Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Af 24/2015 - 46Rozsudek MSPH ze dne 07.03.2017

Prejudikatura

9 As 127/2015 - 68

6 As 285/2014 - 32

5 Afs 26/2011 - 81

10 As 62/2015 - 170

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 113/2017

přidejte vlastní popisek

11Af 24/2015 - 46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce KIMEX CASINO, a. s., IČ 25360892, se sídlem v Paskově, Mitrovická 37, zastoupeného Mgr. Lukášem Rothanzlem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalovanému Ministerstvu financí České republiky se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 28. 1. 2015, č. j. MF-41527/2014/34/2901-RK

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Stručný obsah žaloby

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra financí ze dne 28. 1. 2015, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení povolení k provozování technických zařízení, uvedených v oznámení o zahájení řízení, provozovaných na místech, kde je provoz loterií a jiných podobných her prostřednictvím technických zařízení zakázán, to vše s odkazem na ustanovení § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“). Konkrétně se jednalo o povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry na adresách Moravská Ostrava, Janáčkova 976/9, Ostrava, P. Křičky 3184 a Moravská Ostrava, Českobratrská 2.

Žalobce v podané žalobě namítl, že jej žalovaný zkrátil na právech především tím, že nesprávně posoudil právní otázku spočívající v pravomoci ministerstva financí rušit vydaná rozhodnutí podle § 43 zákona o loteriích. Podle názoru žalobce ministerstvo financí svůj postup v dané věci opřelo o předpoklad, že dodatečně vyšla najevo okolnost, pro kterou není možné provozování loterie povolit. Podle názoru žalobce však smysl § 43 odst. 1 zákona o loteriích míří na situaci, kdy již v době povolování existuje určitá okolnost vylučující povolení, povolující orgán se o ní ovšem nedozví při rozhodování o vydání povolení, ale až posléze. O takovou situaci v nynější věci nejde, neboť obecně závazná vyhláška Statutárního města Ostravy byla vydána až po vydání povolení, nejedná se proto o žádnou novotu. Soudy ani správní orgány nemohou aplikovat překvapivý a nový právní názor zpětně, k čemuž v dané věci došlo.

Druhým úzce souvisejícím důvodem nemožnosti aplikace § 43 odst. 1 zákona o loteriích je ten, že v daném případě nedošlo k žádné změně okolností, o níž hovoří předmětné ustanovení. Okolností v právním jazyce lze rozumět otázku skutkového stavu, nicméně v nastalém případě k žádné změně okolností v tomto smyslu nedošlo. Skutkový stav se neproměnil, natož tak, aby odůvodňoval zrušení povolení. Jediné, k čemuž v daném případě došlo, je změna právní. Vydání obecně závazné vyhlášky zcela určitě nepředstavuje změnu okolnosti, nýbrž změnu v obsahu podzákonného právního předpisu. Z uvedeného důvodu nelze s ohledem na stabilitu a neměnnost okolností vztahujících se k věci uvažovat o legálním postupu podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích.

Žalobce dále namítl, že ministerstvo financí při interpretaci § 43 odst. 1 zákona o loteriích pochybilo, když ho neaplikovalo systematicky a v návaznosti na ostatní ustanovení zákona o loteriích včetně jeho novel. Podle názoru žalobce z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá zákonodárcův záměr ponechat v platnosti ta povolení, která byla vydána přede dnem 1. 1. 2012 až do doby, která je v nich stanovena. Tím zákonodárce respektoval požadavek právní jistoty a zásadu zákazu retroaktivity a ochrany nabytých práv, který následně bylo povinností respektovat i orgánem veřejné moci, které právo aplikují. V projednávaném případě tedy neexistuje zákonná opora pro zrušení předmětných povolovacích rozhodnutí, když zákonodárcův záměr ponechat toto rozhodnutí v platnosti ve lhůtě stanovené v těchto povoleních (v daném konkrétním případě až do roku 2018) je zcela zřetelný. Z toho vyplývá, že ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích má ministerstvo financí v daném případě aplikovat tak, že ho de facto neaplikuje, neboť ustanovení článku 2 bodu 1 zákona č. 300/2011 Sb., jímž byl novelizován zákon o loteriích, ve kterém zákonodárce jasně projevil svůj záměr ponechat předmětná rozhodnutí v platnosti, je ve vztahu k ustanovení § 43 odst. 1 zákona ve skutečnosti ustanovením speciálním.

Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl nesprávné posouzení časových dopadů nálezů Ústavního soudu v oblasti povolování a následného rušení oprávnění k provozování loterií a jiných podobných her. V tomto bodě žaloby žalobce namítl, že ministerstvo ignorovalo povahu uvedených nálezů, na něž ve svých rozhodnutích odkazuje. Ve všech případech šlo o zrušení právního předpisu (tj. obecně závazné vyhlášky konkrétního města či obce a části zákona o loteriích), nikoli o přezkum individuálního správního aktu, tedy aplikaci práva na konkrétní věc. Pokud tedy Ústavní soud v těchto nálezech zmiňoval legitimní očekávání, šlo o legitimní očekávání, že obec vydá či nevydá určitou vyhlášku. Úvahy o případné škodě a její eventuální náhradě se vztahovaly ke škodě, způsobeném legislativním aktem. Závěry Ústavního soudu jsou tak obecné, na nyní souzenou věc je aplikovat nejde, respektive musejí být aplikovány jako kterýkoliv právní názor. Ústavní soud v dané věci, ani v žádné jiné, prozatím neřešil proporcionalitu mezi právem obce na samosprávu a legitimním očekáváním podnikatelů v oblasti loterií a sázkových her. Žalobce nikdy netvrdil, že by jeho právní sféra nemohla být dotčena zrušením nebo změnou právních předpisů, ale dovolává se toliko důvěry v pravomocné právní rozhodnutí a legitimní očekávání tímto rozhodnutím založená.

Ve třetím bodě podané žaloby žalobce namítl nesprávné právní posouzení otázky zásahu správního orgánu do jeho legitimního očekávání. V tomto bodě odkázal na text nálezu Ústavního soudu zn. Pl. ÚS 6/13, podle něhož bude na ministerstvu financí, aby v konkrétních případech posoudilo, zda existence obecně závazné vyhlášky, ať již byla přijata před vydáním rozhodnutí o povolení, nebo po něm, je důvodem pro zrušení povolení, a to především s ohledem na další ústavně vymezené principy. Ministerstvo financí mělo tedy posoudit relevanci obecně závazné vyhlášky, nikoliv mechanicky z důvodu samotné existence takové vyhlášky zrušit vydaná správní rozhodnutí. Žalobce nezpochybňuje možnost obcí regulovat loterie v kontextu nálezů Ústavního soudu, tato regulace však má směřovat pro futuro a za stávající situace to znamená, že po vypršení platnosti dosavadních vydaných povoleních nemohou být s ohledem na existující obecně závaznou vyhlášku tato povolení prodloužena, ani nemohou být vydána povolení nová. Dopad na stávající povolení však nemůže mít ani změna obecně závazné vyhlášky, ani změna v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Obě tyto skutečnosti ostatně představují změnu právní a nikoliv skutkovou, přičemž citované ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích hovoří o okolnostech, tedy o otázkách nikoliv právních, nýbrž skutkových. Žalobce proto i nadále trvá na tom, že k žádné změně skutkového stavu na straně žalobce nedošlo.

Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právem Evropské unie, neboť neproběhla dostatečná notifikace zákona č. 300/2011 Sb., když tento zákon byl schválen postupem, který je v rozporu se Směrnicí č. 98/34/ES, neboť byl schválen ještě v době, kdy mělo trvat tzv. pozastavení prací. Důsledkem tohoto postupu je vertikální neaplikovatelnost takového právního předpisu a všech dalších předpisů na něj navazujících. Rovněž z tohoto důvodu ministerstvo financí nemělo povolení k provozování loterií zrušit. Rozhodnutí správního orgánu je nejen nesprávné, ale i nepřezkoumatelné.

Také v bodě č. 5 podané žaloby žalobce namítl rozpor s právem Evropské unie, když podle jeho názoru citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech týkajících se práva obcí na samosprávu při regulaci loterií a jiných sázkových her na svém území byla překvapivá, a jejich zpětná aplikace by byla porušením práva Evropské unie. Rovněž tak přijetí obecně závazné vyhlášky není skutečností, která by byla známa předem a byla tak předvídatelná, proto ji ministerstvo nemůže aplikovat na již existující právní vztahy.

V bodě č. 6 podané žaloby se žalobce věnoval nezákonnosti vlastní obecně závazné vyhlášky statutárního města Ostravy, když shledal její rozpor s ústavním principem zákazu diskriminace, neboť reguluje provoz loterií na svém území diskriminačním a tudíž nepřípustným způsobem. Žalobce poukázal na to, že ani z místních poměrů, ani z povahy věci nevyplývá, proč se ostravské zastupitelstvo rozhodlo zakázat provoz loterií právě na konkrétních místech, takže obecně závaznou vyhláškou vymezený zákaz nesleduje žádný konkrétní ani legitimní cíl. Proto je obecně závazná vyhláška města Ostravy v rozporu s citovaným požadavkem Ústavního soudu a ústavním principem zákazu diskriminace, tedy je nezákonná.

Podle názoru žalobce je rozpor obecně závazné vyhlášky města Ostrava se zákonem patrný i z hlediska pravidel hospodářské soutěže, neboť si nelze představit, že pro omezení provozu loterií na vyhláškou uvedených konkrétních místech existuje objektivní důvod, a tedy legitimní cíl. Pokud se ostravský normotvůrce rozhodl umožnit provoz loterií pouze na některých místech, měl stanovit dostatečně určitá a nediskriminační pravidla, která mohla být adresátům regulace předem známa. Ostravský normotvůrce tak neučinil a ústavnímu principu zákazu diskriminace nedostál. Míra omezení soutěže je tedy v dané situaci vyšší, než je nezbytně nutné, a je zřejmé, že cílem ostravského normotvůrce bylo zakázat provoz loterií konkrétním provozovatelům. V posuzované věci však byly naplněny podmínky § 19a zákona na ochranu hospodářské soutěže, když město zvýhodnilo provozovatele ostatní, čímž narušilo podmínky hospodářské soutěže. Z tohoto důvodu žalobce apelovat na Městský soud v Praze, aby v duchu článku 95 Ústavy posoudil soulad obecně závazné vyhlášky se zákonem a vyhlášku města Ostravy v daném případě neaplikoval.

Závěrem podané žaloby žalobce poukázal na likvidační charakter postupu ministerstva financí, neboť má za to, že soustředí významnou část své podnikatelské činnosti právě na území statutárního města Ostrava, kde provozuje loterijní a jiná obdobná zařízení. Pokud dojde ke zrušení povolení k provozu těchto zařízení, přijde žalobce o zcela zásadní zdroj příjmů, což může mít vliv na jeho samotnou existenci. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že sankce likvidačního charakteru jsou v právním státě nepřípustné. I přesto, že předmětné řízení ministerstva financí ve věci povolení k provozování loterií není řízením o ukládání sankce, lze na základě materiálního pojetí institutu sankce pravidla plynoucí z obecného zákazu ukládání likvidačních sankcí přiměřené uplatnit i v případě ostatních správních řízení, ve kterých je z moci úřední ukládána subjektům povinnost. Postup žalovaného je tak zcela zřejmě namířen proti podnikatelské činnosti žalobce, je likvidačního charakteru a jako takový může zasáhnout do ústavně zaručených práv žalobce na podnikání a na vlastnictví ve smyslu článků 26 a 11 Listiny základních práv a svobod.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že ministerstvo financi přistoupilo ke zrušení povolení k provozování loterie a jiné podobné hry z důvodu nastalé a dodatečně najevo vyšlé okolnosti ve smyslu § 43 odst. 1 loterního zákona, pro kterou by nebylo možno loterii a jinou podobnou hru povolit, tedy z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Ostravy č. 11/2011, kterou se reguluje provozování výherních hracích přístrojů, interaktivních videoloterních terminálů a lokálních loterních systémů na území statutárního města Ostravy.

Pokud žalobce namítal nesprávnou aplikaci § 43 odst. 1 loterního zákona, má žalovaný za to, že prostřednictvím nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, byl zrušen bod 4 článku 2 zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon o loteriích, na jehož základě se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná podle § 2 a podle § 50 odst. 3 loterního zákona, ve znění účinném před 1. 1. 2012. Právě tato skutečnost je ministerstvem financí považována za okolnost podle § 43 odst. 1 loterního zákona, což také bylo v oznámení o zahájení řízení náležitě uvedeno. Tím se ústavně garantované právo obcí na samosprávu a pravomoc obce regulovat umisťování interaktivních videoloterních terminálů na svém území vztahují na všechna povolení včetně těch, které byly vydány podle loterního zákona ve znění účinném před 1. 1. 2012.

Ministerstvo v oznámení o zahájení správního řízení rovněž uvedlo, že důvodem zahájeného řízení podle § 43 odst. 1 loterního zákona je skutečnost, že technická zařízení, povolená na základě uvedených rozhodnutí, jsou provozována v rozporu s uvedenou obecně závaznou vyhláškou.

Podle názoru žalovaného samotné zrušení bodu 4 přechodného ustanovení novely loterního zákona nezakládá výklad zastávaný žalobcem, že dobu povolení již nelze změnit. Tato změna je přípustná, například na základě žádosti adresáta povolení, nebo právě při aplikaci § 43 loterního zákona. Nadto žalovaný musel připomenout, že již v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, Ústavní soud judikoval, že v případě, že by ministerstvo financí nerušilo povolení k provozování loterií a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí, dopustilo by se samo zásahu do ústavního práva obcí na území samosprávy. Z tohoto důvodu bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu s pravidlem rozhodování podle platného právního stavu.

K argumentaci žalobce o nesprávném právním posouzení včasných dopadů nálezů Ústavního soudu a otázky zásahu správního orgánu do legitimních očekávání žalovaný argumentaci zopakoval s tím, že Ústavní soud zcela otevřeně vyhodnotil, že principy ústavního práva obce na územní samosprávu nelze považovat za legitimní ve smyslu aprobace zásahu do práva obcí na samosprávu. U provozovatelů videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude, přinejmenším po určitou dobu, regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obce. Provozovatelé si mohli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, takže ministerstvo financí aplikovalo k předmětné věci princip proporcionality ve vztahu práva obcí na samosprávu na straně jedné a práva podnikat na straně druhé. Právo podnikat je oslabeno právě ustanovením § 43 odst. 1 loterního zákona.

K argumentaci žalobce ohledně zásahu do jeho práva podnikat je podle žalovaného třeba uvést, že základní práva podle článku 26 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod mají charakter liberálních svobod. Podle znění článku 41 odstavec 1 Listiny se veškerých práv uvedených v článku 26 lze domáhat jen v mezích zákona, které je provádějí. Toto ustanovení tak podle názoru žalovaného vylučuje možnost namítat, že zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených hospodářských či sociálních práv je protiústavní, pokud se opírá o zákon.

K námitce žalobce o porušení notifikačního procesu ministerstvo uvedlo, že vládou schválený návrh představoval novelu loterního zákona v jediném bodě, a to v rozšíření regulační pravomoci obcí v oblasti loterií a jiných podobných her, tedy změnu ustanovení § 50 odst. 4. K tomu neměla Evropská komise ani jiný členský stát žádné připomínky, čímž byl notifikační proces uzavřen. Žalobci lze přisvědčit v tom, že následně došlo ke změně předloženého návrhu, kdy v rámci pozměňovacích návrhů došlo k jeho výraznému rozšíření, avšak ve vztahu k regulačnímu oprávnění obcí, zejména ve vztahu k technickým herním zařízením, k žádnému rozšíření nedošlo. V této fázi bylo přistoupeno k tzv. renotifikaci, v jejímž rámci došlo k uplatnění připomínek, nikoliv však ve vztahu k ustanovení § 50 odst. 4 loterního zákona. Nadto je ministerstvo povinno postupovat v rámci správního řízení podle platných a účinných právních předpisů, přičemž zákon č. 300/2011 Sb. je bezesporu součástí právního řádu a ministerstvo tak postupovalo zákonným způsobem. Ministerstvo se v rámci správního řízení musí řídit platnými a účinnými právními předpisy, včetně naplnění základních zásad činnosti správních orgánů, tedy rozhodování podle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry byla dána ještě před nabytím účinnosti zákona č. 300/2011 Sb., a argumentace žalobce je v této souvislosti neúčelná. Ministerstvu navíc nepřísluší rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu podle Směrnice. Pravomoc obcí je rozhodovat o tom, zda a kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, což je dle ustálené judikatury Ústavního soudu otázka místního pořádku a jako taková spadá do samostatné působnosti obcí, přičemž regulace těchto záležitostí je obcím ústavně garantována (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, www.nalus.cz.).

K argumentaci žalobce, týkající se nezákonnosti a diskriminační povahy obecně závazné vyhlášky města Ostrava, žalovaný konstatoval, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami spadá do působnosti ministerstva vnitra. Ministerstvo financí není oprávněno přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek a je povinno v rámci právního stavu aplikovat platnou a účinnou obecně závaznou vyhlášku, která nebyla shledána nezákonnou. Z tohoto důvodu jsou žalobcem vznesené argumenty pro toto řízení irelevantní. Ministerstvu není z úřední činnosti známo, že by obecně závazná vyhláška města Ostravy byla shledána ministerstvem vnitra za nezákonnou a město prostřednictvím této vyhlášky vyjádřilo jednohlasně svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her.

K upozornění žalobce na stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) ze dne 1. 9. 2014 ministerstvo uvedlo, že tento správní orgán pouze uvedl, že postup obce musí vycházet z objektivního odůvodnění, ze kterého vyplyne, že omezení soutěže je nezbytné pro dosažení legitimního cíle, který je obec oprávněna sledovat, a že míra omezení soutěže není vyšší, než je pro dosažení legitimního cíle nezbytné. Uvedené stanovisko nemá podle názoru žalovaného charakter rozhodnutí ve smyslu § 19 a odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže, takže nijak nekonstatuje rozpor předmětné obecně závazné vyhlášky města Ostravy se soutěžním právem. Je třeba zmínit i to, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami a jeho rámci posouzení obecně závazných vyhlášek z hlediska jiných právních předpisů nevykonává žalovaný, ale ministerstvo vnitra, které je oprávněno podat návrh k ústavnímu soudu na zrušení takové vyhlášky.

Závěrem podaného vyjádření žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Průběh řízení před správním orgánem

Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Ministerstvo financí zahájilo z moci úřední na základě ustanovení § 43 odst. 1 zákona č. 202/1992 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, správní řízení ve věci zrušení rozhodnutí, uvedených ve výrocích v Oznámení o zahájení řízení ze dne 23. 5. 2013, č. j. MF61312/2013-34.

Statutární město Ostrava v tomto správním řízení dne 20. 6. 2013 sdělilo, že technická zařízení povolená rozhodnutími specifikovanými v Oznámení o zahájení řízení ze dne 23. 5. 2013 jsou provozována na místech, kde je provozování loterií a jiných podobných her zakázáno podle článku I Obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, kterou se reguluje provozování výherních hracích přístrojů, interaktivních videoloterních terminálů a lokálních loterních systémů na území Statutárního města Ostravy. Vyhláška je účinná ode dne 1. 1. 2012 a dotčené městské obvody Moravská Ostrava a Přívoz žádají, aby bylo postupováno v souladu s citovanou vyhláškou.

Žalobce podal k předmětu zahájeného správního řízení dne 31. 7. 2013 obsáhlé písemné vyjádření, které je v podstatných rysech shodné s námitkami uplatněnými následně v podaném rozkladu a v nyní posuzované žalobě.

Rozhodnutím ministerstva financí ze dne 23. 4. 2014, č. j. MF-61312/2013/34-3, byla zrušena dotčená rozhodnutí, jimiž bylo žalobci povoleno provozovat na konkrétních adresách loterie a jiné podobné hry.

Proti uvedenému rozhodnutí ministerstva podal žalobce řádně a včas dne 13. 5. 2014 rozklad, jímž argumentoval zcela shodně jako v podané žalobě.

O podaném rozkladu rozhodl ministr financí žalobou napadeným rozhodnutím o rozkladu ze dne 28. 1. 2015, č. j. MF41527/2014/34-2901-RK, kterým rozklad jako nedůvodný zamítl a rozhodnutí o zrušení povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry potvrdil v celém rozsahu.

Průběh řízení před městským soudem

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 7. 3. 2017 zástupce žalobce odkázal na obsah písemného vyhotovení podané žaloby a poukázal na správní praxi Ministerstva financí, podle které přistupuje automaticky k rušení vydaných povolení, pokud se adresy, pro které byla povolení vydána, kryjí s adresami vydaných obecně závazných vyhlášek obcí, jimiž je provozování loterií a jiných her zakazováno. Podle názoru žalobce mechanický přístup žalovaného neodpovídá judikatuře Ústavního soudu, neboť správní orgán musí provést test proporcionality a posoudit zcela konkrétní okolnosti každého případu a každé obecně závazné vyhlášky zvláště, aby neporušil principu zákazu diskriminace. V dané věci Statutární město Ostrava v řízení před správním orgánem zákaz provozování loterií na svém území nijak neobhájilo, stejně jako nediskriminační charakter svého postupu.

Zástupkyně žalovaného u jednání soudu navrhla zamítnutí žaloby s odkazem na argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí a v písemném vyjádření k žalobě. Nad rámec toho poukázala na to, že Statutární město Ostrava vydalo s účinností od 1. 1. 2017 novou obecně závaznou vyhlášku č. 8/2015, která předmět tohoto soudního řízení, tj. místní úpravu provozování loterií a jiných podobných her, reguluje zcela totožně a předmětné výše uvedené adresy rovněž nevede jako „povolené“.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním orgánem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Věc soud posoudil takto:

Vypořádání jednotlivých žalobních námitek

Při úvaze o důvodnosti stěžejní žalobní námitky, týkající se vlastní možnosti správního úřadu zrušit již udělená povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry, vycházel Městský soud v Praze z následující právní úpravy:

Podle ustanovení § 4 odstavec 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, mohou být loterie a jiné podobné hry provozovány pouze na základě povolení vydaného příslušným orgánem. Provozuje-li loterie a jiné podobné hry stát, jedná jeho jménem ministerstvo nebo jím pověřená státní organizace. Povolení se vydá, jestliže provozování loterií a jiných podobných her je v souladu s jinými právními předpisy, nenarušuje veřejný pořádek a je zaručeno jejich řádné provozování včetně řádného technického vybavení.

Podle ustanovení § 43 odstavec 1 zákona o loteriích orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné.

Předmět právní regulace

Soud považuje za vhodné předeslat, že otázkou možnosti ministerstva financí rozhodnutím ve správním řízení zrušit již udělená a dosud platná povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry, se již podrobně zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, kde Ústavní soud dospěl k následujícím, zcela jednoznačným, nesporným a nepochybným závěrům:

Otázkou regulace umístění tzv. interaktivních videoloterijních terminálů (rovněž též ILV či VLT) v obecně závazných vyhláškách obcí se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, uveřejněném pod č. N 110/61 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu a dále publikovaného i pod č. 202/2011 ve Sbírce zákonů). V něm dospěl k závěru, že obce jsou povolány k této regulaci na základě ustanovení § 10 písmeno d) obecního zřízení, respektive ustanovení § 50 odstavec 4 ve spojení s ustanovením § 2 písmeno e) loterijního zákona. V daném případě je tak možné odkázat na závěry, k nimž již Ústavní soud dospěl v předchozím nálezu, tedy že regulace videoloterijních terminálů do působností obcí nepochybně spadá.

Loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. Ostatně ne nadarmo jsou v obecném jazyce tyto hry označovány jako hazardní. Fenomén tzv. patologického hráčství se v dnešních společenských poměrech vyskytuje stále častěji. Herny, lákající k okamžitým a zdánlivě snadným výhrám, se staly typickým koloritem nejen předměstí českých měst, ale už i jejich center a center menších obcí, a se všemi navazujícími společensky škodlivými aktivitami představují ohrožení veřejného pořádku a pokojného soužití v obci. Záměr obcí tyto činnosti na svém území regulovat se tak z tohoto pohledu jeví jako cíl legitimní.

Ústavní soud proto uzavřel, že nelze připustit takový výklad právních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu ustanovení § 10 písmeno d) zákona o obcích či zda se bude opírat o generální klauzuli ustanovení § 10 písmeno a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako podstatné.

V nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Ústavní soud dospěl k závěru, že je to obec, která je zmocněna k regulaci míst, na nichž umístění tzv. inominátních loterií zakazuje, avšak rozhodování o jejich povolení je v pravomoci Ministerstva financí, které je povinno k obecní regulaci při svém rozhodování přihlížet. Tento model provozovatele přístrojů nezbavuje soudního přezkumu, neboť mají možnost soudní cestou brojit proti rozhodnutí Ministerstva financí. Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně.

Tento postup se nepochybně uplatní i v případě již vydaných povolení. Jak Ústavní soud uvedl ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, jakmile Ministerstvo financí zjistí kolizi vydaných povolení s obsahem obecně závazných vyhlášek, je povinno ze zákona zahájit řízení o přezkumu těchto povolení a postupovat v intencích ustanovení § 43 odstavec 1 loterijního zákona. Toto ustanovení totiž předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možno loterii či jinou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou i po vydání povolení. Pokud tak Ministerstvo financí nepostupuje, je to naopak ono, kdo zasahuje do ústavního práva na územní samosprávu obcí.

Žalobce namítal, že z dikce zákona je zcela zřejmé, že ustanovení § 43 odstavec 1 zákona o loteriích dopadá na případy, kdy nastanou nové okolnosti nebo dodatečně vyjdou okolnosti, které by bránily udělení povolení. Podle názoru žalobce je použití uvedeného ustanovení v daném případě vyloučeno, neboť v posuzované věci nenastala v době po udělení povolení nová skutečnost, a v případě vydání obecně závazné vyhlášky obce nejde ani o skutečnost, která by vyšla najevo dodatečně.

Uvedený názor městský soud nesdílí. Z obsahu citované judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že přijetí obecně závazné vyhlášky obcí je třeba z hlediska § 43 odstavce 1 zákona o loteriích považovat za novou skutečnost, která umožňuje ministerstvu zahájit řízení o zrušení povolení k provozování výherních hracích přístrojů a technických zařízení na místech, kde je provoz loteriích a jiných podobných her obecně závaznou vyhláškou obce zakázán. Soud proto neshledal důvodnou námitku žalobce, že jej žalovaný zkrátil na právech tím, že nesprávně posoudil právní otázku spočívající v pravomoci ministerstva financí rušit vydaná rozhodnutí podle § 43 zákona o loteriích, a že se jedná o změnu právního názoru. Důvodnou neshledal soud ani námitku, že se správní orgán v posuzovaném případě v rámci zahájeného řízení nedržel předmětu řízení. Žalobce svoji argumentaci opírá o názor, že nedošlo ke změně okolností, kterou je nutno rozumět změnu skutkového stavu. Tato argumentace není přiléhavá, neboť – jak již bylo výše opakovaně uvedeno - důvodem vydání rozhodnutí o zrušení vydaných povolení byla změna okolností, spočívající ve vydání obecně závazné vyhlášky obce regulující provozování loterií na svém území.

Podle názoru soudu se nejedná ani o změnu právního názoru vrcholných soudů, jak žalobce v podané žalobě rovněž namítl. Z obsahu podané žaloby není zřejmé, v čem konkrétně tato námitka spočívá – žalobce na straně 3 žaloby hovoří o „novém“ právním názoru Ústavního soudu. Z dalšího textu žaloby však není zřejmé, jaký byl právní názor předchozí a v jakých konkrétních právních okolnostech žalobce tuto změnu dovozuje. Ani žalobcův odkaz na odbornou literaturu týkající se tvrzeného obratu v nazírání Ústavního soudu na obecně závazné vyhlášky není natolik konkrétní, aby jej bylo možno náležitě přezkoumat. Jestliže již v roce 2010 Ústavní soud právo obcí na regulaci loterií prohlásil za součást práva obcí na samosprávu, neshledal Městský soud v Praze žádný důvod pro to, aby se od takto formulovaného názoru jakkoli odchýlil v nyní posuzované věci.

ministerstvo financí svůj postup v dané věci opřelo o předpoklad, že dodatečně vyšla najevo okolnost, pro kterou není možné provozování loterie povolit. Podle názoru žalobce však smysl § 43 odst. 1 zákona o loteriích míří na situaci, kdy již v době povolování existuje určitá okolnost vylučující povolení, povolující orgán se o ní ovšem nedozví při rozhodování o vydání povolení, ale až posléze. O takovou situaci v nynější věci nejde, neboť obecně závazná vyhláška Statutárního města Ostravy byla vydána až po vydání povolení, nejedná se proto o žádnou novotu. Soudy ani správní orgány nemohou aplikovat překvapivý a nový právní názor zpětně, k čemuž v dané věci došlo.

Porušení základních zásad činnosti správních orgánů

Pokud jde o žalobní námitky, v nichž žalobce poukazoval na porušení základní zásady činnosti správních orgánů, týkající se legitimního očekávání a principu dobré víry v platnost a účinnost již vydaných povolení, lze rovněž odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž Ústavní soud konstatoval, že právě s přihlédnutím ke znění ustanovení § 43 loterijního zákona nemohl být provozovatel sázkových her v dobré víře, protože zákon obsahoval úpravu, podle které zde vždy (a tedy i v době vydání povolení) byla otázka možné změny či odnětí povolení v případě, kdy dojde k okolnostem, které by znamenaly – stručně řečeno - že povolení vydáno být nemělo a nebo že je v rozporu s právními předpisy.

Se žalobní námitkou zásahu do principu ochrany legitimního očekávání se podrobně vypořádal Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku č. j. 9As 127/2015 – 68, proto městský soud pouze poznamenává, že pod bodem 41 citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že nemá prostor pro to, aby se od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05 k přechodnému ustanovení odchýlil, protože žalobce ve své podstatě požaduje, aby městský soud aplikoval konkrétní právní předpis, který byl Ústavním soudem zrušen, tedy aby znovu posuzoval, zda skutečně protiústavní byl či nebyl, přestože se Ústavní soud v nálezu výslovně zabýval i otázkou existence legitimního očekávání provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů.

Odkázat lze na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, podle něhož nelze u provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů – stejně jako každý jiný subjekt práva – si totiž mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (včetně obecně závazných vyhlášek). To ostatně plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu (například nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997, v němž Ústavní soud konstatoval, že „zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Za legitimní očekávání nelze považovat předpoklad provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů, že správní praxe ministerstva spojená s opomíjením práva obcí na samosprávu bude pokračovat.“

Smyslem soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí správního úřadu není polemika o souladnosti jednotlivých obecně závazných právních předpisů, ale především posouzení důvodnosti žalobních námitek. Na základě tohoto vymezení konstatuje městský soud, že se žalovaný správní úřad v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zcela podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil k rozhodujícím namítaným skutečnostem a soud jeho úvahy neshledal v rozporu se zásadami správního uvážení.

Jak vyplývá i z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6As 285/2014 – 32, dostupného na www.nssoud.cz, „ústavně garantované právo obcí v samostatné působnosti regulovat umístění a provoz výherních hracích přístrojů, včetně interaktivních videoloterijních terminálů na svém území, bylo opakovaně rozhodnutími Ústavního soudu nalézáno a potvrzováno. Nešlo o změnu právní úpravy na zákonné úrovni, ta zůstávala – odhlédneme-li od intermezza v podobě přechodných ustanovení novely č. 300/2011 Sb. – nezměněná, změnila se – v důsledku série nálezů Ústavního soudu a stanovisek veřejného ochránce práv – pouze výkladová praxe Ministerstva financí, a to tak, že byla uvedena v soulad s platnou právní úpravou. Ustanovení § 43 odstavec 1 loterního zákona je součástí tohoto právního předpisu od samého počátku, tudíž s možností zrušení již uděleného povolení před koncem jeho platnosti musel žalobce přinejmenším teoreticky počítat. Konečně nelze přehlížet, že ke zrušení předmětných povolení žalovaný přistoupil z impulsu nálezové judikatury Ústavního soudu, jenž je finálním a autoritativním interpretem ústavního pořádku, včetně zákazu retroaktivity práva, vyvěrajícího z pojmu právního státu podle článku 1 odstavec 1 Ústavy.“

Pokud pak jde o princip přiměřenosti a porovnání žalobcova práva na podnikání s veřejným zájmem, který hájil žalovaný při zrušení vydaných povolení, lze vyjít z vyjádření veřejného ochránce práv: „Účel loterního zákona spočívá v regulaci provozování hazardu, tedy ve vymezení podmínek, na nichž vůbec může být tato pro společnost riziková činnost realizována. Podmínky zakotvené ustanovením § 17 odst. 4, 6 a 11 loterního zákona slouží primárně k předcházení negativním jevům neodmyslitelně spojeným s tímto druhem tvrdého hazardu (výherní hrací přístroje), tedy k ochraně hráčů, a jejich okolí (maximální sázka na jednu hru, maximální výhra, prohra), případně k omezení rizika kontaktu „zranitelných“ osob s touto činností (vymezení budov, v nichž vůbec nelze tyto sázkové hry provozovat; jakož i ‚ochranné zóny‘ v jejich sousedství). S provozováním sázkových her prostřednictvím výherních hracích přístrojů, a tím spíše stávajících jiných technických herních zařízení, je spojeno riziko vzniku patologického hráčství, tedy prakticky negativní důsledky nejen pro samotné hráče, nýbrž i jejich okolí. Takové riziko zásahu do práva na život (čl. 6 odst. 1 Listiny), lidskou důstojnost a ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny), práva vlastnit majetek a zákazu jeho zneužití (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny), ochrany zdraví (čl. 31 Listiny), ochrany rodiny a zvláštní ochrany mladistvých (čl. 32 odst. 1 Listiny) by tedy samo o sobě mělo převážit nad právem provozovatelů na svobodné podnikání.“ (závěrečné stanovisko – návrh opatření k nápravě veřejného ochránce práv ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 2601/2010/VOP/BK, dostupné na www.ochrance.cz) .

Tomu odpovídá i již citované vyjádření Ústavního soudu: „Je notorietou, že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. Ostatně ne nadarmo jsou v obecném jazyce tyto hry označovány jako hazardní. Fenomén tzv. patologického hráčství se v dnešních společenských poměrech vyskytuje stále častěji. Herny, lákající k okamžitým a zdánlivě snadným výhrám, se staly typickým koloritem nejen předměstí českých měst, ale už i jejich center a center menších obcí, a se všemi navazujícími společensky škodlivými aktivitami představují ohrožení veřejného pořádku a pokojného soužití v obci“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10).

Výše uvedené citace, s nimiž se Městský soud v Praze zcela ztotožňuje, hodnotí vzájemný vztah práva na podnikání a jiných práv obsažených v Listině (respektive veřejného zájmu), stejně jako otázku legitimního očekávání pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku sp. zn. 6As 285/2014 vyjádřil přesvědčení, že v individuálním posuzovaném případě není žádný důvod se od tohoto hodnocení odchylovat. Stejně tak i v případě nyní posuzované věci si žalobce musel a měl být vědom toho, že podniká v oboru, který je pro své negativní dopady na společnost, a zejména na její zranitelné skupiny (děti, mládež a podobně) předmětem přísných zákonných restrikcí. Zároveň věděl, že jakákoliv změna vnějších okolností, jakkoliv nezávislá na jeho vůli, může podle zákona vést ke změně či odebrání vydaného povolení. Tomu mohl a měl přizpůsobit své podnikatelské plány, neboť se jedná o riziko podnikání v tomto specifickém oboru. Když Ministerstvo financí přistoupilo ke zrušení vydaných povolení, hájilo právě veřejný zájem na ochraně mládeže a dětí před pravidelným vizuálním kontaktem s hernou, v níž žalobce provozoval interaktivní videoloterijní terminály, které jsou z pohledu koncového uživatele totéž co výherní hrací přístroje (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2011, č. j. 5Afs 26/2011 - 81, publikovaný pod č. 2525/2012 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NSS).

Ačkoliv za jiných okolností by bylo možno ve prospěch žalobce argumentovat tím, že zákonodárce uvolnil dřívější restrikce, v daném případě nelze ani tento argument v jeho prospěch použít. Města Říčany, Varnsdorf a Klatovy totiž v návaznosti na provedenou novelizaci využila své samosprávné pravomoci a zakázala či omezila provoz těchto zařízení na určitých adresách. Tím se žalobcův zájem na dosažení zisku – který se již v době vydání předmětných povolení nutně střetával s veřejným zájmem na ochraně mladistvých před nebezpečím tzv. patologického hráčství a jen v důsledku tehdejšího právního posouzení věci Ministerstvem financí nad ním (dočasně) převážil – dostal též do kolize s právem jmenovaných měst na samosprávu. S ohledem na to, že žalobci nesvědčilo legitimní očekávání, muselo právo na samosprávu v daném případě převážit nad jeho právem podnikat v dané provozovně.

K aplikaci práva Evropské unie

V nyní projednávaném případě je třeba konstatovat, že vnitrostátní rozhodnutí neobsahuje žádnou konkrétní skutečnost, na jejímž základě by bylo možné se domnívat, že v případu je uplatňováno právo Evropské Unie. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/123/ES, o službách na vnitřním trhu, jejímž cílem je usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb (čl. 1 odst. 1), výslovně vylučuje ze své věcné působnosti hazardní hry, které vyžadují peněžité vklady, včetně loterií, hazardních her v kasinech a sázkových her (článek 2 odstavec 2 písmeno h). Předmětné oblasti hazardu tedy nejsou regulovány unijním právem a dotčená ustanovení loterního zákona nemají za cíl provádět ustanovení unijního práva. Žalobce v podané žalobě ostatně žádnou spojitost s unijním právem ani neuvedl a pouze konstatoval, že ochrana legitimního očekávání je obecným principem, z čehož dovodil porušení článků 16 a 17 Listiny EU.

Nejvyšší správní soud ve výše citovaných rozsudcích sp. zn. 6As 285/2014 a 10As 62/2015 dospěl k závěru, že Listiny základních práv Evropské Unie (dále jen „Listina EU“) se žalobce v daném případě dovolávat nemůže, neboť není (nebo alespoň netvrdí, že by byla) osobou využívající v daném případě svobody pohybu osob, zboží a služeb. Na její postavení tak nedopadá právo Evropské Unie včetně Listiny EU. Působnost Listiny základních práv Evropské Unie je ve vztahu k jednání členských států definována v jejím článku 51 odstavec 1, podle něhož jsou ustanovení Listiny EU určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie […]. Podle článku 51 odst. 2 navíc Listina EU nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách. Pouze použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou EU Podle Soudního dvora přitom pojem „uplatňování práva Unie“ použitý v článku 51 Listiny EU předpokládá „existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem práva Unie a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 2014 ve věci C-198/13, Julian Hernández a další, bod 34). V nyní projednávaném případě je třeba konstatovat, že vnitrostátní rozhodnutí neobsahuje žádnou konkrétní skutečnost, na jejímž základě by bylo možné se domnívat, že v případu je uplatňováno právo Unie. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu, jejímž cílem je usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb (článek 1 odstavec 1), výslovně vylučuje ze své věcné působnosti hazardní hry, které vyžadují peněžité vklady, včetně loterií, hazardních her v kasinech a sázkových her [článek 2 odstavec 2 písm. h)]. Předmětné oblasti hazardu nejsou regulovány unijním právem a dotčená ustanovení loterního zákona nemají za cíl provádět ustanovení unijního práva. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nyní projednávaná věc nespadá do působnosti unijního práva, tudíž nejsou splněny aplikační předpoklady Listiny EU a Městský soud v Praze neshledal žádné důvody pro to, aby se od tohoto právního názoru v nyní posuzované věci odchýlil.

Posouzení obecně závazných vyhlášek soudem z hlediska proporcionality a zákazu
diskriminace

Povolení k provozování loterií a jiných podobných her na území Statutárního města Ostravy byla vydána za účinnosti zákona o loteriích, v jeho znění účinném do dne 31. 12. 2011, tedy v době, kdy ustanovení § 2 tohoto zákona ještě neobsahovalo písmena l) a n). Nicméně obecně závazná vyhláška již reflektovala znění zákona o loteriích po provedené novelizaci a explicitně regulovala výherní hrací přístroje podle § 2 písm. e), l) a n). Jak uvádí v napadeném rozhodnutí žalovaný, město prostřednictvím napadené vyhlášky vyjádřilo jednoznačně svůj regulativní úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. K tomu soud doplňuje, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011, uvedl, že nelze klást na obce jako na normotvůrce přísně formální pravidla, ale vždy je nutné jít po smyslu a účelu obecní regulace.

Podle názoru soudu je vyhláška Statutárního města Ostravy po obsahové stránce zcela jednoznačná, rozsah zákazu provozu loterií a jiných podobných her na území města je z ní zcela zřejmý a zřetelný, proto není důvod ji shledat nezákonnou a přistoupit k její neaplikovatelnosti, jak žalobce v podané žalobě požadoval.

Nejvyšší správní soud ve své již konstantní judikatuře (například viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1As 297/2015 - 77, www.nssoud.cz) opakovaně připomněl povinnost soudů posuzovat před aplikací každou obecně závaznou vyhlášku individuálně z hlediska kritérií stanovených ústavním pořádkem a zákony. Městský soud - v souladu s tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu - přistoupil k provedení testu ústavnosti napadené obecně závazné vyhlášky, tzv. „testu čtyř kroků“.

Z nálezu Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 vyplývá, že podle své ustálené judikatury volí Ústavní soud k posouzení souladu napadených ustanovení obecně závazných vyhlášek s ústavním pořádkem nebo zákonem tzv. „test čtyř kroků“. Ústavní soud v rámci tohoto testu postupně zkoumá, zda měla obec pravomoc vydat napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky (1. krok testu), zda se obec při vydávání napadených ustanovení obecně závazných vyhlášek nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost, tedy zda nejednala ultra vires (2. krok testu), zda obec při jejich vydání nezneužila zákonem jí svěřenou působnost (3. krok testu) a konečně zda obec přijetím napadeného ustanovení nejednala zjevně nerozumně (4. krok testu).

Městský soud v rámci posuzování souladu vyhlášky s ústavním pořádkem vycházel z nálezů Ústavního soudu, zejména sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011, Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011 a Pl. ÚS 22/11 ze dne 27. 9. 2011.

Posouzení z hlediska 1. kroku testu

Městský soud po posouzení prvního kroku testu konstatoval, že Statutární město Ostrava vydalo napadenou obecně závazné vyhlášky na základě pravomoci mu svěřené podle článku 104 odstavec 3 Ústavy. Městský soud v rámci posouzení tohoto kroku připomíná, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že uvedené ustanovení zmocňuje obce k originální normotvorbě, a tedy k jejich vydání není zapotřebí výslovného zákonného zmocnění (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/99 ze dne 17. 8. 1999, či Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. 12. 2007)

Posouzení z hlediska 2. a 3. kroku testu

Jak již uvedl soud výše, základem normotvorné pravomoci obcí v oblasti samostatné působnosti je přímo článek 104 odstavec 3 Ústavy. Jeho zákonné rozvedení je obsaženo v ustanovení § 10 zákona o obcích, které vymezuje věcné oblasti, v nichž je obec oprávněna bez dalšího zákonného zmocnění tvořit právo. Ústavní soud ve světle zákonné úpravy konstatoval, že do sféry samostatné působnosti obce regulovatelné obecně závaznými vyhláškami, ve smyslu ústavním pořádkem garantované územní samosprávy, spadají záležitosti, které jsou převážně místního nebo regionálního charakteru a jejichž úprava je v zájmu obce a jejích občanů. Dále Ústavní soud poznamenal, že jde o oblasti „územní samosprávě bytostně vlastní“. Nemohl tím myslet nic jiného, než že tyto oblasti z povahy věci spadají do sféry územní samosprávy a územní samosprávné celky nemohou být zcela zbaveny možnosti uplatňovat svou politickou vůli podílet se na veřejnoprávní regulaci jevů v těchto oblastech se vyskytujících. Jelikož se loterie a jiné podobné hry nacházejí převážně na okraji společensky akceptovatelných aktivit, jeví se záměr obcí tyto činnosti na svém území regulovat jako legitimní cíl.

Městský soud v Praze v rámci posuzování vyhlášky vycházel z dikce ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích, podle kterého „obec může stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce.“

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Statutární město Ostrava nejednalo ultra vires ani nezneužilo zákonem mu svěřenou působnost, když zakázalo provoz loterií a jiných podobných her způsobem, spočívajícím ve výslovném uvedení adres, na kterých jsou loterie a jiné podobné hry povoleny. Tento postup soud neshledal diskriminačním, neboť i tato regulace je součástí ústavou zaručeného práva obcí na samosprávu. K výše uvedenému soud doplňuje, že pokud Statutární město Ostrava nepřistoupilo k absolutnímu zákazu hazardu na svém území, mohou provozovatelé, kteří nesouhlasí s těmito omezeními, přemístit své provozovny do jiných lokalit, kde je provoz loterií a jiných podobných her stále povolen, či kde nedošlo k jejich časovému omezení. Městský soud v Praze má za to, že taková individualizace není výrazem libovůle ani nepřípustné diskriminace, ale naopak ji považuje za racionálně odůvodněnou tím, že pokud již ve městě existují lokality s povoleným provozem podobných her, je nanejvýš logické, aby se provozování hazardních her soustředilo pouze a výlučně tam.

Soud proto uzavřel, že se Statutární město Ostrava pohybovalo v zákonem vymezené věcné působnosti a při vydání napadené obecně závazné vyhlášky nezneužilo svou působnost.

Posouzení z hlediska 4. kroku testu

Při posouzení tohoto kritéria vycházel soud ze závěru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu Pl. ÚS 57/05 ze dne 13. 9. 2006, podle něhož: „Aplikace principu nerozumnosti ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní“. Městský soud posoudil napadenou vyhlášku z hlediska kritéria rozumnosti, přičemž i zde byl veden výše uvedeným právním závěrem již uvedených nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/10 či Pl. ÚS 56/10. Při použití stejných měřítek dospěl k závěru, že i ve světle těchto kritérií napadená vyhláška obstojí.

Na základě posouzení napadených obecně závazné vyhlášky a provedených testu ústavnosti dospěl soud k závěru, že námitky žalobce, jimiž napadal její nezákonnost, rozpor s ústavním pořádkem a její diskriminační charakter, jsou nedůvodné. Lze uzavřít, že v případě Statutárního města Ostravy se nejedná o zjevnou nerozumnost, pokud přistoupilo k zákazu loterií a jiných podobných her na svém území, ale o realizaci ústavního práva na samosprávu. Z výše uvedeného je zřejmé, že uvedená vyhláška je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, a proto soud posoudil v této části námitku žalobce jako nedůvodnou.

Žalobce dále ve svých podáních namítal nezákonnost a protiústavnost obecně závazné vyhlášky Statutárního města Ostrava zejména z důvodu nedodržení principu proporcionality a z důvodu jejich diskriminačního charakteru.

Soud dospěl k závěru, že ačkoliv Statutární město Ostrava reguluje provoz loterií tak, že zakazuje jejich provoz na celém území určitých městských obvodů, dále jen na konkrétních ulicích a náměstích a následně na konkrétní adrese, jak bylo žalobcem zdůrazněno, přičemž se jedná o budovy nádraží Svinov, a dále přistoupil k regulaci loterií z hlediska určení času jen ve třech městských obvodech, přesto nelze dospět k závěru, že statutárním městem zvolená regulace loterií a jiných podobných her je diskriminační. Soud nemá za to, že by město svou vyhláškou zvýhodňovalo určité provozovatele hazardu oproti jiným. V daných lokalitách zasáhla regulace všechny provozovatele stejnou měrou. Za diskriminační by soud s odkazem na závěry Ústavního soudu mohl považovat například regulaci, která by v konkrétní lokalitě (např. městském obvodu, ulici či náměstí) bez dostatečného racionálního odůvodnění zvýhodňovala některé provozovatele hazardu oproti jiným. To se v daném případě nestalo, respektive žalobce takovou okolnost netvrdí ani nijak neosvědčuje či neprokazuje.

Město Ostrava, jako jediné explicitně vyloučené nemovitosti ve své vyhlášce uvedlo budovy nádraží Svinov, což je zcela racionálně odůvodnitelné skutečností, že má zájem na tom, aby budovy nádraží, jež jsou veřejnosti přístupné čtyřiadvacet hodin, byly zejména v nočních hodinách bezpečné pro osoby v nich se zdržující, či nacházející se v jejich okolí. Město Ostrava tak preventivně předchází nebezpečí drobné kriminality, jež sebou okolí provozoven hazardu mnohdy přináší.

Dále soud nepovažuje za diskriminační ani výslovně uvedené městské obvody, ve kterých jsou loterie a jiné podobné hry povoleny, avšak s časovým omezením, neboť i tato regulace je součástí ústavou zaručeného práva obcí na samosprávu. Město Ostrava v těchto lokalitách umožnilo provoz loterií a jiných podobných her v době od 10:00 do 22:00, tedy v době, kdy se na ulicích města pohybuje větší množství lidí, než v nočních, eventuelně brzkých ranních hodinách, což mimo jiné zvyšuje sociální kontrolu a může působit preventivně zejména u mladistvých.

K výše uvedenému soud doplňuje, jelikož město Ostrava nepřistoupilo k absolutnímu zákazu hazardu na svém území, mohou provozovatelé, kteří nesouhlasí s těmito omezeními, přemístit své provozovny do jiných lokalit, kde je provoz loterií a jiných podobných her stále povolen, či kde nedošlo k jejich časovému omezení. Soud proto uzavřel, že se Statutární město Ostrava pohybovalo v zákonem vymezené věcné působnosti a při vydání napadené obecně závazné vyhlášky nezneužila svou působnost.

Žalobce lze v bližších detailech vývoje právní úpravy a judikatury v oblasti hracích přístrojů odkázat na body 11 – 23 rozsudku NSS č. j. 6As 285/2014 - 32. Ten je přitom žalobci znám, když s ním v podané žalobě obsáhle polemizuje. Městský soud v Praze však neshledal žádný důvod pro změnu právního názoru tam komplexně vyjádřeného, a to platí tím spíše, že jde o právní názor vyplývající z dlouholeté a konstantní judikatury Ústavního soudu. Ostatně základním cílem žalobce se jeví právě zpochybnění správnosti závěrů opakovaně vyjádřených Ústavním soudem. Měnit tyto závěry Ústavního soudu ale zajisté není zdejší soud oprávněn.

K absenci tzv. notifikačního procesu

Žalobce nastínil jako součást žalobních bodů otázku protiprávního přijetí a nedodržení řádného notifikačního procesu zákona č. 300/2001 Sb., když argumentoval tím, že sporná obecně závazná vyhláška, v jejímž důsledku byla žalobci zrušena povolení k provozování hracího přístroje, byla přijata podle ustanovení § 50 odstavec 4 loterního zákona. Tuto normu loterního zákona je nutno podle názoru žalobce považovat za právní normu technické povahy, v důsledku čehož spadá pod směrnici 98/34/ES.11 Žalobce poukázal na judikaturu Soudního dvora, podle níž „taková vnitrostátní ustanovení … jejichž důsledkem může být omezení, nebo dokonce postupné znemožnění provozování her na výherních hracích přístrojích s nízkými výhrami jinde než v kasinech a hernách, mohou představovat „technické předpisy“ ve smyslu tohoto ustanovení, jejichž návrhy musí být předmětem oznámení stanoveného v článku 8 odst. 1 prvním pododstavci této směrnice.“ Technickými předpisy ve smyslu čl. 1 bodu 11 směrnice č. 98/34/ES jsou tedy jak opatření, která zakazují používání všech elektrických, elektromechanických a elektronických her ve všech veřejných nebo soukromých místech s výjimkou kasin, tak (tím spíše) i § 50 odst. 4 loterního zákona umožňující obcím zcela zakázat provozování vyjmenovaných druhů loterií a podobných her na celém území obce a následně dokonce zrušit již vydaná povolení. Žalobce v tomto směru formuloval i předběžné otázky, které by měl zdejší soud Soudnímu dvoru předložit a - stručně řečeno - navrhuje se dotázat, zda právo EU brání aplikaci ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení § 50 odstavec 4 loterního zákona, pokud zákon nebyl řádně notifikován Komisi EU.

Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10As 62/2015 – 170, touto argumentací podrobně zabýval a dospěl k závěru, podle něhož obecně závazná vyhláška města obstojí i bez výslovného odkazu na ustanovení § 50 odst. 4 loterního zákona, které je podle názoru žalobce neaplikovatelné. Jak totiž konstatoval Ústavní soud v nálezu, týkajícím se obecně závazné vyhlášky města Františkovy Lázně, pravomoc obcí regulovat hazard na svém území vyvěrá přímo z ustanovení § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a není tak dokonce ani vázáno na konkrétní znění zákonného zmocnění v loterním zákoně. Jakékoliv úvahy o neaplikovatelnosti ustanovení § 50 odstavec 4 loterního zákona včetně úvah o předložení předběžné otázky se proto stávají v nynější kauze nadbytečné a navýsost akademické. Není ani pravda, že právě uvedený právní názor je svévolný. Jak totiž upozornil Ústavní soud v bodě 37 právě citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, s ohledem na sociálně patologický vliv (hazardních) heren „nelze připustit takový výklad pod-ústavních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejím území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu ustanovení § 10 písm. d) zákona o obcích, či zda se bude opírat o generální klauzuli ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako podstatné“. Ústavní soud dále porovnal ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích a ustanovení § 50 odst. 4 loterního zákona a dospěl k závěru, že se obě ustanovení obsahově zcela překrývají.

K uvedené námitce soud obdobně jako v případě námitky rozporu obecně závazné vyhlášky se soutěžním právem (viz odůvodnění dále) v prvé řadě uvádí, že námitka nedodržení notifikačního procesu nebyla předmětem přezkumu napadeného rozhodnutí, přesto však ji soud posoudil následovně:

Znění § 50 odst. 4 zákona o loteriích bylo dotčeno pozměňovacím zákonem č.300/2011 Sb., přičemž podle směrnice č. 98/34/ES platí, že „Komise a normalizační orgány uvedené v přílohách I a II musí být informovány o nových předmětech, u nichž národní orgány uvedené v příloze II rozhodly jejich začleněním do svého normalizačního programu o vypracování normy nebo o její změně, nejde-li o identické nebo ekvivalentní převzetí mezinárodní nebo evropské normy.“

Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákon č. 300/2011 Sb., podléhá povinnosti notifikace, nicméně v daném případě je nutno v souladu se závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřenými v rozhodnutí ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10As 62/2015 – 170, doplnit, že předmětné obecně závazné vyhlášky tří dotčených měst obstojí i bez výslovného odkazu na § 50 odst. 4 zákona o loteriích, neboť pravomoc obcí regulovat hazard na svých územích vyvěrá přímo z § 10 písm. a) zákona o obcích a není tak vázáno na konkrétní zmocnění v loterním zákoně. K tomu soud dále poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, jež byly uvedeny již výše.

Přijme-li soud závěr, že obce přijaly vyhlášky na základě generálního zmocnění vyjádřeného v § 10 písm. a) zákona o obcích, jeví se již nadbytečným uvažovat o povinnosti jejich notifikace podle směrnice č. 98/34/ES. Pokud však obce přijaly vyhlášky na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve spojení s § 10 písm. d) zákona o obcích, pak je třeba pečlivě uvážit povinnost jejich notifikace.

Z úvodních ustanovení směrnice č. 98/34/ES vyplývá, že Evropský parlament a Rada přijaly tuto směrnici mimo jiné v zájmu hladkého fungování vnitřního trhu a zajištění co možná největší transparentnosti národních iniciativ při zavádění norem nebo technických předpisů, přičemž čl. 1 bod 9 definuje, co se rozumí „technickým předpisem“. Jsou jím: „technické specifikace a jiné požadavky včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto, jakož i i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz prodej nebo používání určitého výrobku s výjimkou předpisů uvedených v čl. 10“

Z uvedeného tedy Městský soud v Praze dovodil, že obecně závazná vyhláška jako taková nenaplňuje definici technického předpisu, když není de iure ani de facto závazná v celém členském státě, ani na jeho větší části, a z uvedeného cíle je zřejmé, že její územní působnost je natolik omezená, že není ani schopna naplnit cíle této směrnice, a není proto nutno o její existenci informovat ani Komisi ani ostatní normalizační orgány uvedené v přílohách I a II této směrnice.

Soud tak na základě těchto argumentů posoudil námitku žalobce napadající nedodržení notifikačního procesu zákona č. 300/2011 Sb., a v návaznosti na to i obecně závazných vyhlášek jako nedůvodnou.

K rozporu se soutěžním právem

K námitce rozporu vydaných vyhlášek se soutěžním právem soud uvádí, že žalobce danou námitku uplatnil až v řízení před soudem a žalobami napadená rozhodnutí tak neobsahují argumentaci žalovaného, kterou by soud mohl přezkoumat. Přesto však po pečlivém uvážení hodnotí soud tuto námitku jako nedůvodnou, a to z následujících důvodů:

Není sporu o tom, že obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit, že určité druhy loterií vymezených v tomto ustanovení mohou být provozovány pouze na místech a v čase určených vyhláškou, případně stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování loterií zakázáno, anebo úplně zakázat provozování uvedených loterií na celém území obce. Žalobci lze přisvědčit v názoru, že obce nesmí uplatňováním této regulatorní pravomoci nikoho zvýhodňovat ve smyslu ustanovení § 19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Zároveň je však třeba připomenout, že dotčená města, jejichž obecně závazné vyhlášky soud posuzuje, jsou na základě výše provedeného testu čtyř kroků v souladu se zákonem (jak loterijním, tak zákonem o ochraně hospodářské soutěže) a ústavním pořádkem a bez racionálního odůvodnění neznevýhodňují některé provozovatele před jinými. V souladu s tímto závěrem proto posoudil soud uvedenou námitku jako nedůvodnou.

K likvidačnímu charakteru žalobou napadeného rozhodnutí

Závěrem podané žaloby žalobce poukázal na likvidační charakter postupu ministerstva financí. K tomu uvedl, že soustředí významnou část své podnikatelské činnosti právě na území statutárního města Ostrava, kde provozuje loterijní a jiná obdobná zařízení. Pokud dojde ke zrušení povolení k provozu těchto zařízení, přijde žalobce o zcela zásadní zdroj příjmů, což může mít vliv na jeho samotnou existenci. Žalobce v této souvislosti odkazoval na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž sankce likvidačního charakteru jsou v právním státě nepřípustné. I přesto, že předmětné řízení ministerstva financí ve věci povolení k provozování loterií není řízením o ukládání sankce, lze podle názoru žalobce na základě materiálního pojetí institutu sankce pravidla plynoucí z obecného zákazu ukládání likvidačních sankcí přiměřené uplatnit i v případě ostatních správních řízení, ve kterých je z moci úřední ukládána subjektům povinnost.

Městský soud v Praze v rámci správního soudnictví (v mezích postupu podle § 65 a následujících s. ř. s.) posuzuje zákonnost správních rozhodnutí. To znamená, že v mezích žalobních bodů váží soulad napadeného rozhodnutí se zákony a jinými právními předpisy. Jestliže se nyní žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí v důsledku chybějícího zohlednění individuálních okolností věci, je nutno konstatovat, že tak měl učinit již ve správním řízení a nikoliv ustat na proklamaci neústavnosti správním orgánem aplikované právní úpravy. Pokud by tak byl učinil, nic by mu nebránilo domáhat se nyní u městského soudu, aby posoudil zákonnost úvah správního orgánu o této otázce – tj. jaké důsledky má způsob regulace provozu loterií a jiných podobných her na rozhodnutí o věci samé, zda této okolnosti byla přikládána správním orgánem náležitá míra závažnosti, či nikoliv, nebo zda pochybil správní orgán, nezabýval-li se k výtkám žalobce touto okolností. Jestliže tak žalobce neučinil a své námitky uplatněné v rozkladu směřoval vůči protiústavnosti zákonné úpravy, která byla podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, nelze nyní žalovanému vytýkat, že nepřihlížel ke skutečnostem výše uvedeným ohledně tvrzení žalobce o likvidačních důsledcích vydaného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že správnímu soudu nepřísluší předjímat závěry, které patří správnímu orgánu v případě, byly-li uplatněny. Je proto lichá námitka žalobce, že se žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí nezabýval žalobcem nově tvrzeným „rdousícím efektem“ posuzovaného rozhodnutí.

Žalobce se však mýlí, pokud dovozuje, že prokázání „rdousícího efektu“ by mělo za následek nezrušení již vydaných povolení k provozování loterií a jiných podobných her respektive jejich ponechání v platnosti do doby v nich uvedené. Pokud by totiž správní orgán žalobcem dovozovaný postup akceptoval, bylo by takové rozhodnutí nejen v rozporu s platnými právními předpisy, ale i s ústavním pořádkem. Nepřípustně by totiž zvýhodnil žalobce oproti jiným provozovatelům loterií, čímž by nejen zasáhl do práva obce regulovat tuto podnikatelskou činnost, ale současně by založil nerovnost v právech mezi daňovými subjekty, která je v demokratickém právním státě nepřípustná (viz též článek 1 Listiny základních práv a svobod, preambule a článek 1 Ústavy).

V této souvislosti považuje Městský soud v Praze za potřebné znovu zopakovat, že Ministerstvo financí není oprávněno přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek a je povinno v rámci právního stavu aplikovat platnou a účinnou obecně závaznou vyhlášku, která nebyla shledána nezákonnou. Dozor nad obecně závaznými vyhláškami spadá do působnosti ministerstva vnitra. Obecně závazná vyhláška města Ostravy nebyla shledána ministerstvem vnitra za nezákonnou a město prostřednictvím této vyhlášky vyjádřilo jednohlasně svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her.

Pokud se žalobce nyní v režimu správního soudnictví domáhá zrušení rozhodnutí ministra o rozkladu z toho důvodu, že je pro něj rozhodnutí o zrušení povolení k provozování loterií a podobných her v této věci likvidační, popřípadě, že zasahuje do jeho práva podle článku 11 Listiny základních práv a svobod, nelze tomuto požadavku žalobce přisvědčit. Jak již bylo uvedeno shora, žalobce měl tuto svou námitku uplatnit ve správním řízení. Jen tak by se mohla stát námitka předmětem přezkumného řízení před správními soudy podle § 65 a následujících s. ř. s. Z výše uvedených důvodů soud neshledal, že by postup žalovaného v nyní posuzované věci byl zřejmě namířen proti podnikatelské činnosti žalobce, byl likvidačního charakteru a jako takový zasáhl do ústavně zaručených práv žalobce na podnikání a na vlastnictví ve smyslu článků 26 a 11 Listiny základních práv a svobod.

Závěr a náklady řízení

Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání je patrno, že se správní orgány obou stupňů konkrétními důvody zrušení vydaných povolení podrobně zabývaly a vyhodnotily z pohledu zákonem stanovených podmínek. V uvedených skutečnostech proto shledal soud závěr o tom, že žalobní námitky nejsou v nyní posuzované věci důvodné a soud nezjistil ani žádné vady řízení, které by měly za následek nezákonnost či věcnou nesprávnost napadených rozhodnutí. Na základě výše uvedeného odůvodnění Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloby nebyly podány důvodně a proto je postupem podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. jako nedůvodné zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení§ 60 odstavec 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení v jeho konečném stádiu nevznikly. Pokud byl žalovaný správní úřad v průběhu řízení před soudem právně zastoupen, pak podle již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a správních soudů vůbec mu právo na náhradu nákladů řízení nelze přiznat s odůvodněním, že vydal správní rozhodnutí a je dodatečně odborně vybaven i na to, aby své vlastní rozhodnutí v řízení před soudem obhájil. Z uvedených důvodů soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 7. března 2017

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru