Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 76/2010 - 27Rozsudek MSPH ze dne 25.07.2011

Prejudikatura

8 As 69/2010 - 163


přidejte vlastní popisek

11 A 76/2010 - 27

ČESKA REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: Tran Ngoc D, v řízení zastoupen Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8 proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.3.2010, čj: CPR-10789-2/ČJ-2009-9CPR-V227

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 15.3.2010, čj: CPR-10789-2/ČJ-2009-9CPR-V227 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7.760,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr.Jiřího Hladíka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15.3.2010, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie České Budějovice ze dne 27.5.2009, čj: CPCB-8597-54/ČJ-2008-63KP, kterým bylo žalobci dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců) uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území v trvání jednoho roku s tím, že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně také stanovil dobu k vycestování na 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí a uvedl, že se na žalobce nevztahuje překážka k vycestování.

Žalobce namítá, že nebylo možné aplikovat ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, které předpokládá existenci pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce. Je ale třeba rozlišovat mezi pojmem „práce“ a „zaměstnání“, což žalovaný nečinil. Upozornil na to, že žalovaný ani správní orgán prvního stupně nevydali rozhodnutí podle druhého důvodu pro uložení správního vyhoštění uvedeného v ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod c) zákona o pobytu cizinců, tedy že by měl „provozovat dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisů“, ale kvalifikovali takové jednání jen ve vztahu k výkonu zaměstnání. Pokud by jednání žalobce bylo posuzováno jako nelegální práce, trvá žalobce na tom, že správní rozhodnutí konstatující dané porušení zákona (výkon nelegální práce, nikoli zaměstnání bez povolení) přísluší k rozhodnutí jinému správnímu orgánu dle ustanovení o zaměstnanosti a jedná se o přestupek. Rovněž posouzení otázky, zda práce v kamenolomu je či není podnikání ve smyslu § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání je nedostatečné. Jakési prohlášení živnostenského úřadu obecného charakteru nezbavuje žalovaného a správní úřad v prvním stupni, aby zkoumal náplň práce žalovaného v daném místě. Neexistuje právní předpis, který by vylučoval výkon podnikatelské činnosti v kamenolomu. I podnikatel „pracuje“ při výkonu svého povolání. Nesouhlasí s tím, že by opracovávání kamene na kostky v kamenolomu, kdy žalobce odvádí z této činnosti daň z příjmu jako podnikatel, činí tak na vlastní náklady a zodpovědnost, neboť mu není vyplácena mzda, není bez dalšího podnikáním.

Žalobce ve druhé námitce poukázal na judikát Nejvyššího správního soudu, rozsudek čj: 2 As 65/2008-69, který k otázce spojení doby vykonatelnosti rozhodnutí a doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR uvedl, že pro výrok správního rozhodnutí, kterým dochází k závaznému určení o přerušení, resp. stavěním běhu lhůty, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky ve smyslu § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je nutno hledat odpovídající zákonnou normu, která rozhodnutí tohoto druhu umožňuje. Žalobce poukázal na to, že neexistuje ustanovení zákona, které by stavění doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR výrokem správního rozhodnutí, umožňovalo. Rovněž zákon nikde neuvádí, že doba vykonatelnosti rozhodnutí je shodná s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě shrnul dosavadní průběh řízení, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu, který soudu předložil žalovaný správní úřad, soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Dne 29.10.2008 sdělil Úřad práce v Jindřichově Hradci správnímu orgánu prvního stupně, že cizinci, mezi nimi i žalobce, nemají vydané povolení od místně příslušného úřadu práce, tj. od Úřadu práce v Jindřichově Hradci, který neobdržel oznámení o vyslání těchto cizinců k výkonu práce mimo místo výkonu práce uvedené v platném povolení k zaměstnání z jiného úřadu práce. Kontrolou republikové databáze cizinců nebylo zjištěno jejich platné povolení k zaměstnání na území České republiky.

Na žádost policie sdělil živnostenský úřad, že živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 2 živnostenského zákona). Činnosti spadající pod živnost s předmětem podnikání „zpracování kamene“ jsou podrobně charakterizovány v obsahové náplni (nařízení vlády 278/2008 Sb., příloha č.1). Konkrétní činnost je pak zpravidla prováděna na základě smlouvy o dílo, kterou se zavazuje zhotovitel podnikatel k provedení určitého díla a objednavatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Tyto závazky tvoří podstatné části smlouvy dle obchodního zákoníku spolu s vymezením předmětu díla a cenou. Zhotovitel dílo provádí vždy stroji, nástroji nebo pomůckami, které jsou v jeho vlastnictví nebo ekonomickém pronájmu. Při smlouvě o dílo jde o výkon směřující k určitému výsledku, jehož dosažením je smlouva splněna. Naopak předmětem smlouvy pracovní je konání práce podle pokynů zaměstnavatele. Činnosti vykonávané občany v jednom kamenolomu Horní Dvorce nenaplňují nejméně tři z pěti základních atributů podnikání podle § 2 živnostenského zákona. Nejsou to činnosti prováděné samostatné, vlastním jménem a ani na vlastní odpovědnost. Nejedná se tedy v tomto případě o podnikání ve smyslu živnostenského zákona, ale zcela zřetelně o provádění prací, které přímo souvisí s provozováním lomu (závislá činnost na provozovateli lomu). Ani jeden ze šesti občanů nemá živnostenské oprávnění s předmětem podnikání „zpracování kamene“.

Dle výpisu z živnostenského rejstříku založeného ve spise má žalobce předmět podnikání poskytování služeb pro zemědělství, zahradnictví, rybníkářství, lesnictví a myslivost, zpracování dřeva, výroba dřevěných, korkových, proutěných a slaměných výrobků, přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti, velkoobchod a maloobchod, poskytování technických služeb. Oprávnění bylo vydáno na dobu určitou do 23.6.2009

. Dne 29.10.2008 zahájil orgán Policie ČR, Inspektorát cizinecké policie Jindřichův Hradec se sídlem v Nové Bystřici správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce, neboť byl dne 29.10.2008 kontrolován při výkonu zaměstnání (sběr kamene v kamenolomu) Inspektorátem cizinecké policie Jindřichův Hradec se sídlem Nová Bystřice v kamenolomu v obci Bořetín. Jmenovaný cizinec předložil platný cestovní pas s vízem nad 90 dnů a sdělil, že vlastní živnostenský list, který u sebe nemá. V součinnosti s živnostenským úřadem a Úřadem práce v Jindřichově Hradci bylo zjištěno, že jmenovaný nemá od úřadu práce vydané potřebné povolení k výkonu zaměstnání. Dle sdělení živnostenského úřadu má jmenovaný vystaven živnostenský list za účelem pomocné přípravné práce pro stavby. Činnost, při které byl kontrolován, není ale dle živnostenského úřadu živností, proto se na něj nevztahuje živnostenský zákon č. 455/1991 Sb.

Dne 29.10.2008 byl žalobce vyslechnut a sdělil, že přicestoval do České republiky v červenci 2008 s platným cestovním dokladem za účelem podnikání, konkrétně prodej a nákup obuvi. Pokoušel se ale najít jinou práci a nastoupil do kamenolomu v obci Bořetín v květnu. Zde pracuje jako dělník, vybírá malé kameny do palety. Od živnostenského úřadu má vystaven živnostenský list na své jméno, tento list při kontrole cizinecké policie nepředložil, kopii má majitel kamenolomu. Myslel si, že když se jen zaučuje, že k práci v kamenolomu vystavení živnostenského listu stačí a že nepotřebuje žádné další povolení od úřadu práce. V České republice žádné příbuzné nemá, jeho vycestování nic nebrání. Rodinu má ve Vietnamu.

Dne 30.10.2008 vydalo Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce s tím, že vycestování žalobce je možné.

Rozhodnutím ze dne 30.10.2008 orgán Policie České republiky, Inspektorát cizinecké policie Jindřichův Hradec se sídlem v Nové Bystřici uložil žalobci správní vyhoštění z území České republiky, neboť zde vykonával pracovní činnost, ačkoli neměl od úřadu práce vydané rozhodnutí potřebné k provádění pracovní činnosti a živnostenský list, který vlastní, jej k takovéto činnosti neopravňuje. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky byla stanovena na jeden rok a doba k vycestování byla stanovena do 13.11.2008. V odůvodnění rozhodnutí uvedl správní úřad, že dle živnostenského úřadu v Jindřichově Hradci není činnost, kterou v kamenolomu vykonává žalobce živností, proto se na něj nevztahuje zákon č. 455/1991 Sb. a proto jej k uvedené činnosti neopravňuje živnostenský list, ale potřebuje povolení od místně příslušného úřadu práce v Jindřichově Hradci, které ale žalobce nemá. Žalobce tedy na území ČR provozoval výdělečnou činnost bez potřebného povolení úřadu práce, což vedlo správní orgán k závěru, že je na místě vyslovit rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán navíc poukázal na to, že provozování výdělečné činnosti bez potřebných povolení je značně rozšířeným negativním jevem ohrožujícím zájmy státu a proto při posuzování přijatého opatření správní orgán postupoval i dle ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, dle kterého správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu.

Proti rozhodnutí o vyhoštění podal žalobce odvolání, poukázal na porušení zásady předvídatelnosti s tím, že dne 24.4.2008 provedl u společnosti Lom Horní Dvorce kontrolu na úseku zaměstnanosti Celní úřad Jindřichův Hradec, který činnost kontrolovaných cizinců shledal bez závad. Pokud by účastník řízení při své činnosti porušil zákon o zaměstnanosti, byl o správnosti svého jednání utvrzen jiným správním orgánem. Veřejný zájem na vyhoštění cizinců za jednání, které jiným věcně příslušným orgánem veřejné moci bylo shledáno bez závad, tedy neexistuje, neboť za jednání cizinců je v takovém případě odpovědná i samotná veřejná moc.

O odvolání žalobce proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění rozhodl žalovaný dne 27.1.2009, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Žalovaný konstatoval, že účastník řízení podmínky pro aplikaci ustanovení § 119 naplnil, neboť byl od května 2008, tj. po dobu téměř šesti měsíců, na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Je přesvědčen o tom, že se v případě účastníka řízení o podnikání ve smyslu živnostenského zákona nejednalo. Žalovaný dospěl k závěru, že nalézací správní orgán sice správně vyžádal závazné stanovisko, ale že ze spisového materiálu je zřejmé, že účastník řízení nemohl být s obsahem tohoto stanoviska seznámen. Ten byl s obsahem spisového materiálu seznámen dne 29.10.2008 v závěru svého vyjádření do protokolu, kdy mu bylo umožněno se k jeho obsahu vyjádřit. Vzhledem k tomu, že závazné stanovisko Ministerstva vnitra bylo správnímu orgánu postoupeno až dne následující, tj. 30.10.2008 a napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29.10.2008, nemohl s ním být účastník řízení seznámen. Nebyl mu tedy umožněn výkon jeho procesních práv, což způsobuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.

Dne 2.3.2009 byl žalobce prostřednictvím svého právního zástupce seznámen se všemi podklady k rozhodnutí a uvedl, že se vyjádří ve lhůtě 10 dnů. Dne 1.4.2009 bylo doručeno správnímu orgánu závazné stanovisko ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince s tím, že vycestování žalobce je možné. Toto stanovisko bylo zasláno zástupci žalobce k vyjádření.

Dne 27.5.2009 rozhodl orgán Policie ČR, služba cizinecké policie, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie České Budějovice, Inspektorát cizinecké policie Jindřichův Hradec se sídlem Nová Bystřice, čj: CPCB-8597-54/ČJ-2008-63KP o správním vyhoštění žalobce s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území na jeden rok s tím, že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce, tedy účastník řízení se mohl seznámit se všemi podklady s tím, že dne 1.4.2009 mu bylo doručeno i stanovisko Ministerstva vnitra, ke kterému se účastník řízení ve lhůtě nevyjádřil. Dne 28.4.2009 správní orgán opakovně účastníka vyzval, aby se vyjádřil k podkladům správního řízení. Dne 13.5.2009 uvedl zástupce žalobce v zaslaném vyjádření, že jednání účastníka, je nelegální prací ve smyslu zákona o zaměstnanosti, tato nelegální práce je přestupkem, který nebyl správním orgánem projednán a návrhu řízení přerušit, než bude přestupek projednán. Správní orgán návrhu nevyhověl a následně dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce provozoval na území ČR výdělečnou činnost bez potřebného povolení úřadu práce.

Proti rozhodnutí o uložení vyhoštění podal žalobce odvolání, ve kterém namítl neurčitost výrokové věty a dále, že rozhodnutí je založeno na řešení předběžné otázky, o níž není správní úřad příslušný rozhodnout. Poukázal na to, že správní orgán nezákonným způsobem spojuje dobu platnosti rozhodnutí – dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, neboť zákon v žádném ustanovení neumožňuje tuto formulaci výrokové věty. Výkon tzv. nelegální práce je přestupkem dle § 139 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti a jen orgány příslušné dle tohoto zákona mohou konstatovat, že došlo k výkonu tzv. nelegální práce. Příslušný úřad práce o tom ale pravomocně nerozhodl, pouze poskytl jakési vyjádření, v němž konstatoval, že se nejedná o podnikání ve smyslu § 2 zákona č. 455/1991 Sb., avšak nekonstatoval, že se jedná o nelegální práci. Závěrem navrhl, aby odvolací orgán rozhodnutí správního úřadu prvního stupně zrušil a řízení dle § 90 odst. 1 písm. a) zastavil.

O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím dne 15.3.2010. V něm konstatoval dosavadní průběh řízení a k jednotlivým námitkám uvedl, že neurčitost výrokové věty nemůže mít za následek nicotnost rozhodnutí, neboť skutečnost, že v rozhodnutí je stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území shodná s dobou vykonatelnosti, je zcela v souladu se zákonem. V případech, kdy cizinec prokazatelné nemůže ve stanovené lhůtě z území z vážných důvodů vycestovat, je možné využít ustanovení § 101 písm. e) zákona č. 500/2004 Sb., kde je možné provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci tehdy, jestliže nové rozhodnutí z vážných důvodů dodatečně stanoví a změní dobu platnosti nebo účinnosti rozhodnutí a nebo lhůtu ke splnění povinnosti nebo dodatečně povolí plnění ve splátkách, popř. po částech : zkrácení doby platnosti nebo účinnosti rozhodnutí a nebo lhůty ke splnění povinnosti je možné pouze tehdy, stanoví-li tuto možnost zákon. Žalovaný poukázal na novelu zákon č. 326/1999 Sb. provedenou zákonem č. 428/2005 Sb., kterou byla s účinností od 24.11.2005 mimo jiné upravena vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, tj. počítání doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky. Touto úpravou byl změněn nežádoucí stav, kdy cizinec po dobu, která mu byla rozhodnutím o správním vyhoštění uložena, pobýval na území České republiky oprávněně, např. jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany a nemusel tudíž respektovat povinnosti vyplývající z rozhodnutí. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí a počíná běžet v souladu s ustanovením § 74 odst. 2 správního řádu, např. uplynutím lhůty stanovené k vycestování cizince z území.

Dále poukázal na to, že rozhodnutí bylo vydáno účastníku řízení proto, že naplnil podmínky uvedené v ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, tedy že byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, což potvrdil svým vyjádřením. Podkladem rozhodnutí ale nebyl přestupek dle § 139 odst. 4. Uvedená řízení nelze spojovat a dovolávat se pravomocného rozhodnutí o přestupku. V průběhu řízení nebylo zjištěno platné povolení k zaměstnání na území České republiky a živnostenský úřad konstatoval, že se v případě účastníka řízení nejedná o podnikání ve smyslu živnostenského zákona, ale zcela zřetelně o provádění prací, které přímo souvisí s provozováním lomu. Pokud účastník řízení pracoval v kamenolomu jako dělník, když sbíral kameny a skládal je na připravené palety, dopouštěl se popsaným jednáním nelegální práce, což ostatně sám ve svém vyjádření správnímu orgánu sdělil.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpis – dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

Mezi účastníky je nesporné, že žalobce pracoval od září 2008 v kamenolomu Horní Dvorce u obce Bořetín, kde sbíral kámen. V této době měl žalobce sice platný cestovní doklad s vízem k pobytu v ČR nad 90 dnů, avšak pro pracovní činnost, kterou vykonával v kamenolomu neměl povolení k zaměstnání, resp. měl vydán živnostenský list na přípravné práce pro stavby, tedy pro jinou činnost.

Správní orgány posoudily výše popsanou činnost žalobce v kamenolomu tak, že zde byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv toto povolení je podmínkou k výkonu zaměstnání .

Toto hodnocení skutkového stavu soud shledává správným, když z výpovědi žalobce jednoznačně vyplývá, že jeho pracovní činnost (tj. sběr malých kamenů do palety v kamenolomu, kterou žalobce sám označil tak, že v kamenolomu pracuje jako dělník), vykonával pro majitele kamenolomu, ačkoliv neměl pro tuto činnost povolení. Tato skutečnost vyplývá jednak z výpovědi žalobce jako účastníka řízení (uvedl, že nežádal povolení k výkonu zaměstnání potřebného k práci v kamenolomu, neboť se domníval, že žádné povolení k práci v kamenolomu nepotřebuje) a je doložena i přípisem Úřadu práce v Jindřichově Hradci ze dne 29.10.2008, který správnímu orgánu I. stupně sdělil, že jmenovaný cizinec nemá vydané povolení od místně příslušného úřadu práce a kontrolou z republikové databáze cizinců ze dne 29.10.2008 vyplývá, že jmenovaný cizinec nemá ani platné povolení k zaměstnání na území ČR.

Pro úplnost lze uvést, že správní orgány se rovněž zabývaly posouzením otázky, zda činnost, kterou vykonával žalobce v kamenolomu, není živností ve smyslu ust. § 2 živnostenského zákona a z tohoto důvodu si vyžádaly i stanovisko Živnostenského úřadu v Jindřichově Hradci. Lze konstatovat, že s odvoláním právě na vyjádření tohoto úřadu správní orgány uzavřely, že činnost, kterou žalobce vykonával v kamenolomu není ani živností, a proto se na něho nevztahuje živnostenský zákon a k prováděné činnosti cizince neopravňuje ani živnostenský list (vystavený na jméno žalobce), ale je nutné povolení od místně příslušného Úřadu práce v Jindřichově Hradci, které však absentuje.

Soud závěr učiněný správními orgány v napadených rozhodnutích shledává za jednoznačný, nevyvolávající pochybnosti. Námitky žalobce týkající se posouzení jeho činnosti v kamenolomu, zda správní orgány posoudily jeho činnost jako výkon nelegální práce či zaměstnání bez povolení, nejsou na místě, neboť z napadených rozhodnutí je zcela jednoznačné, že správní orgány posoudily činnost žalobce tak, že účastník řízení pracoval bez povolení k zaměstnání.

Soud dospěl rovněž k závěru, že správní orgány shromáždily ve správním spise dostatečné množství důkazních prostředků, na základě nichž mohly učinit závěr výše uvedený. Není tedy na místě ani výtka žalobce, že měla být zkoumána existence pracovního poměru žalobce, neboť již z důkazních prostředků obsažených ve správním spisu, lze spolehlivě učinit závěr v napadených rozhodnutích uvedený, tedy, že žalobce pracoval bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou k výkonu zaměstnání, jinými slovy byla prokázána absence povolení příslušného úřadu práce za situace, kdy sám žalobce svou práci v kamenolomu potvrdil. Sám žalobce uvedl, že pracoval jako dělník a že práci vykonával pro majitele kamenolomu. V průběhu správního řízení žalobce nikdy netvrdil, že by předmětnou činnost vykonával na svou odpovědnost a ve svůj prospěch, Dodatečné zpochybňování charakteru práce žalobce nemůže obstát, a to právě s přihlédnutím k tomu, co žalobce uvedl ve správním řízení.

K námitce, v níž žalobce hypoteticky rozvádí možnost, že pokud by šlo o porušení zákona ve smyslu výkonu nelegální práce, pak by se jednalo toliko o přestupek, o němž si správní orgány v tomto řízení nemohou učinit úsudek ve smyslu § 57 odst.1 písmeno c) správního řádu, soud uvádí, že tato námitka je zcela irelevantní, protože pro posouzení otázky, zda jsou splněny podmínky pro vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) zákona o obytu cizinců na území ČR, který byl aplikován v této věci, není podmínkou zjištění, zda byl cizinec uznán vinným za přestupek či nikoli. Lze uvést, že i kdyby příslušný správní orgán dospěl k závěru, že vykonávaná činnost žalobce byla, popř. nebyla přestupkem, šlo by o zcela o samostatné řízení, které je zcela nezávislé na řízení v této věci.

Rovněž žalobcem uváděné tvrzení, že měla být blíže zkoumána náplň práce žalobce, kdy žalobce rozvíjí svou úvahu, že v kamenolomu je možno provádět i výkon podnikatelské činnosti, nemohla být úspěšná. Zde lze odkázat na výpověď žalobce, který do protokolu sám uvedl, že jeho pracovní náplní je vybírání malých kamenů do palety a v kamenolomu pracuje jako dělník. Dle soudu je takovéto vymezení náplně práce žalobce v kamenolomu, jenž své pracovní zařazení označil jako ,,dělník“, dostatečně konkrétním a dostatečně vypovídajícím, z něhož nelze dedukovat, že by žalobce v kamenolomu prováděl podnikatelskou činnost, tedy soustavnou činnost provozovanou vlastním jménem, na vlastní zodpovědnost, na své vlastní náklady. Nadto žalobce ani svou úvahu nepodpořil žádným konkrétním tvrzením, či důkazním prostředkem.

S ohledem na uvedené neshledal soud námitky uvedené v prvním žalobním bodu důvodnými.

Naopak důvodná je dle soudu druhá námitka žalobce, že výrok rozhodnutí, dle něhož doba vykonatelnosti rozhodnutí je shodná s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR, nemá zákonnou oporu, neboť neexistuje ustanovení zákona, které by stavění doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR, umožňovalo výrokem správního rozhodnutí.

Správní úřad prvého stupně k řešení této otázky v odůvodnění rozhodnutí o uložení správního vyhoštění žalobci uvedl, že doba, po kterou nelze umožnit vstup cizince na území České republiky neběží po dobu, kdy je rozhodnutí nevykonatelné z důvodů uvedených v § 119 odst. 5 a 6, § 119a odst. 4, § 172 odst. 3, § 179 zákona o pobytu cizinců a § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů. V napadeném rozhodnutí pak žalovaný poukázal na novelu zákona o pobytu cizinců provedenou zákonem č. 428/2005 Sb. a potvrdil závěr prvostupňového správního orgánu o tom, že doba, po kterou nelze umožnit vstup cizince na území České republiky je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, počíná běžet uplynutím lhůty stanovené k vycestování a neběží, je-li rozhodnutí nevykonatelné ze shora uvedených důvodů.

Soud konstatuje, že rozhodnutí o správním vyhoštění obsahuje několik výroků – zejména je rozhodnuto o tom, že se správní vyhoštění ukládá, je stanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území a povinnost vycestovat v určité lhůtě. Pokud jde o otázku vykonatelnosti, poukazuje soud na to, že vykonatelnost se vztahuje dle právní úpravy

provedené zákonem o pobytu cizinců pouze k povinnosti vycestovat. Zákon o pobytu cizinců v § 118 odst. 1 věta druhá ukládá policii, aby v rozhodnutí stanovila dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Z žádného zákonného ustanovení ale nevyplývá oprávnění policie stanovit počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, resp. oprávnění stanovit, že běh této doby se odvíjí od vykonatelného rozhodnutí. Toto oprávnění by muselo být výslovně v zákoně uvedeno tak, že by zákon vázal běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, na vykonatelnost rozhodnutí. Takto ale úprava provedena není.

Bylo by možné připustit výklad, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, je vázána na vykonatelnost rozhodnutí, protože jinak rozhodnutí o správním vyhoštění postrádá smysl. Lze však připustit i výklad, že vykonatelnost se vztahuje pouze k povinnosti opustit území, když výslovně ze zákona nevyplývá povinnost stanovit počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území.

Městský soud v Praze při přezkoumání důvodnosti námitky žalobce, ve které vytýká správním orgánům, že bez zákonné opory rozhodly o podmíněnosti běhu lhůty, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území republiky, s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného zejména v rozsudku ze dne

15.12.2009, č.j. 8 As 59/2009-95 nebo i v rozsudcích ze dne 30.7.2009, č.j. 2 As 65/2009-69 a ze dne 25.4.2008, č.j. 4 As 24/2008-77, dostupné na www.nssoud.cz. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší správní soud uložil městskému soudu, aby se zabýval otázkou, zda jím přijatý výklad daného ustanovení, primárně zaměřeného na ochranu práv vyhoštěného cizince, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, nemíří nepřípustně v neprospěch stěžovatele. Vytkl městskému soudu, že jeho výklad učiněný v rozsudku, který byl přezkoumáván citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2009, č.j. As 59/2009 – 100, vedl k závěru, že se běh doby, po kterou nelze umožnit vstup na území, staví po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, přestože takový závěr z daného ustanovení prima facie nevyplývá.

Zákonem č. 428/2005 Sb. byl od 24.11.2005 byl novelizován § 118 zákona o pobytu cizinců tak, že původní věta druhá „Doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, je stanovena dobou platnosti rozhodnutí“ byla nahrazena větou „Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince." Z této změny však nevyplývá, že by mohlo dojít k přerušení běhu doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR. Naopak správní orgány, které uvedenou dobu v rozhodnutí stanoví, jsou nadále vázány ustanoveními zákona o pobytu cizinců a je jejich povinností, aby své závěry učiněné v rozhodnutí odůvodnily příslušnými zákonnými ustanoveními. Stejnou povinnost měl i žalovaný, který rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění.

Vzhledem k tomu, že žalovaný, ani prvostupňový správní úřad řádně neodůvodnili, na základě jakého konkrétního právního ustanovení dospěli k závěru, že doba, po kterou cizinci nebyl umožněn vstup na území, je vázána na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, je třeba napadené rozhodnutí v této části považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kriteria.

Vzhledem k výše uvedenému závěru soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů soud shledal žalobu z části důvodnou, proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení ( § 78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen. s.ř.s.). S ohledem na ustanovení § 76 odst. 1 písm.a) s.ř.s. rozhodl soud bez nařízení jednání. Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným městským soudem v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Na žalovaném správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval odvoláním žalobce proti vydanému rozhodnutí o vyhoštění a s ohledem na výše uvedené se vypořádal se skutkovými a právními závěry prvoinstančního správního úřadu se zřetelem na právní názory, týkající vázanosti běhu doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR na vykonatelnost rozhodnutí tak, jak byly vyjádřeny v odůvodnění tohoto rozsudku.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobcem zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 2.000,-Kč a náklady právního zastoupení žalobce, které tvoří odměna Mgr.Jiřího Hladíka, advokáta, za dva úkony právní služby po 2.100,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst.1 vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dvakrát režijní paušál po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst.3 advokátního tarifu. Dále byla jako součást odměny zástupce žalobce přiznána 20% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení v částce 960,- Kč podle vyhlášky č. 110/2004 Sb. a zákona č. 237/2004 Sb., neboť právní zástupce žalobce je dle předloženého osvědčení plátcem DPH. Celková výše přiznaných nákladů řízení činí 7.760,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám právního zástupce žalobce v třicetidenní lhůtě k plnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 25. července 2011

JUDr. Hana V e b e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru