Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 30/2011 - 30Rozsudek MSPH ze dne 26.05.2011


přidejte vlastní popisek

11 A 30/2011 - 30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce O. S., zastoupeného Asociací pro právní otázky imigrace, o.s., IČ 26555191, se sídlem v Praze 2, Moravská 9, proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 25.1.2011, č.j.: CPR-12840/ČJ-2010-9CPR

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne

25.1.2011, č.j.: CPR-12840/ČJ-2010-9CPR, se zrušuje a věc se vrací žalovanému

k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 2.000,- Kč do třiceti

dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce - Asociace pro právní otázky

imigrace, občanského sdružení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále též žalovaného správního úřadu) ze dne 25.1.2011, č.j.: CPR-12840/ČJ-2010-9CPR, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie v Plzni, kterým bylo žalobci uloženo podle ustanovení § 119 odst.1 písm.c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), správní vyhoštění a byla stanovena doba, po níž nelze žalobci umožnit vstup na území České republiky, na jeden rok.

Žalobce v podané žalobě namítl, že vydáním napadeného rozhodnutí byl zkrácen na svých právech a v zákonné lhůtě proto podal žalobu podle ustanovení § 65 a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.).

Žalobce v podané žalobě namítl, že žalovaný správní úřad vydáním napadeného rozhodnutí porušil ustanovení § 149 odst.4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), podle něhož jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá si odvolací správní úřad potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního úřadu nadřízenému správnímu úřadu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Dále podle názoru žalobce žalovaný správní úřad porušil ustanovení § 179 odst.1 a 2 písm.d) zákona o pobytu cizinců, podle kterých vycestování cizince není možné, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Žalobce k uvedeným žalobním bodům uvedl, že ve svém odvolání ze dne 17.9.2010 a v jeho doplnění ze dne 20.9.2010 jako jediný důvod nezákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění uvedl, že jeho vycestování do země původu by bylo neslučitelné s ustanovením § 179 odst. 1 a 2 písm.d) zákona o pobytu cizinců a s ustanovením článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobce poukazoval na skutečnost, že během více než dvanáctiletého oprávněného pobytu si na území České republiky vytvořil mnohé osobní vazby, má zde známé, kamarády a tyto vazby zcela ztratil v zemi svého občanství. Svoji zemi žalobce opustil v poměrně mladém věku 23 let a před svým odchodem ze země si nestačil na Ukrajině vytvořit jakékoli zázemí, do kterého by se nyní mohl vrátit. Vyhoštění tak podle názoru žalobce představuje citelný zásah do jeho práva na soukromý život, chráněný článkem 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Z tohoto důvodu se žalobce domáhal, aby napadené rozhodnutí o správním vyhoštění bylo zrušeno a aby ministr vnitra ve svém závazném stanovisku konstatoval, že překážky vycestování se na účastníka řízení vztahují.

Žalobce tak brojil ve svém odvolání zejména proti závaznému stanovisku, vydanému Ministerstvem vnitra a domáhal se jeho změny v tom smyslu, že na žalobce se vztahují překážky vycestování z důvodů, uvedených v ustanovení § 179 odst.2 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Odvolací správní úřad si měl vyžádat změnu nebo potvrzení závazného stanoviska od orgánu, který je ministerstvu nadřízený, tedy od ministra vnitra. Žalovaný však takto nepostupoval a pouze uvedl, že odvolací správní úřad se s názorem Ministerstva vnitra, uvedeným v závazném stanovisku ze dne 12.9.2010, ztotožňuje, nikoli však, že by uvedené závazné stanovisko bylo potvrzeno i příslušným nadřízeným správním úřadem. Tím, že si žalovaný změnu nebo potvrzení závazného stanoviska od ministra vnitra nevyžádal, zatížil celé rozhodnutí o správním vyhoštění vadou, pro kterou je soud povinen rozhodnutí zrušit.

Pokud by žalovaný správní úřad o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska ministra vnitra požádal, pak tato skutečnost není z napadeného rozhodnutí nijak zřejmá. Rozhodnutí ministra vnitra zde není nijak označeno a nejsou uvedeny ani důvody, pro které bylo vydáno. Pokud by žalovaný takto podle ustanovení § 149 odst.4 správního řádu postupoval, tato skutečnost není z napadeného rozhodnutí poznatelná a rozhodnutí by muselo být zrušeno pro nepřezkoumatelnost.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k obsahu podané žaloby ze dne 9.5.2011 vyplývá, že v podané žalobě jsou obsaženy argumentace, na které žalovaný správní úřad podrobně reagoval v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že je přesvědčen, že žalobcem podané odvolání fakticky nesměřovalo proti obsahu závazného stanoviska. Žalobcem podané odvolání směřovalo proti rozhodnutí správního úřadu prvého stupně ve věci správního vyhoštění ze dne 12.9.2010, když současně v podaném odvolání žalobce zmínil pouze důvody, pro které – podle svého názoru – nemůže vycestovat. Žalovaný správní úřad neshledal ve svém postupu pochybení, jestliže v podaném odvolání žalobce neuvedl, že odvolání směřuje také proti obsahu závazného stanoviska. Žalovaný správní úřad neměl o obsahu podaného odvolání pochybnosti a z podaného odvolání neseznal, že by se jednalo o odvolání současně a fakticky směřující proti obsahu závazného stanoviska.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem dne 17.5.2011, bylo zjištěno, že žalobce přicestoval na území České republiky v roce 1998. Do dne 29.6.2010 pobýval na území České republiky na základě víza nebo platného oprávnění k pobytu. Dne 11.9.2010 byl žalobce kontrolován hlídkou policie, která na základě předloženého cestovního dokladu zjistila, že cizinec má platné povolení k pobytu pouze do dne 29.6.2010. Na základě této skutečnosti byl cizinec zajištěn a předán správnímu úřadu prvého stupně, kde tento správní úřad zahájil správní řízení z moci úřední ve věci správního vyhoštění žalobce z území České republiky. Oznámení bylo žalobci doručeno dne 12.9.2010. Téhož dne byl s cizincem sepsán protokol o vyjádření účastníka správního řízení, kdy žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval v roce 1998 na pozvání a následně si pobyt prodlužoval. Na území pobýval oprávněně, pokud jde o neoprávněný pobyt, do této situace se žalobce dostal díky důvěřivosti a lituje toho. Již v březnu chtěl požádat o trvalý pobyt, potřeboval vyřídit daňové přiznání, ale na finančním úřadě mu bylo sděleno, že jej nestačí vyhotovit, protože mají pro vyřízení podkladů lhůtu tři měsíce. Z tohoto důvodu se žalobce obrátil na pana Sašu, který mu slíbil, že náležitosti na finančním úřadu vyřídí a kompletní žádost následně podá. Cizinec za to dal panu Sašovi zálohu 5.000,-Kč. K osobním údajům do protokolu cizinec uvedl, že mu nebrání žádný důvod k návratu na Ukrajinu. O povinnosti vycestovat z území České republiky v době platnosti víza věděl, závěrem uvedl, že proti obsahu protokolu nemá námitek a žádné provedení změn či doplnění nežádá.

Správní úřad prvého stupně si vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra České republiky, zda vycestování žalobce je možné a obdržel závazné stanovisko č. ZS 14867 ze dne 12.9.2010, podle kterého v případě cizince nebyl shledán důvod znemožňující vycestování do země státního občanství a jeho vycestování je možné.

Rozhodnutím ze dne 12.9.2010 rozhodl správní úřad prvého stupně – Inspektorát cizinecké policie v Plzni - o tom, že uložil žalobci podle ustanovení § 119 odst.1 písm.c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky, stanovil na jeden rok.

Proti uvedenému rozhodnutí o správním vyhoštění podal žalobce dne 17.9.2010 včasné odvolání, v němž uvedl, že rozhodnutí je nezákonné, neboť byla porušena ustanovení § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu a článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobce odkázal na svůj soukromý život a na dvanáct let pobytu na území České republiky v souladu se zákonem. Dále uvedl, že hodlal požádat o trvalý pobyt, ale z důvodu špatné komunikace s finančním úřadem se mu nepodařilo obstarat příslušný doklad a trvalý pobyt získat. Podle cizincova názoru nebyla v rozhodnutí vůbec řešena otázka zásahu do jeho soukromého života, proto odvolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí správního úřadu prvého stupně bylo zrušeno a řízení zastaveno.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 25.1.2011, jímž odvolání žalobce zamítl a původní rozhodnutí správního úřadu prvého stupně potvrdil se závěrem, že v daném případě byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, protože cizinec v období ode dne 30.6.2010 do dne 11.9.2010 vědomě pobýval na území České republiky bez víza nebo platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn a tím vědomě porušil povinnost, stanovenou ustanovením § 103 písm.n) zákona o pobytu. Žalovaný správní úřad odkázal na splněnou povinnost podle ustanovení § 120a odst.1 zákona o pobytu vyžádat si závazné stanovisko Ministerstva vnitra, zda vycestování cizince je možné. Z předloženého závazného stanoviska ze dne 12.9.2010 vyplývá, že vycestování žalobce je možné, protože nebyl shledán důvod, znemožňující vycestování. Správní úřad prvého stupně vycházel rovněž z protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 12.9.2010, ve kterém cizinec sám uvedl, že mu nejsou známy žádné důvody, proč by nemohl na Ukrajinu vycestovat. Žalovaný odvolací správní úřad se s názorem Ministerstva vnitra, uvedeným v závazném stanovisku ze dne 12.9.2010, ztotožnil. Cizinci bylo umožněno se k obsahu závazného stanoviska vyjádřit jako k podkladu pro vydání rozhodnutí a žalobce svého práva nevyužil a neučinil tak.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst.1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil

takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného správního úřadu, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce.

V prvé žalobní námitce žalobce namítal, že žalovaný správní úřad porušil ustanovení § 149 odst.4 správního řádu, když obsahem doplnění odvolání žalobce proti rozhodnutí správního úřadu prvého stupně směřovalo proti obsahu závazného stanoviska, vydaného Ministerstvem vnitra a proto byl žalovaný odvolací správní úřad povinen vyžádat si potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Uvedenou žalobní námitku shledal soud důvodnou.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem vyplývá, že podkladem pro rozhodnutí správního úřadu prvého stupně bylo závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 12.9.2010, vydané k možnosti vycestování žalobce. Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že po posouzení výpovědi jmenovaného na pozadí jemu známých informačních zdrojů správní úřad neshledal žádný z důvodů, znemožňujících podle ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců vycestování uvedeného cizince do země jeho státního občanství. Žalobce v doplnění odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 20.9.2010 namítl, že v České republice žil v souladu s právními předpisy po dobu více než dvanácti let, což je přibližně jedna třetina jeho života. Poukázal na to, že veškerý jeho soukromý život se odehrával v České republice a vyhoštění z republiky představuje nepřiměřený zásah do jeho práva na soukromý život podle článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Účastník řízení namítl nesoulad napadeného rozhodnutí s ustanovením § 179 odst.1 a 2 písm.d) zákona o pobytu cizinců, podle něhož vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že žalovaný správní úřad podle ustanovení § 149 odst.4 správního řádu nepostupoval a při rozhodování o odvolání žalobce odkázal na obsah podkladu pro rozhodnutí správního úřadu prvého stupně, tedy na závazné stanovisko vydané dne 12.9.2010. Uvedený způsob vypořádání s odvolacími námitkami se neslučuje s povinností odvolacího správního úřadu řádně a úplně přezkoumat odvoláním napadené rozhodnutí a v odůvodnění rozhodnutí o odvolání se podrobně a úplně vypořádat s namítanými skutkovými a právními okolnostmi. Tím, že žalovaný odvolací správní úřad neposoudil správně podané odvolání a jeho doplnění podle jeho obsahu a nevyžádal si před vydáním rozhodnutí o odvolání ve smyslu ustanovení § 149 odst.4 správního řádu potvrzení či změnu závazného stanoviska dotčeného správního úřadu, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí, neboť za této procesní situace nemůže postačovat způsob, kterým se žalovaný odvolací správní úřad s odvolací námitkou vypořádal, když uvedl, že se ztotožňuje s názorem ministerstva vnitra, uvedeným v závazném stanovisku. Řízení před správními úřady tvoří jediný celek, proto bylo povinností žalovaného správního úřadu zabývat se skutečnostmi, které žalobce v odvolání a jeho doplnění uvedl a odkaz na obsahově strohé závazné stanovisko, když bylo na správním úřadu, aby posoudil všechny okolnosti, které mají nebo mohou mít vliv na výsledek řízení o uložení správního vyhoštění cizinci.

Pokud jde o druhou uplatněnou žalobní námitku, totiž že podle ustanovení § 179 odst.1 a 2 písm.d/ zákona o pobytu není vycestování žalobce možné, soud se uvedenou námitkou blíže nezabýval vzhledem k tomu, že shledal důvodnou prvou žalobní námitku ohledně způsobu obstarání si podkladů pro závěr o tom, zda vycestování žalobce je či není možné. Není úkolem soudu, aby v rámci řízení o podané žalobě proti správnímu rozhodnutí svojí činností nahrazoval činnost správního úřadu a proto soud dospěl k závěru, že tato uplatněná námitka je v posuzované věci vzhledem k výše popsaným okolnostem předčasná.

Protože Městský soud v Praze shledal žalobu částečně důvodnou, postupoval podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. a žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a podle odstavce 4 téhož právního ustanovení vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným městským soudem v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Na žalovaném správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval odvoláním žalobce proti vydanému rozhodnutí o správním vyhoštění a s ohledem na výše uvedené se vypořádal se skutkovými a právními námitkami, vznesenými žalobcem v podaném odvolání a v jeho doplnění a aby před vydáním nového rozhodnutí ve věci důsledně postupoval tak, aby účastníku řízení zachoval procesní práva, upravená obecně závazným procesním předpisem.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému, které jsou v dané věci tvořeny zaplaceným soudním poplatkem z podané žaloby v částce 2.000,- Kč. Proto soud vyslovil, že ve věci neúspěšný žalovaný správní úřad je povinen žalobci tuto částku uhradit k rukám (na účet) jeho zástupce ve třicetidenní lhůtě ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 26.května 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru