Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ad 22/2015 - 29Rozsudek MSPH ze dne 30.11.2016

Prejudikatura

8 Afs 85/2007 - 54


přidejte vlastní popisek

11Ad 22/2015 - 29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce L. H., bytem S. Š. 151, B. – B. 3, proti žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 4, Kongresová 1666/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015, č. j. 384/2015

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie České republiky hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru (dále též „žalovaný“) ze dne 11. 9. 2015, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne 22. 5. 2015, č. j. KRPA-392926-15/ČJ-2013-0000VO. Uvedenými rozhodnutími byla podle § 100 odst. 1 zákona č. 361/20013 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“) uznána odpovědnost Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy za škodu na zdraví policisty, která vznikla žalobci při výkonu služby, a současně mu byla podle § 101 písm. b) téhož zákona poskytnuta náhrada škody za ztížení společenského uplatnění v částce 24.000,- Kč.

pokračování 2 11 A d 22/2015-26

Žalobce v podané žalobě namítl, že s vydanými rozhodnutími nesouhlasí a domnívá se, že rozhodnutí orgánu prvého stupně i rozhodnutí odvolacího orgánu jsou v rozporu se zákonem.

Žalobce namítl, že ke stanovení výše úhrady byla použita vyhláška, která byla ke dni vydání předmětného rozhodnutí (respektive ke dni ukončení pracovní neschopnosti žalobce vlivem předmětného úrazu) již zrušena a tedy není možné pro stanovení odškodnění za ztížení společenského uplatnění použít v této vyhlášce stanovenou výši 120,- Kč za jeden bod, a to i kdyby bylo možné ztotožnit se s argumenty odvolacího orgánu, že není účinné zrušovací ustanovení nového občanského zákoníku, týkající se zrušované vyhlášky v části odkazů na tuto vyhlášku v platném zákoníku práce, ale i proto, že tato částka je pro svou nepřiměřenou

nízkost v současných poměrech zcela neuplatnitelná pro rozpor s občanským zákoníkem zakotvenou zásadou slušnosti.

Žalobce namítl, že již v době platnosti vyhlášky nebyla jí uváděná výše za jeden bod dostatečná a bylo využíváno její ustanovení o mimořádném zvýšení náhrady za bod až do úrovně 100%, tedy až do částky 240,- Kč za bod. V současné době je podle platné metodiky obchodního kolegia Nejvyššího soudu třeba náhradu za jeden bod přiznávat ve výši, odpovídající 1% hrubé měsíční nominální mzdy, která v roce 2014 činila částku 251,28 Kč.

Žalobce namítl, že vedle podmínky pro mimořádné zmínění zvýšení přiznané částky nad tuto úroveň nadále představuje důvod pro zvýšení částky i individuální posouzení dopadu pracovního úrazu v konkrétním případě, což je v případě žalobce objektivně v lékařské dokumentace zaznamenané trvalé omezení hybnosti postižené končetiny. Proto má žalobce za to, že je na místě zvýšení částky podle předchozího odstavce až o 100% zvýšení základního odškodnění, které je spíše pravidlem než výjimkou podle metodiky, mj. i s ohledem na věk poškozeného, na jeho aktivity v mimo pracovním životě a podobně. S okolnostmi, zda jsou v případě žalobce přítomny důvody pro mimořádné zvýšení výše přiznané náhrady, se orgán prvého stupně se vůbec nezabýval, nevyžádal si v tomto směru od poškozeného žádné informace a ani neodůvodnil, z jakého důvodu tento aspekt v úvahu nevzal. V tomto rozsahu žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, k čemuž žalovaný odvolací orgán vůbec nepřihlédl.

Žalobce dále namítl, že tyto - již v odvolání uváděné - důvody rozšiřuje o nové skutečnosti, které vyplývají především z odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu. Jedná se o to, že uvedené skutečnosti jsou dále potvrzeny legislativním vývojem, kdy vláda České republiky ve svém nařízení č. 277/2015 Sb. stanovuje výši odškodnění za jeden bod ve výši 250,- Kč, čímž potvrdila, že od doby účinnosti nového občanského zákoníku bylo v této oblasti legislativní vakuum, které měly v praxi odstranit právě rozhodovací orgány při svém rozhodování. Žalobce zmínil, že z žádného lékařského posudku není zřejmé, zda v jeho případě jde o trvalé nebo dočasné omezení, přičemž v odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu je uvedeno, že se jednoznačně nejedná o trvalé omezení hybnosti, ale o omezení dočasné, aniž by bylo patrné, od čeho tento svůj závěr odvolací orgán odvodil.

Žalobce rovněž nemohl souhlasit s tvrzením odvolacího orgánu o tom, že po návratu do služby žalobce nepotřebuje žádné pracovní úlevy. Úlevy při tom dává služební lékař maximálně na dobu tří měsíců v roce, což žalobce po nastoupení do práce beze zbytku vyčerpal a dále vykonává po dohodě s vedoucím oddělení administrativní práce na útvaru, které je zcela po stránce náplně jiná než práce před úrazem.

pokračování 3 11 A d 22/2015-26

Tvrzení odvolacího orgánu, že po návratu z pracovní neschopnosti, která byla prodloužena dalším nepracovním úrazem žalobce, se tento plně zapojil do života a do pracovního procesu bez jakýchkoliv omezení, což svědčí o jeho dobrém zdravotním stavu, je opět ničím objektivně nedoloženým tvrzením žalovaného. Žalobce uvedl, že v práci měl úlevy, které jsou prokazatelné a zapsané u služebního lékaře, v rodinném a osobním životě to bylo ještě horší, neboť při činnostech doma okolo rodinného domu a při údržbě pozemku pociťuje jednoznačný rozdíl oproti stavu před úrazem. Uvedený argument podle vyjádření odvolacího orgánu potvrzuje neurologické vyšetření EMG, které podle vyjádření lékaře neprokazuje poškození. Takové vyšetření však byl jen jedním z mnoha vyšetření a konstatovalo, že žalobce v ruce nemá poškozené nervy. Nešlo však o vyšetření na hybnost ruky, které žalobce absolvoval u ortopeda, takže si žalovaný pro svůj závěr vybral pouze jeden z mnoha posudků, který se „hodil“ pro podporu jeho domněnek, který byl vypracován navíc osm měsíců před vypracováním posudku ortopeda.

Žalobce namítl, že posuzující lékař, který je zároveň služebním policejním lékařem, vystavil posudek podle bodového ohodnocení bez vyčíslení peněžité částky za bod, i když ztížení společenského uplatnění se po zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. podle bodového hodnocení již neuplatňuje, ale uplatňuje se jako procentní vyjádření ztráty životních příležitostí, respektive lepší budoucnosti pro jednotlivé aktivity a participace v devíti oblastech společenského zapojení. Vyhláška č. 440/2001 Sb. se provádí v současné době pouze u prvotního úrazu – tzv. bolestného, kde se vychází z bodového ohodnocení, ale částka 120,- Kč je navýšena na 1% hrubé měsíční nominální mzdy .

Žalobce rovněž zpochybnil tvrzení odvolacího orgánu, že nepožádal o účast na jednání odvolacího orgánu. Žalobce poukázal na to, že k projednání odvolání pozván nebyl, zatímco žalovaný konstatoval, že žalobce o projednání odvolání nepožádal.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že oprávněný služební funkcionář při svém rozhodování ve věci poskytnutí náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobci postupoval podle platné právní úpravy, obsažené ve služebním zákoně. Před vydáním napadeného rozhodnutí ve věcech služebního poměru o náhradě škody za ztížení společenského uplatnění podle § 101 písm. b/ služebního zákona se služebními funkcionář zabýval otázkou, zda je možné aktuálně při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění postupovat podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. Přitom dospěl ke zjištění, že v dané věci je postup podle uvedené vyhlášky v souladu se zákonem. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný ode dne 1. 1. 2014, sice v ustanovení § 3080 zrušil pod body č. 237 a č. 238 vyhlášku č. 440/2001 Sb. i vyhlášku č. 50/2003 Sb., ale přestože je pokládán za zákon sjednocující veškeré soukromé právo, nemá sílu rušit bez výslovné úpravy platná ustanovení jiného zákona. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, je samostatným kodexem, který zásadní pracovněprávní vztahy upravuje samostatně a v § 394 odst. 2 (ve znění účinném pro platné období) uváděl následující „do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. a odškodnění bolesti za ztížené a ztížení společenského uplatnění ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.“.

Žalovaný poukázal na to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí i Ministerstvo zdravotnictví ve svém společném stanovisku ze dne 28. 1. 2014 vyslovilo ve věci postupu při posuzování odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání tento právní názor: „Nadále se postupuje podle vyhlášky 440/2001

pokračování 4 11 A d 22/2015-26

Sb. ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., a to s ohledem na § 394 odst. 2 zákoníku práce.“ Také služební zákon upravuje služebně právní vztahy samostatně a v § 228 odst. 1 uvádí, že do vydání vyhlášky k provedení § 104 odst. 2 se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Žalovaný s ohledem na uvedené skutečnosti uzavřel, že i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku bylo v organizační složce státu Ministerstvo vnitra České republiky a v příspěvkových organizacích zřízených tímto ministerstvem postupováno i nadále při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění při pracovních a služebních úrazech podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., a to až do dne 26. 10. 2015, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů.

Žalovaný má za to, že služební funkcionář při svém rozhodování o odškodnění žalobce nejdříve za bolest a účelně vynaložené náklady spojené s léčením a poté za ztížení společenského uplatnění vycházel z listinných důkazů tak, jak byly žalobcem zaměstnavateli postupně předkládány. Tato skutečnost je řádně zadokumentována v předloženém spise. Lékařský posudek o odškodnění ztížení společenského uplatnění ze dne 20. 4. 2015, který žalobce v podané žalobě napadá, obdržel zaměstnavatel dne 13. 5. 2015. Klasifikace poškození zdraví žalobce v tomto posudku se vztahuje ke služebnímu úrazu žalobce ze dne 14. 10. 2013, a nezahrnuje jeho další poškození zdraví, které utrpěl v době neschopnosti ke službě v souvislosti se služebním úrazem dne 27. 1. 2014, ke kterému nedošlo při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Žalobce utrpěl dne 14. 10. 2013 při výkonu služby úraz, když došlo při služební přípravě v tělocvičně v Praze 4, Kongresové ulici, při nácviku poutací techniky k poranění zápěstí levé ruky. Podle lékařského posudku o odškodnění ztížení společenského uplatnění bylo toto ztížení hodnoceno jako omezení pohyblivosti zápěstí středního stupně na nedominantní končetině. Žalobce byl v pracovní neschopnosti ode dne 15. 10. 2013 do dne 24. 4. 2014 včetně. Podle znaleckého posudku o ztížení společenského uplatnění, vydaného MUDr. Králíkovou-Císařovou dne 20. 4. 2015, bylo popsané ztížení společenského uplatnění žalobce ohodnoceno 200 body, přičemž jeden bod činí částku 120,- Kč podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění novel, což odpovídá odškodnění v částce 24.000,- Kč.

Uvedenou škodnou událost projednala náhradová komise Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, na zasedání dne 20. 5. 2015. Přitom dospěla k závěru, že jde o úraz služební ve smyslu ustanovení § 100 služebního zákona. Poškozenému nebylo možno přičíst žádný podíl odpovědnosti na úrazu, odpovědnost Policie České republiky za náhradu škody nebylo možno vyloučit ani snížit.

Na základě uvedeného rozhodl náměstek ředitele Krajského ředitelství policie České republiky hl. m. Prahy pro ekonomiku ve věcech služebního poměru rozhodnutím ze dne 22. 5. 2015, č. j. KRPA-392926-15/ČJ-2013-0000VO, o tom, že žalobci se podle § 101 písm. b) služebního zákona poskytuje náhrada škody za ztížení společenského uplatnění v částce 24.000,- Kč.

pokračování 5 11 A d 22/2015-26

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, o němž rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. Podle jeho odůvodnění žalovaný vycházel při zpracování a vydání rozhodnutí o odvolání z lékařského posudku o odškodnění ztížení společenského uplatnění, vydaného praktickou lékařkou MUDr. Hanou Králíkovou-Císařovou a z návrhu komise Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy. Z důvodů v něm uvedených žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 11. 9. 2015 žalovaný odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil se závěrem, že napadené rozhodnutí služebního funkcionáře v prvním stupni má všechny zákonné náležitosti.

K námitkám uplatněným v podaném odvolání žalovaný uvedl, že žalobce nebyl přizván k projednání odvolání v senátu, neboť o to nepožádal a během řízení o odvolání nedošlo k rozšíření podkladů, které sloužily k vydání napadeného rozhodnutí. Pod body č. 1) až 5) odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací senát zabýval nespokojeností žalobce s ohodnocením náhrady škody za ztížení společenského uplatnění, přičemž dospěl k závěru, že současné uznávání bodového ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění podle již zrušené vyhlášky je považováno za přiměřené odškodnění odpovídající zásadám slušnosti podložené skutkovým zjištěním a doplněním o odborné lékařské hodnocení. K výši bodového ohodnocení a jeho mimořádnému zvýšení podle návrhu žalobce žalovaný uvedl, že je třeba upozornit na skutečnost, že žalobce utrpěl v době pracovní neschopnosti při léčení služebního úrazu dne 27. 1. 2014 další, tentokrát nepracovní úraz v podobě fraktury colesy na již zraněné levé horní končetině, což se jednoznačně odrazilo na délce pracovní neschopnosti a mělo vliv i na komplikace související s původním pracovním úrazem. Proto tato skutečnost nemůže být důvodem k navýšení bodového ohodnocení. Odvolací orgán dále konstatoval, že po návratu z pracovní neschopnosti, prodloužené jeho dalším nepracovním úrazem, se odvolatel plně zapojil do života a do pracovního procesu bez jakýchkoliv omezení, což svědčí o jeho dobrém stavu. Z tohoto důvodu odvolací orgán dospěl k závěru, že odvolatel není omezen či vyřazen z pracovního života, není omezen v kulturním a společenském zapojení i v rodinném životě, nesnížil se jeho intelekt, jeho schopnosti, dovednosti ani komunikační schopnosti, ani žalobce nebyl vyloučen z běžného života a není limitován natolik, aby to odpovídalo důvodům pro zvýšení náhrady. Uvedené argumenty uváděl odvolací orgán s odvoláním na závěry o vyšetření odvolatele na ambulantní neurologii dne 28. 5. 2014, podle něhož závěr lékaře hovoří o tom, že periferní neuropatii levé ruky vyšetření neprokázalo. Odvolatel tak neprokázal žádným způsobem své tvrzení, že v jeho případě se jedná o trvalé omezení hybnosti postižené končetiny. Naopak z vyšetření a jeho pracovní činnosti vyplývá, že stav byl přechodný, neboť je bez omezení schopen provádět veškeré pracovní činnosti.

Žalovaný uzavřel, že vydané rozhodnutí s uvedenou výší náhrady za ztížení společenského uplatnění je dostačující v rozsahu pouze základního ohodnocení, neboť nebyly splněny předpoklady pro jeho navýšení.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní orgán svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval.

pokračování 6 11 A d 22/2015-26

Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že podle § 100 odst. 1 služebního zákona byla uznána odpovědnost Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy za škodu na zdraví policisty, která vznikla žalobci při výkonu služby, a současně mu byla podle § 101 písm. b) téhož zákona poskytnuta náhrada škody za ztížení společenského uplatnění v částce 24.000,- Kč.

Podle § 101 písm. b) služebního zákona příslušník, který utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, má nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění. Podle § 104 odst. 1 služebního zákona náhrada za bolest a náhrada za ztížení společenského uplatnění se poskytne jednorázově. Podle § 104 odst. 2 služebního zákona ministerstvo v dohodě s Ministerstvem financí, Ministerstvem spravedlnosti a zpravodajskými službami stanoví vyhláškou postup při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění.

Podle § 180 odst. 1 služebního zákona je služební funkcionář povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí.

Podle § 180 odst. 2 služebního zákona je důkazem vše, co může přispět k zjištění skutkového stavu věci, zejména výpovědi a vyjádření účastníka, svědků a jiných osob, doklady a jiné písemnosti nebo záznamy, odborná vyjádření, znalecké posudky, potvrzení, listiny, protokoly o ohledání a pořízená dokumentace skutkového děje.

Podle § 100 odst. 1 služebního zákona bezpečnostní sbor odpovídá příslušníkovi za škodu způsobenou služebním úrazem.

Podle § 228 odst. 1 služebního zákona do vydání vyhlášky k provedení § 104 odstavec 2 se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.

Vyhláška k provedení § 104 odstavec 2 služebního zákona nebyla v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí doposud vydána, proto služební funkcionáři při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění příslušníka bezpečnostního sboru, který utrpěl služební úraz, postupovali důvodně podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Podle § 3 odstavec 1 této vyhlášky odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.“.

pokračování 7 11 A d 22/2015-26

Podle § 6 odstavec 1 písm. c) citované vyhlášky pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50% celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě.

Podle odstavce 2 téhož právního ustanovení pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více položek poškození zdraví stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové ohodnocení těchto položek se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu, nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou nebo funkční ztrátu.

Podle § 7 odstavec 1 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku a podle odstavce 2 téže vyhlášky hodnota jednoho bodu činí 120 Kč.

Podle § 8 odstavec 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“), zrušené s účinností od 1. 1. 2014 občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., lékařský posudek za účelem stanovení výše odškodnění v jednotlivých případech a) zpracovává posuzující lékař, který je ošetřujícím lékařem poškozeného; b) vydává zdravotnické zařízení, jehož posuzující lékař zpracoval lékařský posudek.

Předně je třeba zdůraznit, že o žádosti osoby ve služebním poměru o poskytnutí náhrad podle § 101 služebního zákona vede služební funkcionář správní řízení. V této situaci vystupuje jako správní orgán, jehož úkolem je rozhodnout o subjektivních právech žalobce jako účastníka řízení. Nejedná se tedy o realizaci vztahů nadřízenosti a podřízenosti uvnitř organizační struktury orgánu veřejné moci, nýbrž o výkon veřejné správysu i generis, určený specifickým charakterem státně zaměstnaneckého poměru (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6As 29/2003 – 97, publikovaný pod č. 415/2004 ve Sbírce NSS a dostupný stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí tohoto soudu na www.nssoud.cz). Relevantní platné právo na věc dopadající je proto pouze služební zákon, konkrétně jeho ustanovení upravující řízení ve věcech služebního poměru (§ 169 a následující) a další zákony a obecně závazné předpisy tyto zákony provádějící.

Podle § 180 odstavec 2 služebního zákona je důkazem vše, co může přispět ke zjištění skutkového stavu věci, včetně znaleckého posudku. Vzhledem k tomu, že ke dni úrazu byla stále platná a účinná, dopadá na posuzovanou věc rovněž vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (byť byla vydána na základě § 444 občanského zákoníku a § 203 zákoníku práce z roku 1965), podle jejíhož § 8 zpracovává lékařský posudek za účelem stanovení výše odškodnění ošetřující lékař. V posuzované věci vycházel služební funkcionář z obsahu znaleckého posudku o ztížení společenského uplatnění, vypracovaného MUDr. K.-C. dne 20. 4. 2015, podle něhož bylo popsané ztížení společenského uplatnění žalobce ohodnoceno 200 body, přičemž jeden bod činí částku 120,- Kč podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění novel, což odpovídá odškodnění v částce 24.000,- Kč.

Předpokládala-li tehdy platná právní úprava jako podklad pro rozhodnutí o odškodnění lékařský posudek podle § 8 vyhlášky, je v první řadě třeba obstarat si tento posudek. Pokud

pokračování 8 11 A d 22/2015-26

vykazuje vady, je na místě pokusit se tyto odstranit, k čemuž je příslušný opět ošetřující lékař. Má-li pak služební funkcionář i nadále o skutkovém stavu pochybnosti, je nutno ustanovit znalce, ovšem zákonným způsobem, tj. postupem podle zákona o znalcích a tlumočnících, respektive vyhlášky k provedení tohoto zákona a též ve spojení s § 56 správního řádu. Úkony prvoinstančního služebního funkcionáře výše popsanému postupu odpovídaly. Podle názoru soudu nebyly v průběhu řízení zjištěny takové okolnosti, které by co do rozsahu nutného dokazování prvostupňového služebního funkcionáře znamenaly nesplnění vyčerpávajícím způsobem této povinnosti, bylo na žalobci, aby tento vadný postup namítl s poukazem patrně například na ustanovení znalce z oboru ortopedie – traumatologie. Žalobce však dokazování nedoplnil a spokojil se s pouze nepřípadným a neodůvodněným konstatováním, že služební funkcionář pochybil.

Rozhodnutí služebního funkcionáře, které neakceptovalo žalobcovu argumentaci směřující ke zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, nebylo založeno na neobjektivních posudcích a irelevantních a neúplných podkladech. Žalovaný při posuzování této žádosti postupoval v souladu s příslušnými právními normami i procesně správným způsobem, dbal na zachování všech práv žalobce, opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí, přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů i při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval.

Přiznání samotného základního odškodnění předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně a zásadně omezeny, popřípadě ztraceny, a již v základní výměře odškodnění za ztížení společenského uplatnění je tak obsažena náhrada za nepříznivé důsledky poškození zdraví pro další život poškozeného. Zvýšení odškodnění přichází v úvahu tehdy, nelze-li v konkrétním případě následky újmy na zdraví vyjádřit jen základním odškodněním a předpokládá takový stav, kdy v důsledku škody na zdraví poškozeného postihly zvlášť těžké následky, tj. takové, které s ohledem na jeho věk i předpokládané uplatnění v životě podstatně omezují, popřípadě i znemožňují, anebo významně mění jeho uplatnění v životě a ve společnosti. Poměřováno se

stavem, který je určující pro tzv. základní ohodnocení ztížení společenského uplatnění, jde o stav svou kvalitou zcela jiný, v jehož důsledku dochází k trvalým, zásadním a významným změnám, kdy kvalita dalšího života poškozeného je v porovnání s jeho životem dosavadním nesrovnatelná.

Odškodnění má být poskytnuto za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, a to s ohledem na výkon jeho dosavadního zaměstnání, budoucího možného uplatnění v pracovním životě, možnosti uplatnit se v životě rodinném, sportovním, společenském apod. Při určování výše náhrady za ztížení společenského vlastnění se hodnotí závažnost škody na zdraví a předpokládaný vývoj léčení. Podle této situace se pak bodové ohodnocení přiměřeně zvýší.

K výši bodového ohodnocení a jeho mimořádnému zvýšení podle návrhu žalobce žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela určitě a srozumitelně uvedl, že nelze opomenout skutečnost, že žalobce utrpěl v době pracovní neschopnosti při léčení služebního úrazu dne 27. 1. 2014 další, tentokrát nepracovní úraz v podobě fraktury colesy na již zraněné levé horní končetině, což se jednoznačně odrazilo na délce pracovní neschopnosti a mělo vliv

pokračování 9 11 A d 22/2015-26

i na komplikace související s původním pracovním úrazem. Proto tato skutečnost nemůže sama o sobě být důvodem k navýšení bodového ohodnocení, neboť není jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi zdravotním stavem žalobce bezprostředně po služebním úrazu a jeho zdravotním stavem současným. Odvolací orgán dále konstatoval, že po návratu z pracovní neschopnosti, prodloužené jeho dalším nepracovním úrazem, se odvolatel plně zapojil do života a do pracovního procesu bez konkrétních omezení, což svědčí o jeho dobrém stavu. Právě z uvedených okolností – bez ohledu na subjektivní vnímání svého zdravotního stavu žalobcem - odvolací orgán dospěl k napadenému závěru, že odvolatel není omezen či vyřazen z pracovního života, není omezen v kulturním a společenském zapojení i v rodinném životě, nesnížil se jeho intelekt, jeho schopnosti, dovednosti ani komunikační schopnosti, ani žalobce nebyl vyloučen z běžného života a není limitován natolik, aby to odpovídalo důvodům pro zvýšení náhrady. Zároveň je zřejmé, že uvedené argumenty uváděl odvolací orgán s odvoláním na závěry o vyšetření odvolatele na ambulantní neurologii dne 28. 5. 2014. Žalobce v průběhu správního řízení neosvědčil ani neprokázal žádným způsobem své tvrzení, že v jeho případě se jedná o trvalé omezení hybnosti postižené končetiny.

V dané věci nebylo zjištěno, že by závěry správního orgánu nebyly podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo s nimi byly v rozporu či že by se správní orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce. Závěry, k nimž správní orgán dospěl při hodnocení rozhodujících skutečností, nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Tím jsou zároveň i vymezeny meze přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví, pokud jde o správní uvážení.

Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Tento závěr samozřejmě neznamená, že správní orgán rozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je totiž správní orgán omezován principy platícími v moderním právním státě, a to zejména principem legitimního očekávání. Soudní přezkum správního uvážení je rozsahově omezen, a to v § 78 odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí - li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil (z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8 Afs 85/2007 – 54).

Smyslem soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí správního úřadu není ani polemika o souladnosti jednotlivých obecně závazných právních předpisů, ale především posouzení zákonnosti a věcné správnosti žalobou napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů. Na základě tohoto vymezení konstatuje městský soud, že se žalovaný správní úřad v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zcela podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil k rozhodujícím namítaným skutečnostem a soud jeho úvahy neshledal v rozporu se zásadami správního uvážení. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání je patrno, že se správní orgány obou stupňů konkrétními důvody, na základě kterých v nyní posuzované věci byla žalobci poskytnuta náhrada škody za ztížení společenského uplatnění v částce 24.000,- Kč, podrobně zabývaly a vyhodnotily je z pohledu zákonem stanovených podmínek. Správní úřady obou stupňů se ve správním řízení zabývaly

pokračování 10 11 A d 22/2015-26

všemi shromážděnými listinnými důkazy a v odůvodnění svých rozhodnutí se náležitě vypořádaly se zjištěnými skutečnostmi.

Městský soud v Praze nezjistil žádné vady řízení, které by měly za následek nezákonnost či věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný odvolací správní úřad v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zcela jednoznačně, určitě a srozumitelně vyjádřil, že žalobce nebyl přizván k projednání odvolání v senátu, neboť o to nepožádal, na výslovné poučení v listině ze dne 13. 8. 2015, nazvané Seznámení se spisem – sdělení již nijak nereagoval. Z tohoto pohledu obsah správního spisu neobsahuje žádný podklad, na jehož základě by soud mohl dojít k závěru o krácení práv žalobce postupem správních orgánů takovým způsobem, že by to mělo za následek vydání nezákonného či nesprávného řízení. Žádnou konkrétní okolnost, která měla být žalobci znemožněna před správním orgánem prezentovat, neobsahuje v tomto směru ani podaná žaloba.

V této souvislosti žalovaný oprávněně poukázal i na skutečnost, že během řízení o odvolání nedošlo k rozšíření podkladů, které sloužily k vydání napadeného rozhodnutí. To znamená, že spisový materiál byl tedy po obsahové stránce v době rozhodování odvolacího orgánu zcela shodný jako v době vydání výše uvedené listiny a procesní práva žalobce tak uvedeným postupem žalovaného nijak neutrpěla.

Pokud se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného z důvodu nezákonnosti pro jeho nepřezkoumatelnost, pak Městský soud v Praze konstatuje, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací senát zabýval jak nespokojeností žalobce s ohodnocením náhrady škody za ztížení společenského uplatnění, tak i podmínkami a způsobem aplikace právních předpisů, na základě nichž bylo napadené rozhodnutí vydáno.

Městský soud v Praze se ztotožnil s názorem žalovaného, podrobně popsaným výše, že i po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. bylo v organizační složce státu Ministerstvo vnitra České republiky a v příspěvkových organizacích zřízených tímto ministerstvem důvodně postupováno i nadále při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění při pracovních a služebních úrazech podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., a to až do dne 26. 10. 2015, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů. Naopak pro postup nastíněný žalobcem v podané žalobě soud neshledal ani skutkové, ani právní důvody. K námitce žaloby ohledně vlastní výše bodového ohodnocení a jeho mimořádnému zvýšení podle návrhu žalobce se městský soud podrobně vyjádřil již výše v samostatné části odůvodnění tohoto rozsudku.

Ze všech uvedených důvodů shledal Městský soud v Praze žalobní námitky nedůvodnými a nezjistil žádnou skutečnost odvoláním neuplatněnou, která by odůvodňovala zrušení rozhodnutí žalovaného. Na základě této úvahy Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně a proto ji postupem podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

pokračování 11 11 A d 22/2015-26

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odstavec 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 30. listopadu 2016

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru