Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 75/2010 - 41Usnesení MSPH ze dne 03.02.2011

Prejudikatura
9 As 88/2007 - 49|2 Afs 183/2005 - 64

přidejte vlastní popisek


11 A 75/2010 - 40

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně T. M., ukrajinské státní příslušnice, zastoupené Mgr.E. H., pracovnicí Organizace pro pomoc uprchlíkům, se sídlem v Praze 9, Kovářská 4, proti žalované Policií České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 16.2.2010, č.j.: CPR-16264-2/ČJ-2009-9CPR-V234

takto:

I. Žaloba seodmítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně v žalobě uvedla, že rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále též žalovaného správního úřadu), bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Oblastního ředitelství služby cizinecké policie v Praze ze dne 14.8.2009, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění. Proti tomuto rozhodnutí měla mít možnost podat v pětidenní lhůtě odvolání. Vzhledem k tomu, že cizinka odvolání v pětidenní lhůtě podat nestihla, podala odvolání po uplynutí zákonné lhůty spolu s žádostí o navrácení v předešlý stav podle ustanovení § 41 odst.4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

Dne 9.10.2009 bylo zástupkyni žalobkyně doručeno usnesení ze dne 4.10.2009, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se žádostí o prominutí zmeškaného úkonu odvolání proti správnímu vyhoštění nevyhovuje a odvolání žalobkyně bylo proto jako opožděné zamítnuto. Proti rozhodnutí o žádosti o navrácení v předešlý stav podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání, které bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 16.2.2010. Žalobkyně má za to, že byla tímto napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech.

Žalobkyně poukazovala především na skutečnost, že byla zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců, poukázala na těžkosti, spojené s tímto postavením zajištěného cizince a apelovala na to, že odvolání mohla v zásadě podat až ve spolupráci s právníkem. Žalobkyně je cizinka, nemluví řádně česky a písemně se není schopna dostatečně vyjádřit v českém jazyce. Správní řád na podání odvolání klade určité formální podmínky, přičemž vedle jazykové bariéry hraje roli i zhoršená schopnost orientovat se v českém právním řádu, kterou má cizinka a která měla být správně orgány zohledněna. Objektivně tak žalobkyni - stejně jako jiným cizincům - nezbylo nic jiného, než počkat až na pravidelné bezplatné poradenství v zařízení, které hned při první možné příležitosti navštívila. Hlavní námitkou podaného odvolání byla tvrzená nepřezkoumatelnost úvahy správního úřadu ohledně neurčitému právnímu pojmu „závažné důvody“. Ani odvolací orgán se výkladu pojmu „závažné důvody“ pokračování 2 11 A 75/2010

explicitně nevěnoval a nenaznačil alespoň typově, které situace lze tomuto pojmu podřadit a umožnit tak účastníku řízení prominutí lhůty. Žalovaný odvolací úřad pouze odmítl důvody, které odvolatelku vedly k pozdnímu podání. Z rozhodnutí však není patrné, zda tyto okolnosti (jazyková bariéra, omezený přístup k právní pomoci) lze nebo nelze podřadit pod neurčitý právní pojem „závažných důvodů“. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí odvolacího orgánu nepřezkoumatelné. Všechny uvedené skutečnosti spolu s tím, že řízení o správním vyhoštění bylo vedeno až do ranních hodin a žalobkyně byla zajištěna několik dní po porodu, což bylo ze spisového materiálu rovněž patrné, pak ve svém souhrnu zapříčinily, že žalobkyně nebyla objektivně schopna v zákonné pětidenní lhůtě podat odvolání a nebylo možné to po ní spravedlivě požadovat. Byly tedy dány a prokázány závažné důvody podle ustanovení § 41 odst.4 správního řádu a správní úřad byl povinen zmeškání lhůty pro podání odvolání prominout. Žalobkyně v důsledku napadeného rozhodnutí nemohla využít jediného opravného prostředku, který jí právní řád nabízí a dosáhnout přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění včetně přezkumu soudem, ačkoliv má v České republice druha a vyhoštění porušuje její právo na rodinný život. Žalobkyně má za to, že ustanovení zkracující lhůtu pro podání odvolání z běžných patnácti na pět dnů činí možnost podání opravného prostředku pouze možností iluzorní. Okolnosti, běžné skoro u všech zajištěných cizinců, tak ztěžují v praxi možnost podání odvolání natolik, že vedou u této skupiny cizinců de facto k omezení práva na přezkum rozhodnutí.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 5.8.2010 vyplývá, že v žalobě jsou obsaženy argumentace, na které správní úřad reagoval v napadeném rozhodnutí. Ředitelství služby cizinecké policie neshledalo ve svém postupu pochybení a postupovalo v souladu se zákonem a proto navrhuje zamítnutí žaloby.

Účastnice řízení byla podle ustanovení § 68 odst.5 správního řádu řádně poučena o možnosti podat opravný prostředek v poučení napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 14.8.2009. Účastnice řízení nijak blíže nespecifikovala své takzvané objektivní překážky. Žalobkyně měla rovněž přístup k bezplatnému právnímu poradenství ihned při nástupu do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, kde je poskytováno právní poradenství nepřetržitě. Tvrzení, že jí nebyla poskytnuta právní pomoc, se odvolacímu orgánu jeví jako zcela účelové. Pokud žalobkyně uvádí ve svém odvolání, že má jazykovou bariéru a že nebyla schopna podání sepsat v českém jazyce, k tomu odvolací orgán uvedl, že v protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 14.8.2009 žalobkyně sama uvedla, že tlumočníka pro řízení nežádá, protože rozumí českému jazyku jak psanému, tak mluvenému.

Městský soud v Praze se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny podmínky řízení pro meritorní projednání žaloby, a dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná, neboť žalobkyně se domáhá přezkoumání rozhodnutí, které je ze soudního přezkumu vyloučeno. Soud přitom vycházel ze závěrů Nejvyššího správního soudu, obsažených v rozsudku ze dne 31.7.2008, č.j.: 9 As 88/2007 – 49, publikovaném pod č. 1881/2009 ve Sbírce rozhodnutí NSS a dostupném na www.nssoud.cz.

Podle ustanovení § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob soudy ve správním soudnictví způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek tímto nebo zvláštním zákonem stanovených a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Postup, jakým se lze dovolat ochrany veřejných subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo rozhodnutím orgánu veřejné správy, dále upravuje ustanovení § 65 a následující s.ř.s., podle něhož je k žalobě oprávněn (aktivně legitimován) ten, „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení pokračování 3 11 A 75/2010

svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti“.

Na ústavní úrovni je pro správní soudnictví klíčovým ustanovení článku 36 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), které garantuje právo na ochranu před zásahem do subjektivních práv mocenským aktem státu, tedy aktem, vydaným ve veřejnoprávní sféře příslušným orgánem směřujícím vůči jeho adresátům. Podle tohoto článku „ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny“. Pravomoc správních soudů je tak podle citovaného článku založena na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (s výjimkou rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod, u nichž žádná zákonná kompetenční výluka možná není). Uvedené ustanovení Listiny tedy připouští možnost výjimek z obecné přezkumné správně soudní pravomoci, přičemž se jedná o uplatnění tzv. negativní enumerace, tj. zákonem stanoveného výčtu výjimek z přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy soudem připuštěných za předpokladu, že se nejedná o přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Meze práva na přístup k soudu v prvé řadě představují tzv. kompetenční výluky, jejichž taxativní výčet obsahuje ustanovení § 70 s.ř.s. Mezi úkony správního orgánu, které jsou ze soudního přezkumu vyloučeny, přitom citované ustanovení v písmenu b) řadí také úkony, které sice materiálně jsou rozhodnutími ve smyslu ustanovení § 65 s.ř.s., avšak jedná se o úkony „předběžné povahy“. V takových případech je podle ustanovení § 68 písm.e) s.ř.s. žaloba, domáhající se přezkumu takového rozhodnutí, nepřípustná a bude odmítnuta podle ustanovení § 46 odst.1 písm.d) s.ř.s. Stejně tomu bylo i v předchozí právní úpravě správního soudnictví (do dne 31.12.2002) obsažené v části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), konkrétně v ustanovení § 248 odst.2 písm.e) o.s.ř., které vyloučilo ze soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů předběžné nebo pořádkové povahy a rozhodnutí, jimiž bylo upraveno vedení správního řízení.

Ústavní soud přitom ve svém nálezu ze dne 3.11.1999, sp.zn. Pl. ÚS 8/99, publikovaném pod č. 153 ve svazku č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zamítl návrh na zrušení ustanovení § 248 odst.2 písm.e) o.s.ř., v němž byl v rámci tehdejší právní úpravy správního soudnictví [obdobně jako v ustanovení § 70 písm.b) dnešního s.ř.s.] vyloučen soudní přezkum rozhodnutí předběžné povahy. Podle názoru Ústavního soudu vyloučením soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy není dotčena podstata a smysl základního práva na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 Listiny („To proto, že právo fyzické a právnické osoby na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, ž eje v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečného.“). Nutno poznamenat, že uvedený právní názor nebyl překonán ani pozdější judikaturou Ústavního soudu, kterou sice byla zrušena celá dřívější část pátá o.s.ř., upravující správní soudnictví, avšak ústavněprávní deficity tehdejší úpravy správního soudnictví byly shledány v jiných jeho aspektech než ve vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy.

Otázkou tedy zůstává, zda rozhodnutí, vydané podle ustanovení § 41 správního řádu, o prominutí zmeškání úkonu, je úkonem předběžné povahy, které je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu podle ustanovení § 70 písm. b) s. ř. s. pokračování 4 11 A 75/2010

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29.3.2006, č.j.: 2 Afs 183/2005 - 64, publikovaném pod č. 886/2006 ve Sbírce NSS, k této otázce vyslovil následující závěr:

„Rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu ustanovení § 70 písm.b) s.ř.s. musí současně splňovat následující znaky: 1) musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravující předběžně či dočasně poměry osob, zajišťující určité věci nebo osoby či zatímně fixující určitý stav (materiální znak); 2) proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost bránit se v řízení, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí nebo současně s ním) před správním orgánem, který v dané věci rozhodne s konečnou platností (procesní znak).“

Přestože v daném případě není možno striktně vzato hovořit o předběžnosti rozhodnutí v tom smyslu, jak ji Nejvyšší správní soud definoval ve shora citovaném rozhodnutí, tj. jako o rozhodnutí, jímž se zajišťují určité věci nebo osoby či které zatímně fixuje určitý stav, přiklání se zdejší soud k názoru, že i toto rozhodnutí je svou povahou předběžné, a tedy je samostatně ze soudního přezkumu vyloučeno.

Podle názoru soudu je rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu rozhodnutím podkladovým, které předběžně upravuje poměry svých adresátů ve smyslu shora uvedeného rozhodnutí ze dne 29.3.2006, č.j.: 2 Afs 183/2005 - 64, a ve vztahu ke konečnému posouzení včasnosti samotného odvolání má tedy charakter rozhodnutí předběžného. Předběžnost je přitom v dané věci nutno vykládat jednak (1) z hlediska časového, kdy rozhodnutí o odvolání správní orgán nevydá dříve, než je v řízení postaveno najisto, zda bylo zmeškání úkonu prominuto či nikoli; jednak (2) jako vzájemnou podmíněnost, kdy výsledek rozhodnutí o prominutí či neprominutí zmeškání úkonu ve své podstatě předurčuje výsledek konečného rozhodnutí o podaném odvolání.

V duchu výše uvedeného v projednávané věci postupoval také odvolací správní orgán, který vyčkal, až bude vydáno rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu (zde lhůty pro podání odvolání), a poté ve věci s konečnou platností rozhodl.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že byť rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu ve své podstatě předurčuje výsledek konečného rozhodnutí, konečné důsledky představující zásah do právní sféry účastníka správního řízení ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s. konstituuje až výrok rozhodnutí o zmeškaném úkonu, zde o odvolání. Dříve není najisto postaveno, jaký vliv bude mít ono podkladové a předběžné rozhodnutí na práva a povinnosti dotyčného účastníka řízení. Odepření soudního přezkumu rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu tak v daném případě neznamená odepření přístupu k soudu, který by mohl ve svých důsledcích znamenat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), ale toliko stanovení časového okamžiku pro přístup k soudu. Na soud se lze totiž v předmětné věci obrátit se správní žalobou vždy proti případným důsledkům rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu. Rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu tak není vyloučeno ze soudní ochrany, neboť jeho přezkumu lze dosáhnout v rámci přezkumu finálního rozhodnutí o podaném odvolání, a účastník řízení není zkrácen na svém právu přístupu k soudu.

Z uvedených důvodů není možno brojit přímo proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty jako rozhodnutí podkladovému, ale až proti jeho důsledkům, které jedině mají v posuzované věci právní relevanci.

Uvedený závěr přitom odpovídá jak zákonné konstrukci přezkumu ve správním soudnictví jako přezkumu rozhodnutí konečné povahy, tak zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť připuštění soudního přezkumu proti tomuto typu rozhodnutí by ve svém pokračování 5 11 A 75/2010

důsledku znamenalo roztříštěnost celého řízení a prodlužování jeho celkové délky (je neúčelné ze strany soudu zkoumat samostatně, zda měla být lhůta prominuta či nikoliv, pokud dosud není zřejmé, že její zmeškání se negativně promítlo do právní sféry účastníka řízení).

Podle ustanovení § 70 písm.b) s.ř.s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy. Podle ustanovení § 68 písm.e) s.ř.s. je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle soudního řádu správního vyloučeno. Soud tedy žalobu proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného v souladu s ustanovením § 46 odst.1 písm.d) s.ř.s. jako nepřípustnou odmítl.

Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil ustanovením § 60 odst.3 s.ř.s., podle něhož žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 3.února 2011


JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru