Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Af 35/2010 - 147Rozsudek MSPH ze dne 24.01.2011

Prejudikatura

5 Afs 83/2009 - 123


přidejte vlastní popisek

11 Af 35/2010 - 147

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: PST Ostrava a.s., se sídlem Nádražní 112/969, Ostrava, práv. zast. Mgr. Petrem Pešatem, advokátem, AK Přívozská 10, Ostrava proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, Washingtonova 7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 20. 2. 2007 č.j. 26649/06-1701-21

takto:

I. Rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 20. 2. 2007 č.j. 26649/06-1701-21 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 16.520,-Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Petra Pešaty, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2007 č.j. 26649/06-1701-21, kterým bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Benešov ze dne 6. 10. 2006 č.j. 2465/05-1766-021/PV – platební výměr – kterým bylo vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty v celkové výši 2.096.887,50,-Kč. Žalobce namítal, že bylo rozhodnuto na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Žalobce v řízení předkládal důkazy o tom, že zboží propuštěné do režimu tranzitu nebylo do ČR nikdy dovezeno a nelze tedy vyměřovat celní dluh z takového zboží. Žalovanému vytýkal, že formalisticky odkazoval na postavení žalobce coby hlavního povinného, který je objektivně odpovědný za splnění povinností v režimu tranzitu a je tedy také osobou povinnou uhradit celní dluh.

Žalobce v souvislosti se svou obchodní činností poskytl dne 22. 6. 2004 dopravci CAR TRANSPORT – JC s.r.o. službu spočívající ve vystavení dokladu pro propuštění zboží do režimu tranzitu. Pro celní řízení byl předložen doklad – faktura FA č. E-1255 ze dne 2. 4. 2004. Jako odesílatel byla uvedena společnost WORLDWIDE TRADING PARTNERS INC. a příjemcem zboží byla označena společnost MORAVIA EXPORT-IMPORT se sídlem ve Velké Bíteši, hlavním povinným byl žalobce jako nepřímý zástupce. Tímto dokladem bylo propuštěno do režimu tranzitu zboží označené jako 1 PCS DNS WAFER STACKER WITH RV-E20C-SA02 elektronická jednotka k výrobě čipů v hodnotě dle faktury 375.000,-USD. Dne 23. 6. 2004 oznámil dopravce, že došlo k odcizení kamionu se zbožím, které bylo deklarováno. Žalobce nabyl pochybností, zda zboží bylo do ČR vůbec dovezeno. Má zato, že se zbožím dle sdělení policejního orgánu mělo být podezřele nakládáno s tím, že došlo k podvodu ze strany příjemce zboží. Trestní řízení bylo sice odloženo, ale stalo se tak proto, že nebyly PČR sděleny výsledky šetření z USA. Tyto pochybnosti žalobce sdělil celnímu orgánu, avšak zůstaly bez odezvy. Žalobce namítal, že nebyl osobou, která odňala zboží celnímu dohledu a lze mu přičítat pouze to , že nezajistil dodání zboží na stanovený celní úřad v určené lhůtě. Okolnosti zcizení zboží nebyly celním úřadem náležitě zkoumány. Zdůraznil, že k dispozici jsou pouze 2 fotografie obalu zboží při překládce z kontejneru do kamionu. Označený příjemce, který si zboží vysoké hodnoty objednal, nebyl policejnímu orgánu ani schopen objasnit, kdo je výrobcem tohoto stroje a nedoložil doklady ke zboží (kupní smlouvu, výrobní čísla, technickou dokumentaci). Poukázal na rozdílnost ve specifikaci zboží na konosamentu a faktuře. Celnímu orgánu byly předloženy žalobcem doklady týkající se spedice zboží do USA, upozornil na rozporuplnost údajů o hmotnosti zboží . Namítal, že nejsou k dispozici relevantní údaje svědčící ztotožnění zboží s průvodními doklady pro tranzit a fyzicky nebylo nikdy zboží Celním úřadem Benešov ztotožněno. Žalobce sice netvrdí, že by celní orgán měl povinnost zboží rozbalit, ale pokud se tak rozhodne, musí tak být skutečně pravdivě učiněno. Namítal, že není pravdivé tvrzení záznamu o provedené identifikaci, kde se uvádí, že celní úřad zkontroloval výrobní číslo na štítku stroje a toto číslo se shoduje s doklady ke zboží. Zboží však bylo zabaleno do folie, a proto by musela být folie porušena což se nestalo. Navíc ani na faktuře není číslo uvedeno, a proto nemohlo být ztotožněno. Způsob, jakým bylo se zbožím nakládáno, neodpovídá minimálně obvyklému způsobu manipulace se zbožím tak vysoké hodnoty. Odcizení zboží bylo příjemcem uplatněno jako pojistná událost, avšak ani pojišťovně nebyly doloženy žádné bližší údaje k předmětnému zboží. Opakovaně žádal, aby byly zjištěny v USA od odesílatele podrobnosti , avšak žalovaný k tomu uvedl, že není oprávněn vést šetření, zda byl spáchán trestný čin. Celní orgány tak nepřihlédly k tomu, že byly v průběhu řízení předloženy doklady podstatně ovlivňující otázku samotného vzniku celního dluhu, odůvodnění rozhodnutí žalovaného neobsahuje veškeré okolnosti a tvrzení, které by obsahovat mělo, celní orgány nevyužily všech možností daných prováděcím předpisem a nepožádaly cestou mezinárodního dožádání o spolupráci celní správu USA pro zjištění bližších údajů o odesílateli a vývozu předmětného zboží. Bylo opomenuto hledisko zákonnosti v rámci vyměřovacího řízení a žalovaný postupoval alibisticky za situace, kdy mu byly předloženy doklady o neexistenci odesílatele a formalisticky se omezil na stav zjevně neověřený plynoucí z tranzitního dokladu, čímž nebylo dostáno ani čl. 217 celního kodexu, ze kterého plyne, že je nutno zajistit pro zaúčtování cla veškeré informace. Odkázal v této souvislosti na judikaturu Ústavného soudu týkající se nepřípustnosti přepjatého formalismu a na základní zásady daňového řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí podané žaloby. Zdůraznil, že ve věci je podstatné určení, kdy bylo zboží odňato celnímu dohledu a kdo je dlužníkem. Celní dluh vzniká při dovozu zboží odnětím celnímu dohledu, tedy dne 23. 6. 2004. Odnětím je chápáno každé aktivní protiprávní jednání, kterým je znemožněno provádění celního dohledu celním orgánům. Žalobce nikdy nezpochybnil platnost rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého celního režimu. Bylo proto třeba posoudit, kdo je dlužníkem. Je prokazatelné a nezpochybnitelné, že žalobce je z pohledu celních předpisů dlužníkem, protože na sebe dobrovolně přijal závazek tzv. hlavní povinné osoby. Z pohledu správce daně je proto hlavním povinným žalobce. Vzhledem k tomu, že v plné moci ze dne 15. 6. 2004 udělené společností CAR TRANSPORT – JC s.r.o. žalobci bylo uvedeno, že vozidlo nelze zaplombovat, má žalovaný zato, že vozidlo nebylo vhodné pro přepravu zboží s tak vysokou hodnotou. Pokud bylo zpochybňováno, zda zboží bylo do ČR vůbec dovezeno, žalovaný uvedl, že to byl deklarant, kdo navrh propuštění zboží do celního režimu a vznikla mu tak odpovědnost za správnost údajů uvedených v celním prohlášení. Deklarant mohl (a tohoto práva nevyužil) využít práva před podáním celního prohlášení a požadovat, aby mu byla předložena kupní smlouva a doklad o zaplacení, podle kterých si mohl sám ověřit částku uvedenou na faktuře. Mohl rovněž požadovat rozbalení uvedené zásilky spolu s předložením technické dokumentace a poté provést identifikaci zboží. Domněnku žalobce, že zboží nebylo dovezeno do ČR vyvrací též fyzická kontrola zboží, což je doloženo fotografiemi, které byly celním úřadem při kontrole pořízeny.Celní úřad nemá povinnost při fyzické kontrole zboží provádět identifikaci zboží rozbalením. Žalovaný nahlédl do spisu vedeného Policií ČR, avšak je nucen opakovaně zdůraznit, že šetření, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, nepřísluší správci daně. Hlavní povinný je odpovědný zejména za zajištění zboží za podmínek stanovených celním úřadem a za dopravení ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení. Svěření přepravy osobě odlišné od hlavního povinného je okolností, která by neměla mít vliv na správné provedení příslušného režimu. Správné provedení režimu hlavním povinným zajištěno nebylo a podmínky režimu nebyly splněny. Žalobce se nemůže zprostit objektivní odpovědnosti vyplývající z jeho podnikatelské činnosti. Riziko případné krádeže mělo být součástí smluvního ujednání mezi hlavním povinným a jeho smluvním partnerem. Stát nemůže nést odpovědnost za riziko vyplývající z podnikání soukromého sektoru. Odpovědnost žalobce je založena na principu objektivní odpovědnosti bez ohledu na zavinění.

Do soudního spisu byla založena písemnost ze dne 24. 4. 2008 – výsledná zpráva , která byla postoupena z USA, ze které vyplývá, že šetřením na adrese, která měla být adresou odesílatele zboží, bylo zjištěno, že jde o rodinný dům, jeho majitelka byla tázána na osobu Jaroslava Žáka, ona sama nikdy nebyla zapojena do obchodů ve faktuře uvedené společnosti. Její matka měla návštěvy z Polska a okolních zemí, vzpomněla si na osobu jménem Jerry, který je navštěvoval v předchozích 5 letech, šlo o jméno Jarek přeložené do angličtiny. Dále bylo zjištěno, že přepravní kontejner obsahoval dvě vozidla a použitý stroj – CD zásobník.

Dne 8. 4. 2009 podal žalobce repliku k vyjádření žalovaného, ve které s odkazem na listiny založené do spisu v mezidobí žalovaným uvedl, že tyto prokazují formalistické vedení celního řízení. Poukázal na to, že již v průběhu řízení před celním orgánem I. stupně byla učiněna žádost o spolupráci, ve které bylo požadováno prošetření způsobu platby ze strany příjemce, podkladů, ze kterých by plynulo, zda dodavatel v USA skutečně existuje atd. K odpovědi, ve které se uvádí, že uvedené kroky by vedly zejména ke zjištění celní hodnoty a neúměrnému oddalování dovyměření vzniklého celního dluhu, žalobce konstatoval, že jde v podstatě o odmítnutí objektivního zjištění stavu věcí. Společnost vývozce a fakturujícího objektivně neexistuje, což vyplývá ze sdělení Interpolu ze dne 13. 1. 2005. Z toho lze dovodit, že jestliže společnost neexistuje a neprovádí žádnou činnost, je vystavená faktura falzifikátem. Poukázal rovněž za způsob placení ceny přístroje příjemcem zboží a výpověď Jaroslava Žáka v trestním řízení k této otázce, z něhož lze dovodit, že nebyla prokázána úhrada faktury. Byl rovněž potvrzen závěr žalobce, že deklarované zboží nebylo do ČR dovezeno a nejednalo se o takto specifikovaný stroj v uvedené hodnotě. Má proto za to, že v celním řízení by měl být zohledněn jiný solidární dlužník než žalobce, tj. osoba, která se dopustila protiprávního jednání, jehož následkem byl vznik celního dluhu a odkázal na čl. 203 odst. 3 celního kodexu. Odkázal rovněž znovu na zásadu zákonnosti.

Ze správního spisu soud zjistil následující ve věci podstatné skutečnosti: Správní spis obsahuje celní deklaraci č. 04CZ17669473HG6563, která byla celním úřadem v Benešově přijata dne 22. 6. 2004. Jde o deklaraci do režimu tranzitu a celním úřadem určení byl uveden celní úřad v Brně. Odesílatel není uveden, jako příjemce je uveden MORAVIA EXPORT-IMPORT se sídlem ve Velké Bíteši, zboží je označeno jako elektronická jednotka k výrobě čipů a integrovaných obvodů a jako hlavní povinný je označen žalobce. Deklarace rovněž obsahuje odkaz na fakturu č. E-1255. Na rubu faktury je uvedeno, že byla provedena kontrola výrobního čísla štítku stroje-které bylo ztotožněno s doklady. Připojena je plná moc společnosti MORAVIA EXPORT-IMPORT udělená firmě CAR TRANSPORT-JC s.r.o. k převozu elektronické jednotky z celnice Benešov do celnice Brno a k vyřízení celních formalit T1 s ručením Benešov – Brno a s tím, že zboží bude dodáno na celnici Brno dne 23. 6. 2004. V plné moci je ručně uvedeno, že „zboží nelze zaplombovat“.

Správní spis obsahuje rovněž fakturu E-1255, ve které je uvedeno, že odesílatelem WORLD WIDE SERVIS COMPANY, příjemcem MORAVIA EXPORT-IMPORT, zboží je popsáno jako „ 1 kus DNS WAFER stacker with RV-E20C-Sa02“ a fakturovaná částka je 375.000,-USD s tím, že je na faktuře uvedeno, že bylo placeno 200.000. Správní spis rovněž obsahuje osvědčení žalobce o povolení nezajišťovat celní dluh do částky 200.000.000,-Kč.

Ve správním spise je založen protokol o trestním oznámení, které bylo podáno dne 26. 6. 2004 na PČR, okresním ředitelství Praha-východ, ze kterého vyplývá, že jednatelka společnosti CAR TRANSPORT-JC s.r.o. uvedeného dne uvedla, že dne 23. 6. 2004 bylo odstaveno nákladní vozidlo nedaleko trvalého bydliště na odstavné ploše a druhý den bylo zjištěno, že vozidlo někdo odcizil s tím, že v nákladovém prostoru byl umístěn nějaký stroj, který měl být dopraven na celnici v Brně. Pokud jde o náklad, šlo o bednu, jejíž rozměry uvedla s tím, že byla obalena igelitem.

Ve správním spise je rovněž založen protokol o podaném vysvětlení ze dne 14. 7. 2004, ve kterém Jaroslav Žák uvedl, že počátkem roku 2004 objednal pro potřebu své firmy u firmy WORLDWIDE TRADING PARTNERS, WORLD WIDE SERVIS COMPANY zařízení k recyklaci odpadu vzniklého při výrobě čipů, cena byla 375.000,-USD a uvedená částka byla zaplacena dne 2. 4. 2004. Ostatní zboží umístěné v kontejneru nemělo se zásilkou nic společného. Clo a DPH měl zaplatit jeho otec. Učinil popis předmětného zboží s tím, že mělo být součástí výrobní linky.

Správní spis obsahuje žádost žalobce ze dne 10. 9. 2004 o zajištění vývozních dokladů z USA, na základě kterých bylo dovezeno zboží do Evropy a dále do ČR, protože má vzhledem k okolnostem podezření, že nemusely souhlasit hodnoty zboží na vývozních fakturách.

Ve správním spise je založena fotodokumentace, ze které lze zjistit, že v prostoru nákladního automobilu je umístěn osobní automobil a rovněž za ním předmět zabalený do plastové folie, který nelze na základě fotografie blíže ztotožnit.

Rozhodnutím celního úřadu Benešov ze dne 28. 4. 2006 bylo zahájeno daňové řízení ve věci vyměření cla a DPH z předmětného obchodního případu. Ze zprávy ze dne 2. 10. 2006 vyplývá, že byly Policií ČR zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu na základě oznámení pojišťovny UNIQUA a ze spáchání skutku je podezřelý Jaroslav Žák. Usnesením ze dne 22. 12. 2005 byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu krádeže spočívající v odcizení nákladního automobilu, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání ve smyslu ustanovení § 160 trestního řádu.

Platebním výměrem ze dne 6. 10. 2006 č.j. 2465/05-1766-021/PV bylo žalobci podle čl. 220 odst. 1 celního kodexu vyměřeno clo ve výši 169.563,-Kč a DPH v částce 1.927.324,50,-Kč. V platebním výměru bylo zdůrazněno, že celní dluh vzniká při dovozu zboží odnětím zboží celnímu dohledu. Dlužníkem je osoba, která má plnit povinnost vyplývající z použití celního režimu, do kterého bylo zboží propuštěno – žalobce. Podle čl. 199 nařízení komise č. 2454/93, kterým se provádí celní kodex se má zato, že podáním celního prohlášení podepsaného deklarantem nebo jeho zástupcem celnímu úřadu vzniká v souladu s platnými předpisy odpovědnost za správnost údajů uvedených v celním prohlášení, pravost přiložených dokladů a dodržení všech povinností v souvislosti s propuštěním dotyčného zboží do daného celního režimu. Protože nebyla nalezena osoba, která odňala zboží celnímu dohledu, byla povinnost zaplatit clo a daň uložena žalobci.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 6. 11. 2006 odvolání, obsah podaného odvolání koresponduje posléze podané žalobě. Žalobce zdůraznil, že dosud nebylo řádně identifikováno zboží, které údajně mělo být do ČR dovezeno a k dispozici jsou pouze 2 fotografie a nákres obalu pořízený panem Žákem, které se podstatně liší. Označený příjemce nebyl policejnímu orgánu schopen objasnit, kdo je výrobcem tohoto stroje a nedoložil doklady ke zboží a není rovněž zřejmé, zda prodávajícímu uhradil kupní cenu za dané zboží. Poukázal rovněž na rozdílné označení dováženého zboží. Správnímu orgánu I. stupně žalobce především vytýkal, že k těmto informacím a skutečnostem nepřihlížel.

Správní spis obsahuje přípis – výsledek dožádání ze dne 17. 4. 2006, kde dožádané orgány v USA sdělují, že byla prohledána databáze podnikatelských subjektů a nebyl nalezen žádný subjekt podnikající pod jménem uvedeným na faktuře a rovněž nebyl zjištěn žádný podnikatelský subjekt na uvedené adrese, která dle provedeného šetření vypadá jako rodinný dům.

Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 20. 2. 2007 č.j. 26649/06-1701-21 bylo prvostupňové rozhodnutí změněno, když nebyla učiněna změna pokud jde o částku cla a DPH, které bylo vyměřeno, ale pokud jde o odkaz na právní ustanovení ve výroku rozhodnutí. Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí koresponduje vyjádření žalovaného k podané žalobě. Žalovaný zdůraznil, že žalobce jako tzv. hlavní povinný se nemůže zprostit objektivní odpovědnosti vyplývající z jeho podnikatelské činnosti i když přepravu zboží svěřil jinému podnikatelskému subjektu. Pokud dopravce nesplnil povinnosti stanovené smlouvou, je na rozhodnutí žalobce, zda po něm bude požadovat náhradu soudní cestou. Žalovaný zdůraznil, že celní dluh objektivně vznikl. Pokud bylo následně namítáno, že zboží vůbec do ČR nebylo dovezeno, žalovaný zdůraznil, že to byl žalobce, kdo navrhl propuštění zboží do režimu tranzitu a vznikla mu tak odpovědnost za správnost údajů uvedených v celním prohlášení, za pravost všech přiložených dokladů a za dodržení všech povinností v souvislosti s propuštěním dotyčného zboží do daného celního režimu.

Městský soud v Praze rozhodl o podané žalobě rozsudkem ze dne 16.4.2009, č.j. 11 Ca 89/2007 – 94 , jímž žalobu zamítl. Uvedený rozsudek městského soudu byl k podané kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27.5.2010, č.j. 5 Afs 83/2009 - 123 a věc byla Městskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení se závěrem, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné a městský soud je měl zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze na základě výše uvedeného znovu přezkoumal podle ustanovení § 75 zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů, napadené rozhodnutí. Při rozhodování byl Městský soud v Praze vázán právním názorem, jenž byl vyjádřen ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu (ustanovení § 110 odst.3 s.ř.s.)., přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s.ř.s).

Při novém posouzení věci soud vycházel z toho, že není ani Nejvyšším správním soudem zpochybňována skutečnost, že žalobce je odpovědný za vznik celního dluhu dle čl. 203 celního kodexu. Je nepochybně odpovědný rovněž za správnost údajů, které v celním prohlášení uvedl.

Je nutno připomenout, že žalobce již v průběhu řízení před správními orgány, jakož i v žalobě argumentoval zejména tím, že pokud neexistuje dodavatel zboží, nelze považovat fakturu, která jím byla „vystavena“ za doklad, na základě kterého by bylo lze vyměřit celní dluh.

V projednávané věci celní orgán vyměřoval celní dluh, bylo proto zahájeno řízení dle zákona č. 2337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a v intencích tohoto zákona také bylo postupováno.

Žalobci lze dle názoru Nejvyššího správního soudu přisvědčit v tom, že řízení o propuštění zboží do příslušného celního režimu a řízení vyměřovací jsou zcela odlišná řízení, nelze mu však již dát zcela za pravdu v tom, že pro vyměřovací řízení neposkytl údaj o ceně, byť tento neuvedl na celním prohlášení, nicméně byl uveden na faktuře, která byla společně s celním prohlášením přiložena a v prohlášení na ni bylo odkázáno. Pro posouzení věci je zásadní, že stěžovatel zcela dobrovolně předložil celní prohlášení, v němž (a dokladu k němu přiloženém) deklaroval dovoz určitého zboží určité hodnoty, nemůže proto nyní bez dalšího jen z potvrzené „neexistence dodavatele“ následně dovozovat, že žádné zboží do České republiky nebylo dovezeno. Skutečnost, že v nákladním prostoru kamionu se určité zboží nacházelo, byla prokázána jak fotodokumentací, tak i v rámci následného šetření policejními orgány. Samotná skutečnost, že deklarovaný dodavatel neexistuje, ještě neznamená, že určité zboží nemohl dodat jiný subjekt, tomuto jinému subjektu mohlo být rovněž zaplaceno.Takové skutečnosti však v řízení nebyly tvrzeny ani v jeho průběhu nevyplynuly. Je přitom třeba zdůraznit, že důkazní břemeno stran nyní tvrzené neexistence zboží, které stěžovatel sám deklaroval, tíží stěžovatele. Lze proto uzavřít, že žalobce byl tím, komu vznikl celní dluh, neboť deklaroval zboží, které bylo „fyzicky“ dopraveno do České republiky a následně bylo (v důsledku odcizení) odňato celnímu dohledu. V tomto směru se Nejvyšší správní soud se závěrem žalovaného i městského soudu ztotožnil.

Podle ust. čl. 217 celního kodexu celní orgány vypočtou výši cla vyplývající z celního dluhu, jakmile mají potřebné údaje. Nejvyšší správní soud ale zcela nesouhlasil se závěrem městského soudu, že této povinnosti celní orgány dostály, když údaje pro vyměření cla poskytl sám žalobce v rámci svého dispozičního oprávnění.

Podle čl. 29 odst. 1 celního kodexu je celní hodnotou dováženého zboží hodnota transakce, to je cena, která byla nebo měla být skutečně zaplacena Podle odst. 3 písm. a) cit. předpisu cenou, která byla nebo má být za zboží skutečně zaplacena se rozumí celková platba, která byla nebo má být uskutečněna mezi prodávajícím a kupujícím ve prospěch prodávajícího za dovážené zboží. Pokud nemůže být celní hodnota určena podle čl. 29 celního kodexu, stanoví další metody stanovení celní hodnoty celní kodex dále v čl. 30 a 31 (k tomu viz. rovněž čl. 147 Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí celní kodex, dále čl. 150 až 156).

Správní orgány v projednávané věci přistoupily k vyměření cla a daně z hodnoty uvedené ve faktuře předložené spolu s celním prohlášením, aniž by se dostatečně vypořádaly se všemi skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo. Celní orgány v rámci mezinárodní spolupráce sice zjišťovaly a zjistily skutečnosti, které deklarované údaje zpochybnily, nicméně rozhodly dříve, než měly soustředěny informace v takovém rozsahu, aby je mohly ve všech souvislostech zhodnotit a seznámit s nimi stěžovatele. Tím spíše byl dán důvod pro další dokazování stran skutečné celní hodnoty, resp. samotné existence zboží, vyskytly-li se v průběhu řízení nesrovnalosti stran samotné identifikace zboží, jeho váhy a konečně i jeho ceny uvedené na celním prohlášení a dále tvrzené kupujícím (375 000 USD) a ceny uvedené ve zprávě dožádaných orgánů USA při nakládání zboží (3 500 USD). Je pravdou, že podstatný rozdíl v cenách vyplynul až ze zprávy, která byla zaslána až po vydání rozhodnutí žalovaného, nicméně nutno připustit, že bylo pouze na úvaze žalovaného, zda rozhodne na základě zjištění, která měl v době rozhodování k dispozici nebo vyčká na další relevantní informace dožádaných orgánů. Proč žalovaný požadoval další informace pro věc rozhodné až v lednu 2008, tedy rok po vydání rozhodnutí, není přitom zřejmé. Předkládá-li tyto informace, k podpoře jím zjištěného stavu věci, soudu až v rámci žaloby, aniž by s nimi mohl být seznámen stěžovatel, nemůže ospravedlnit vady předchozího řízení.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že důkazní břemeno nepochybně svědčí žalobci, je tedy pouze na něm, jakým způsobem skutečnosti, které tvrdí (neexistenci zboží, popř. existenci jiného zboží a jiné hodnoty zboží), prokáže. Není povinností celních orgánů zjišťovat skutečnosti a vyhledávat důkazy prokazující neexistenci skutečností tvrzených deklarantem. Navrhne-li však deklarant provedení důkazů, je povinností celních orgánů je provést. Stejně tak, vyjdou-li však najevo skutečnosti důvodně zpochybňující určitou transakci, je povinností celních orgánů se s nimi řádně vypořádat. Nebude-li tedy v dalším řízení nepochybně prokázáno, že nebylo dovezeno deklarované nebo jiné zboží, a nebude-li prokázáno jaké bylo skutečně dovezeno zboží a v jaké hodnotě, je třeba vycházet z údajů, které žalobce deklaroval. Povinnost prokázat tyto skutečnosti přitom stíhá žalobce. Na druhou stranu však nutno konstatovat, že se skutečnostmi, které byly v řízení zjištěny, resp. měly být zjištěny a které jsou pro rozhodnutí stěžejní, musí být žalobce seznámen tak, aby mohl popř. navrhnout důkazní prostředky vyvracející skutečnosti celními orgány zjištěné, resp. potvrzující jeho tvrzení. Tak tomu v případě informací, z nichž vyplynuly výše uvedené nesrovnalosti, nebylo. Rozhodnutí žalovaného je proto dle Nejvyššího správního soudu z důvodů výše uvedených nepřezkoumatelné.

Protože Městský soud v Praze shledal vázán názorem Nejvyššího správního soudu žalobu důvodnou, postupoval podle ustanovení § 76 odst. 1 písm.a) s.ř.s. a žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost aniž nařizoval ve věci jednání a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze, i výše uvedeným zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu, v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Na žalovaném správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval odvoláním žalobce proti vydanému rozhodnutí a vypořádal se všemi skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo, příp. doplnil dokazování tak, jak bylo vyjádřeno v odůvodnění tohoto rozsudku i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.5.2010 a své závěry znovu zohlednil při novém posouzení odvolacích námitek žalobce.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 a § 110 odst. 2 s.ř.s. a úspěšnému žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení včetně nákladů v řízení o kasační stížnosti proti neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacené soudní poplatky z podané žaloby v částce 2.000,-Kč a z podané kasační stížnosti ve výši 3.000,-Kč. Dále soud přiznal žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, tvořených odměnou jeho zástupce Mgr.Petra Pešaty, advokáta, v řízení před městským soudem a před Nejvyšším správním soudem. Městský soud v Praze přiznal žalobci odměnu za zastupování za celkem čtyři úkony právní pomoci podle ustanovení § 7, § 9 odstavce 3 písm.f/ a § 11 odstavce 1 písm.a/,d/ vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (převzetí zastoupení, podání žaloby, účast u jednání a podání kasační stížnosti) po 2.100,-Kč a třikrát režijní paušál po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst.3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je advokát, který v řízení osvědčením doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající 20% DPH ve výši 1.920,- Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 16.520,- Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal žalobci proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Podle ustanovení § 104 odstavec 3 písmeno a/ s.ř.s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V Praze dne 24.1.2011

JUDr. Hana Veberová

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru