Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 4/2011 - 31Rozsudek MSPH ze dne 08.09.2011


přidejte vlastní popisek

11 A 4/2011 - 31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce L. A. H. D. S., peruánského státního příslušníka, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 30.11.2010, č.j.: CPR-14322-1/ČJ-2010-9CPR-C220,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 6. 1. 2011, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále též žalovaného správního úřadu) ze dne 30. 11. 2010, jímž žalovaný správní úřad k odvolání žalobce přezkoumal rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie v Praze 4 – Chodově a pravomocně rozhodl o tom, že se zastavuje řízení ve věci žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.

Správní úřady dospěly k závěru, že žalobce svou žádost podal v době, kdy k tomu nebyl oprávněn a že neuznávají existenci důvodů na vůli cizince nezávislých, pro které svou žádost nemohl podat. Odvolací správní úřad navíc uvedl, že existují-li důvody pro zastavení řízení o žádosti cizince, je příslušný správní úřad povinen řízení zastavit. Žádost žalobce byla doručena příslušnému orgánu prokazatelně opožděně, což je důvod k zastavení řízení, a důvody, obsažené v odůvodnění rozhodnutí správního úřadu prvého stupně, jsou zcela přesvědčivé. Vzhledem k absenci dokazování nebylo třeba umožnit žalobci seznámit se s podklady pro vydané rozhodnutí a samotné předložení zákonem stanovených dokladů nemá automaticky za následek vydání kladného rozhodnutí ve věci. Rovněž odvolací správní úřad se plně ztotožnil s názorem správního úřadu prvého stupně ohledně neexistence důvodů na vůli žalobce nezávislých, kdy správní řád žalobci umožňuje, aby nejprve podal žádost a teprve následně ji třeba i za pomoci správního orgánu prvního stupně a po odpadnutí překážek doplnil o potřebné náležitosti. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zastavení řízení je rozhodnutím procesní povahy, není třeba zkoumat u něho přiměřenost jeho dopadu do soukromého a rodinného života žalobce.

Žalobce v podané žalobě namítl, že žalovaný odvolací správní úřad nemohl takový výklad obsahu základních práv a svobod použít, nemohl vnést prvek libovůle do rozhodování o právech a povinnostech cizinců tam, kde jim za splnění určitých podmínek vzniká právní nárok na určitý úkon ze strany příslušných orgánů, zejména na vyhovění určité žádosti. Žádný prvek správního uvážení, zda zastavit nebo nezastavit správní řízení, neexistuje, a proto žalobce považuje napadené odvolací rozhodnutí za nezákonné, protože je přesvědčen o tom, že opožděné podání žádosti bylo způsobeno důvody na vůli žalobce nezávislými a tedy správní úřad prvého stupně nebyl oprávněn řízení o jeho žádosti zastavit.

Žalobce dále namítl, že odůvodnění rozhodnutí správního úřadu prvého stupně považuje za nepřezkoumatelné a pokud odvolací úřad tuto skutečnost opominul, tato vada následně zatěžuje a činí vadným i rozhodnutí odvolacího správního úřadu. Podle názoru žalobce nebyl rovněž dán žádný důvod k výluce povinnosti správního úřadu prvého stupně oznámit žalobci ukončení řízení a umožnit mu, aby se seznámil s podklady pro rozhodnutí.

Žalobce namítl, že správní úřad prvého stupně zcela nesprávně po právní stránce posoudil ustanovení § 47 odst.1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen zákon o pobytu), a to pokud jde o obsah pojmu „důvody na vůli cizince nezávislé“. Tato právní otázka měla podle názoru žalobce zásadní význam pro rozhodnutí orgánů obou stupňů. Žalobce je přesvědčen o tom, že tyto důvody byly na jeho straně dány, když zejména je cizincem, pocházejícím z odlišného kulturního okruhu a osobou neznalou právního prostředí České republiky, osobou bez jakéhokoli právnického vzdělání a proto - podle jeho názoru - na něj nemůže být aplikována zásada neomluvitelnosti neznalosti práva. Naopak, na jeho případ a v jeho prospěch měla být analogicky aplikována ustanovení trestního zákoníku o právním omylu, neboť je zřejmé, že nebylo lze od něho očekávat bezchybný postup při podávání žádosti – včasné podání neúplné žádosti a teprve následně její doplnění – za situace, kdy si žalobce objektivně nemohl včas opatřit potřebné podklady, přičemž tuto nemožnost v rámci svého odvolání přesvědčivě doložil.

Žalobce rovněž namítl, že nelze posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce vyloučit z toho důvodu, že rozhodnutí správního úřadu prvého stupně je rozhodnutím procesního charakteru, neboť toto rozhodnutí ve svém důsledku zásadním způsobem zasahuje do práv žalobce a je tedy kvalitativně postaveno na roveň jakémukoli jinému rozhodnutí ve věci samé, týkajícího se pobytu cizince. Správní úřady obou stupňů opomněly ve svých rozhodnutích aplikovat zásadu, vyjádřenou v ustanovení § 2 odst.3 správního řádu, přičemž obě rozhodnutí bezdůvodně zasahují do oprávněných zájmů žalobce.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 14.4.2011 vyplývá, že orgány cizinecké policie i Ministerstvo vnitra jako celek jsou povolány hájit veřejný zájem v oblasti pobytu cizinců na území České republiky, tj. v daném případě zájem na důsledném dodržování pobytového režimu cizince v rámci platného českého práva. Žalobce v podané žalobě nepřináší žádnou novou argumentaci kromě obecných právních úvah, proto žalovaný navrhl, aby soud jako nedůvodnou žalobu zamítl.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia s platností do dne 31.8.2010.

Dne 25.8.2010 podal účastník u Inspektorátu cizinecké policie v Praze – Chodově žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem studia. Podle ustanovení § 47 odst.1 zákona o pobytu žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve sto dvacet a nejpozději čtrnáct dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad devadesát dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle této věty zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do tří pracovních dnů po zániku těchto důvodů. Správní úřad prvého stupně dospěl k závěru, že žalobce podal svoji žádost v době, kdy již k podání žádosti nebyl oprávněn, neboť platnost předešlého povolení k dlouhodobému pobytu zanikla dne 31.8.2010. Posledním dnem pro podání výše uvedené žádosti tedy byl den 18.8.2010. Ke své žádosti žalobce předložil vyjádření, ve kterém uvedl, že žádost podává pozdě, neboť mu ve škole nemohli dát potvrzení o studiu, škola byla zavřená a on chtěl počkat s podáním až do doby, než bude mít všechny potřebné náležitosti.

Správní úřad prvého stupně posoudil důvody pozdního podání, které uvedl účastník řízení a vzhledem k tomu, že je neshledal za důvody na jeho vůli nezávislé, rozhodnutím ze dne 26.8.2010 podle ustanovení § 169 odst.7 písm.d) zákona o pobytu zastavil správní řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 23.9.2010 včasné odvolání, v němž opětovně uvedl skutečnosti, které mu měly zabránit ve včasném podání žádosti. Žalobce v odvolání vyjádřil názor, že rozhodnutí správního úřadu prvého stupně bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného stavu věci a nesprávného právního posouzení.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím, jímž odvolání zamítl a původní usnesení správního úřadu prvého stupně potvrdil se závěrem, že pokud správní úřad rozhodující o žádosti ve věci prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území zjistí důvody pro zastavení řízení, je povinen řízení o žádosti usnesením zastavit. Účastník řízení podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu již nebyl oprávněn, neboť platnost předchozího povolení k dlouhodobému pobytu mu skončila 31.8.2010. Posledním dnem pro podání žádosti byl ve smyslu výše uvedené právní úpravy den 18.8.2010.

Odvolací správní úřad dále zjistil, že důvody, které vedly správní úřad prvého stupně k zastavení správního řízení ve věci žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, jsou jasné a přesvědčivé.

Žalobce nesplňuje podmínky stanovené zákonem o pobytu, neboť nesplněním lhůty stanovené zákonem zaniklo oprávnění podat žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Vzhledem k tomu, že nebylo prováděno dokazování, nebyl správní úřad prvého stupně povinen před vydáním usnesení vyrozumět účastníka o skončení dokazování a poučit jej o právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí.

Odvolací správní úřad dále dospěl k závěru, že důvody pozdního podání, uvedené ze strany účastníka řízení, nelze považovat za důvody na jeho vůli nezávislé a odvolací správní úřad se tak plně ztotožnil se správním orgánem prvého stupně. Žádost mohla být podána v zákonem stanovené lhůtě účastníkem řízení či jeho zmocněncem či zástupcem i bez zákonem požadovaných náležitostí. Odvolací správní úřad odkázal na ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu, podle něhož nemá-li žádost předepsané náležitosti či trpí-li jinými vadami, pomůže správní úřad žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.

Odvolací správní úřad závěrem uvedl, že usnesení o zastavení řízení je rozhodnutím procesním a správní úřad není povinen zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu ustanovení § 169 odst.7 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil

takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž žalovaný odvolací správní úřad pravomocně rozhodl o tom, že se zastavuje řízení ve věci žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.

Žalobce namítl, že správní úřad prvého stupně zcela nesprávně po právní stránce posoudil ustanovení § 47 odst.1 zákona o pobytu cizinců pokud jde o obsah pojmu „důvody na vůli cizince nezávislé“. Tato právní otázka měla podle názoru žalobce zásadní význam pro rozhodnutí orgánů obou stupňů. Žalobce je přesvědčen o tom, že tyto důvody byly na jeho straně dány, když zejména je cizincem, pocházejícím z odlišného kulturního okruhu a osobou neznalou právního prostředí České republiky, osobou bez jakéhokoli právnického vzdělání a proto - podle jeho názoru - na něj nemůže být aplikována zásada neomluvitelnosti neznalosti práva. Naopak, na jeho případ a v jeho prospěch měla být analogicky aplikována ustanovení trestního zákoníku o právním omylu, neboť je zřejmé, že nebylo lze od něho očekávat bezchybný postup při podávání žádosti – včasné podání neúplné žádosti a teprve následně její doplnění – za situace, kdy si žalobce objektivně nemohl včas opatřit potřebné podklady, přičemž tuto nemožnost v rámci svého odvolání přesvědčivě doložil.

Uvedená žalobní námitka není důvodná. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal předmětnou žádost po uplynutí lhůty k jejímu podání, zakotvené v ustanovení § 47 odstavec 1 věta prvá zákona o pobytu cizinců, která žalobci marně uplynula dne 18.8.2010, a pokud jde o případnou lhůtu tří pracovních dnů po zániku důvodů, které žalobci podle jeho vlastních tvrzení zabránily ve včasném podání žádosti, správní úřady obou stupňů došly k závěru, že žalobcem uváděné důvody nejsou důvody na vůli cizince nezávislými. Žalobce předložil vyjádření, ve kterém uvedl, že žádost podává pozdě, neboť mu ve škole nemohli dát potvrzení o studiu, škola byla zavřená a on chtěl počkat s podáním až do doby, než bude mít všechny potřebné náležitosti.

Žalobce se mýlí, pokud má za to, že nepodléhá správnímu uvážení správního úřadu otázka oprávněnosti pozdního podání žádosti o prodloužení platnosti povolení k pobytu ve vztahu k tvrzeným důvodům. Právě výklad pojmu „důvody na vůli cizince nezávislými“ přímo vyžaduje správní uvážení, aby správní úřad mohl zhodnotit, zda skutečnosti, tvrzené účastníkem správního řízení, lze pod tento neurčitý právní pojem podřadit. V posuzované věci správní úřady obou stupňů dospěly k závěru, že tomu tak není, protože žalobci nic nebránilo v tom podat včasnou žádost o prodloužení platnosti povolení k pobytu se současným poukazem na to, že aktuální potvrzení školy o studiu nebylo možno z důvodu letních prázdnin žadatelem opatřit.

Uvedený výklad zákona správním úřadem shledal soud v souladu se zákonem a plně se s ním ztotožnil. Napadené rozhodnutí žalovaného je postaveno na závěru, že usnesení o zastavení řízení o předmětné žádosti podle ustanovení § 169 odst.7 písm. d/ zákona o pobytu z důvodu podání této žádosti v době, kdy k tomu žalobce nebyl oprávněn, bylo třeba vydat již na základě skutečností, vyplývajících ze samotné žádosti (datum jejího podání) a příloh této žádosti, takže posuzování jakýchkoliv dalších skutečností bylo v dané věci nadbytečné.

Soud neshledal ve shodě se žalovaným správním úřadem důvodné tvrzení žalobce o tom, že pochází z odlišného kulturního prostředí a že v jeho případě neměla být aplikována zásada „neznalost zákona neomlouvá“. Uvedený postup, jehož se žalobce domáhá, by ve svém důsledku znamenal porušení principu rovnosti přístupu orgánu veřejné správy k účastníkům řízení. Bylo na žalobci, aby si v případě, že hodlá dlouhodobě pobývat a studovat na území České republiky, obstaral dostatek relevantních informací o podmínkách, které český právní řád stanoví v rámci režimu povolování a prodlužování takového pobytu. Skutečnost, že tak žalobce neučinil, není podle názoru soudu důvodem pro odlišný výklad pojmu „důvody na vůli cizince nezávislými“ a ustanovení § 47 odstavce 1 zákona o pobytu, než jaký zaujaly správní úřady obou stupňů.

Žalobce namítal, že v jeho případě nebyl rovněž dán žádný důvod k výluce povinnosti správního úřadu prvého stupně oznámit žalobci ukončení řízení a umožnit mu, aby se seznámil s podklady pro rozhodnutí. Ani tato žalobní námitka neobstojí.

Z ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), na který žalobce v podané žalobě odkazuje, vyplývá, že účastník řízení má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Předpokladem důvodnosti této žalobní námitky podle názoru soudu zůstává, že spisový materiál objektivně obsahuje listiny, dokumenty či jiné podklady rozhodnutí, s nimiž žalobce nebyl seznámen a neměl ani možnost zjistit, že takové podklady rozhodnutí existují. V obecné poloze formulované žalobní námitce však žalobce neuvádí, že by správní úřad prvého stupně měl k dispozici jakékoli podklady pro rozhodnutí, které zůstaly žalobci utajeny, když obsahem spisového materiálu byly výlučně listinné doklady, předložené samotným žalobcem. Takto formulované námitce proto soud vyhovět nemohl a bylo by pouhým formalistickým pojetím práva vyžadovat po správním úřadu v posuzovaném případě dogmaticky trvat na aplikaci ustanovení § 36 správního řádu.

Žalobce v podané žalobě rovněž namítal, že posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce nelze a priori vyloučit z toho důvodu, že rozhodnutí správního úřadu prvého stupně je rozhodnutím procesního charakteru, neboť toto rozhodnutí ve svém důsledku zásadním způsobem zasahuje do práv žalobce a je tedy kvalitativně postaveno na roveň jakémukoli jinému rozhodnutí ve věci samé, týkajícího se pobytu cizince.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zákon o pobytu cizinců v ustanovení § 47 výslovně neukládá správnímu úřadu povinnost posuzovat případný zásah do práv a právem chráněných zájmů cizince a tuto povinnost nelze dovodit ani z příslušného znění ustanovení § 169 odstavec 7 téhož zákona. Hrozící újmou v podobě nuceného opuštění území České republiky se nebylo třeba zabývat v rámci vydání rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k pobytu, právní úprava zajišťuje cizinci právo a správnímu úřadu povinnost zkoumání dopadu případného v jiném správním řízení vydaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince a existují tak právní instituty, jimiž se žalobce může účinně domáhat posouzení své situace a ochrany svých oprávněných zájmů.

Řízení o žádosti žalobkyně bylo proto právem zastaveno podle ustanovení § 169 odstavec 7 písmeno d/ zákona o pobytu, neboť žalobce podal žádost v době, kdy k tomu nebyl oprávněn a jím uváděné důvody nelze podřadit pod pojem „důvody na vůli cizince nezávislými“ ve smyslu ustanovení § 47 odstavec 1 zákona o pobytu cizinců. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s., když ve sporu neúspěšnému žalobci nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku a úspěšnému žalovanému správnímu úřadu žádné prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly. Z tohoto důvodu soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst. 2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 8. září 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru