Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Af 19/2011 - 68Rozsudek MSPH ze dne 06.12.2011

Prejudikatura

8 Afs 14/2010 - 195


přidejte vlastní popisek

11 Af 19/2011 - 68

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce LeasePlan Česká republika, s.r.o., IČ 63671069, se sídlem v Praze 13, Bucharova 1423, zastoupeného JUDr.Ing.Radkem Halíčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 648/1a, proti žalovanému Finančímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 24.1.2011, č.j.: 541/11-1300-106629,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, podanou u Městskému soudu v Praze dne 25.3.2011, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též žalovaného správního úřadu) ze dne 24.1.2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 5 dne 16.10.2009, jímž byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2008 ve výši 7.088.704,- Kč.

Žalobce v podané žalobě uvedl, že na začátku roku 2008 byl kontaktován svým zákazníkem – organizační složkou společnosti Racing Service International (dále též OS-RSI), která požádala o změnu leasingových smluv, týkajících se flotily padesáti závodních a sportovních automobilů. Jako možné řešení navrhla, že existující leasingové smlouvy budou předčasně ukončeny a následně budou předmětná vozidla prodána německé společnosti PRO-RSI AUTOMOBILE GmbH. Ke dni 1.4.2008 žalobce prodal předmětná vozidla společnosti PRO-RSI, osobě registrované k dani z přidané hodnoty ve Spolkové republice Německo. V souvislosti s prodejem byly vystaveny faktury č. 6228862 až 6228911. Převoz vozidel do SRN měla podle dohody povinnost zajistit kupující společnost PRO-RSI. Vzhledem k tomu, že předmětná vozidla byla v dané době v držení OS-RSI, bylo dohodnuto, že PRO-RSI převezme vozidla od OS-RSI. Za účelem prokázání, že došlo k fyzickému dodání předmětných vozidel do SRN, žalobce požádal společnost PRO-RSI o vystavení písemného prohlášení podle ustanovení § 64 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, které následně obdržel a správci daně v rámci kontroly předložil. Protože žalobce nezaznamenal žádné indikace, že by k fyzickému dodání ve skutečnosti nemuselo dojít, neměl důvod přijímat žádná další, nadstandardní opatření k prověření skutečného převozu vozidel.

Správce daně dospěl na základě provedené daňové kontroly k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně podmínek pro uplatnění osvobození od DPH u dodání zboží do jiného členského státu osobě registrované k DPH v tomto členském státě podle ustanovení § 64 odst.1 zákona o dani z přidané hodnoty. Správce daně posoudil předmětné plnění jako dodání zboží s místem plnění v tuzemsku, podléhající DPH podle ustanovení § 21 odst.1 zákona o DPH. Proti rozhodnutí správce daně podal žalobce včasné odvolání, v němž namítal mimo jiné nezákonnost rozhodnutí z důvodu nesprávné aplikace ustanovení § 64 odst.1 až 5 zákona o dani z přidané hodnoty, při níž správce daně nerespektoval výklad tzv. Šesté Směrnice Rady č. 77/388/EHS, o harmonizaci právních předpisů členských států, týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty, jednotný základ daně, ve znění Směrnice Rady č. 2000/65/ES, poskytnutý Soudním dvorem Evropské unie v rozsudcích Teleos, Optigen a Kittel, učiněný na základě právní zásady a s ohledem na principy uplatňování systému DPH v rámci Evropské unie. Žalovaný odvolací správní úřad doplnil dokazování v rámci odvolacího řízení a podané odvolání zamítl, když dospěl k závěru, že žalobce uskutečnil ke dni 1.4.2008 dodání zboží podle ustanovení § 13 odst.1 zákona o DPH, neboť převedl právo nakládat s předmětnými vozidly jako vlastník na jiný subjekt, přičemž místem plnění přezkoumávaného dodání bylo podle ustanovení § 7 zákona o DPH tuzemsko a jednalo se o dodání zboží za úplatu. Podle názoru žalovaného žalobce v daňovém řízení neprokázal, že fakticky uskutečnil dodání zboží do jiného členského státu a nedoložil splnění podmínek pro uplatnění osvobození podle ustanovení § 64 zákona o DPH, jak bylo deklarováno fakturami, vydanými ve prospěch společnosti PRO-RSI.

Žalobce v podané žalobě ozřejmil předmět sporu mezi žalobcem a žalovaným jako otázku nároku žalobce na osvobození od DPH na výstupu u zdanitelného plnění – dodání předmětných vozidel do jiného členského státu. Za účelem doložení svého nároku na osvobození od DPH u dodání předmětných vozidel si žalobce opatřil doklady, stanovené v ustanovení § 64 odst. 5 zákona o DPH, které svědčí o dodání předmětných vozidel do SRN. Správce daně ani žalovaný ve svých rozhodnutích nezpochybňovali, že by žalobce nebyl ohledně dodání předmětných vozidel v dobré víře, tzn. netvrdili, že by žalobce v dubnu 2008 věděl o tom, že k dodání předmětných vozidel do SRN nedošlo. Žalobce však nesouhlasí se závěry žalovaného, který zpochybňuje náležitosti dokladů, opatřených žalobcem. Žalobce trvá na tom, že v dubnu 2008 jednal s náležitou péčí, že s ohledem na informace a poznatky, které měl v dané době k dispozici, učinil vše, co lze po něm rozumně požadovat, aby zajistil, že v rámci dodání předmětných vozidel budou dodrženy všechny podmínky, stanovené právními předpisy, upravujícími DPH. V daném případě byly splněny podmínky, uvedené Soudním dvorem ve věci Teleos a nárok žalobce na osvobození od DPH u předmětného dodání musí zůstat zachován.

V bodě 3 podané žaloby žalobce namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správce daně, kterou spatřuje v nesprávné aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, pokud jde o ustanovení § 7, § 13 a § 64 zákona o DPH. Žalovaný zatížil své řízení vadou, spočívající v nedostatečném hodnocení důkazů, provedených v odvolacím řízení, konkrétně svědeckou výpovědí pana V.B., který byl do června 2009 vedoucím OS-RSI a společníkem a statutárním orgánem společnosti PRO-RSI, dále pana L.T., který byl nejprve zaměstnancem a od června 2009 i vedoucím společnosti OS-RSI a pana B.G., který byl podle obchodního rejstříku ředitelem společnosti Metal works and trade Limited. Podle názoru žalobce měl žalovaný odvolací správní úřad rozhodnutí správce daně zrušit a řízení zastavit.

V bodě 4 žalobce namítl, že v souladu s principem daňové neutrality, uplatňujícím se při aplikaci systému DPH, nelze dodavatele zatížit daní na výstupu, neboť se jedná o nepřímou spotřební daň. Daňová neutralita se musí uplatnit i při dodání uvnitř Evropského společenství. Pokud jde o dobrou víru žalobce, žalobce poukázal na skutečnost, že u něj nelze nalézt objektivní motiv pro jednání, odporujícímu dobré víře, když žalobce standardně používá přijatá zdanitelná plnění pro uskutečnění ekonomické činnosti a má plný nárok na odpočet daně na vstupu, přičemž v případě zdanitelných plnění, spočívajících v dodání zboží v tuzemsku, žalobce svým odběratelům fakturuje cenu včetně DPH, kterou následně odvádí. Z hlediska žalobce je tedy systém uplatňování DPH zcela neutrální. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil ochranu dobré víry těch daňových subjektů, které nejsou vědomě nebo ze svého přičinění účastni podvodného jednání (rozsudek Optigen či Kittel).

Žalobce rovněž uzavřel, že správnímu úřadu předložil důkaz, prokazující prima facie nárok žalobce na osvobození dodání zboží do jiného členského státu, když správci daně předložil v souladu s ustanovením § 64 odst.5 zákona o DPH takové dokumenty, které v intencích závěrů, učiněných Soudním dvorem ve věci Teleos, dokládají jeho nárok na osvobození od DPH. Prohlášení kupujícího byla opatřena razítkem společnosti PRO-RSI, o jehož pravosti žalobce neměl důvod pochybovat, pravost těchto razítek na prohlášení kupujícího nebyla zpochybněna ani v rámci daňového řízení. Žalobcem vystavené daňové doklady měly všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně správného VAT ID kupujícího a další údaje, indentifikující kupujícího, uvedené na prohlášení kupujícího a na vystavených daňových dokladech, si odpovídají natolik, že o identitě kupujícího, který vystavil předmětná potvrzení, nemůže být pochyb.

Pokud jde o náležitou míru opatrnosti žalobce, pak žalobce poukázal na to, že byl v daném případě závislý na informacích, které mu sdělila společnost PRO-RSI prostřednictvím V.B. a na prohlášeních kupujícího, které mu na vyžádání PRO-RSI poskytla. Nemůže proto souhlasit s názorem žalovaného, že měl vyvinout iniciativu k tomu, aby získal věrohodnější důkazní prostředky. Žalobce přitom na kupujícího vystavil faktury, přičemž podmínky dodání dohodl ústně s panem V.B., jenž byl oprávněn jednat jak za OS-RSI, u níž se předmětná vozidla nacházela, tak za PRO-RSI, která měla vozidla přebírat a přepravovat je do SRN. Žalobce podotkl, že při své praxi, kdy běžně nakupuje i prodává desítky až stovky vozidel, dosud nezaznamenal jakékoli problémy způsobené tím, že by nebyla k dispozici písemná smlouva a na kupujícího byly vystaveny pouze faktury. Pokud žalovaný svůj názor opírá o důkazní prostředky, provedené v odvolacím řízení, zejména argumentuje-li výpověďmi vyslechnutých svědků V.B., L.T a B.G., pak tito svědkové jsou podle názoru žalobce zcela nevěrohodní a mezi jejich výpověďmi existují takové rozpory, z nichž je zřejmé, že určité skutečnosti, o kterých vypovídali, nemohly nastat nebo nemohly nastat tak, jak je vyjmenovaní svědci popsali. Ohledně důvěryhodnosti vyslechnutých svědků žalobce již ve své odpovědi na výzvu žalovaného ze dne 1.10.2010 podrobně popsal personální a organizační propojení mezi společnostmi OS-RSI, OS Metal Works a OS Car Sales, které si měly podle uvedených svědeckých výpovědí mezi sebou předmětná vozidla prodávat. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že společnosti OS Metal Works a OS Car Sales jsou dnes pro správce daně nekontaktní.

Ohledně prokazování podmínek osvobození při dodání do jiného členského státu EU žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2008, č.j.: 9 Afs 53/2007-75, a na rozsudky ze dne 30.7.2010, č.j. 8 Afs 52/2008-159 a 8 Afs 14/2010-195. Žalobce má za to, že na zde posuzovanou věc se tyto rozhodnutí mohou vztahovat pouze obecně, přičemž na rozdíl od žalobce daňový subjekt v případě řešeném Nejvyšším správním soudem (společnost M.) vyžadoval prohlášení o dodání zboží do jiného členského státu od jemu nijak blíže v předchozí obchodní činnosti známých subjektů. V takovém případě je jistě na místě jiná, vyšší míra opatrnosti, než v nyní posuzovaném případě žalobce, který míru opatrnosti, s níž měl v daném případě jednat, posuzuje s ohledem na informace a poznatky, které měl k dispozici v předmětné době, a nejpozději v dubnu 2008. Při hodnocení, zda míra opatrnosti žalobce byla dostatečná, nelze přihlížet ke skutečnostem, které nastaly později, jako jsou např. soudní spory mezi žalobcem a společnostmi řízenými V.B., a skutečnostmi, které vyšly najevo až v daňovém řízení. Žalobce má za to, že v předmětné době, v dubnu 2008, své povinnosti nijak nezanedbal, jednal s takovou mírou opatrnosti, která odpovídala daným okolnostem, a v důsledku toho není možné, aby správce daně a žalovaný následně zpochybnili nárok žalobce na osvobození dodání předmětných vozidel do SRN za situace, kdy z kontextu celého případu následně vyplyne, že podvodného jednání (jak jednání ve vztahu k přiznání a odvodu DPH, tak o jednání poškozující přímo majetkové zájmy žalobce) se dopustily jiné právnické osoby, které v dané době byly personálně a organizačně propojeny osobou V.B.

V bodě 4/2 podané žaloby se žalobce zabýval podrobně podmínkami uskutečnění zdanitelného plnění. Pokud jde o otázku uskutečnění zdanitelného plnění, žalobce uváděl skutečnosti, které vyšly najevo v daňovém řízení, které je třeba podle jeho názoru hodnotit při posuzování otázky, zda v předmětném případě vůbec došlo k uskutečnění zdanitelného plnění spočívajícího v dodání zboží. Pokud jde o příjem zdanitelného plnění, žalobce poukazoval na předběžné závěry, k nimž došel Městský soud v Praze v soudním sporu sp.zn. 2 Cm 112/2009, jejichž výsledkem je, že v podstatě chybí subjekt, na který by vůbec žalobce mohl právo nakládat s předmětnými vozidly převést, přičemž se žalobce domnívá, že k přijetí závěrů o tom, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, není možné bez toho, aby bylo možno jednoznačně identifikovat oba subjekty, mezi nimiž se toto zdanitelné plnění uskutečnilo.

Pokud jde o existenci úplaty, žalovaný podle názoru žalobce vybírá argumenty na podporu svých jednotlivých závěrů selektivně, když na jednu stranu konstatoval, že žalobce dohodu se společností PRO-RSI neprokázal, na druhou stranu však dovodil, že úplata, která vyplývala z této dohody mezi žalobcem a PRO-RSI, lze mít v důsledku zápočtu za prokázanou.

Pokud jde o účtování a zpětný převod, žalobce poukázal na konstantní judikaturu Evropského soudního dvora, podle níž pojmy, vymezující zdanitelná plnění ve smyslu 6. Směrnice, mají všechny objektivní povahu a použijí se bez ohledu na účel a výsledky dotyčných plnění. Uvedený princip lze v daném případě podle názoru žalobce vyložit tak, že na uskutečnění zdanitelného plnění je třeba usuzovat pouze tam, pokud jsou splněny objektivní požadavky přepracované Šesté Směrnice. Mezi takové požadavky a priori nepatří určitý subjektivní postoj žalobce k předmětné transakci nebo skutečnosti, které se uskuteční následně. Žalobce poukázal na rozsudek Soudního dvora ve věci Optigen, v němž soud uvedl, že každé plnění musí být zohledněno samo o sobě a povaha určitého plnění v řetězci dodávek se nemění na základě předcházejících nebo následujících událostí.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 13.5.2011 vyplývá, že žalobce v odvolacím řízení ani v podané žalobě nerozporuje, že podmínky, stanovené v ustanovení § 64 zákona o DPH pro osvobození od daně na výstupu, nebyly fakticky naplněny, protože nebyla prokázána přeprava fakturovaných vozidel do jiného členského státu. Podle názoru žalovaného je nezpochybnitelné, že o dodání zboží do jiného členského státu, kterým se rozumí jen takové dodání zboží, které bylo skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu (ustanovení § 13 odst.2 zákona o DPH), se v případě žalobce nejedná. Právě z důvodu požadavku na osvobození od daně, které není v dané situaci případné, zdůrazňuje žalobce svoji dobrou víru v provedení přepravy kupujícím, tj. společností PRO-RSI, pomocí výkladové pomůcky k tomuto ustanovení zákona o DPH, tj. rozsudkem Teleos. Tvrdil-li žalobce, že uskutečnil dodání zboží do jiného členského státu, osvobozené od daně na výstupu, když na fakturách, vydaných pro firmu PRO-RSI, deklaroval v daňové rekapitulaci fakturovanou částku jako údaj „základ 0 %“, měl povinnost osvobození od daně na výstupu prokázat. Jelikož naplnění podmínek osvobození neprokázal správci daně ani v rámci odvolacího řízení, nebylo možné mu osvobození přiznat a dodatečný platební výměr zrušit.

Podle názoru žalovaného není u žalobce na místě dovolávání se jednání v dobré víře z důvodů, rozebraných žalovaným v podrobném následujícím žalobním bodu. Žalobce neposkytl důkazy, prokazující nárok na osvobození, tzv. prima facie, protože důkazy, které by splnění podmínek osvobození dokládaly na první pohled bez bližšího zkoumání, žalobce vůbec nepředložil. Považoval-li žalobce za takové důkazy písemná prohlášení kupujícího, nemohou tato obstát, protože obsahují již na první pohled zřejmou logickou nesprávnost. Pořizovatel v nich jako kupující prohlašuje v březnu 2008, že vozidla byla k datu prodeje 1.4.2008 transportována do Německa. V březnu 2008 kupující nemohl potvrzovat, že vozidla již byla transportována k datu prodeje 1.4.2008, když tato skutečnost prodeje dosud nenastala. Uvedená nesrovnalost nebyla uspokojivě vysvětlena v doplněném řízení ani ze strany svědka V.B., zastupujícího firmu PRO-RSI, ani ze strany žalobce. Žalobce nepředložil prohlášení kupujícího jako důkaz, předepsaný závazným seznamem se silou zákona a je podstatné, že u žalobce nenastala situace obdobně jako v případě Teleos, tj., že by správce daně nejprve předložené doklady uznal jako důkaz dodání zboží do jiného členského státu a zpochybnil je až následně v průběhu pozdějších kontrol. U žalobce byla předložená prohlášení kupujícího zpochybněna od prvopočátku jejich předložení. Zjištění v případě žalobce jsou mimo východiska rozsudku Teleos, neboť závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem stran splnění podmínek osvobození při dodání zboží do jiného členského státu nebyl učiněn na základě transakcí, na kterých se žalobce nepodílel a neměl tedy na ně vliv, ale na základě jednání samotného žalobce, který postupoval neopatrně a nezajistil si důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení. Neutralita daně nemůže být zajištěna tam, kde jsou porušena stanovená pravidla. Nebyla-li prokázána podstata plnění jako plnění interkomunitárního, takže nejsou splněny podmínky pro odvod daně ve státě pořízení, přičemž existence plnění je nesporná, musí být plnění podrobeno dani ve státě dodání. Tak bylo postupováno u žalobce a princip neutrality daně byl zachován.

Žalobcovo tvrzení o jednání v dobré víře zpochybňuje řada okolností, uvedených v napadeném rozhodnutí. Žalobce fakturované dodání zboží do jiného členského státu vůbec za předmětné zdaňovací období nevykázal, neuvedl ho v daňovém přiznání na řádku 410 ani nepodal souhrnné hlášení podle ustanovení § 102 zákona o DPH. Žalobce předmětné dodávky do jiného členského státu nevykázal předepsaným způsobem a v souladu se zákonem o DPH a tím popírá vlastní tvrzení, že prodej vozidel prováděl bez záměru neodvést jakoukoli daň nebo poplatek v zákonem stanovené výši či odvod jakkoli krátit či vylákat neoprávněnou daňovou výhodu. Nevykázání uskutečněného plnění v daňovém přiznání o jednání žalobce v dobré víře nesvědčí. Dobrou víru žalobce nedokládají ani zjištění o předchozích a následujících vztazích, které žalobce měl s firmami, zastoupenými panem V.B., přičemž část předmětných vozidel žalobce původně koupil od firmy OS-RSI, část od firmy BERVID PRODRIVE, s.r.o. a pak je pronajal firmě OS-RSI. Před uplynutím sjednané doby nájmu vozidel o předčasném ukončení tohoto pronájmu po vzájemné dohodě prodal vozidla firmě PRO-RSI a s odstupem dvou dnů vozidla znovu od OS-RSI nakoupil a opětovně jí je pronajal. Úhrada těchto obchodů z dubna 2008 proběhla zápočtem pohledávek a závazků s doplatkem žalobce firmě OS-RSI. Dobrou víru sice žalobce tvrdí, ale způsob jeho obchodování jí nenasvědčuje. Okolnosti obchodování žalobce s firmami RSI a PRO-RSI žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl a důvody, které vedly k poněkud nezvyklým operacím, za něž lze dvojí nákup i dvojí pronájem týchž vozidel stejné firmě a po prodeji vozidel firmě spřízněné nepochybně považovat, a obě strany je vysvětlují odchylně při vzájemném osočování se a rozporování úkonů. Žalovaný to však neposuzoval, neboť mu to jako správci daně nepřísluší.

Pokud žalobce argumentuje rozsudky ESD, promítnutými do judikatury tuzemských soudů, pak žalovaný má za to, že pro odmítnutí nároku na odpočet daně postačuje již jen to, že subjekt o podvodném jednání v řetězových transakcích, jichž se účastnil, vědět mohl a měl. Aplikací těchto závěrů na případné osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu je třeba toto osvobození odmítnout u subjektu, který o podvodech na DPH v řetězci firem, s nimiž obchodoval, věděl nebo vědět mohl.

Žalovaný setrval na svém dříve uvedeném hodnocení všech žalobcem předložených prohlášení na tom, že z důvodu neuskutečnění přepravy vozidel do jiného členského státu nelze osvobození od daně žalobci přiznat a nebylo by možné tak učinit, ani kdyby byla předložená prohlášení kupujícího formálně bezvadná. Pokud žalobce odkazuje na rozsudky Evropského soudního dvora, pak jím citované názory jsou vyslovovány jako dílčí v posuzovaném případu, v němž šlo např. o určení povahy ve smyslu tuzemské či intrakomunitární po sobě jdoucí dodání zboží mezi osobami povinnými k dani z různých členských států. Žalobce však již neuvedl, že ESD dále v rozsudku Euro Tire uvedl, že otázky splnění důkazní povinnosti a povinnost řádné péče je věcí posouzení předkládajícího soudu.

Na základě skutečností, obsažených v souvisejícím spisovém materiálu, v napadeném rozhodnutí má žalovaný za to, že důkazní povinnost žalobce nesplnil a řádnou péči neprokázal, když lze jen těžko předpokládat, že byl pouze nevědoucím účastníkem výše popsaných transakcí, neboť z doplňovacího řízení vyplývá, že se na nich měl aktivně podílet.

Žalovaný přezkoumával v odvolacím řízení správnost dodatečně stanovené daně na výstupu a ke skutečnostem, zjištěným v průběhu daňové kontroly i v průběhu doplňovacího řízení, přistupoval podle pravidel rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně. Žalobce jako daňový subjekt tvrdil předloženými fakturami, před správcem daně, v podaném odvolání i jeho doplněních a tvrdí i v předchozích bodech žaloby, že prodal vozidla firmě PRO-RSI, čímž uskutečnil dodání zboží do jiného členského státu, a domáhá se osvobození tohoto dodání od daně na výstupu. S jeho povinností tvrzení souvisí povinnost toto tvrzení prokázat. Žalobce prokazoval osvobození při dodání zboží do jiného členského státu zákonným a relevantním způsobem zpochybněným prohlášeními kupujícího. Protože důkazní břemeno v této věci neunesl, nebylo mu osvobození přiznáno a byla mu dodatečně stanovena daň na výstupu. Žalovaný neshledal, že by vůle a její projev mezi žalobcem a firmou PRO-RSI byly v době, kdy měl obchod proběhnout, v neshodě a je-li až v době po dodatečném stanovení daně u žalobce a na základě nesouladu mezi zúčastněnými stranami, který vznikl po uskutečnění obchodu a z příčin mimo daňové řízení tento obchod zpochybňován, nemění to nic na tom, že proběhl a z hlediska daně z přidané hodnoty byl posouzen podle skutečností relevantních v době jeho realizace. V rámci daňového řízení nebylo uskutečnění plnění žalobcem zpochybněno vzhledem k naplnění znaku dodání zboží jako předmětu daně podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o DPH a dle článku 5 odst. 1 Šesté Směrnice. Žalobce předmětnými vozidly disponoval, měl je v majetku a nakládal s nimi a dle předmětných faktur právo nakládat s nimi převedl na jinou osobu. Uskutečnil tedy v rámci své ekonomické činnosti dodání zboží za úplatu s místem plnění v tuzemsku. Převod práva nakládat s hmotným majetkem jako vlastník lze podle judikatury ESD i NSS vykládat široce tak, že dodání zboží se uskuteční nejen tam, kde přejde vlastnické právo k majetku, ale i tehdy, když jakýkoli typ převodu majetku druhou osobou opravňuje ve skutečnosti nakládat s tímto majetkem, jako by byla vlastníkem. Jde tedy o nakládání s majetkem v ekonomickém a nikoli formálním právním smyslu slova. Zpochybňuje-li žalobce pod vlivem výpovědí svědků, které sám považuje za nevěrohodné a v rozporu se svými předchozími stanovisky, že k dodání zboží nemuselo dojít, má žalovaný za to, že v ekonomickém smyslu k dodání zboží došlo, neboť o vozidlech po jejich prodeji žalobcem rozhodovaly další subjekty.

Další žalobní námitky žalovaný považuje za nepřípadné, vzhledem k rozporuplným a nesystémovým tvrzením, postrádajícím vnitřní soudržnost a spojitost s tvrzeními předchozími, kdy žalobce na jednu stranu obsáhle a věcně argumentuje, že plnění ve prospěch firmy PRO-RSI uskutečnil, a vzápětí dává ke zvážení, zda vůbec jím fakturované plnění nastalo. Žalovaný postupoval a hodnotil samostatně žalobcem uskutečněné dodání zboží, z něhož potvrdil důvodnost dodatečně stanovené daně na výstupu, i žalobcem nárokovaný odpočet z opětovného nákupu těchto vozidel, který nezpochybnil. Žalovaný současně podotkl, že svými námitkami žalobce upozorňuje na skutečnosti ve svůj neprospěch – jednak zpochybňuje správnost, průkaznost a věrohodnost svého účetnictví, pokud v něm účtoval o skutečnostech, které nenastaly, což by mohlo mít pro něj poměrně zásadní dopad nejen v oblasti daně z přidané hodnoty, a jednak zpochybňuje, že odpočet daně, který nárokoval z opětovného nákupu vozidel, uplatňoval v souladu se zákonem. Pokud by totiž žalobci bylo dáno za pravdu v tom, že právo nakládat s vozidly nikdy nepozbyl, ztratil by nárok na odpočet na znovupořízení vozidel, protože by tento nákup neměl opodstatnění. Fiskální dopad na žalobce by tedy nebyl v podobě dodatečného dostanovení daně na výstupu, ale v podobě neuznání nárokovaného odpočtu.

Z obsahu repliky žalobce k vyjádření žalovaného správního úřadu ze dne 6.6.2011 vyplývá, že občansko-právní řízení, vedené před městským soudem pod sp.zn. 2 Cm 112/2009, o zaplacení částky 37.308.970,- Kč s příslušenstvím, v níž se této částky domáhá po žalobci společnost Rating Service International LLc., dosud nebylo ukončeno, stejně tak jako trestní řízení, vedené Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy proti podezřelému V.B.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 6.12.2011 zástupkyně žalobce odkázala na podanou žalobu ve znění repliky k vyjádření žalovaného správního úřadu. Žalobce podmínky pro osvobození od daně z přidané hodnoty v uvedených obchodech splnil, odkazuje plně na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci TELEOS, zejména na v něm zvýrazněnou zásadu právní jistoty, zásadu daňové neutrality a zásady proporcionality. Žalobce se odkazuje na svojí dobrou víru, na náležitou opatrnost dodavatele s tím, že má nárok na osvobození i v případě, kdy odběratel svojí povinnost daň odvést následně nesplní. Pokud jde o zmíněný rozsudek ve věci TELEOS, tento je podle názoru žalobce na daný případ plně aplikovatelný. Žalobce si opatřil a následně v průběhu daňového řízení i předložil doklady ohledně předmětných obchodů, jedná se o prohlášení kupujícího, která jednoznačně prima facie osvědčují dodání vozidel do Spolkové republiky Německo. Pokud následně vyslechnutí svědci tuto skutečnost popřeli, pak je třeba vzít v úvahu, že svědek Václav Bervid sám tímto potvrzením disponoval a daňovému subjektu jej předložil, žalobce v této souvislosti odkazuje na posouzení důvěryhodnosti vyslechnutých svědků. Pokud jde o vlastní formální náležitosti předložených prohlášení, jejich obsah nevzbuzoval pochybnosti, jednalo se o informace, které jsou pro posouzení případných podmínek osvobození od DPH rozhodné, žalobce dodával společnosti, která organizovala závody automobilů, tato společnost měla vlastní kapacity k převozu vozidel. Žalovaný správní úřad v odůvodnění svého rozhodnutí žádné pochybnosti ohledně náležitostí předložených dokladů nevznesl, učinil to až ve vyjádření k podané žalobě. Žalobce trvá na tom, že podnikal s náležitou mírou opatrnosti, v době, kdy se obchody konaly, znal osobu spojující společnosti RSI a PRO-RSI již dva roky, měl s ní korektní obchodní vztahy a neměl žádný důvod k pochybnostem. Obě tyto společnosti se pohybují v oblasti automobilových závodů, převážely desítky automobilů, přílohy k žalobě svědčí o reálnosti uvedených aktivit těchto společností. Na žalobce nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci MAKRO, neboť tam sám dodavatel měl pochybnosti o dodání zboží, neznal odběratele, zatímco nyní v posuzované věci se žalobce stal obětí podvodu ze strany spřízněných firem pana Václava Bervida, všechny indicie vyšly najevo až později.

Zástupkyně žalovaného správního úřadu u jednání soudu uvedla, že na předmět sporu, tj. na splnění podmínek pro osvobození od daně na výstupu, má žalovaný zcela opačný názor. Podle názoru žalovaného podmínky zákona o dani z přidané hodnoty nebyly v případě žalobce splněny, důvody, pro které se žalovaný rozhodl potvrdit dodatečný platební výměr finančního úřadu, jsou jednoznačně uvedeny v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k podané žalobě, proto na ně žalovaný v závěrečném návrhu plně odkazuje. V okamžiku, kdy žalovaný správní úřad přezkoumával napadený dodatečný platební výměr, zabýval se věcí žalobce v širším kontextu, než je tomu nyní v řízení před soudem ohledně jednoho dodatečného platebního výměru. Žalovaný proto zkoumal, zda existovala podkladová transakce, tj. zda vůbec žalobce uskutečnil plnění s místem plnění v České republice a zda toto osvobození od daně má oporu ve skutkovém ději. Žalovaný zastává názor, že žalobce uskutečnil dodání zboží v podobě převodu práva nakládat s věcí jako vlastník k předmětným padesáti osobním automobilům, o tom již není mezi účastníky soudního řízení sporu. Zásadní neshoda je o tom, zda byly splněny podmínky pro přiznání osvobození od DPH podle ustanovení § 64 zákona o DPH. Žalovaný odkazuje na doplněné důkazní řízení, z něhož vyplývá, že žádná přeprava, kterou žalobce fakturoval, do jiného členského státu EU neproběhla, proto ve smyslu ustanovení § 13 odst.2 zákona o dani z přidané hodnoty nejde o intrakomunitární transakci. Je pravda, že žalobce doložil prohlášení kupujícího, tato prohlášení však byla vyvrácena a byla zpochybněna jejich věrohodnost právě v řízení před finančními orgány. Žalobce se v dalším řízení dovolával pouze ochrany své dobré víry, aniž by tvrdil, že přeprava byla fakticky zajištěna a uskutečněna. Proto má žalovaný za to, že žaloba není důvodná. Ze soustředěného spisového materiálu nevyplývá, že by se žalobce otázkou přepravy předmětných automobilů do SRN vůbec zabýval, že by byla jakkoli řešena. Předmětem dodávky byla dodávka padesáti kusů závodních automobilů, ze žádných z podkladů ze spisu přitom není zřejmé, že by žalobce jakkoli o přepravě jednal, že by se zabýval vytížeností přepravní kapacity, přepravními náklady a podobnými věcmi. Pokud jde o ochranu dobré víry žalobce, žalovaný konstatuje, že firma RSI neplatila žalobci již od roku 2007 leasingové splátky nájemného, žalobce tak už mohl vědět, že firmy pana Václava Bervida nejsou úplně spolehlivými obchodními partnery. Žalovaný poukazuje na to, že tím, kdo dokládal dodání automobilů do jiného členského státu, byl žalobce, který pak měl prokázat splnění podmínek osvobození od daně z přidané hodnoty. Z uvedeného vyplývá závěr, že žalobce nepostupoval s náležitou péčí, nebyl účasten u naložení vozidel k přepravě, neověřil si uskutečnění přepravy, nic takového ze spisového materiálu není zřejmé. Vozidla do Spolkové republiky Německa přepravena nebyla, žalobce mohl mít pochybnosti o přepravě, když následně - o pouhé dva dny později - dne 3.4.2008 znovu nakupuje tatáž vozidla zpět, aniž by zvažoval logistické či finanční náročnosti těchto operací. Žalovaný má za to, že žalobce je samostatným daňovým subjektem, který deklaroval osvobození od daňové povinnosti u dodání zboží do jiného členského státu, avšak podmínky tohoto osvobození neprokázal, nevykázal v daňovém přiznání ani nepodal náležité hlášení a neobstaral si dostatek důkazů pro svá tvrzení.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Při šetření na základě dožádání Finančního úřadu pro Prahu 2 zjistil správce daně – Finanční úřad pro Prahu 5 – že žalobce vystavil odběrateli PRO-RSI Automobil GmbH. se sídlem Weiden, Spolková republika Německo, faktury ze dne 1.4.2008 za dodání celkem padesáti kusů automobilů tovární značky BMW v celkové hodnotě 37.308.969,- Kč. Žalobce tuto transakci, u níž neuplatnil daň na výstupu, nezahrnul do přiznání k dani z přidané hodnoty za předmětné období ani v souvislosti s ní nepodal souhrnné hlášení podle ustanovení § 102 zákona o DPH. Předmětem dožádání, které správce daně obdržel, bylo pořízení stejných automobilů žalobcem dne 3.4.2008 od dodavatele – organizační složky Racing Service International LLC.

Následně správní úřad prvého stupně zahájil se žalobcem daňovou kontrolu, při níž prověřoval, zda žalobce při neuplatnění daně na výstupu z předmětné transakce ve prospěch firmy PRO-RSI postupoval v souladu se zákonem a zda u fakturovaného prodeje aut této německé firmě byly splněny podmínky pro osvobození od daně podle ustanovení § 64 zákona o DPH při dodání zboží do jiného členského státu.

V průběhu správního řízení předložil žalobce prostředky, které správce daně hodnotil v souvislosti se skutečnostmi zjištěnými od německé daňové správy v rámci mezinárodní výměny informací, bez součinnosti se žalobcem a dospěl k závěru, že žalobce neuskutečnil plnění osvobození od daně, ale plnění, které podléhalo dani na výstupu. Proto mu dodatečným platebním výměrem na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2008 dne 16.10.2009 vyměřil daň v částce 7,088.704,- Kč.

Proti uvedenému dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce včasné odvolání, v němž argumentoval shodně jako v podané žalobě. V doplněném řízení provedeném v rámci řízení odvolacího vyslechl správce daně i žalovaný odvolací správní úřad jako svědky osoby, které jednak personálně spojovaly žalobcova odběratele, firmu PRO-RSI z Německa, i jeho dodavatele firmu RSI pana V.B. V souvislosti s jeho svědeckou výpovědí se stala součástí daňového spisu řada písemností a vyjádření, které s prověřovanou transakcí, jejíž podstatou je z daňového hlediska dodání zboží do jiného členského státu deklarovanému odběrateli, souvisí jen nepřímo a z nichž vyplývají komplikované vztahy mezi žalobcem a firmami, zastoupenými panem V.B., včetně účasti dalších firem, které nebyly bezprostředními obchodními partnery žalobce. Dále v odvolacím řízení byli vyslechnuti svědci L.T., jenž popřel předání prohlášení kupujícího žalobci, a svědek B.G., který uvedl, že neví, od koho společnost OS Car Sales uvedená vozidla koupila a nepamatoval si, kdy k předmětným transakcím došlo.

Na základě takto doplněného daňového řízení rozhodl žalovaný odvolací správní úřad o podaném odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 16.10.2009 žalobou napadeným rozhodnutím, jímž odvolání žalobce zamítl se závěrem, že odvolací námitky nejsou důvodné a že vydáním dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2008 nebyl porušen zákon.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 5 dne 16.10.2009, jímž byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2008 ve výši 7.088.704,- Kč.

Podle ustanovení § 64 odstavec 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rok 2008 (dále jen zákon o DPH), dodání zboží do jiného členského státu plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně.

Podle ustanovení § 64 odstavec 5 zákona o DPH dodání zboží do jiného členského státu lze prokázat písemným prohlášením pořizovatele nebo zmocněné třetí osoby, že zboží bylo přepraveno do jiného členského státu, nebo jinými důkazními prostředky.

Z obsahu soustředěného spisového materiálu, předloženého soudu žalovaným správním úřadem, je zcela nepochybné, že to byl právě žalobce, kdo uplatňoval osvobození od placení daně z přidané hodnoty za prodej padesáti kusů závodních automobilů tovární značky BMW, které měly být podle jím předložených dokladů vyvezeny mimo hranice České republiky, konkrétně do Spolkové republiky Německo. Mezi účastníky soudního řízení není sporu o tom, že došlo k uskutečnění uvedeného obchodního případu, spornou však zůstává otázka, zda toto plnění vykazuje znaky plnění, osvobozeného od daně s nárokem na odpočet daně, jak tvrdí s odkazem na ustanovení § 64 odstavec 1 zákona o DPH žalobce, anebo zda žalobce veškeré potřebné rozhodné skutečnosti neprokázal a jedná se o dodání zboží podle ustanovení § 13 odstavec 1 zákona o DPH.

Podle tohoto ustanovení se dodáním zboží pro účely tohoto zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. Pokud jde o výklad pojmu „dodání zboží do jiného členského státu“, pak podle ustanovení § 13 odstavec 2 zákona o DPH je dodáním zboží do jiného členského státu takové dodání zboží, které je skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.7.2010, č.j.: 8 Afs 14/2010 – 195, dostupného na www.nssoud.cz, důkazní břemeno o dodání zboží osvobozeného od daně z přidané hodnoty do jiného členského státu Evropské unie, tj. prokázání faktického odeslání zboží z tuzemska plátcem osobě registrované k dani z přidané hodnoty v jiném členském státě, leží na plátci, který zdanitelné plnění uskutečňuje. Písemné prohlášení kupujícího o přepravě zboží podle ustanovení § 64 odst.5 zákona o DPH) může být způsobilým důkazem jen za předpokladu, že odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. V případě pochybností je prodávající povinen prokázat existenci dobré víry, že se svým jednáním neúčastnil daňového podvodu, tedy například že v rámci svých obchodních aktivit přijal dostatečná opatření bránící riziku možného daňového podvodu.

Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že důkazní břemeno k prokázání skutečností, které daňový subjekt uvedl v daňovém přiznání pro uplatnění osvobození zboží od daně z přidané hodnoty, stíhá především daňový subjekt (ustanovení § 31 odst.9 zákona o správě daní a poplatků). K unesení důkazního břemene pak nemusí vždy stačit předložení formálně bezvadných daňových dokladů či jiných listin, byť se všemi zákonem vyžadovanými náležitostmi. Jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 15.5.2001, sp. zn. IV ÚS 402/99, důkaz daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Prokazuje-li daňový subjekt nárok na osvobození od DPH formálně bezvadnými písemnými prohlášeními a daňovými doklady, ale zároveň existují pochybnosti o faktickém stavu, je součástí důkazního břemene daňového subjektu prokázat existenci podmínek, za nichž dochází k osvobození zdanitelného plnění od DPH. Doklady o uskutečnění zdanitelného plnění, byť se všemi zákonnými náležitostmi, nemohou být proto podkladem pro uznání nároku na osvobození od DPH, není-li současně prokázáno, že k uskutečnění podmínek podmiňujících osvobození zdanitelného plnění od daně z přidané hodnoty fakticky došlo. Podle ustanovení § 64 zákona o DPH je dodání zboží do jiného členského státu plátcem osobě registrované k dani z přidané hodnoty v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, osvobozeno od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně. Nárok na osvobození od DPH je tak dán pouze za zákonem stanovených podmínek, které byl správce daně oprávněn ověřovat a zkoumat, aby ověřil oprávněnost uplatněného osvobození.

K výkladu o rozsahu důkazního břemene, které stíhá daňový subjekt, lze poukázat na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podle ní ani doklady se všemi náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet DPH (tyto závěry jsou plně aplikovatelné rovněž na osvobození od DPH), není-li prokázáno, že k realizaci tvrzené skutečnosti fakticky došlo. Stěžovatel se proto mýlí, usuzuje-li na unesení důkazního břemene tím, že předložil zákonem předvídané dokumenty (písemná prohlášení pořizovatelů zboží o dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie). Pokud daňový subjekt v daňovém řízení neprokáže jím tvrzené skutečnosti, nelze dovodit, že byl správce daně povinen prokazovat tyto skutečnosti za daňový subjekt a neučinil-li tak, uzavřít o vydání nezákonného rozhodnutí na základě neúplných skutkových zjištění.

Hodnocení žalovaného odvolacího správního úřadu o tom, že důkazy předložené žalobcem neprokázaly splnění podmínek pro osvobození zboží od DPH ve smyslu ustanovení § 64 odst.1 zákona o DPH, nevykazuje znaky libovůle. Žalobce se spoléhal především na – zjevně dodatečně vyhotovená - písemná prohlášení svého odběratele, aniž by dále prověřoval jejich pravdivost. Byť by se tento přístup jevil jako obchodně výhodný, s ohledem na stávající opakované obchodování s týmž subjektem obvyklý, představuje riziko vzniku daňových úniků. Je proto v zájmu daňového subjektu, aby si opatřil takové podklady, které mohou relevantním způsobem prokázat, že k dodání do jiného členského státu skutečně došlo. Důkazní břemeno o uskutečněném dodání zboží osvobozeného od daně z přidané hodnoty, které daňově uplatňuje, totiž leží právě na straně daňového subjektu.

Písemné prohlášení o přepravě zboží do jiného členského státu podle ustanovení § 64 odst. 5 zákona o DPH je jistě relevantním důkazem, žalobce se však mýlí, pokud jej považuje za důkaz jediný a absolutní. Takový výklad by prakticky znemožnil ověření skutečností, z nichž dané osvobození od daně z přidané hodnoty vychází. Žalobce přijímal prohlášení o dodání zboží do jiného členského státu neopatrně a bez dalšího, respektive zcela formálně.

Městský soud v Praze nepřisvědčil námitce, že žalobou napadené rozhodnutí o odvolání je v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora. Žalobce se odvolával na rozsudek ve věci Optigen, obsáhle citoval i pasáže z rozsudku ve věci Teleos a dovolával se ochrany dobré víry, vyplývající z této judikatury. Soudní dvůr dospěl ve zmíněných rozhodnutích výkladem příslušných ustanovení Šesté směrnice o dani z přidané hodnoty k závěru, že plátce daně má nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z přijatých zdanitelných plnění, které splňují požadavky uvedené směrnice, i když jiná transakce, předcházející či následující v řetězci obchodních vztahů, byla uskutečněna se záměrem zkrácení daňové povinnosti. To ovšem platí pouze za podmínky, že plátce daně o takovém záměru nevěděl a nemohl vědět. Tyto závěry jsou bezpochyby aplikovatelné i na podmínky osvobození od daně z přidané hodnoty. Argumentace žalobce judikaturou Soudního dvora nezpochybňuje rozhodnutí žalovaného, naopak uvedená rozhodnutí jsou v souladu s těmito právními názory. Závěry Soudního dvora jsou respektovány také Nejvyšším správním soudem, podle jehož judikatury nemohou být nárok na odpočet daně a uznání daňového výdaje dotčeny tím, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých daňový subjekt nevěděl nebo nemohl vědět. Každá transakce musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následnými událostmi (rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 5 Afs 129/2006 – 142, dostupný rovněž na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku ostatně výslovně vyšel z rozhodnutí Soudního dvora ve věci Optigen. Žalobci lze přisvědčit, že není odpovědný za obchodní a ekonomickou činnost jiných subjektů, tj. za to, jak jeho odběratel a případné další subjekty v řetězci se zbožím naložili. Skutkový stav nyní posuzované věci se však míjí s východisky výše uvedené judikatury. Správce daně neučinil závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem pouze z následných transakcí jiných subjektů, na které již neměl žalobce vliv, ale přímo z jednání žalobce, který s ohledem na objektivní skutečnosti postupoval neopatrně a nezamezil tak možným daňovým únikům.

V takovém případě přitom nelze účinně poukazovat na dotčení principu neutrality daně z přidané hodnoty. Ten se může ve své úplnosti uplatnit pouze tam, kde nedochází k porušování povinností stanovených daňovými předpisy. Za situace, kdy žalobce považoval prohlášení za důkazní prostředek eo ipso prokazující intrakomunitární podstatu dodání zboží a neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání dodání zboží do jiného členského státu, nemůže předmětná námitka obstát. Nebyla-li prokázána podstata plnění jako plnění intrakomunitárního a přitom k dodání došlo, bylo správně posouzeno jako tuzemské zdanitelné plnění zatížené daní na výstupu. Dovolával-li se žalobce principu neutrality, je na místě připomenout, že skutková zjištění správních orgánů ukazují na závěr, že byl uvedený princip ve skutečnosti opomenut. Při uplatnění daně na výstupu, nebylo-li prokázáno splnění podmínek osvobození od daně při dodání do jiného členského státu, mohl pořizovatel v Německu požádat o vrácení daně nebo uplatnit nárok na odpočet daně, pokud mu vznikla povinnost registrace za plátce daně z přidané hodnoty uskutečněním ekonomických činností na území České republiky. V obou případech by však kupující musel prokázat pořízení zboží a bylo by tak zajištěno, aby jeho případná pochybení šla pouze k jeho tíži.

Porušení principů efektivnosti a proporcionality stěžovatel namítl pouze v obecné rovině a až při ústním jednání u soudu. Tyto skutečnosti do značné míry předurčují způsob vypořádání uvedených námitek soudem, který porušení těchto principů, vztahujících se k působení komunitárního práva neshledal.

K dalším žalobním námitkám je třeba uvést, že z ujednání, která žalobce činil v březnu a dubnu 2008 ohledně předmětu dodání zboží do Německa, je zřejmé, že otázkou skutečného fyzického předání a přepravení předmětných automobilů za účelem jejich transportu do SRN žádná jednání uskutečněna zjevně nebyla. Jak již bylo soudem výše opakovaně uvedeno, žalobce se spokojil s prohlášeními, která jsou formulačně snadno zpochybnitelné, jestliže z jejich obsahu vyplývá, že dne 20.3.2008 odběratel žalobci potvrzuje, že dne 1.4.2008 byla (!) předmětná vozidla dodána do SRN. Žalovaný správní úřad v rámci své činnosti k námitce žalobce ohledně ochrany jeho dobré víry dále zjistil jednak skutečnost, že ještě dříve, než k předmětné transakci vůbec došlo a vozidla byla ve finančním pronájmu, odběratel žalobce neplatil leasingové splátky a dále další skutečnost, která činí tvrzení žalobce nevěrohodným, totiž to, že již dva dny po uskutečnění předmětného obchodu žalobce dne 3.4.2008 od odběratele kupuje zpět. Právě tato zjištěná skutečnost nasvědčuje závěru, že o to více se měl žalobce zajímat o to, zda předmětné automobily skutečně opustily území České republiky dne 1.4.2008, jestliže je to jednoznačně zákonem o DPH formulovaná podmínka pro možnost uplatnění osvobození od daně podle ustanovení § 64 odstavce 1 zákona o DPH.

Žalobce rovněž jako důkaz předložil v řízení před soudem rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.8.2011, č.j.: 2 Cm 112/2009 – 170, v němž byla řešena sporná otázka mezi účastníky řízení, zda inkriminovaný obchodní případ skutečně proběhl, aniž by však z uvedeného rozsudku vyplynul závěr o tom, že automobily opustily území České republiky. Z hlediska uplatnění osvobození od DPH není spornou otázka, zda došlo k předmětnému prodeji, ale zda předmětná vozidla byla vyvezena z území České republiky do jiného členského státu EU. Bylo proto na žalobci, aby v daňovém řízení prokázal, že se svým tvrzeným odběratelem jakkoli o přepravě jednal, že by se zabýval vytížeností přepravní kapacity vzhledem k rozsahu dodávky (padesát kusů osobních automobilů), přepravními náklady a jejich hrazením, a to ať již v souvislosti s dodávkou, která je předmětem posouzení v této daňové věci, nebo s následným zpětným odkoupením těchto automobilů dne 3.4.2008. Žalobce však této své důkazní povinnosti nedostál a podle názoru soudu neosvědčil ani neprokázal své jednání v dobré víře, respektive správní úřady zjistily a v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě odůvodnily existenci takových skutečností, které zákonem chráněné jednání žalobce v dobré víře významně zpochybňují.

Městský soud v Praze nesdílí názor žalobce o tom, že by se žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí dopustil odklonu od stávající judikatury českých a evropských soudů v daňových věcech. Naopak žalovaný dostatečně podrobným způsobem doložil a náležitě odůvodnil závěr o tom, z jakých konkrétních skutkových i právních důvodů má za to, že žalobce při obchodování se závodními automobily nevynaložil dostatek úsilí, směřovaného k tomu, aby mohl být učiněn závěr o tom, že o své účasti při obchodování v řetězci ve smyslu výše uvedených významů vědět nemohl. Skutková zjištění, popsaná jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak uvedená výše i v odůvodnění tohoto rozsudku, jsou dostatečná, jednoznačná a poskytují logický závěr, který byl učiněn a který má oporu v obsahu soustředěného spisového materiálu.

Na základě výše uvedeného odůvodnění Městský soud v Praze dospěl k závěru, že uplatněné žalobní námitky nejsou důvodné a s ohledem na jejich obsah nebyla u žalobou napadeného rozhodnutí shledána nezákonnost napadeného rozhodnutí v důsledku krácení práv žalobce a protože soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, žalobu podle ustanovení § 78 odst.7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s., když ve sporu neúspěšnému žalobci nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku a úspěšnému žalovanému správnímu úřadu žádné prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly. Z tohoto důvodu soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 6.prosince 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru