Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 32/2010 - 49Rozsudek MSPH ze dne 18.02.2011

Prejudikatura

1 As 4/2009 - 53


přidejte vlastní popisek

11 A 32/2010 - 49

ČESKA REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: T. N. H., nar. 20.5.1980, st.přísl. Vietnam v řízení zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, P.O. BOX 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2010 čj: CPR-17904/ČJ-2009-9C/RV239

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 19.1.2010 čj: CPR-17904/ČJ-2009-9C/RV239 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7.760,-Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr.Jiřího Hladíka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2010, č.j. CPR-17904/ČJ-2009-9CPR-V239, kterým bylo zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České Republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Brno ze dne 23.11.2009, č.j. CPBR-13170/ČJ-2009-064061-SV o uložení správního vyhoštění.

Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný pochybil, pokud pouze formálně přezkoumal datum převzetí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, což bylo v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu (dále jen správní řád), když nezkoumal, zda žalobci nebrání ve včasném podání odvolání jiné objektivní okolnosti. Žalobce je přesvědčen o tom, že jej měl žalovaný vyzvat k odstranění vad podaného odvolání a teprve poté, až na základě vyjádření žalobce, proč považuje své odvolání za včas podané, by mohl řádně a v souladu se správním řádem posoudit odvolání jako opožděné.

Žalobce dále vytýkal žalovanému, že mu bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno neúplné, když neobsahovalo stránky 3a 6. Chyběla tedy i strana obsahující poučení o opravných prostředcích, takže mělo být postupováno podle § 83 odst. 2 zákona, ve kterém je stanovena objektivní 90 denní lhůta k podání odvolání, a právě v této lhůtě žalobce odvolání podal.

Dále žalobce vytýká žalovanému, že nepostupoval v souladu s ustanovením § 92 odst. 1 správního řádu a nevyzval žalobce k odstranění vady, tedy k doplnění odůvodnění podání. Procesní práva žalobce porušil také tím, že rovnou bez předchozí výzvy a bez řádného odůvodnění rozhodl, že nejsou předpoklady pro přezkum rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí.

Žalobce současně s podanou žalobou navrhl, aby soud s odkazem na článek 95 odst. 2 Ústavy předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 169 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky a změně dalších zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), které ustanovuje oproti obecné úpravě ve správním řádu lhůtu pro odvolání výrazně kratší. Délku této lhůty v kontextu se situací žalobce, který byl zároveň s jemu uloženým správním vyhoštěním zajištěn dle ustanovení § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. je neústavní a v rozporu s právem na soudní a jinou právní ochranu.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl, neboť zjistil všechny skutečnosti nezbytné k posouzení podaného odvolání, tj. k posouzení opožděnosti odvolání. Lhůta pro podání odvolání uplynula 30.11.2009 a žalobce podal odvolání až 9.12.2009, tedy po uplynutí pětidenní lhůty. Žalobci byly všechny stránky předmětného rozhodnutí přetlumočeny, jednotlivé stránky rozhodnutí podepsal, včetně poslední, kde byl řádně a v souladu se zákonem poučen o možnosti podat proti rozhodnutí odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává. Svým podpisem stvrdil, že obsahu rozhodnutí rozuměl a že si rozhodnutí dne 23.11.2009 převzal. Aplikaci ustanovení § 83 odst. 2 s ohledem na splnění zákonných požadavků žalovaný zcela vyloučil. Vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že odvolání je opožděné, následně zkoumal pouze, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Zdůraznil specifika přezkumu opožděného odvolání oproti odvolání, které je podáno včas. Zásadní odlišnost přezkumu opožděného odvolání spočívá v tom, že odvolací orgán napadené rozhodnutí meritorně neposuzuje postupem dle § 89 odst. 2 správního řádu, jak by tomu bylo u včas podaného odvolání, nýbrž odvolání zamítá z formálních důvodů. Vzhledem k tomu, že žalovanému správní řád neukládá v případě opožděného odvolání postup dle § 89 odst. 2, tj. přezkum v tomto rozsahu vylučuje, pak je dle žalovaného irelevantní, že žalobcem podané „opožděné“ odvolání, nebylo odůvodněno. Případné doplnění odvolání by dle žalovaného nemohlo mít vliv na posouzení opožděnosti odvolání, a proto žalovaný je přesvědčen o tom, že neznemožnil žalobci výkon jeho procesních práv. Pokud se žalobce domáhá použitím ustanovení § 40 odst. 2, tedy že mu nebylo umožněno prokázat skutečnosti, tj., že odvolání bylo podáno včas uvádí žalovaný, že použití tohoto ustanovení také nebylo na místě, neboť žalovaný z písemných podkladů nezpochybnitelně zjistil zmeškání lhůty, čímž tedy splnil zákonnou podmínku, tj. prokázal opožděnost podaného odvolání. S ohledem na to, že rozhodnutí orgánu prvního stupně nabylo právní moci, zkoumal dle § 92 odst. 1 správního řádu, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Pouze v případě, že by shledal, že jsou dány uvedené předpoklady, posoudil by opožděné odvolání jako podnět k přezkumnému řízení nebo žádost o obnovu řízení nebo žádost o vydání nového rozhodnutí. Tato fikce ale v daném případě nenastala, a proto žalovaný provedeným přezkumem z úřední povinnosti nemohl zkrátit procesní práva žalobce tím, že ho nevyzval k odůvodnění odvolání. Procesní práva žalobce navíc nejsou v dané věci zkrácena proto, že žalobci je souladu se zákonem dána možnost podat samostatný návrh na přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, na obnovu řízení nebo na vydání nového rozhodnutí.

Soud vyzval účastníky řízení k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez jednání, a vzhledem k tomu, že se žádný z účastníků ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil, rozhodl soud v souladu s ustanovením § 51 s.ř.s. bez nařízení jednání.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Žalobce byl dne 22.11.2009 zajištěn a poté, co byl s tlumočníkem proveden výslech žalobce dne 23.11.2009 rozhodl orgán Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Brno o správním vyhoštění žalobce z území republiky s tím, že mu byla stanovena doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území na tři roky. Důvodem pro vydání rozhodnutí o vyhoštění bylo, že cizinec nepředložil žádný doklad k prokázání své totožnosti, nebyl schopen prokázat svou totožnost a ani neposkytl potřebnou součinnost. Z informačního systému bylo zjištěno, že na jméno žalobce se nenachází žádné vízum ani jiné oprávnění, které by jej opravňovalo k pobytu na území České republiky. Žalobce sám přiznal, že na území České republiky pobývá bez svého cestovního dokladu a víza, které by jej opravňovalo k pobytu na území ČR. Správní orgán prvního stupně dále konstatoval, že žalovaný nesplňuje žádnou z podmínek, které by ho opravňovaly k pobytu na území ČR bez víza. Žalovaný dospěl k závěru, že ukončení pobytu žalobce je v souladu s veřejným zájmem a odpovídá okolnostem, které byly důvodem pro zahájení správního řízení. Ze stanoviska Ministerstva vnitra vyplývá, že vycestování žalobce je možné. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 8.12.2009 odvolání, když rozhodnutí si žalobce převzal dne 23.11.2009 osobně. Od 27.11.2009 byl žalobce zastoupen advokátem. Odvolání bylo podáno zjevně opožděně.

O odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, kterým bylo opožděné odvolání zamítnuto a ve kterém bylo konstatováno po shrnutí dosavadního průběhu řízení, že účastník převzal dne 23.11.2009 rozhodnutí s řádným poučením o nutnosti podání odvolání do pěti dnů ode dne doručení rozhodnutí. Žalobce si převzal rozhodnutí 23.11.2009 a poslední den lhůty pro podání odvolání byl dne 30.11.2009. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 1.12.2009. Účastník řízení ale podání v odvolání podal až 9.12.2009 a to blanketní odvolání bez odůvodnění. Odvolání bylo tedy posouzeno jako opožděné, neboť bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpis – dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

Základní žalobní námitkou a otázkou, kterou bylo třeba se ve věci zabývat, je to, zda byl správní orgán I. stupně resp. posléze žalovaný povinen vyzvat žalobce k doplnění odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí za situace, kdy odvolání bylo podáno zjevně opožděně a neobsahovalo žádné důvody s tím, že žalobce sdělil, že tyto doplní do 15 dnů a posléze tak z vlastní iniciativy neučinil.

Při posouzení důvodnosti námitky vyšel soud z obecné úpravy náležitostí odvolání, když dle ustanovení § 82 odst. 2 věta první zákona č. 500/2004 Sb. musí mít podané odvolání náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Ustanovení § 82 odst. 2 tak výslovně odkazuje na obecnou úpravu náležitostí právních úkonů obsaženou v ustanovení § 37 odst. 2 s tím, že v souladu s tímto ustanovením navíc stanoví požadavek stanovení rozsahu podaného odvolání a – a to je zásadní v této věci – požadavek uvedení okolností, v nichž je spatřován rozpor s právními předpisy nebo neprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo.

Je tedy zřejmé, že z hlediska požadavku na obsahové náležitosti podaného odvolání správní řád odkazuje jednak na obecnou úpravu náležitostí právních úkonů a dále obsahuje vlastní náležitosti, které musí podané odvolání obsahovat. Protože podané odvolání je jedním z procesních úkonů účastníka správního řízení, které směřuje ke správnímu orgánu, není žádného důvodu v případě podaného odvolání neuplatnit obecná pravidla pro případy, kdy podstatné předepsané náležitosti podání chybí.

Podle ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Je tedy třeba, aby v takovém případě bylo účastníku správního řízení především procesním způsobem sděleno, že správní orgán považuje jeho podaní (v tomto případě odvolání) za neúplné. Je tomu tak proto, že jednak musí být dána účastníku řízení možnost neúplné podání ve stanovené lhůtě doplnit a jednak mu musí být náhled správního orgánu zprostředkován tak, aby následný procesní důsledek vyplývající z absence náležitostí úkonu nebyl pro účastníka řízení překvapivý. Závěr o tom, zda to které podání obsahuje či neobsahuje předepsané náležitosti může být v konkrétním případě (nikoli v souzené věci, zde nebylo sporu o tom, že podání náležitosti neobsahuje a žalobce si toho byla vědom) nezřetelný, účastník řízení může být subjektivně přesvědčen, že jeho podání náležitosti obsahuje a vždy je třeba, aby byl procesním způsobem zpraven o tom, že správní orgán má na věc jiný názor.

V dané věci se soud navíc zabýval otázkou, zda i za situace, že žalobce podal odvolání zjevně opožděně, byl žalovaný povinen postupovat v souladu s ustanovením § 37 odst. 3 správního řádu, jak uvedeno shora. Při posouzení důvodnosti námitky žalobce vycházel soud za závěrů Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 6.1.2011, č.j. 9 As 68/2010 – 70, který uvedl, že pokud podal žalobce blanketní odvolání, které neobsahovalo zákonem požadované uvedení odvolacích důvodů ( zde za situace, že odvolání bylo podáno neoprávněně, neboť se žalobce práva na odvolání vzdal), bylo povinností správního orgánu I. stupně, resp. žalovaného odvolacího orgánu vyzvat odvolatele k odstranění těchto nedostatků a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. Toto popsané pravidlo chování správního orgánu v případě absence některé z náležitostí odvolání platí dle Nejvyššího správního soudu obecně a je třeba ho uplatňovat vůči všem účastníkům správního řízení stejně.

Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že námitka žalobce, že jej měl žalovaný vyzvat k odstranění vad podaného odvolání a teprve poté, až na základě vyjádření žalobce, proč považuje své odvolání za včas podané, by mohl řádně a v souladu se správním řádem posoudit odvolání jako opožděné, je důvodná. Žalovaný pochybil, pokud odvolatele nevyzval k doplnění neúplného, i když pozdě podaného odvolání, a neumožnil mu tak odstranit v přiměřené lhůtě vady tohoto podání.

Další žalobní námitku, ve které žalobce namítá, že mu bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno neúplné, když neobsahovalo stránky 3 a 6, tedy chyběla i strana obsahující poučení o opravných prostředcích, nepovažuje soud za důvodnou, neboť z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobci byly všechny stránky předmětného rozhodnutí přetlumočeny, jednotlivé stránky rozhodnutí podepsal, včetně poslední, kde byl řádně a v souladu se zákonem poučen o možnosti podat proti rozhodnutí odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává. Svým podpisem stvrdil, že obsahu rozhodnutí rozuměl a že si rozhodnutí dne 23.11.2009 převzal. K převzatému rozhodnutí neměl žádné výhrady. Pokud nyní v žalobě tvrdí, že obdržel rozhodnutí neúplné, považuje soud toto tvrzení za účelové, ve snaze prodloužit lhůtu pro podání odvolání až na 90 dnů od oznámení rozhodnutí, aby mohlo posouzeno jeho opožděné podání jako včasné.

Nedůvodným shledal soud i návrh žalobce na přerušení řízení, neboť podmínky pro přerušení řízení a následné předložení věci Ústavnímu soudu ČR nejsou splněny, když soud neshledal ustanovení § 169 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR v rozporu s ústavním pořádkem. Při posouzení důvodnosti podaného návrhu soud analogicky vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.2.2010, č.j. 2 As 71/2008 – 78, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval i ústavní konformitou lhůty pro podání žaloby, a to v tom směru, zda zkrácení lhůty pro podání správní žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění na 10 dnů nečiní soudní ochranu vyhoštěných cizinců neúčinnou a pouze iluzorní. V rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 – 52, publikovaném pod č. 1164/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „soudní řád správní připouští výjimky z obecné 2 měsíční lhůty a s ohledem na povahu vyhoštění z přechodného pobytu, nepovažuje tento soud byť podstatné zkrácení lhůty pro podání žaloby na 10 dnů za projev diskriminace vůči cizincům, navíc při existenci odkladného účinku, neboť smyslem takového opatření je co nejúčinnější ochrana státu před negativními jevy, které provází pobyt některých cizinců na území České republiky a legitimní zájem státu na co nejrychlejším řešení vzniklé situace. Zákaz pobytu na území státu nemá trestní charakter, ale je svou povahou specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví. Nejvyšší správní soud neshledává důvod pro postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy“.

Nejvyšší správní soud také poukázal na to, že problematikou lhůt a jejich spojitostí s ústavními garancemi se již vícekrát zabýval Ústavní soud. Tak např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 konstatoval, že „lhůta prima facie bez dalšího nemůže vykazovat znaky protiústavnosti“ a že „protiústavnost lhůty může být konstatována teprve v dialogu s konkrétními okolnostmi posuzované věci“. Za konkrétní okolnosti, neboli hlediska kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty, s ohledem na svou dosavadní judikaturu Ústavní soud označil:

„1. nepřiměřenost (disproporcionalitu) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva“.

„2. svévoli zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení)“. „3. ústavně neakceptovatelnou nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá“.

Otázkou ústavnosti zvláštní lhůty pro podání správní žaloby se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. I. ÚS 609/01. Rozhodoval jím o ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož „Žaloba proti správnímu rozhodnutí musí být podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout.“. Stěžovatel tvrdil, že v důsledku této úpravy dochází k diskriminaci cizinců, pokud jde o jejich právo na soudní ochranu, neboť stanovená 30denní lhůta k podání žaloby je – právě s ohledem na to, že se jedná o cizince často neznalé českého jazyka – nepřiměřeně krátká. Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl s tím, že napadené ustanovení žádné z ústavních kautel neodporuje. V odůvodnění konstatoval, že „z ústavněprávního hlediska je zásadně v dispozici zákonodárce, zda a v jakých oblastech správněprávní regulace stanoví zvláštním zákonem lhůtu pro podání správní žaloby, tj. lhůtu odlišnou od obecné lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, která je zakotvena v ustanovení § 250b odst. 1 věty první o. s. ř. Samotné stanovení speciální lhůty nelze považovat za stojící v rozporu s ústavními kautelami, neboť z ústavněprávního hlediska je nutno pokládat za určující pouze to, zda tato zvláštní lhůta pro podání správní žaloby respektuje ústavně zaručená základní práva dotčených osob nebo nikoliv. Ústavní soud se domnívá, že zvláštním zákonem stanovená odlišná (třicetidenní) lhůta nebrání realizaci základního práva na soudní ochranu v souladu s ustanovením čl. 36 Listiny. Ani z ústavněprávního hlediska nelze garantovat pouze obecnou lhůtu pro podání správní žaloby, neboť by se jednalo o popření práva státu na úpravu speciální lhůty ve zvláštním zákoně č. 326/1999, který se z hlediska předmětu právní úpravy (a osobní působnosti) týká (pobytu) cizinců na území České republiky. Ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti spojují tvrzenou diskriminaci cizinců – ve vztahu k jejich právu na soudní ochranu – s údajně nepřiměřeně krátkou třicetidenní lhůtou pro podání správní žaloby těmi, kteří jsou často neznalými českého jazyka. Ústavní soud se nicméně domnívá, že stanovením speciální třicetidenní lhůty k podání správní žaloby nedochází k tomu, že by veřejná moc nešetřila ústavně zaručené základní právo cizince na soudní ochranu, neboť tato lhůta uvedené základní právo neruší, nemění ani nečiní pro cizince nedostupným. Naopak, z ústavněprávního hlediska vytváří pro realizaci tohoto základního práva ve vztahu ke všem (tímto zákonem dotčeným) fyzickým osobám stejné podmínky bez diskriminace. Ústavní soud proto uzavírá, že ustanovení § 172 odst. 1 o lhůtě pro podání správní žaloby je ústavně zjevně konformní a není důvodu je rušit.“ ¨

Městský soud v Praze je přesvědčen o tom, že shora uvedené závěry jsou aplikovatelné i pro posouzení důvodnosti návrhu žalobce, když ve všech případech je předmětem projednání lhůta týkající se podání návrhu v řízení o správním vyhoštění. To je definováno ve smyslu § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem správním rozhodnutím, které vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestním řízení, ale správním opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu. Jedná se svou povahou o specifické preventivní opatření v oblasti kontroly přistěhovalectví. Smyslem tohoto opatření je co nejúčinnější ochrana státu před negativními jevy, které provází pobyt některých cizinců na území České republiky, a legitimní zájem státu na co nejrychlejším řešení vzniklé situace. když 5 denní lhůta nebrání faktické realizaci práva cizince na podání odvolání proti správnímu rozhodnutí.

S odkazem na shora uvedené důvody Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm žalovaný zajistí, aby byl žalobce poučen o tom, že jeho odvolání neobsahuje předepsané náležitosti, vyzván k jejich doplnění a k tomu mu bude stanovena lhůta. V návaznosti na další procesní aktivitu žalobce žalovaný znovu rozhodne o opravném prostředku ve věci a o tom, zda nejsou dány předpoklady pro přezkum rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovení § 60 odst.1 s.ř.s., neboť žalobce měl ve věci samé úspěch a má tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému. Výše nákladů řízení je v dané věci tvořena náhradou nákladů právního zastoupení žalobce za dva úkony právní služby po 2.100,- Kč a dvakrát režijní paušál po 300,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby), to vše podle ustanovení § 9 odst. 3, písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a DPH ve výši 19%. Dále je tvořena náhradou soudního poplatku v částce 2.000,-Kč. Z tohoto důvodu soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 7.760,- Kč k rukám zástupce žalobce do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 18. února 2011

JUDr. Hana V e b e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru