Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 19/2011 - 29Rozsudek MSPH ze dne 08.09.2011


přidejte vlastní popisek

11 A 19/2011 - 29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce Mgr. L.N., zastoupeného JUDr.Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice, Kanceláři Poslanecké sněmovny, se sídlem v Praze 1, Sněmovní 4, o žalobě proti rozhodnutí vedoucího Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 15.12.2010, č.j.: VKPS 575/2010

takto:

I. Rozhodnutí vedoucího Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky ze dne 15.12.2010, č.j.: VKPS 575/2010, sezrušuje a věc se vrací

žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení v částce 6.800,- Kč do třiceti

dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr.Václava Vlka,

advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 27.1.2011, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí vedoucího Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí vedoucího Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 5.11.2010, č.j.: VKPS 503/2010 a bylo tak pravomocně rozhodnuto o odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informací podle ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 106/1999 Sb.), podle ustanovení § 15 odst.1 tohoto zákona.

Žalobce v podané žalobě namítl, že dne 8.10.2010 odeslal žádost o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím Kanceláři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a zároveň Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a to z důvodu předchozích rozporů při poskytování informací ohledně toho, který z těchto subjektů je povinným subjektem k poskytování informací o činnosti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Žalobce žádal konkrétně o informace ve věci veřejné zakázky na výběr auditorské společnosti ke kontrole hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu, zejména o informace, obsažené v nabídkách jednotlivých uchazečů včetně jejich příloh a o poskytnutí návrhu smlouvy vítězného uchazeče - obchodní společnosti KMPG Česká republika Audit, s.r.o.

Dne 8.11.2010 bylo žalobci doručeno rozhodnutí vedoucího Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o odmítnutí výše uvedené žádosti, proti němuž podal žalobce dne 12.11.2010 v zachovalé lhůtě odvolání. Dne 17.12.2010 pak bylo žalobci doručeno žalobou napadené rozhodnutí vedoucího Kanceláře, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto.

Žalobce namítá, že již v odvolání tvrdil, že prvostupňové rozhodnutí o odmítnutí žádosti neobsahuje základní náležitosti správního rozhodnutí, zejména poučení o odvolání, které musí v souladu s ustanovením § 68 odst.5 správního řádu obsahovat. Chybělo zejména poučení o skutečnosti, který správní úřad o odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhoduje a u kterého správního úřadu se odvolání podává. S těmito tvrzeními žalobce se odvolací správní úřad v napadeném rozhodnutí nevypořádal a ignoroval je. Žalobce rovněž uvedl, že podle zásad pro poskytování informací Poslanecké sněmovny, uveřejněných na jejích oficiálních webových stránkách, je v příkazu vedoucího Kanceláře č. 1/2000 uvedeno, že rozhodnutí o nevyhovění žádosti vydá a podepíše příslušný ředitel nebo vedoucí organizačního útvaru Kanceláře. Odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti se podání vedoucímu Kanceláře, který o něm rozhodne. V žalované věci o žádosti v prvním stupni rozhodl přímo sám vedoucí Kanceláře a nikoli ředitel či vedoucí některého z organizačních útvarů Kanceláře. O odvolání proti jeho rozhodnutí znovu rozhodl on sám, byla tedy porušena základní zásada správního řízení - zásada dvojí instance při přezkumu správního rozhodnutí. Tím došlo k podstatnému zásahu do ústavou zaručených práv žadatele podle článku 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Odůvodnění vedoucího Kanceláře v napadeném rozhodnutí, že prvostupňové rozhodnutí vypracovala ředitelka sekretariátu a vedoucí jej pouze podepsal, což jej nevylučuje z rozhodování o opravném prostředku o tomto prvostupňovém rozhodnutí, je v rozporu s ustanovením § 89 odst.1 správního řádu. Pokud argumentoval vedoucí Kanceláře tím, že příkaz č. 1/2000 již neplatí, pak žalobce namítal, že v době podání žádosti ze dne 7.10.2010 příkaz platil a byl novelizován až příkazem vedoucího Kanceláře č. 4/2010 ze dne 1.11.2010, tedy po podání žádosti žalobcem.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítl, že ve svém odvolání tvrdil, že provostupňové rozhodnutí nesprávně uvádí, že požadované informace povinný subjekt poskytnout nemůže, protože tyto mohou obsahovat jednak informace, obsahující obchodní tajemství uchazečů, jednak mohou mít důvěrný charakter, který by mohl být zneužit. K tomu žalobce namítl, že podle ustanovení § 9 zákona o svobodném přístupu k informacím je povinný subjekt oprávněn informaci neposkytnout, pokud je tato obchodním tajemstvím. V uvedeném případě však došlo k odmítnutí poskytnutí celého souboru požadované dokumentace s odůvodněním, že tato může obsahovat informace, které by mohly být za obchodní tajemství považovány a nikoliv s odůvodněním, že veškeré požadované informace jsou chráněny jako obchodní tajemství. Povinnost zjišťovat, zda dokumentace obsahuje informace, které je možné posoudit jako obchodní tajemství, má povinný subjekt a není možní ji přesouvat na žadatele. V uvedeném případě není ani rozhodné stanovisko oslovených společností, jak bylo nesprávně uvedeno v prvoinstančním rozhodnutí, nýbrž pouze povinný subjekt je oprávněn posoudit, zda některé informace splňují předpoklady pro to, aby byly za obchodní tajemství považovány. Povinný subjekt měl tedy správně postupovat tak, že žadateli informace poskytne a pokud tato vůbec obsahuje nějaké chráněné informace, měl technickými prostředky zabránit jejich přečtení, například začerněním. K těmto odvolacím argumentům se vedoucí kanceláře v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání vyjádřil pouze tak, že požádal odborné posouzení právní experty, avšak nezdůvodnil, k jakým závěrům dospěl a zda skutečně požadované dokumenty obchodní tajemství obsahují. Žalobce přitom zcela konkrétně sdělil, jaké dokumenty požaduje – nabídky jednotlivých uchazečů včetně příloh a návrh smlouvy vítězného uchazeče. Další tvrzení o tom, že informace, o které žalobce žádal, nejsou informace o činnosti povinného subjektu, ale informace o činnosti uchazečů, rovněž neobstojí. Právě zpřístupněním informací, obsažených v jednotlivých nabídkách uchazečů a ve smlouvě s vítězným uchazečem, má veřejnost možnost zjistit, zda povinný subjekt při výběrovém řízení nepostupoval protiprávně a zda vybral skutečně nejvhodnější nabídku. Veškeré požadované informace přímo souvisí s činnosti povinného subjektu.

Pod bodem V podané žaloby žalobce namítal, že dalším důvodem k odmítnutí poskytnutí informací v prvostupňovém rozhodnutí bylo, že nabídky jednotlivých uchazečů obsahují osobní údaje, jejichž poskytnutím by došlo k porušení zákona o ochraně osobních údajů. Zákon o ochraně osobních údajů č. 101/2000 Sb. se však vztahuje výlučně na údaje, týkající se osob fyzických, zatímco podle informací žalobce byli všichni zájemci o uvedenou veřejnou zakázku osobami právnickými. Pokud požadované informace skutečně obsahují některé údaje, týkající se fyzických osob, měl povinný subjektu postupovat shodně jako v předchozím případě, tj. technickými prostředky zabránit přečtení těchto údajů a ostatní informace žadateli poskytnout.

V posledním žalobním bodě žalobce namítl, že prvostupňové rozhodnutí jako důvod pro odmítnutí poskytnutí informací rovněž uvádělo, že poskytnutím informací by došlo k porušení mlčenlivosti, stanovené zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Žalobce v odvolání argumentoval tím, že prvostupňové rozhodnutí zcela pomíjí ustanovení § 19 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle kterého umožnění přístupu k informacím nebo poskytnutí informací za podmínek a způsobem stanoveným tímto zákonem není porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost, uložené zvláštními zákony. Poskytnutím informací by tedy povinný subjekt povinnost mlčenlivosti, stanovenou zákonem o veřejných zakázkách, nemohl porušit. V rozhodnutí o odvolání se správní úřad k této skutečnosti již blíže nevyjádřil a lze tedy předpokládat, že dospěl rovněž k závěru, že uvedená skutečnost nemůže být důvodem k odmítnutí poskytnutí informací.

Z obsahu vyjádření žalovaného k obsahu podané žaloby ze dne 11.5.2011 vyplývá, že pokud jde o žalobcem tvrzené porušení zásady dvojí instance při přezkumu správního rozhodnutí, pak rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalobce bylo zcela v souladu s příkazem vedoucího Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 4/2010 vypracováno ředitelkou sekretariátu. Toto rozhodnutí poté vedoucí Kanceláře jako nejblíže nadřízený ředitelky sekretariátu podepsal. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobce bylo vydáno vedoucím Kanceláře jako statutárním orgánem Kanceláře Poslanecké sněmovny. Kancelář Poslanecké sněmovny nedisponuje jakoukoli rozkladovou komisí a podle žádného právního předpisu není povinna příslušnou rozkladovou komisi v této věci zřizovat. Je organizací zabezpečující činnost Poslanecké sněmovny, plní zejména úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti Poslanecké sněmovny, jejich orgánu a funkcionářů, poslanců a poslaneckých klubů.

Důvodem pro odmítnutí žádosti žalobce byla skutečnost, že požadované informace obsahují osobní údaje fyzických osob, a to nikoli osob veřejně činných, u kterých je ochrana osobních údajů v určitých případech snížena, ale osob soukromých. Jednalo se o osobní údaje fyzických osob – jednatelů či osob oprávněných za uchazeče jednat. Žalobci byla poskytnuta veškerá dokumentace, kterou lze i podle zákona o veřejných zakázkách zpřístupnit, jako je například počet uchazečů, protokoly a podobně. Žalovaná oslovila všechny uchazeče dopisem, zda může nabídky postoupit žalobci, všichni uchazeči však svými dopisy toto postoupení odmítli a svůj souhlas neudělili. Žalovaná se domnívá, že v daném případě by bylo možné žalobci požadované informace, týkající se osobních údajů fyzických osob, poskytnout pouze za předpokladu, že dotčené soukromé osoby udělí k uveřejnění svých osobních údajů předchozí, písemný a prokazatelný souhlas. Pokud takový souhlas neudělí, nelze údaje poskytnout, neboť by tím došlo k porušení zákona na ochranu osobních údajů.

Pokud žalobce tvrdil, že povinný subjekt má povinnost zjišťovat, zda dokumentace obsahuje informace, které je možné posoudit jako obchodní tajemství a že v uvedeném případě není ani rozhodné stanovisko oslovených společností, pak žalovaná poukazuje na ustanovení § 17 obchodního zákoníku, podle kterého je obchodní tajemství tvořeno veškerými skutečnostmi obchodní, výrobní či technické povahy, souvisejícími s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Žalovaná proto postupovala podle zákona č. 137/2006 Sb. jako povinný subjekt, který musí zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se při výběrovém řízení dozvěděl. Požadované listiny, uchazeči označené jako obchodní tajemství, obsahují skutečnosti, které souvisí s podnikem a nejsou v obchodních kruzích z titulu výlučnosti jiným osobám běžně dostupné. Žalobce nepožadoval po žalované jako po povinném subjektu informace, týkající se hospodaření s veřejnými prostředky, ale požadoval údaje o třetích osobách, které nejsou veřejně činné, jedná se o soukromé subjekty a nikoliv o veřejné instituce. Poskytnutí těchto informací tak nemohlo mít jakoukoli souvislost se způsobem hospodaření a nakládání s veřejnými prostředky.

Žalovaná má za to, že její postup v této věci byl v souladu jak se zákonem o svobodném přístupu k informacím, tak s právním řádem České republiky vůbec. V daném případě je nepochybné, že odmítnutí poskytnutí informací je zásahem do práv na svobodu projevu, jak to stanoví článek 10 odst.1 Úmluvy a je ospravedlněn existencí zákona č. 101/2000 Sb. a obchodního zákoníku. Smyslem a účelem práva na informace je veřejná kontrola státní moci, kdy veřejný zájem je možno shledávat i v činnosti státu v podobě hospodaření s majetkem státu. Veřejná soutěž byla v této věci vyhlášena v souvislosti s kontrolou Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) v minulém volebním období a v něm také ukončena především proto, že prezident NKÚ neposkytl Sněmovně patřičnou součinnost pro provedení kontroly.

Průběh správního řízení, který předcházel vydání žalobou napadeného rozhodnutí, nebyl mezi účastníky řízení sporný a vyplývá jak z popisu rozhodných skutkových okolností, uvedených žalobcem v podané žalobě, tak se kryje i s tím, co o skutkových okolnostech této věci uvedl žalovaný správní úřad v podaném vyjádření.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst.1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž byl potvrzen postup povinného subjektu - Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky - při vyřizování žádosti žalobce o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů , kterou žalobce podal dne 8.10.2010. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí vedoucího Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 5.11.2010, č.j.: VKPS 503/2010 a bylo tak pravomocně rozhodnuto o odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informací podle ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 106/1999 Sb.), podle ustanovení § 15 odst.1 tohoto zákona.

Povinnost povinných subjektů poskytovat informace je zakotvena v ustanovení § 2 a ustanovení § 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 106/1999 Sb.). Důvody, pro které je povinný subjekt může omezit či odepřít poskytnutí informace, upravují ustanovení § 11 a 12 zákona.

V projednávané věci žalobce podal řádně ve smyslu ustanovení § 13 zákona žádost o poskytnutí informací a posléze podal proti způsobu vyřízení této žádosti stížnost k nadřízenému správnímu úřadu.

Podle ustanovení § 14 odstavec 5 zákona č. 106/1999 Sb. povinný subjekt posoudí žádost a : a) brání-li nedostatek údajů o žadateli podle odstavce 2 postupu vyřízení žádosti o informaci podle tohoto zákona, zejména podle § 14a nebo 15, vyzve žadatele ve lhůtě do 7 dnů ode dne podání žádosti, aby žádost doplnil; nevyhoví-li žadatel této výzvě do 30 dnů ode dne jejího doručení, žádost odloží,

b) v případě, že je žádost nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš obecně, vyzve žadatele ve lhůtě do sedmi dnů od podání žádosti, aby žádost upřesnil, neupřesní-li žadatel žádost do 30 dnů ode dne doručení výzvy, rozhodne o odmítnutí žádosti,

c) v případě, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do 7 dnů ode dne doručení žádosti žadateli,

d) nerozhodne-li podle § 15, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění; je-li zapotřebí licence podle § 14a, předloží v této lhůtě žadateli konečnou licenční nabídku.

Podle ustanovení § 15 zákona č. 106/1999 Sb. pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží. Pokud nebylo žádosti vyhověno z důvodů ochrany obchodního tajemství podle ustanovení § 9 nebo ochrany práv třetích osob k předmětu práva autorského podle ustanovení § 11 odst.2 písm.c), musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, kdo vykonává právo k tomuto obchodnímu tajemství nebo kdo vykonává majetková práva k tomuto předmětu ochrany práva autorského, je-li tato osoba povinnému subjektu známa.

Podle ustanovení § 16a zákona č. 106/1999 Sb. stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (dále jen "stížnost") může podat žadatel, který nesouhlasí s vyřízením žádosti způsobem uvedeným v ustanovení § 6, kterému po uplynutí lhůty podle ustanovení § 14 odst.5 písm.d) nebo § 14 odst.7 nebyla poskytnuta informace nebo předložena konečná licenční nabídka a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, kterému byla informace poskytnuta částečně, aniž bylo o zbytku žádosti vydáno rozhodnutí o odmítnutí, nebo který nesouhlasí s výší úhrady sdělené podle ustanovení § 17 odst. 3 nebo s výší odměny podle ustanovení § 14a odst. 2, požadovanými v souvislosti s poskytováním informací.

Podle ustanovení § 16a odstavec 5 zákona č. 106/1999 Sb. povinný subjekt předloží stížnost spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu do sedmi dnů ode dne, kdy mu stížnost došla, pokud v této lhůtě stížnosti sám zcela nevyhoví tím, že poskytne požadovanou informaci nebo konečnou licenční nabídku, nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Podle odstavce 6 téhož právního ustanovení nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti podle odstavce 1 písm. a), b) nebo c) přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne tak, že

a) postup povinného subjektu potvrdí,

b) povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než patnáct dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, žádost vyřídil, případně předložil žadateli konečnou licenční nabídku, nebo

c) usnesením věc převezme a informaci poskytne sám nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti; tento postup nelze použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti.

Městský soud v Praze dospěl po provedeném řízení k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

Žalobce v podané žalobě namítal, že již v odvolání tvrdil, že prvostupňové rozhodnutí o odmítnutí žádosti neobsahuje základní náležitosti správního rozhodnutí, zejména poučení o odvolání, které musí v souladu s ustanovením § 68 odst.5 správního řádu obsahovat, když chybělo zejména poučení o skutečnosti, který správní úřad o odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhoduje a u kterého správního úřadu se odvolání podává. S těmito tvrzeními žalobce se odvolací správní úřad v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal, čímž zatížil žalobou napadené rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 89 odstavec 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Z uvedeného ustanovení (ve spojení s ustanovením § 20 odst.4 zákona č. 106/1999 Sb.) vyplývá, že odvolací správní úřad je povinen vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí o odvolání se všemi odvolacími námitkami. Žalovaný správní úřad této zákonem stanovené povinnosti nedostál, když se nevypořádal v dostatečně určité, srozumitelné a přezkoumatelné míře ani s odvolací námitkou porušení zásady dvojinstančnosti. Žalobce přitom rovněž v podaném odvolání namítal, že podle zásad pro poskytování informací Poslanecké sněmovny, uveřejněných na jejích oficiálních webových stránkách, je v příkazu vedoucího Kanceláře č. 1/2000 uvedeno, že rozhodnutí o nevyhovění žádosti vydá a podepíše příslušný ředitel nebo vedoucí organizačního útvaru Kanceláře. Odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti se podání vedoucímu Kanceláře, který o něm rozhodne. V žalované věci o žádosti v prvním stupni rozhodl přímo sám vedoucí Kanceláře a nikoli ředitel či vedoucí některého z organizačních útvarů Kanceláře. O odvolání proti jeho rozhodnutí znovu rozhodl on sám, v uvedené skutečnosti shledal žalobce porušení základní zásady správního řízení - zásady dvojí instance při přezkumu správního rozhodnutí. Pokud žalovaný v odůvodnění vedoucího Kanceláře v napadeném rozhodnutí uvedl, že prvostupňové rozhodnutí vypracovala ředitelka sekretariátu a vedoucí jej pouze podepsal, což jej nevylučuje z rozhodování o opravném prostředku o tomto prvostupňovém rozhodnutí, má soud za to, že uvedený postup je nejen v rozporu s ustanovením § 89 odst.1 správního řádu, ale odůvodnění je v této části nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť vedoucí Kanceláře se nijak blíže nezabýval odůvodněním svého tvrzení, že příkaz č. 1/2000 již neplatí, přestože žalobce namítal, že v době podání žádosti ze dne 7.10.2010 příkaz platil a byl novelizován až příkazem vedoucího Kanceláře č. 4/2010 ze dne 1.11.2010, tedy po podání žádosti žalobcem. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí není nikterak zřejmé, jaký názor k této odvolací argumentaci žalovaný zaujal a na základě jakých – konkrétně uvedených – právních ustanoveních tak učinil.

Důvodnou shledal Městský soud v Praze rovněž žalobní námitku, v níž žalobce uvedl, že k odmítnutí poskytnutí celého souboru jím požadované dokumentace došlo s odůvodněním, že tato může obsahovat informace, které by mohly být za obchodní tajemství považovány a nikoliv s odůvodněním, že veškeré požadované informace jsou chráněny jako obchodní tajemství. Nepochybně je zřejmé, že povinnost zjišťovat, zda dokumentace obsahuje informace, které je možné posoudit jako obchodní tajemství, má výlučně povinný subjekt a nelze ji přenášet na žadatele, neboť již z logiky věci vyplývá, že žadatel, který obsah informace nezná a proto se jejího poskytnutí domáhá, nemůže posuzovat, nakolik jsou v daném konkrétním případě splněny zákonem formulované podmínky, za nichž povinný subjekt může úplně nebo částečně poskytnutí informací odepřít právě s ohledem na jejich charakter (obchodní tajemství, ochrana osobnostích práv fyzických osob a podobně). Je tedy třeba přisvědčit žalobci v názoru, že pouze povinný subjekt je oprávněn posoudit, zda některé informace splňují předpoklady pro to, aby byly za obchodní tajemství považovány. Povinný subjekt měl tedy správně postupovat tak, že žadateli informace poskytne a pokud tato vůbec obsahuje nějaké chráněné informace, měl technickými prostředky zabránit jejich přečtení, například začerněním. K těmto odvolacím argumentům se vedoucí kanceláře v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání vyjádřil pouze nicneříkajícím odkazem na skutečnost, že požádal odborné posouzení právní experty, avšak již neuvedl, k jakým závěrům poté dospěl a zda skutečně požadované dokumenty obchodní tajemství obsahují.

Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů i tam, kde žalovaný dospěl k závěru, že žalobci nelze soubor požadovaných informací poskytnout s ohledem na to, že jejich poskytnutím by došlo k porušení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a porušení zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Zcela konkrétní, určitá a srozumitelná argumentace žalobce nebyla žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí o odvolání náležitě vypořádána a žalovaný se k ní již blíže ani nevyjádřil. Nevypořádal se tedy s odvolacími námitkami způsobem, předpokládaným a stanoveným obecně závazným právním předpisem a zatížil tím rozhodnutí o odvolání vadou, která mohla mít za následek jeho nezákonnost.

Z uvedených důvodů soud proto žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 78 odst.1 s.ř.s. pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení podle ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s. V tomto řízení bude na žalovaném správním orgánu, aby se znovu zabýval odvoláním žalobce a v intencích shora uvedeného žalovaný znovu rozhodne, přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvede, na základě jakých konkrétních ustanovení zákona dospěl případně k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro poskytnutí žalobcem požadovaných informací v plném rozsahu. Žalovaný musí znovu posoudit, zda a z jakých zákonných důvodů lze žalobci poskytnout zcela nebo částečně informace, jichž se domáhal. Přitom je na žalovaném, aby dbal na to, že jeho rozhodnutí bude mít náležitosti požadované zákonem tak, jak jsou uvedeny v příslušných ustanoveních zákona č. 106/1999 Sb.

Vzhledem k tomu, že soud shledal žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, nebylo možno postupovat podle ustanovení § 16 odstavec 4 věta druhá zákona č. 106/1999 Sb., neboť by soud nepřípustně svojí činností nahrazoval činnost žalovaného odvolacího správního úřadu, jak se žalobce domáhal v bodě II žalobního návrhu. Správní orgány jsou vázány právním názorem soudu (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s., neboť žalobce měl ve věci samé úspěch a má tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Výše nákladů řízení je tvořena zaplaceným soudním poplatkem z podané žaloby v částce 2.000,- Kč, odměnou za zastoupení právním zástupcem žalobce JUDr.Václavem Vlkem, advokátem za dva úkony právní služby po 2.100,- Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem v soudním řízení, dále paušální náhradou výdajů advokáta za dva úkony právního zastoupení (převzetí zastoupení, podání žaloby) po 300,- Kč podle ustanovení § 11 odst.1 a § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Celková výše přiznaných nákladů řízení tak činí 6.800,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám právního zástupce žalobkyně ve třicetidenní lhůtě k plnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 8.9.2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru