Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Ad 10/2010 - 22Rozsudek MSPH ze dne 04.04.2011

Prejudikatura

4 Ads 105/2009 - 54


přidejte vlastní popisek

11 Ad 10/2010 - 22

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně Ing. L. P. proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 14. 4. 2010, č. 49/2010,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 8. 6. 2010, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 14. 4. 2010, kterým zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 15. 1. 2010, č.j.: OSZ-51104-41/D-Kk-2010, kterým byla žalobkyni zastavena výplata výsluhového příspěvku ve výši 11.440,- Kč měsíčně s účinností ode dne 1. 1. 2007.

Žalobkyně v podané žalobě namítla, že dne 30. 11. 1993 ukončila služební poměr příslušníka Policie České republiky podle ustanovení § 105 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Příspěvek za službu byl žalobkyni přiznán ode dne 1. 12. 1993 podle ustanovení § 116 zákona č. 186/1992 Sb. Sdělením ze dne 25. 1. 2007 žalovaný s odvoláním na ustanovení § 225 a § 163 odst. 1 věta druhá zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zastavil výplatu výsluhového příspěvku s účinností ode dne 1. 1. 2007 s odůvodněním, že žalobkyně nejpozději do dvou let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, tj. do dne 18. 11. 2004, nepožádala o přiznání starobního důchodu. Se sdělením ze dne 25. 1. 2007 o zastavení výplaty výsluhového příspěvku žalobkyně nesouhlasila a podala proti němu podnět k přezkoumání rozhodnutí ze dne 9. 12. 2009.

Žalovaný v rámci přezkumného řízení vydal dne 15. 1. 2010 rozhodnutí, kterým rozhodl, že podle ustanovení § 160 zákona č. 361/2003 Sb. žalobkyni ode dne 1. 1. 2007 nenáleží výplata výsluhového příspěvku s odůvodněním, že od tohoto data nedošlo k souběhu nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu ve smyslu ustanovení § 160 zákona č. 361/2003 Sb. Žalobkyně s uvedeným rozhodnutím rovněž nesouhlasila a v zákonem stanovené lhůtě podala odvolání, o němž rozhodl minstr vnitra žalobou napadeným rozhodnutím, jímž odvolání zamítl a napadené rozhodnutí ze dne 15. 1. 2010 v celém rozsahu potvrdil.

Žalobkyně v podané žalobě namítla, že aplikace ustanovení § 225 a § 163 odst. 1 věta druhá zákona č. 361/2003 Sb., na jejímž základě se výplata výsluhového příspěvku zastaví po uplynutí dvou let po dosažení věku, potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, i těm bývalým příslušníkům policie, kteří dosáhli věku, potřebného pro vznik nároku na starobní důchod ještě před účinností zákona č. 361/2003 Sb. a nepodali žádost o přiznání nebo výplatu starobního důchodu, je v případě uplatnění proti žalobkyni nesprávná, protože toto ustanovení lze použít pouze vůči těm bývalým policistům, kteří dosáhli věku, potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, v době účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., tedy v době po 1. 1. 2007. Podle právní úpravy, účinné do dne 31. 12. 2006, nárok na příspěvek za službu zaniká pouze v tom případě, že policista při souběhu nároku na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil podle ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku na důchod byl deklarován správním rozhodnutím. V případě žalobkyně nárok na výplatu příspěvku za službu k datu 31. 12. 2006 nezanikl, neboť žalobkyně do této doby žádost o přiznání a výplatu starobního důchodu nepodala. Nezanikl-li nárok na výplatu příspěvku za službu, pak na základě ustanovení § 225 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. se příspěvek za službu považuje za výsluhový příspěvek podle nového zákona ve výši příspěvku za službu, vypláceného ke dni 31. 12. 2006, což činí v případě žalobkyně částku 11.440,- Kč měsíčně.

Z ústavního principu právní jistoty, odvoditelného z pojmu právní stát, vyplývá zásada nezměnitelnosti, tj. ochrany nabytých práv. Nabytým právem je i právo pobírat příspěvek za službu po vzniku nároku na starobní důchod až do doby, než je podána žádost o přiznání nebo výplatu starobního důchodu. Žalobkyně namítla, že k nabytí tohoto práva došlo v rámci právních vztahů, vymezených ustanoveními § 116 odst. 4 a § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. a toto právo je potvrzeno precedenčním rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2006, č.j. 3 As 14/2006 - 115. Uvedená právní úprava vztahů, vymezujících pobírání příspěvku za službu po vzniku nároku na starobní důchod, byla s účinností ode dne 1. 1. 2007 nahrazena ustanovením § 163 odst. 3 věta druhá zákona č. 361/2003 Sb. Žalobkyně namítá, že tato právní úprava právní postavení žalobkyně nepochybně zhoršuje, kdy možnost volby mezi starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem omezuje na dobu dvou let od dosažení věku, potřebného pro vznik nároku na důchod. Po uplynutí této doby lze výsluhový příspěvek pobírat při podání žádosti o přiznání a výplatu starobního důchodu jen jako dávku ve výši odpovídající případnému kladnému rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a přiznaným starobním důchodem. Zákon č. 361/2003 Sb. žádné retroaktivní ustanovení, o které by bylo možno opřít zpětnou aplikaci pro žalobkyni nevýhodné právní úpravy, neobsahuje. Ustanovení § 163 odst. 1 věta druhá obsahuje výlučně jen úpravu prospektivní, tedy úpravu, směřující od účinnosti zákona č. 361/2003 Sb. vpřed. Žalobkyně se proto domnívá, že se použije jen vůči těm bývalým příslušníkům, kteří věku, potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, dosáhli až za jeho účinnosti, nikoliv vůči žalobkyni, která věku, potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, dosáhla před účinností zákona č. 361/2003 Sb. dnem 18. 11. 2004.

Žalobkyně namítla, že z absence přechodného retroaktivního ustanovení zákona č. 361/2003 Sb. i ze samotného ustanovení § 163 odst. 1 věta druhá zákona vyplývá, že zákonodárce nezamýšlel, aby se povinnost podat do dvou let od dosažení věku, potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, žádost o přiznání tohoto důchodu a aby se důsledky s nesplněním této povinnosti spojené vztahovaly i na ty bývalé příslušníky, kteří tohoto věku dosáhli ještě před jeho účinností. Uvedená povinnost bývalého příslušníka vznikla až po 1. 1. 2007 a k jejímu nesplnění tedy objektivně před tímto datem ani dojít nemohlo.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 6. 10. 2010 vyplývá, že podle rozkazu ředitele Sekce informatiky a výpočetní techniky Ministerstva vnitra č.j. 166/93, ze dne 22. 11. 1993, skončil žalobkyni služební poměr příslušnice Policie České republiky dnem 30. 11. 1993 uvolněním podle ustanovení § 105 odst. 1 zákona 186/1990 Sb. Příspěvek za službu byl žalobkyni přiznán ode dne 1. 12. 1993 rozhodnutím ze dne 4. 3. 1994. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 15. 1. 2010 bylo deklarováno, že žalobkyni dnem 1. 1. 2007 nenáleží výplata výsluhového příspěvku.

Žalovaný má za to, že na nárok na výplatu příspěvku se na dobu, po kterou se vyplácí ode dne 1. 1. 2007, vztahují v plném rozsahu příslušná ustanovení zákona č. 361/2003 Sb. Ustanovení § 160 uvedeného zákona stanoví, že při souběhu nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu se výsluhový příspěvek vyplácí pouze tehdy, jestliže je vyšší než důchod, a to ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem. Souběh nároku na výplatu nebyl dán, neboť žalobkyně o výplatu starobního důchodu nepožádala. Současně ani nebyl dán nárok na výplatu plného výsluhového příspěvku, čemuž bránilo ustanovení § 163 odst. 1 uvedeného zákona, podle něhož nárok na výplatu výsluhového příspěvku zaniká po uplynutí dvou let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod. Toho žalobkyně dosáhla dne 18. 11. 2004.

K námitce žalobkyně, že se omezení pobírání příspěvku na dobu dvou let má uplatňovat až od účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., chybí zákonná opora. Není-li tato zásada zákonem vyjádřena, nezbývá, než ustanovení § 160 vykládat tak, že se vztahuje na všechny poživatele příspěvku bez rozdílu. Tento nárok lze podpořit interpretačním pravidlem „argumentum a contrario“ - pokud by totiž byl aplikován postup navrhovaný žalobkyní, byla by založena nerovnost mezi bývalými příslušníky/poživateli výsluhového příspěvku. Tak by totiž ti, jimž vznikl nárok na příspěvek před účinností uvedeného zákona, mohli požívat výsluhový příspěvek bez ohledu na ustanovení § 160 uvedeného zákona. Pro jejich vyloučení z působnosti daného ustanovení není právní důvod. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Průběh správního řízení, zjištěný soud z obsahu předloženého spisového materiálu, zcela odpovídá vylíčení skutkových okolností, jak je učinila žalobkyně v podané žalobě a jak je konstatoval zcela shodně i žalovaný odvolací správní úřad ve vyjádření k podané žalobě. Vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti projednávané věci nejsou mezi účastníky sporné a žalobní body se týkají pouze právního výkladu obecně závazných právních norem, odkazuje soud ohledně průběhu dosavadního správního řízení na zcela vyčerpávající a dostatečně podrobné vylíčení provedené účastníky řízení.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřily tím žalobkyně i žalovaný odvolací správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané věci rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí, kterým byla žalobkyni pravomocně zastavena výplata výsluhového příspěvku ve výši 11.440,- Kč měsíčně s účinností ode dne 1. 1. 2007.

Podle ustanovení § 163 odstavec 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (dále jen zákon o služebním poměru), bývalý příslušník, jemuž je poskytován výsluhový příspěvek, je povinen oznámit bezpečnostnímu sboru do osmi dnů vznik invalidity. Nepožádá-li bývalý příslušník v případě, že se stal invalidním, o přiznání invalidního důchodu anebo nejpozději do dvou let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod o přiznání starobního důchodu, výplata výsluhového příspěvku se zastaví. Požádá-li bývalý příslušník o přiznání invalidního důchodu později, než je stanoveno ve větě druhé, stanoví se rozdíl způsobem uvedeným v § 160 a případný rozdíl výsluhového příspěvku se doplatí.

Podle ustanovení § 225 zákona o služebním poměru se příspěvek za službu poskytovaný podle dosavadních právních předpisů považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto zákona, a to ve výši, v jaké náležel ke dni, který předcházel dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyně dne 30. 11. 1993 ukončila služební poměr příslušníka Policie České republiky podle ustanovení § 105 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Příspěvek za službu byl žalobkyni přiznán ode dne 1. 12. 1993 podle ustanovení § 116 zákona č. 186/1992 Sb. Tento příspěvek za službu se s účinností od 1. 1. 2007 považuje podle ustanovení § 225 zákona č. 361/2003 Sb. za výsluhový příspěvek. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 15. 1. 2010 bylo deklarováno, že žalobkyni dnem 1. 1. 2007 nenáleží výplata výsluhového příspěvku.

Z uvedeného přehledu rozhodných skutkových okolností projednávané věci podle názoru Městského soudu v Praze vyplývá, že na práva a povinnosti žalobkyně, vztahující se na případnou výplatu výsluhového příspěvku, dopadají bezvýhradně ustanovení zákona č. 361/2003 Sb. Tento zákon stanoví v ustanoveních § 160 a § 163 jak podmínky výplaty výsluhového příspěvku, tak podmínky případného souběhu výsluhového příspěvku s dávkami důchodového zabezpečení, tj. invalidním a starobním důchodem.

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ministra a rozhodnutí služebního funkcionáře, jímž bylo deklarováno, že žalobkyni výplata výsluhového příspěvku nenáleží již ode dne 1. 1. 2007, a to s odkazem na ustanovení § 163 odstavec 1 věta druhá zákona č. 361/2003 Sb. Jak již bylo soudem výše uvedeno, počínaje dnem 1. 1. 2007 se podmínky pro výplatu výsluhového příspěvku řídí výlučně ustanoveními zákona č. 361/2003 Sb., tedy bylo nutné aplikovat i na případ žalobkyně podmínky ustanovení § 163 odstavec 1 tohoto zákona. Žalobkyně sama nevyřešila případnou otázku souběhu nároku na výplatu výsluhového příspěvku se starobním důchodem, neboť dvouletou zákonnou lhůtu pro volbu mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem neměla zachovanou právě proto, že k dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod o přiznání starobního důchodu došlo v jejím případě ještě dříve, než zákon č. 361/2003 Sb. nabyl účinnosti. Příslušný služební funkcionář odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra tak musel zkoumat otázku, zda po nabytí účinnosti zákona č. 361/2003 Sb. žalobkyně splňuje tímto zákonem formulované podmínky souběhu nároků na výplatu starobního důchodu a výsluhového příspěvku. Proto příslušný služební funkcionář vycházel z předpokladu, že jestliže žalobkyně nejpozději do dvou let po dosažení věku, potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, tj. v případě žalobkyně do 18. 11. 2004 nepožádala o přiznání starobního důchodu, a rozhodnutím výplatu výsluhového příspěvku žalobkyni zastavil v souladu se zněním zákona č. 361/2003 Sb. účinného v době vydání tohoto rozhodnutí.

Městský soud v Praze má za to, že ustanovení § 163 odstavec 1 věta druhá zákona č. 361/2003 Sb. nelze v případě žalobkyně vykládat v tom smyslu, že ve lhůtě dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona měla žalobkyně provést volbu, zda jí má být vyplácen starobní důchod či výsluhový příspěvek, ale podle názoru soudu je třeba přiklonit se k názoru, že uvedená dvouletá zákonná lhůta se v každém jednotlivém posuzovaném případě počítá od skutečného reálného okamžiku vzniku nároku na výplatu starobního důchodu. Z uvedeného výkladu vyplývá závěr, že žalovaný nepochybil, jestliže žalobou napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru, kterým byla žalobkyni zastavena výplata výsluhového příspěvku ve výši 11.440,- Kč měsíčně s účinností ode dne 1. 1. 2007, neboť byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, formulované ustanovením § 163 odstavec 1 věta druhá zákona č. 361/2003 Sb.

Na podporu uvedeného výkladu předmětného právního ustanovení lze uvést, že i v případě, že by žalobkyně byla již ke dni 1. 1. 2007 poživatelkou starobního důchodu, podrobila by se otázka případného souběhu nároků s účinností od tohoto data ustanovení § 160 zákona č. 361/2003 Sb. a pokud by výše přiznaného starobního důchodu převýšila výši výsluhového příspěvku, podrobil by služební funkcionář uvedené skutečnosti posouzení podle nové právní úpravy, tj. ustanovení § 160 zákona č. 361/2003 Sb. a žalobkyni by právo na výplatu výsluhového příspěvku nenáleželo.

Nedůvodnou shledal městský soud námitku žalobkyně o tom, že se omezení pobírání příspěvku na dobu dvou let má uplatňovat až od účinnosti zákona č. 361/2003 Sb. Pro uvedený právní názor chybí zákonná opora, neboť žádné ustanovení zákona č. 361/2003 Sb., podle něhož bylo v případě žalobkyně nutně postupováno, výslovně tuto úpravu neobsahuje. Soud proto přisvědčil žalovanému v závěru, že ustanovení § 160 zákona č. 361/2003 Sb. se vztahuje na všechny poživatele výsluhového příspěvku bez rozdílu.

Podle odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2006, č.j.: 3 As 14/2006 – 115, dostupného na www.nssoud.cz, je ustanovení § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků ČR, vykládáno tak, že pokud uživateli příspěvku vznikne nárok na starobní důchod je oprávněn provést volbu mezi příspěvkem a starobním důchodem. Zánik nároku na příspěvek za službu však dle soudu nelze spojovat s pouhým splněním podmínek nároku na důchod, ale až se splněním podmínek dle ustanovení § 54 odst. 2 o důchodovém pojištění, tj. se splněním nejen nároku na důchod, ale i nároku na jeho výplatu. Teprve potom oprávněný podáním žádosti o důchod zvolí starobní důchod a tím zanikne jeho nárok na příspěvek. Pokud tedy žalobkyně v podané žalobě argumentovala rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 14/2006, je tato argumentace nepřípadná, protože toto rozhodnutí řeší otázku souběhu nároků za platnosti předchozí právní úpravy, provedené zákonem č. 186/1992 Sb., zatímco posouzení nároku žalobkyně se řídí zákonem č. 361/2003 Sb.

Městský soud v Praze vycházel dále ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j.: 4 Ads 105/2009 - 54 ze dne 19. 8. 2009, dostupného rovněž na www.nssoud.cz, který se také zabýval výkladem přechodných ustanovení nového služebního zákona, zejména ustanovení § 225 zákona o služebním poměru č. 361/2003 Sb., jehož výklad je pro posouzení důvodnosti žaloby zcela zásadní. Nejvyšší správní soud dovodil, že je důležité, zda v přechodných ustanoveních je výslovně stanoveno, že na právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového právního předpisu se vztahují dosavadní právní předpisy nebo, zda je, jako v tomto posuzovaném případě, stanoveno, že tyto právní vztahy se dnem účinnosti nového právního předpisu řídí tímto novým předpisem. Nejvyšší správní soud zaujal názor, že ustanovení § 225 služebního zákona je transformačním ustanovením, které zavádí jednotný právní režim pro příspěvky za službu původně přiznané a poskytované na základě zákona č. 186/1992 Sb. a pro výsluhové příspěvky (nově) přiznané a poskytované na základě zákona o služebním poměru. Od 1. 1. 2007 je tak jejich režim sjednocen a podroben výlučně zákonu o služebním poměru.

Ani námitka žalobkyně, že věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod dosáhla ještě před účinností zákona č. 361/2003 Sb. a že se na ni účinky ustanovení, vycházející od účinnosti zákona 361/2003 Sb. nevztahují, není podle soudu s ohledem na shora uvedený výklad Nejvyššího správního soudu pro posuzovanou věc relevantní. V této souvislosti soud pouze znovu připomíná, že žalobkyni byl přiznán s ohledem na její služební poměr a splnění dalších podmínek zákona č. 186/1992 Sb. příspěvek za službu, který se s účinností ode dne 1. 1. 2007 podle ustanovení § 225 zákona o služebním poměru změnil na výsluhový příspěvek.

Soud poukazuje na to, že v daném případě se jedná o tzv. nepravou retroaktivitu, která spočívá v tom, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem a to až do doby účinnosti práva nového. Po jeho účinnosti se však řídí právem novým, a jak uvádí i judikatura Ústavního soudu, napířklad v nálezu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 54/05, dostupného na www.nalus.cz, nepravá retroaktivita je obecně přijímaná a akceptovatelná, neboť zabezpečuje kontinuitu právního řádu. I z důvodové zprávy k novému zákonu o služebním poměru vyplývá, že novým služebním zákonem jsou stanoveny nezbytné povinnosti příjemců výsluhového příspěvku, jejichž absence v dosavadní právní úpravě činí v praxi značné problémy. Nová právní úprava tedy nepřinesla žádnou zásadní změnu, týkající se vzniku nároku na příspěvek za službu (výsluhový příspěvek) a určení jeho výše, ale došlo tím ke sjednocení právního režimu výsluhových příspěvků, přiznaných ještě jako příspěvek za službu podle zákona č. 186/1992 Sb. a výsluhových příspěvků, přiznaných již po 1. 1. 2007. Zákon o služebním poměru proto neobsahuje žádnou výjimku pro výsluhové příspěvky přiznané a poskytované před 1. 1. 2007, když dosavadní příspěvky za službu, které byly poskytnuté podle zákona 186/1992 Sb. se poskytují stále, ale právě v režimu institutu výsluhového příspěvku dle ustanovení § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003.

Na základě výše uvedeného odůvodnění Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve sporu úspěch, podle úspěchu ve věci by právo na náhradu nákladů řízení náleželo žalovanému, avšak tomu žádné náklady nad rámec běžných činností správního úřadu

nevznikly. Z tohoto důvodu vyslovil soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s. ř. s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 4. dubna 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru