Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 291/2011 - 19Rozsudek MSPH ze dne 14.10.2011

Prejudikatura

1 As 12/2009 - 61


přidejte vlastní popisek

11 A 291/2011 - 19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce Foueda K. proti žalovanému Krajskému ředitelství Policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 12, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 13.9.2011, č.j.: KRPA-58627/ČJ-2011-000022

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 26.9.2011, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy (dále též žalovaného správního úřadu) ze dne 13.9.2011, jímž byl žalobce podle ustanovení § 124 odst.1 písm.b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění cizince byla stanovena na 120 dnů ode dne omezení osobní svobody cizince.

Žalobce v podané žalobě namítl, že byl uvedeným rozhodnutím zkrácen na svých právech a proto se obrátil na soud se žádostí o soudní přezkum. Žalobce má za to, že žalovaný správní úřad porušil ustanovení § 6 a § 68 odst.3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a ustanovení § 124 zákona č. 326/1992 Sb. Žalobce porušení zákona spatřuje v tvrzení správního úřadu o tom, že existuje nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Žalobce dále namítl, že policie zahájila řízení o správním vyhoštění a následně vydala napadené rozhodnutí, kde se jen velmi krátce zmiňuje o nemožnosti aplikace ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalobce namítl, že toto odůvodnění je nepřezkoumatelné, protože z něj není patrno, jakými úvahami se správní úřad zabýval. Žalobce do České republiky přijel s úmyslem požádat o mezinárodní ochranu, což také v Zařízení pro zajištění cizinců udělal. Žalobce je v České republice poprvé a tudíž se nemohl ani dopustit porušení právních předpisů. S odkazem na stávající a ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu má žalobce za to, že samotná skutečnost, že cizince vstoupil na území České republiky mimo hraniční přechod a pobýval zde bez cestovního dokladu a platného víza a nemá dostatečné finanční prostředky ani zdravotní pojištění, nepostačuje spolu se sdělením zahájení řízení o vyhoštění pro vydání rozhodnutí o zajištění cizince. Předpokladem zajištění je především to, že cizinec v minulosti hrubým způsobem porušil zákon o pobytu cizinců a dále případy, kdy je evidován v evidenci nežádoucích osob. Pokud však žalobce přicestoval do České republiky poprvé, nemohl se v minulosti dopouštět porušování cizineckého práva a jedině tento výklad ve prospěch osobní svobody cizince je v souladu s ústavními zárukami podle článku 8 Listiny základních práv a svobod.

Žalobce dále připomněl, že podle ustanovení článku 4 odst.4 Listiny musí být při výkladu ustanovení o mezích základních práv šetřeno podstaty a smyslu práv a jejich omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Jediným účelem, pro který žalobce přicestoval do České republiky, je jeho žádost o mezinárodní ochranu. Sama skutečnost, že žalobce nemá platný cestovní doklad, nezakládá automaticky důvod k jeho zajištění. Pokud jde o délku zajištění na 120 dnů, má žalobce za to, že správní úřad nevzal při svém rozhodování v úvahu ustanovení § 6 odst.1 správního řádu, tedy povinnost správního úřadu vyřizovat věci bez zbytečných průtahů. Při zajištění cizince dochází k omezení jeho osobní svobody a tudíž existuje zájem společnosti na rychlém rozhodování.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 6.10.2011 vyplývá, že žalovaný přistoupil k zajištění cizince na základě zjištěného stavu věci, o kterém nebylo důvodných pochybností, podle ustanovení § 124 odst.1 písm.b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán při svém rozhodování shledal naplnění kumulativních podmínek daného ustanovení. V prvé řadě s cizincem bylo zahájeno podle ustanovení § 46 odst.1 správního řádu správní řízení ve věci udělení správního vyhoštění podle ustanovení § 119 odst.1 písm.c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Sdělení o zahájení správního řízení bylo žalobci předáno dne 13.9.2011 a cizinec jej osobně stvrdil svým podpisem. Získané podkladové materiály, jež z moci úřední obstaral správní úřad, uzavřely i druhou i třetí kumulativní podmínku zajištění podle ustanovení § 124 odst.1 písm.b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce hrubým způsobem porušil chráněné zájmy, které demonstruje zákon o pobytu cizinců a dopustil se jednání, které naplnilo uvedené podmínky zajištění, když přicestoval na území státu v úkrytu, skrýval se před policisty České republiky, pobýval na území bez oprávnění k pobytu a platného cestovního dokladu, nehlásil místo svého pobytu ani neprokázal úhradu zdravotní péče. Po zhodnocení popsaného skutkového stavu dospěl správní úřad k závěru, že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání žalobce by mírnější donucovací opatření nebyla účinná, a to zejména z důvodu protiprávní činnosti žalobce na území České republiky. Správní úřad jasně poukázal na konkrétní okolnosti, proč upustil od uložení zvláštních opatření podle ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť uložení takových opatření by bylo značně neúčinné. Oporou pro tento závěr jsou podklady ve spisovém materiálu.

V daném případě hrozí nebezpečí skrývání, cizinec se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění a jinak je ztěžuje. Důvod, který vyvolal okamžité zajištění cizince, sám žalobce bezpochyby demonstroval tím, že přicestoval na území tzv. schengenského prostoru v úkrytu, tj. způsobem, aby se vyhnul hraniční a pobytové kontrole. Tento uvedené důvod zajištění umocňuje úmyslné skrývání se před hlídkou policie a proto správní úřad nemůže souhlasit s formální námitkou žalobce, že se nemohl dopustit porušení právních předpisů, neboť na území České republiky se dostavil poprvé s úmyslem požádat o mezinárodní ochranu. Pokud na území České republiky pobývá cizinec déle než tři měsíce, nelze na jeho současné vyjádření pohlížet jako na věrohodné. Žalobce se nedostavil k příslušnému orgánu se žádostí o azyl sám dobrovolně, ale byl z moci úřední zajištěn a policisty vypátrán. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2006, č.j. 2 Azs 137/2005, dostupného na www.nss.cz, je žádost o azyl nutné podat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoli totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo neprodleně po vstupu na území České republiky, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti. Z provedeného šetření v posuzované věci je naprosto zřejmé, že okolnosti, které by bránily cizinci podat žádost o azyl, nenastaly nejen na území České republiky, ale ani v ostatních zemích Evropské unie, ve kterých cizinec pobýval. Učiněný úkon cizince o prohlášení o úmyslu požádat Českou republiku o azyl po vydání rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění byl účelový z důvodu, aby byl výkon rozhodnutí o správním vyhoštění prozatímně pozastaven. Institut mezinárodní ochrany má sloužit cizím státním příslušníkům, pro něž je ochrana nezbytná a ne těm, kteří ho využívají a zneužívají. Žalobcem uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu se týká zcela odlišné právní věci, která byla posuzována v době účinnosti zákona o pobytu cizinců v jeho znění účinném do dne 31.12.2010. V předešlé formě institutu zajištění cizince za účelem správního vyhoštění byly kategorizovány odlišné podmínky zajištění, tedy i taxativní výčet podmínek zajištění. Správní úřad nepopírá, že institut zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je nadále institutem mimořádným, aplikovatelným pouze v odůvodněných případech, avšak v daném případě je jeho použití nezbytné.

Žalovaný vyjádřil nesouhlas rovněž s formálním konstatováním žalobce, že se správní úřad nevypořádal s otázkou, proč stanovil délku zajištění na dobu 120 dnů. Správní úřad nemůže najisto předjímat jednotlivé úkony účastníka řízení, tedy zda podá některý z opravných či mimořádných opravných prostředků, zda jím sdělené údaje o své osobě se zakládají na pravdě tak, jako v případě žalobce. Jestliže cizinec nedisponuje dokladem totožnosti, je správní úřad limitován vyjádřením účastníka řízení až do doby, než se prokáže opak. V praxi se nezřídka objevují případy, kdy dochází k záměrnému uvádění nepravdivých informací, aby byl ztížen výkon vyhoštění. Žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí úmyslně uváděl nepravdivé údaje o své osobě, když prohlašoval, že je státním příslušníkem Libye, a lze se pouze domnívat, že tak činil proto, aby získal postavení osoby, u které je dán předpoklad, že z území České republiky vyhoštěna nebude, jelikož politická situace v zemi původu je nesnadná. Uvedená totožnost byla po několika dnech sama ze strany žalobce pozměněna doložením cestovního dokladu, který prokazuje tuniskou státní příslušnost žalobce. Je tedy zřejmé, že správní úřad bezvadně stanovil dobu zajištění na 120 dnů, protože existovala v tomto případě domněnka, že bude ztížena příprava výkonu úředního rozhodnutí, když cizinec nedisponoval dokladem totožnosti.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

V rámci pobytové kontroly dne 13.9.2011 byl žalobce zajištěn podle ustanovení § 27 odst.1 zákona o policii, neboť policisté zaujali důvodnou obavu, že cizinec na území České republiky pobývá neoprávněně. Tato obava vyvstala z jednání cizince, který utíkal a skrýval se před policisty České republiky, kteří jej zajistili až po použití donucovacích prostředků. Žalobce nereagoval na výzvy policistů, nekomunikoval a žádným způsobem nespolupracoval.

Dne 13.9.2011 bylo žalobci oznámeno zahájení řízení o správním vyhoštění podle ustanovení § 46 odst.1 správního řádu. Správním úřadem bylo zjištěno, že žalobce na území schengenského prostoru přicestoval plavidlem spolu s dalšími uprchlíky. Vstoupil na území Itálie tak, aby se vyhnul hraniční kontrole, neboť si byl vědom toho, že přicestoval nelegálně. Následně na území Itálie pobýval přibližně jeden kalendářní měsíc, poté vycestoval na území České republiky, neboť měl strach z postihu italských státních orgánů. Na území České republiky žalobce pobýval neoprávněně přibližně tři měsíce, což vyplývá ze sdělení žalobce, zachyceného v protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 13.9.2011.

Správní úřad z uvedeného dovodil, že žalobce se na území schengenského prostoru pohyboval skrytým způsobem, opakovaně se vyhýbal kontrole policistů či pohraniční stráže na vnější hranici schengenského prostoru. Z tohoto jednání žalobce správní úřad dovodil nebezpečí, že zmaří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť předešlé jednání cizince demonstruje to, co si myslí o právním pořádku České republiky, když dlouhodobě neplní zákonem uložené povinnosti. Jedná se o povinnost pobývat na území pouze s oprávněním k pobytu, s cestovním dokladem opatřeným vízem, povinnost předkládat doklad o zdravotním pojištění, hlásit změnu pobytu, ohlásit vstup na území České republiky a podobně.

Na základě uvedených zjištěných skutečností přistoupil správní úřad k vydání rozhodnutí, které bylo napadeno žalobou, jímž byl žalobce podle ustanovení § 124 odst.1 písm.b) zákona o pobytu zajištěn a doba zajištění cizince byla stanovena na 120 dnů ode dne omezení jeho osobní svobody. Správní úřad podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal žádné překážky, které by znemožňovaly zajištění cizince. K neuložení zvláštních opatření podle ustanovení § 123b přistoupil správní úřad zejména z důvodu nebezpečí skrývání cizince, tento důvod je podložen hrubým porušením zákona o pobytu cizinců samotným žalobcem. Žalobce vědomě a úmyslně nerespektuje uložené povinnosti a neskýtá tak záruku, že bude spolupracovat s orgány policie.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí správního úřadu, jímž byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění a byla stanovena doba zajištění na sto dvacet dnů ode dne omezení jeho osobní svobody.

Podle ustanovení § 124 odstavec 1 písmeno b/ zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 1.1.2011, je Policie oprávněna zajistit cizince staršího patnácti let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

+

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29.12.2006, č.j. 4 As 85/2006 – 58, dostupném na www.nssoud.cz, judikoval, že „institut zajištění cizince je opatřením omezujícím svobodu cizince a je tedy potřebné posoudit, zda situace, v níž se žalobce nacházel, byla způsobilá vyvolat nutnost toto opatření, tedy jeho zajištění realizovat“ .

Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně. Z uvedeného je důvodný závěr, že tímto svým jednáním žalobce vědomě hrubě porušil zákon o pobytů cizinců, konkrétně ustanovení § 103 písm.n), podle kterého je cizinec mimo jiné povinen pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a vízem. Žalobce nejenže žádným platným dokladem nedisponoval, ale dokonce při kontrole nebyl schopen prokázat svoji totožnost náležitým dokladem a dále bylo v průběhu správního řízení před správním úřadem zjistil, že žalobce neuváděl pravdivě údaje o své státní příslušnosti. Nejvyšší správní soud přitom již v minulosti judikoval, že ustanovení § 124 odst.1 zákona o pobytu cizinců zřetelně míří především na případy, kdy cizinec v minulosti hrubým způsobem porušil zákon o pobytu cizinců, a dále na případy, kdy je cizinec evidován v evidenci nežádoucích osob, nebo je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států“ (srovnej též rozsudek NSS ze dne 25.4.2006, č.j.: 4 Azs 235/2005 – 60, rovněž dostupný na www.nssoud.cz.

Právě skutečnost, že se žalobce zdržoval na území České republiky bez povolení k pobytu a že nerespektoval českým právním řádem upravené podmínky, za nichž mohou cizinci na území České republiky pobývat, považuje soud za hrubé porušení zákona o pobytu cizinců, které nepochybně mohlo vést k rozhodnutí o zajištění.

Řádně a podrobně popsané chování žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí (neoprávněný pobyt na území bez dokladů, bez víza a zdravotního pojištění) nepochybně vzbuzovalo důvodnou obavu správního úřadu, že nebude-li cizinec zajištěn, mohl by mařit nebo ztěžovat výkon vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 29.12.2006, č.j. 4 As 85/2006 - 58, rovněž dostupném na www.nssoud.cz nebo Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 28.2.2007, č.j. 5 Ca 382/2006 - 26.

Rozhodnutí o zajištění žalobce bylo v posuzované věci založeno výlučně na jeho osobním chování, když to byl právě žalobce, který opakovaně a dlouhodobě prokazoval neúctu k veřejnému pořádku, když na území České republiky neoprávněně pobýval. V žádném případě správní úřad nepřistoupil k zajištění žalobce pouze na základě formálního a zobecňujícího odůvodnění rozhodujících skutkových okolností, jak v žalobě nedůvodně namítá žalobce. Svým chováním žalobce skutečně, aktuálně a dostatečně závažně ohrozil základní zájem společnosti, kterým je respektování právního řádu namísto jeho obcházení, jak vědomě žalobce již činil v minulosti. Na tomto závěru nemění ničeho ani skutečnost, že obcházení právních předpisů se žalobce dopouštěl nejen vůči České republice, ale již dříve vůči Itálii a tedy zemím Evropské unie vůbec.

Výše uvedené skutečnosti umožnily žalovanému správnímu úřadu dospět k závěru, že v případě žalobce je zřejmé, že mírnější donucovací opatření, tj. aplikace některého z institutů podle ustanovení § 123b zákona o pobytu, by nebyla účinná a uložení těchto zvláštních opatření za účelem vycestování je z hlediska jednání účastníka správního řízení nedostačující, protože zde není záruka, že by cizinec z území České republiky vycestoval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odůvodnění úvahy o možné aplikaci zvláštních opatření za účelem vycestování je poněkud strohé a obecné, soud však vzal v úvahu skutečnost, že k výše uvedeným (a do jisté míry obecným) závěrům dospěl správní úřad na základě zcela konkrétního a v odůvodnění napadeného rozhodnutí i výše podrobně popsaného jednání žalobce. Byl to právě žalobce, kdo výslovně uvedl skutečnosti, které nepochybně podle názoru soudu zakládají oprávněné a důvodné pochybnosti správního úřadu o možné aplikaci mírnějších donucovacích opatření, když není zřejmé, jakou povinnost měl správní úřad cizinci uložit, jestliže se cizinec zdržoval na území České republiky bez platného víza a bez platného pobytu, není zdravotně pojištěn, nemá prostředky k pobytu, nemá zajištěnou adresu pobytu, uniká při osobní a pobytové kontrole policistům a úmyslně uváděl jinou – pro jeho zájem setrvat za každou cenu na území Evropské unie zřetelně výhodnější – státní příslušnost. Rovněž aplikace institutu složení finančních prostředků za dané situace nepřicházela v úvahu. Proto soud shledal v této věci závěry správního úřadu ohledně úvah o aplikaci ustanovení § 123b zákona o pobytu v souladu se zákonem a jejich vyjádření v rámci celkového odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí za natolik dostačné, aby ještě umožnily závěr o zákonnosti rozhodnutí a nedůvodnosti této uplatněné žalobní námitky.

Pokud žalobce v této souvislosti namítal, že se správní úřad měl dopustit porušení procesních práv žalobce a tím jej omezil v jeho Listinou základních práv a svobod garantovaných svobodách, pak je ze spisového materiálu žalovaného správního úřadu jednoznačně patrno, že s žalobcem byl před vydáním napadeného rozhodnutí o zajištění cizince sepsán protokol o vyjádření účastníka řízení, kde byla žalobci dána možnost, aby se vyjádřil jak k předmětu správního řízení, tak aby uvedl všechny podstatné a pro rozhodnutí zásadní skutečnosti. Zároveň z podané žaloby není zřejmé, v jakých konkrétních skutkových či právních okolnostech žalobce spatřuje porušení uvedených právních ustanovení včetně výslovně zmíněného ustanovení § 36 odst.3 správního a jeho žalobní argumentace je v tomto směru nepřezkoumatelná. Je tedy na místě závěr, že cizinci byla v tomto konkrétním posuzovaném případě veškerá procesní práva zachována a v postupu správního úřadu soud neshledal pochybení, které by odůvodňovalo závěr o nezákonnosti vedeného řízení či vydaného žalobou napadeného rozhodnutí.

Pokud žalobce v podané žalobě argumentoval judikaturou Nejvyššího správního soudu, pak městský soud dovodil, že tato argumentace není přiléhavá. Pokud jde o rozsudek NSS ze dne 15.4.2009. č.j.: 1 As 12/2009 – 61, zde žalobce v podané žalobě z kontextu odůvodnění tohoto rozsudku vyňal pouze některé části, přičemž skutkový základ Nejvyšším správním soudem posuzované věci byl odlišný, neboť v něm cizinec v rámci řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí požádal o mezinárodní ochranu, což v nyní projednávané věci před městským soudem žalobce neučinil, protože – jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, žalobce o mezinárodní ochranu požádal až po svém zajištění.

Na základě všech uvedených skutečností Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalovaný správní úřad posoudil věc po stránce skutkové i stránce právní správně a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Lze vycházet ze skutečností, zjištěných v průběhu správního řízení, tedy že žalobce při kontrole nemohl prokázat svoji totožnost platným cestovním dokladem, že se zdržoval na území České republiky bez příslušného povolení a víza, že není zdravotně pojištěn, nemá prostředky k pobytu, nemá zajištěnou adresu pobytu a sám úmyslně uváděl jinou státní příslušnost. Tyto zjištěné a nesporné skutečnosti odůvodňují závěr o tom, že žalobce hrubě porušil veřejný pořádek a správní úřad se důvodně obával, že dosavadní jednání žalobce na území České republiky odůvodňuje obavu z maření výkonu rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Zjištěné skutkové okolnosti neposuzoval správní úřad formálně, ale zcela konkrétně uvedl, jaké zjištěné skutečnosti, spočívající právě v nesporném jednání žalobce, byly důvodem vydání rozhodnutí o jeho zajištění. Žalobce výše popsaným úmyslným jednáním, které je závažnější povahy než pouhý neoprávněný pobyt na území České republiky bez platného víza, sám vlastním jednáním naplnil obavy žalovaného správního úřadu o tom, že za této situace je zde důvodné nebezpečí, že se žalobce takového jednání může dopouštět i v budoucnosti a je tedy naplněn důvod, s nímž ustanovení § 124 odstavec 1 zákona o pobytu cizinců spojuje zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění. Tento důvod také žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zřetelně vyjádřil a pro účely zajištění cizince zůstává rozhodné, že žalobce se dopustil jednání, které je třeba považovat za hrubé porušení zákona o pobytu cizinců.

Soud proto žalobu s odkazem na ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl v řízení úspěšný a náhrada nákladů řízení účelně vynaložených mu proto nepřísluší. Žalovanému správnímu úřadu pak nad rámec běžných činností správního úřadu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 14.října 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru