu zcela zřejmý a srozumitelný smysl, totiž že je zcela v kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí (a zcela zřejmě i v kontextu Zprávy), zjevné, že text měl správně znít „Ve stanovené lhůtě zástupce daňového subjektu důkazní prostředky nepředložil a neprokázal, že výdaje ve výši 430.263.25 jsou výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení příjmů“. Uvedené pochybení v textu Zprávy o kontrole nemělo žádný vliv na věcnou správnost a zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání.

Argumentoval-li žalobce v podané žalobě tím, že odvolací správní úřad se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí řádně nevypořádal ani s bodem 11 podaného odvolání, soud shledal i tuto žalobní argumentaci nepřípadnou. V bodě 11 odvolání žalobce pouze obecně shrnul, že podle jeho názoru protokol o projednání Zprávy o kontrole obsahuje významné skutečnosti, které měl správce daně vzít v úvahu při dodatečném vyměření daně a že v dodatečných platebních výměrech se správce daně odvolává pouze na Zprávu o kontrole.

Z takto formulovaného žalobního bodu je zřejmé, že žalobce v daném případě namítal totéž tvrzení, které již opakovaně uváděl v podaném odvolání v bodech 1 až 10 a rovněž v předchozím textu podané žaloby na přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího správního úřadu. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalobcem uváděnými jednotlivými body odvolání se žalovaný náležitě zabýval, což vyplývá z výše uvedeného textu odůvodnění tohoto rozhodnutí i odůvodnění rozhodnutí žalobou napadeného. Proto uvedenou žalobní námitku rovněž neshledal důvodnou.

Výše uvedené skutečnosti odůvodňují pochybnosti, které měly finanční orgány o správnosti, důvodnosti a prokazatelnosti žalobcova tvrzení. Daňové řízení je podle platného právního řádu České republiky ovládáno zásadou, podle níž je to právě daňový subjekt, kdo tvrdí skutečnosti rozhodné pro správné a úplné vyměření daně, a kdo je v daňovém řízení zatížen břemenem tyto rozhodné skutečnosti prokázat. Podle usnesení Ústavního soudu České republiky, sp.zn. IV.ÚS 298/02, je prvotní povinností daňového subjektu přiznat a zaplatit daň v zákonem stanovené výši, a pokud tak neučiní, nezbývá mu než nést následky tohoto svého jednání. Povinností správce daně je činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností. Povinností ani cílem správce daně, ale není za daňový subjekt vyhledávat všechny možnosti, jimiž by daňovou povinnost daňovým subjektům snížil.

Z uvedeného důvodu bylo na žalobci, aby splnění zákonných podmínek pro realizaci snížení své daňové povinnosti prokázal takovým způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, že je možné uvedené konkrétní skutečnosti daňově zohlednit tak, jak zákon stanoví. Účelem dokazování je zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, přičemž je to daňový subjekt, na němž je prokázat správnost údajů, které v daňovém přiznání uvede. Není to tedy správce daně, který má prokazovat, že údaje uváděné daňovým subjektem jsou správné. Zásadní otázkou pro posouzení oprávněnosti žalobních námitek tak podle názoru soudu zůstává, že žalobce tyto skutečnosti nedoložil a neprokázal, co bylo konkrétně předmětem jednotlivých uskutečněných zdanitelných plnění, které uplatnil v daňovém přiznání jako plnění, zakládající nárok na snížení základu daně jako výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Nedůvodnou shledal soud žalobní námitku, jejíž nevypořádání bylo důvodem vydání zrušujícího rozsudku Nejvyšším správním soudem. Žalobce v bodě č.4 podané žaloby namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí finančního ředitelství ve vztahu k hodnocení stěžovatelem vyjmenovaných důkazních prostředků správcem daně. Namítal, že těmito důkazními prostředky (prodejky, denní rekapitulace tržeb a peněžní deník) prokázal svá tvrzení, týkající se toho, že částky zasílané odběrateli na jeho soukromý účet představovaly úhrady částek, které vkládal do pokladny v hotovosti místo odběratelů,,a to ze svých soukromých prostředků. Tyto částky tudíž byly součástí denních tržeb, byly tedy vykazovány jako tržby v hotovosti a byly uvedeny v daňovém přiznání. Konečně za třetí žalobce namítal, že důkazy v rámci daňového řízení byly správcem daně zhodnoceny nesprávně, v rozporu se základními zásadami daňového řízení.

K uvedené žalobní argumentaci Nejvyšší správní soud již dříve zdůraznil že „daňový subjekt je povinen na základě příslušných zákonných ustanovení vést účetnictví (§ 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, dále jen „zákon o účetnictví“) či jiné povinné záznamy či evidence (viz zejména ustanovení § 11 zákona o DPH). Smyslem a účelem účetnictví je poskytnout tomu, kdo je vede, i oprávněné třetí osobě (ve věcech daní tedy správci daně) věrohodný, úplný, průkazný a správný přehled o jeho předmětu (viz ustanovení § 7 zákona o účetnictví a shora již zmíněné ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků), kterým je - zjednodušeně řečeno – hospodaření daňového subjektu. Z hlediska metod zaznamenávání se u účetnictví jedná o standardizovaný, formalizovaný a značně detailní přehled o hospodaření, který by, je-li veden předepsaným způsobem, neměl umožnit, aby o hospodaření dotyčného daňového subjektu byl podán zkreslený obraz. Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, ledaže správce daně prokáže (ustanovení § 31 odst. 8 písm. c/ ZSDP), že ve vztahu k těmto tvrzením je účetnictví daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Ne každá chyba v účetnictví proto bude způsobovat takto požadovanou intenzitu pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo (nedostatkem spolehlivých informací o konkrétním účetním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností účetnictví, i když toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané informace poskytuje) zatemní obraz o hospodaření daňového subjektu. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal. Důkazní prostředky zde budou pravidelně pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.8.2005, č.j. 5 Afs 188/2004 - 63, z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2008, č.j. 2 Afs 24/2007 - 119, oba dostupné na www.nssoud.cz).

Nejvyšší správní soud tedy nezpochybnil závěr, že je to daňový subjekt, kdo tvrdí skutečnosti rozhodné pro správné a úplné vyměření daně a kdo je v daňovém řízen zatížen břemenem tyto rozhodné skutečnosti prokázat. Ve zcela konkrétních žalobních námitkách, obsažených v bodě č.4 žaloby, žalobce navázal na svoji argumentaci, uplatněnou v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, kde pod body 3 a 6 namítal, že konkrétními důkazními prostředky svá tvrzení prokázal a polemizoval se způsobem jejich hodnocení správcem daně. V podané žalobě pak poukazoval na opominutí této otázky finančním ředitelstvím.

Uvedená žalobní námitka není důvodná. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, jak se konkrétně žalovaný odvolací správní úřad s namítanými skutečnostmi vypořádal. Z textu odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 4 vyplývá, že správce daně žalobce výzvou ze dne 27.9.2006 vyzval k předložení evidence denních tržeb v hotovosti a k prokázání, že jednotlivé prodejky byly předmětem zdanění, tj. že částky na nich uvedené byly součástí denních tržeb v hotovosti. Žalovaný odvolací správní úřad se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval i tám, že žalobce předložil část dokladového deníku za rok 2003, avšak poukázal na skutečnost, kterou žalobce v podané žalobě neuvedl, tj. že se jednalo o část dokladového deníku pouze za tři dny a pouze ohledně tří provozoven EDISON Elektra, EDISON Kladno a EDISON Lapák. Žalovaný odvolací správní úřad došel k závěru, že žalobce neprokázal, že jednotlivé dodejky, vydané daný den, byly předmětem zdanění a že byly součástí denních tržeb zaznamenávaných jednou měsíčně v peněžním deníku. Ani následně předložených 14 prodejek, které žalobce doprovodil předložením počítačově zpracovaného dokladového deníku, pochybnosti daňových orgánů o správnosti účetnictví nevyvrátily. Žalovaný odvolací správní úřad následně podle názoru soudu řádně a úplně vysvětlil, že všechny žalobcem předložené prodejky jsou sice zaznamenány v dokladovém deníku za daný den a danou provozovnu, ale ani tyto důkazy neprokazují skutečnost, že byly také součástí denních a měsíčních tržeb, vedených podle provozoven a zaúčtovaných v peněžním deníku. Správce daně v souvislosti s tímto tvrzením žalobce zjistil, že žalobce ke dvěma fakturám přiřadil tři prodejky, vystavené podle data až následně po datu vystavení faktur.

Pokud jde o tvrzení odvolatele o tom, že částky, zasílané odběrateli na jeho soukromý účet vedený u ČSOB a.s., představovaly úhrady částek, které vkládal do pokladny v hotovosti místo odběratelů ze svých soukromých prostředků a že tyto částky tudíž byly součástí denních tržeb, byly tedy vykazovány jako tržby v hotovosti a byly uvedeny v daňovém přiznání, k tomu žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí poukázal na nelogičnost tvrzení daňového subjektu ve spojení s následným vyjádřením jeho zástupce s tím, že v pojetí účetnictví daňový subjekt vykazoval jedinou pokladnu, přes kterou účtoval příjmy ze všech provozoven měsíční tržbou. Žalovaný odkázal na článek VII opatření Ministerstva financí České republiky č. 281.283/77 411/2000, kterým se stanoví postupy účtování u fyzických osob provozujících podnikatelskou nebo jinou výdělečnou činnost, účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví, podle něhož se v jednoduchém účetnictví účtuje pouze na základě skutečného pohybu peněžních prostředků. Odvolací správní úřad odkázal na zjištění správce daně o tom, že o skutečném pohybu peněžních prostředků nebylo v peněžním deníku žalobce správně účtováno a žalobce se tím sám zbavil důkazního prostředku v podobě správně vedeného účetnictví.

Výše uvedené skutečnosti odůvodňují pochybnosti, které měly finanční orgány o správnosti, důvodnosti a prokazatelnosti žalobcova tvrzení. Daňové řízení je podle platného právního řádu České republiky ovládáno zásadou, podle níž je to právě daňový subjekt, kdo tvrdí skutečnosti rozhodné pro správné a úplné vyměření daně, a kdo je v daňovém řízení zatížen břemenem tyto rozhodné skutečnosti prokázat. Podle usnesení Ústavního soudu České republiky, sp.zn. IV.ÚS 298/02, je prvotní povinností daňového subjektu přiznat a zaplatit daň v zákonem stanovené výši, a pokud tak neučiní, nezbývá mu než nést následky tohoto svého jednání. Povinností správce daně je činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností. Povinností ani cílem správce daně, ale není za daňový subjekt vyhledávat všechny možnosti, jimiž by daňovou povinnost daňovým subjektům snížil.

Z uvedeného důvodu bylo na žalobci, aby splnění zákonných podmínek pro realizaci snížení své daňové povinnosti prokázal takovým způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, že je možné uvedené konkrétní skutečnosti daňově zohlednit tak, jak zákon stanoví. Účelem dokazování je zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, přičemž je to daňový subjekt, na němž je prokázat správnost údajů, které v daňovém přiznání uvede. Není to tedy správce daně, který má prokazovat, že údaje uváděné daňovým subjektem jsou správné. Zásadní otázkou pro posouzení oprávněnosti žalobních námitek tak podle názoru soudu zůstává, že žalobce tyto skutečnosti nedoložil a neprokázal, co bylo konkrétně předmětem jednotlivých uskutečněných zdanitelných plnění, které uplatnil v daňovém přiznání jako plnění, zakládající nárok na snížení základu daně jako výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Městský soud v Praze po provedeném řízení dospěl k závěru, že právní závěr žalovaného správního orgánu, vyjádřený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je správný. Opírá se totiž o obsah spisového materiálu, správce daně i žalovaný správní orgán postupovali správně, jestliže dospěli k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván, podle ustanovení § 31 odst.9 ZSDP. Za této situace nebylo možno posoudit dostatečně spolehlivě věrohodnost údajů uvedených žalobcem v dodatečném daňovém přiznání. Podle názoru soudu nebylo možno přisvědčit žalobci v názoru, že z předložených denních rekapitulací tržeb po prodejnách bylo možno učinit závěr o tom, že žalobce zahrnul dané prodejky do denní tržby prodejny ani v názoru, že předložený peněžní deník prokazuje, že zaúčtovaná měsíční tržba zahrnuje všechny denní rekapitulace za daný měsíc a tím i všechny prodejky. S uvedenými důkazními prostředky se odvolací správní úřad vypořádal v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí natolik určitým, srozumitelným a přesvědčivým způsobem, že Městský soud v Praze po projednání podané žaloby na základě výše uvedeného odůvodnění neshledal důvodné žalobní body pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a nezjistil, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Na základě toho soud žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s.ř.s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst.1 a § 110 odstavec 2 soudního řádu správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Podle ustanovení § 104 odstavec 3 písmeno a/ s.ř.s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V Praze dne 2.prosince 2011

JUDr.Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru