Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ad 22/2014 - 49Rozsudek MSPH ze dne 23.10.2015Služební poměr: propuštění policisty ze služebního poměru pro porušení služební přísahy

Publikováno3356/2016 Sb. NSS

přidejte vlastní popisek

11Ad 22/2014 - 49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce Mgr. J. V., bytem v P. 2, K. n. 287/18, zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, proti žalované Policii České republiky, Policejnímu prezidiu - Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 4, Kongresová 2, o žalobě proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 12. 9. 2014, č. j. 732/2014

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 12. 9. 2014, jímž bylo změněno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 3. 8. 2011, jímž byl žalobce podle ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro porušení služebního slibu a rozhodnutí bylo doplněno o odstavec, podle něhož žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odstavec 1 písm. a) trestního zákona a zločinu přijetí úplatku podle ustanovení § 331 odstavec 1 a 3 písm. b) trestního zákona a toto jednání je způsobilé ohrozit dobrou pověst Policie České republiky. V dalším obsahu bylo rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy potvrzeno.

Žalobce v podané žalobě poukázal na to, že podle skutkového zjištění je jediným důvodem pro jeho propuštění pravomocně zastavené trestní řízení proti žalobci, kdy soud nerozhodl o vině ani o trestu, trestní stíhání zastavil pro překážku zákazu dvojího souzení a potrestání za stejný skutek (ne bis in idem) podle článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a podle ustanovení § 11 odstavec 1 písm. j) trestního řádu, která brání trestnímu stíhání. Žalobce namítl, že byl propuštěn podle ustanovení § 42 odstavec 1 písm. a) zákona o služebním poměru pro porušení služebního slibu, přestože služební slib nemá normativní povahu a nezakládá konkrétní povinnosti příslušníka bezpečnostních sborů. Jedná se pouze o morální závazek k dodržování povinností, stanovený právními předpisy. Podle názoru žalobce bylo jeho propuštění ze služebního poměru v rozporu s právními předpisy, neboť bylo realizováno pouze na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy nepřípustnost takového postupu služebního funkcionáře vyplývá z judikatury k ustanovení § 106 odstavec 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky a z judikatury správních soudů. Služební funkcionář označil jednání žalobce za jednání, které má znaky trestného činu. Před propuštěním žalobce si učinil služební funkcionář úsudek o otázce, která mu k rozhodnutí nepřísluší a která dosud navíc byla pravomocně vyřešena tak, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno, aniž by soud rozhodl o jeho vině. Podle ustanovení § 180 odstavec 5 zákona o služebním poměru si služební funkcionář nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestní čin a kdo za něj odpovídá. Probíhá-li před příslušným orgánem řízení o předběžné otázce, vyčká služební funkcionář jeho výsledku. O tom, zda byly naplněny znaky trestného činu, je oprávněn rozhodovat pouze soud. Zároveň žalobce namítl, že do doby, než je příslušník odsouzen, nesmí být vůči příslušníkovi učiněny žádné kroky odůvodněné tím, že spáchal trestný čin.

Pokud služební funkcionář označil jednání žalobce za zavrženíhodné, pak žalobce namítá, že definice zavrženíhodnosti není v právních předpisech jakkoli definována a proto měl správní služební funkcionář v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, v čem tuto zavrženíhodnost spatřuje a provést výklad právního předpisu, podle něhož postupoval. Samotný odkaz na to, že jednání žalobce mohlo naplňovat znaky trestného činu, není způsobilé pro závěr o zavrženíhodném jednání žalobce bez pravomocného rozhodnutí o vině žalobce. Služební funkcionář vůbec neví, jakého jednání se žalobce dopustil, rozhodnutí konstruuje pouze na domněnce a nevyložil ani neurčitý právní pojem „ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru“. Služební funkcionář označil žalobce za pachatele trestného činu ještě v situaci, kdy bylo trestní stíhání proti žalobci zastaveno, o vině nebylo pravomocně rozhodnuto a vše skončilo pouze ve stádiu podezření. Proto podle názoru žalobce služební funkcionář porušil článek 40 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

Podle názoru žalobce byla zcela zásadním způsobem porušena žalobcova procesní práva, když služební funkcionář stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, získal v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí z usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, spisového materiálu inspekce Policie České republiky a spisového materiálu státního zastupitelství, přičemž jestliže v těchto materiálech bylo uvedeno, že se žalobce dopustil trestné činnosti, pak vyjmenované orgány činné v trestním řízení zneužily své pravomoci a pokud v materiálech bylo uvedeno, že žalobce je pouze podezřelým ze spáchání trestné činnosti, nemůže být pravdivé tvrzení, uvedené v rozhodnutí o dostatečném zjištění skutkového stavu, neboť podezření z trestné činnosti je podle ustanovení § 40 zákona o služebním poměru důvodem pouze pro zproštění výkonu služby a nikoli pro propuštění ze služebního poměru podle ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) téhož zákona.

Žalobce dále v podané žalobě namítl, že z judikatury správních soudů vyplývá, že pro posouzení napadeného rozhodnutí je potřeba posoudit otázku, zda žalobce byl v postavení úřední osoby a vykonával činnost úřední osoby. Určení, zda policista požívá postavení na ochranu úřední osoby, je vázáno na splnění podmínek, uvedených v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Popis jednání a skutku v žádném okamžiku nekonstatuje jakékoli porušení zákona ze strany policisty, které by bylo uvedeno v zákoně o policii, což je primární podmínkou stanovení, zda policista, jednající mimo službu, má postavení osoby úřední a požívá tak práv, povinností a také ochrany této úřední osoby podle zákona anebo je pouhým policistou, který případně svým jednáním porušuje své povinnosti či jiný zákon, nikoli však v postavení úřední osoby. V předmětné věci se služební funkcionář touto zásadní otázkou blíže nezabýval, nehodnotil ji a vycházel pouze z obžaloby, tedy z pouhého podezření, kdy toto podezření bez dalšího povýšil na jednoznačný závěr o vině a o naplnění uvedených skutkových znaků přečinu a zločinu podle výroku rozhodnutí. Pokud se služební funkcionář ve svém rozhodnutí nevypořádal s předběžnou otázkou, spočívající ve vymezení postavení žalobce jako úřední osoby v okamžiku vykonávání jednoznačně prospěšné činnosti v souladu se zákonem o Policii České republiky, nemohl by dospět k závěru o zavrženíhodnosti jednání žalobce, spočívajícím ve spáchání přečinu a zločinu, citovaného v napadeném rozhodnutí. Celé rozhodnutí žalovaného je postaveno na jím upraveném hodnocení důkazů, kdy na jedné straně argumentuje obecnými frázemi a skutečnostmi ze spisového materiálu, vedeného v ukončeném trestním řízení, kdy orgány činné v trestním řízení ve svých dosavadních vydaných rozhodnutích pouze konstatují, že žalobce je podezřelý z daného jednání, zatímco žalovaný již kategoricky a jednoznačně uzavírá - aniž by své závěry postavil na konkrétních důkazech - že jednání bylo žalobci prokázáno. Žalovaný tak nepřípustně nahrazuje svým rozhodnutím rozhodnutí soudu o jeho trestní vině, což je v rozporu s jeho pravomocí.

Žalovaný služební funkcionář správního úřadu ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že důvodem propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy pro vnější službu byly skutečnosti, vyplývající z výroků i odůvodnění rozhodnutí služebních funkcionářů obou stupňů. Na základě těchto skutečností žalovaný dospěl k závěru, že žalobce záměrně odvádí pozornost od faktu, že se jednalo o činnost, za kterou pobíral neoprávněně odměnu, nejednalo se tedy o žádnou prospěšnou činnost, jak má na mysli zákon o Policii České republiky, ale o činnost výdělečnou. Z žalobcem uváděné argumentace vyplývá, že pokud by příslušník nebyl v postavení úřední osoby, ať již ze zákonem přímo predikovaných důvodů anebo za situace, kdy bude za takového považován vzhledem k okolnostem, pak v případě, že by prováděl trestnou činnost spojenou s jeho postavením jako úřední osoby, tedy ve volném čase, nemohl by za ni být potrestán. Žalobce zcela vědomě překrucuje závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 6To 625/2001 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 3Tdo 465/2002. Žalobce zastává názor, že uvedená rozhodnutí stanoví, že musí být splněny všechny podmínky uvedené v ustanoveních § 1, 2, 10 a 12 zákona o Policii České republiky, aby bylo možné označit jednání žalobce za jednání úřední osoby. Podle názoru žalovaného se jedná o naprosto nepřípustný extenzivní výklad takového závěru, který nemá žádné opodstatnění. V daném případě žalobcem citovaného judikátu se naopak jednalo o služební zákrok policisty v době mimo službu, proti policistovi bylo při tomto zákroku použilo násilí, tedy i skutkové okolnosti byly zcela rozdílné a proto je odkaz na zmíněné ustanovení zákona o Policii České republiky poplatný skutkovým zjištěním a neznamená automaticky to, že aby bylo možné považovat policistu jednajícího v době mimo službu za úřední osobu, musí být všechny shora uvedené podmínky splněny kumulativně, jak se žalobce snaží v podané žalobě přesvědčit a dovodit.

Podle názoru žalovaného se žalobce snaží svým jednáním navodit dojem, že je policistou, plnícím úkoly, vyplývající pro něj ze zákona o Policii České republiky a logickým vyústěním této premisy je závěr, že pokud žalobce takto vystupoval, využil postavení takové úřední osoby a měl by za úřední osobu být i považován. Žalobce zcela vědomě a záměrně navozoval dojem, že vykonává službu policisty, když vykonával úkony, spadající do působnosti Policie České republiky, přitom požíval oprávnění, která mu byla jako příslušníkovi Policie České republiky svěřena zákonem, navíc byl oblečen do policejního stejnokroje, přestože v dané době neměl nařízenou službu a nevykonával jí, je proto nutno pohlížet na takovou osobu jako na osobu úřední zcela v kompatibilitě s názorem Městského soudu v Praze. Žalovaný také takto postupoval, uvedenou otázku považoval za předběžnou otázku zodpovězenou soudem, jak je uvedeno výše.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Dne 30. 7. 2011 zahájilo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 trestní stíhání žalobce, obviněného z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odstavec 1 písm. a) trestního zákona a ze zločinu přijetí úplatku podle ustanovení § 331 odstavec 1 a odstavec 3 písm. b) trestního zákona. Trestných činů se měl dopustit tím, že nejméně v době od 27. 4. 2011 do 19. 6. 2011 v rozporu s ustanovením § 45 odstavec 1 písm. a) a ustanovení § 48 odstavec 2 zákona v níže uvedených lokalitách, převážně na území hlavního města Prahy, vykonával v době svého volna mezi službami, kdy měl nařízen nepřetržitý odpočinek, v kompletním služebním stejnokroji bez zákonného důvodu dohled nad silničním provozem a jeho řízení, zastavoval motorová vozidla, zabraňoval jim ve vjezdu do ulice, vykazoval již zaparkované automobily z ulice, usměrňoval pohyb vozidel i chodců a tímto jednáním vzbuzoval dojem, že vykonává pravomoc svěřenou mu zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Jednal pod příslibem vyplacení finanční odměny ve výši nejméně 2.000,- Kč za jednu akci od obviněného podpraporčíka A. V., který jej na tyto akce podle požadavků různých filmových produkcí vysílal a zpětně žalobci dohodnutou částku vyplácel. Popsanou činností bylo produkčním společnostem zajišťování nerušené natáčení filmových scén a záběrů na veřejných komunikacích a v prostorách, kde obviněný policista vykonával tuto činnost.

Na základě uvedeného usnesení o zahájení trestního stíhání bylo služebním funkcionářem nahlédnuto do vyšetřovacího spisu sp. zn. SV 23/2011-15, vedeného Obvodním státním zastupitelstvím v Praze 1. Součástí vyšetřovacího spisu byl i spisový materiál Inspekce policie České republiky č. j. IN-TC-165/2011, z něhož vyplynulo, že důkazní prostředky jednoznačně prokazují, že jednání, kterého se měl dopustit žalobce, má všechny znaky trestného činu. Žalobce se k předmětnému jednání doznal, z jeho výslechu bylo zjištěno, že prováděl bez zákonného důvodu v době svého volna ve služebním stejnokroji dohled nad silničním provozem, jeho řízení a usměrňování podle požadavků filmových produkčních společností v místech a termínech, které mu tlumočil obviněný podpraporčík V. Jednal při tom s vědomím, že podle předchozího příslibu podpraporčíka V. od něho dostane jako odměnu za každou filmovou akci, jíž se takto v uniformě zúčastní, peněžní odměnu ve výši nejméně 2.000,- Kč, k čemuž také vždy došlo.

Služební funkcionář uzavřel, že ze všech úkonů provedených v trestním řízení jednoznačně vyplynul závěr o tom, že žalobce se dopustil jednání, které se neslučuje s postavením příslušníka Policie České republiky, neboť je důvodné podezření, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a zločinu přijetí úplatku. Svým jednáním tak porušil služební slib, jehož znění je uvedeno v ustanovení § 17 odstavec 3 zákona, kdy policista mimo jiné rovněž slibuje, že bude důsledně dodržovat právní a služební předpisy, nikdy nezneužije svého služebního postavení a bude se vždy a všude chovat tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru.

Na základě výše uvedeného rozhodl náměstek ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru dne 3. 8. 2011 pod č. j. 1691/2011 o tom, že propouští žalobce ze služebního poměru.

Dne 10. 8. 2011 doručil žalobce služebnímu funkcionáři odvolání, o kterém rozhodl žalovaný odvolací orgán (služební funkcionář) – ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebních žalobou napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítl. Toto rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy bylo žalobcem napadeno žalobou ve správním soudnictví, která byla vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10Ad 1/2012.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j. 10Ad 1/2012 - 41, rozhodl tak, že rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 21. 11. 2011 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem tohoto postupu byl nesprávní procesní postup služebních funkcionářů, kteří jako podklad pro rozhodnutí použili určité listinné důkazy, aniž by účastníku řízení (a následně i správnímu soudu) umožnili se s těmito listinami seznámit a vyjádřit se k nim, neboť nebyly založeny alespoň v kopii do správního spisu a nebyl těmito listinami proveden důkaz podle ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu s možností příslušníka takového úkonu se zúčastnit.

Po nabytí právní moci uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze došlo k opětovnému projednání věci odvolacím orgánem po předchozím projednání věci v ustanoveném senátu poradní komise. Podané odvolání bylo posuzováno za využití závěrů, uvedených v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 10Ad/l/2012 a na základě doplnění dokazování odvolacím orgánem v podobě opatření kopií části spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 5T 89/2012 s důkazy o podezření z protiprávního jednání žalobce. Žalobce byl vyrozuměn o zasedání Senátu poradní komise s upozorněním, že do spisu byly doplněny důkazní materiály, do nichž má možnost nahlédnout a vyjádřit se k nim, žalobce se ve stanovený čas nedostavil, z jednání Senátu poradní komise se neomluvil, proto služební funkcionář projednal věc bez jeho přítomnosti.

Na základě všech zjištění, uvedených ve spisovém materiálu a přehledně vyjádřených v odůvodnění, ředitel Krajského ředitelství hlavního města Prahy podle ustanovení § 190 odstavec 8 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů vydal dne 12. 9. 2014 žalobou napadené rozhodnutí č. 732/2014, kterým zamítl odvolání žalobce a změnil rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy č. 1691/2011 ze dne 3. 8. 2011 tak, že doplnil výrok rozhodnutí o nový odstavec, podle něhož se žalobce dopustil porušení služebního slibu tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odstavce 1 písm. a/ trestního zákona a zločinu přijetí úplatku podle ustanovení § 331 odstavce 1 a 3 písm. b/ trestního zákona a toto jednání je způsobilé ohrozit dobrou pověst Policie České republiky.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce, jeho právní zástupce i žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé, bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odstavec 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, upravuje poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§ 1 odstavec 1 zákona).

Z ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle kterého platí, že příslušník musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, vyplývá, že ukončit služební poměr příslušníka jeho propuštěním lze za jednání, které má znaky trestného činu. Rozhodnutí o propuštění musí tedy předcházet závěr služebního funkcionáře, že se nejedná pouze o kázeňský přestupek (respektive přestupek podle jiného zákona), o kterém má pravomoc rozhodnout sám v kázeňském řízení, ale zřejmě o trestný čin, o kterém již oprávněn rozhodnout není. Jedná se tak o personální rozhodnutí příslušného služebního funkcionáře srovnatelné spíše s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle ustanovení § 55 odstavec 1 písm. b) zákoníku práce. Ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů dopadá jen na vymezenou část okruhu rozhodování služebních funkcionářů (lex specialis), celý okruh je pak stanoven v ustanovení § 180 odstavec 5 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (lex generalis), tj. řízení o propuštění ze služebního poměru podle ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je zvláštním typem řízení, které je upraveno v ustanoveních § 183 – 185 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

V případě užití ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů lze pouze vyhodnocovat, zda došlo k jednání, které má znaky trestného činu, přičemž vůči konkrétní osobě nesmí být vyvozovány jakékoli následky trestní odpovědnosti.

Samotná existence pravomocného rozhodnutí trestního soudu tak není předpokladem aplikace ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť pachatel trestného činu nemusí být odsouzen. Z uvedeného plyne, že v případě, kdy došlo k zastavení trestního stíhání žalobce, tzn. nedošlo k jeho odsouzení, užití ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nelze vyloučit, neboť citované ustanovení nerozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Pokud by tomu tak bylo a rozhodovalo se podle citovaného ustanovení o vině a trestu, pak by takové jednání bylo v rozporu s článkem 40 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný správní orgán však pouze bez dalšího vyhodnocoval, zda došlo k jednání žalobce, které má znaky trestního činu, nelze proto přisvědčit žalobci, že by došlo k porušení jeho základního práva podle ustanovení § 40 odstavec 1 Listiny základním práv a svobod tím, že by služební funkcionář rozhodoval o jeho vině a trestu a nevyčkal výsledku rozhodnutí o tom, zda byl spáchán trestný čin.

Žalobce v podané žalobě namítal, že definice zavrženíhodného jednání nikde není stanovena a služebním funkcionářem nebylo dostatečně odůvodněno, v čem onu zavrženíhodnost spatřuje. Pojem „zavrženíhodné jednání“ byl žalovaným náležitě a dostatečně vypořádán. V případech, kdy jednání policisty, od kterého stát a veřejnost očekává, že nebude sám porušovat zákon a dopouštět se protiprávního jednání, ale naopak bude dodržovat morální a etické normy společnosti, dosáhne takového stupně, kdy lze již hovořit o protiprávním jednání úmyslném, pak lze takové jednání klasifikovat jako zavrženíhodné, neboť takové jednání nemůže mít důvěru veřejnosti a nenaplňuje tak nadále morální požadavky kladené na osobu policisty. Otázka nošení služebního stejnokroje, stejně jako výkon činnosti žalobce a řízení silničního provozu za vyplácenou odměnu ve volném čase policisty, byla v rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města a žalovaného správního orgánu dostatečně podrobně popsána a vypořádána, přičemž závěr o tom, že nebylo přímo uvedeno, že se jedná o zavrženíhodné jednání, není pro posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí relevantní, neboť uvedené bylo zmiňováno za účelem zhodnocení celkového jednání žalobce, což je první podmínkou rozhodnutí o jeho propuštění podle ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

Co se týče znaků trestného činu, k tomu soud považuje za vhodné zdůraznit, že trestným činem je podle ustanovení 13 odstavec 1 trestního zákoníku protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v zákoně. Pojmovými znaky trestného činu pak jsou znaky skutkové podstaty trestného činu (protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka), stanovený věk (dovršení patnáctého roku věku pachatele) a příčetnost. Zákonným znakem trestního činu není společenská škodlivost, která má význam pouze jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odstavec 2 trestního zákoníku. To, že čin není trestným z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, lze vztáhnout na skutek, který z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jednání žalobce v nyní posuzované věci, spočívající v tom, že pod příslibem finanční odměny poskytoval služby soukromým subjektům, však na uvedené nelze užít, neboť takovéto jednání odpovídá běžným případům trestné činnosti, tedy nelze jej považovat za čin postrádající společenskou škodlivost.

Nelze mít pochyb o tom, že žalobce byl příčetný a dosáhl stanoveného věku.

Jednání žalobce, který vědomě vykonával dohled, řídil a usměrňoval dopravu pod příslibem finanční odměny, může nést znaky trestného činu zneužívání pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odstavec 1 písm. a) trestního zákoníku a trestného činu přijetí úplatku podle ustanovení § 331 trestního zákoníku.

Subjektivní stránka obou trestných činů je charakterizovaná zaviněním ve formě úmyslu přímého. Objektem, za který je považován právní statek, tj. chráněný zájem, proti kterému konkrétní trestný čin směřuje, je v případě trestného činu podle ustanovení § 329 odstavec 1 písm. a) trestního zákoníku zájem společnosti na řádném výkonu veřejné správy prostřednictvím úředních osob a v případě ustanovení § 331 trestního zákoníku je objektem řádné obstarávání věcí obecného zájmu. Co se týká subjektu, v případě ustanovení 329 trestního zákoníku i ustanovení § 331 trestního zákoníku se může dopustit těchto trestných činů pouze úřední osoba, tj. pouze osoba v určitém postavení.

Postavení úřední osoby – policisty je upraveno v zákoně o policii, konkrétně v ustanovení § 10 odstavec 1 a 2 a v ustanovení § 12 odstavec 1. Policistovi jako úřední osobě je nutno poskytnout ochranu v případě, že jím provedený zákrok v době mimo službu byl v souladu s uvedenými ustanoveními zákona o policii, tj. aby tento zákrok mohl být považován za služební zákrok. Uvedená podmínka však v případě jednání žalobce nemůže být splněna, neboť jeho jednání spočívalo právě ve zneužití pravomoci úřední osoby, pro které je typické, že pachatel vědomě jedná v rozporu s právní normou a tedy ji porušuje. V takovém případě pak žalobce jako úřední osoba podléhá zvýšené odpovědnosti namísto zvýšené ochraně úřední osoby.

Z uvedených důvodů nelze přisvědčit žalobci, že tím, že nesplnil podmínky stanovené v zákoně o policii a nebyl v postavení úřední osoby, protože úřední osobou byl (objekt). Jednání žalobce má znaky objektivní stránky trestného činu, jejímiž obligatorními znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Jednáním ve smyslu trestního práva je projev vůle ve vnějším světě a v dané věci spočívalo v konání žalobce, který ve služebním stejnokroji dohlížel, řídil a usměrňoval silniční provoz podle požadavků filmových společností za finanční odměnu ve výši 2.000,- Kč za jednu akci. Následkem se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu, tj. žalobce vykonával výkon pravomoci odporující zákonu, což vedlo k porušení nebo ohrožení řádného výkonu veřejné správy. V případě ustanovení § 331 trestního zákoníku lze mít za to, že žalobce přijal finanční odměnu související s výše popsanou činností, což mělo za následek porušení řádného výkonu veřejné správy (objektivní stránka)

Podle názoru Městského soudu v Praze tak žalobcovo jednání vykazuje znaky uvedených trestných činů ve smyslu ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) služebního zákona. Učinit závěr o tom, zda jednání žalobce mělo a má znaky trestného činu, lze učinit bez toho, aby byla v trestním řízení zjištěna jeho vina (tímto závěrem není rozhodováno ani o vině, ani o trestu, o nichž je, jak již bylo uvedeno, rozhodováno až v rámci trestního řízení). Samotná skutečnost v podobě pravomocně ukončeného trestního stíhání však sama o sobě neznamená, že ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) služebního zákona nemůže být aplikováno (druhá podmínka propuštění podle ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů).

Ohledně dobré pověsti bezpečnostního sboru soud považuje za vhodné zmínit, že ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) služebního zákona je zákonodárce upraveno a stanoveno pro typové jednání, které má znaky trestného činu jak úmyslného, tak i nedbalostního, tj. jednání, naplňující znaky úmyslně spáchaného trestného činu, je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru vždy. V daném případě se jedná o jednání, které uvedený znak naplňuje, protože k ohrožení dobré pověsti tak došlo bez ohledu na to, zda se jednalo o pouhé podezření a nikoliv v trestním řízení prokázané jednání, neboť byla zásadně snížena důvěra veřejnosti v oprávněný výkon činnosti policisty (třetí podmínka propuštění podle ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů).

Žalobce dále v podané žalobě namítal, že byl propuštěn pro porušení slibu, který nemá normativní povahu a nezakládá ani konkrétní povinnosti příslušníka bezpečnostních sborů. K tomuto tvrzení žalobce soud konstatuje, že nelze odhlédnout v prvé řadě ke skutečnosti, že složení služebního slibu je podmínkou ke vzniku služebního poměru. Služební slib je proto možno považovat za jakousi zvláštní formou vyjádření základních služebních povinností policisty a každý příslušník Policie České republiky by služební povinnosti, vyjádřené ve služebním slibu, měl dodržovat nejen při výkonu služebních povinností, ale také v soukromém životě (čímž lze nepochybně rozumět i ve svém volném čase). Městský soud v Praze se nemohl přiklonit k názoru žalobce, z něhož by vyplývalo, že zatímco při vzniku služebního poměru má obsah služebního slibu zásadní a nenahraditelnou funkci, bez níž by služební poměr ani nevznikl, v další činnosti policisty již jeho slib postrádá reálný obsah.

Žalobce při formulaci žalobních bodů zcela odhlíží od skutečnosti, že při složení služebního slibu se zavázal na svou čest a svědomí, že při výkonu služby bude nestranný a bude důsledně dodržovat právní a služební předpisy, plnit rozkazy svých nadřízených a nikdy nezneužije svého služebního postavení, bude se vždy a všude chovat tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru a že služební povinnosti bude plnit řádně a svědomitě a nebude váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i vlastní život. V okamžiku, kdy bylo žalobci prokázáno a učiněno nesporným, že ve svém volnu (v soukromém životě) prováděl ve služebním stejnokroji dohled nad silničním provozem, řídil jej a usměrňoval podle požadavků soukromých filmových produkčních společností a za takovou činnost pobíral pravidelně dohodnutou odměnu, již na obsah služebního slibu nekladl v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy práv a povinností policisty takovou váhu bez ohledu na to, že zastával nikoli nevýznamnou funkci v hierarchii Policie České republiky a za dodržení výše uvedeného slibu jeho jednání považovat nelze. Naopak žalobce se svým – výše popsaným - jednáním od plnění svých služebních povinnosti významným způsobem odchýlil, přestože si byl (či musel být) vědom toho, že porušuje služební přísahu a minimálně tak svým jednáním ohrožuje dobrou pověst bezpečnostního sboru.

Z rozhodnutí obou stupňů vyplývá, že příslušný služební funkcionář jednoznačně dbal výslovného znění ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru a na základě doložených zjištění posuzoval, zda jednáním žalobce došlo k porušení služebního slibu, zda šlo o jednání zavrženíhodné, které má znaky trestného činu, a zda současně bylo způsobilým ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. K porušení ustanovení § 180 odstavec 5 zákona o služebním poměru nedošlo, neboť v provedené úvaze služebního funkcionáře není vysloven závěr, zda jednáním žalobce byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá. Služební funkcionář posuzoval toliko, zda jednání žalobce má znaky trestného činu, tj. typově (formálně) jde o jednání atakující objekt některého z trestných činů uvedených v trestním zákoně (např. ochrana života a zdraví osob), zda byla naplněna objektivní stránka takového jednání, tedy zda konání žalobce ohrožovalo chráněný objekt, zda tak byla i příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, rovněž tak dospěl i k závěru stran subjektivní stránky – úmyslného zavinění žalobce, jako subjektu. V rozhodnutí není vysloveno, že žalobce spáchal trestný čin, ale toliko, že jednání žalobce má znaky trestného činu. Služební funkcionář se zabýval faktickým jednáním žalobce, a to z toho pohledu, zda má znaky trestného činu. Toto oprávnění služebního funkcionáře je nutno dovodit ze znění ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru, ze kterého vyplývá, že důvodem pro propuštění ze služebního poměru je závěr o tom, že se příslušník bezpečnostního sboru dopustil takového jednání, které má znaky trestného činu. Toto ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona přitom stojí vedle ustanovení, která jako důvod pro propuštění uvádějí odsouzení pro trestný čin (ustanovení § 42 odstavec 1 písm. a) a b) zákona o služebním poměru). V těchto případech je služební funkcionář vázán rozhodnutím příslušného orgánu činného v trestním řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin, o jaký trestný čin se jedná a kdo jej spáchal. V těchto případech pak služební funkcionář samotné faktické jednání příslušníka neposuzuje, naopak musí vycházet z rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení, jehož závěry o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je vázán právě s ohledem na ustanovení § 180 odstavec 5 zákona o služebním poměru. Pokud by bylo služebnímu funkcionáři v případech, kdy je důvod pro propuštění ze služebního poměru spatřován v ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) služebního zákona umožněno posoudit, zda určité jednání má znaky trestného činu, pak by toto ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona zcela ztrácelo své opodstatnění. Takový závěr však soud neučinil.

Ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru ve srovnání s předně uvedenými písmeny a) až c) stanoví povinnost rozhodnout o propuštění dříve, než dojde k pravomocnému odsouzení, při splnění v něm vymezených podmínek a tedy řízení o propuštění příslušníka probíhá nezávisle, byť případně souběžně s trestním řízením. Tato dvě řízení nelze směšovat, předmět každého z nich je odlišný. Rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru není konstatován závěr o spáchání trestného činu, jenž přísluší soudu v trestním řízení, ale je jím činěn závěr o tom, zda došlo konkrétním jednáním příslušníka k porušení služebního slibu, zda šlo o jednání zavrženíhodné, které má znaky trestného činu, a zda je toto jednání způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.

Nedůvodná je tak argumentace žalobce, že tímto postupem došlo k porušení principu presumpce neviny podle článku 40 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tento princip se váže k rozhodování soudu o vině a trestu za trestný čin. K tomu lze odkázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které se toutéž námitkou zabývaly, například na rozsudek NSS ze dne 3. 9. 2003, č. j. 5A 56/2002 - 31, publikovaný pod č. 112/2004 ve Sbírce rozhodnutí NSS, či na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010, č. j. 10Ca 172/2009 – 45.

Z všech výše uvedených důvodů se Městský soud v Praze ztotožnil se závěrem, že v jednání žalobce lze spatřovat porušení služebního slibu zavrženíhodným jednání, které je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie. To, zda toto zavrženíhodné jednání má či nemá znaky trestného činu, bylo již soudem řešeno výše i s poukazem na to, že ani skutečnost, že jednání nebylo shledáno trestným orgány činnými v trestním řízení, nevylučuje možnost postižení žalobce podle ustanovení zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

Pokud jde o další žalobní argumentaci, považuje soud za podstatné zdůraznit, že zjišťování žalovaného správního orgánu, zda jednání žalobce má znaky trestného činu, z obsahu trestních spisů, není porušením procesních práva žalobce. Žalovaný správní orgán takto postupoval jednak ke zjištění skutečného stavu věci, jednak směrem k posouzení podmínek podle ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) služebního zákona, tj. zda tu jsou znaky trestného činu nikoliv z důvodu, zda žalobce se dopustil trestné činnosti. Skutečnost, že skutkový stav, zjištěný v trestním řízení, není v rozporu se skutkovými zjištěními žalovaného a Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy v nyní posuzovaném řízení, nemá pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí podstatný význam. Je tomu tak proto, že k tomu, aby mohlo dojít k propuštění příslušníka bezpečnostních sborů ze služebního poměru, je třeba naplnění zákonných předpokladů pro toto propuštění. K naplnění těchto zákonných podmínek, stanovených v ustanovení § 42 odstavec 1 zákona o služebním poměru došlo, neboť bylo nade vše pochybnosti prokázáno a osvědčeno, že žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestního činu a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Došlo tak k naplnění podmínek, které jsou uvedeny v ustanovení § 42 odstavec 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, správní orgán tak správně postihnul žalovaného za spáchání tohoto správního deliktu propuštěním podle uvedeného právního ustanovení. Navíc je třeba mít na zřeteli, že uvedené ustanovení bylo zákonodárcem přijato z důvodu potřeby skončit služební poměr ještě před tím, než bude příslušník za takové jednání pravomocně odsouzen (viz důvodová zpráva k zákonu o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů). Uvedená okolnost tak svědčí právě důvodnosti zrychleného jednání služebního funkcionáře, neboť není na místě vyčkávat na odsouzení v trestním řízení soudním, ale v případě, kdy zde bude zjištěno a prokázáno jednání, naplňující požadované zákonné podmínky podle citovaného ustanovení, může legitimně dojít bez zbytečného odkladu k propuštění příslušníka bezpečnostních sborů, jehož režim se jeví srovnatelným právě s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle ustanovení § 55 odstavec 1 písm. b) zákoníku práce. Na taková, zákonem předpokládaná jednání policisty, se tak vztahuje režim přísnějšího postupu trvalého charakteru, než jaký je uplatňován v rámci institutu dočasného zproštění funkce, jehož případné aplikace se žalobce v podané žalobě domáhal a které má dočasnou povahu. Městský soud v Praze za výše popsaných okolností neshledal žádné důvody pro to, aby přisvědčil žalobci v námitce, že v jeho nyní posuzovaném případě mělo být služebním funkcionářem užito institutu dočasného zproštění.

Na základě všech výše uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně a proto ji podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odstavec 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle výsledku řízení náleželo, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst.1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 23. října 2015

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru