Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 179/2010 - 133Usnesení MSPH ze dne 26.08.2010


přidejte vlastní popisek


11 A 179/2010 – 133

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce J. M., narozeného X, ukrajinského státního příslušníka, t.č. neznámého pobytu, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem v Praze 9, Kovářská 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti sdělení žalovaného správního úřadu ze dne 27.7.2010, č.j.: MV-54742-2/OAM-2009

takto:

I. Žalobci J. M. soud přiznává osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro toto soudní řízení.

II. Návrh žalobce na přerušení řízení se zamítá.

III. Žaloba se odmítá.

IV. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 26.9.2010, domáhal přezkoumání a zrušení sdělení (v žalobě označeného jako rozhodnutí) Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen žalovaného správního úřadu), ze dne 27.7.2010, jímž mu bylo sděleno, že není oprávněn žádat o udělení mezinárodní ochrany v České republice.

Žalobce v podané žalobě uvedl, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť podle jeho názoru je napadené rozhodnutí v rozporu s článkem 1 odstavec 2 a článkem 10 Ústavy České republiky a dále s článkem 3 odstavec 1 a článkem 43 Listiny základních práv a svobod ve spojení s Úmluvou o právním postavení uprchlíků a článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce vyjádřil názor, že napadené rozhodnutí upřelo žalobci právo na vstup do řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce byl v době podání žaloby zajištěn podle ustanovení § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu). Podle ustanovení § 3a písm.a) bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, není cizinec, zajištěný za účelem jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy, oprávněn učinit prohlášení o mezinárodní ochraně.

Žalobce namítl, že se chtěl ucházet o udělení statusu uprchlíka a tento svůj úmysl projevil vůči Ministerstvu vnitra. V zemi původu se obává pronásledování za uplatňování politických práv a svobod a pro zastávání určitých politických názorů. Žalobce uvedl, že v České republice pobývá již od roku 1997 a rodinné, sociální ani kulturní vztahy na Ukrajině již nemá. Přitom pouze v řízení o udělení mezinárodní ochrany je možno skutečně zjistit, zda je žalobce uprchlíkem a zda by eventuelně jeho předáním do státu původu nedošlo k porušení

2
11 A 179/2010 pokračování

zejména článku 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či článku 43 Listiny základních práv a svobod.

Žalobce má za to, že žalovaný správní úřad byl povinen aplikovat Úmluvu o právním postavení uprchlíků přednostně před ustanovením § 3a zákona o azylu, který je s touto úmluvou v rozporu, neboť Úmluva předpokládá, že o přiznání (deklaraci) statutu uprchlíka bude probíhat alespoň nějaké řízení. Úmluva zároveň nepřipouští, aby právo žádat deklaraci statutu uprchlíka bylo některým kategoriím cizinců upíráno.

Podle názoru žalobce se napadeným rozhodnutím žalovaný správní úřad dopustil diskriminace z důvodu státní příslušnosti a národního původu, čímž porušil ustanovení článku 3 odstavec 1 Listiny, neboť žalobci pouze z toho důvodu, že je občan Ukrajiny, nebylo umožněno požádat v Zařízení pro zajištění cizinců o jedno z forem mezinárodní ochrany, respektive o deklaraci statutu uprchlíka.

Žalobce v článku III podané žaloby navrhl, aby městský soud přerušil řízení a předložil věc Ústavnímu soudu, neboť lze důvodně pochybovat o souladu ustanovení § 3a písmeno a) bod 4 zákona o azylu s ústavním pořádkem.

Současně s podanou žalobou podal žalobce návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by soud uložil České republice a jejím orgánům jako třetí osobě a Policii České republiky jako dalšímu účastníku řízení povinnost zdržet se jakékoliv činnosti, směřující k předání, vyhoštění či navrácení (refoulement) žalobce do doby, než bude rozhodnuto o jeho žalobě. Návrh žalobce odůvodnil tím, že mu bezprostředně hrozí deportace do země původu, kde je vystaven pronásledování a jeho družka I. K. již byla Českou republikou vyhoštěna. Žalobce má za to, že v případě, že by byl před meritorním přezkoumáním své věci předán zemi původu a soud by nakonec napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost, nezákonnost či vady řízení, došlo by k nucenému vycestování (předání) žalobce na základě nezákonného právního aktu.

Žalobce rovněž požádal o přiznání osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro toto soudní řízení. Návrh odůvodnil tvrzením, že v současné době nemá žádné příjmy a v Zařízení pro zajištění cizinců pro něj neexistuje způsob, jak si finanční prostředky opatřit. Žalobce nemá majetek větší ceny, je omezen na svobodě a nedisponuje finančními prostředky.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu ze dne 18.12.2009 vyplývá, že své sdělení (rozhodnutí) ve věci mezinárodní ochrany považuje za souladné s právními předpisy. Správní úřad postupoval řádně a v intencích zákona o azylu, respektive ve smyslu ustanovení § 3a písmeno a) bodu 4 zákona o azylu písemním podáním cizince sdělil, že není oprávněn žádat o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V případě žalobce se jednalo o zajištěného cizince, určeného k předání podle mezinárodní smlouvy na základě rozhodnutí Policie České republiky ze dne 2.7.2009, č.j. CPUL-5517/ČJ-2009-046KP-SV.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 10.8.2010 vyplývá, že ve správním řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobce přicestoval do České republiky již v roce 1997 a zdržoval se zde opakovaně přes vydané správní vyhoštění v letech 2000 a 2009 nelegálně, než byl nakonec trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp.zn. 1 T 33/2002, odsouzen k trestu vyhoštění v trvání čtyř let. Mimoto zde žalobce páchal další trestnou činnost a byl neúspěšně v azylovém řízení, kde uváděl ekonomické

3
11 A 179/2010 pokračování

důvody a legalizaci pobytu, dovolávaje se své přítelkyně na území České republiky. Cizinec měl úmysl požádat o mezinárodní ochranu před pronásledováním učinit v prvním státě Evropské Unie, na hraničním přechodu, v přijímacím středisku a podobě, a to za podmínky, že se dostavil dobrovolně a nikoli až byl zajištěn. V daném případě je tedy jeho žádost vyloučena z možnosti žádat o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Poté, co žalobce využil institutu mezinárodní ochrany, mu byl poskytnut na dostatečně dlouhou dobu legální pobyt a s tím spojené sociální a zdravotní zabezpečení a bylo výhradně na něm, zda využije příslušného jiného právního institutu pobytu podle zákona o pobytu cizinců, což však nikdy nevyužil a namísto toho se na území České republiky pohyboval dlouhodobě nelegálně a zákaz pobytu nikdy nerespektoval. Současnou opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany lze považovat za naprosto účelovou, podanou teprve po zajištění cizince s cílem odvrátit či zvrátit předání na Ukrajinu.

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení sdělení (v žalobě označeného jako rozhodnutí) ze dne 27.7.2010, jímž ministerstvo potvrdilo žalobci, že obdrželo jeho dopis, kterým žádá o mezinárodní ochranu (azyl) v České republice a jímž žalobci sdělilo, že podle ustanovení § 3a odstavec 4 zákona o azylu je cizinec oprávněn učinit prohlášení o mezinárodní ochraně v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou cizince, zajištěného za účelem jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy nebo právního předpisu Evropských společenství (ustanovení § 129 zákona o pobytu). Správní úřad dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobce je v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové zajištěn právě podle ustanovení § 129 zákona o pobytu, nepovažuje odbor azylové a migrační politiky ministerstva zaslanou písemnost za prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. Žalobci bylo rovněž sděleno, že jeho pobyt na území České republiky se i nadále řídí zákonem o pobytu.

Společně se žalobou proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu požádal žalobce o osvobození od placení soudních poplatků a záloh, přičemž svou žádost odůvodnil nedostatkem finančních prostředků, neboť nemá žádné příjmy a v zařízení pro zajištění cizinců neexistuje žádný způsob, jak si finanční prostředky opatřit, když žalobce je omezen na svobodě.

Z podkladů, předložených žalobcem a z dalšího obsahu spisového materiálu soud dovodil, že u žalobce J. M. jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 36 odst.3 s.ř.s. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení pod bodem I uvedeno.

Žalobce v podané žalobě rovněž navrhl, aby Městský soud v Praze usnesením přerušil řízení o podané žalobě a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 3a zákona o azylu, neboť toto ustanovení je podle názoru žalobce v rozporu s právní úpravou postavení cizinců, ucházejících se o mezinárodní ochranu, jak je provedena právními předpisy Evropského společenství.

Městský soud v Praze návrh žalobce na přerušení řízení zamítl, jak je uvedeno ve výroku pod bodem II tohoto usnesení, neboť neshledal splněné předpoklady ustanovení § 48 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.). Soud vycházel z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2010, č.j.: 9 As 5/2010 – 74, dostupného na www.nssoud.cz, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Otázkou, nakolik je předmětná právní úprava v České republice v souladu s žalobcem namítanými mezinárodními závazky, zejména principem non-refoulement, se městský soud

4
11 A 179/2010 pokračování

nemohl blíže zabývat a obrátit se případně na Ústavní soud s návrhem na zrušení daného ustanovení zákona o azylu v rámci tzv. konkrétní kontroly norem. Tato forma přezkumu norem totiž na rozdíl od tzv. abstraktní kontroly norem předpokládá existenci úzké vazby mezi napadeným rozhodnutím a ustanovením právního předpisu navrženého ke zrušení; ta však v daném případě nebyla shledána, neboť nebyla splněna podmínka uplatnění citovaného ustanovení zákona o azylu v daném případě – viz odůvodnění níže.

Žalobce se domáhal svojí žádostí ze dne 27.7.2009 poskytnutí azylu nikoli podle ustanovení zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), ale zcela výslovně uvedl, že žádá o poskytnutí azylu podle článku 43 Listiny základních práv a svobod a podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28.7.1951 a v Protokolu ze dne 31.1.1967, týkajícím se právního postavení uprchlíků.

Městský soud v Praze zvažoval, zda žalobou napadený úkon ze dne 27.7.2009, by nebylo možno posoudit jako rozhodnutí v materiálním smyslu, byť nemá náležitosti, které obecně závazný právní předpis – zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů – vyžaduje. Po posouzení obsahu napadeného úkonu dospěl soud k závěru, že za rozhodnutí předmětný úkon považovat nelze. Žalovaný ve sdělení ze dne 27.7.2009 vyjádřil, že písemnost žalobce ze dne 17.7.2009 nepovažuje za prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. Tím vyjádřil, že žádost žalobce nepovažuje za návrh, kterým by bylo zahájeno správní řízení a zejména vyjádřil, že se žádostí zabývat nebude, tedy nebude vůbec posuzovat oprávněnost či důvodnost této žádosti. Žalovaný tím vyjádřil, že o žádosti nebude rozhodovat a že zůstane nečinný. Svým obsahem tedy úkon žalovaného správního úřadu není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odstavec 1 s.ř.s., podle něhož ten kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. V daném případě tak chybí jedna ze základních podmínek řízení, za nichž může soud ve správním soudnictví podrobit přezkumu úkon správního úřadu, tj. existence správního rozhodnutí. Absence této podmínky řízení je neodstranitelnou překážkou řízení.

Podle ustanovení § 46 odstavec 1 písmeno a/ s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat,

Na základě výše uvedených důvodů Městský soud v Praze podle ustanovení § 46 odstavec 1 s.ř.s. a návrh odmítl, neboť sdělení žalovaného správního úřadu není rozhodnutím, tedy úkonem, zakládajícím, měnícím, rušícím nebo závazně určujícím práva nebo povinnosti a jde tak o úkon vyloučený ze soudního přezkumu podle ustanovení § 70 písmene a/ s.ř.s.

Žalobce se domáhal nařízení předběžného opatření v řízení, ve kterém soud v rámci správního soudnictví posuzoval žalobu žalobce proti sdělení správního orgánu, jímž se žalobce cítí zkrácen na svých právech a právem chráněných zájmech v důsledku porušení jeho práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu a to v takové míře, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.

Nařídit předběžné opatření může soud ve správním soudnictví za podmínek, které stanoví výslovně ustanovení § 38 s.ř.s. Podle tohoto právního ustanovení byl-li podán návrh

5
11 A 179/2010 pokračování

na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat. Podle odstavce 3 téhož ustanovení je však návrh nepřípustný, lze-li návrhu na zahájení řízení přiznat odkladný účinek nebo nastává-li tento účinek ze zákona.

Městský soud v Praze z obsahu spisového materiálu zjistil, že k dotazu Nejvyššího správního soudu učiněnému v souvislosti s žádostí žalobce o určení lhůty k vydání rozhodnutí, bylo ze sdělení Vězeňské služby České republiky zjištěno, že zajištění žalobce již bylo ukončeno, neboť v mezidobí byla provedena realizace jeho předání z území České republiky do jeho domovského státu. Na základě této skutečnosti se již městský soud nezabýval tím, zda žalobci hrozí vážná újma a zda je pro ni třeba prozatímně upravit poměry účastníků, neboť by rozhodoval v čistě hypotetické rovině o zcela nerealizovatelné možnosti, neboť k předání žalobce do domovského státu již došlo.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst.3 věta první s.ř.s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno či žaloba odmítnuta.

Nad rámec výše uvedeného odůvodnění soud poznamenává, že se rovněž zabýval otázkou právního zastoupení žalobce v řízení před soudem. Soud vzal v úvahu právní názor, který vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.4.2010, č.j.: 4 Azs 6/2010 – 42, dostupném na www.nssoud.cz, podle něhož ustanoví-li v řízení o kasační stížnosti krajský soud účastníku řízení zástupce, takto ustanovený advokát zastupuje účastníka řízení i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté, co bylo původní rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno. V dané věci městský soud dovodil, že uvedený postup na případ žalobce nedopadá, neboť z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že žalobce udělil pro řízení před městským soudem plnou moc k zastupování pro celé řízení Organizaci pro pomoc uprchlíkům. Soud proto poté, co mu byla věc Nejvyšším správním soudem vrácena k dalšímu řízení, respektoval vůli žalobce být zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům a vycházel z předpokladu, že zastoupení soudem ustanovenou advokátkou Mgr.Dagmar Rezkovou Dřímalovou bylo ukončeno dnem nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Proto v dalším řízení jednal s Organizací pro pomoc uprchlíkům jako se zplnomocněným zástupcem žalobce, které žalobce udělil z vlastního rozhodnutí plnou moc a dle názoru soudu je nutno tento projev vůle respektovat a preferovat před zastoupením ustanoveným zástupcem pro řízení o kasační stížnosti.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze – s výjimkou výroku pod bodem II - podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu vPraze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Proti výroku č. II tohoto rozhodnutí není podání kasační stížnosti přípustné podle ustanovení § 104 odstavec 3 písmene b/ a c/ s.ř.s.

6
11 A 179/2010 pokračování

Podle ustanovení § 36 odst.3 s.ř.s. přiznané osvobození soud kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.

V Praze dne 26.srpna 2010


JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru