Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 31/2010 - 36Rozsudek MSPH ze dne 04.02.2011

Prejudikatura

2 As 78/2006 - 64


přidejte vlastní popisek

11 A 31/2010 - 36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce O. H., zastoupeného JUDr.Ing.Janem Kopřivou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 11.1.2010, č.j.: CPR-14682-1/ČJ-2009-9CPR-C213

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 11. 2. 2010, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 11. 1. 2010, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobci nebyla prodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, protože přestal splňovat jednu z podmínek pro udělení pobytu, a to podmínku trestní zachovalosti.

Žalobce v podané žalobě namítl, že správní úřad ve svém rozhodnutí argumentoval tím, že trestním příkazem, vydaným Městským soudem v Brně dne 30. 9. 2008, sp. zn. 10 T 203/2008, byl žalobce uznán vinným spácháním trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení § 201 odst.1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 28. 11. 2008.

Žalobce namítl, že požádal soud o upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Dne 27. 1. 2010 rozhodl Městský soud v Brně ve prospěch odsouzeného a podmíněně upustil od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že odsouzený vedl řádný způsob života, vyhověl uloženým podmínkám a tím prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba. V tomto případě došlo k tomu, že na žalobce bude nadále pohlíženo, jako by nikdy odsouzen nebyl.

Žalobce proto v podané žalobě namítl, že v současně době již neexistují podmínky pro neprodloužení platnosti dlouhodobého pobytu na území České republiky žalobci tak, jak je argumentoval správní úřad. Nadto se žalobce domnívá, že pokud správní úřad uvedl, že i nedbalostní trestní čin má za následek nesplnění podmínek podle ustanovení § 174 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu), jde o velmi extenzívní výklad zákona. Neexistuje žádný důvod ani domněnka, proč by žalobce popsaný trestný čin spáchal úmyslně, čímž by nejvíce uškodil sám sobě. Jedná se o jeden z nejběžnějších trestných činů, které jsou z velké většiny nedbalostní, a nelze u nich počítat s tím, že by pachatelé těchto trestných činů jednali s úmyslem.

Žalobce rovněž namítl, že svým rozhodnutím žalovaný správní úřad rozhodl o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky a nikoliv o jeho zrušení, jak uvádí v odůvodnění rozhodnutí, v němž se vypořádává s dopady do soukromého a rodinného života cizince. Z uvedené části odůvodnění napadeného rozhodnutí tak není zřejmé, jakým způsobem by byla ohrožena ochrana života, zdraví a majetku ostatních občanů, pokud by byl žalobci prodloužen dlouhodobý pobyt na území, neboť žalobce nepředstavuje pro Českou republiku žádné bezpečnostní ani jiné riziko.

Žalobce v podané žalobě rovněž namítl, že se správní úřad ve svém rozhodnutí adekvátně nevypořádal s dopadem do soukromého života žalovaného. Svým rozhodnutím žalobce de facto zbavil možnosti osvědčit řádný způsob života přímo v České republice tak, jak to vyžaduje český právní řád. Zároveň žalovaný správní úřad uvádí, že zahlazení odsouzení nebylo do současné doby odvolacímu orgánu předloženo. K tomu žalobce namítl, že nebyl vyzván žalovaným k doplnění odvolání proti rozhodnutí, ani mu nebyla žalovaným poskytnuta přiměřená lhůta k tomuto úkonu. Tato skutečnost není nepřekonatelnou vadou, neboť v době vydání rozhodnutí žalobce ještě neznal a ani nemohl znát rozsudek soudu ve věci své žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu.

Žaloba byla podána proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, tedy proti správnímu úřadu, do jehož kompetence spadalo do dne 31. 12. 2010 rozhodování v této věci. Tato pravomoc však přešla s účinností zákona č. 427/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon o pobytu cizinců na území České republiky na Ministerstvo vnitra (ustanovení § 165 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2011).

Podle ustanovení § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), je žalovaný správní úřad, který rozhodl v posledním stupni nebo správní úřad, na který jeho působnost přešla. Protože v průběhu řízení přešla kompetence na Ministerstvo vnitra, považoval soud za žalovaný správní úřad toto ministerstvo.

Z vyjádření Policie České republiky k podané žalobě ze dne 1. 11. 2010 vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání s platností do 30. 9. 2009. Dne 10. 9. 2009 obdržel Inspektorát cizinecké policie v Brně žádost cizince o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

V rámci správního řízení vyžádal Inspektorát cizinecké policie v Brně výpis z evidence rejstříků trestu České republiky za účelem posouzení trestní zachovalosti cizince. Z výpisu z tohoto rejstříku ze dne 14. 9. 2009 je zřejmý záznam, z něhož vyplývá, že cizinec byl odsouzen Městským soudem v Brně dne 30. 9. 2008 pod sp. zn. 10 T 203/2008 pro spáchání trestného činu podle ustanovení § 201 odst. 1 trestního zákona (ohrožení pod vlivem návykové látky) k podmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců s odkladem na zkušební dobu do 28. 11. 2010 a k zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Z předloženého trestního příkazu Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 203/2008 vyplývá, že trestní příkaz nabyl právní moci dne 28. 11. 2008.

Inspektorát cizinecké policie v Brně rozhodnutím ze dne 24. 9. 2009 žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 35 odst. 3 a s odkazem na ustanovení § 44a odst. 3 zákona o pobytu nevyhověl a dlouhodobý pobyt žalobci na území České republiky neprodloužil z důvodu, že cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

Proti tomuto rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu bylo v zákonné lhůtě zplnomocněným zástupcem cizince podáno odvolání, o němž bylo rozhodnuto Ředitelstvím služby cizinecké policie žalobou napadeným rozhodnutím, v němž odvolací orgán došel k závěru, že podmínky pro zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byly splněny, neboť cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu, čímž jej nelze považovat za trestně zachovalého podle ustanovení § 174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu.

K žalobním námitkám, uplatněným v podané žalobě, Ředitelství služby cizinecké policie ve vyjádření uvedlo, že jednání o upuštění zbytku trestu probíhalo u soudu v době, kdy bylo ve věci podané žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu pravomocně rozhodnuto a tato skutečnost tedy nezakládá důvod pro obnovu řízení podle ustanovení § 100 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ani důvod pro zahájení přezkumného řízení. Pokud má cizinec v současné době záznam z evidence rejstříku trestů vymazaný, je oprávněn - při splnění všech zákonných podmínek - požádat o vydání nového povolení k pobytu, respektive víza k pobytu nad 90 dnů.

Pokud žalobce namítal, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí byl užit nesprávný výraz „zrušení“ povolení k dlouhodobému pobytu, žalovaný konstatoval, že došlo ke zřejmé písařské nesprávnosti, spočívající v záměně se slovem „neprodloužení“, přičemž z výroku i z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že správní úřad rozhodoval o neprodloužení povolení k pobytu.

Žádné z práv, uvedených v Listině základních práv a svobod, nezakládá nárok cizince na pobyt na území České republiky ,neboť takové právo je dáno pouze občanům České republiky. Obdobně neexistuje ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky, neboť je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizího státního příslušníka s ohledem na vlastní zájmy na svém území. Rozhodnutí správních úřadů v předmětné věci bylo vydáno v souladu s platnými právními normami České republiky a vykazuje všechny náležitosti požadované zákonem.

K námitce nedostatečného vypořádání se s dopadem do soukromého života žalobce policie uvedla, že se správní úřad v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal s přiměřeností dopadu rozhodnutí do rodinného života cizince a proto na odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odkázala.

Průběh správního řízení před správními úřady obou stupňů zcela koresponduje tomu, jak jej ve svém vyjádření k podané žalobě popsala Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie. Žalobce v podané žalobě proti skutkovým okolnostem, za niž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, ničeho nenamítá, a proto soud považuje výše uvedený přehled rozhodujících skutkových událostí, popsaných ve vyjádření Policie České republiky, za dostatečně vystihující průběh správního řízení.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 soudního řádu správního). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad mlčky souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané věci rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, kterým bylo Policií pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobci nebyla prodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, protože přestal splňovat jednu z podmínek pro udělení pobytu, a to podmínku trestní zachovalosti.

Podle ustanovení § 37 odstavec 1 písmeno a/ zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném doběv vydání žalobou napadeného rozhodnutí (zákon o pobytu), policie zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Podle ustanovení § 35 odstavec 3 téhož zákona dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud policie shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza. Podle ustanovení § 44a odstavec 3 zákona o pobytu cizinců na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se ustanovení § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3 a 7 a § 47 vztahují obdobně.

Podle ustanovení § 174 zákona o pobytu se za trestně zachovalého pro účely tohoto zákona považuje cizinec, který nemá a) ve výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu,

b) v dokladu cizího státu obdobném výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl odsouzen za jednání, které naplňuje znaky trestného činu.

Za účelem doložení trestní zachovalosti si příslušný orgán vyžádá výpis z evidence Rejstříku trestů. Žádost a výpis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup. Trestní zachovalost se dokládá výpisem z evidence Rejstříku trestů, který není starší šesti měsíců, nebo obdobnými doklady vydanými státem, jehož je cizinec občanem, jakož i státy, v nichž se cizinec zdržoval v posledních třech letech nepřetržitě po dobu delší než šesti měsíců; v případě, že stát takový doklad nevydává, lze jej nahradit čestným prohlášením.

Městský soud v Praze dospěl po provedeném řízení k závěru, že nelze souhlasit se žalobcem, že nebyl řádně a správně právně posouzen zjištěný skutkový stav a bylo nesprávně interpretováno ustanovení zákona o pobytu, upravující podmínky pro neudělení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Naplnění zákonem stanovené podmínky, podle níž nelze povolení k dlouhodobému pobytu cizinci vydat v případě, že přestal splňovat takzvanou podmínku trestní zachovalosti, za podmínky, že důsledky zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu budou přiměřené důvodu tohoto zamítnutí, bylo v daném případě spolehlivě zjištěno správním úřadem prvého stupně a v odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo žalovaným posouzeno ve vztahu ke konkrétním skutkovým zjištěním. Zákon o pobytu cizinců na území ČR stanoví jednoznačné podmínky, za nichž může být cizinci na jeho žádost vydáno/prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu. Žalobce tyto předpoklady, stanovené českým právním řádem, nesplnil, závěr o porušení zákona o pobytu žalobcem byl učiněn ze zcela konkrétního zjištěného jednání žalobce, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Městský soud v Praze má za to, že rozhodnutím, jímž bylo v trestním řízení vyhověno žádosti žalobce o upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, nebyl zrušen ani změněn výrok o vině žalobce podle trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008 a předpoklad splnění zákonných podmínek pro nevyhovění žádosti žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky zůstal naplněn. Námitka žalobce, v níž – stručně řečeno – namítal, že správní úřad dospěl k odlišným závěrům o trestní zachovalosti žalobce než soud v trestní věci, není případná, neboť předmět těchto řízení - posouzení podmínek, za nichž lze prodloužit žadateli platnost povolení k dlouhodobému pobytu v České republice a podmínek, za nichž lze odsouzenému upustit od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, se v těchto řízeních zásadně odlišoval.

Pokud se žalobce domáhal nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí z toho důvodu, že se odvolací správní úřad nedostatečně či nesprávně vypořádal se splněním zákonné podmínky pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, tj. že důsledky neprodloužení platnosti povolení budou nepřiměřené důvodu pro zamítnutí žádosti žalobce, a to zejména s přihlédnutím k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince, pak má soud za to, že uvedenou zákonnou podmínkou se ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce žalovaný odvolací správní úřad zabýval dostatečně.

Jak vyplývá z dostatečně podrobného a vyčerpávajícího odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, odvolací správní úřad vzal v úvahu především skutečnost, že rodina žalobce žije na Ukrajině. Jestliže žalobce v doplnění žaloby uvedl, že jeho manželka S. H. pobývá a pracuje v České republice, kde má pobyt na vízum povolen do 31. 7. 2011, tato skutečnost nevyplývá z obsahu soustředěného spisového materiálu a žalobce ji neuvedl ani v žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, ani v odvolání proti rozhodnutí správního úřadu prvého stupně o zamítnutí žádosti. Obdobně ze spisového materiálu nijak nevyplývá závěr, uváděný žalobcem o tom, že manželství žalobce nemůže plnit účel, za kterým bylo uzavřeno a není zřejmé, z jakých konkrétních skutkových a právních okolností vyvozuje žalobce závěr o tom, že manželé musejí v důsledku vydání napadeného rozhodnutí žít odděleně. Žalobce se tak až v podané žalobě, respektive v doplnění žaloby, domáhá skutečností, které dosud v průběhu správního řízení nejenže neosvědčil či nedoložil, ale ani netvrdil. Městský soud v Praze má proto za to, že způsob, kterým se odvolací správní úřad vypořádal se zákonným požadavkem zhodnocení dopadů neuděleného prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu do soukromého a rodinného života žalobce, má oporu v provedeném správním řízení.

Z odůvodnění obou rozhodnutí je patrno, že se správní orgány obou stupňů konkrétním jednáním žalobce podrobně zabývaly a toto jednání vyhodnotily z pohledu zákonem stanovených podmínek. Stát důvodně očekává, že osoby, pobývající na jeho území, právní předpisy porušovat nebudou. Dospěly-li správní úřady k závěru, že jednání žalobce dosáhlo takové intenzity, že byl v trestním řízení soudním postižen za jednání, v němž bylo shledáno naplnění skutkové podstaty trestného činu, je zřejmé, že závěr o splnění zákonných podmínek pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce je odůvodněn, neboť povinnosti cizinci nestanoví právní předpisy obecně (a zákon o pobytu cizinců na území státu zvláště) a samoúčelně.

S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č.j. 2 As 78/2006 - 64, dostupné na www.nssoud.cz , nelze shledat, že by postup žalovaného správního úřadu zasáhl žalobce do práva na respektování soukromého a rodinného života, či do práva realizace manželství, neboť z těchto práv nevyplývá nutně právo na vstup či pobyt v zemi, kde pobývá manžel cizince, jak uvedl Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Abdul Azíz Cabales proti Spojenému království ze dne 28.5.1985 (sp.zn. 9214/80). Takové právo nelze tím spíše dovodit za situace, kdy správní úřad přihlíží v rámci správního řízení k osobním okolnostem dané osoby a k veřejnému zájmu, jak to Evropský soud pro lidská práva požadoval při určení rozsahu povinnosti státu umožnit na svém území pobyt cizince pro jeho příbuzenské vazby s osobou, která již na tomto území pobývá.

Správní orgán se ve správním řízení zabýval všemi shromážděnými listinnými důkazy a vypořádal se se zjištěnými skutečnostmi. Městský soud v Praze neshledal žádné vady řízení, které by měly za následek nezákonnost či věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí. Na základě výše uvedeného odůvodnění Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně a proto ji postupem podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle něhož by právo na náhradu nákladů řízení podle úspěchu v řízení příslušelo žalovanému správnímu orgánu, jemuž však žádné prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu v řízení před soudem nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s. ř. s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 4. února 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru