Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 316/2011 - 76Rozsudek MSPH ze dne 18.09.2014


přidejte vlastní popisek

11A 316/2011 - 76

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: Mgr. J. H., bytem P 10, K, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.8.2011, č.j. MHMP 533667/2011,

takto:

I. Rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy ze dne 16.8.2011 č.j. MHMP 533667/2011 a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne 16.5.2011, č.j. P10-054826/2011, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.8.2011, č.j. MHMP 533667/2011, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne 16.5.2011, č.j. P10-054826/2011, o uložení pokuty žalobci ve výši 10.000,- Kč.

Žalobce poukázal na to, že před vydáním rozhodnutí o uložení pokuty vyzval vedoucí sociálního odboru Mgr. P., aby okamžitě ukončila svoji trestnou činnost, kterou ho ohrožuje na jeho životě a zdraví. K podané žalobě z předmětného dopisu citoval a uvedl, že považuje za nutné objasnit lingvistický význam některých použitých výrazů. Výraz „zrůda“ je obvyklé synonymum charakterizující jakoukoli pokřivenost (nejen fyzickou, ale i nedostatek povinné sociální empatie). Výraz „bestie“ je obvyklé synonymum charakterizující jakoukoli surovost (nejen fyzickou, ale i lidsky necitlivé jednání a zákeřné chování. Výrazy „gestapo“, „gestapácké manýry“ jsou obvyklá synonyma charakterizující potlačování základních lidských práv a svobod, včetně týrání osob (zejména bezbranných, existenčně závislých na sociálních dávkách, a to nejen fyzické, ale i psychické). Žalobce na základě chronologického popisu skutkového stavu ve věci jeho průběžných žádostí o přiznání sociálních dávek dokládá dlouhodobě se opakující teror a trestnou činnost Mgr. P., která jej vedla k odeslání uvedeného dopisu, kterým žalobce již po několikáté pouze uplatňoval své zákonem garantované „právo na obranu“, proti životu a zdraví ohrožujícímu jednání Mgr. P. vůči žalobci. K objasnění skutkového stavu žalobce uvedl, že dne 26.10.2010 podal mj. žádost o sociální dávku „příspěvek na živobytí“. Doložil, že je zcela bez prostředků, proto bylo povinností ÚMČ Praha 10 poskytnout dávku okamžitě, ale ten zůstával i po 20 dnech nečinný. Žalobce se obrátil na MHMP jako na nadřízený správní orgán, který odpověděl, že k přijetí opatření proti nečinnosti není důvod, neboť rozhodnutí již bylo vydáno. Následně 9.11.2009 byl žalobci vyplacen předmětný příspěvek na živobytí, ale již pouze ve výši 1.961,- Kč. Žalobce ale k tomuto datu měl mít vyplacen příspěvek za měsíce říjen, listopad a prosinec 2009 ve výši trojnásobku částky na živobytí (4.506,- Kč), tj. celkovou částku ve výši 13.518,- Kč. Žalobce byl tak nucen přestat platit nájemné a zálohy na energie a stal se tak proti své vůli dlužníkem. Proto mu pak v prvním čtvrtletí roku 2010 nemohl být přiznán příspěvek na bydlení z prostředků státní sociální podpory, ale vznikla mu tak další škoda. Po celou dobu se snažil přinutit Mgr. P., aby mu vyplatila příspěvek ve výši 11.547,- Kč, o který jej svým rozhodnutím k uvedenému datu okradla. Mgr. P. upozornil, že se bude bránit verbálními protiútoky, že ji bude opakovaně nazývat „lidskou bestií“ a „sociální zrůdou“ s cílem přinutit ji jednat podle práva, a to v souladu se svým právem „na nutnou obranu“. Následně se žalobce obrátil na veřejného ochránce práv a 6.1.2010 byl žalobci doplacen dlužný příspěvek za měsíce listopad a prosinec s tím, že za měsíc říjen mu stále je zadržována částka 2.535,- Kč. Ombudsman konstatoval, že byly zjištěny nedostatky a pochybení pověřené pracovnice je řešeno v rámci pracovně právního vztahu. Zdůraznil, že Městský soud v Praze vydal rozsudek dne 12.8.2011, č.j. 2Ad 26/2011-22, ve kterém konstatoval, že žalobci od počátku náležel příspěvek na živobytí pro měsíc říjen 2009 ve výši 4.506,- Kč, ale žalobce dosud dlužnou částku ve výši 2.535,- Kč neobdržel. Navíc žalobci nebyla přiznána sociální dávka „doplatek na bydlení“ pro měsíc říjen 2009 ve výši minimálně 5.088,- Kč, ale jen ve výši 2.944,- Kč. Žaloba proti tomuto rozhodnutí je projednávána u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 1Ad 57/2011. Základním důvodem, proč napsal předmětný dopis, byl protiprávní stav, kdy Úřad městské části Praha 10 (Mgr. P.) nezákonně odebral žalobci obě sociální dávky od 1.8.2010, čímž za čtyři měsíce trvání nároku na tyto dávky byl žalobce okraden o celkovou částku 18.480,- Kč. Jednání ze strany Mgr. P. nejenže opět naplňuje skutkovou podstatu trestného činu „zneužití pravomoci veřejného činitele“, trestného činu „útisku“ a trestného činu „pokusu vraždy“, ale vedlo odvolatele k závěru, že jmenovaná se doslova sadisticky vyžívá v týrání bezbranných osob a její sociální zrůdnost a lidská bestialita nezná mezí. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce žalobu, která je vedena u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 1Ad 16/2011. Žalobce poukazuje na to, že Mgr. P. porušila sociální povinnosti dané zákonem č. 111/2006 Sb. i povinnosti uvedené v zákoně č. 500/2004 Sb. Poukázal na to, že základním lidským právem občana je právo na život, které souvisí s dalším právem, a to právem na poskytnutí pomoci od státu, která je nezbytná pro zajištění jeho základních životních podmínek. Občan je oprávněn tuto pomoc vyžadovat a je oprávněn osobně zakročit proti komukoli, kdo základní lidská práva občana sami porušují způsobem, který občana bezprostředně ohrožuje na jeho životě a zdraví. Svým podáním, předmětným dopisem se domáhal toho, aby Mgr. P. upustila od svého trestního jednání, kterým ho bezprostředně ohrožuje na životě a zdraví, a mělo tak být nejprve zkoumáno, kdo je útočník a kdo pouze uplatňuje své zákonem garantované „právo na obranu“. Dále pak žalobce namítá, že ÚMČ Praha 10, potažmo žalovaný, rozhodnutím o uložení pokuty žalobci ve výši 10.000,- Kč porušil základní zásady správního řízení zakotvené v § 2 správního řádu, neboť přijaté rozhodnutí neodpovídá okolnostem daného případu, nevychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Považuje za nepřípustné, aby Mgr. P. současně vystupovala jako osoba žalobcem „údajně poškozená“ a současně jako úřední osoba shromažďující důkazy o míře „zavinění žalobce“, ačkoliv je sama útočníkem a současně i jako veřejný činitel rozhodující o výši „trestu“ pro žalobce, ačkoliv je to ona, kdo svou trestnou činností ohrozila život žalobce a vyprovokovala tak jeho obranu.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobci byla uložena pořádková pokuta za hrubě urážlivá podání, kterých se dopustil v průběhu úřadem vedeného správního řízení o poskytnutí příspěvku na živobytí. Konstatoval, že o pořádkové pokutě zahájil úřad samostatné řízení, jehož předmětem nebylo posouzení, zda a jaká sociální dávka se žalobci přiznává, ale pouze posouzení, zda účastník řízení učinil taková podání, která byla hrubě urážlivá, snižovala vážnost a důslednost úřední osoby, popř. obsahovala vulgarismy a dále žo, zda byla učiněna v souvislosti s výkonem působnosti správního úřadu. Ze spisové dokumentace vyplývá, že žalobce učinil opakovaně hrubě urážlivá podání na adresu úřední osoby ve správním řízení, a to nejen ústní, ale i písemná. Urážlivé výrazy správní orgán vyhodnotil jako cílený útok na úřední osobu, správní úřad jako snahu ovlivňovat jeho činnost. S ohledem na závažnost jedná a sociální poměry žalobce uložil pořádkovou pokutu na spodní hranici. Závěrem navrhl předmětnou žalobu zamítnout.

U jednání soudu účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích. Žalobce oproti námitkám uvedeným v žalobě dodal, že se do situace, kdy žádal o sociální dávky, dostal proto, že po dlouhodobé nemoci byl propuštěn ze zaměstnání a nemohl sehnat jinou práci. A dále uvedl, že Mgr. P. na něj podala trestní oznámení, které bylo postoupeno k vyřízení jak přestupek, odbor správní mu uložil pokutu, kterou nařízený orgán zrušil.

Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

Žalobce zaslal dne 30.8.2010 na Úřad městské části Praha 10, sociální odbor, k rukám vedoucí – Mgr. P. - dopis, který označil věc: 3. výzva adresovaná Mgr. P., vedoucí sociálního odboru Úřadu městské části Praha 10, aby okamžitě ukončila svoji trestnou činnost. Mgr. P., opakovaně jsem nucen tě nazvat lidskou bestií a sociální zrůdou a opakovaně jsem nucen ti připomenout, že sociální odbor, který řídíš, není pobočkou gestapa, ale odborem, který má poskytovat občanům pomoc v nouzi. Nebo snad ve své funkci nejsi schopna pochopit ani takovou elementární věc, že když mi byla poskytnuta měsíční sociální dávka „příspěvek na živobytí“, do výše měsíční „částky živobytí“, tak po uplynutí měsíce je tato dávka spotřebována, že jsem tak každým dnem prodlení s výplatou další dávky uvržen do stavu pod hranicí hmotné nouze, že jsem tak nucen se proti své vůli zadlužovat, že mě ohrožuješ na životě a zdraví. Ptám se tě znovu, máš od svých nadřízených za úkol existenčně likvidovat občany, kteří přišli o práci a „dovolili“ si obrátit se na stát o pomoc? Opravdu se domníváš, že budu trpně čekat jak „prase na porážku“, pokud se neuráčíš udělat si čas na své povinnosti? Jak je vůbec možné, že takováto sociální zrůda, s takovýmito gestapáckými manýry vykonává funkci vedoucí odboru? Nebo ti snad do dnešního dne nikdo neřekl, že k povinnostem odboru, který řídíš, patří nejen povinnost poskytovat občanům pomoc v hmotné nouzi, ale dokonce předcházet tomu, aby se občan do hmotné nouze dostal. Opakovaně tě vyzývám, okamžitě ukonči svou trestnou činnost, okamžitě mi vydej sociální dávky, které mi náleží, o které mě okrádáš, a okamžitě mě přestaň existenčně ohrožovat! Poté, co popsal skutkový stav, vyzval Mgr. P., aby mu sociální odbor téhož dne vyplatil sociální dávku ve výši odpovídající jeho potřebám za dobu od 14.8.2010 do 31.8.2010.

Dne 21.9.2010 vydal Úřad městské části Praha 10, odbor sociální, rozhodnutí pod č.j. P10-073706/2010, kterým rozhodl tak, že Mgr. J. H. je vinen tím, že učinil dne 27.8.2010 hrubé urážlivé podání, v němž hrubě urazil oprávněnou úřední osobu Mgr. A. P., vedoucí sociálního odboru Úřadu městské části Praha 10, čímž spáchal správní pořádkový delikt podle ustanovení § 62 odst. 2 správního řádu, za což se mu ukládá dle ustanovení § 62 odst. 1 správního řádu pokuta ve výši 10.000,- Kč. V odůvodnění citoval části předmětného dopisu a konstatoval, že použité urážlivé výrazy svojí intenzitou naplňují skutkovou podstatu správního deliktu předpokládanou zákonem. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Magistrát hlavního města Prahy dne 15.12.2010 pod č.j. MHMP 908548/2010 tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, neboť zjistil, že ze strany správního orgánu došlo k neúplnému právnímu hodnocení, neboť Úřad MČ Praha 10 měl rozhodnout nejen dle § 62 odst. 1 správního řádu, ale i dle odstavce 2 tohoto ustanovení, neboť jmenovaný učinil hrubé urážlivé podání. Současně uložil Úřadu MČ Praha 10, aby v rámci nového projednání rozhodl ve věci námitky podjatosti oprávněné úřední osoby paní Mgr. A. P. Usnesením ze dne 31.1.2011, č.j. P10-014112/2011, Úřad městské části Praha 10 odložil námitku podjatosti, neboť podání není zjevně námitkou podjatosti ve smyslu správního řádu. Úřad městské části Praha 10, sociální odbor, vyzval žalobce k odstranění vad podání, aby doplnil podání o vymezení konkrétních důvodů podjatosti a o specifikaci konkrétního zájmu Mgr. P na výsledku řízení. Jmenovaný ale na výzvu nereagoval a podání nedoplnil. Dne 31.1.2011 pak Úřad městské části Praha 10 znovu rozhodl o uložení pokuty ve výši 10.000,- Kč žalobci, správní orgán znovu konstatoval obsah urážlivého podání vůči oprávněné úřední osobě paní Mgr. A. P., které dle správního úřadu svou intenzitou naplnil skutkovou podstatu správního deliktu předpokládanou zákonem. Šlo o cílený útok na správní úřad pro výkon jeho pravomoci motivovaný snahou ovlivnit jeho činnost, což je zřejmé z učiněného podání. Dále konstatoval, že trest byl uložen při spodní hranici zákonem stanovené sazby, ačkoliv se jednalo o závažný útok znevažující správní úřad, motivovaný ovlivnit rozhodování ve správním řízení o dávce pomoci v hmotné nouzi, přihlédl k sociálním poměrům jmenovaného a trest stanovil při spodní hranici zákonem stanovené sazby. O odvolání žalobce rozhodl Magistrát hlavního města Prahy dne 24.6.2011 pod č.j. MHMP 171966/2011 a napadené rozhodnutí opět zrušil a věc vrátil k novému projednání s tím, že současně zrušil i usnesení Úřadu městské části Praha 10 ze dne 31.1.2010, jímž byla odložena námitka podjatosti vůči Mgr. A. P. Poukázal na to, že ohledně vypořádání se s námitkou podjatosti nebyl zachován postup dle ustanovení § 14 odst. 2, tedy že v daném případě nerozhodl o námitce podjatosti služebně nadřízený úřední osoby paní Mgr. A. P. Ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu, které bylo použito na danou věc, aplikovat v uvedené věci nelze. Nejedná se totiž o řízení o žádosti, nýbrž se jedná o řízení o námitce podjatosti oprávněné úřední osoby, o které nebylo zákonným způsobem rozhodnuto. Následně pak služebně nadřízený úřední osoby tajemník Úřadu městské části Praha 10 rozhodl tak, že úřední osoba Mgr. A. P. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci správního pořádkového deliktu, neboť Mgr. H. neuvedl skutečnosti svědčící o podjatosti úřední osoby, pouze se omezil na konstatování, že je v této věci osobou podjatou, což je pouze subjektivním pocitem účastníka řízení a nemůže být důvodem k vyloučení úřední osoby z projednávané věci. Dne 16.5.2011 Úřad městské části Praha 10 znovu uložil žalobci pokutu ve výši 10.000,- Kč. Mgr. H. se následně odvolal proti rozhodnutí tajemníka o tom, že Mgr. P. není vyloučena z rozhodování o uložení pořádkové pokuty, i proti rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 10.000,- Kč. O odvolání proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o tom, že Mgr. A. P. není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci správního pořádkového deliktu, rozhodl Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 16.8.2011, č.j. MHMP 538797/2011, tak, že odvolání zamítl a napadené usnesení potvrdil. Konstatoval, že k vyloučení oprávněné úřední osoby je nezbytné, aby existovaly důvodné pochybnosti o její nepodjatosti. Samotný fakt, že vedoucí odboru sociálního úřadu MČ Praha 10 je oprávněnou úřední osobou v řízení ve věci pořádkové pokuty z důvodu hrubě urážlivého podání jmenovaného, nestačí k založení takových pochybností. Šetřením nebylo prokázáno, že by kromě zmíněného faktu existovaly další skutečnosti zakládající pochybnosti o nepodjatosti oprávněné úřední osoby.

O odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty rozhodl Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče, dne 16.8.2011 tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že z obsahu podání vyplývá, že se jedná o hrubé urážlivé podání, a proto jmenovanému byla dle § 62 odst. 2 správního řádu uložena pořádková pokuta.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 72 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Při posuzování důvodnosti námitek žalobce vycházel soud z následující právní úpravy:

Podle § 62 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, správní orgán může rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč tomu, kdo v řízení závažně ztěžuje jeho postup tím, že

a) se bez omluvy nedostaví na předvolání ke správnímu orgánu, b) navzdory předchozímu napomenutí ruší pořádek, nebo

c) neuposlechne pokynu úřední osoby.

Podle odst. 2 pořádkovou pokutu podle odstavce 1 lze uložit i tomu, kdo učiní hrubě urážlivé podání.

Podle § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

Žalobce namítal, že mu pokuta neměla být uložena, neboť se pouze bránil nezákonnému jednání Mgr. P., která ho poškodila tím, že mu nepřiznala sociální dávku v jím požadované výši. Současně zdůraznil, že Mgr. P., která vydala prvoinstanční rozhodnutí o uložení pokuty žalobci, je v tomto řízení nepochybně osobou podjatou a měla být z jakéhokoli rozhodování v dané věci vyloučena.

Soud se nejprve zabýval posouzením důvodnosti námitky podjatosti, kterou vznesl žalobce již v průběhu řízení o uložení pokuty, a dospěl k závěru, že již rozhodnutí, kterým byla negativně posouzena námitka podjatosti, a které umožnilo, aby Mgr. P. rozhodnutí o pokutě vydala, je nezákonné. Přitom soud vycházel z ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu, ze kterého je zřejmé, že otázka podjatosti přichází v úvahu v případě, kdy jde o osobu, která se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci pochybnost o její nepodjatosti. V daném případě není sprorná právní podmínky, tedy že Mgr. P. rozhodovala jako úřední osoba. Pokud jde o splnění další zákonné podmínky, je zcela nepochybné, že Mgr. P., vůči níž směřovalo žalobcovo podání, a měla proto poměr k věci, vydala rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Jestliže vydala rozhodnutí, kterým žalobci uložila pokutu, měla zcela evidentně zájem na výsledku tohoto řízení, tedy aby žalobce pokutu uhradil. Svůj vztah k věci, že se cítila být obsahem podání dotčena, prokázala jednak v odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty, ale také tím, že podala podnět k posouzení z hlediska trestní odpovědnosti žalobce. Z uvedeného je patrné, že Mgr. P. měla poměr k věci a negativní poměr k žalobci, což ovlivnilo její jednání, které vyústilo v uložení pořádkové pokuty ve výši 10.000,- Kč. Pokud Mgr. P. již ve výroku rozhodnutí o uložení pokuty uvedla, že žalobce „učinil hrubé urážlivé podání, v němž hrubě urazil oprávněnou úřední osobu, paní Mgr. A. P., vedoucí sociálního odboru“, dala tím najevo zcela jasně, jak jednání žalobce posuzuje a jak hluboce se jí dotklo, tedy, že jí „hrubě urazil“. Za této situace měla být z rozhodování o uložení pokuty vyloučena a ve věci vůbec neměla rozhodovat. Proto soud využil své oprávnění a zrušil nejen žalobou napadené rozhodnutí, ale i rozhodnutí prvostupňové.

Dalším důvodem pro zrušení rozhodnutí je výše pokuty, když soud dospěl k závěru, že pokuta byla v daném případě uložena v nepřiměřené výši. Nelze totiž přehlédnout, že pořádková pokuta byla žalobci uložena v rámci řízení o jeho žádosti o vyplacení dávek v hmotné nouzi. Vycházíme-li ze sociální situace žalobce, pokuta ve výši 10 000 Kč je pokutou likvidační. Nejvyšší správní soud i Ústavní soud ve svých rozhodnutích poukazují na to, že při ukládání pokuty je nutné zohlednit její dopad do sféry pokutovaného z toho hlediska, aby pro něj nebyla likvidační.. V daném případě je nesporné, že žalobce je osobou, která měla potřebu výplaty sociálních dávek a pokuta 10 000 Kč, která převyšuje dokonce důchod žalobce, je pokutou, která je z tohoto pohledu nepřiměřeně vysoká. Z odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty vyplývá, že se prvostupňový správní orgán zkoumáním závažnosti následku pokuty z hlediska dopadu do osobních, výdělkových a majetkových poměrů žalobce vůbec nezabýval. Tento nedostatek nenapravil ani žalovaný v rozhodnutí o odvolání.

K vlastnímu obsahu podání žalobce, ve kterém žalovaný spatřuje „hrubě urážlivé podání“ soud odkazuje na názor Nejvyššího správního soudu judikovaný v rozsudku ze dne 4.3.2011, č.j. 5 As 37/2010 – 71( dostupný na www.nssoud.cz ) ve kterém poukázal na závěry, které vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99: „Pokud jde o uložení pořádkové pokuty za výroky stěžovatelů, je třeba uvážit, že zákonodárce vědomě volil termín „hrubě urážlivé“ v § 53 odst. 1 o. s. ř., aby naznačil, že právě jen ty výroky, které objektivně dosahují intenzity hrubých urážek, zakládají důvod pro pořádkovou pokutu. Činil tak u vědomí, že jak subjektivní pocity křivdy stěžovatelů, tak i subjektivní vnímání „uražených“soudců jsou exaltovány okolnostmi, souvisejícími s meritem v dané věci. Institucím a orgánům, jež reprezentují veřejnou moc státu a v důsledku toho jsou nositeli rozhodnutí, jež občané napadají, přísluší vždy větší dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů, jak o tom svědčí judikatura Evropského soudu pro lidská práva.“ Tyto závěry lze dle Nejvyššího správního soudu bezpochyby vztáhnout i na pořádkové pokuty ukládané ve správním řízení podle § 62 odst. 2 správního řádu. Sooučasně zdůraznil, že orgány veřejné moci jsou v demokratickém právním státě nutně podrobovány kritice ze strany účastníků řízení, veřejnosti, ale i médií, jedná se totiž o jeden z klíčových nástrojů zajišťujících veřejnou kontrolu činnosti orgánů veřejné moci. S ohledem na ústavně zaručenou svobodu projevu nelze nikomu upírat právo na kritiku činnosti správních orgánů a úředních osob. Stejně jako všechna ostatní ústavně garantovaná politická práva zná však i svoboda projevu své meze. Právo na svobodné vyjádření názoru končí tam, kde začíná převažovat zájem na ochraně práv ostatních. Kritiku lze považovat za přípustnou, pokud svým obsahem a formou nevybočuje z rámce věcné argumentace způsobem, jenž by se dotýkal cti a dobré pověsti kritizovaného. Vybočí-li však publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se zpravidla ocitá již mimo rámec ústavně garantovaného práva na svobodné vyjádření názoru (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 76/2000).

V posuzovaném případě vycházel městský soud z toho, že úřední osoby, které se podílejí na rozhodovací pravomoci správního úřadu, by měly mít určitý zvýšený „práh odolnosti“ ve vztahu k případným negativním výrokům účastníků řízení či žadatelů, na druhé straně ale po nich požadovat, aby si ze strany účastníků řízení nechali líbit vše. Soud při posouzení obsahu podání žalobce dospěl k závěru, že toto podání z mezí oprávněné kritiky činnosti úřední osoby vybočilo způsobem, který je zjevně v rozporu s obecně uznávanými pravidly slušnosti. Podání obsahuje mnoho hrubě urážlivých výroků vůči Mgr. P., které soud navíc i s ohledem na osobu žalobce, který je osobou právnicky vzdělanou, považuje za nedůstojné a nesprávné. Lze sice připustit, že žalobce podání psal v době, kdy se dostal do velmi tíživé osobní situace a že nesouhlasil s postupem úřední osoby, která nevyhověla jeho žádosti o vyplacení dávek v jím požadované výši či rozhodovala o jejich úplném odebrání, ale ani za této situace není jednání žalobce omluvitelné. Žalobce v podání nejenže úřední osobě tykal, ale navíc použitá formulace je skutečně formulací urážlivou. Jeho jednání tedy soud považuje za nesprávné a neslušné.

S ohledem na to, že o uložení pokuty žalobci rozhodovala osoba, která byla pro podjatost z rozhodování vyloučena a tedy ve věci vydat rozhodnutí vůbec vydat nemohla, postupoval podle § 78 odst. 1 s.ř.s., žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Jedná se ale o natolik závažné procesní pochybení, že soud využil svého práva dané mu ustanovením § 78 odst. 3 s.ř.s. a zrušil i rozhodnutí prvostupňové. Současně rozhodl, že podle § 78 odst. 4 s.ř.s. se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto by mu příslušelo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, proti neúspěšnému žalovanému. Žalobce žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly, neboť byl ale s ohledem na své osobní, výdělkové a majetkové poměry od placení soudních poplatků a záloh pro toto řízení osvobozen. Proto soud rozhodl ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 18. září 2014

JUDr. Hana Veberová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru