Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ad 24/2014 - 63Rozsudek MSPH ze dne 29.08.2016Pracovní právo: zákaz přenášení rizika z výkonu závislé práce na zaměstnance

Publikováno3518/2017 Sb. NSS

přidejte vlastní popisek

11 Ad 24/2014-63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Aleše Sabola a soudců JUDr. Hany Veberové a JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: Hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem v Opavě, Kolářská 451/13, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.10.2014, č.j. 3411/30.1/14/14.3,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu ze dne 6. 6. 2014, čj. 7430/3.30/14/14.3 (dále také jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně), kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 30.000,- Kč, mj. za spáchání správního deliktu podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, který měl spáchat tím, že při ukončení pracovního poměru zaměstnance Ondřeje K.xxx začal po tomto zaměstnanci požadovat uhrazení tzv. nevratného výstrojního materiálu v částce 7.112,41 Kč, čímž porušil § 2 odst. 2 ve spojení s § 346b odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, když přenesl riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance, ačkoliv závislá práce je vykonávána na náklady a odpovědnost zaměstnavatele.

Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí žalovaného vybočuje z ústavní zásady garantované čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle níž je každý oprávněn činit, co není zákonem zakázáno, neboť žalovaný žalobci uložil povinnost na základě extenzivního výkladu ustanovení právního předpisu.

Namítl dále, že jeho jednání není správním deliktem, přesto bylo sankcionováno jako správní delikt podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce. Žalovaný tak překročil meze výkonu státní správy stanovené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2. odst. 3 Ústavy. Žalovaný blíže ani neodůvodnil vztah mezi jednáním žalobce a naplněním skutkové podstaty správního deliktu.

Žalobce uzavřel se zaměstnancem dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. V této dohodě se zaměstnanec zavázal opatrovat svěřené výstrojní součásti během trvání pracovního poměru a po skončení pracovního poměru se zavázal majetkově vypořádat se zaměstnavatelem v dohodě stanoveným způsobem. Tato dohoda je smíšeným aktem upravujícím vztahy mezi žalobcem a jeho zaměstnanci částečně podle zákoníku práce, tj. práva a povinnosti během trvání pracovního poměru, a částečně podle občanského zákoníku, tj. práva a povinnosti stran dohody po skončení pracovního poměru. Na dohodu je třeba nazírat jako na svobodně a vážně míněný projev vůle smluvních stran. Žalobce mohl navazovat smluvní kontrakty na základě občanského zákoníku, což konstantně potvrzuje judikatura Nejvyššího soudu (například rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2305/2013). Kontrakt obsahující závazek zaměstnance nahradit zaměstnavateli poměrnou část nákladů pořízení výstrojních součástek, pokud bude pracovní poměr ukončen, je kontraktem, jehož účinnost je dána okamžikem skončení pracovního poměru, jde o kontrakt uzavřený v intencích obecné smluvní úpravy občanského práva a vlastní závazek zaměstnance vzniká až po ukončení pracovněprávního vztahu.

Definici závislé práce v rozsahu §2 zákoníku vyložil žalovaný mechanicky a extenzivně, navíc svůj názor blíže nezdůvodnil. V daném případě k výkonu závislé práce již nedocházelo, neboť právní titul, na jehož základě byla vykonávána, zanikl, bylo proto legitimní sjednat úpravu budoucích závazkových vztahů, jejímž předmětem je vypořádání majetkových poměrů, při němž nedochází k majetkovému obohacení žádné ze stran. Právní vztah, který žalobce jako zaměstnavatel se svým zaměstnancem předmětnou dohodou založil, je v souladu s ústavní zásadou, podle níž je každý oprávněn činit, co není zákonem zakázáno, přičemž v tomto názoru jej utvrzuje i praxe obecných soudů. Žalobce poukazoval již v odporu proti příkazu vůči správnímu orgánu I. stupně, a posléze v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, že názor žalobce je sdílen i rozhodovací praxí obecných soudů (žalovaný odkázal výslovně na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Co 394/2007, a na rozhodnutí stejného soudu sp. zn. 17 Co 51/2008; dále pak rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 85 C 47/2011). Žalovaný se však touto námitkou žalobce nezabýval s odůvodněním, že se jedná o civilní rozhodovací praxi, nikoliv rozhodovací praxi oblasti správního trestání. Skutečnost, že právě na základě vyhodnocení civilněprávní otázky oba správní orgány konstatovaly, že se žalobce dopustil spáchání správního deliktu, žalovaný (stejně jako správní orgán I. stupně) zcela pomíjí. I přesto, že žalobce opakovaně poukazoval na podstatu smluvních vztahů ovládaných zásadou smluvní volnosti, žalovaný se charakterem dohody blíže nezabýval. Žalovaný se pouze omezil na hodnocení motivu žalobce spočívajícího v ekonomičnosti přijatého opatření a nezabýval se podstatou možnosti uplatnění zásady smluvní volnosti pro soukromé právo typickou.

Žalovaný konstatoval, že se žalobce dopustil spáchání správního deliktu podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce. Podle tohoto ustanovení se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr tím, že poruší stanovené povinnosti při vzniku, změnách, skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti. Dotčené jednání žalobce ovšem nenaplňuje skutkovou podstatu předmětného správního deliktu, neboť (jak upřesnil žalobce při jednání) nedošlo k jednání, které by se vztahovalo k povinnosti související se vznikem, změnou či skončením pracovního poměru.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, ve vztahu k tvrzenému nesprávnému podřazení jednání žalobce pod skutkovou podstatu správního deliktu žalovaný namítl pouze obecný rozsah žalobního tvrzení bez uvedení konkrétních důvodů, o něž žalobce svůj názor opírá.

Při jednání žalobce žalobní námitku nesprávnému podřazení jednání žalobce pod skutkovou podstatu správního deliktu rozvinul, uvedl, že nebyla porušena žádná povinnost stanovená při vzniku, změnách nebo skončení pracovního poměru. Z toho, že shodou okolností došlo k časové shodě jednání žalobce se skončením pracovního poměru, nelze vyvozovat naplnění skutkové podstaty správního deliktu.

Z připojeného správního spisu soud mj. zjistil, že žalobce uzavřel se zaměstnancem O. K. podle § 49 zákoníku práce dohodu o rozvázání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 29.6.2009, č.j. ŘMP-750/09/OP. Pracovní poměr na základě dohody skončil dne 10.2.2012. Žalobce uzavřel se zaměstnancem O. K.xxx dne 7.7.2009 dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Předmětem dohody byl závazek zaměstnance opatrovat svěřený majetek tak, aby nedošlo k jeho poškození, ztrátě, zničení nebo zneužití. V případě skončení pracovního poměru se zaměstnanec mj. zavázal uhradit zůstatkovou hodnotu nevratného výstrojního materiálu, který mu byl zaměstnavatelem svěřen k užívání, a zůstatkovou hodnotu vratného výstrojního materiálu, který byl zaměstnavatelem svěřen k užívání a nabyl povahy výstrojního materiálu nevratného. Zůstatková cena měla být stanovena zaměstnavatelem podle délky životnosti materiálu stanovené vnitřním předpisem zaměstnavatele a dále podle doby užívání výstrojního materiálu. Ve sdělení, které zaměstnanec převzal dne 9.2.2012, zaměstnavatel konstatoval povinnost zaměstnance zaplatit za nevrácený materiál 7.112,41 Kč. Do tohoto sdělení zaměstnanec vepsal nesouhlas s požadavkem na zaplacení uvedené částky s tím, že chtěl všechny výstrojní součástky vrátit. Ve výstupním listu je uvedeno, že zaměstnanec dohodu o úhradě pohledávky ve výši 7.112,- Kč odmítl sepsat.

Soud neshledal žalobu důvodnou.

Podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr tím, že poruší stanovené povinnosti při vzniku, změnách, skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti.

Podle § 2 odst. 1 zákoníku práce je závislou prací práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.

Podle § 346b odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance.

Mezi účastníky řízení není sporu o skutkovém stavu, z něhož správní orgány při rozhodování ve správním řízení vycházely, ve vztahu k otázce, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu je rozhodující výlučně posouzení souladu dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů uzavřené mezi žalobcem a jeho zaměstnancem, pokud se zaměstnanec v článku II. zavázal v případě skončení pracovního poměru zaplatit za nevratný výzbrojní materiál jeho zůstatkovou hodnotu, se zákonem. Soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, pokud odmítl posoudit přípustnost dané dohody z pohledu práva soukromého s odůvodněním, že takové posouzení nemá při rozhodování o správních deliktech místo. V souzeném případě naplnění skutkové podstaty vyžaduje nesplnění povinnosti zaměstnavatele při vzniku, změně či zániku pracovního poměru nebo obdobného poměru, přitom jde zejména o povinnosti stanovené zákoníkem práce, tedy předpisem soukromoprávním. Pro pracovní právo platí obecné zásady soukromého práva, a tedy i obecná zásada, že „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“. Podle této zásady je veškeré chování osob, které není výslovně zakázáno, či u kterého nelze zákaz dovodit z logiky konkrétní právní úpravy, v oblasti soukromého práva, právně dovoleným. Zároveň se v pracovním právu vychází ze zásady autonomie vůle jako obecného principu svobody jedince ve společnosti. Pokud by tak jednání žalobce v pozici zaměstnavatele bylo z pohledu práva soukromého shledáno v souladu se zákonem, nemohlo by v daném případě (s ohledem na formulaci skutkové podstaty v zákoně o inspekci práce) jít o jednání protiprávní, naplňující skutkovou podstatu správního deliktu.

Konfrontovat je pak nutné jednání žalobce i s dalšími zásadami vyjádřenými v pracovním právu. Při posuzování zákonnosti uzavřené dohody je nutné brát zřetel na ochrannou funkci pracovního práva, kdy zákon omezuje smluvní svobodu kogentní právní úpravou, jejímž cílem je ochrana zaměstnance jako slabší strany před absolutní smluvní svobodou. Ochrana práv zaměstnance se tak promítá v celé řadě ustanovení, zásadně je rozvedena právě v § 346b zákoníku práce. Zcela zásadní je pak povinnost zaměstnavatele nést riziko výkonu závislé práce a tomu odpovídající zákaz přenesení takového rizika na zaměstnance.

V žalovaném rozhodnutí posouzení skutkového stavu podle výše uvedených kriterií chybí, nicméně nečiní rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným. Žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které tvoří s žalovaným rozhodnutím jednotu (zásada jednoty správního řízení), zejména na stranu 5 a 6 prvostupňového rozhodnutí. Úvaha správního orgánu prvního stupně pak vystihuje podstatu dohody uzavřené mezi žalobcem a jeho zaměstnancem právě z pohledu výše uvedených kriterií. Soud se ztotožňuje se závěry správního orgánu I. stupně, pokud dohodu shledal odporující principům zákoníku práce, zároveň se správně vypořádal s argumentací žalobce poukazující na svobodný projev vůle zaměstnance při podpisu předmětné dohody. Soud se ztotožňuje se závěrem prvostupňového orgánu, pokud dospěl k závěru, že dohoda o odpovědnosti za ztrátu na svěřených předmětů upravená v § 255 zákoníku práce směřuje ke zcela jinému cíli, než který je sledován dohodou uzavřenou mezi žalobcem a jeho zaměstnancem. K takovému závěru lze doplnit, že uzavřená dohoda obchází zákon, pokud je označována jako dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, v každém případě je svým obsahem v rozporu se zákoníkem práce, neboť nepřípustně přenáší riziko výkonu závislé práce na zaměstnance. Takový právní úkon je úkonem absolutně neplatným podle § 39 občanského zákoníku (zákon č. 65/1964 Sb.) za použití § 18 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2011). Soud se ztotožňuje s tvrzením žalobce, že v rámci pracovněprávních vztahů lze uzavírat nepojmenované smlouvy, ty však nesmí odporovat obsahu či účelu zákoníku práce (viz § 18 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2011). Posuzovaná dohoda zjevně v rozporu se zákoníkem práce je. Jde-li o žalobcem ve správním řízení předložené důkazy - rozsudky civilních soudů, jimiž byla uložena v obdobných případech (bývalým) zaměstnancům žalobce povinnost zaplatit zaměstnavatelem požadovanou částku, pak správní orgány nesprávně odmítly žalobcem předložené důkazy hodnotit, přestože tyto rozsudky mohly obsahovat pro danou věc relevantní pohled práva civilního (jak je uvedeno výše). Předložené rozsudky však mohly být vztaženy výlučně k právnímu posouzení věci, nikoliv ke skutkovému stavu věci, který byly správní orgány povinny samostatně zjistit a právně posoudit. Vypořádání se s rozsudky při právním hodnocení věci bylo z pohledu splnění požadavku přesvědčivosti odůvodnění správního rozhodnutí vhodné, v daném případě však jejich odmítnutí nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, již jen proto, že skutkový stav musel být ve správním řízení zjištěn a právně hodnocen samostatně. V předložených soudních rozhodnutích pak nebyla otázka přenášení rizika výkonu závislé práce ze zaměstnavatele na zaměstnance řešena, rozsudky tak neposkytují argumentaci, se kterou by se měl žalovaný vypořádat. Soud zároveň konstatuje, že se s právním hodnocením skutkového stavu provedeným ve správním řízení ztotožňuje. V tomto ohledu lze pro úplnost konstatovat, že ani v usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21.4.2016. č.j. 104 C 2/2013-104, nebyla otázka přenosu rizika výkonu závislé práce řešena. Není správná argumentace žalobce, pokud tvrdil, že dohoda již nespadá do rámce pracovněprávních vtahů, neboť její účinnost je směřována až k okamžiku, kdy už pracovní poměr neexistoval. Dohoda byla uzavřena zjevně mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, týká se povinnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli, předmětem dohody byla úhrada pracovní výstroje zaměstnance. Zaměstnanci byla vzápětí po uzavření pracovní smlouvy (jako slabší smluvní straně) předložena dohoda, bez jejíhož podpisu by byl výkon práce zaměstnancem stěží představitelný. Jedná se tedy o pracovněprávní vztah zaměstnance a zaměstnavatele.

Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce o nepodřaditelnosti jeho jednání pod skutkovou podstatu správního deliktu. Povinnost respektovat zákaz přenášení rizika z výkonu závislé práce na zaměstnance se uplatňuje již od vzniku pracovního poměru a trvá po celou dobu jeho existence. Tuto povinnost tedy musí zaměstnavatel plnit kdykoliv během existence pracovního poměru, nutně je spjata i se vznikem změnou či zánikem pracovního poměru. Jde tedy o povinnost, kterou má na mysli § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. V daném případě pak není pochyb o tom, že v předmětné dohodě byly dohodnuty povinnosti zaměstnance přímo v souvislosti s ukončením pracovního poměru, tedy žalobce fakticky při ukončení pracovního poměru se zaměstnancem porušil povinnost nepřenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance.

Z výše uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou podle 78 odst. 7 s.ř.s zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. a contrario. Žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, žádné náklady řízení mu však nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 29. srpna 2016

Mgr. Aleš Sabol

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru