Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Af 35/2019 - 40Rozsudek MSPH ze dne 06.02.2020

Prejudikatura

57 Af 15/2016 - 51

8 Afs 265/2017 - 55

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 51/2020

přidejte vlastní popisek

11Af 35/2019 - 40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudkyň JUDr. Hany Veberové a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci

žalobkyně: Reitenberger s. r. o., IČ CZ27940861

se sídlem v Praze 4, Michelská 300/60, zastoupené společností Rambousek a partner a.s., daňovým poradcem se sídlem v Praze 3, Křišťanova 4

proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství

se sídlem v Brně, Masarykova 427/31

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 11. 6. 2019, č. j. 24011/19/5300-21444-710132

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „žalovaný“), jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzena čtyři rozhodnutí (platební výměry) Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“), všechna ze dne 7. 9. 2017, č. j. 6929674/17/2004-52525-110566, č. j. 6929715/17/2004-52525-110566, č. j. 6929746/17/2004-52525-110566 a č. j. 6929779/17/2004-52525-110566. Těmito platebními výměry správce daně žalobkyni v návaznosti na daňovou kontrolu jednak vyměřil nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty (DPH) ve výši 23 850 Kč za zdaňovací období měsíce dubna roku 2016, a dále jí vyměřil vlastní DPH za zdaňovací období měsíce května roku 2016 ve výši 39 238 Kč, za zdaňovací období měsíce června roku 2016 ve výši 362 751 Kč a za zdaňovací období měsíce července roku 2016 ve výši 558 430 Kč.

Žalobní body

2. Žalobkyně uvedla, že poskytuje lázeňské a s nimi související služby v hotelu v Mariánských Lázních, jejichž odběratelem je převážně společnost PA Turistik GmbH sídlící v Německu. Předmětem sporu je podle žalobkyně charakter těchto služeb (z hlediska jejich zdanění, pokud jde o DPH, poznámka soudu). Žalobkyně se domnívá, že jsou-li služby poskytovány zahraničnímu subjektu, je místem plnění ten členský stát, v němž má daný zahraniční subjekt sídlo. V tomto státě dochází k odvodu daně. Žalobkyně má za to, že služby, které poskytuje, jsou zdanitelným plněním. Za hlavní službu, kterou koncovým klientům poskytuje, považuje lázeňské služby. Naproti tomu žalovaný nesprávně vyhodnotil žalobkyní poskytované služby jednak jako ubytování a současně nesprávně posoudil poskytované lázeňské služby jakožto plnění osvobozené od DPH.

3. Žalobkyně tak zaprvé namítá, že poskytuje jednu ucelenou službu – hosté do jejího hotelu přijíždějí kvůli lázeňským procedurám. To prokazují potvrzení zahraničních pojišťoven, které pacientům pobyt částečně proplácí, což by se nedělo, pokud by se hosté jezdili do lázní „pouze rekreovat“. Žalovaný však v rozporu s obsahem dokumentu „Informace GFŘ k uplatnění daně z přidané hodnoty ve zdravotnictví od 1. 4. 2012“ (dále též jen „Informace GFŘ“) posoudil žalobkyní poskytované služby jakožto dvě plnění, jednak plnění od daně osvobozené, a jednak ubytovací a stravovací služby. Na základě „stanoviska O. H.“ žalovaný dospěl k závěru, že hlavní službou není služba zdravotní (služba lázeňské péče), ale služba spočívající v poskytnutí ubytování. Žalovaný si však přizpůsobil dané stanovisko tak, aby odpovídalo jeho potřebám. Paní H. nezastává názor, o jaký se opírá žalovaný, nýbrž názor opačný. Žalobkyně v této souvislosti dále uvedla, že ve Zprávě o daňové kontrole chybí úvaha, proč žalovaný na jednu stranu hodnotí žalobkyní poskytované služby jako služby dvě, ale výsledně jí doměřil daň, jako by se jednalo o službu jednu. Příslušná argumentace dle žalobkyně chybí i v napadeném rozhodnutí, je proto mj. z tohoto důvodu rovněž nepřezkoumatelné.

4. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje žalobkyně dále v tom, že se žalovaný nevypořádal s její argumentací, že postupovala podle Informace GFŘ. Žalobkyně po celé řízení před daňovými orgány prokazovala, že podle Informace GFŘ jsou jí poskytované služby zdanitelným plněním. Žalovaný je však nesprávně posuzuje jakožto plnění od daně osvobozené. Zda je hlavní plnění plněním zdanitelným nebo od daně osvobozeným je dle žalobkyně zásadní pro posouzení, zda ubytování a stravování je možné považovat za vedlejší plnění.

5. Žalobkyně citovala část Informace GFŘ, podle níž „[l]ázeňský pobyt poskytovaný oprávněným poskytovatelem plně hrazený klientem lázní, kdy je v programu sice zahrnuta konzultace „lázeňského lékaře“, ale program je sestaven předem, ne na základě zdravotního stavu pacienta, příp. předem sestavená skladba není upravena či schválena v návaznosti na individuální posouzení zdravotního stavu klienta a na konzultaci s lékařem“. Žalobkyně má za to, že z citované části Informace GFŘ vyplývá, že uvedený typ lázeňského pobytu nelze osvobodit od daně. Žalobkyně přitom právě podle citovaného postupuje a poskytuje takový typ lázeňského pobytu. Informaci GFŘ je třeba dle žalobkyně považovat za zavedenou správní praxi. Žalobkyně se dovolává legitimního očekávání plynoucího z toho, že postupovala v souladu s Informací GFŘ a tedy v souladu se zavedenou správní praxí. Žalovaný sice tvrdí, že postupuje dle Informace GFŘ, dle žalobkyně však postupuje v rozporu s ní. I z tohoto důvodu považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

6. Žalobkyně dále namítla, že v řízeních, která předcházela vydání napadeného rozhodnutí, resp. platebních výměrů, došlo též k procesním pochybením. Procesní vada spočívá zaprvé v tom, že správce daně se žalobkyní náležitě neprojednal zprávu o daňové kontrole. Druhé procesní pochybení spočívá v tom, že ačkoliv se pracovník žalovaného (žalobkyně má zjevně na mysli pracovníka správce daně – pozn. soudu) zaštiťoval ve svých názorech vedoucími pracovníky, k žalobkyninu požadavku na sdělení jmen osob zúčastněných na zprávě o daňové kontrole, nebyli tito vedoucí pracovníci nikde uvedeni.

Vyjádření žalovaného k žalobě

7. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě nesouhlasil s tím, že by se nevypořádal s námitkou stran Informace GFŘ a odkázal na příslušnou část napadeného rozhodnutí, kde se touto námitkou zabýval. Poukázal, že argumentace žalobkyně se míjí s podstatou sporu, jelikož žalovaný se primárně nezabýval tím, zda služby lázeňské péče jsou plněním od daně osvobozeným, nýbrž tím, jak mají být z hlediska DPH posouzena další plnění poskytovaná žalobkyní (ubytování a stravování) nad rámec této služby. Žalovaný má rovněž za to, že postupoval v souladu s informací GFŘ.

8. S námitkou neprojednání zprávy o daňové kontrole se žalovaný již zabýval, vyložil, že žalobkyně se mohla vyjádřit k výsledku kontrolních zjištění v rámci příslušné fáze daňové kontroly, fáze projednání zprávy o daňové kontrole již k předkládání dalších takových vyjádření určena není. Žalobkyně byla rovněž seznámena s hodnocením důkazů a byla jí k jejímu dotazu sdělena jména úředních osob, které se podílely na daňové kontrole.

Průběh řízení před správními orgány

9. Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

10. Dne 18. 3. 2016 provedl správce daně u žalobkyně místní šetření ve věci poskytnutí informací a doložení důkazních prostředků k její ekonomické činnosti za zdaňovací období měsíce ledna 2016.

11. Dne 22. 6. 2016 zahájil správce daně u žalobkyně daňovou kontrolu na DPH za zdaňovací období měsíce dubna 2016 a dne 1. 9. 2016 (viz sdělení o opravě protokolu o zahájení daňové kontroly z 6. 9. 2016) zahájil daňovou kontrolu na DPH za zdaňovací období měsíců květen a červen 2016. V průběhu zahájení daňové kontroly správce daně žalobkyni sdělil, že současně zahájí také daňovou kontrolu na DPH za měsíc červenec 2016. Předmětem daňové kontroly za všechna uvedená zdaňovací období byla kontrola správnosti údajů, které žalobkyně uvedla v daňových přiznáních za daná zdaňovací období.

12. Dne 15. 3. 2017 bylo žalobkyni zasláno sdělení výsledku kontrolního zjištění, k němuž žalobkyně předložila dne 21. 4. 2017 své vyjádření. Ve dnech 6. 6. 2016 a 24. 8. 2016 bylo provedeno projednání zprávy o daňové kontrole, která byla žalobkyni zaslána do datové schránky dne 6. 9. 2017.

13. V návaznosti na závěry daňové kontroly vydal správce daně dne 7. 9. 2017 čtyři platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce dubna, května, června a července 2016. Za zdaňovací období měsíce dubna 2016 žalobkyni vyměřil nadměrný odpočet ve výši 23 850 Kč a za zdaňovací období měsíce května, měsíce června a měsíce července 2016 jí vyměřil vlastní daň v celkové výši 960 419 Kč.

14. Žalobkyně podala proti všem čtyřem platebním výměrům včasné odvolání, které následně dále doplnila. V odvolání obdobně jako v nyní posuzované žalobě namítla, že s ní správce daně neprojednal zprávu o daňové kontrole, že jí odmítl sdělit jména úředních osob, které se na řízení podíleli, nebo s nimiž byla konzultována zpráva o daňové kontrole, že prokázala, že poskytuje od DPH neosvobozenou zdravotní službu a že přitom postupovala v souladu s Informací GFŘ, a dále že správce daně nesprávně hodnotil důkazy. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání zamítl a platební výměry potvrdil.

Ústní jednání

15. Při ústním jednání v Praze dne 6. 2. 2020 zástupce žalobkyně setrval na podané žalobě a zdůraznil, že si nechal zpracovat odborníkem metodiku, aby vyhověl všem právním předpisům při provozování centra rehabilitační péče. Podle svého přesvědčení žalobce uskutečňuje zdanitelná plnění, která jsou na hranici přiznání osvobození od daně. Své služby žalobce klientům přeúčtoval bez DPH, neboť jeho zprostředkovatelé předmětné služby zdanili v Německu. Žalobce netvrdí, že neposkytuje zdanitelná plnění, ale podle jeho názoru je třeba zkoumat, co je jeho hlavní činností a co činností doprovodnou, kterou lze oddělit. Žalobou napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, neboť na různých místech odůvodnění žalovaný různě uvádí, že žalobcova činnost má charakter jednoho plnění, zatímco na jiných místech odůvodnění hovoří o dvou různých plněních, proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce dále zdůrazňuje procesní pochybení daňových orgánů při procesu projednávání Zprávy o daňové kontrole, neboť nesouhlasí s tvrzením, že se dopustil obstrukčního jednání s cílem oddálit podpis Zprávy. Přístup správce daně žalobce označil za arogantní a striktrní, aniž by bylo zachováno právo žalobce na zodpovězení jím položených otázek.

16. Zástupce žalovaného odvolacího správního orgánu u jednání soudu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde je podle názoru žalovaného dostatečně srozumitelně vysvětleno jak to, k jakým procesním krokům a z jakých důvodů daňové orgány přistoupily, tak i způsob vyhodnocení zjištěných relevantních informací. Podle názoru žalovaného není sporu o to, zda v případě žalobkyně jde o zdanitelné plnění od daně osvobozené či neosvobozené, ale vliv na daňovou povinnost žalobkyně mají právě vedlejší poskytované služby, což je potvrzeno i judikaturou Nejvyššího správního soudu citovanou v rozhodnutí. K námitkám ohledně projednání a podpisu Zprávy o daňové kontrole žalovaný poukazuje na to, že podepsání Zprávy je závěrečenou fází, přičemž v dané věci nedošlo k porušení procesních práv žalobkyně. Ta měla po celou dobu trvání řízení možnost doplnit podklady pro rozhodnutí nebo avizovat, že čeká na doklady, které hodlá v řízení předložit. To se však nestalo. Podle názoru žalovaného není rozhodující, kdo pobyt klientů žalobkyně fakticky platí, ale jejich ubytování a stravování bylo třeba zdanit, na rozdíl od zdravotních služeb, jejichž poskytování dodatečně zdaněno napadenými rozhodnutími nebylo.

Posouzení důvodnosti žalobních bodů soudem

17. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Věc soud posoudil takto:

18. Žaloba není důvodná.

19. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně v Mariánských Lázních provozuje hotel Reitenberg. Sporné rovněž není to, že žalobkyně služby v tomto hotelu poskytuje koncovým zákazníkům, převážně německým občanům, prostřednictvím společností, které lze označit jako cestovní agentury (či jejich sdružení) a které sídlí v Německu. Předmětem sporu je především otázka právní, jaké mají služby, které žalobkyně v uvedeném hotelu poskytuje, daňový režim, pokud jde o daň z přidané hodnoty. Zejména, zda poskytované služby představují z hlediska DPH jednu či více různých (dílčích) služeb, zda se jedná o plnění zdanitelná či osvobozená od daně, a jedná-li se o zdanitelné plnění, kde je místo plnění, zda v České republice nebo v Německu.

20. Žalobkyně veškeré služby jako celek v přiznáních k DPH za relevantní zdaňovací období vykázala jako „poskytnutí služeb s místem plnění v jiném členském státě“ (řádek 21 přiznání k DPH). Žalobkyně poskytnuté služby vykázala (§ 24a odst. 1 zákona o DPH) tedy tak, že místem plnění není Česká republika, nýbrž místo, kde má sídlo osoba, jíž byla služba poskytnuta, tj. Německo (§ 9 odst. 1 zákona o DPH). To znamená, že z daných plnění nepřiznala a neodvedla DPH (daň na výstupu), nýbrž vycházela z toho, že daň jsou povinni přiznat a odvést příjemci služeb, německé cestovní agentury.

21. Podle správce daně a žalovaného není možné služby poskytnuté v daném hotelu posoudit z hlediska DPH jakožto jeden celek, nýbrž je třeba je z pohledu daňového rozčlenit na jedné straně na ubytování a stravování a na straně druhé na (ambulantní) zdravotní služby („lázeňské léčebné procedury“). Poskytnuté služby spočívající v ubytování a stravování jsou zdanitelná plnění s místem plnění v tuzemsku (§ 10 odst. 1 a § 10c odst. 1 zákona o DPH). Byla to proto žalobkyně jako poskytovatel služeb, kdo byl povinen z daných plnění v tuzemsku přiznat a odvést DPH. Jsou to právě poskytnuté služby ubytování a stravování, za něž daňové orgány žalobkyni sporovanými platebními výměry, potvrzenými napadeným rozhodnutím, vyměřily daň. Služby lázeňské péče daňové orgány posoudily jako zdravotní služby ve smyslu § 51 odst. 1 písm. i) ve spojení s § 58 odst. 1 zákona o DPH, které jsou od DPH osvobozeny, a to bez nároku na odpočet daně. Ve vztahu k těmto službám tudíž žalobkyni žádná daň vyměřena nebyla.

22. S uvedeným rozdělením poskytnutých služeb z pohledu DPH na jednotlivé služby s odlišnými daňovými režimy, které je ze zprávy o daňové kontrole ve spojení s odůvodněním napadeného rozhodnutí jednoznačně patrné, nicméně žalobkyně v podané žalobě výrazněji nepolemizuje. Namísto toho v převažující míře uplatňuje námitky, které vznášela již v průběhu daňové kontroly a zejména v odvolání a s nimiž se již žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval. Věcně žalobkyně své námitky soustředí k otázce, zda je „lázeňská péče“ plněním zdanitelným či od daně osvobozeným, přitom však pomíjí, že jí daň byla vyměřena za poskytnuté služby ubytování a stravování.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí

23. Soud v prvé řadě nepřisvědčil námitce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Je třeba uvést, že nikoliv všechny argumenty, které žalobkyně v žalobě uvedla pod nadpisem „Nepřezkoumatelnost“ se obsahově nepřezkoumatelnosti, jakožto zvláštní vadě řízení, skutečně věnují. Z pohledu žalobkyně patrně klíčová námitka, že jí poskytnuté služby měly být v souladu s Informací GFŘ posouzeny jako zdanitelná plnění (s místem plnění v jiném členském státě), je námitkou věcnou.

24. S otázku závěrů vyplývajících z Informace GFŘ a jejich aplikací na posuzovaný případ se žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně zabýval, konkrétně je možné odkázat na jeho body 33 a 46. V bodu 46 se žalovaný výslovně zabýval s odvolací námitkou, že správce daně postupoval v rozporu s danou obsahem dané Informace a vyložil, proč tato námitka není důvodná. Není proto možné přisvědčit tvrzení žalobkyně, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro neposouzení této odvolací námitky.

25. Nedůvodné jsou rovněž dílčí související námitky, že z napadeného rozhodnutí nejsou zřejmé důvody, proč byla žalobkyni vyměřena daň, proč je poskytovaná služba osvobozeným plněním, a že ze zprávy o daňové kontrole není zřejmé, proč správce daně hodnotí žalobkyní poskytnuté služby jakožto služby dvě, ale daň jí vyměřil pouze za službu jednu. Napadenému rozhodnutí z hlediska jeho způsobilosti být předmětem věcného přezkumu (ale ani z hlediska věcného, k tomu dále níže), není co vytknout. Žalovaný se zcela výslovně zabýval všemi námitkami, které žalobkyně uplatnila v odvolání. Ostatně proč byla žalobkyni daň vyměřena a za jaké služby, je jednoznačně vysvětleno již ve zprávě o daňové kontrole. Skutečnost, že žalobkyně posouzení uvedená ve zprávě o daňové kontrole nereflektuje a dále opakuje již vícekrát uplatněné námitky, nelze jakkoli klást k tíži žalovaného.

26. Jak soud shrnul výše v bodě 20 tohoto rozsudku, z napadeného rozhodnutí ve spojení se zprávou o daňové kontrole, která je odůvodněním platebních výměrů, je bez jakýchkoliv pochyb patrné, jak daňové orgány služby poskytované žalobkyní v hotelu Reiteneberg z hlediska DPH člení. Tedy v prvé řadě, že poskytnuté služby není z hlediska DPH možné považovat za službu jednu (jeden druh služby) s jedním daňovým režimem, byť by se z pohledu podnikání žalobkyně (a případně i z pohledu hotelových hostů) všechny poskytnuté služby jevily jakožto jeden „balíček“.

27. Léčebné lázeňské procedury, jakožto tzv. zdravotní služby ve smyslu příslušných ustanovení zákona o DPH vykládaných v souladu s právem Evropské Unie (jelikož pojem zdravotní služba je autonomním pojmem evropského práva vzhledem k harmonizaci DPH) daňové orgány posoudily jakožto osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně. Z této „jedné“ služby proto žalobkyni žádnou daň nevyměřily.

28. Oproti tomu ubytování a stravování, které žalobkyně ve svém hotelu pacientům podrobujícím se zdravotní péči (lázeňským procedurám) rovněž poskytuje, daňové orgány posoudily jakožto plnění zdanitelné, a to dle příslušných ustanovení zákona o DPH s místem plnění v tuzemsku. Právě (a pouze) za tuto „druhou“ službu daňové orgány žalobkyni vyměřily daň.

Poskytované služby a režim jejich zdanění

29. Jinou otázkou je, zda je daňovými orgány provedené posouzení poskytnutých služeb z hlediska daňových režimů věcně správné.

30. Nejprve je nezbytné v tomto ohledu vyjasnit, jaké všechny služby žalobkyně v hotelu Reitenberg v rozhodném období svým hostům prostřednictvím německých agentur poskytla. Soud tuto otázku nepovažuje fakticky za spornou, byť by se tak na prvý pohled mohlo z žaloby jevit. Žalobkyně v tomto ohledu v žalobě namítala, že hlavním smyslem její činnosti je poskytování lázeňských procedur, že jsou to tyto služby, kvůli nimž hosté do hotelu přijíždí, a že tak poskytuje „jednu ucelenou službu“. Jak již soud uvedl výše, skutečnost, že z pohledu žalobkynina podnikání se jedná o jeden komplexní „balíček“ služeb, který nabízí cestovním agenturám či individuálním zákazníkům, nemá vliv na posouzení poskytovaných služeb z hlediska daňových předpisů. Otázka zdanění není skutečnostní, která by byla dána žalobkyni na výběr. Pokud žalobkyní poskytované služby objektivně svým charakterem podléhají dani, je žalobkyně povinna daň přiznat a odvést. Obdobně, pokud jsou určité žalobkyní poskytované služby svým charakterem plněním od daně osvobozeným, nemůže se žalobkyně rozhodnout, že se jedná o plnění zdanitelná. Pro posouzení poskytovaných služeb z hlediska zdanění rovněž není rozhodné, že případně i zákazníci hotelu vnímají přijímané služby jakožto jednu službu komplexní (lázeňský pobyt) a že se slovy žalobkyně „nepřijeli do hotelu najíst či přespat, ale jejich primárním účelem cesty je […] poskytnutá lázeňská péče“ (viz Odpověď žalobkyně na výzvu správce daně ze dne 10. 10. 2016).

31. Ze spisového materiálu, a to zejména z různých vyjádření samotné žalobkyně v něm obsažených, není nejmenších pochyb o tom, že žalobkyně v hotelu Reitenberg poskytuje hostům ubytování a stravování a dále „lázeňskou péči“ (viz již zmíněná odpověď žalobkyně na výzvu správce daně ze dne 10. 10. 2016; protokol o zahájení daňové kontroly ze dne 22. 6. 2016, v němž je zaznamenáno žalobkynino vyjádření, že „V principu všem hostům jsou prakticky poskytovány shodné služby, tj. lázeňsko-léčebná péče, ubytování a stravování“; Dohoda o zprostředkování služby lázeňské péče mezi PA Touristik GmBh a Reitenberg s. r.o. ze dne 4. 12. 2015 a další podklady obsažené ver správním spisu). Žalobkyni nic nebrání, aby poskytovala „komplexní službu“, tedy jak lázeňskou léčebnou péči, tak současně pacienty, kteří ji podstupují, ubytovala a poskytla jim stravování. Pouze jednotlivé služby musí zdanit s ohledem na jejich jednotlivý (objektivní) charakter

Princip legitimního očekávání

32. Žalobkyně svou žalobní strategii staví na argumentaci, že poskytuje - jejími slovy „neosvobozenou zdravotní službu“, jejímž místem zdanitelného plněné je Německo a tím, kdo je ze služby povinen přiznat a odvést daň jsou odběratelé služby. Tato strategie nemůže být úspěšná. Žalobkyně se totiž mýlí, předpokládá-li možnost existence od daně neosvobozené zdravotní služby. Od tohoto nesprávného předpokladu se odvíjí i způsob jakým si žalobkyně vykládá Informaci GFŘ. Soud neshledává, že by daňové orgány postupovaly jakkoli v rozporu s obsahem této Informace a že by tak narušily žalobkynino legitimní očekávání. Žalobkynin nepřiléhavý výklad Informace GFŘ vychází právě z předpokladu, že existuje zdravotní služba od daně osvobozená a zdravotní služba od daně neosvobozená a Informace mezi nimi rozlišuje různými daňovými režimy, přičemž žalobkyně má za to, že poskytuje lázeňské služby, které jsou ve smyslu dané Informace lázeňskou zdravotní službou neosvobozenou od daně. Takový náhled je mylný. Podstatou Informace GFŘ je vymezit, které poskytované služby považují orgány finanční zprávy za služby tzv. zdravotní ve smyslu § 58 zákona o DPH a které nikoliv. Pokud určitá služba spadá do rozsahu pojmu služba zdravotní, vždy se jedná o službu od daně osvobozenou. Naopak pokud určitá služba do rozsahu daného pojmu nespadá (v rámci nyní posuzované věci se typicky bude jednat o relaxační wellness pobyt, při němž host absolvuje určité lázeňské procedury, primárně však za účelem odpočinku, aniž by byl jakkoli posuzován jeho zdravotní stav, případně jen s minimálním takovým posouzením; sama žalobkyně přitom opakovaně zdůrazňuje, že tento typ pobytu prostřednictvím německých cestovních agentur neposkytuje, nýbrž že poskytované pobyty mají charakter zdravotní – jejich cílem je zlepšit zdravotní stav hostů), jedná se o plnění zdanitelné.

33. Pojem „zdravotná služba“ je v zákoně o DPH, v návaznosti na směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“), upravena v § 51 odst. 1 písm. i) a v § 58. Z těchto ustanovení vyplývá, a zcela správně to podotkl již žalovaný, že vůbec není možné hovořit o zdravotní službě od daně osvobozené a o zdravotní službě od daně neosvobozené, tj. zdravotní službě, která by byla zdanitelným plněním, bez ohledu na místo plnění. Jestliže je určitá služba objektivně svým charakter službou zdravotní ve smyslu daných ustanovení, vždy se jedná o plnění od daně osvobozené.

34. V nynější věci nelze mít pochyb o tom, že žalobkyní poskytované lázeňské léčebné služby, poskytované v relevantním období (pouze) ve formě ambulantní, jelikož pro lůžkovou péči v rozhodné době ještě žalobkyně nedisponovala příslušným oprávněním, jsou službou zdravotní ve smyslu § 58 odst. 1 zákona o DPH. Ostatně k tomu směřovala veškerá argumentace samotné žalobkyně a jí předkládané podklady v průběhu daňové kontroly, včetně argumentace nyní uplatněné v žalobě. Je to sama žalobkyně, kdo opakovaně hovoří o hostech, kteří si u ní objednávají pobyty prostřednictvím německých cestovních agentur, jakožto o „pacientech“ a zdůrazňuje, že jim jsou pobyty částečně propláceny jejich zdravotní pojišťovnou (čímž není dotčena skutečnost, že pro posouzení služby jakožto služby zdravotní ve smyslu předpisů o DPH není rozhodné, jakým způsobem je péče hrazena), a že se do lázní nejezdí pouze „rekreovat“.

35. Poukázat lze v tomto ohledu zejména na smlouvu o poskytování zdravotních služeb, kterou má žalobkyně uzavřenu se společností REHMED s.r.o., za účelem provádění vstupních lékařských prohlídek hostů a stanovení léčebných procedur podle zdravotního stavu hosta; dále na vyjádření žalobkyně ze dne 7. 7. 2016 ke zjištěním správce daně, v němž žalobkyně uvedla, že v Mariánských lázních provozuje „nestátní zdravotnické zařízení na základě rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení“ a rovněž je možné odkázat na příslušné rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru zdravotnictví ze dne 17. 5. 2012, kterým bylo žalobkyni uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Poukázat je možné rovněž na odpověď žalobkyně na výzvu správce daně ze dne 31. 10. 2016, kde sama uvádí, že účelem pobytu je „zlepšení zdravotního stavu což se děje prostřednictvím procedur“ či na vyjádření žalobkyně k výsledku kontrolního zjištění ze dne 21. 4. 2017, v němž žalobkyně uvádí, že „[h]ostí však přijíždějí do hotelu právě kvůli zlepšení zdravotního stavu díky absolvování léčebných procedur (…) je hlavním plněním zdravotní služba (…).“

36. Soud zdůrazňuje, že i pokud by snad žalobkyní poskytované lázeňské služby neposoudil jako zdravotní služby ve smyslu § 58 zákona o DPH, tedy plnění osvobozená od daně, ale konstatoval by, že se o zdravotní služby dle daného ustanovení nejedná (jelikož např. účel lázeňských služeb byl čistě relaxační a neměl žádný zdravotní charakter, což by však bylo v naprostém rozporu s opakovanými vyjádření samotné žalobkyně), a tudíž se jedná o zdanitelná plnění, nemělo by to zcela žádný vliv na posouzení daňového režimu poskytnutých služeb ubytování a stravování. Tyto služby by stále byly zdanitelným plněním s místem plnění v tuzemsku, z nichž žalobkyně byla povinna v tuzemsku přiznat a uhradit daň.

37. Soud opětovně konstatuje, že jsou to právě služby ubytování a stravování, za něž jí správce daně vyměřil daň sporovanými platebními výměry, nikoliv služby lázeňské péče. Klíčovou otázkou pro posouzení zákonnosti těchto platebních výměrů ve spojení s napadeným rozhodnutím proto je, zda služby ubytování a stravování „sdílí“ daňový režim od daně osvobozených zdravotních (lázeňských) služeb poskytovaných žalobkyní v ambulantní formě, tj. zda se rovněž jedná o plnění od daně osvobozená nebo nikoliv.

38. Obdobné právní otázky, které jsou sporné v nynější věci, byly již řešeny Krajským soudem v Plzni v rozsudku ze dne 5. 9. 2017, č. j. 57Af 15/2016 - 51, na nějž na podporu svých závěrů odkazoval žalovaný v napadeném rozhodnutí. Uvedený rozsudek byl zcela recentně potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2019, č. j. 8Afs 265/2017 - 55, který je dostupný na webové stránce uvedeného soudu www.nssoud.cz, a na který soud v podrobnostech odkazuje. Klíčovou otázkou, kterou se Nejvyšší správní soud v daném rozsudku zabýval (a která je podstatná i pro nyní posuzovaný případ), je, jaký je režim - z hlediska DPH - ubytovacích a stravovacích služeb poskytovaných v souvislosti s lázeňskou péčí v ambulantní formě. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vycházeje ze znění směrnice o DPH, které vůbec nepočítá s tím, že by v případě ambulantní péče připadala v úvahu jakákoli úzce související služba, dospěl k závěru, že doplňkové služby, typicky ubytování a stravování, na rozdíl od samotné ambulantní péče, od DPH osvobozeny nejsou. Tento právní názor Nejvyššího správního soudu tak aproboval právní názor zastávaný správcem daně a žalovaným v nynější věci. Daňové orgány proto nepochybily, pokud žalobkyni za dané služby vyměřily daň z přidané hodnoty, ať již v podobě nadměrného odpočtu nebo vlastní daně.

Nesprávná interpretace odborného článku

39. Důvodnou soud neshledal ani dílčí námitku, že daňové orgány vycházely z nesprávně interpretovaného článku stran O. H. Odkazu na článek uvedené autorky (daňové poradkyně) zveřejněný v periodiku Daňový expert, r. 2013, č. 5, užil správce daně (viz strana 18, třetí odstavec zprávy o daňové kontrole) pouze na podporu svého právního názoru stran zdanění služeb poskytovaných současně s ambulantní zdravotní službou, tedy že služby poskytované současně s ambulantními (a contrario k lůžkovým) zdravotními službami, zejména ubytování a stravování, nemohou být osvobozeny od daně. Zaštítění se uvedeným článkem stran právního posouzení určité otázky, má shodný charakter, jakoby správce daně odkázal např. na komentář k právnímu předpisu. Z podstaty věci z daného článku nemohl správce daně ničeho skutkově usuzovat stran toho, jaké služby poskytuje žalobkyně. Pokud jde o větu citovanou žalobkyní, která je obsažena na straně 29 daňové zprávy, v prvém odstavci, nejedná se ani o posouzení, které by správce daně vyvodil z daného článku. Pro posouzení věci není rozhodné, zda se paní H. původně domnívala, že služby ubytování a stravování nemohou, zejm. ve vztahu ke zdravotním službám, být službou tzv. vedlejší a svůj názor následně změnila, anebo zda názory v publikovaném článku od počátku zamýšlela odlišně. Odkazovaný článek byl užit pouze jako dílčí opora pro právní názor správce daně, že služby ubytování a stravování nemohou být službou úzce související (§ 58 odst. 1 zákona o DPH) se službou zdravotní poskytovanou v ambulantní formě, tento právní názor byl přitom recentním rozsudkem Nejvyššího správního soudu potvrzen.

K namítaným procesním vadám

40. Pokud jde o namítané procesní vady, soud v prvé řadě nepřisvědčil námitce, že správce daně se žalobkyní neprojednal zprávu o daňové kontrole a ta se tak v důsledku toho nedozvěděla jeho správní úvahu.

41. Soud k průběhu ukončení daňové kontroly zjistil ze správního spisu následující skutečnosti: Dne 15. 3. 2017 byl žalobkyni ve smyslu § 88 odst. 2 daňového řádu doručen výsledek kontrolního zjištění, který obsahově zcela odpovídá později vydané zprávě o daňové kontrole. Žalobkyně byla současně poučena, že v souladu s § 88 odst. 3 daňového řádu může správce daně požádat o stanovení přiměřené lhůty k vyjádření se k výsledku kontrolního zjištění a navržení jeho doplnění. Správce daně stanovil žalobkyni lhůtu 8 dnů pro podání uvedené žádosti s tím, že nepodá-li ji, přistoupí k projednání zprávy o daňové kontrole. Ještě téhož dne, 15. 3. 2017, správce daně obdržel žalobkyninu žádost o prodloužení lhůty. V reakci na to žalobkyni ve smyslu § 88 odst. 3 daňového řádu stanovil 30 denní lhůtu pro vyjádření se k výsledku kontrolního zjištění.

42. Podrobné vyjádření k výsledku kontrolního zjištění zaslala žalobkyně správci daně dne 21. 4. 2017. V něm uvedla, že je tento výsledek chaotický a nelze z něj zjistit, proč správce daně věc posuzuje jinak než žalobkyně. Podstatou žalobkyniny argumentace je, že hlavním plněním, které poskytuje, jsou lázeňské zdravotní služby a ostatní poskytované služby, zejm. ubytování, jsou součástí tohoto hlavního plnění jakožto služby vedlejší. Tyto služby od sebe nelze oddělit. Žalobkyně rovněž požadovala, aby se správce daně vypořádal s tím, proč nerespektuje Informaci GFŘ. Správce daně dle žalobkyně dále nesprávně nerozlišil daňové režimy různých druhů pobytů, které u ní probíhají. K vyjádření žalobkyně přiložila pět potvrzení o absolvování léčebných procedur z prosince roku 2016 pro pět konkrétních hotelových hostů, určené pro jejich zdravotní pojišťovny, a dále dva dopisy německé zdravotní pojišťovny Techniker Krankenkasse z února roku 2017 adresované dvěma konkrétním hostům, které v hotelu absolvovali ambulantní léčbu, v němž je pojišťovna informuje o částečném uhrazení jejich pobytu.

43. Dne 6. 6. 2016 proběhlo u správce daně od 09:00 do 12:30 hod projednání zprávy o daňové kontrole. Správce daně žalobkyni sdělil, že v důsledku jejího vyjádření nedošlo ke změně výsledku kontrolního zjištění a předložil jí zprávu o daňové kontrole, aby se s ní seznámila. Na to zástupce žalobkyně reagoval sdělením, že správce daně správně nezjistil skutkový stav a zpráva o daňové kontrole je tímto nedostatkem zatížena. K dotazům žalobkyně správce daně vysvětlil, proč nepřistoupil k žalobkyní navrhovanému místnímu šetření a odkázal na příslušné části zprávy o daňové kontrole, kde jsou shrnuty a hodnoceny veškeré provedené důkazy. Zástupce žalobkyně uvedl, že si je vědom, že v rámci projednání zprávy o daňové kontrole nelze doplňovat výsledek kontrolního zjištění, a že to to ani nežádá, zpráva o daňové kontrole je však neprojednatelná, jelikož jednotlivě nehodnotí každý provedený důkaz. S tím správce daně nesouhlasil a zprávu označil jako nezpůsobilou projednání. V závěru, správce daně konstatoval, že žádá-li jej zástupce žalobkyně o vyjádření k celé řadě důkazů, což je časově neúměrné, je nucen od projednání zprávy ustoupit. Zpráva byla zástupci žalobkyně předložena k podpisu, následně však správce daně a zástupce žalobkyně od podepsání zprávy ustoupili.

44. Dne 14. 6. 2017 zaslal jednatel žalobkyně správci daně e-mail, v němž mu sdělil, že „po důkladném prostudování Zprávy o daňové kontrole v návaznosti na její projednání“ předloží dokument, v němž rozebere jednotlivé v ní uvedené nepřesnosti. Avizované vyjádření správci daně zaslal dne 19. 6. 2017. Dne 4. 7. 2017 správce daně zaslal žalobkyni oznámení o termínu pokračování projednání zprávy o daňové kontrole, které obsahovalo rovněž podrobné stanoviska správce daně ke každému bodu uvedeného vyjádření žalobkyně.

45. Projednávání Zprávy o daňové kontrole pokračovalo dne 24. 8. 2017 od 09:10 do 10:40 hod., správce daně přitom konstatoval, že se se žalobkyninými připomínkami písemně vypořádal a učiněné závěry nezměnil. Opětovně žalobkyni předložil Zprávu k seznámení a vyzval ji k jejímu podpisu. V reakci na to, zástupce žalobkyně požádal správce daně o sdělení jmen všech úředních osob zúčastněných na daňové kontrole (k tomu dále viz níže) a sdělil mu, že mu do datové schránky dne 22. 8. 2017 (tj. dva dny před pokračováním projednání zprávy o daňové kontrole) zaslal několik listinných důkazů. Správce daně si přijetí takové datové zprávy nebyl vědom a konstatoval, že po seznámení s jejím obsahem se k ní vyjádří. Pokračování v projednání Zprávy tak bylo ukončeno, aniž by byla Zpráva podepsána.

46. Dne 6. 9. 2017 zaslal správce daně Zprávu o daňové kontrole žalobkyni do datové schránky se sdělením, že k tomuto postupu přistoupil v důsledku žalobkynina obstrukčního jednání. Žalobkyně projednání Zprávy protahovala a snažila se jej účelově oddálit. Dnem doručení Zprávy žalobkyni považoval správce daně ve smyslu § 88 odst. 5 daňového řádu zprávu za projednanou a daňovou kontrolu za ukončenou.

47. Uzavření daňové kontroly, jakožto důkazního prostředku pro vyměření daně, je upraveno v ustanovení § 88 daňového řádu, podle něhož je správce daně povinen o zahájení, průběhu a ukončení daňové kontroly sepsat zprávu o daňové kontrole. Správce daně seznámí daňový subjekt s výsledkem kontrolního zjištění, včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů, a předloží mu jej k vyjádření. Na žádost daňového subjektu mu správce daně stanoví přiměřenou lhůtu, ve které se může vyjádřit k výsledku kontrolního zjištění a navrhnout jeho doplnění. Nedojde-li na základě tohoto vyjádření ke změně výsledku kontrolního zjištění, nelze již v rámci projednání zprávy o daňové kontrole navrhovat jeho další doplnění. Zprávu o daňové kontrole podepisuje kontrolovaný daňový subjekt a úřední osoba. Správce daně po podpisu předá stejnopis zprávy daňovému subjektu. Podpisem zprávy je ukončeno její projednání a zpráva se považuje za oznámenou a současně je ukončena daňová kontrola. Pokud se daňový subjekt odmítne se zprávou seznámit, projednat ji, nebo se jejímu projednání vyhýbá, doručí mu ji správce daně do vlastních rukou. Den doručení zprávy daňovému subjektu se pokládá za den jejího projednání a den, kdy byla daňová kontrola ukončena. Odepření podpisu zprávy o daňové kontrole daňovým subjektem bez dostatečného důvodu nemá vliv na její použitelnost jako důkazního prostředku. O tom musí být daňový subjekt poučen. Okamžikem bezdůvodného odepření podpisu zprávy nastávají účinky jejího projednání, oznámení a ukončení daňové kontroly.

48. Projednání zprávy o daňové kontrole představuje konečnou fázi daňové kontroly. Daňový subjekt nemá primárně prostor pro předkládání vyjádření v této fázi, nýbrž již dříve, poté, co je seznámen s výsledkem kontrolního zjištěn. Ustanovení § 88 odst. 3 daňového řádu současně upravuje určitý koncentrační prvek, jelikož stanoví, že „[n]edojde-li na základě tohoto vyjádření ke změně výsledku kontrolního zjištění, nelze již v rámci projednání zprávy o daňové kontrole navrhovat jeho další doplnění“. Žalobkyně byl dán přiměřený časový prostor, aby se k výsledku kontrolních zjištění vyjádřila a navrhla jeho dokazování, čehož využila a správce daně se s jejím vyjádřením zabýval, učiněné závěry však nezměnil.

49. Projednání zprávy o daňové kontrole pak již mělo sloužit primárně k seznámení žalobkyně s konečným stanoviskem správce daně, včetně sdělení, proč správce daně kontrolní zjištění nezměnil, k čemuž v nynější věci došlo, a k podpisu zprávy o daňové kontrole. Fáze spočívající v projednání zprávy o daňové kontrole tak již není určena k tomu, aby daňový subjekt předkládal další vyjádření, tím spíše nové důkazní návrhy, k tomu slouží již fáze dřívější. Při projednání zprávy o daňové kontrole mohou být relevantní již např. pouze námitky daňového subjektu proti chybějícím podstatným náležitostem zprávy nebo to, že správce daně do zprávy zahrnul kontrolní zjištění, s nimiž daňový subjekt dříve neseznámil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 9Afs 305/2016 - 31).

50. Žalobkyně nebyla v průběhu daňové kontroly, resp. její závěrečné fáze, jakkoli krácena na svých procesních právech. Ba naopak správce daně si počínal až nadmíru vstřícně, znovu a znovu se vypořádával s dalšími žalobkyninými vyjádřeními. Skutečnost, že se žalobkyně svým jednáním – předkládáním vyjádření, snaží projednání zprávy o daňové kontrole a ukončení kontroly účelově oddalovat, muselo a mělo být správci daně patrné již při prvním projednání zprávy o daňové kontrole dne 6. 6. 2016. Žalobkyně měla možnost se k výsledku kontrolního zjištění vyjádřit a navrhnout jeho doplnění, čehož využila, ani potom však správce daně učiněné závěry nezměnil. Zpráva o daňové kontrole byla již při jejím prvním projednání žalobkyni předložena k podpisu, čemuž nic nebránilo. Správce daně měl na výzvě k podpisu zprávy trvat či postupovat v souladu s § 88 odst. 6 daňového řádu a jednání žalobkyně vyhodnotit jako odepření podpisu zprávy. Jeho další postup, kdy žalobkyni opětovně vytvořil prostor pro předkládání dalších vyjádření za situace, kdy výsledek kontrolních zjištění již neměl a nemohl být změněn, již byl nadbytečný, nicméně tento vstřícný přístup nemohl žalobkyni jakkoli krátit na jejích právech.

51. Tvrzení, že žalobkyně nebyla se správní úvahou správce daně seznámena, nemůže obstát. Ostatně sama žalobkyně ve výše citované e-mailové zprávě adresované správci daně sděluje, že si zprávu podrobně prostudovala.

Seznámení se s hodnocením důkazů

52. Soud nepřisvědčil rovněž námitce, že žalobkyně dosud nebyla seznámena s hodnocením důkazů, které předložila správci daně prostřednictvím datové schránky dne 22. 8. 2017, resp. s hodnocením důkazů ostatních (žalobkyně nespecifikovala, s jakými důkazy neměla být dle jejího názoru seznámena). Pokud jde o důkazy zaslané správci daně dne 22. 8. 2017, jedná se o pět potvrzení o poskytnuté péči (provedených procedurách, včetně jejich cen) vystavených lékařem hotelu pro pět konkrétních zákazníků, přehled procedur, které žalobkyně nabízí a přehled pracovníků lázeňského provozu hotelu. Dále by se mělo jednat „přehled všech prostor balneo provozu“. Tento dokument, dle zprávy o daňové kontrole „obrázkový katalog“, součástí spisového materiálu není. Správce daně se nicméně hodnocení všech těchto důkazů, včetně daného katalogu věnoval zcela adresně na straně 37 zprávy o daňové kontrole, námitka, že s jejich hodnocením žalobkyně dosud nebyla seznámena, tudíž nemůže obstát. I pokud jde o hodnocení dalších důkazů, považuje soud za dostačující odkázat na zprávu o daňové kontrole, i vzhledem k tomu, že žalobkyně nespecifikovala, s hodnocením jakých konkrétních důkazů nebyla seznámena.

53. Argumentaci žalobkyně nemůže v jakémkoli ohledu podpořit ani tvrzení, že důkazy předložené správci daně dne 22. 8. 2017 jsou „důkazy od zahraničních odběratelů, na které několik měsíců čekala“. Všechny dokumenty, které žalobkyně uvedeného dne předložila, jsou zjevně dokumenty vyhotovené žalobkyní (hotelem Reitenberg) – potvrzení o poskytnuté péči podepsané lékařem hotelu, přehled procedur poskytovaných lázeňským provozem hotelu a seznam pracovníků hotelu. Tvrzení, že se jedná o dokumenty od zahraničního odběratele, je nepravdivé.

Osoby zúčastněné na Zprávě o daňové kontrole

54. Nedůvodná je rovněž námitka, že žalobkyni nebyla sdělena „jména osob zúčastněných na zprávě o daňové kontrole“. Podle ustanovení § 12 odst. 1 daňového řádu „[s]právce daně vykonává svou pravomoc prostřednictvím úředních osob.“ Podle § 12 odst. 4 daňového řádu „[o] tom, kdo je v dané věci úřední osobou, správce daně osobu zúčastněnou na správě daní na požádání informuje. Úřední osoba na požádání osoby zúčastněné na správě daní sdělí své jméno, služební nebo obdobné označení, a ve kterém organizačním útvaru správce daně je zařazena“.

55. Z protokolu o (druhém) projednání zprávy o daňové kontrole ze dne 24. 8. 2017 vyplývá, že žalobkyně při tomto úkonu požádala správce daně, aby vyjmenoval všechny úřední osoby ve smyslu § 12 odst. 4 daňového řádu, které se podílely na vypracování zprávy o daňové kontrole nebo s nimiž byla tato zpráva konzultována. K tomu správce daně uvedl, že těmito úředními osobami jsou J. O., Ing. J. J., Ing. Š. C. a Ing. O. S. Žalobkyni byla rovněž sdělena čísla služebních označení a organizační útvary, v nichž jsou tyto osoby zařazeny. Na to se žalobkyně správce daně dotázala, proč neuvádí i nadřízené osoby, se kterými byla problematika konzultována. Na tento dotaz správce daně odpověděl, že je běžným způsobem práce konzultovat vedené daňové řízení s kolegy, či nadřízenými, přičemž daňový řád neukládá správci daně povinnost seznamovat daňové subjekty s těmito osobami.

56. Soud dále podotýká, že na zprávě o daňové kontrole je uvedeno, že daňovou kontrolu provedli J. O., Ing. Š. C. a Ing. O. S.

57. S ohledem na uvedené nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že jí nebyla jména osob zúčastněných na daňové kontrole sdělena. K žalobkyninu dotazu byla požadovaná jména bezprostředně uvedena, včetně údajů souvisejících (služební označení a zařazení). Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by se „pracovník žalované“ – patrně míněn J. O., ve svých názorech zaštiťoval vedoucími pracovníky. Pouze v přípisu ze dne 4. 7. 2017, jímž byl žalobkyni oznámen termín druhého projednání zprávy o daňové kontrole, je uvedeno, že se správce daně řídí metodikou svého nadřízeného orgánu a respektuje ji. Není však pochyb o tom, že tímto měl správce daně na mysli, že při posuzování nynějšího případu vycházel z Informace GFŘ, nikoli snad, že by posuzovaný případ konzultoval s odvolacím orgánem. Pokud by se J. O., či jiná úřední osoba, která provedla daňovou kontrolu žalobkyně, v rámci daného projednání zprávy o daňové kontrole odvolávala na nějaké konzultace s kolegy či vedoucími pracovníky, soud konstatuje, že nic takového v protokolu o daném projednání zprávy o daňové kontrole zaznamenáno není. Příslušný protokol byl přitom jednatelem žalobkyně a rovněž jejím právním zástupcem bez výhrad podepsán.

58. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2012 č. j. 2Afs 34/2012 - 28, na nějž žalobkyně v tomto ohledu při projednání zprávy o daňové kontrole dne 24. 8. 2017 odkázala, soud neshledává jeho závěry pro nyní posuzovanou věc za přiléhavé. V daném případě Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí Finančního ředitelství z důvodu, že zaměstnankyně správce daně, správního orgánu I. stupně, při posuzování věci odjela s celým spisem na Finanční ředitelství, který byl věci instancí odvolací, a posouzení věci tam konzultovala. V daném případě tak nebylo pochyb o porušení zásady dvojinstančnosti. V nyní posuzované věci však ze spisového materiálu nevyplývá, že by došlo k obdobnému pochybení úředních osob správce daně. I pokud by J. O., zaměstnanec správce daně, věc konzultoval s kolegy a nadřízenými, z ničeho nevyplývá, že by se mělo jednat o jiné kolegy a nadřízené, než ty, s nimiž pracuje na Finančním úřadu pro hl. m. Prahu. Tedy jednalo se nanejvýše o konzultaci v rámci zaměstnanců jedné a téže instance. Skutečnost, že zaměstnanci jednoho správního orgánu navzájem diskutují některé odborné otázky nezbytné pro posouzení jim přidělených případů, není jakkoli nestandardní.

59. V odvolání a rovněž v žalobě dále žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2016, č. j. 15Af 8/2014 - 62. Ani posouzení vyslovené v tomto rozsudku není pro nynější věc jakkoli relevantní. V daném případě se jednalo o situaci, kdy dílčí úkony odvolacího řízení (doplnění dokazování) prováděly úřední osoby správního orgánu prvého stupně, k ničemu takovému nicméně v nynější věci nedošlo.

Závěr a náklady řízení

60. Ze všech výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

61. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož žalobkyně, vzhledem k tomu, že nebyla ve věci úspěšná, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný, kterému by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení, nad rámec jejího běžného výkonu úředních činností, nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 6. února 2019

Mgr. Marek Bedřich předseda senátu

č. j. 11 Af 35/2019-61

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl předsedou senátu Mgr. Markem Bedřichem v právní věci

žalobkyně Reitenberger s. r. o., IČ CZ27940861

se sídlem v Praze 4, Michelská 300/60, zastoupené společností Rambousek a partner a. s., daňovým poradcem se sídlem v Praze 3, Křišťanova 4

proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství

se sídlem v Brně, Masarykova 427/31

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2019, č. j. 24011/19/5300-21444-710132, o vydání opravného usnesení,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 11Af 35/2019 - 40, se opravuje tak, že správné datum jeho vydání zní: „6. 2. 2020“.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11Af 35/2019 - 40, v jehož písemném vyhotovení je jako datum jeho vydání uveden den 6. 2. 2019, zamítl žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2019, č. j. 24011/19/5300-21444-710132.

2. Podle ustanovení § 54 odst. 4. Zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“ - předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

3. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že opravit rozsudek je možné jen v případech, kdy jde o chyby v psaní a počtech či další takové chyby, které je možno pokládat za jiné zřejmé nesprávnosti podobného charakteru jako chyby v psaní a počtech, k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhotovení rozsudku a která je každému zřejmá; zřejmost takové nesprávnosti je na první pohled patrná.

4. Takové zjevné nesprávnosti se dopustil Městský soud v písemném vyhotovení rozsudku č. j. 11Af 35/2019 - 40, v němž uvedl jako den vydání „6. 2. 2019“, ačkoliv uvedený rozsudek prokazatelně vydal při ústním jednání konaném dne „6. 2. 2020“. Zjevná nesprávnost v datu vydání rozsudku je zřejmá také z toho, že žalobkyně žalobu, o níž bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, podala ke zdejšímu soudu dne 8. 8. 2019.

5. Městský soud v Praze proto podle § 54 odst. 4 s.ř.s. tímto opravným usnesením provedl opravu zjevné nesprávnosti v datu (roce) vydání rozsudku č. j. 11Af 35/2019-40, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Praze dne 3. března 2020

Mgr. Marek B e d ř i c h v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru