Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 54/2015 - 62Rozsudek MSPH ze dne 26.01.2017

Prejudikatura

1 As 97/2009 - 119

6 As 18/2009 - 63

2 As 93/2011 - 79


přidejte vlastní popisek

11Af 54/2015 - 62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce L. X. T., narozeného dne X, vietnamského státního příslušníka, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 24. 3. 2015, č. j. MF13165/2015/3902-3

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva financí České republiky (dále jen „žalovaný“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 5. 2. 2015, č. j. 2913-3/2015-9000-202, jímž byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací z odstraněných částí spisového materiálu ve věci vedené pod spisovou značkou 40T 13/2014 ve spojení se spisovou značkou 1To 51/2014. Žádost o informaci žalobce odůvodnil tím, že část trestního spisu, pořízená v trestním řízení, byla odstraněna, ačkoliv z předmětných odstraněných částí spisového materiálu nadále státní zástupce a vyšetřovatel vycházeli, kdy odstraněné části spisových materiálu byly vyjmuty z hlavního spisu, aniž by bylo zvažováno, zda některé informace z těchto odstraněných částí nemohou být důležité pro obhajobu žalobce. Svojí žádost odůvodnil žalobce naléhavých právním zájmem na zjištění daných informací, spočívajícím v připravované stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, ke které žalobce dané informace nutně potřebuje. Podle zjištění právního zástupce žalobce se odstraněné části trestního spisu nacházejí ve spisových materiálech Generálního ředitelství cel sp. zn. GR-9312/TS-16/2010 a sp. zn. GR-9312/TS25/2010.

Žalobce v podané žalobě zopakoval průběh správního řízení a zdůraznil, že nesouhlasí se závěrem, ke kterému dospěl správní orgán prvého stupně, když předmětnou žádost žalobce odmítl s odkazem na možnost tak učinit podle ustanovení § 65 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, když zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, nemůže do náležitostí nahlížení do spisu upravených trestním řádem zasahovat. Žalobce s tímto názorem nesouhlasí proto, že v době, kdy podal žádost o informace (dne 14. 1. 2015), se již nejednalo o součásti spisového materiálu vedeného podle zákona 41/1961 Sb., proto z důvodu právní opatrnosti žalobce podal žádost jak podle trestního řádu, tak i podle zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce již v odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu vyjádřil názor, že správní orgán prvého stupně měl požadované informace poskytnout zejména s ohledem na skutečnost, že předmětnou žádostí uplatňoval žalobce pouze svá základní práva včetně práva na obhajobu a umožnění přípravy k ní, a odmítnutím poskytnutí takové informace bylo výrazně zasaženo do jeho základních práv.

Žalobce v podané žalobě namítl, že žalovaný odvolací správní orgán o odvolání žalobce rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím, které odůvodnil zcela shodně jako správní orgán prvého stupně, tj. odkazem na ustanovení § 2 odst. 3 zákona 106/1999 Sb. a odkazem na § 11 odst. 6 téhož zákona ve spojení s § 65 trestního řádu. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze shrnul předchozí řízení, obsah odvolání žalobce a pouze citoval zákonná znění předmětných ustanovení, aniž by se jakkoliv vypořádal s námitkami žalobce uvedenými v odvolání a v jeho doplnění, čímž postupoval v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Tím se podle názoru žalobce žalovaný - shodně jako správní orgán prvého stupně - v rámci svého jednání dopustil porušení základních zásad správního řízení a porušení ustanovení § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že i nadále trvá na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí. Ze žádosti žalobce ze dne 14. 1. 2015 jasně vyplynulo, že žalobce se domáhal poskytnutí informace ze spisů v přímé souvislosti s trestním řízením. Problematiku nahlížení do trestních spisů komplexně upravuje § 65 trestního řádu, podle něhož mají obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci, právo nahlížet do spisů s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle § 55 odst. 2 trestního řádu. Dále mají právo činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Trestní řád tak striktně vymezuje možnost omezení tohoto práva. Žalobce v řízení o podané žádosti nenamítal, že není osobou oprávněnou nahlížet do spisu. Naopak ze žádosti ze dne 14. 1. 2015 je zřejmé, že požadované informace se vztahují k jeho trestní věci, která je vedena u Městského soudu v Brně a u Krajského soudu v Brně, a tyto informace mají sloužit pro účely vypracování stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobce tak byl nepochybně osobou oprávněnou do trestního spisu nahlížet.

Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1As 44/2010 - 103, dostupný stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí NSS na www.ns.soud.cz, a publikovaný pod číslem 4/2011 ve Sbírce NSS, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že nahlédnout do trestního spisu lze pouze v režimu § 65 trestního řádu a nikoliv v režimu informačního zákona. Ustanovení § 65 trestního řádu tak zakotvuje komplexní postup při poskytování informací, který je podřaditelný pod ustanovení § 2 odstavec 3 informačního zákona, který počínaje účinností novely č. 61/2006 Sb. poskytnutí požadované informace formou nahlédnutí do správního, soudního či jiného spisu již vůbec nezná. Nahlížení do spisu jako speciální forma seznámení se s informacemi ve spise je proto zásadně vyhrazeno toliko účastníkům řízení a osobám, které osvědčí právní zájem, a je upraveno jednotlivými procesními řády.

Pokud žalobce v podané žalobě namítal, že část materiálu byla z trestního spisu vyjmuta, k tomu žalovaný uvedl, že smyslem zákona o svobodném přístupu k informacím není řešit tvrzené manipulace se spisem. Žalobci svědčí právo do trestního spisu nahlížet, toto právo lze omezit jen v zákonem stanovených případech, toto právo je pro žalobce výhodnější než právo podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Prostřednictvím realizace nahlížení do spisu dochází v odpovídající míře k naplnění práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, kterými právě argumentuje žalobce, proto nelze dospět k závěru, že odmítnutím žádosti ze dne 14. 1. 2015 došlo k popření těchto práv žalobce.

Podle názoru žalovaného jsou z napadeného rozhodnutí dostatečně seznatelné důvody jeho výroku a námitka porušení § 68 odst. 3 správního řádu není důvodná. Zároveň se nelze ztotožnit ani s tvrzením žalobce o porušení základních zásad činnosti správních orgánů, když žalobce nijak blíže nespecifikoval, v čem spatřuje rozpor se zmíněnými zásadami. Žalovaný si jejich porušení není vědom. Z tohoto důvodu s odkazem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný navrhl, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnutá.

Žalobce ani jeho zástupce se ústního jednání u Městského soudu v Praze dne 26. 1. 2017 nezúčastnili. Zástupce žalobce řádně a včas omluvil svoji nepřítomnost a zároveň sdělil, že žalobce již byl v mezidobí vyhoštěn z území České republiky. Soud využil zákonné možnosti a o žalobě jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce (ustanovení § 49 odstavec 3 s. ř. s.).

Zástupce žalovaného správního orgánu u jednání soudu odkázal na písemné vyjádření k žalobě a na odůvodnění napadeného rozhodnutí, když se danou problematikou v uvedených písemnostech podrobně zabýval. Navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé významné skutečnosti:

Žalobce se žádostí ze dne 14. 1. 2015 obrátil na Generální ředitelství cel a požádal podle zákona č. 106/1999 Sb. o nahlédnutí do kompletních spisů nebo pořízení kompletních kopií spisů vedených pod č. j. GR-9312-16/2010 a č. j. GR-9312/TS-25/2010. Žádost žalobce odůvodnil tím, že nahlédnutí do požadovaných spisových materiálů je pro žadatele velice důležité při vypracování stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva v trestních věcech, vedených u Městského soudu v Brně pod spisovou značkou 52T 4/2013 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40T 13/2011. Jedná se tak o uplatnění základních práv žadatele ve smyslu článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Generální ředitelství cel zjistilo, že žalobce požádal rovněž o možnost nahlížení do spisu ve smyslu ustanovení § 65 trestního řádu, kterou se domáhal umožnění nahlédnout do kompletních spisových materiálů, či pořízení kompletní kopie týchž spisových materiálů.

Generální ředitelství cel jako povinný subjekt podle § 2 zákona č. 106/1999 Sb. žádost o informace posoudilo a dne 5. 2. 2015 vydalo rozhodnutí č. j. 2913-3/2015-9000-202, kterým odmítlo výše uvedenou žádost s odůvodněním, že požadované informace přímo souvisejí s trestním řízením, které je vedeno vůči žadateli, a jsou součástí trestního spisu. Z tohoto důvodu nemá Generální ředitelství cel oprávnění informace požadované žadatelem poskytnout s odkazem na ustanovení § 2 odst. 3 zákona 106/1999 Sb.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, v němž zdůraznil, že část trestního spisu pořízená v rámci trestního řízení byla ze spisu předloženého právnímu zástupci žadatele jako spisu soudního již odstraněna, ačkoliv z předmětných odstraněných částí spisového materiálu státní zástupce i vyšetřovatel nadále vycházely, kdy odstraněné části spisových materiálu byly vyjmuty z hlavního spisu, aniž by bylo zvažováno, zda některé informace z těchto odstraněných částí nemohou být pro obhajobu žadatele důležité. Podle názoru žalobce je povinný subjekt povinen požadované informace žadateli poskytnout, zejména s ohledem na skutečnost, že předmětnou žádostí uplatňuje žadatel pouze svá základní práva, vč. práva na obhajobu a umožnění přípravy k ní, takže odmítnutím poskytnutím takové informace je výrazně zasaženo do žadatelových základních práv.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný, žalobou napadeným rozhodnutím, jímž odvolání zamítl a rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 5. 2. 2015 potvrdil s odůvodněním, že smyslem zákona č. 106/1999 Sb. není vytvářet duplicitní možnost domáhat se poskytnutí informací o průběhu řízení, týkajících se konkrétních věcí souvisejících s trestním řízením. Žadatel o informaci je nepochybně stranou trestního řízení, která je osobou oprávněnou do trestního spisu nahlížet ve smyslu § 12 odstavec 6 a § 65 trestního řádu. Nahlížení do trestního spisu podle uvedených ustanovení trestního řádu zcela splňuje požadavek komplexnosti úpravy, a proto se v této části jedná o zvláštní právní úpravu podle § 2 odst. 3 o svobodném přístupu k informacím, což znamená, že pro případy nahlížení do spisu se tento zákon skutečně použít nedá.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“). Věc soud posoudil takto.

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva financí České republiky (dále jen „žalovaný“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 5. 2. 2015, jímž byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací z odstraněných částí spisového materiálu ve věci vedené pod spisovou značkou 40T 13/2014 ve spojení se spisovou značkou 1To 51/2014. Žádost o informaci žalobce odůvodnil tím, že část trestního spisu, pořízená v trestním řízení, byla odstraněna, ačkoliv z předmětných odstraněných částí spisového materiálu nadále státní zástupce a vyšetřovatel vycházeli, kdy odstraněné části spisových materiálu byly vyjmuty z hlavního spisu, aniž by bylo zvažováno, zda některé informace z těchto odstraněných částí nemohou být důležité pro obhajobu žalobce. Svojí žádost odůvodnil žalobce naléhavých právním zájmem na zjištění daných informací, spočívajícím v připravované stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, ke které žalobce dané informace nutně potřebuje. Podle zjištění právního zástupce žalobce se odstraněné části trestního spisu nacházejí ve spisových materiálech Generálního ředitelství cel sp. zn. GR-9312/TS-16/2010 a sp. zn. GR-9312/TS25/2010.

Podle § 2 odstavec 3 zákona o svobodném přístupu k informacím se tento zákon nevztahuje na poskytování informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytování informací.

Ustanovení § 65 trestního řádu tedy ve spojení s § 2 odst. 3 informačního zákona vylučuje aplikaci posléze informačního zákona v situaci, kdy se určitá osoba domáhá nahlédnutí do trestního spisu. Nahlédnout do trestního spisu lze toliko v režimu § 65 trestního řádu, nikoliv v režimu informačního zákona. Požadavek komplexnosti úpravy splňuje toliko institut nahlížení do spisu podle § 65 trestního řádu, které upravuje jak okruh osob, jimž právo nahlížet do spisu svědčí (odst. 1), tak práva spojená s nahlížením do spisu (odst. 1 a odst. 5), postup v situacích, kdy je nahlížení do spisu odepřeno (odst. 2) atd.

Z uvedeného je patrné, že ustanovení § 65 trestního řádu zakotvuje natolik komplexní postup při poskytování informací, že je podřaditelný pod ustanovení § 2 odst. 3 informačního zákona (srov. též Rothanzl, L. In Furek, A. – Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 286). Ostatně informační zákon počínaje účinností novely č. 61/2006 Sb. poskytnutí požadované informace formou nahlédnutí do (správního, soudního či jiného) spisu vůbec nezná. Nahlížení do spisu jako speciální forma seznámení se s informacemi ve spise je proto zásadně vyhrazeno toliko účastníkům řízení, resp. osobám, které osvědčí právní zájem, a je upraveno jednotlivými procesními řády.

Podle § 11 odstavec 4 písm. a/ zákona o svobodném přístupu k informacím povinné subjekty neposkytnou informace o probíhajícím trestním řízení. Podle odstavce 6 téhož právního ustanovení povinný subjekt neposkytne informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně informací ze spisů, a to i spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumentů, materiálů a zpráv o postupu při prověřování oznámení, které vznikly činností těchto orgánů při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné činnosti a při plnění úkolů podle trestního řádu, pokud by se tím ohrozila práva třetích osob anebo schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy nebo zajišťovat bezpečnost České republiky. Ustanovení jiných zákonů o poskytování informací (tedy i trestního řádu – poznámka soudu) tím nejsou dotčena.

Ve své dosavadní judikatuře se k interpretaci § 11 odst. 4 písm. a) informačního zákona Nejvyšší správní soud vyslovil zejména v rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1As 97/2009 – 119 (Šalamoun - Spolek na podporu nezávislé justice v ČR proti Ministerstvu spravedlnosti). V tomto rozsudku soud dospěl mj. k závěru, že podmínky omezení práva na informace ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou v případě aplikace § 11 odst. 4 písm. a) splněny. Právo na informace je omezeno zákonným ustanovením a současně je omezení poskytnutí informace z důvodu probíhajícího trestního řízení v demokratické společnosti nezbytné, právě z důvodů zachování veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti či ochrany práv a svobod druhých. Omezení práva na informace podle § 11 odst. 4 písm. a) tak je legitimní, to však nic nemění na tom, že musí být interpretováno restriktivním způsobem v souladu s cílem daného omezení.

Jak v citovaném rozsudku ve věci Šalamoun soud dále uvedl, podstatný je obsah a okamžik doručení žádosti o informaci: „Po obdržení žádosti o informaci povinný subjekt nejprve posoudí, zda v konkrétním čase probíhá trestní řízení ohledně informace, která je požadována. O ukončených trestních řízeních informaci poskytne. Jedná-li se o informaci o probíhajícím trestním řízení, povinný subjekt uváží, zda by poskytnutím informace mohl být zmařen předmět a účel trestního řízení, tedy zpochybněna role státu při zjišťování trestných činů, odhalování, stíhání a odsuzování pachatelů trestných činů či obecně při upevňování zákonnosti. Jedině z tohoto důvodu je ospravedlnitelné veřejnosti požadované informace nezpřístupnit. Pokud nemůže být poskytnutím informace cíl trestního řízení zmařen nebo ohrožen, povinný subjekt informaci poskytne, neboť neexistuje důvod jejího dalšího utajení“.

Ustanovení § 11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. tedy nelze interpretovat automaticky tím způsobem, že jakékoliv informace z probíhajícího trestního řízení nebudou žadateli poskytnuty. Právě naopak, povinný subjekt s ohledem na ústavní zásady práva na informace musí vždy zvážit, zda by poskytnutím informace o probíhajícím trestním řízení mohl být zmařen předmět a účel trestního řízení, tedy zpochybněna role státu při zjišťování trestných činů, odhalování, stíhání a odsuzování pachatelů trestných činů či obecně při upevňování zákonnosti. Obdobně ostatně judikoval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 14. 9. 2009, č. j. 6As 18/2009 – 63, publikovaném pod č. 1957/2009 ve Sbírce NSS). V něm uvedl, že „[p]odle § 11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím […] nelze poskytovat informace, které mají vazbu a vztah k probíhajícímu trestnímu řízení a jejichž poskytnutí by mohlo jeho účel zmařit či ohrozit“ (zvýraznění doplněno).

Ustanovení § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím dokládá, že zákonodárce předpokládal rozhodování povinných subjektů též o žádostech požadujících poskytnutí informací ze spisů týkajících se trestního řízení; nejedná-li se ovšem o výluku ve smyslu § 65 trestního řádu. Žádost o informace ze spisu, který po určitou dobu byl součástí vyšetřovacího, dozorového či trestního spisu, je tak nutné vyřídit v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím s tím, že povinný subjekt musí zvážit, zda a v jakém rozsahu se uplatní příslušná zákonná omezení práva na poskytnutí informace. Soudu pak přísluší posouzení zákonnosti uplatnění tohoto omezení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2As 93/2011 – 79, či rozsudek Krajskéhom soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014, č. j. 22A 220/2011 – 29, oba dostupné na www.nssoud.cz).

Z uvedených judikatorních závěrů, od nichž neměl městský soud žádný důvod se odchylovat, tudíž jednoznačně vyplývá, že v nyní posuzovaném případě bylo možno od žalovaného jako povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím požadovat poskytnutí informací z označeného spisu, přičemž povinný subjekt je povinen vždy pečlivě zvážit, zda poskytnutí konkrétní informace není limitováno některým ze zákonných omezení (např. § 7, § 8a, § 9, § 10 a § 11 informačního zákona).

Aplikace shora uvedené premisy ovšem předpokládá jasné vymezení požadované informace, která je v § 3 odst. 3 informačního zákona legálně definována jako jakýkoli obsah zaznamenaný na jakémkoli nosiči. Žalobce však ve své žádosti ze dne 14. 1. 2015 nežádal poskytnutí konkrétní informace z předmětných spisů, nýbrž se na základě informačního zákona dožadoval možnosti do těchto spisů nahlížet, tj. získání možnosti si očekávané informace sám studiem předmětného spisu opatřit. Taková žádost však podmínkám, za nichž informační zákon upravuje právo svobodného přístupu k informacím, neodpovídá. Na tomto závěru ničeho nemění skutečnost, že povinný subjekt může podle okolností případu poskytnout informaci právě nahlédnutím do konkrétního spisu, na což výslovně pamatovalo ustanovení § 14 odst. 3 písm. c) informačního zákona ve znění účinném do dne 31. 12. 2005 (před novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb.).

Vyvstává proto otázka, zda v případě, kdy se žadatel v režimu informačního zákona domáhá „nahlížení do spisu“ a nikoli „poskytnutí konkrétní informace ze spisu“, je povinný subjekt bez dalšího oprávněn takovou žádost odmítnout. Městský soud v Praze však uvedenou otázku mohl posuzovat pouze za současné aplikace dispoziční zásady soudního přezkumu, který je vyjádřen v ustanovení § 75 odstavci 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumává výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

V souvislosti s výše uvedeným považuje Městský soud v Praze za nezbytné uvést, že podle ustanovení § 71 odst. 1 s. ř. s. je jednou z podstatných náležitostí žaloby podané ve věci tzv. správního soudnictví uvedení žalobních bodů, tzn. uvedení toho, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Podle druhého odstavce uvedeného ustanovení rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby (tzn. ve lhůtě dvou měsíců od doby, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou). Z uvedených ustanovení vyplývá, že soud může napadené rozhodnutí v tomto případě přezkoumat pouze se zřetelem ke skutečnostem, které žalobce v podané žalobě výslovně uvedl, neboť následně žaloba ve lhůtě pro její podání k soudu doplňována nebyla.

Žaloba – tak jak byla žalobcem formulována – je podle názoru soudu na samé hranici, která ještě umožňuje soudu konkrétní, věcný a srozumitelný přezkum napadeného rozhodnutí. Žalobce se v podané žalobě především popisu řízení před správními orgány obou stupňů, obsahem svých podání (včetně žádosti o poskytnutí informací), obsahuje opakovaně popis obsahu jednotlivých dokumentů, popisuje odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu i žalobou napadené rozhodnutí, a až v samotném závěru žaloby žalobce formuluje obecně námitku, že správní orgány obou stupňů se dopustily porušení základních zásad správního řízení. Dále žalobce v podané žalobě konstatuje, že se žalovaný nevypořádal s námitkami žalobce uvedenými v odvolání. V textu žaloby tak lze jen obtížně jednoznačně určit, zda namítané vady se vztahují k rozhodnutí povinného subjektu nebo i k rozhodnutí žalobou napadenému, zda a jaké konkrétní vady prvoinstančního rozhodnutí byly žalobcem vytknuty v odvolání a jak s nimi naložil odvolací správní úřad.

Městský soud v Praze proto mohl provést přezkum žalobou napadeného rozhodnutí pouze rovněž obecným způsobem a pouze ve vztahu k těm námitkám, které svojí určitostí a srozumitelností byly způsobilé k tomu, aby se jimi soud zabýval podrobně a individuálně.

Pokud tedy žalobce namítal, že vydáním žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaný – stejně jako v případě rozhodnutí prvoinstančního povinný subjekt – dopustili porušení základních zásad správního řízení, soud konstatuje, že z obsahu podané žaloby není zřejmé, v jakých konkrétních skutkových či právních okolnostech tato porušení spočívají. Jak již bylo výše soudem opakovaně zdůrazněno, správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační a od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud proto za žalobce nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. V tomto směru je žalobcem vymezený žalobní bod natolik obecný, že soud nemá, co by k němu dále uvedl, aby nedošlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Není-li v žalobě konkrétně a srozumitelně odůvodněno, v čem spočívá tvrzená nezákonnost rozhodnutí a na základě jakých konkrétních skutečností takto žaloba dovozuje, není v možnostech soudu se s takovým žalobním bodem vypořádat. Z uvedených důvodů se soud blíže věcně napadeným rozhodnutím žalovaného nezabýval, ostatně mu to ani nepřísluší, neboť by tak svojí činností fakticky nahrazoval povinnost žalobce tvrdit v podané žalobě rozhodné skutečnosti a určitě, jasně a srozumitelně formulovat žalobní body.

Nedůvodnou shledal Městský soud v Praze i žalobní námitku, podle níž se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobce uvedenými v odvolání. To, co bylo soudem uvedeno ve vztahu k obsahu podané žaloby, totiž bezezbytku platí i o jím podaném odvolání, které je rovněž zcela obecné a popisné. Za jediný konkrétní odvolací bod lze podle názoru soudu považovat námitku, v níž žalobce nesouhlasí s aplikací ustanovení § 65 trestního řádu. S tímto názorem se však soud neztotožnil, protože z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací orgán aplikací tohoto ustanovení zabýval a námitku odvolatele vypořádal. Ze samotné skutečnosti, že se tak stalo nikoli v souladu s právním názorem žalobce, nelze vyvozovat závěry o nezákonnosti napadeného rozhodnutí a tedy ani důvod pro jeho zrušení soudem.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy Městský soud v Praze po posouzení žaloby a podrobení přezkumu veškerých žalobních bodů neshledal žádné důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože nezjistil, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Na základě toho soud žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odstavec 1 soudního řádu správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 26. ledna 2017

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru