Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 239/2010 - 39Rozsudek MSPH ze dne 28.04.2011


přidejte vlastní popisek


11 A 239/2010 - 39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce Y. Z proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 20.8.2010, č.j.: CPR-2454-1/ČJ-2010-009CPR-V242,

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne

20.8.2010, č.j.: CPR-2454-1/ČJ-2010-009CPR-V242, se zrušuje a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 9.200,- Kč

ve lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce

Mgr.Vratislava Taubera, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 10.11.2010, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále též žalovaného správního úřadu), ze dne 20.8.2010, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie v Hradci Králové ze dne 14.1.2010, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na šest měsíců. pokračování
2
11 Ca 239/2010

Žalobce v podané žalobě namítal, že již v odvolání proti rozhodnutí správního úřadu prvého stupně uváděl, že ničeho nenamítá proti zjištěnému skutkovému stavu, pokud jde o umožnění výkonu nelegální práce celkem čtyřem cizinkám, tedy souhlasí se závěry rozhodnutí Úřadu práce v Hradci Králové a s rozhodnutím správního úřadu prvého stupně i s tím, že výkon nelegální práce umožnilo uvedeným cizinkám družstvo TO-GO CZ, za které žalobce jako předseda tohoto družstva jednal. Zároveň však žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí podotýkal, že pokutu, uloženou mu Úřadem práce v Hradci Králové v částce 20.000,- Kč, řádně uhradil a následně se družstvo TO-GO vyvarovalo dalších porušení zákona o zaměstnanosti. Žalobce vyjádřil lítost nad tím, že došlo ze strany družstva k porušení zákona o zaměstnanosti, a uvedl, že si je vědom skutečnosti, že pochybil jako osoba jednající za družstvo, nicméně nejednal úmyslně a neuvědomoval si závažnost a možné důsledky umožnění výkonu nelegální práce. Ke své osobě uvedl, že své povinnosti plnil řádně, včas a řádně platil sociální a zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance družstva, vedl evidenci zaměstnanců včetně jejich povolení k pobytu a k výkonu práce na území České republiky došlo z pouhé nedbalosti, když si neuvědomil, že dotyčné osoby vykonávají práci nad rámec svého povolání.

Žalobce má za to, že správní vyhoštění je opatřením, které obecně lze v případě zjištění závažných porušení zákona cizinci uložit, avšak je přesvědčen, že v jeho případě jde o opatření nepřiměřené. Správní úřady obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav v důsledku neúplného zjištění a hodnocení podkladů rozhodnutí, kterými by mělo být doloženo a následně hodnoceno, jaká byla intenzita porušení zájmu státu na úseku zaměstnanosti oproti intenzitě a důsledkům zásahu do zájmů jednotlivce, resp. zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce v České republice žije již tři roky, má zde ženu a dvě děti, na území České republiky podniká a vyhoštěním mimo území České republiky by bylo zcela nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromé sféry a soukromého rodinného života. Rodina žalobce je v současné době stále odkázána na příjmy, které žalobce zajišťuje svou podnikatelskou činností. Žalobce poukázal na hrozící narušení jeho rodinných poměrů v případě, že by byl nucen Českou republiku na několik měsíců opustit, poukázal na nezbytné ukončení činnosti družstva, které se projeví nejen v hospodářské újmě u žalobce samotného a jeho rodině, ale i u obchodních partnerů, zakázek a znehodnocení členských podílů, čímž by došlo k velkému zásahu do práv jednotlivých členů a zaměstnanců družstva. Zároveň žalobce poukázal na skutečnost, že v České republice prodělal před nedávnem operaci oka, jehož léčba není zdaleka u konce a v důsledku vyhoštění by byla tato léčba narušena, což by mohlo v důsledku ohrozit zdravotní stav žalobce. Z tohoto důvodu žalobce uzavřel, že je v dané věci dán značný nepoměr mezi tím, jakým způsobem žalobce zasáhl do zájmů státu na úseku zaměstnanosti a jaké důsledky by měl výkon správního vyhoštění pro privátní sféru žalobce, tedy jak hluboce by zasáhly jeho rodinné a osobní poměry. Žalovaný rozhodl v rozporu se zásadou proporcionality, kterou sám ve svém rozhodnutí zmiňoval.

V bodě IV žaloby žalobce namítl, že rozhodnutí správního úřadu je zčásti nepřezkoumatelné, neboť žalovaný v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, v čem spatřuje porušení zájmů státu a jakým konkrétním způsobem a jakou intenzitou a s jakými důsledky měly být zájmy státu dotčeny. Uvedené je velmi podstatné pro hodnocení právě proporcionality mezi eventuálním zásahem do zájmu státu a zásahem do privátní sféry žalobce. Bez náležitého odůvodnění vnitřních myšlenkových pochodů žalovaného správního úřadu při hodnocení přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce ve vztahu k zásahu do jeho osobních a rodinných poměrů není možné přezkoumat, zda žalovaný a správní úřad prvého stupně z mantinelů stanovených zákonem a mezinárodními smlouvami nevybočili a svým rozhodnutím neporušili zásadu proporcionality. Žalobce podotkl, že pokračování
3
11 Ca 239/2010

k omezení osobní integrity a soukromí může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen je-li to nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak, což v daném případě podle názoru žalobce splněno nebylo. Samotná sankce, uložená družstvu TO-GO a problémy žalobce, spojené s tímto řízením o uložení správního vyhoštění, poučily dostatečně žalobce o tom, aby si v budoucnu ještě s vyšší mírou pečlivosti střežil plnění svých povinností, což ostatně již delší dobu činí.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 23.2.2011 vyplývá, že na argumentaci, obsaženou v podané žalobě, bylo reagováno již v uvedeném rozhodnutí o správním vyhoštění a žalovaný proto odkazuje na jeho odůvodnění. S ohledem na zjištěný skutkový stav, který žalobce sám potvrdil, neshledal vydání napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění jako nepřiměřené opatření a skutečnost, že žalobce jednal za právnickou osobu, která čtyřem cizinkám zprostředkovala zaměstnání bez povolení k zaměstnání, představuje na úseku zaměstnanosti jev nežádoucí. Protože žalobce umožnil výkon nelegální práce, narušil svým nezákonným jednáním pořádek ve státní správě. Správní úřad postupoval zcela v souladu se zákonem, když vydal rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť je nezbytné, aby se na trhu práce v České republice pohybovali cizinci, kteří zde mají ke konkrétnímu výkonu práce povolení. Okolnosti, které žalobce uvádí jako důvody nepřiměřenosti vydaného rozhodnutí, byly zhodnoceny v délce doby, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území České republiky, která byla stanovena ve spodní zákonné hranici v délce šesti měsíců. Žalovaný je přesvědčen o tom, že v souladu se zákonem posoudil zásah do soukromého a rodinného života žalobce jako přiměřený.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 28.4.2011 zástupce žalobce odkázal na písemné vyhotovení žaloby se zdůrazněním, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Bylo povinností správních orgánů splnit povinnost, jež je uvedena v ustanovení § 119a odst.2 zákona o pobytu, totiž posuzovat proporcionalitu a tudíž i nutnost rozhodnutí ve spojení se zásahem do rodinného života žalobce. Správní úřad prvního stupeň v tomto směru nezkoumal nic, přestože věděl, že žalobce má za území České republiky, kde pobývá zhruba tři roky, manželku a děti a že tudíž povinnost vycestovat do jeho rodinného života zasáhne. Správní orgán měl postupovat tak, že měl hodnotit jednání žalobce a po jeho posouzení pak měl posoudit otázku možného dopadu do rodinného osobního života žalobce. Tato povinnost splněna nebyla. K samotnému jednání žalobce je nutno uvést, že žalobce uzavřel smlouvu o dílo, v rámci které vykonával práce pro třetí subjekt, šlo o úklidové práce, na které měli pracovníci, kteří to fakticky vykonávali, vydaná povolení. Žalobce jim sám žádnou práci nepřiděloval, nebyl přítomen při jejich výkonu práce. Pokud byli „jeho“ zaměstnanci přistiženi při výkonu jiné práce, nebylo prokázáno, že by tuto jinou práci žalobce zprostředkoval, nicméně byla mu uložena pokuta. Na základě toho pak bylo rozhodnuto o správním vyhoštění a to na dobu šesti měsíců. Je zřejmé, že ani správní orgán neshledal jednání žalobce natolik závažné, aby uložil delší dobu, například v polovině možné zákonné sazby, o to víc měl být pak hodnocen dopad na jeho rodinný život, respektive měla být posouzena otázka, zda tento dopad je přiměřený a otázkou proporcionality se pak správní úřady obou stupňů nezabývaly. Zástupce žalovaného správního úřadu se ústního jednání soudu nezúčastnil, soud proto postupoval podle ustanovení § 49 odstavce 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.) a o podané žalobě jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného správního úřadu.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: pokračování
4
11 Ca 239/2010

V průběhu správního řízení, vedeného Úřadem práce v Hradci Králové, vyšlo najevo, že žalobce byl předsedou představenstva právnické osoby Družstvo TO-GO CZ, u které vykonávalo několik cizinek práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání. Na základě těchto skutečností vydal Úřad práce v Hradci Králové rozhodnutí, kterým právnické osobě Družstvo TO-GO CZ uložil pokutu ve výši 20.000,- Kč za správní delikt podle ustanovení § 140 odst.1 písm.c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, neboť družstvo umožnilo cizincům výkon nelegální práce. Předmětné rozhodnutí nabylo právní moci dne 17.7.2009.

Na základě uvedených zjištění Policie České republiky, Inspektorát cizinecké policie v Hradci Králové, zahájil dne 14.1.2010 se žalobcem správní řízení ve věci správního vyhoštění. Žalobci byla dána možnost se dne 14.1.2010 vyjádřit do protokolu, přičemž žalobce uvedl, že v České republice pobývá třetím rokem na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Společně s ním žije v České republice jeho - v současné době těhotná - manželka a syn. Žalobce potvrdil, že je předsedou představenstva Družstva TO-GO CZ, v roce 2009 v průběhu února pobýval na Ukrajině, zavolala mu vedoucí provozu ve firmě Comrico s.r.o. a informovala ho o tom, že dne 11.2.2009 proběhla na provozovně kontrola se zaměřením na práci cizinců a že byly kontrolovány čtyři pracovnice – členky družstva TO-GO CZ, které měly v den kontroly platná povolení k zaměstnání, vydaná Úřadem práce pro činnost „pomocný uklízeč jinde neuvedený“. Pracovnice na dotaz kontrolora, co konkrétně v provozovně dělají, odpověděly, že pomáhají dávat krabice s masem na stůl, každé dvě hodiny dělají úklidové práce a na paletovém vozíku vozí masné výrobky do mrazicích boxů.

Spisový materiál obsahuje závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 14.1.2010, týkající se možnosti vycestování cizince, obsahující závěr, že nebyl shledán důvod znemožňující vycestování pana žalobce do země státního občanství.

Rozhodnutím ze dne 14.1.2010, č.j.: CPHK-291/ČJ-2009-054061-SV, bylo žalobci podle ustanovení § 119 odst.1 písm.b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na 6 měsíců a je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 18.1.2010 blanketní odvolání, které doplnil o odůvodnění podáním ze dne 26.1.2010, v němž shodně s podanou žalobou potvrdil správnost skutkových zjištění, avšak nesouhlasil se závěry správního úřadu v otázce přiměřenosti zásahu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím, jímž odvolání podle ustanovení § 90 odst.5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl a původní rozhodnutí správního úřadu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že v projednávané věci bylo porušení právních povinností jmenovaného prokázáno, sám se k němu doznal a tím byla splněna zákonná podmínka pro aplikaci uvedeného právního ustanovení. Při hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech a po zvážení intenzity dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého života cizince bylo napadené rozhodnutí shledáno adekvátním opatřením vydaným plně v souladu s právními předpisy. pokračování
5
11 Ca 239/2010

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s.ř.s.). Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, jímž odvolací správní úřad pravomocně rozhodl o tom, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění se stanovením doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, na šest měsíců.

Podle ustanovení § 119 odstavec 1 písmeno b/ bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen zákon o pobytu), policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území až na pět let, jestliže cizinec jednal nebo měl jednat za právnickou osobu, která cizince bez povolení k zaměstnání zaměstnala anebo která takové zaměstnání zprostředkovala.

Městský soud v Praze po provedeném řízení shledal důvodnou žalobní námitku nedostatečného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí s ohledem na obecnou zásadu proporcionality mezi zjištěným, prokázaným a v dané věci žalobcem nerozporovaným porušením právní povinnosti žalobce a následkem v podobě vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce je důvodná. Z obsahu soustředěného spisového materiálu je zřejmé, že správní úřady obou stupňů dostály formálně svým povinnostem ve správním řízení ve věci uložení správního vyhoštění, pokud umožnily žalobci vyjádřit se k zahájenému řízení a k podkladům rozhodnutí, vyžádaly si stanovisko příslušného správního úřadu ohledně možnosti žalobce vycestovat z území České republiky, nicméně v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí chybí úvaha správního úřadu ohledně zcela konkrétního posouzení charakteru protiprávního jednání, jehož se žalobce v postavení statutárního orgánu právnické osoby dopustil z hlediska zájmů, chráněných zákonem o zaměstnanosti. V souvislosti s řádným, konkrétním a věcným hodnocením charakteru činnosti žalobce spolu s hodnocením vlastní závažnosti jeho protiprávního jednání zcela chybí v odůvodnění napadeného rozhodnutí konkrétní úvaha o vazbě takového hodnocení na hodnocení dopadu a zásahu správního vyhoštění do osobního a rodinného života cizince. Správní úřad se v odůvodnění rozhodnutí obou stupňů omezil na věcně správné a nesporné konstatování skutkového děje, který byl zjištěn, avšak jedná se o mechanické odůvodnění bez podrobného rozvinutí pouze nepatrně naznačené vlastní úvahy správního úřadu o tom, jak tedy správní úřad v daném konkrétním případě vyhodnotil závažnost protiprávního jednání žalobce z téhož skutkového zjištění, provedeného jinými správními úřadu, ve vztahu k okolnostem, které správní úřad zjistil ve vlastním řízení o správním vyhoštění, tj. ke zcela konkrétním osobním, rodinným a dalším poměrům žalobce tak, aby bylo přezkoumatelným způsobem seznatelné, jak správní úřad posuzoval míru onoho poměru mezi intenzitou porušení zájmu státu na úseku zaměstnanosti a důsledkům zásahu do zájmů cizince v podobě zásahu do jeho soukromého a rodinného života.

Žalovaný odvolací správní úřad se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nevypořádal dostatečným způsobem se stěžejní a vlastně jedinou odvolací námitkou, v níž žalobce právě požadoval po odvolacím správním úřadu, aby řádně a úplně posoudil otázku přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Tím žalovaný odvolací správní úřad zatížil žalobou napadené rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek pokračování
6
11 Ca 239/2010

vydání nesprávného či nezákonného rozhodnutí, neboť nenaplnil v plné míře požadavky ustanovení § 59 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, upravujícího postup odvolacího správního úřadu při přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí.

Na základě všech shora uvedených skutečností tedy Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, když žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu se zákonem pro podstatné vady řízení, které mu předcházelo. Z tohoto důvodu soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.). Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze, v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Na žalovaném správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval odvoláním žalobce proti vydanému rozhodnutí o správním vyhoštění a s ohledem na výše uvedené odůvodnění znovu posoudil, zda byly splněny právní úpravou závazně určené předpoklady pro vydání takového rozhodnutí ve věci samé. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s., podle kterého úspěšnému žalobci náleží náhrada nutných nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 2.000,-Kč a náklady právního zastoupení žalobce, které tvoří odměna Mgr.Jana Lipavského, advokáta a jeho nástupce Mgr.Vratislava Taubera, advokáta, za tři úkony právní služby po 2.100,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby a účast u jednání soudu) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst.1 vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dvakrát režijní paušál po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst.3 advokátního tarifu. Další případné náklady právního zastoupení nebyly přes výzvu soudu ve stanovené lhůtě specifikovány a odůvodněny, proto soud rozhodl o tom, že celková výše přiznaných nákladů řízení činí 9.200,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám právního zástupce žalobce ve třicetidenní lhůtě k plnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 28.dubna 2011


JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru